1. richfestu

Richfest jsem si představovala jinak. Vyrazili jsme jako obvykle, ale kolem půl jedenácté Adda vykřikla a ukázala směrem k jihu. Od moře se hnala černočerná hradba mraků, která se jakoby otáčela. Hurikán. Přesně tohle Tanelorn vždycky rušil, a stejně pak většinou ještě přišla pěkná bouřka. Hurikán se rychle blížil a bylo jasné, že musíme z řeky zmizet. Poslali jsme Siliviaru hledat nějakou skrýš, vytáhli jsme loď na břeh a začali stoupat do hor. Dole na pláni jsem viděla prchající zvířata. Siliviara naštěstí našla malou jeskyni a celé odpoledne jsme se k ní škrábali. Znatelně se ochladilo. První nárazy větru nás zastihly ještě venku, ale nakonec jsme se přece stihli schovat. Máme obrovské štěstí. Nebýt Siliviary, byli bychom teď všichni mrtví. Sedíme v malé dutině a klepeme se zimou. Vítr řve a občas nám sem chrstne vodu. Jsem zabalená do všeho, co mám, ale stejně je mi zima. Musela jsem si nacpat do uší kusy obvazů, jinak bych ohluchla. Chvěje se snad i skála pod námi. V jeskyni je úplná tma. Píšu ve spacáku. Občas se mě dotkne Adda; asi se ujišťuje, že tu ještě jsme. Myslím na lidi dole.

2. richfestu

Celý den jsme proseděli v jeskyni. Vítr se pomalu utišil, ale padla hustá mlha. Snad jsme v mracích. Jsme mokří a je nám zima. Odpoledne jsme vyrazili s Bragnorem na dříví. Něco divného se děje. Bragnor se pořád chtěl vydat někam nahoru, ale nebyl s to vysvětlit, proč. Nepustila jsem ho. Mlha houstne a pořád se ochlazuje, hodinu od hodiny. V noci jsem nespala, hlídala jsem Bragnora. Několikrát se vzbudil a díval se po mně. Nikam tě nepustím, spi!

3. richfestu

Dějí se moc divné věci. Ráno nebylo vidět na krok a mrzlo. V richfestu!!! Rozhodli jsme se sestoupit dolů, další noc už bychom asi nepřežili. Bragnor chvíli pokukoval směrem vzhůru, ale nakonec si dal říci a všichni jsme se vydali do údolí. Jenže mráz sílil a mně nakonec došlo, že vůbec nesestupujeme dolů, nýbrž míříme někam výš do hor. Bragnor tvrdil, že nás vede dobře, ale nevěřila jsem mu. V očích se mu usadil podivný výraz, ale nechal mě, abych nás vedla já. Bohužel, zjistila jsem, že Bragnor nás provedl zřejmě nějakou průrvou do jakéhosi slepého údolí, odkud nevedla žádná cesta. Zima byla hlavně Addě – vyrostla na Keldu a na mráz není zvyklá. Do řeči nebylo ani Siliviaře. Já i Bragnor sice snášíme zimu lépe, jenže ono mrzlo stále víc a víc. Navečer už byla situace zoufalá. Siliviara omdlela, a tak jsem ji nesla pod šaty a hřála ji. Byla jak led. Nakonec vyčerpáním padla i Adda. Smířila jsem se s myšlenkou, že tu zmrznu. Co se mělo stát, stane se. Tanelorn mi ukázal život a já se teď vrátím tam, kam patřím. Jen mi bylo líto ostatních. Hlavně Siliviary. To malé tělíčko s velkým srdcem si nezaslouží zůstat po smrti přimrzlé k mrtvé Ilythiiri.

Naštěstí je Bragnor kněz. Netušila jsem, že někdy něco takového napíšu, ale je to tak. Při západu slunce (bůhvíjak ho poznal) si od Vatuna vyprosil kouzla, jimiž nás ochránil před mrazem. Ačkoli jsme byli vyčerpaní, zima nám už nebyla a mohli jsme pokračovat v cestě. Vedení jsem přenechala Bragnorovi. Vedl nás špatně, vím to, ale dovedl nás alespoň sem. Stoupali jsme do příkrého srázu a sníh pod našima nohama byl stále přemrzlejší. Pak jsem cosi zaslechla. Bragnor se zastavil a čenichal kolem sebe. Vlci kňučeli. A pak se z mlhy vynořily dvě postavy. Vypadaly jako lidé, kteří tu umrzli, ale nevšimli si toho. Měli na sobě mnišské kutny, na rukou a nohou se jim rýsovaly omrzliny a konečky prstů měli odřené na kost. Jednomu z nich mrazem prasklo oko. Nehlučně zamířili k Bragnorovi. Varovala jsem je, ať se zastaví, ale nereagovali. Pak však Bragnor ukázal, co v něm vězí. Nebo co vězí v jeho bohovi. Zvedl proti nim Vatunův symbol a něco pronesl (spíš zasyčel). Ve vzduchu to tiše zapraštělo a oba nemrtví se rozpadli. Šli jsme dál. Po chvíli jsme narazili na nějakou zídku. Ta nás dovedla až k brance, za níž se v mlze rýsovaly obrysy stromů. Zahrada! Prošli jsme brankou i zasněženou zahrádkou až k jakémusi domu, zčásti přitištěnému ke skále. Hlavní vchod byl úplně pokryt ledem, ale z boku k domu přiléhala prosklená zimní zahrada (příhodné označení) s postranním vchodem. Podařilo se nám ho otevřít a konečně jsme se dostali do tepla. Adda se svalila ještě dřív, než jsem stačila zavřít dveře.

V domě (možná klášteře, protože před zimní zahradou stojí sochy nějakých mnichů) je nějak divně a tísnivě. Volala jsem, ale nikdo neodpovídal. Je tu nepořádek a ve vzduchu visí lehký zápach zkaženého masa. Vím, co to znamená, i když se na to snažím nemyslet. Nedovolila jsem Bragnorovi, aby vyrazil na průzkumy. Teď ho budeme potřebovat tady. Alespoň dokud se Adda, Siliviara a koneckonců i pan vévoda nevyspí. A oni přijdou. Vědí o nás. Nevím, co se tu stalo, ale něco zlého mě tu doslova dusí. Nespím. Střídavě píšu a upřeně zírám do tmy. Vlastně není až tak špatné být Ilythiiri.

4. richfestu

Ráno se jako první vzbudil Bragnor. Díky bohu, poslední hodinu už jsem měla co dělat, abych neusnula. Ještě jsem před spaním prohlédla Addu a Siliviaru. Obě jsem vzbudila, ale ani moc neprotestovaly. Adda kašle a Siliviara má trochu teplotu. V domě není žádné velké teplo, tak jsme s Bragnorem natahali nějaké harampádí, zapálili ohýnek a uvařili čaj. A teď jdu spát. Dvě noci po sobě jsem nespala a už se mi dělají před očima kruhy.

5. richfestu

Ani mi nedošlo, že včera byly dva úplňky. Možná v tom je nějaká symbolika. Možná to je důvod, proč jsme všichni ještě pořád naživu. V noci ze včerejška na dnešek se toho stalo tolik, že nevím, jak to všechno zapsat.

Vzbudil mě strašný řev. Někdo či lépe řečeno něco kvílelo tím nejstrašnějším možným způsobem. Vyletěla jsem ze spacáku, ale kromě děsivých zvuků přicházejících shora se nic nedělo. Všichni jsme se po sobě vystrašeně dívali. Tedy až na Bragnora, který se se stoickým klidem modlil. Pak z chodby na protější straně místnosti vystoupilo několik koster v otrhaných mnišských kutnách. Věděla jsme, že přijdou. Zdálo se však, že je zajímá jen Bragnor. Ten otráveně (lépe se to popsat nedá) přerušil modlení a během několika okamžiků kostlivce rozmetal řetězem. Ječení ustalo, ovšem jen do okamžiku, než se Bragnor vrátil k modlitbám. Byla to možná nejpernější hodina v mém životě (lžu). Ty zvuky byly hrozné, někdo tam snad ze sebe rval maso. Pak se Bragnor domodlil a s dychtivým výrazem ve tváři prohlásil: „A jdeme na to.“ Čirý a nezkalitelný optimismus idiota...

Vyrazili jsme po schodech nahoru. První šel Bragnor, pak já a za námi se v houfu drželi Adda, pan vévoda a Siliviara. Bragnor je provokatér. Jen tak, aby věděl, do kterých dveří má vejít, se rychle pomodlil k Vatunovi. Odněkud se ozvalo odbíjení hodin. Abych to zkrátila – prošli jsme celý dům (či lépe klášter, jak jsme později zjistili) od přízemí až po půdu. Byl plný nemrtvých, bývalých mnichů, v různém stadiu rozkladu. Vlastně to ani nebyl nijak děsivý pohled, spíš smutný. Vidět ostatky lidí, kteří se zaživa snažili přiblížit nějakému osvícení, jak se, „oživeny“ zlomyslnou mocí, trhaně plíží po domě a bezmyšlenkovitě se sápou na vše živé, je neskonale smutné. Postupně se nám podařilo odhalit celou tragédii, která se tu stala. Představený kláštera míval ve zvyku meditovat v jeskyni vysoko v horách. Poněvadž ho tam často zastihla bouře, připravovali mu tam mniši pro takový případ zásobu suchého dříví. Jenže zástupce opata se chtěl také stát opatem, a tak když služba vyšla na něj, nachystal opatovi do jeskyně dříví mokré. Stalo se, co se stát muselo, a opat přes noc v bouři zmrzl. Můžu se jen dohadovat, co se v té jeskyni tenkrát odehrálo. Nejspíš v tom měl prsty Telchur. Po nějaké době se totiž mrtvý opat, nebo spíš jeho duch, vrátil. Mrtvý, zmrzlý a posedlý touhou po pomstě. Mniši neměli šanci a nejspíš vůbec netušili, jaké zlo a za co je pronásleduje. Mrtvý knihovník měl u sebe zápisky, ze kterých je to jasně patrné. Zlo přicházelo o půlnoci, vraždilo a měnilo mnichy v nemrtvé. Knihovník se podle všeho modlil před smrtí k Pelorovi o pomoc. Ten mu pochopitelně nepomohl a klid jeho tělu přinesla až rána Bragnorovým řetězem. Našli jsme i zápisky nového opata. Vrah věděl, že starý opat se mstí za svou smrt, a pokusil se ho zastavit požárem. V knihovně jsme našli hromadu knih a pochodeň. Po novém opatovi zůstala jen kaluž krve.

Byla to divná noc. Je mi z toho všeho smutno. Nakonec jsme se dostali na půdu. Byl to velký podkrovní prostor, zhruba vpůli rozdělený napříč stěnou s dvěma dveřmi. U každých stála socha mnicha. Šla jsem se na ty dveře podívat zblízka (moc dobře se pamatuji na Konstáblovu věž). Jak jsem je tak prohlížela, kamenný mnich se najednou otočil a uhodil mě pěstí do obličeje. Zatmělo se mi před očima a spustila se mi krev z nosu. Málem jsem upadla. To už ze svého podstavce seskočil i druhý mnich a hnal se na mě. Nebýt Bragnora, byli by mě zabili. Bragnor mezi ně skočil a začal do nich tlouci řetězem. Já jsem se za něj schovávala a snažila se nedostat další ránu. Byl to tuhý boj, ale nakonec Bragnor zvítězil. Vyléčili jsme se oba magicky. Jsem opravdu ráda, že to umím. Pak jsme klíčem, který jsme našli v pracovně nového opata, otevřeli dveře vpravo a vstoupili dovnitř. Byla tam strašná zima a dírou ve střeše tam vítr hnal sníh. Zpola zapadaný sněhem tam stál psací stůl, nad nímž se vznášelo pero a něco psalo. Když jsme vstoupili, zvolna kleslo na pergamen. Najednou zaskučel vítr a před Bragnorem se objevila přízračná postava. Připomínalo to omrzlé zombie mnichů, jen to bylo průsvitné a vznášelo se to kousek nad zemí. Místo zubů to mělo ostré rampouchy a na těle se tomu černaly omrzliny. Duch starého opata. Chtěla jsem na něj promluvit, ale ten jen zasyčel Bragnorovi do tváře: „To máš za to modlení!“ a sekl ho pařátem. Bragnor se zapotácel, ale nastavil opatovi Vatunův symbol a začal také něco syčet. Ovšem teď ho asi Vatun zklamal. Opat se totiž zachechtal, prohlásil: „Tak s ledovým božstvem na mě?“ a Bragnorovu relikvii chytil to tlamy a sežral. Chroupala pěkně. Celá ta scéna byla vlastně dost směšná a opat se tvářil pěkně potměšile. To zase dožralo Bragnora. Už jsem ho párkrát viděla, když do něj vjede čert, ale takhle rozzuřeného asi ještě ne. Pustili se s opatem do sebe, že sníh a cáry masa jen lítaly. Snažila jsem se Bragnorovi nějak pomáhat, ale moc to nešlo. Nakonec opat zaskučel a přízrak se rozsypal v hromadu sněhu. V domě to zahučelo, kdesi dole zase začaly odbíjet hodiny a pak se ozval zlý smích. Bragnor se dal do pořádku kouzly, ale tentokrát jsem mu už musela pomoci i já. Čekala jsem, jestli se opat nevrátí, ale kromě občasného smíchu nebo nesrozumitelného skuhrání a nadávání se nic nedělo. Bragnor prohlédl pracovnu a sebral tam nějaký svitek. Byl to ten, který před tím opat (snad) přepisoval. Písmo ani jazyk neznám, ale Bragnor tvrdí, že je to jeho mateřština. Jen psaná nějakým divným písmem. Protože ale máme kousek přepisu, bude se s tím myslím dát něco udělat. Já bych tam ten svitek nejspíš nechala ležet, ale Bragnor si všiml, že se v něm píše o Vatunovi, a tak ho hned zabavil. Co jsem zatím z jeho řečí vyrozuměla, je Vatun někde zavřený a Bragnor ho hodlá osvobodit. Nevím, podle mě je zavřený bůh dobrý bůh. Jako by jich už tak nebylo jako psů. Něco mi říká, že ten, kdo Vatuna zavřel, k tomu měl nespíš dobrý důvod. Led, mráz a koulování už obstarává Telchur. Takže jestli někdo (třeba Bragnor) vypustí Vatuna, máme na krku další válku. A kdo to bude za pány bohy vyřizovat? Jediná útěcha je, že Bragnor Vatuna nikdy neosvobodí.

Z podkroví jsme se vydali ještě do sklepa. Našli jsme tam hromadu dříví a velikánský mosazný kotel. Trubky z něj vedly do stěn. Takhle chytré vytápění jsem viděla naposled v Urze. Zajímalo by mě, od koho to mniši měli. Možná od gnómů? Abychom v domě udělali alespoň trochu snesitelně, zatopili jsme. Úplně nevědomky jsme tím opatovi zasadili smrtelnou ránu. Když už začalo být ve sklepě příjemné teplo a Adda vařila druhou konvici čaje, objevil se najednou znovu opat. Vypadal zmateně a trochu vyplašeně. Bragnor do něj okamžitě praštil řetězem, opat zaskučel a pokusil se proběhnout stěnou. Jenže najednou to nešlo. Dal se tedy na útěk. Vyrazili jsme s Bragnorem za ním a hnali jsme ho před sebou celým domem. Bragnor do něj soustavně tloukl a já se občas trefila šípem. Opatovi došlo, jaké mu hrozí nebezpečí a utíkal zpět do sklepa. Asi chtěl uhasit ta kamna. Jenže když doběhl až k nim, hodil Bragnor přímo na ně láhev pálenky, kterou dostal od gnómů. Líh se okamžitě vzňal a plameny vyšlehly přímo na opata. Ten vzplál, začal skučet, chvíli se potácel po místnosti a pak se rozpadl. Naříkal při tom jak malé dítě. Je to na tom světě nějak divně zařízené. Ach jo.

Jen co opatův duch „zemřel“, protrhly se venku mraky a vánice ustala. Během hodiny se udělalo úplně obyčejné letní parno, sníh zmizel, a dokonce se objevily květiny. Bylo po všem. Zlomili jsme kletbu, a ani jsme při tom nevěděli jak. Možná jsme měli štěstí, že jsme sem dorazili na Midsummer’s Day – nemrtví mají přece jen nejmenší sílu.

Měli jsme toho všichni dost. Adda si lehla na sluníčko a usnula, Siliviara zrovna tak. Bragnor si sedl po strom a začal luštit svitek. Chtěla jsem mu pomoci, ale utrhl se na mě, že mi to jde pomalu. Tak ať si luští sám! Jsem zvědavá, co vyluští. Já sama tohle píšu uvnitř. Venku totiž už zase praží slunce. Jestli nebyla lepší ta vánice...

6. richfestu

Ještě včera odpoledne jsme se vydali dolů k řece. Cesta ubíhala rychle a před západem slunce jsme byli zase u vody. Hurikán po sobě zanechal pěknou spoušť. Na pláni leží mrtvá zvířata, polámané a vyvrácené stromy i hromady všeho možného. Půda je rozbahněná a špatně se jde. Naši loď jsme se ani nepokoušeli hledat. Zajímalo by mě, co se stalo s těmi darthiiry, kteří se tak dušovali, že budou hlídat každý můj krok.

Ráno jsme vyrazili pěšky podél Handmaiden. Šlo se špatně a pořád jsme museli něco obcházet nebo přelézat. Závidím Siliviaře křídla. V noci se na hlídce střídáme. Bragnor luští.

7. richfestu

Postupujeme pomalu. Mám mokro v botách. Slunce pálí a na pláni je jak ve skleníku. Mrtvá zvířata už pěkně smrdí a Bragnorovi vlci každou chvíli nějakou zdechlinu přinesou. Bragnor na ně střídavě křičí ,fuj!‘ a ,zůstaň!‘ Pochopitelně bez efektu. Potkali jsme první celenské darthiiry. Dívali se na mě spíš se zájmem než nepřátelsky. Na severu se objevily Kronské kopce. Filolog Bragnor pořád luští.

8. richfestu

Mám průjem. Asi jsem neměla jíst ty Bragnorovy ryby. Ještě že Siliviara umí vyčarovat bobule. Jak se blížíme k Enstadu, škody jsou menší a krajina obydlenější. Také tu je víc lesů. Prošli jsme několika darthiirskými vesnicemi.

1. reapingu

Blížíme se k Enstadu a provoz houstne. Potkali jsme jezdecký oddíl. Společnost mi dělají magické bobule a mátový čaj. Bolí mě břicho.

2. reapingu

Začínají potíže. Třikrát se nás dnes vyptávali, kdo jsme a kam jdeme. Jsem středem pozornosti a vůbec se mi to nelíbí. Moc přátelsky se tu nedívají ani na Bragnora, ale pan vévoda zatím všechno zvládá bravurně.

3. reapingu

ENSTAD! Konečně! Hlavní město Celene a vlastně všech flanaesských darthiirů. Čtyři a půl tisíce let dějin „Prostředního království“ se odehrávalo tady. Enstad stál už v době, kdy Suelům (nebo tehdy vlastně Seulům) ještě vládli regenti. Dávno a dávno před korunovací prvního velekrále na Malachitovém trůně. Odtud se vedla válka s Vecnou. Tohle město vidělo tolik vzestupů a pádů – ze seulského impéria zůstala jen poušť a pár vyprávění o císařích, trosky Rauxes kdesi zarůstají křovím a žádný Ivid už nikdy neusedne na Malachitový trůn, nikdo z Flanů se dnes neotřese při vyslovení Vecnova jména. Jen darthiiren v Celene zůstávají. A Ilythiiri, připomínka dávné viny, nikdy nezahojená jizva. Je to zvláštní město. Snad proto může být tak staré, že je vlastně tak mladé, živé, měnlivé. Celé je to spíš les nebo park, obehnaný vysokými trnitými živými ploty a naplněný neustálým pulsem, pohybem, ruchem. Alespoň tak se mi Enstad jeví, i když pod slupkou tuším i temnější tón.

Dorazili jsme sem něco po poledni a málem jsme neprošli ani přes jednu bránu. Bran bylo celkem sedm a všude byly problémy. Až jsem měla chuť to vzdát a prostě do Enstadu nejít. Nakonec nás pustili a já jsem ráda. Enstad stojí za to vidět. Skoro všechny stromy jsou tu obydlené a kromě darthiirů tady jeden potká i všemožné víly, sprity, pixíky, půlelfy. V parku jsem zahlédla jednorožce. Ubytovali jsme se v hostinci Zlatá rosa, a dokonce i Bragnor si dal místo piva víno. I když mám dojem, že to udělal hlavně proto, že místní pivo se jmenuje Rebel a on má ještě v živé paměti Courwoodského rebela. Já zkusila březovou vodu, jak mi doporučovala Siliviara, a nelituji. Siliviara hned po večeři zmizela. Vrátila se asi za hodinu s rozbitým nosem a stěžovala si, že prý se tu zasklívají okna. Pak odletěla a už se nevrátila. Z naší výpravy jsem v lokálu zůstala sama. Sedí tu skoro samí darthiiren a panuje tu příjemná uvolněná atmosféra. Občas se na mě někdo podívá, ale nijak to nepřehánějí. Je mi tady hezky. U jedné stěny stojí malé podium a co chvíli někdo přijde, zahraje pár písniček a zase se vrátí ke stolu. Sbírám odvahu. Mám tam jít? Proč se vlastně ptám, vždyť už jsem dávno rozhodnutá. Udělám to. Ať to stojí, co to stojí. Jdu.

4. reapingu

Jde mi o život. Chtěla mě umučit. Je to žlutá kněžka!!! Co teď? CO TEĎ???

5. reapingu

Co jsem komu provedla? Do čeho jsem se to zapletla? A co z toho všeho vzejde? Dochází mi hrůza toho všeho. Nejde o život jen mně samé. Hraje se o celé Celene. A vítěz bude zároveň poraženým. V téhle hře vítěz sice bere všechno, ale SOBĚ!

Asi bych měla psát popořádku. Myšlenky mi letí jako splašené. Mám strach. Měli bychom jít rychleji. Ztratili jsme moc času. Už zase píšu hlouposti.

Takže ještě jednou: Předevčírem jsem seděla v hostinci. Zvedla jsem se a šla jsem hrát. Hostům se to docela líbilo, tak jsem si dodala odvahy a zkusila ilythiirštinu. Reakce byly vcelku kladné, ale nejspíš neměli ani páru, co je to za jazyk. Pak jsem se šla projít po městě. Jak jsem měla vědět, že se tohle stane? V Enstadu? Vždyť jsem šla jenom do knihovny. Přepadli mě. Dostala jsem ránu do hlavy. Pamatuji se, jak jsem byla překvapená. A jak jsem si říkala, komu asi prodají mou mithrilovou košili. Kéž by to byli bývali zloději! Probudila jsem se připoutaná na nějakém stole. Nahá. Cítila jsem, jak mi je zima. I tam dole. Jako by mě někdo rozpáral a obrátil naruby. Nade mnou stála … Tywaline Blackmoon. Nebo vlastně Marietta Grammon. Ne, budu psát Tywaline. Křičela na mě, že jsem děvka a ať si nemyslím, že mě má Pavoučí královna raději než ji jenom proto, že jsem černá. Tloukla mě. A škrábala, cítila jsem její nehty. Chtěla jsem pryč. CHCI PRYČ! Zoufale. Ležím nahá a Tywaline mě bije. Tharamil mě bije. Vím, že nesmím plakat, nesmím ji prosit, aby přestala. Zabila by mě. Hrajeme spolu tuhle hru už potolikáté. Teta mě bije před očima mé matky. Soustředím se na kapky krve, které mi tečou z nosu. Počítám kapky, abych nemusela počítat rány. Nebolí mě to. Nebolí.

Už zase píšu hlouposti. Možná mám horečku. A je mi zima. A píšu hlouposti. Tywaline se chovala jako blázen. Mluvila sama se sebou. Zrovna jako já. Pak se mi smála a pomazala mě krví. Kruh se uzavřel. Chce mě obětovat. Chtěla jsem být statečná, ale nešlo to. Brečela jsem, zrovna jako teď. NECHCI K PAVOUČÍ KRÁLOVNĚ! Já vím, že se tomu nevyhnu, že to jednou přijde. ALE NE TEĎ! Teď ne. Prosím. Tywaline začala odříkávat nějaký rituál. Byla to stará ilythiirština. Chvíli se nedělo vůbec nic a pak mě najednou začalo hrozně bolet celé tělo. Křičela jsem. Tywaline se smála a volala: „Všichni jsou mrtví, všichni tvoji blízcí jsou mrtví.“ Pak si zase začala mluvit sama pro sebe. Pamatuji si jen na to, že někdo měl někam jít až ráno. A potom se tam Tywaline objevila ještě jednou. Obraz první Tywaline se zachvěl, rozmazal a znovu zformoval. Vypadala jinak. Druhá Tywaline na první seslala nějaké kouzlo, ale první Tywaline stačila zmizet. Snad teleportem. Zahlédla jsem jen její oči. Ty oči! Složené oči hmyzu. Hned se zase změnily na darthiiří, ale já vím, co je to za oči. Je to žlutá kněžka. V Enstadu mají žlutou kněžku. Jen Pavoučí královna ví, kolik jich tam vlastně je. A co mají za úkol. Druhá Tywaline mě odvázala a mluvila na mě. Vůbec si nepamatuji, co říkala. Vím jen, že jsem s něčím souhlasila. A pak jsem se ocitla na pasece kdesi za městem. Vylezla jsem na strom a celou noc jsem upírala oči do tmy okolo. Měla jsem strach. Pořád mám strach.

Včera ráno, chvíli po rozednění, se na palouku objevili moji přátelé. Bragnor nesl můj batoh i všechny ostatní věci, které jsem nechala v hospodě. První si mě všimla Siliviara a vyrazila ke mně jako šíp. Než jsem se stačila vzpamatovat, visela mi na krku a brečela radostí. Bože, jak ráda jsem ji viděla. Siliviaro, já bych Ti tohle všechno chtěla někdy vrátit. Bragnor mi dal mé věci a také dopis, který pro mě dostal od Tywaline (té druhé – pravé). Zapletla jsem se mimoděk do něčeho, čemu nerozumím a co mě dalece přesahuje. Ta Lžitywaline je prý Sethrine Morin Qualesse, Fey Lady of Celene a poradkyně královny Yolandy. Dřív zastávala funkci poradkyně právě Tywaline, ale pak se jí stala Sethrine. Tywaline plnila jakési diplomatické (a snad i výzvědné) poslání na Keldu a vracela se zpět. Ve svém hlášení zmínila i mě a pak už jen s překvapením sledovala, k čemu události směřují. Snad je to nakonec dobře, co se stalo. Ať už má žlutá kněžka, která se vydává za Sethrine, v plánu cokoli, její nenávist ji přinutila udělat chybu. Už o ní víme. Došlo mi ale, že Tywaline netuší, že Sethrine je žlutá kněžka. Dost možná vůbec neví, co jsou žlutí zač. Váhala jsem, jestli mám Siliviaru poslat zpět do Enstadu. Sice mi tvrdila, že se jí nic nestane a že pro darthiiry jsou pixíci všichni stejní, ale já si nejsem vůbec jistá. Nakonec jsem ji tam přece poslala. Někdo Tywaline musí říci, jak se věci mají. A Siliviara je z nás jediná, komu se to může podařit. Bojím se o ni. Ať se jí nic nestane! Prosím!

Už od včerejška pořád stoupáme. Lortmilské hory necháváme po levici a jdeme přes Kronské kopce na sever. Spěcháme. Snad nás nebudou pronásledovat. Doufám, že Sethrine netuší, kam máme namířeno. Odpoledne jsme došli k podezřele vypadající provazové lávce přes strž s potokem. Prkna nebyla vůbec nijak upevněná a jeden konec provazu mizel v jeskyni na druhé straně. S pomocí Bragnorova skákacího prstenu a mojí mage hand jsme se lávce vyhnuli. Nakoukla jsem do jeskyně. Hned za prvním ohybem stál ork a lano z lávky držel v ruce. Všiml si mě a rozběhl se ke mně. Z jeskyně za ním se navíc vynořili další dva orkové a jeden ogre. Naštěstí se ale do věci vložil Bragnor a všechny lupiče pobil. Zbytek dne jsme strávili opravou mostu. Sice jsme ztratili dost času, ale v tomhle stavu jsme lávku nechat nemohli. V noci jsem nemohla spát. Už třetí den. Bojím se.

6. reapingu

Pořád stoupáme. Nikdo nás nepronásleduje. Snad. Siliviara se nevrací. Už zase svítí slunce.

7. reapingu

Cesta se už neklikatí tak strmě. Vpravo se pod námi objevil Welkwood. Siliviara pořád nikde. Snad se jí nic nestalo. Třeba jen nemůže najít Tywaline.

8. reapingu

Je tu sice moc hezky, ale obava o Siliviaru mi celou cestu kazí. Kde je?

9. reapingu

Začínáme sestupovat. Dopoledne jsme přešli hranici mezi Celene a Verbobonkem. Pan vévoda říkal, že budeme procházet přes nějaké městečko. Jméno si však nepamatuje. Mohl by to být Hommlet? Kéž by byl.

10. reapingu

Mám dojem, že se skutečně blížíme údolím do Hommletu. Tají se mi dech při pomyšlení na Jara. Tak moc bych ho chtěla vidět. A tak moc se toho bojím. Co mi řekne, až mě uvidí? Třeba mě pošle pryč. Nebo se mi vysměje. Ne, to by Jaro neudělal. Možná si jenom namlouvám, že mě měl rád, ale určitě by se mi za mou hloupost nesmál. Jsem hloupá. Co by na mě viděl? Nejspíš už má ženu a děti. Vždyť jsem ho viděla jenom třikrát. Rivvinům čas ubíhá rychleji než Ilythiirům. Přesto mě něco žene dopředu. Já ho musím vidět! Ať vím, na čem jsem.

Odpoledne jsme došli k jakési strži, přes kterou ležela jenom volně položená kláda. Tohle má být hlavní a nejkratší spojení mezi Celene a Verbobonkem? Už chápu, proč pan vévoda říkal, že tu moc kupců nejezdí. A také proč jsme vůbec nikoho nepotkali. Adda se na druhou stranu dostala bez problémů, panu vévodovi jsem pomohla levitací, ale Bragnor – nevím, co by se muselo stát, aby se tenhle půlork nedostal vlastní vinou do potíží. Když viděl, jak lehkonohá Adda po kládě přeběhla jako veverka, tak to zkusil taky. Jenže on na rozdíl od Addy váží sto padesát kilo, nese s sebou mimo jiné pětadvacetikilový řetěz a nohu má jak slon. Takže uprostřed zakopl, uklouzl a sletěl jak hruška. Už už jsem ho viděla rozbitého dole v potoce, ale naštěstí nějak reflexivně máchl řetězem a povedlo se mu ho kolem klády obtočit. Chvíli se tam houpal a křenil se na nás, pak si ale všiml, že řetěz do klády není zaseklý zrovna napevno, tak vyšplhal nahoru a po zbytku klády už přešel rozumně. Já jsem raději přelezla vsedě. Neušli jsme ani pár set kroků a dohnala nás Siliviara. Spadl mi kámen ze srdce. Prý zabloudila a nějakou dobu sledovala jinou cestu. No, hlavně že je tady. Dlouho jí trvalo, než našla Tywaline a než jí mohla vyřídit můj vzkaz. Prý se raději nemám do Celene vracet. Mám ohromnou radost, že je Siliviara zase tu. A že jdeme do Hommletu.

19. reapingu (snad)

Všechno je špatně. Jaro je mrtvý. Mrtvý! MRTVÝ!!! Stalo se moc věcí a já ani nevím, jak je mám zapsat. A jestli je mám vůbec zapsat. Svět zešedl. Připadám si unavená, prázdná. Zůstává jen tupá bolest kdesi v hlavě. Už chápu, co Sethrine myslela tím, že jsou všichni moji blízcí mrtví. Ani netuším, kde se ve mně bere ta síla držet v ruce pero a psát. Jaro je mrtvý a já odsouzená žít. V trávě se leskne nůž. Byla by to jen malá chvilenka, jen dočista krátký okamžik a pak ... spát. Jenže nic z toho nebude. Vím, kde skončí moje duše. Odsouzená žít. A Jaro je mrtvý. Umřel mi, a já mu ani nestihla říci, že ho miluji.

Měla bych se pokusit všechno zapsat. Já vím, Tanelorne, říkal jsi to mockrát. Myslel jsi to se mnou dobře. Jenže tvoje holčička se změnila v ženu. Tak jsi to chtěl? Já vím, máš o mě starost. Vždyť už píšu, copak nevidíš?

Když jsme se přiblížili k městečku, nebylo už pochyb, že jde o Hommlet. Rozběhla jsem se dolů s kopce a nechala jsem své přátele daleko za sebou. Pod nohama mi šustila suchá tráva a já běžela k Jarovi. Měla jsem ho plnou hlavu. Doběhla jsem udýchaná k jeho dveřím a zabušila na ně. Ozval se ten krásný známý, trochu bručounský hlas. Že prý koho to sem čerti nesou a že návštěvní hodiny u druida pro dnešek skončily. Zeptala jsem se, jestli se to týká i starých přátel. A pak se dveře otevřely a proti mně stanul Jaro. Zestárnul, trochu přibral a v obličeji se mu objevily vrásky. A také se oholil. Podíval se na mě překvapeně. Plamínky v jeho očích unaveně zablikaly a pak se vytratily. Pozval mě dál a utrousil, že dvanáct let je dlouhá doba. Tušila jsem, že to takhle skončí. Dvanáct let je opravdu příliš dlouhá doba. Zvlášť pro rivvina. Uvařil mi čaj a nechal si vyprávět, co mě sem zaneslo. Zavedl mě také k soše Beori, kterou podle mě před dvanácti lety začal dělat. Povedla se mu. Takhle nějak asi opravdu vypadám. Jen za uchem nemám to pěnkaví hnízdo. Prý to nakonec není ani Beori, ani popelník, ale Ehlenestra. Totiž vlastně Ehlonna, ale ono je to nejspíš jedno. Mezitím dorazili i moji přátelé. Jaro všechny pozval na zahradu. Už jsem věděla, že je něco špatně, ale pořád jsem si to nechtěla připustit. Raději jsem sledovala Bragnora, jak nevěřil vlastním očím, když mě tam viděl stát vytesanou do kamene. Nějakou dobu jsme si povídali a pak všichni odešli do hostince. Zůstala jsem s Jarem sama. Mluvili jsme o všem možném. Hommlet se za těch dvanáct let několikrát rozrostl a teď to už není žádná vesnice, ale menší město. Jaro mi vyprávěl o Elmovi (stal se velitelem městské posádky, oženil se s půlelfkou, se kterou jsem ho tenkrát seznámila, a má s ní několik dětí), o potížích se skřety v okolí (o „mých“ goblinech ale nic nevěděl), o tom, jak brání městské radě stavět na pozemcích poblíž svého domu a tak. Ani jsem ho moc neposlouchala, jen jsem se mu dívala do očí. Nebyly to jeho oči. Bála jsem se ho na to zeptat, ale něco uvnitř něj se změnilo. Nabídl se, že mi ukáže les. Bože, pořád jsem si myslela, že je to Jaro. Šli jsme se projít jako tenkrát a Jaro tiše a unaveně mluvil. Byla jsem ráda, že jsem s ním, i když jsem věděla, že je něco v nepořádku. Zatím se setmělo. Došli jsme až k lesnímu jezírku. Dívala jsem se do vody a poslouchala Jarův klidný hlas. A pak se něco stalo. Nevím, co to bylo, ale najednou mě něco donutilo uskočit doleva. Ozval se svist a tam, kde jsem před chvilkou stála, proletěla ruka s ostrými spáry. Vykřikla jsem. Jaro tam stál, oči mu svítily zlobou a místo rukou měl dlouhé pařáty s drápy jako nože. Zaklel a sekl po mně podruhé. Najednou mi to všechno došlo – doppelganger! Takovéhle ruce má doppelganger! Doppelganger zasyčel a vrhl se na mě. Uskočila jsem a zneviditelnila se. Stihla jsem to jen tak tak. Netuším, jak se mi podařilo utéci. Plížila jsem se lesem celou věčnost a pak jsem utíkala pryč. Několikrát jsem upadla. Pořád cítím v zádech tu hrůzu. Jaro mě chce zabít! Doběhla jsem do hospody. Pak se mi všechno rozmazává. Siliviara něco křičí na Bragnora. Adda sedí naproti mě a mluví. Slyším doppelgangera syčet, že jsem děvka. Ruce se mi mění ve spáry a uvnitř cítím ... cítím Ji. Už je tu zas. Pavoučí královna. Nebo Sehanine? Do čeho jste mě to dostaly? Nenávidím vás!

Pak mě někam odvedly. Adda se Siliviarou. Najednou jsem v místnosti a proti mně sedí svázaná nějaká žena a doppelganger. Mám v ruce nůž a vím, co mám udělat. Jaro je mrtvý. Teta mě to naučila. Jsem dobrá žačka. Udělala jsem to tak, jak mě to učila: „Do pravé vezmeš nůž, levou chytneš za vlasy a zvrátíš jí hlavu. Pak prořízneš hrdlo. Krev se valí ven, na pravou. Levá přehmátne a trhne hlavou do strany. Praskne to. A krev se valí. Stačí to říct jen tak potichu. Nebo si to jen pomyslet.“ Udělala jsem to? Já nevím. Ale mám strach. Ta žena zabila Jara. Zemřela mi pod rukama. Zabila jsem ji. Krev za krev. Jenže já to udělala. Udělala jsem to. Tak jsem ji nenáviděla, že jsem to udělala. Bože, ať to není pravda! Ať to není pravda, prosím!!! Asi jsem ji ... poslala k Pavoučí královně.

Jsem unavená, prázdná. Jaro je mrtvý. A já? Já jen plním své poslání. Šlapu bláto s kudlou v ruce a vraždím. Jsem Ilythiiri. Neuteču před tím. Neschovám se. Žádný stín nezakryje mou hanbu a můj smutek. Černá venku, černá uvnitř. Má tohle všechno smysl? Jdu za Jarem, ale on si nezaslouží, aby ho Ilythiiri trápili i po smrti. Jdu, protože ho miluji. Zlá, zlá, zlá...

Jak to bylo dál, nevím. Vybavuje se mi jen Siliviařin hlas, ale nemám ponětí, co říká. V hlavě mi zní Jarovo jméno, pořád dokola. Podle Siliviary uběhlo devět dní. Pak jsem stála v jakési místnosti a nějaký starší muž se mě ptal, jestli chci jít za Jarem. Chci. Všechno se znovu ztrácí v mlze a já jsem tady. Siliviara mi říkala, že našli Jarovo tělo a odnesli ho do Verbobonku. Mě vzali s sebou. Vůbec se na to nepamatuji. Donesli Jara do Tritheronova chrámu a požádali velekněze o oživení. Ten prý souhlasil. Něco z toho se mi matně vybavuje. Jarova duše odešla po smrti do Beastlands. Kam asi odejde ta má? Nebo kam by odešla, kdyby nemusela k Pavoučí královně? Otec Cornelius říkal, že Jaro se nechce vrátit. Je v Beastlands šťastný a nemá důvod vracet se zpátky na zem. Někdo, koho měl rád, ho musí k návratu přemluvit. A to jsem já. Takže jsem tady. V Beastlands. V jiné rovině existence. V jiném plánu, jak mi kdysi vysvětloval Tanelorn. Mám vůbec právo rušit Jara po smrti? Já? A přesto jdu. Chci ho ještě jednou vidět. Jak asi jeho duše vypadá? Chci mu všechno povědět. Ať se rozhodne sám. Nebudu ho přemlouvat. Jen mu o sobě všechno povím. I to, že ho miluji.

20. reapingu

Beastlands jsou zvláštní místo. Cizí. Věci jsou tu úplně jinak než u nás. Směřujeme k vysoké hoře, na jejímž úpatí má podle otce Cornelia sídlit Jarova duše. Celý „den“ jsme šli po travnaté pláni a všude kolem jsem viděla spousty zvířat. Čas tady také plyne jinak. Není tu slunce ani měsíce nebo hvězdy. Obloha je pořád stejná, jen půl „dne“ prší a druhou ne. Dešti budu říkat noc. Špatně se tu odhaduje čas.

Ještě včera, nějakou dobu po obědě, proti nám vyběhl ze křoví vyděšený muž s lukem v ruce a zoufale nás prosil o pomoc. V patách měl smečku obrovských lvů. Jednomu z nich trčel z ramene šíp. Pomocí tongues jsem se s nimi domluvila. Chtěli lovce potrestat za zranění svého vůdce. Krev za krev. Šíp jsem mu vytrhla z rány a vyléčila jsem ho kouzlem. Žádná krev – žádná pomsta. Jak prosté. Lvi se dokonce nabídli, že nás doprovodí k lesu. Lovec, původem Baklun, jak jsem vyrozuměla, pochází z našeho plánu. Dokonce ani není po smrti. Vydal se do Beastlands na lov, jenže už se neuměl vrátit. Tak tady chodí a loví a loví. Lvům se ale prý už bude vyhýbat. Noc jsme strávili na okraji lesa.

Dnes jsme pokračovali lesem. Hora nám sice zmizela za stromy, ale snad se příliš neodchylujeme. Doufám. Nezbývá, než věřit Bragnorovi. V noci mě napadlo, co se asi stane, pokud někdo zemře, jeho duše se dostane do jiného plánu (třeba do Beastlands) a tu tam pak zase někdo zabije. Co pak? Ani Siliviara, ani Bragnor mi nedokázali odpovědět.

Ještě před obědem jsme došli na paseku. Stála tam malá vesnice a všichni její obyvatelé byli v různých stadiích postupné přeměny z člověka v medvěda. Raději jsme ji obešli. Po obědě pak Bragnor spadl do nějaké jámy a začal cosi vykřikovat. Neměla jsem na jeho vylomeniny náladu, ale ukázalo se, že ho tam napadli obří mravenci. Nebo spíš bytosti podobné mravencům. Bragnor se sice nakonec vydrápal ven, ale dva z nich lezli za ním. Jednoho jsem zahnala střelbou, na druhého Bragnor shodil kládu. Po zbytek dne jsme se prodírali lesem. Jde to stále hůř. Zatím se držím. Není mi dobře, ale snad mě hlava nezradí. Snad k Jarovi přece dojdu.

21. reapingu

Dnes jsme došli k ohromné řece. Vypadá spíš jako jezero, nebo dokonce moře, jen všechna ta voda plyne jedním směrem. Jak jsme tam tak stáli, snesla se z oblohy veliká okřídlená žena se zelenou pletí a bez vlasů. Ptala se nás, jestli jsme cestou neviděli mravenčí lidi. Prý to jsou formiáni, expansivní rasa, která cestuje plány a zotročuje jejich původní obyvatele. Ona prý jde nastolit do této části Beastlands rovnováhu. Její hlas burácel a šla z ní hrůza. Ukázali jsme jí cestu. Asi jsem dnes viděla skutečného anděla. Odpoledne jsme poslali Siliviaru, aby se pokusila přeletět řeku. Vrátila se až navečer. My s Bragnorem jsme zatím stavěli vor. Jsem na tu plavbu zvědavá. Po zkušenostech z minula... Siliviara mě alespoň uklidnila tím, že voda plyne klidně a nikde nebyly vidět vlny nebo víry. V noci jsem nemohla spát. Plakala jsem.

22. reapingu

Podařilo se nám překonat řeku. Plavba byla sice dlouhá, ale vcelku klidná. Snažila jsem se Bragnorovi pomáhat s pádlováním, ale chvíli na mě štěkal povely a nakonec zavrčel, ať toho raději nechám. Zbytek cesty už pádloval i kormidloval sám. To jsem mu to opravdu tak kazila?

23. reapingu

Všechno je proti nám. Nějak jsme se ... ocitli jinde. Zničehonic mi Bragnor zmizel před očima. Pak to přeneslo i mě a Siliviaru. Je tu tma. Asi pořád noc. A prší. Hora, ke které jsme měli jít, zmizela. Navíc jdeme podél té široké řeky. Je mi do breku. Vždyť já toho Jara nenajdu! Možná je to trest za to, že jsme nepomohli té andělce s mravenci. Jaro, prosím tě, kde jsi?! Miluji tě, slyšíš? Neslyšíš...

24. reapingu

Jak jsme se dostali do noci, tak jsme se zase ocitli ve dni. Bragnor sbíral dříví, ulomil nějakou větev a zmizel. Zkusily jsme to se Siliviarou také. Jsme teď zpátky u hory, jen na pláni. Les se rýsuje za námi. Cestou jsme narazili na podobnou vesnici, jako byla ta s medvědy. V téhle žijí lví lidé. Dodala jsem si odvahy a šla jsem k nim. Vůbec si mě nevšímali. Oslovila jsem jednu ženu-lvici. Dala se se mnou do řeči. Prý zemřela a teď žije tady. Zaživa prodávala oblečení a měla ráda kočky. Jsou to tedy duše mrtvých, kteří měli blízko k přírodě a ke zvířatům. I když se asi nesluší mluvit o nich jako o mrtvých, protože oni jsou živí a zdraví obyvatelé Beastlands. Jak já vám závidím. Co udělá Pavoučí královna se mnou? Bojím se. Bojím se smrti. Nemám naději, jen strach.

25. reapingu

Celý den jsme šli, a pak ještě v dešti. Vesnice, kde Jaro teď bydlí, už byla na dohled a další noc bez něj bych nepřežila. Nakonec jsem stanula před jeho domem. Byl skoro až na kraji vsi, kamenný, s nízkou střechou a zadní stěnou jakoby přikrčený ke svahu. Zaklepala jsem. Otevřel mi Jaro. Nebo spíš Jarova duše, jeho obraz v Beastlands. Měl ostřejší rysy, špičaté uši se štětinami a trochu protažený obličej. Byl to zvláštní pohled, který nikdy nezapomenu. Bylo v něm to, co jsem z něj vycítila už při našem prvním setkání. Síla přírody, krása divokého zvířete. Měl jasné oči a díval se na mě. Nakonec promluvil: „Ty jsi Anvalian.“ Poznal mě! Pak nás se Siliviarou pozval dál. Dal nám najíst a já mu vyprávěla, že zemřel a že jsem si pro něj přišla do Beastlands. Pomalu se rozpomínal. Byl klidný, vyrovnaný, smířený. Vyprávěl mi, jak na mě po mém odchodu z Hommletu nemohl zapomenout, jak se mě vydal několikrát hledat, ale pokaždé mu cestu něco překazilo. Pátral po mně až ve Furyondy a v Shield Lands, došel do Uleku a Keolandu, několikrát se chtěl vydat na Keld. Jenže po mně se zem slehla a jeho cesty vždy končily nezdarem. Na Keld se nedostal. Když ho pak doma překvapil doppelganger, ani se mu nijak nebránil. Smrt pro něj znamenala vysvobození. Teď prý žije v Beastlands, je spokojený a zapomíná. Kdybych nepřišla, brzy by zapomněl úplně. Nevěděla jsem, jestli mu smím říci o svém setkání s Ehlenestrou a Sehanine, ale nakonec jsem to udělala. Vyprávěla jsem mu všechno – o sobě, o svém životě, o své lásce k němu, o té cestě do Hommletu, na kterou mě vyslaly bohyně. A taky o svém původu, o své nemoci, o tom, jak mě před lety znásilnili. Řekla jsem mu úplně všechno. Spadlo to ze mě jako dusivá pokrývka a já tam najednou stála čistá, nahá. Už před Jarem nemám žádné tajemství. Ví všechno. Je jen na něm, jestli přijme můj slib a vrátí se zpět na zem. Viděla jsem se v něm jako v zrcadle. Zaslíbila jsem se mu. A on můj slib přijal. Přijal mě takovou, jaká jsem. Černou bláznivou ženskou s popletenou hlavou, zlou minulostí a pavoučí hrozbou za zády. Všechno to přijal. Bezpodmínečně a s láskou. Zrovna jako já jeho.

Nasadila jsem mu prsten, který mi dal otec Cornelius. Ten se tam brzy také sám objevil a odvedl nás zpět do našeho plánu. Všimla jsem si, že Siliviara má uplakané oči. Úplně jsem na ni zapomněla. Seděla celou dobu s námi v místnosti a slyšela každé slovo. Jsem ráda, že tam byla. Je to moje dobrá duše. Sedíme teď spolu v Tritheronově chrámu a čekáme, až otec Cornelius dokončí přípravu rituálu. Mám strach a zároveň se mi chce bláznivě křičet a tančit. Nerozmyslí si to Jaro ještě? Ne, určitě ne. Přijal mě do svého života. Už zbývá jen pár minut. Jaro, Jaro, volám tě k sobě. Jaro!

26. reapingu

Jsem nejšťastnější žena na světě. Otec Cornelius včera v noci provedl nad Jarovým tělem oživovací rituál. Projela mnou vlna energie a místností se na moment rozlilo teplé světlo. Pak všechno pohaslo a chvíli se nic nedělo. Už už se mi draly slzy do očí. Na malou chvilku jsem si myslela, že se mi Jaro nevrátí. Že zůstane mrtvý. Pak se však tělo pod bílým plátnem pohnulo a Jaro se poprvé nadechl. Několikrát prudce, pak už klidněji. A pak ze sebe plátno stáhl a posadil se. Vrhla jsem se k němu. Vypadal překvapeně. Jeho slova pořád slyším: „Anvalian ... miláčku.“ Objal mě, stisknul v náručí a líbal. Bylo to nepříjemné i nádherné zároveň. Rozbrečela jsem se a nemohla jsem přestat. Vlastně pláču i teď, když tohle píšu.

Tritheronovi kněží nás odvedli do místností pro hosty. Jaro si od své smrti vůbec nic nepamatoval. Ani to, že jeho duše přebývala v Beastlands a že jsem tam za ním přišla. Všechno, co jsem mu v Beastlands vyprávěla, jsem mu musela říci znovu. A zase se na mě tak krásně díval a zase mu tančily plamínky v očích. Přijal mě zrovna tak, jako to už jednou udělal v Beastlands. Zaslíbila jsem se mu a on mně. Vezmeme se. Nikdy jsem o ničem podobném neuvažovala. Nedokázala jsem si představit, že bych mohla s nějakým mužem chtít žít. A on se mnou. Vždycky se mi z takového pomyšlení zvedal žaludek. Ale Jaro je to nekrásnější, co mám. Byla jsem unavená a chtělo se mi spát. Sedl si ke mně, vzal mě za ruku a díval se na mě, dokud jsem neusnula. Když jsem se probudila, spal pro změnu zase on. Uvědomila jsem si, že jsem poprvé po dlouhých letech nespala s nožem v ruce. Stačila mi jeho teplá dlaň. Teď tady Jaro leží v posteli, pravidelně oddechuje a spí. Sedím u něj, střídavě se na něj dívám a píšu. Mám dojem, jako by mě někdo hladil po vlasech. Jsi to ty, Tanelorne? Díváš se teď na mě? Budu se vdávat, víš. Snažil ses, abys ze mě vychoval člověka. Snad se ti to podařilo. Slibuji ti, že Jara nezklamu. Dokud budu při smyslech, nezklamu ho. Přísahám.

Myslím také na matku. A na všechny v Urze, i na tetu a sestřenice. Co asi máma teď dělá? Je ještě vůbec naživu? Je to všechno tak vzdálené, a přesto mám dojem, že je maminka se mnou. Máme si co říci? Sedí naproti mě v místnosti a pozoruje mě. Co se odehrává za těma tvrdýma bledýma očima? Mlčíme spolu. Tak je to nejlepší. Ona nechápe mě a já nikdy nepochopila ji. Přesto jsme spolu šťastné. Tohle je můj budoucí muž, mami. Neznatelně kývla. Jsme každá jiná. Naše cesty se rozešly. Přece však spolu ještě umíme mlčet.

Sedím tady a poslouchám Jarův dech. Před očima se mi míhají obrazy, lidé, události. Jsem tady a teď. Anvalian i Char. Anvalian Ashstaffová. Zní to krásně. A Jaro dýchá a voní životem. Tím životem, který s ním chci a budu sdílet. Nindol usstan swariy.