Druhá šance pro hrdiny
| Autor: | Lischai |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 40 |
Byli jsme ti nejlepší vojáci, jaké tahle zem kdy spatřila. Naše oddíly se jako zlatá řeka hnaly zemí: statisíce díků, statisíce nadějí. Cinkot plátů našich zbrojí byl slyšet na míle daleko; třepot zástav vlajících nad našimi hlavami zněl chorálem odvahy a hrdinství. Nesl se krajem a vzdával hold odvážným kráčejícím do boje. Vzdával hold jen a pouze nám.
A potom, plni očekávání velké bitvy, jsme se setkali s nepřítelem. Ty tisíce střetnutí, jež jsme vítězně opouštěli s triumfem a slávou, se v jediném výkřiku pochyb staly vzpomínkou; až příliš neskutečnou a vzdálenou. Tohle bylo jiné. Statisíce bezdůvodných díků, statisíce falešných nadějí.
Šiky nepřítele se táhly přes návrší protějšího svahu, připomínajíc temnou hráz. Jediný pohyb v jeho řadách byly potrhané pláště vlnící se podzimním větrem. Chladně se lesknoucí ocelové hrudní pláty, rukavice opírající se o hlavice mečů, tváře skryté v kápích. Vše nehybné a vyčkávající.
Náš bojový hymnus postupně utichal - teď k nám vítr zavál ten jejich. Svět se naplnil šepotem. Byl všude. Zněl jako vítr v bezlistých korunách stromů, jako tisíce oprátek vrzajících na šibenicích. Strašlivá píseň beze slov. Uběhla věčnost, než ta hrůza skončila. A potom se hluboké ticho rozlilo kolem nás.
Děkoval jsem Bohu, když konečně zazněl rozkaz k útoku. Naši jezdci vyrazili vpřed a hnali se jako vítr. Překonávali pláň před sebou závratnou rychlostí. Na světě nemohlo existovat nic, co by je zastavilo.
Nepřátelskými řadami se rozezněl hlas: klidný, děsivý a nelidský. Postavy v kápích pomalu, beze spěchu, pozvedli své luky. Současně zasadili šípy, současně pustili tětivy a současně se naši jezdci skáceli z koní: byli mrtví dřív, než dopadli na zem. Stíny temných postav se pomalu plížily ze svahu. Tiše, jako smrt.
Na kapitánův rozkaz jsme se rozeběhli na zteč. Jako dvě řeky se srazila čela armád. Oni černá a my bílá. Milosrdný strach mi zahalil vědomí a já přestal vnímat svět kolem sebe. Pamatuji si jen ty, jež jsem zabil. Znovu a znovu. Jejich tváře... Bože - ty tváře. Bledé obličeje umrlců, prázdné oční důlky.
Pak přišla noc a přikryla svými křídly celou pláň. Byl to boj bez konce: čas ztratil smysl; rozdíl mezi životem a smrtí vzaly potoky krve. Hodiny se staly roky.
„Dáma na A5...“ ohlásil a přesunul figuru po šachovnici.
Nepřítel zaútočil. Řady temnot se rozestoupily a z hloubi noci se vyřítil jezdec. Přízrak se hnal plání; jeho černý plášť vlál jak perutě havranů a zpod hlubin temnoty obličeje zářily dvě rudé hvězdy. Bral vše a nečinil mezi námi rozdíly. Jako stín prošel obranou a zanechal za sebou jen padlé.
„...bere pěšce...“ na tváři se mu objevil úsměv „...a je to Šach-Mat pro bílého.“
Rychleji než blesk, než požár, se našimi řadami rozlétla zpráva: Král je mrtev. Panika a strach zachvátili naše srdce, prožité hrůzy vyplavaly na povrch. Rytíři obraceli své koně a dávali se na ústup. Hlasy přeživších zanikaly v chaosu. Běžel jsem. Běžel jsem o život. Chtěl jsem se dostat pryč a dál od tohohle prokletého místa. Kdesi za sebou jsem slyšel výkřiky těch, kdo nebyli dost rychlí. Svět přestal existovat. V uších mi znělo jediné: Uteč! A já prchal. Rudý úsvit zářil krví padlých. Byl to zlý sen a ten se roztříštil do vzpomínek a ty do nicoty. Svítalo.
Dvěma prsty položil bílého krále na desku: „Dostal jsem tě.“
„Vidím.“ zněla neochotná odpověď.
„Netrap se kvůli tomu. Hrál jsi dobře... na amatéra.“ škleb dodal ironii ostrost šavle.
„Se netrápím, přemýšlím co je dneska večer v televizi.“
„Kolik je vlastně hodin?“
„Bude půl páté.“
„Odveta?“
„Jasně, že se ptáš.“ shrnul bílé figurky do dlaně a začal je skládat na šachovnici.
Svítá. Mraky jsou dnes tak nízko, že se jich mohu téměř dotknout. Probouzející se les zpívá svoji tichou píseň a mě v očích pálí slzy. V očích slzy a v ruce svitek pergamenu. Osud mi nedovolí zapomenout. Nedovolí mi zemřít. Ze ztuhlých prstů pouštím list, kterého se okamžitě zmocní vítr a odnáší ho pryč i s jednou jedinou větou, která může způsobit tolik bolesti: Váš král povolává své věrné k boji proti nepřátelským hordám.
Mraky jsou nízko a já mám pocit, že to nikdy neskončí.
Diskuze
Podobně u šachové partie přemýšlím. Snažím si představovat, jaké by to bylo skutečné. Stačí si najít scénář, u Lishaje např. lidé vs. nemrtví. Byl jsem skvěle vtáhnut do povídky a líbilo se my vpád do skutečnosti a zase zpátky. Pro člověka zábava, pro figurky osud...
Fakt dobrý dokáže to zaujmout a má to výbornej nápad. Prostě neni co dodat.
No comment.
Hmmmm, no a?
Uzasne... Nenapada mne, co tomu vytknout... Precetla jsem to jednim dechem a potom jen chvili sedela a koukala na monitor...
Pri čítaní som stratil reč. Paráda fakt.
Velmi dobré, máš talent.
Nenacházím slov. Prostě úžasné! V celé povídce jsem našel pouze jedinou chybu a to je formátování. Nevím, ale prostě se mi nezdá.
Skorpion
Po prečítaní tohto príspevku mi napadol jeden Murphyho zákon, ktorý znie takto: "V každém geniálním díle odhalíme své vlastní zavržené nápady." Tejto myšlienky som sa samozrejme nikdy nevzdal, len som ju nikdy nedotiahol do úspešného konca - možno preto sa mi ten príbeh nezdá byť až taký originálny. Musím však uznať, že Lischai znova odviedol dobrú prácu a potvrdil svoje kvality. Len viac takýchto príspevkov!
Cteny Istafix,
niekedy je kratsi clanok lepsi ako dlhy, lebo ked to prilis prezenies, tak to moze zbytocne stratit tu dynamiku a spad- to sa mi stalo pri mojom prispevku <b> Hladac stastia </b> . (Ak mas zaujem sa o tom presvedcit)
Takze ja si myslim, ze ta dlzka je tak akurat.
S pozdravom,
Raukó