Anvalianin Deník - 4. část
| Autor: | Jabberwocky and Xorxe9 |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 7 |
Čas se příjemně vleče. Ráno jsme s Jarem odešli z Tritheronova chrámu navštívit pana vévodu. Tam už na nás čekali i Bragnor se Siliviarou. Pan vévoda nás všechny pozval k sobě – můžeme prý u něj bydlet, jak dlouho budeme chtít. Adda se rozhodla v jeho službách zůstat. Zrovna se, chudinka, učí číst a psát. Siliviara poradila Bragnorovi, aby si k ní došel pro výdejku na svůj řetěz, a ten se pak vrátil celý modrý od inkoustu. Pan vévoda nám za naše služby buď vyplatí 3500 verbobonckých zlatých v hotovosti, nebo si u jeho přítele Juelihma můžeme objednat kouzelné předměty v dvojnásobné hodnotě. Vydali jsme se tam spolu s Jarem a po krátkém rozvažování jsem se rozhodla, že investuji do obrany. Nechala jsem si magicky vyztužit mithrilovou košili a štít. Bude to sice stát ještě o tisíc zlatých víc, ale na zbroji nemá smysl šetřit. Chtěla jsem koupit něco také Jarovi, ale už mi nezbyly skoro žádné peníze. A když jsem si začala původní objednávku rozmýšlet, tak na ní Jaro doslova trval. Má o mě strach. Snad budu mít ještě příležitost mu něco dát.
Večer jsem natrefila na Bragnora, jak sedí v parčíku za vévodovým domem a luští svitek. Už je docela daleko. Píše se tam o uvěznění Lendorova vnuka Vatuna Telchurovými kněžími, o tom, že Šarlatové bratrstvo je nakažené Tharizdunovým učením a že jediní opravdoví Suelové jsou barbaři na severovýchodě. Bragnora pochopitelně zajímá ta část o Vatunovi, ale mě zamrazilo při zmínce o Bratrstvu. Tharizdun. Už zase. Tahle temná figura, která jako mor prochází seulskými dějinami a nechává za sebou jen rozklad a zkázu, je zpět. Několikrát přivedlo jeho učení Impérium na pokraj záhuby, až to nakonec zahynulo v Dešti bezbarvého ohně. Byl to Tharizdun, kdo dovedl Vecnu do živé smrti. A byl to Tharizdun, kdo udělal z Ivida V. druhého Vecnu. A teď je tu zas. Zavřený, zapomenutý, zdánlivě neškodný. A přesto se objevuje stále znovu, nyní pro změnu v šarlatu mnichů z džunglí na jihovýchodě. Jestli tenhle svitek není jen nějaký vatunovský propagační blábol, je situace vážnější, než jsem si myslela. „Šarlatáni“ (jak jim říká Bragnor) jakožto bojový řád a banda fanatických rádoby Suelů jsou nepříjemní, dost možná i nebezpeční, ale v konečném důsledku nijak odlišní od ostatních sil ve Flanaess. Jsou sice teď na vzestupu a jak v politice, tak na bojišti je s nimi třeba počítat, avšak nakonec je celkem jedno, jak říkala Eileani, jestli se daně platí chlapovi v červeném, nebo chlapovi v zeleném. Ale pokud by se měli dát dohromady s tharizdunovskými kulty, nebo snad být jedním z nich, je to průšvih až na půdu! A Keld je uprostřed toho všeho...
Je noc, Jaro spí. Uvažovala jsem o všem možném. O našem společném životě, o tom, jestli se mnou Jaro vydrží. Nemohu mu dát děti. Nemohu mu dát ani to, co žena muži dává. Říká, že mu to nevadí, ale mě to všechno moc mrzí. Mám strach. I když ho mám tak ráda, nesnesu jeho dotyk jinde než na ruce. A ani tam ne vždycky. Nevím, jestli mu taková láska bude stačit. Nechci o něj přijít. Jenže i kdybych to někdy dokázala, co by se nám narodilo? Kitrye-Ilythiiri, půldrow. Bude stejně jako já patřit Pavoučí královně. A možná bude jako ostatní v Urze. A co těhotenství? Nedokážu si představit, že bych měla zažít chad-zak. Matka ho sice neměla, ale co když já ano? Motá se mi z toho všeho hlava.
Byla jsem u ní. Nemohla jsem v noci spát. Volala mě k sobě. Teď už to vím. Nedokázala jsem tomu odolat. Myslela jsem si, že se na tu kapli jenom podívám. Já hlupák! Přeběhla jsem náměstí a vešla do chrámu. Táhlo mě to neomylně až dozadu, a tam... Má tam kapli. Jako každý bůh, má ji tam i Pavoučí královna. Starou, zanedbanou, plnou pavučin. A hrozivě živou. Tritheronovi kněží ani netuší, jak je ta zatracená kaple živá. Chtěla jsem se na ni jenom podívat, jenom se u ní zamyslet, odmítnout ji, dát jí navždy sbohem. Nakonec jsem tam seděla přes hodinu. Dívala jsem se do kaple a ta se přede mnou otvírala do podzemí. Pavučiny vlály v jejím ledovém dechu a já ji cítila. Byla tam se mnou. Smála se mi. Pavoučí královna? Sehanine? Nikdy jí neuteču. Dala jsem jí první duši. Chce další. Co mám dělat? Jak se mám bránit? Nenávidím tě. Nenávidím tě víc, než sebe samou. Když jsem se vracela, vzbudil se Jaro. Lhala jsem mu. Ještě nejsme svoji, a už mu lžu. Pravdu jsem však přes rty nedostala.
28. reapingu
Noční stíny spálilo ranní slunce a vítr je odvál bůhvíkam. Jsem to podivné stvoření noci, když mi je ve dne líp. Jaro mě vzal na procházku městem. Verbobonk je veliký. Určitě mnohem větší než Urza. Jaro tvrdí, že je to po Greyhawku druhé největší město ve Flanaess. Zašli jsme se podívat do darthiiří čtvrti. Dívali se na nás podezřívavě, ale Jaro si mě jakoby nic odvedl přímo do darthiirského hostince a tam jsme se naobědvali. Jsem na něj pyšná. Mám hodného a krásného muže. Odpoledne jsme se toulali městem. Nejvíc se mi líbilo u gnómů. Stavili jsme se v několika krejčovstvích. Okukovala jsem látky na svatební šaty. U gnómů si je ale šít nedám. Jsou sice příjemní a srdeční, ovšem jejich záliba v křiklavých barvách mi moc nesedí. Když jsme se s Jarem vraceli, viděli jsme Bragnora s Addou, jak vyrážejí přes most někam do chudinské čtvrti. Adda byla oblečená jako do boje, Bragnor měl na sobě nějaké starší vévodovy šaty (byly mu pořádně malé) a na nohou plyšové pantofle. Jaro prorokoval, že ti dva se jdou někam porvat. Když o tom tak přemýšlím, je to jediné logické vysvětlení.
Večer bylo k nevydržení se Siliviarou. Co se dozvěděla o naší svatbě, nedělá nic jiného, než že ji všelijak organisuje. Uvrtala do toho dokonce i Bragnora. Nemyslí to sice vážně, ale poslouchat ty jejich řeči je chvílemi o rozum. Ještě že zítra vyrážíme zpátky do Hommletu. Úplně by ve Verbobonku zvlčila...
Hluboká noc
Vzbudila jsem se. Měla jsem sen. Nebo to nebyl sen? Nevím. Vím jen jedno – myslela jsem Tharizduna. Už je mi všechno jasné. Nechápu, jak je možné, že mě to nenapadlo dřív. My se tu pachtíme jako blázni, a vysvobození je na dosah. Proč jen je to takhle zařízené? Ne, už vím, přemýšlela jsem o Tharizdunovi. O jeho roli v dějinách, o tom, proč se pořád, zas a znovu, objevuje. Vždyť má být přece zavřený! Jednou jedinkrát se všichni bohové sešli a jednomyslně rozhodli o uvěznění Tharizduna. Corellon Larethian i Gruumš, Ehlenestra i Lolth, Heironeous i Hextor. Všichni. Jen aby se zbavili jednoho jediného? Dobří i zlí? Proč? Proč jste to udělali? Protože jste měli strach!!! Protože Tharizdun není jedním z vás. Protože Tharizdun není ani dobro, ani zlo, jak se nám snažíte namluvit. Protože Tharizdun je síla. Síla, která jediná je vás schopná zničit. Toho se bojíte – NEBYTÍ. Otevřelo se to přede mnou všechno jako kniha. Na jediný okamžik jsem to chápala. MYSLELA JSEM THARIZDUN.
Tvrdíte nám, že Tharizdun je bůh zla, ničení, šílenství, prázdnoty. Ani náhodou. Tharizdun vůbec není bůh. Aby mohl být bůh, musel by být bohem něčeho. Přesně podle té vaší logiky dělení koryt. Kdepak, Tharizdun je něco mnohem horšího. Nebo vlastně lepšího, záleží, jak se to vezme. Je to průnik zvnějšku, promyšlená diverse bytí. Svět sám o sobě, to jest existence, vyvolává naprosto logicky protiakci. Bytí, tedy všechno, co jest, se chce rozrůstat, rašit, pučet. Včetně bohů. I kdyby to měli být bohové ničení a destrukce. Co chce Gruumš? Ničit. Proč? Aby mohl vládnout. To je podstata zla. Protože zlo ... jest. Zlo za sebou nechává trosky, ze kterých nakonec povstanou nové věci. A je jedno, jestli dobré, nebo špatné. Dobro a zlo, stejně jako řád a chaos, jsou jen různými stranami téže mince. Tharizdun je destrukce absolutní. Destrukce nepodmíněná, respektive podmíněná jen sama sebou. Dokonce to není ani destrukce pro destrukci. Je to destrukce ... pro nic. Tharizdun nerozkládá, Tharizdun popírá. Tharizdun je negace. Absolutní a totální. Stojí mimo dobro a zlo. Jeho konečným cílem je neexistence ničeho, tím méně Tharizduna. Jeho cílem není prázdnota, protože prázdnota je něco. Jeho cílem je, nebo vlastně není nic. Špatně se to popisuje, ilythiirština pro tohle není vybavená. A pochybuji, že pro to jsou vybavené naše mozky. Nechápu, jak je možné, že jsem to viděla. Myslela. Na okamžik. Rozpomněla jsem se. Už jsem to myslela dřív. Když mi bylo špatně. Je to všechno v hlavě. Kde se to tam vzalo?
Tharizdun je síla nebytí. Ironií osudu je fakt, že jsoucí svět Tharizduna nutí být. Ve světě, který je, musí dokonce i síla nebytí být. To je pro Tharizduna něco strašlivého, protože víc než bytí čehokoli jiného nenávidí bytí sebe sama. Nejde zničit. Jediný způsob jeho likvidace je jeho vlastní sebelikvidace skrze zničení všeho jsoucna. Je to jednoduché. Proto ho bohové nemohli zničit. Jen ho někam zavřeli. To ovšem neznamená, že tahle zákonitá reakce na jsoucno, na tuhle poruchu, anomálii, nebude do jsoucna dál prosakovat a negací vracet vše zpět do rovnovážného stavu. Nelze tomu uniknout. Dobro a zlo jsou pro Tharizduna naprosto nepodstatné varianty téhož. Asi jako pro mne vysoké boty a sandály. Využívá pro svoje cíle každou skulinku, a protože k destrukci a spolupráci je náchylné spíš zlo, jeví se nám jeho kulty jako zlé. Ano, využívá zlo, ale ne pro svoje vlastní zlé sobecké cíle. Využívá je pro cíl absolutní – pro sebezničení. Až zvítězí, a on z logiky věci zvítězit musí, protože všechno má jen omezené trvání, nebude tu žádný temný pán Tharizdun. Zanikne spolu s posledním kouskem jsoucna. Je to prosté – akce a reakce.
Proto je Tharizdun to nejpoctivější náboženství. Kdo chce, ten to vidí. Kdo nechce, dává přednost svým vlastním krátkodobým cílům. Smutné na tom všem je, že tahle průzračná a upřímná síla je náš absolutní nepřítel. Je to ironie. Jediná síla, která stojí nad všemi a zároveň si na nic nehraje, a my ze samé podstaty našeho bytí musíme bojovat proti ní. Jsme výtvorem a zároveň silami jsoucna. Tharizdun je nepřítel. Neporazitelný nepřítel, který dřív nebo později vyhraje. Ale my ten boj nesmíme vzdát, abychom nezradili sebe samé. Svoji podstatu. Jsme na opačné straně barikády. Nepřítel je cizí a strašný ... a poctivý. Nehraje maškarádu. Popírá, ničí. Absolutně.
Snad by se to dalo využít. Snad bych tak mohla uniknout Pavoučí královně. Není možné se s Tharizdunem spřáhnout. Z principu ne. Ale je možné se mu vzdát. V okamžiku smrti přijmout Tharizdun. Tharizdun chce jediné – ničit. A tak nabízenou duši zničí. Popře. Vymaže. A Lolth se klidně může vzteknout. Bylo? Není. Férový obchod.
1. goodmonthu
Jak se věci dovedou zamotat. Ráno jsme vyrazili z Verbobonu a šli jsme až do večera. Je to dost nepříjemný pocit chodit jen tak beze zbroje. V noci jsme hlídali jako obvykle. Během Bragnorovy hlídky mě vzbudil křik. Vyskočila jsem a uviděla Bragnora, jak visí zamotaný v obří pavučině a o kus dál klečí nějaký chlap s lukem a střílí do něj. Několik šípů už Bragnorovi trčelo z ledvin a jeden se mu zabodl těsně vedle srdce. Ten chlap navíc střílel hrozně rychle. Pak jsem si všimla i nějaké ženy, která zrovna sesílala kouzlo. Popadla jsem luk a vyrazila tiše stranou, abych jim mohla vpadnout do boku. Pak se tam však zničehonic objevila nějaká darthiirka a zasáhla lučištníka několika magickými střelami. Zároveň se ze tmy vynořil obrovský vlk a vrhl se na něj také. Neměla jsem vůbec ponětí, co se děje. Bragnor se mezitím vymotal z pavučiny a několika ranami řetězem muže s lukem zabil. Já střelila kouzelnici, ale ta na nic nečekala a zneviditelnila se. Zůstala jsem raději schovaná a čekala jsem, jak se bude situace vyvíjet dál. A pak se objevil ... Tallimas.
Pokusili jsme se s Jarem uprchlou kouzelnici pronásledovat, ale její stopa se obloukem vrátila na cestu a mířila zpět do Verbobonku. Vrátili jsme se na místo přepadení. Tallimas měl se svou společnicí Šellou namířeno také do Hommletu – byli vysláni Stříbrným konsorciem, aby tam vyšetřili Jarovu smrt. Když jsem jim Jara představila, tvářili se oba dost překvapeně. Chtěla jsem si s nimi promluvit, jenže potom „zabodoval“ Bragnor. Místo toho, aby oba padlé nepřátele pohřbil (s kouzelnicí a střelcem tam byl ještě nějaký trpaslík), dal je sežrat vlkům. Když jsem mu vynadala do idiotů a ptala jsem se ho, co teď jako hodlá vlky učit dál, když lidské maso už znají, tvářil se nechápavě a pořád opakoval, že vlci si přece vzali sami a že to snad ještě není žádná tragédie. Blb! Naštěstí si vzal vlky do práce Jaro a něco s nimi provedl. Doufám, že je žrát lidi zase odnaučil. Bože, ten Bragnor je pitomec.
Šella nás pozvala do chaty, kterou na noc vykouzlila. Všichni odešli, jen Jaro ještě nepřátele pohřbil. Chtěla jsem mu pomoci, ale trval na tom, že oba hroby vykope sám. Když jsme se vraceli ke srubu, uslyšela jsem, že Bragnor čte ze svého deníku. Myslela jsem, že to bude legrace, ale nebyla. Bragnor do deníku naprosto nepokrytě lže. I o mně. Četl zrovna o cestě ke zmrzlému klášteru a vykreslil se tam jako neomylný horský vůdce, s nímž jsem ve všech jeho moudrých rozhodnutích souhlasila! Naštvala jsem se a přečetla jsem odpovídající pasáž ze svého deníku. S Bragnorem to vůbec nepohnulo. Ani se neomluvil a pokračoval v líčení událostí podle své nemocné fantasie. Když se dostal k Hommletu a pořád tak nestydatě lhal, povolily mi nervy a vyjela jsem na něj. Pokrčil rameny a nevzrušeně pokračoval. Nedalo se to poslouchat. I když ty jeho lži mi vlastně ani tolik nevadí. Horší je to s jeho soukromými dojmy. On sice navenek působí klidně, rozvážně a civilisovaně, ale vevnitř je to ork a nic než ork. Nebo aspoň půlork. Úplně klidně se v deníku pochválil za to, že mě během cesty přes řeku v Beastlands nezbičoval ani nepověsil do ráhnoví za špatné pádlování. Navíc mám z jeho deníku pocit, že mu v životě vůbec nejde o nějakou pomoc lidem okolo, ale jen a jen o peníze. Nevím teď, co si o něm mám myslet. Chápu, že deník je soukromá záležitost a že si do něj každý píše, co chce. Jenže já jsem si o Bragnorovi prostě myslela jiné věci. Tak nevím ... třeba mě chtěl jenom naštvat. Jestli ano, tak se mu to povedlo dokonale.
Nakonec jsem měla všeho dost a utekla jsem. Přišel za mnou Jaro. Jsem ráda, že ho mám. Povídali jsme si. Řekla jsem mu, že jsem nejspíš obětovala tu ženu. A taky že jsem předevčírem v noci byla u kaple Pavoučí královny. Držel mě za ruku, hladil mě a mluvil na mě. Vysvětlil mi, že jsem ji nemohla obětovat. Že nejsem kněžka. Snad má pravdu. Je přece druid a ví, co říká. Chci mu věřit. Mám ho tak ráda.
2. goodmonthu
Ve frontě na horkého kandidáta na zabití předstihl Bragnora Tallimas. Není s ním k vydržení. Co to do něj vjelo? Bragnor našel včera u jednoho z mrtvých svitek psaný stejným písmem, jako byl ten od ledového opata. Tallimas ho ihned zabavil, načež se na něj velice učeně zadíval a se slovy: „Ale helemese, copak to tady máme,“ mi ho podal. Ten jeho pohled! Zřejmě čekal, že se ihned přiznám k ilythiirskému spiknutí za účelem ovládnutí světa a spáchám rituální sebevraždu. Není každé neznámé písmo ilythiirština, Tallimasi! Když pak pochopil, že tímhle jazykem tady umí jenom Bragnor, začal se na něj hned vytahovat a radit mu, aby nechal zdlouhavého překladu a použil jeho vysoce sofistikovanou magii. Co se to s ním sakra stalo? Takový nebýval. Nebo když se snažil zjistit, co se stalo v Enstadu. „Máš před sebou oficiální vyšetřovatelku Stříbrného konsorcia. Měla by sis rozmyslet, co říkáš.“ Šella jenom vyplašeně koukala. Bože, to je VŮL!!!
3. goodmonthu – den naší svatby
Dnes jsme dorazili do Hommletu. Nevěděli jsme, jestli v Hommletu nejsou další doppelgangeři, a tak jsme vymysleli plán, že dostaneme Rufuse (asi bych měla psát Rufa, ale všichni to skloňují takhle), Burna i Elma do jedné místnosti a Šella tam pak ze svitku sešle true seeing. Pokud by bylo vše v pořádku, měli bychom základ, od kterého bychom mohli postupovat dál. Tallimas včera říkal, že z vraždy druida je obviněn „jakýsi psychopatický půlork a drowelfka“. Vypadá to, že se našim nepřátelům podařilo namočit nás do pěkného průšvihu. Navíc nám přišili ještě vyvraždění mlynářovy rodiny. Hommletem jsme proto já i Bragnor šli raději neviditelní. Na Jara se všichni dívali jak na zjevení – mrtvý druid na procházce. Jenže v hradě nám sklaplo. Jen jsme prošli bránou, neviditelnost opadla a stráže nás zatkly. Ta půlhodina čekání, než se všechno vysvětlilo, byla pěkně perná. Prošel kolem Elmo a všimnul si mě. Díval se na mě dost nejistě a na pozdrav mi odpověděl až po chvíli váhání. Jaro, Šella a Tallimas naštěstí všechno Rufusovi a Burnovi vysvětlili a Bragnor i já jsme byli zproštěni obvinění. Na následné poradě jsme se pak dohodli, že Cuthbertova kněžka Idei dostane za úkol kontrolovat při mši lidi shromážděné v chrámu. Případný doppelganger se dřív nebo později prozradí. Teď už víme, co máme hledat.
Zbytek dne jsem odpočívala. Bragnor, Tallimas a Šella se ubytovali U Služtičky, Siliviara a já u Jara. Nastěhovali se k nám i Bragnorovi vlci. Odpoledne se tu zastavil Tallimas a ze sochy u jezírka byl pořádně vedle. Jen si namáhej hlavinku. Večer jsme seděli s Jarem u stolu a povídali jsme si. Jaro bude bohužel muset brzy odejít. Ohlásil se svým nadřízeným a dostal příkaz dostavit se na shromáždění druidů. Prý z něj chtějí udělat zasvěcence Devátého kruhu. Jak dlouho to bude trvat, neví.
A pak se Jaro zeptal, jak to tedy uděláme s tou svatbou. Že bychom ji měli nějak naplánovat – jak ji budeme chtít velkou, koho za svědky, kolik hostí a tak. Už jsem to nevydržela. Chtěla jsem si ho vzít hned. Usmál se, dal mi pusu na čelo, vzal mě za ruku a odvedl si mě do lesa. Tam jsem mu u lesního jezírka slíbila, že budu jeho ženou, a on mně, že bude mým mužem. Nic tak krásného jsem ještě nezažila. Vůbec se to nedá popsat. Patříme si. Dala jsem se mu a on mně. Jsem Jarova žena. Jsem Anvalian Ashstaffová. Netušila jsem že to někdy napíšu, ale je to pravda: JSEM ŠŤASTNÁ.
4. goodmonthu
Jaro dnes musel do lesa; vrátil se až k večeru. Siliviara roznesla zprávu o naší svatbě široko daleko, a tak se celý den trousili gratulanti. Večer přišli i Bragnor s Tallimasem. Odpoledne se u nás zastavil Elmo. Chtěl mi jenom vyřídit, že mám u něj zbroj, kterou za mnou poslali „diplomatickou poštou“ (teleportem) z Verbobonku, ale nakonec jsme si povídali skoro hodinu. Včera měl prý smrtelnou hrůzu z toho, že mě bude muset zatýkat. Smál se, když jsem mu řekla, že jsem na tom byla podobně. Několikrát mi děkoval za to, jak jsem ho před dvanácti lety vyhnala z hospody. Přidal se tenkrát ke skupině lidí, kteří právě mířili do Chrámu elementálního zla, kde byla tou dobou uvězněná Zuggtmoy. Prý si tam prožili svoje a Elmo od nich potom odešel ještě před vyřešením celého problému a zničením chrámu. Cítím se trochu provinile, že jsem ho do toho dostala. Ale na druhou stranu, co by ho bylo čekalo v Hommletu? Upil by se k smrti. Navíc se vlastně díky mně setkal se svou ženou Maive. Dnes je z něj schopný a sebevědomý velitel hommletské domobrany a s Maive čekají první dítě. Takže jsem tenkrát asi udělala dobrou věc. Na zítřek mě Elmo pozval na oběd. Těším se, až poznám jeho ženu.
Večer se vrátil Jaro. V lese je prý spousta práce, a on bude navíc muset odjet. Dohodli jsme se, že uspořádáme ještě jednu „svatbu“, takovou oslavu pro přátele, aby jim nebylo líto, že jsme se vzali a nikomu o tom nic neřekli. Mám strach, aby to nebylo líto Siliviaře. Původně jsem chtěla, aby mi šla za svědka, ale nakonec jsme se s Jarem vzali sami. Jen on a já. Snad to Siliviara pochopí. Oslavu plánujeme na sunday devátého, aby stihli dorazit i hosté ze vzdálenějších krajů. Pozveme Siliviaru, Bragnora, Tallimase, Elma a jeho ženu, Gandrewa s Andolyn, Eileani, vévodu Dupreye s Addou a Jarovy kamarády Vlasatou Mary a Zrzavého Jacka. Eileani, Mary i Jack jsou druidi, ti potíže s dopravou mít snad nebudou. Andolyn a Gandrew jsou sice v Greyhawku, ale Andolyn umí teleport. Chtěla jsem pozvat ještě posádku Long Lily, jenže jsme nepřišli na způsob, jak jim oznámení doručit. A také jak zařídit, aby do Hommletu stihli dorazit. Ale stejně by se jim do vnitrozemí nechtělo – museli by nechat loď někde v přístavu bez dozoru. Pozvánky vyrobí Jaro, protože umí hezky kreslit. I když se vymlouvá, že to není pravda.
5. goodmonthu
Ráno jsem roznášela pozvánky. Siliviara tu svou vyškemrala na Jarovi hned potom, co ji namaloval. Když jsem ráno přišla do kuchyně, už tam s ní seděla a křenila se na mě. Bragnorovi a Tallimasovi jsem ty jejich odnesla ke Služtičce. Probrali jsme při tom také plány na nejbližší budoucnost. Kus cesty od Hommletu žije Siliviařina sestra Ninalen, dryáda, a ta má už delší dobu potíže s bažinou, která se zvětšuje a ohrožuje její strom. Těžko říci, co za tím je. Možná se jenom ucpal odtok a bude potřeba především veliký chlap s krumpáčem (Bragnor), ale možná za tím vězí něco horšího. Tallimas s Bragnorem se v Hommletu nudí a chtěli vyrazit hned, jenže já bych chtěla být s Jarem. Bůhví na jak dlouho mi pak odjede. Dohodli jsme se, že pošleme Siliviaru, aby se sestry zeptala, jak moc ta věc pospíchá. Siliviara o tom mluví už půl roku, tak třeba to ještě těch pár dní počká.
Dopoledne jsem byla u krejčího. Je to příjemný starší pán, jenom se pořád divil, že chci mít svatební šaty černé. Já sice módě moc nerozumím, ale zato dobře vím, jak vypadám v bílém oblečení. Jako topinka se šlehačkou. Brr! Jsem zvědavá, co na to bude Jaro říkat. Chci se mu líbit. Moc. Opravdové ženské šaty jsem měla na sobě naposled doma v Urze. Nechybí mi to, nechci se líbit mužům. Jenom jednomu. Chci, aby byl na mě pyšný, aby mohl říkat, že má krásnou ženu. Šaty budu mít černé, přiléhavé, s dlouhými těsnými rukávy a úzkou sukní až na zem s dvěma velkými rozparky. Půjdu naboso a bez rukavic. Žádné šperky, jen stříbrný řetízek na levou ruku, pravou nohu a v pase. A možná Eawynina slza. Určitě Eawynina slza. A ve vlasech si spletu na pravém spánku copánek a zapletu na jeho konec pírko od Eileani. Budu krásná. Pro Jara. Ilythiiri v černo-stříbrném.
Od krejčího jsem vyrazila k Elmovi. Zrovna přicházel domů, tak jsem se šla ještě na půl hodiny projít, abych se mohl umýt a trochu si odpočinout. Přivítali mě s Maive moc hezky. Maive je posledním stupni těhotenství, dítě se má narodit každým dnem, a tak se chudák sotva vleče. Břicho má jak buben, ale sluší jí to. Ráda se dívám na těhotné ženy. Je to krásné, když žena v sobě nosí nový život. Dodala jsem si odvahy a poprosila jsem Maive, jestli si smím sáhnout. Ještě nikdy jsem nenarozené dítě pod rukou neměla. Dovolila mi to. Bylo to ... prostě nádherné. Neumím to popsat slovy. Maivino břicho se dmulo jak lodní plachta a má ruka kontrastovala s její bílou kůží. A tvoreček v ní se hýbal. Cítila jsem to. Kopal mámu a já ty údery cítila. Nikdy na to nezapomenu. Na tu chvíli, kdy se dítě pod mou rukou poprvé pohnulo. Pořád na dlani ten pohyb cítím. Je tam a je živé. Pozdravilo mě. Děkuji ti, Maive. Děkuji ti a slibuji, že budu vždy stát při tobě a tvém dítěti.
Odpoledne u Maive a Elma uběhlo rychle. Oba jsou moc milí. Vyprávěli mi o tom, jak se seznámili, jak spolu s ostatními prolézali chodby pod Chrámem elementálního zla, o životě tady v Hommletu, o svých plánech do budoucna... Pozdě odpoledne už Maive vypadala unaveně, tak jsem se raději rozloučila. Oba mě ale zvali, abych k nim zašla, kdykoli budu mít chuť. Mám z toho radost. Bydlíme kousek od sebe a já je mám oba moc ráda. Myslím, že se všech míst na světě, kde jsem se mohla usadit, je Hommlet to nejlepší.
Dodatek: Večer jsem Jara políbila na dobrou noc. Pohladil mě ... a mně se to líbilo. Mám ze sebe, z něj i ze všeho kolem hroznou radost. Kdo ví, třeba ... třeba budeme mít jednou s Jarem také děti. Jako Elmo a Maive. Budu mít velikánské břicho, ještě větší než Maive, a ... a ... a porodím Jarovi trojčata! TAK!
6. goodmonthu
Přípravu oslavy si vzal na starost Jaro. Většinu jídla stejně obstará rodina hostinského od Služtičky, a navíc, jak říká Jaro, „druida tu má každý rád.“ Doufám, že nějaký nepatrný odlesk druidova oslnivého charismatu dopadne i na jeho ženu. Dopoledne jsem pracovala doma, po obědě jsem zašla za Maive. Povídaly jsme si celé odpoledne. Elmo má teď dost práce ve městě i v okolí a Maive je celé dny sama doma. Prý už jí to začalo jít na mozek. Vyprávěla mi všechno možné – o Elmovi, o tom, jak spolu s ostatními prolézala podzemí pod Chrámem, jak se těší na dítě, jak má o Elma strach, když jde s Jezevci do lesa honit gobliny, a tak. Jsem ráda, že jsme se poznaly, a ona myslím také. Máme si hodně co říci. Maive to vystihla dobře, když říkala, že o některých věcech s Hommleťany mluvit prostě nemůže. Rozumím jí. Máme podobné zkušenosti a zabýváme se podobnými věcmi. Jen snad s tím rozdílem, že Maive se specialisuje na „jemnou manipulaci“. Když to takhle řekla, musela jsem se smát. Ale její zážitky v Chrámu byly asi dost otřesné. Nechtěla o tom mluvit, jen mi řekla, že s Elmem odešli právě včas.
Navečer se vrátil Elmo. Ještě nějakou dobu jsme si povídali a pak jsem šla domů. Elmo mě potom ještě dohnal na ulici a poděkoval mi, že jsem za Maive přišla. Snad se mi povedlo ukrátit jí den. Po setmění jsme šli s Jarem na procházku. U lesního jezírka jsme se drželi za ruce a já mu tichounce zpívala. Je mi s ním krásně.
7. goodmonthu
Sotva jsem si lehla a usnula, ozvalo se hlasité bušení na dveře. Šla jsem otevřít. Do kuchyně se nám doslova vevalila (lépe to vystihnout nejde) podivně oblečená ženská s nejrůznějším lesním haraburdím zapleteným do hřívy naprosto nepopsatelných vlasů. První, co udělala, bylo, že mě objala a dala mi hnusnou mokrou pusu. Fuj! Bylo to hodně nepříjemné, ale na druhou stranu to bylo také od srdce. Došlo mi, že to bude nejspíš Vlasatá Mary. Pak přišel rozespalý Jaro. Hned dostal ránu loktem do žeber a podobnou pusu jako já. Potom si ti dva začali povídat, ale moudrá jsem z toho nebyla. Je vidět, že to jsou bývalí spolužáci. A nejspíš i kamarádi z mokré čtvrti. Mary do mě málem nalila pivo ještě dřív, než jsem stihla vyjeknout, že alkohol nepiju. Nechala jsem ji s Jarem o samotě, ať se vypovídají. Spát jsem šla ven k jezírku, protože Mary mluví hrozně nahlas. Snad jí to s tím alkoholem Jaro nějak vysvětlí, nerada bych musela na oslavě pít.
Ráno Jaro ještě spal a Mary jsem našla na lavici v kuchyni. O kus dál ležel prázdný soudek od piva. Inu, druidská žízeň je mocná. Někdy mám pocit, že je to na druidství to nejmocnější. Ne, teď jim křivdím, ale přijde mi, že procento alkoholiků mezi nimi bude asi docela vysoké. Musím se Jara zeptat, v čem má spočívat ten jeho přestup k deváťákům. A jestli se mi odpověď nebude líbit, tak Jaro nikam nepojede. Já mu dám, flamendrovat po kruzích!
Dopoledne jsem si šla poprvé vyzkoušet své svatební šaty. Mistr krejčí mi udělal radost, povedly se mu přesně podle mých představ. Zatím jsem je zkoušela jenom sešpendlené a bude potřeba ještě něco upravit, ale už teď se mi moc líbily. Těch třicet zlatých za ně dám s radostí. Vlastně bych za ně nejraději dala víc. Je to přece jenom divný pocit – já počítám ve stovkách zlatých, a většina Hommleťanů ve stříbrňácích. A proč? Jenom proto, že jsem prolezla Konstáblovou věží a zmrzlým klášterem kdesi v Lortmilských horách? A přitom jsem byla ještě před pár měsíci vděčná za to, když jsem v hospodě v Longsaddle hraním vydělala pět vrabčáků za večer. Zvláštně se ten svět otáčí.
Po obědě se vrátila Siliviara. Její sestra prý vzkazuje, že strom už má část kořenů v bahně, ale několik dní navíc nejspíš nebude hrát žádnou roli. Vyrazíme tedy hned, jak Jaro odjede.
Odpoledne jsem šla k Maive. Už zdálky jsem zaslechla její křik. Doběhla jsem k nim a vrazila do dveří. Maive ležela v posteli, křičela a kolem ní se točily další dvě ženy. Už je to tady! Nevím, jak dlouho jsem tam stála. Pak mě jedna z žen vystrčila ze dveří zpět na ulici. Něco říkala, ale nevím co. Na cestě před domem jsem se srazila s Elmem. Zrovna přispěchal ze služby. Musel na nás být legrační pohled. Běhali jsme tam oba jak tygři v kleci a co chvíli jsme se dívali ke dveřím. Už? Ne. A teď? Zase nic. A pak se ozval křik, dočista jiný křik než Maivino sténání. Dětský křik! Elmo stál na špičkách a zdálo se, že vybouchne. Těch pár chvil bylo nekonečných. Čas stál na místě a přešlapoval jako já s Elmem. Pomalu se otevřely dveře a vyšla jedna z žen. Že prý jsou dítě i Maive v pořádku a táta může dovnitř. Elmo mi zmizel z dohledu a dveře se zase zavřely. K zbláznění. Po chvilce obě pomocnice odešly a já zůstala sama před Elmovým domem. Dovnitř jsem se jít neodvážila. Nebála jsem se, ale prostě jsem tak nějak věděla, že teď se sluší, aby byli Elmo s Maive o samotě. Je to jejich chvilka, jsou to jejich životy a jejich dítě. Ze všeho nejméně potřebují, aby se jim doma motali zvědaví Ilythiiri. Nakonec jsem to nevydržela a podívala jsem se aspoň oknem. Ta scéna byla nádherná. Maive ležela v posteli, unavená, ale šťastná. Na prsou držela dítě a u postele seděl Elmo a něco jim říkal. Něco tak krásného jsem ještě neviděla. Stála jsem tam u okna a brečela jak malá holka. Bylo to nádherné. Vydržela jsem tam stát a užasle se dívat až do večera. Maive usnula, Elmo uložil dítě do kolébky a pak něco dělal v dílně vedle. Stejně jsem se dívala. Teď se za sebe trošku stydím. Měla jsem právo potají přihlížet jejich štěstí? Štěstí, které mělo být JENOM jejich? Asi ne, ale oni mi to odpustili. Když už bylo šero, vyšel Elmo ven. Byla jsem první, kdo mu gratuloval. Tedy, první po porodních bábách. Elmo mě objal, dal mi pusu (dnes je to nějak v módě) a přerývaně mi vysvětloval, že má dceru, že se jmenuje Mitat a že já jsem jeho šťastná hvězda. Přiznala jsem se mu, že jeho „šťastná hvězda“ ho celé odpoledne šmírovala. Vůbec se nezlobil. Dokonce mi vyčetl, že jsem měla jít dál. Mám ho ráda. Jeho, Maive i malou Mitat. Vzal mě dovnitř a já se na ni směla podívat zblízka. Je krásná. Takovým tím způsobem, jak už malé děti bývají. Ona sice ve skutečnosti trochu připomíná pomeranč, ale přesně to je ta krása. Řekla jsem Elmovi, že je mu podobná, a on div nepraskl pýchou. Pak mě trochu nesměle poprosil, že by rád šel tu novinu povědět všem u Služtičky, jenže se mu nechce nechávat Maive s malou o samotě, tak jestli bych třeba... Odpověděla jsem mu, že jestli ho tu ještě za pět minut uvidím, tak ať si mě nežádá. Přesně jako před lety. Tenkrát jsem ho vytáhla za pačesy z hospody, tak ho tam mám právo zase kdykoli poslat zpět. Poděkoval mi a vyrazil ze dveří jak šíp. Sedla jsem si vedle kolébky a dívala se na Mitat. A také na Maive. Přišla tma. Opravdu je občas dobré být Ilythiiri. Někdy kolem jedenácté se Mitat vzbudila a začala plakat. Pak se probudila i Maive. Podala jsem jí dítě a dívala jsem se, jak malou kojí. Myslela jsem při tom na svou mámu. Také mě takhle krmila. A zpívala mi. Málokdy, ale někdy ano. Řekla jsem Maive, že Elmo je pryč a ať nemá strach, že tu s ní přes noc budu. A kdyby se něco stalo, Jaro je dnes doma. Děkovala mi a stiskla mi ruku. Byl to takový ten stisk, který v sobě nese poselství. Já a Maive jsme přítelkyně. Jedna se můžeme spolehnout na druhou. Rozumíme si. V tu chvíli jsem přísahala, že budu Mitat chránit. My Ilythiiri jsme sice podivná banda, ale jednu vlastnost máme všichni společnou – když si něco vezmeme do hlavy, tak za tím jdeme jak ohaři. Bez oddechu a bez milosti. A já přísahám a beru Mitat pod svou ochranu. Kdo by jí chtěl ublížit, toho zabiju. Tak jednoduché věci někdy mohou být. Spěte klidně, Mitat a Maive. Spěte klidně obě dvě. Ve tmě u vás bdí bledé oči v černé tváři. Natha Ilythiiri zhah guuanin veir ulu dos. Bwael isto.
8. goodmonthu
Elmo dorazil nad ránem pořádně zmožený. Znovu mi děkoval (já mu to snad budu muset zakázat) a pak jsme se ještě chvilku dívali na malou. Kolébku jí prý vyřezal on sám. Domů jsem dorazila dřív, než Jaro vstal. Je to trochu otrava, že musí spát tak dlouho. Jak je možné, že nám stačí čtyři hodiny spánku, a rivvinům leckdy nestačí ani osm? I když, kdyby tohle byl jediný rozdíl, byla bych ráda. Ale o tom jsem vlastně psát vůbec nechtěla. Ráno jsem našla u nás v kuchyni pěnkavu. Nebála se, a tak jsem jí dala napít vody. Večer pak Jaro říkal, že mu nadřízení povolili ještě tři dny navíc, takže se nebudeme muset loučit hned po „svatbě“. Máme ještě tři dny. Jsem ráda.
Dopoledne jsem šla na poslední zkoušku šatů. Potkala jsem se tam s Bragnorem. Zrovna na něm špendlili nějaký bílý hábit. Bragnor v hábitu, to je něco jako ... no, jako já v šatech. Zdá se, že zítřek bude dnem plným překvapení. Panu krejčímu se na šatech ještě něco nezdálo, a tak jsem si je definitivně vyzvedla až večer. Povedly se mu. Prohlížela jsem se v nich v zrcadle a připadala jsem si ... taková ženská. V rivvinském slova smyslu, ne v našem. Snad se Jarovi budu líbit. Chci mu po oslavě zatančit v lese u jezírka. Netančím ráda, ale pro Jara chci tančit až do rána. A kdo ví? Třeba ... třeba se mu daruji i jinak. Když na to teď myslím, vlastně ... ale ne. Já ... ne, nemá smysl zatěžovat si hlavu tím, co bude. Prostě Jarovi zatančím. Jenom pro něj.
Od krejčího jsem původně chtěla jít domů, ale nedalo mi to a šla jsem ke koželuhovi.Vlastně spíš ke koželužce. Od té doby, co jsem tu lamii viděla ve Verbobonku, na ni musím pořád myslet. Kolik je to let? Sedmašedesát. Jestlipak s ní ještě budu umět? Když jsem koželužce vysvětlovala, co přesně chci, tvářila se udiveně. Prý o takové zbrani nikdy neslyšela. Bude se muset poradit s kovářem, mečířem a já nevím s kým ještě. Ale objednávku přijala. Jenom říkala, že zatím neví, jak to dopadne. Budou na ni nejspíš muset použít nějaké dražší kůže, tak podle toho bude asi vypadat i cena. Ale co. Zastesklo se mi po lamii, tak si ji nechám udělat. Jsem zvědavá, co na ni budou říkat Bragnor se Siliviarou. Protože co bude říkat Tallimas, je mi úplně jasné.
Odpoledne dorazili pan vévoda Duprey s Addou. Ubytovali se u Služtičky a pak k nám zašli na návštěvu. Viděla jsem je ráda. Adda na sobě měla šlechtické šaty a moc jí to slušelo. Sice mi tvrdila, že už má všeho po krk a že by nejraději zase běhala ve svých „starých hadrech“, ale já bych řekla, že se jí u pana vévody líbí. Ať je to, jak chce, je teď mnohem otevřenější a veselejší, než bývala na lodi. Navečer pak dorazil Zrzavý Jack. Identifikovala jsem ho okamžitě, podobně jako včera Vlasatou Mary. Je to ten nejzrůdněji oblečený gnóm na světě. Nevím, jak je toho možné dosáhnout, ale na něj se nedá dívat. Alespoň ne dlouho, protože z té strašlivé barevné kombinace se točí hlava a slzejí oči. A tyhle problémy zdaleka nemám jenom já – nějak podivně mrkala i Siliviara a Jaro se při hovoru s Jackem zásadně díval trochu stranou. Když tak o tom přemýšlím, vlastně nevím, co ten Jack má na sobě. Hlavní barva je oranžová, a to toho snad zelená a modrá ... děs. Jak může Jack fungovat jako druid? Vždyť musí plašit nejen zvěř, ale snad i stromy! A navíc je to zase pěkný mazavka. Hezky se ti Jarovi kamarádi vybarvují (a to doslova). Tenhle Jack hned začal vytahovat z kapes (má jich snad milion) všelijaké lahvičky a nabízet je všem okolo, že prý „tahle se mi povedla“ a „tohle byl dobrý ročník“ a „zkuste ještě tuhle ořechovou, madam“. Já už těm druidům nevěřím ani slovo. Tanelorn si za domem pěstoval chmel vysoký jako stromy v lese, Jaro má chlazený špajz s pivním sudem, Mary prý včera u Služtičky zle poplenila hommletské zásoby piva na příští rok a Jack si s sebou nosí nabídkový vzorník třetiřadého alchymisty (nebo prvořadého traviče, jak se to vezme). Začínám mít dojem, že celý slavný druidismus je toliko zástěrka pro výrobu a následnou konsumaci nezdaněného lihu. Jenom Eileani do tohohle mokrého bratrstva nezapadá, ale kdo ví. Třeba touhle dobou už zásobuje Šarlatány konopím.
Večer jsem pak ještě vyrazila shánět dárek pro Mitat. Nejlepší asi bude nějaký ochranný přívěšek nebo prsten, jenže obstarat něco takového v Hommletu není nejjednodušší. Nakonec jsem to vzdala a šla jsem se poradit do Ehlenestřina chrámu. Je nejmenší, a navíc mi Ehlenestra z bohů vadí asi nejmíň. Kněžka Jennithar, darthiirka, říkala, že se pokusí něco sehnat. Mám se pozeptat zítra či pozítří. Tak zítra to asi nebude, ale pozítří se zastavím. Jen nevím, kde vezmu peníze. Taková věc stojí většinou kolem tisícovky zlatých, a já dám dohromady s bídou tři sta. Budeme muset rozdělit společný fond. Je tam už spousta drahokamů i peněz, a nikdo k nim pořádně nemůžeme.
Eileani bohužel ještě nedorazila. Snad to z Keldu stihne. Pokud ovšem bude vůbec moci odjet. Kdoví, jak to tam teď vypadá... Ale tím teď si nechci kazit náladu. Hrozně se těším na zítřek. Už se nemůžu dočkat, až se Jarovi ukážu v šatech. Vlastně až se všem ukážu v šatech. Ti budou koukat. A Eileani určitě dorazí. Všechno bude nádherné. Jaro sice říkal něco o tom, že asi bude pršet, ale tím mě chtěl určitě jenom pozlobit. Vždyť tu jsou tři druidi, tak jakýpak déšť!
9. goodmonthu
Píšu se zpožděním. Oslava se povedla. Jsem unavená, ale šťastná. Před očima se mi míhá kaleidoskop střípků a zážitků. Šaty měly úspěch. Nemám sice ráda, když se na mě muži dívají, ale na druhou stranu se mi líbilo, jak se Jaro dmul pýchou. A jak se na mě díval on. Ovšem ještě větší úspěch měl Bragnor. Přišel skutečně v bílém hábitu, jak se na správného kněze sluší. Jenže zářivě bílý hábit na oslavě, kde většina pozvaných umí kouzlit ... to prostě není dobrá volba. Začal s tím Zrzavý Jack – nějak nepozorovaně Bragnorovi na záda namaloval mamuta. Toho se chytila Siliviara a posléze Tallimas, pak já ... no, zkrátka nakonec měl Bragnor ze sněžného roucha omalovánky. Ale všichni jsme se snažili malovat podobně, jako maluje on sám (říká tomu „barbar art“). Má to tu výhodu, že člověk nemusí umět moc kreslit. Já jsem ho tam vyvedla, jak vylézá ven z červa.
Dostali jsme s Jarem několik krásných svatebních dárků. Tallimas přivalil obrovský orčí buben. Bohové vědí, kde ho vzal, ale vypadá jako nový a vyzdoben je prý autenticky (alespoň Bragnor to tvrdí). Bragnor nám dal vlastnoručně vyrobený lustr. Je to originální „barbar art“ ze severovýchodu a myslím, že se nám bude doma vyjímat. Jack a Mary přivezli hrozné zásoby alkoholu a Gandrew s Andolyn podobně hrozné zásoby jídla. Pan vévoda, Adda a Siliviara nám nechali u Juelihma vyrobit magické přívěsky. On je to vlastně spíš jeden přívěsek rozlomený vedví a Jaro i já jsme dostali každý jednu půlku. Je na něm vyobrazen Ehlenestřin jednorožec, ale co přívěšky umějí, jsme se nedověděli. Všichni tři se jenom potutelně usmívali a říkali, že to po nějaké době poznáme sami. Jsem zvědavá, co je to zase za kulišárnu.
Celý den byl krásný. Skoro všichni na něco hráli. Nejlíp asi Jack, protože ačkoli se včera dušoval, že je druid a nemá s gnómskou technikou vůbec nic společného, vytáhl dnes odněkud jakousi foukací věc se spoustou klapek a píšťal, která občas i hrála. Zpočátku to bylo zajímavé a docela pěkné, jenže potom se zařízení nějak porouchalo a zvuky vydávalo dost hrozné. Když přestalo hrát úplně, Jack si otřel pot z čela a prohlásil, že je rád, že ta věc neexplodovala. Vlasatá Mary málem utančila pana vévodu k smrti. Siliviara hrála na píšťalku a předváděla u toho vzdušnou akrobacii. Zajímalo by mě, jak to dělá, že jí při všech těch přemetech sukně pořád drží tak, jak má. Dokonce i Tallimas si přinesl harfu (netušila jsem, že nějakou má) a docela hezky zahrál (netušila jsem, že to umí). Zaslouženou pozornost (a značný respekt) budil Bragnor, který nad hlavou točil bručákem o sto šest a sem tam i někoho trefil. Odpoledne se na nás přišli podívat i Elmo, Maive a Mitat. Malá Mitat se všem moc líbila a Siliviara, Mary a Andolyn si zahrály na sudičky. Kazil jim to Gandrew, který pořád tvrdil, že ženské o tom nemohou nic vědět a že Mitat čeká závratná kariéra v pohostinství. Hodně štěstí nám přišlo popřát i docela dost lidí z městečka. Druid tady asi opravdu bude oblíbený. Nakrátko zaskočili dokonce i Rufus s Burnem. Když padla tma, přišel ještě čas na ohňostroje (opět bodoval Jack). Siliviara ho chtěla trumfnout a vyčarovala velikou světélkující Ehlenestru. Pak se sice tvářila trochu provinile, ale já bych řekla, že jí to paní šéfová odpustí. Jenom Adda někam po obědě zmizela a nikdo netušil, kde je. Tak doufám, že se nestalo nic vážného. Poslala jsem Bragnora, aby se po ní poohlédl, ale vrátil se s nepořízenou.
Oslava se protáhla daleko přes půlnoc. Jack s Bragnorem soutěžili o to, kdo toho víc vypije. Oba vypili neuvěřitelné množství alkoholu a oba nakonec skončili polomrtví pod stolem. První se tam poroučel Jack a několik vteřin po něm i Bragnor, takže asi vyhrál Bragnor. My s Jarem jsme se krátce nato vytratili. Jaro zamířil domů, ale já ho vzala za ruku a odvedla jsem ho k lesnímu jezírku. Posadila jsem ho ke kořenům starého buku a začala tančit. Bylo to překrásné. Tančila jsem a věděla jsem, že Jaro se na mě dívá. Na kůži jsem cítila chladný noční vzduch a záhyby šatů šustily po trávě a spadaném listí. A Jaro se díval a díval. Chtělo se mi křičet radostí. Dala jsem se mu tak, jako nikdy nikomu jinému. Sice pořád ještě nejsem připravená dát se mu úplně, ale Jaro se nezlobí. Dotančila jsem a sedla si vedle něj – vzal mě za ruku, hladil mě po ní a šeptal mi, jak mě má rád. Když usnul, svezla se mu hlava na moje rameno. Nevadilo mi to. Hladila jsem ho po vlasech a šeptala mu až do rána. Miluji tě, Jaro.
10. goodmonthu
Ráno se Jaro vzbudil ještě před svítáním. Udělala se docela zima, a tak jsme šli domů. Chtěla jsem se vyspat přes dopoledne, ale ještě jsem ani nestihla usnout, a už někdo klepal na dveře. Jaro spí jak medvěd, tak jsem šla otevřít já. A venku stála ... Eileani! Byla celá zaprášená a vypadala hodně unaveně. První, co u nás udělala, bylo, že vypila litr vody. Vyrazila prý hned, jak dostala pozvání, ale rychlá cesta z Keldu je komplikovaná i pro druida. Mrzelo ji, že nestihla včerejší oslavu, ale já jsem přesto moc ráda, že je tu v Hommletu s námi. Vyřídila mi pozdrav od Seealany. Povídaly jsme si celé dopoledne. Na Keldu se teď dějí všelijaké věci, ale obecně prý Šarlatáni nejsou tak hrozní, jak se čekalo. Zvýšily se daně a Kelďané se bez povolení nesmějí stěhovat. Zatím jediná opravdu významná změna k horšímu je zavedení otroctví. Rudí mniši však naštěstí nejsou žádná soldateska, takže se nikde nic neplenilo ani nepálilo. Do lesa si zatím netroufají, a tak mohla Eileani na pár dní odjet.
V poledne se probudil Jaro. Seznámila jsem ho s Eileani; prý se ale od vidění znají. Eileani už sotva držela oči otevřené, tak jsem ji nechala, ať se prospí. Odešla někam do lesa. Já jsem se pak zašla do Ehlenestřina chrámu zeptat na přívěšek pro Mitat. Jennithar ho opravdu sehnala. A opravdu stál tisíc zlatých. Nakonec jsem je vzala ze společného. Budu to muset probrat s Tallimasem a s Bragnorem, ale obávám se, že teď bude minimálně Bragnor úplně nepoužitelný. S Jarem jsme se dohodli, že přívěsek odneseme Mitat společně a že to bude dárek od nás obou. Elmo i Maive měli radost. A já ji mám taky.
11. goodmonthu
Když už si člověk myslí, že je všechno v pořádku, stane se něco, co vůbec nečekal. A tak to bylo i včera. Odpoledne jsem si vzpomněla na Addino zmizení a šla jsem se ke Služtičce zeptat, jak to dopadlo. Tam jsem našla Tallimase, který mi chladně sdělil, že Bragnor je idiot, ale on že už to říkal dávno. Když jsem se zeptala na Addu, odpověděl mi, že zrovna to má na mysli. Načež se vrátil ke své knize. Bragnor seděl u sebe v pokoji a překládal si. Působil dost popleteně a z jeho řeči jsem vyrozuměla, že Addu stopoval, ta že někde bodala nožem do stromu a pak se vrátila do Hommletu. Tady se pohádala s vévodou, osedlala si koně a odjela za Bragnorova nečinného přihlížení neznámo kam. Z pana vévody jsem toho nedostala o moc víc. Adda se prý ráno přiřítila jako fúrie, ztropila hysterickou scénu, obvinila ho ze všeho možného a odjela na (jeho) koni. Když už nic jiného, vypadal pan vévoda, na rozdíl od těch dvou halamů, alespoň rozpačitě. Adda prý odjela na jih ke Kronským kopcům. Vrátila jsem se domů a probrala to se Siliviarou. Dohodly jsme se, že Siliviara poletí podél cesty a pokusí se Addu najít a zeptat se jí, co se stalo. Vrátila se asi za dvě hodiny. Adda není moc dobrá jezdkyně a neujela nijak daleko. Se Siliviarou prý mluvila strašně zmateně a pořád opakovala, ať ji necháme na pokoji, že si nezasloužíme, aby jsme s ní museli být. Už jsem toho měla právě tak dost. Co si Ilythiiri neudělá sama, to nemá. A hlavně jsem se o Addu bála. Řekla jsem Jarovi, že za Addou vyrazím. Netvářil se zrovna nadšeně. Ani se mu nedivím, mně se také nikam nechtělo. Jaro má zítra odjet pryč a oba jsme se těšili, že budeme spolu. Nabídl se, že se může změnit v koně a odvézt mě za ní, aby to bylo rychlejší. Jenže mně se celá ta věc nějak nezdála, a tak jsem raději vyrazila sama. Addu jsem našla tábořit na místě, které mi popsala Siliviara. Když mě uviděla, vyskočila a vytáhla na mě nůž. Křičela při tom, ať jdu pryč, že nechce, abych byla prokletá jako ona. Nakonec se úplně sesypala. Ležela tam jako uzlíček nervů a zoufale plakala. Vzala jsem ji do náruče a konejšila ji. Potřebovala se vybrečet. Seděly jsme tam asi hodinu a pak mi Adda začala potichu vyprávět, co se jí stalo.
Byla dcerou sedláka v Ormitchi. Před čtyřmi roky se vdala a měla dítě. Chlapečka. Asi měsíc poté Ormitch přepadli goblini. Muže jí zabili a ona se ještě s několika dalšími ženami a dětmi schovala ve sklepě jednoho ze stavení. Jenže její dítě plakalo a nebylo k utišení. Hrozilo, že to goblini zaslechnou a úkryt objeví. A tak Adda své dítě v zoufalství zabila. Udusila. Zabila ho, aby zachránila ostatní. Potkalo ji snad to nejhorší, co se tady nahoře vůbec může stát. Máma, která zabila své dítě. Prý si nepamatuje, co bylo potom. Chtěla se zabít, ale bála se to udělat. Sebrala tedy někde nějakou zbraň a vyrazila lovit gobliny. Doufala, že při tom někde v nějaké rvačce zemře, ale smrt se jí vyhýbala. Nakonec se z ní stala bojovnice, aniž by to chtěla. Ať se pustila do jakékoli potyčky, vždycky buď vyhrála, nebo ji její protivník ušetřil. Když se v Newell’s Bridgi seznámila s vévodou Dupreyem, doufala, že zahyne během cesty jako jeho ochranka. Na lodi se pak ale seznámila s námi, poznala blíž i pana vévodu a bylo jí s námi a s ním dobře. Ránu začal hojit čas a ve Verbobonku všechno nasvědčovalo tomu, že Addu konečně potkalo štěstí. Jenže na oslavě uviděla Maive s Mitat a Elmem a najednou se jí celá ta hrůza vrátila.
Potom se mi zase zoufale rozbrečela v rukou. Konejšila jsem ji a houpala v náručí. A pak se najednou něco zlomilo i ve mně. Ani nevím jak, vždyť jsem to v sobě tak dlouho nosila a nedokázala jsem o tom vůbec mluvit. Ale přesto – vyprávěla jsem jí o sobě. A ukázala jsem jí i to, co mám na rukou. Adda mě poslouchala, a když jsem skončila, řekla jenom, že by chtěla být tak statečná. Že já se o sebevraždu alespoň pokusila, ale právě to ona nedokázala. Pak se zase rozplakala, že je prokletá, že zavraždila své dítě a že pro ni není odpuštění. Vzala jsem její tvář do dlaní a řekla jsem jí, co mi kdysi řekl Tanelorn: „Kdo zachránil jeden život, zachránil celý svět.“ A ona jich přece zachránila tolik! Nespáchala zločin. Své dítě nezabila ona, zabili ho goblini. I kdyby ji všichni lidé na světě chtěli soudit, nemají za co. A co se týče odpuštění, já jí odpouštím. Adda seděla potichu a poslouchala mě. Pak se mě chytila za ruku, dočista jako malé dítě své mámy. Seděly jsme tam tak spolu až do rána.
Adda dokonce na nějakou dobu usnula. Dobré znamení. Když se za svítání probudila, bylo jí už mnohem líp. Ještě jsme si nějakou dobu povídaly. Měla strach, jestli se po včerejšku bude moci vrátit zpět k panu vévodovi. Řekla jsem jí, co si o tom myslím – vévoda Duprey je nanejvýš slušný a férový člověk. Na šlechtice možná až moc. Včera působil rozpačitě a trochu i provinile a jeho hlavní obava byla, aby se Addě nic nestalo. Ten určitě všechno pochopí, i když mu Adda nebude chtít říci celou pravdu. Sbalily jsme Addiny věci a vydaly jsme se na cestu zpět. Domů jsem dorazila odpoledne. Jaro naštěstí ještě neodešel, tak jsme se mohli alespoň rozloučit. Dnes odjeli skoro všichni hosti. Zůstala tu už jen Eileani a neplánovaně také pan vévoda. Procházeli jsme se s Jarem po lese skoro až do půlnoci. Pak už ale opravdu musel odejít. Políbili jsme se, pohladil mě po vlasech a zmizel v nejbližším stromě. Cestou domů jsem potkala Eileani. Zítra také odchází. Povídaly jsme si ještě chvíli a pak si šla lehnout. Ach jo. Jaro je pryč tři hodiny, a mně už se po něm stýská. Teď je ze mě slaměná vdova. Na jak dlouho?
12. goodmonthu
Ráno se přišli rozloučit Adda a pan vévoda. Vypadali oba docela normálně, tak snad bude všechno v pořádku. Pan vévoda mi řekl, že kdykoli přijedu do Verbobonku, mám ho navštívit a ubytovat se u něj. Celé dopoledne jsem prospala. Po obědě jsem se rozloučila s Eileani. Bude se mi po ní stýskat. Škoda, že jsme na sebe měly tak málo času. Odpoledne jsem zašla za Bragnorem a Tallimasem. Probrali jsme situaci a dohodli jsme se, že pátrání začneme u Vodní tvrze. Leží na kraji bažiny a prý se tam scházeli ti lidé, kteří měli na svědomí Jarovu smrt. Mohlo by to s tou bažinou nějak souviset, a navíc by stálo za to zjistit, co se tam děje teď. Rufus a Burn nám vzkázali, že se při tom máme také poohlédnout po jakémsi Spugnoirovi. Je to místní bylinkář a tak trochu podivín. Občas na nějakou dobu zmizí, ale vždycky se zatím za pár dní vrátil. Teď už je to ale skoro čtrnáct dní, a po Spugnoirovi ani stopy. A doma má malou dcerku. Je jí deset a je hodně samostatná, ale čtrnáct dní bez táty je už přece jenom trochu moc. Navíc má o tátu strach. Tak uvidíme, třeba ho někde v lese potkáme. Snad se mu nic vážného nestalo. Prý je dost roztržitý. S Tallimasem, Bragnorem a Siliviarou jsme se dohodli, že vyrazíme až večer. Obloha je jako vymetená a já bych neviděla na cestu.
Diskuze
jelikoz se nam schvalovani celkem protahuje, zalozil jsem v putyce stul Anvalianin denik, kam budu posilat deni zapisy ve forme jednotlivych prispevku. take je tu stul Anvalianin denik - komentare, kde se muzete vyjadrit :-)
Jako vždy, skvělé! Stejně jako Marsus k tomu nemám co říci, snad jen, že se bubu těšit na další pokračování!
Skorpion
Já k tomu nemám mnoho co říct. Poctivě jsem přečetl každou část z jejího deníku, a všechny se mi líbily. Tak hodnotím za 5*
S pozdravem Marcus
Podla mna si to zasluzi opat za pet, lebo je to vo vsetkych smeroch vyborne zvladnute a neucelenost tomu vobec nevadi, kedze je to pisane formou dennika a zaroven 4. cast celku. Ved ked ide niekto citat viacdielne dielo, vacsinou nezacina od ineho ako prveho dielu. Ja toto citam od zaciatku a zda sa mi to dobre.
Xorxe9 : Hawkeye se zhroutí a je hospitalizován na psychiatrické klinice, kde se Sidney snaží zjistit příčinu jeho deprese. Ta je spojena s tragickým incidentem při cestě autobusem z výletu na plazi. (autobus s cestujícími se skryl před projíždějící hlídkou. V jednu chvíli se se rozkdáka kuře. Slepice kdáká čím dál víc když pak z ničeho nic kvokání ustane. Majitelka mu zakroutila krkem. Nakonec se Hawkey zhrouti a Sidney se dozví pravdu o "kuřeti")
jinak opravdu opět pěkné dílko .. jen tak dál prosím
Mgr. Holger: Jen své připomínky piš dál. Pro mne jsou velice důležitou zpětnou vazbou. A mými odpověďmi se nenech zastrašit či znechutit. Jejich formulací si koneckonců celý problém sám ujasňuji.
mgr.holger: je to sice trochu OT, ale co se stalo v poslednim dile MASH? bohuzel, nevidel jsem. jen abych vedel, jak moc ode mne Alan Alda opisuje :-)
Jabberwocky - jistě, všechna tato zdůvodnění chápu - pouze uvádím důvody, které snižují kvalitu dílka z hlediska čtenáře (nezasvěceného). Zároveň to pro Tebe či Xorxeho může být vodítkem, co při tvorbě zlepšit a čeho se vyvarovat.
Ad - Addina tragédie - viz poslední díl seriálu M.A.S.H. (jak přes kopírák)
No jo, tak to opět vezmeme popořadě:
Ucelenost či neucelenost závisí na třech okolnostech.
1) Dělení, které se tu objevuje, není mým dílem, ale dílem Xorxeho. Já mu jen dodám "surový" text a on pak rozhodne, kolik ho sem zašle. Bývá to tak deset stran. Mně osobně to vyhovuje, protože ztrácím absolutní vládu nad textem. Rozhoduje GM a tak to má být :-)
2) Jde o zápisky z hraní v podobě deníku. Co jsme hráli, to si Anvalian zapíše (plus mínus). A protože máme všichni moc rádi hraní backgroundu, kdy se v podstatě nic neděje a všechen herní potenciál se koncentruje do interakce postav v "běžném" životě, tak se občas objeví pasáž, kde se holt děj neposunuje dopředu a postavy čas tráví klábosením. Svatba je tu takhle rozepsaná proto, že jsme ji opravdu hráli celý den (skutečného času na chatě). Jelikož je deník zápisem hraní a tomuto účelu primárně slouží, tak se to v něm také odrazí.
3) Je to deník, ne povídka. Pro mě je psaní deníku jakousi další dimensí vlastního hraní. A to se vším všudy - tedy i s tím, že deník není vyvážený. Jsem velmi rád, že zde deník může vycházet, protože doufám, že spousta lidí v něm najde inspiraci pro vlastní hraní, ale primární je pro mne interní komunikace hráč-GM, kterou tímto provozuji. Že se to líbí (byť s výhradami) lidem okolo, mě těší, ale není to mým cílem.
Rozkolísanost a nejednotnost Anvalianiných zápisů pramení částečně z toho, že Anvalian je psychicky nemocná a velmi labilní osobnost. Co platilo jeden den, druhého dne se jeví úplně opačně. Jako na houpačce. Mějme prosím při čtení vždy na paměti, že deník si píše člověk, který JE blázen.
Autenticita vyprávění je věc do značné míry subjektivní. Záleží na tom, jak to cítíme. Já vycházím z komunikačního kódu, který my jakožto hráči při hře používáme. Uznávám, že občas se dopustím stylově rušivého momentu záměrně (třeba v dalším díle mluvím o sociálně slabých dracích - to je taková autorská nekázeň, vtip, který posílám svému GM). Na druhou stranu se domnívám, že občasný hovorový výraz má své opodstatnění - "průšvih až na půdu" sice nesedí do našich představ o heroické fantasy, ale i hrdinové občas chodí na záchod a mluví ... no, jak jim zobák narost. A já si dovedu docela dobře představit, že něco takového by Anvalian klidně řekla. Co se týče onoho "investování" - Greyhawk není nějaký ortodoxní středověk a mezi tamějšími velmoži se čile obchoduje a peníze se investují do nejrůznějších podniků. Zrovna jako to dělávali blahé paměti patres conscripti římští senátoři.
Anvalian je osoba venkoncem pasívní. Pokud se na ni někdo vrhne a vrazí jí pusu (Vlasatá Mary, například), tak s tím ona sama moc nenadělá. Opět platí poznámka o tom, že její psychický stav se mění dost rychle, a tak někdy Jarův dotyk snese, a někdy by se bránila třeba i nožem. Deník je pro ni formou terapie (což věděl už Tanelorn, který ji deník naučil psát), a proto si tam některé momenty, s nimiž se potřebuje vyrovnat, zaznamenává. Různé dotyky, polibky, sexuální narážky a podobně mezi ně patří. Proto se v deníku objevují až nápadně často.
Pasáž s Tharizdunem je zmatená a je zmatená záměrně. Anvalian v tu chvíli byla při smyslech tak napůl. Je to záznam choré mysli. Logika Anvalianina uvažování není jasná leckdy ani jí samé. Nemluvě o jejím okolí - Bragnor už Anvalian leckdy raději ignoruje a Siliviara (alespoň co já mohu soudit, protože Siliviara je NPC) se o ni bojí a z jejích řečí má strach. V Anvalianině hlavě se odehrávají věci, které zdravý mozek nedělá. Anvalian mluvit umí i neumí a záznam jejích představ, pocitů, přeludů a zdání je pro ni samou klopotný.
"Čas se příjemně vleče" - to mi přijde jako celkem normální konstatování skutečnosti. Alespoň já sám si takovéhle věci občas uvědomím. Třeba když jsem po jídle, rozvalený někde u vody, kolem bzučí mouchy a já velmi blahovolně shlížím přivřenýma očima na svět kolem. To se čas vleče dokonce velmi příjemně, obzvlášť pokud vím, že mě doma čeká vychlazená lahvinka Müller-Thurgau.
"Siliviara by zvlčila" - ano, zvlčila. Zkuste někdy vydržet s pixie, která se dostane do ráže.
"Šípy z ledvin" - tím se myslely šípy někde v té oblasti. Potíž byla tehdy v tom, že Bragnor byl flatfooted a dotyčný zloděj měl na něj sneak attack. To jest co rána, to v podstatě critical. Není mojí vinou, že D&D podporuje heroickou fantasy a že Bragnor má životů, že se mu ani nevejdou do deníku :-) Kdybychom hráli třeba Shadowrun, byl by už mrtvý.
A vůbec - Bragnor. Asi by to chtělo drobný úvod. Bragnor je hráčská postava (PC), stejně jako Anvalian a Tallimas. Všichni ostatní jsou NPC a hraje je GM. Opět není mojí vinou, že můj dobrý kamarád a spoluhráč H. hraje Bragnora takhle. Já jen zapisuji hraní. Chápu, že lidem zvenčí se to zdá šílené, ale my už jsme si za ta dlouhá léta na bláznivé (máme pro to i vlastní termín - můxylné) postavy v podání kamaráda H. už zvykli. A přiznám se otevřeně, že kdyby někdy obrátil a hrál normálně, dost by nám jeho můxylárny chyběly. On je to totiž takový náš můxyl ;-) (Místo x se tam čte ch. Genesi toho slova tu vypisovat nebudu, poněvadž nezasvěceným by to stejně nepřišlo vtipné.)
"Věšení do ráhnoví" - citát z Bragnorova deníku. Vor pochopitelně žádné ráhnoví neměl, ale v Bragnorově případě nic neobvyklého - můxyl.
"Tu ženu" - onu kněžku z předcházejícího dílu. V deníku se poznámky pod čarou jaksi nepěstují a Anvalian věděla přesně, kterou ženu.
"Peníze, k nimž nemůžeme" - společný fond, ze kterého lze vybírat jen po dohodě. Potíž byla v tom, že Tallimas pořád někde trajdal a společný fond tak byl zablokován. I když Anvalian je asi jediná, kdo se zdráhá ze společného brát - třeba takový Bragnor s tím potíže nemá.
"Já jsem ho tam vyvedla, jak vylézá z červa" - neobratná formulace dívky jménem Anvalian v jejím osobním deníku. Viz moji poznámku u předcházejícího dílu.
Úcta lidí k druidům nejspíš pramení z jejich schopnosti vylepšit nebo naopak zruinovat úrodu. Navíc umějí léčit (a také přivolávat) nemoce, na vyšších levelech ovlivňovat počasí a tak. A nejspíš není každý druid takový bohém jako Jarovi kamarádi ze studií.
Addin příběh se odehrál tak, jak je zapsán, a nám nijak neoriginální nepřišel. Faktem je, že hrát a číst jsou dvě různé věci. Ale nemůžeme být pořád jenom originální - takových tragédií se stane... Důležité pro postavy bylo, že se to stalo právě jejich kamarádce. Nešlo o rozměr či originalitu tragédie, ale že trpí někdo blízký.
No a toť vše. Pořád zde platí, že je to zápis našeho hraní, který sem dáváme hlavně proto, aby se mohli inspirovat další hráči.
Cum salute Iabbervox.
Já to nechápu... každej je tak dobrej a já ne... tohle se mi zdá docela bez chyby. Normálně bych řek že to je přehnaně dlouhý, ale když jsem přišel z Praxe dřív tak jsem si příjemně četl tvůj článek a řeknu ti "klobouk dolů" hned mám tolik nápadů...