Můj nejdražší příteli.

Posledních několik měsíců jsem vnímal jako ve snu a nyní se mi i snem zdají být. Neurčité obrazy myšlenek se tehdy míhaly před mýma očima a já se snažil pochopit, co znamenají. Snažil se najít důvod toho, proč se věci dějí tak, jak se dějí. Proč každá příčina má svůj důsledek a proč si já vprostřed toho připadám tak osamělý a bezvýznamný.

Proto jsi ode mě tak dlouho nedostal žádný dopis. Byl jsem až příliš ztracen v nekonečném proudu strachů a obav, lapen v děsivě rychlém tanci světa, který se neustále žene dopředu a do zapomnění strhává ty, kteří s ním nejsou schopni držet krok. Každý nový den s sebou přinášel stále nové, a přece ty stejné, otázky. Budu mít co jíst? Kde spát?

Když jsem se však jednou ráno probouzel ze spánku, v posledních několika okamžicích klidu, když jsem se snažil uchopit vzpomínky na mé snění a ony mi protékaly mezi prsty jako zrna písku, když jsem pozoroval slunce, v jehož zlaté záplavě se ztrácely oprýskané zdi domů, když jsem vstával a snil, že slyším šum větru v korunách vysokých stromů, že cítím vůni čerstvě pokosených polí, že nemám žádné starosti o to, co bude. V těchto posledních okamžicích probouzení, jsem byl skutečně šťastný.

A potom jsem byl najednou vytržen z toho ticha a klidu. Vyrván z míst, kde vše leželo ve stříbrném oparu míru, jsem byl vržen do nikdy nekončícího zápasu o přežití. Pod šedým nebem nového dne jsem začal svůj boj – jako včera. Jako každé včera, které v mém životě kdy bylo. Hnán věčnou lidskou touhou udržet si své místo na slunci, jsem se i já rozeběhl do shonu, potu a utrpení lidské existence - do šílenství nového dne jenom proto, abych stál na jeho konci. Pro okamžik, kdy budou mé neznáme vyřešeny: jedl jsem, mám kde spát. Nežil jsem pro ten den, ale pro okamžik jeho konce. To tam bylo majestátní ticho lesa a obloha posetá hvězdami. Jen dál se rvát a utrhnout si pro sebe kus budoucnosti. Zápasit a zápasit o přežití znovu a znovu až do konce svých dní.

Ale tehdy jsem nad tím začal přemýšlet – v jednom jediném okamžiku zlomu jsem začal přemýšlet. A pochopil. Pochopil jsem základní problém lidstva, odpověď na první i poslední otázku, kterou si lidstvo klade: Proč jsme tady? A když už tu jsme proč musíme zemřít?

A jaká je má odpověď? Děláme chybu. Velkou chybu. Člověk neustále spěchá, utíká před svým strachem ze smrti, před svoji pomíjivostí. Nakonec ho však věčnost stejně dostihne a pohltí. A v posledním děsivém okamžiku, když srdce přestane bít a v nekonečném tichu rušeném pouze ševelem křídel přilétajících andělů, si člověk nemůže neuvědomit onu děsivou pravdu: Celý jeho život byl zápasem se smrtí – a nic kromě toho boje v něm nemělo místo. Nic. Nic nedokázal, nic po něm nezůstalo. Jen předem prohraný zápas. Věřím, že až i ty začneš slýchat anděly, pochopíš, co já už dávno vím. Člověk totiž, můj příteli, neumírá zdolán časem, nemocemi, hladem nebo něčím podobným. Člověk umírá vyčerpáním ze závodu se smrtí.

A s tímhle pochopením mám najednou spoustu času. Už se smrtí nezápasím. Veškeré otázky, na které jsem hledával odpovědi, jsou teď malicherné a nepodstatné. Vše, co mě kdy trápilo, je jenom vzdáleným stínem. Nezabývám se hledáním odpovědí – ty přijdou samy. Mám čas. Čas na poslouchání šumu větví, čas na procházku pod oblohou plnou hvězd. Mám čas i na to, na co jsem ho dříve neměl. Na psaní dopisů.