Warcraft
| Autor: | Lord Werewolf |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 11 |
Mladý elf stál před dveřmi. Na jeho klepání nikdo neodpověděl a tak zvažoval, zda má vstoupit nebo ne. Lord Nazjatar byl poslední dobou velice nerudný a po každém ihned řval. Elf nechtěl Nazjatara rozzuřit nepovoleným vstupem do jeho komnat, ale co má dělat, když mu arcidruid Shan’Do řekl, aby ho přivedl? Ještě jednou nesměle zaklepal. Chvilku počkal, ale když se nikdo neozval, nervózně otevřel dveře třesoucí se rukou a opatrně vstoupil.
Lord Nazjatar seděl na své posteli se zkříženýma nohama. Přes fialovou pásku, která mu zakrývala oči a čelo, nebylo poznat, jestli má oči zavřené, nebo ne. Jeho čepele ležely na podstavci kousek od něj. Elf předpokládal, že medituje. Okamžitě se tedy rozhodl, že jej nebude vyrušovat a rozhodl se co nejtišeji opustit komnatu.
„Co potřebuješ?“ ozval se mu za zády Nazjatarův hlas.
„Omlouvám se, pane,“ poskočil elf leknutím. „Posílá mě arcidruid Shan’Do. Mám Vám oznámit, že na Vás čeká v sále. Zve Vás na večeři.“
„Hmmm…“ zamyslel se Nazjatar. „Řekni mu, že se do půl hodiny dostavím.“
Elf se uklonil a odešel. Kdyby nebyl slepý, zavřel by Nazjatar oči. Vzpomínal na časy, kdy po boku svého bratra Balnazzara bojoval na straně elfů proti Pohromě nemrtvých. Jeho bratr ničil smrtonošky svými kouzly a Nazjatar jako lovec démonů bojoval proti ostatním. Jejich přičiněním elfové nakonec nemrtvé zničili. Část jich sice uprchla, ale tím si nikdo hlavu nelámal – koneckonců jich už stejně bylo poskrovnu. Elfové jim na důkaz vděčnosti dovolili napít se z jejich magické fontány, čímž oba získali nepředstavitelnou sílu. Balnazzarova magická síla tím nepředstavitelně vzrostla a Nazjatar jí taky nezískal málo. Byl mocnějším kouzelníkem než byl jeho bratr předtím. Přesto se nevzdal povolání lovce démonů. Obličej se mu zkřivil bolestí a smutkem při vzpomínce na Kil‘Jeadena, démona, který svedl Balnazzara na stranu Temnoty. Balnazzar opustil Kalimdor a odplul do mrazivých pustin Northrendu, aby znovu shromáždil hordy nemrtvých. Chtěl svět znovu zasáhnout Pohromou. Ač je tomu už řadu let, Nazjatar nikdy nepřenesl zradu svého bratra přes srdce.
„Už jsem myslel, že nedojdeš!“ zvolal od stolu starý elf s plnovousem. Stejně jako všichni noční elfové z Kalimdoru i arcidruid Shan’Do měl tmavou, černohnědou kůži a nafialovělé vlasy.
S Shan’Dem seděla u stolu ještě měsíční kněžka Tyrande Šepot větru, její osobní strážkyně Shandrisi a velitelka měsíčních lovkyň Naisha.
„Jenom klid,“ řekl klidně Nazjatar. „Vždycky lepší pozdě, než nikdy…“
Lovkyně, držící stráž u vchodu do sálu, se uklonily, když kolem nich procházel. Za mlada to býval pohledný muž – nejedna dívka se za ním otáčela. Teď však jeho tvář krom pásky, která mu zakrývá oči, hyzdí četné jizvy po ghůlích pařátech. Zatímco usedal na čestné místo vedle Shan’Da, pozdravil se se elfkami.
„Co tě tak zdrželo?“ zajímal se Shan’Do.
„Ale nic, jenom jsem…“ zarazil se uprostřed věty. „…Mé slepé oči vidí, že nejsem poslední, na koho se ještě čeká.“
„Ano,ano…“ řekl Shan’Do se špatně skrytou obavou v hlase, když si všiml, že pohled lovce démonů dopadl na místo, kde byl připraven talíř, přestože tam obvykle nikdo nesedával.
„Neřekl jsi mi, že budeme mít hosta.“
„Věděl jsem proč…“ odpověděl a viděl, jak sebou Nazjatar znatelně škubl. „Neboj se, není to žádný nepřítel…“
„To mi spadl kámen ze srdce.“ řekl s nepříjemnou podezřívavostí v hlase. Shan’Do se však rozhodl ji přehlížet.
Ticho, které panovalo v sále, drásalo nepříjemně nervy. Atmosféra by se dala krájet. Lovkyně na stráži se nervózně rozhlížely po místnosti a neodvažovaly se ticho narušit.
Nazjatar nervózně bubnoval prsty do stolu, Naishe a Shandrisi se chvěly ruce a Shan’Do se stále ohlížel ke dveřím. Jediná Tyrande vypadala klidně. Ve skutečnosti však v duchu rozmlouvala se svou bohyní. Když znovu otevřela oči, nebyla zcela klidná. Nebyla to však atmosféra v sále, co ji znepokojovalo.
Náhle se otevřely dveře a do sálu vstoupila elfka. Zrak jí padl nejprve na Shan’Da, potom na Tyrande, Shandrisi, Naishu a teprve potom na neznámého člověka. Jeho vlasy byly dlouhé skoro do pasu, na hlavě udělaný copek, který mu trčel asi deset coulů nahoru a potom mu vlasy padaly dolů. Měl stejný účes, jaký nosila i ona. Zrak se jí zamlžil a pak se jí rychle rozšířily oči. V tom se člověk otočil. Stačil jí jediný pohled na pásku, jenž zakrývala jeho oči a měla jasno.
„Zdravím tě, Maiev!“ řekl nenuceně Shan’Do. Na pozdrav jí ještě pokynuly elfky.
„I já vás zdravím!“ odpověděla znechuceně.
Kdyby mohl, Nazjatar by povytáhl obočí. Na téhle elfce se mu něco nelíbilo, ale hlavně – něco se nelíbilo jí na něm!
„Pokud jsem vás něčím urazil, pak se omlouvám!“ řekl.
Místo odpovědi se jí jen zúžily oči. To bude velice zajímavé!, pomyslel si Nazjatar.
„Co tady dělá?!“ zeptala se vztekle Shan’Da.
„Uklidni se Maiev. Lord Nazjatar je náš přítel!“ odpověděla pohotově měsíční kněžka. Maiev ji jen zpražila pohledem.
„Ty víš, co si o nich myslím, Shan’Do! Jsou všichni stejní! Zradí nás stejně jako jeho předchůdce!“ řekla nakvašeně, zatímco si na arcidruidův pokyn sedala.
„Neměl bych čirou náhodou něco vědět?!“ zeptal se Nazjatar jízlivě. Maiev na něj jen vrhla nesnášenlivý pohled.
„Maiev – to je Lord Nazjatar! Nazjatare – tohle je Maiev Píseň stínu!“ řekl Shan’Do dřív, než stačila promluvit Maiev.
„Jsem nesmírně rád, že jsem vás poznal, paní!“ řekl jízlivě Nazjatar. Maiev se rozšířily oči a Nazjatar ucítil, jak ho pod stolem praštila do nohy arcidruidova hůl. „Myslím, že je tady něco, co bych měl vědět…“
„Já s ním u jednoho…“
„Tak dost!!!!!“ zařval z plných plic Shan’Do. „Nejsme tady proto, abychom se hašteřili jako malé děti! Maiev – ty přestaň přenášet svou nenávist vůči mému bratru na Nazjatara a ty Nazjatare – ty si laskavě odpusť jízlivosti. Ale ano, je tu něco, co bys měl vědět:
Je tomu už několik tisíc let.“
„Deset tisíc let!“ skočila mu do vyprávění Maiev, ale vzápětí toho litovala.
„Je tomu již deset tisíc let. Tehdy se můj bratr, lovec démonů Illidan, nechal svést Kil‘Jeadenem stejně jako kdysi Balnazzar. Nechal se zlákat tím, po čem vždy toužil – magií, mocí. Ale dopadli jsme ho a odsoudili – byl uvržen do podzemních jeskyní a právě tady Maiev ho měla střežit.“ Shan’Do se na chvíli odmlčel, jakoby zvažoval, jak pokračovat. „Ale Illidan nějakým záhadným způsobem po tisíciletích dokázal kouzlo které ho tam drželo, zlomit a utekl. Maiev nikdy nedokázala jeho útěk přenést přes srdce – bere si to až příliš osobně!“ poslední slova ještě zdůraznil a nenápadně mrknul na Maiev.
Maiev jenom mlčky zúžila oči. Shan’Do se usmál a podíval se na Nazjatara. Překvapilo ho, jak se tvářil. Spíš jakoby lapal po dechu.
„Stalo se něco?“ povytáhl arcidruid obočí.
„Ale, ale… ten… můj učitel…“ koktal Nazjatar.
„Ano…?“
„Říkal, že… Když jsem se ptal, jak se jmenuje, řekl, že se jmenuje… Illidan!“ vykoktal.
„Věděla jsem to! Říkala jsem to! Zradí nás stejně jako on! Teď to přiznal! Učil ho zrádce! Zradí nás!“
„Maiev!!!“ okřikl ji Shan’Do. „Pověz, Maiev, kolik mistrů mělo žáky, kteří se dali na stranu Temnoty? A kolik bylo mistrů na straně temnoty, jejichž žáci se dali na stranu Světla?“
Maiev na to neodpověděla, jen se opřela a nasadila výraz Stejně mám pravdu!
„No,“ pokračovala Tyrande. „Nebyl to tenhle příběh, proč jsme vás oba pozvali. Máme trochu problém…“
„Trochu?“ opáčil Nazjatar. „Tón, kterým to říkáš mě klidem nenaplňuje. Kdyby to byl trochu problém, nezvali byste ani mě, natož tady tuhle.“
„Vskutku,“ řekl rychle arcidruid když viděl, že se nadechuje Maiev. „Není to malý problém. Je to dost velký problém. Orkové z Durotaru nám poslali zprávy, že v Pustinách se znovu objevilo několik nemrtvých. Náčelník Thrall se domnívá, že jsou to zvědové. Jeho šamani navíc tvrdí, že je kolem kostlivců zvláštní aura – síla, která je drží naživu…“
„Nech mě hádat – nekromanti!“ skočil mu do řeči Nazjatar.
„Ano, nekromanti. Pokud se šamani nemýlí a jsou to skutečně nekromanti, pak je to možná předzvěst něčeho špatného…“ Shan’Do větu nedokončil a nechal ji viset ve vzduchu.
„Tak na co ještě čekáme?“ vyskočila Maiev. „Proč tam nejdeme? To je chcete nechat, aby znovu ovládali naši zem?“
„Uklidni se Maiev!“ zvýšil arcidruid hlas, až se elfka lekla. „Myslíš, že bych to dopustil?! Myslíš si, že jsem tam nechtěl nikoho poslat?! Samozřejmě že ano! Jenže… šamani je už zabili…“
„A co má být?“ zeptal se Nazjatar. „Stejně bychom od nemrtvých nic nezjistili. Jsou svému pánovi loajální. Nikdy ho nezradí. Obzvláště, stvořil-li je nekromant. Samovolně probuzení nemrtví nemají tak pevnou vůli jako probuzení nekromanty, ale ani ti nemluví dobrovolně a zkuste mučit nemrtvé…“
„Ale mohli jsme chytit ty nekromanty!“ namítla Maiev, kupodivu klidně.
„To máš pravdu, ale nekromanti do boje nepůjdou, pokud to není bezpodmínečně nutné. Teoreticky bychom se mohli pokusit sledovat jejich stopy, ale pochybuju o nějakém úspěchu, byť jen nepatrném.“
„To je právě to!“ řekl Shan’Do. „Nevíme si rady. Proto jsme vás dali zavolat – abyste nám poradili. Ale vypadá to, že ani vy nevíte.“
„Mám nepříjemný pocit, že za tím stojí můj bratr…“ pronesl temně Nazjatar. „Nevím sice proč, ale mám takový pocit. Je to už dlouho, co se uchýlil do Northrendu.“
„Co máš v plánu Nazjatare?“ zeptala se Tyrande.
„Pokusím se něco zjistit pomocí magie, ale Balnazzar je silný a dokáže svou moc zaštítit velmi dobře. Doufám, že se něco dovím, ale nevěřím tomu. Půjdu spát. Dobrou noc…“
***
V okolí ledovce Ledové Koruny se to nemrtvými monstry jen hemžilo. Pro samé ghůly a kostlivce nebylo kam šlápnout. Na vrcholku zikkuratu stál čaroděj, oděný do černé sutany zdobené zlatými nitěmi. Prohlížel si vojska a uvažoval, jak je dostane z Northrendu, aby si jich nikdo nevšiml.
„Balnazzare.“ ozval se mu za zády pán podzemí, obrovský brouk.
„Co se děje Anubaraku?“ zeptal se čaroděj zachmuřeně.
„Přichází král Arthas a vede další zajatce.“
„Výborně – ať ho přivede sem!“
Za chvilku přijel na vrcholek zikkuratu na kostře koně muž, bledý jako křída, s vlasy stejné barvy jakou měla jeho kůže. Za ním strkali nahoru dva ghůlové muže. Měl na zádech četné šrámy od jejich mohutných pařátů. Vypadal dokonce, že se ho některý z ghůlů pokusil sežrat.
„Kde jsou vaše lodě?!“ zařval na něj Balnazzar. „Mluv, nebo skončíš tam dole!“ a ukázal pod zikkurat, kde se hemžili sem a tam ghůlové a hnusy. Muž chvíli váhal, ale pak se rozhodl. Rozhodně zavrtěl hlavou, že nepoví. Bez dalších prostojů pohybem ruky zvedl Balnazzar muže do výšky. Kouzlo ho zaneslo dvacet sáhů od vrcholku zikkuratu a pak ho začalo pomalu spouštět dolů. Arthas, Anubarak i Balnazzar sledovali, jak se muž přibližuje k mase nemrtvých, kteří se už na něj sápali. Když na něj dosáhli, rychle jej strhli mezi sebe ozvalo se jen krátké zaječení jak ho roztrhali na kousky. Jedna ruka, utržená v lokti, dokonce přiletěla až k Balnazzarovým nohám. Všichni tři se pousmáli.
„Mám přivést dalšího?“ zeptal se po chvíli Arthas.
„Kolik jich ještě máš?“
„Ještě tři.“
„Přiveď,“kývl. „Ale po jednom. Strach udělá své.“
Arthas pokynul ghůlům, aby přivedli dalšího.
„Ghůlové jsou sice strašně hloupí, ale schopní.“ řekl Arthas, když ghůlové skákali po schodech ze zikkuratu. Balnazzar a Anubarak jen mlčky přikývli.
Během chvilky se ghůlové vrátili. Muže museli po schodech vláčet, protože nebyl schopný se hýbat. Vypadal, že ho ghůlové cestou trochu ohlodali. Balnazzar svraštil čelo a pohlédl na Arthase.
„Když jsme je přivedli sem, nebyl takhle zraněný.“ správně si Arthas vyložil Balnazzarův pohled.
Balnazzar natáhl ruce vypustil dva proudy ohně. Z ghůlů zbyly jen hromádky popela.
„Strašně hloupí…“ zašeptal Balnazzar, zatímco kouzlem házel mrtvého muže dolů ghůlům a hnusům. „Arthasi, přiveď dalšího – tentokrát osobně!“
Arthas přikývl a sešel pěšky po schodech dolů. Přivedl mladého muže.
„Kde jsou vaše lodě?“ zeptal se znovu Balnazzar. „Mluv, nebo skončíš jako tví předchůdci.“ a schválně ukázal na utrženou ruku, ležící u jeho nohou.
„Světlo mi dá sílu!“ řekl mladík rozhodně.
Balnazzar zvedl znuděně obočí a hodil mladíka mezi ghůly.
„Další!“
I poslední muž raději zemřel, než by prozradil polohu loděnic.
„Proč?“ zeptal se Anubarak. „Proč se s nimi zdržuješ? Proč vůbec bereme zajatce? Proč nenajdeme lodě sami? Už třicet šest lidí raději zemřelo, než by zradilo svůj lid.“
„Já jenom krmím ghůly Anubaraku,“ odvětil s klidem Balnazzar. „Samozřejmě že vím, kde ty zatracené loděnice jsou.“
„Tak proč už jsme dávno nepodnikli útok?!“ vyskočil Arthas zpět na koně.
„Trpělivost rytíři smrti. Zatím nepostavili dostatek lodí, aby mohli přepravit naše vojska. Musíme jim dát čas, aby postavili lodí víc.“
„Hmm,“ zauvažoval Arthas. „Kel‘Thusad je mimo moc Krále lichů, nevíme kde je.“
„Nechal jsi ho v Lorderonu, copak si nevzpomínáš?“ připomněl mu Anubarak jeho odjezd.
„Samozřejmě že si vzpomínám,“ odsekl Arthas. „Jenže tam teď není!“
„Jen klid,“ přerušil je Balnazzar. „Poslal jsem ho do Kalimdoru. Potřebujeme odtamtud informace, pokud tam chceme vést útok. Jeho zvědové však byli zničeni orky a on se zatím neozval. Cítím však auru jeho moci – je stále naživu; pokud se to tak dá říct o lichovi.“
To rytíře smrti trochu uklidnilo. Kel‘Thusad měl dohlížet na správu Lorderonu v Arthasově nepřítomnosti. Moc se mu nelíbilo, že mu bez jeho vědomí poslal majordoma až do Kalimdoru. Ale co zmůže – Balnazzar je bezpochyby nejmocnějším čarodějem Temnoty; pochopitelně hned po Ner‘Zhulovi, Králi lichů.
Balnazzar však pomýšlel jiným směrem, než do konce života sloužit Králi lichů. Koneckonců, proto se tajně spojil s Kil‘Jeadenem. Až dojde k válce v Kalimdoru, postará se, aby Anubarak i Arthas padli. Sám pak zničí Krále lichů, čímž splní slib, který dal Kil‘Jeadenovi, a usedne na trůn v Lorderonu, případně Kalimdoru. Nebál se, že by mu Král lichů mohl číst myšlenky – jeho magie je silná a každému pokusu o vniknutí do jeho mysli zabrání. Jediné vrásky mu dělal jeho bratr a arcidruid Měsíčního palouku Shan’Do. Oba musí zemřít. Pak to pocítil – špatný pocit. Nebyl obyčejný, měl magický původ. Vycítil to okamžitě. Hned uviděl jakési oko, které ho sleduje. Okamžitě pochopil, odkud vítr vane…
***
Nazjatar seděl ve své komnatě, nohy zkřížené. Tentokrát skutečně meditoval. Kadidlo a doutnající bylinky mu pomáhaly dostat se do transu, aby mohl věštit. Nevěřil, že by něco viděl, ale proklínal by se, kdyby to nezkusil. Když zklidnil mysl, snažil se ji odpoutat od těla a vyslat ji tam, kde byl prazdroj všeho neklidu v Kalimdoru.
Jeho mysl přeletěla přes moře až do Northrendu. Viděl poslední zbytky lidí a elfů, kteří přežili pád Quel Thalasu, jak usilovně stavějí lodě na cestu zpět do Lorderonu. Nebylo to však zde, kde by se jeho mysl zastavila. Letěla dál, přes masy nemrtvých. Chtěl se zastavit, vrátit se zpět a varovat elfího prince Kael‘Thase, ale věděl, že je to marné. Nedokázal na takovou dálku zapříst kouzlo, které by mu umožnilo mluvit k nim. Soustředil se raději na to, kvůli čemu se sem dívá. Jeho zrak doletěl až k ledovci Ledové Koruny, u kterého stál zikkurat. Na jeho vrcholku uviděl obrovského brouka, člověka na kostře koně a nějakého muže v černé sutaně, prošívané zlatými nitěmi. Pak spatřil černé oko a výhled na zikkurat se mu zamlžil.
Rychle kouzlo přerušil a otevřel oči. To musím říct Shan’Dovi, řekl si, ale když se pokusil vstát, zjistil, jak ho kouzlo vyčerpalo. Bude muset počkat do rána. Použil ještě svou sílu, aby odstranil omamující dým kadidla a bylinek. Postavil se a uvažoval, co má udělat. Zrak mu padl na postel a hned měl jasno. Jde se spát! zavelel si a svalil se na postel. Okamžitě usnul.
Vzbudilo ho klepání na dveře.
„Dále! Co chcete?!“ ozval se rozespale.
Dveře se otevřely a dovnitř vstoupil elf.
„Arcidruid by s Vámi chtěl mluvit, pane,“ řekl elf a uklonil se.
„Dobrá, hned přijdu,“ kývl hlavou Nazjatar.
Elf odešel a Nazjatar se zvedl. Pokusil se vzpomenout si do posledního detailu, co vlastně večer viděl. Když si všechno znovu prošel, upravil se a šel do sálu k snídani. Doufám, že bude snídaně velká…, pomyslel si, když mu zakručelo v břiše.
„Ááá, tak co?“ ozval se Shan’Do, sotva lovec démonů vstoupil do sálu. „Viděl jsi něco?“
„Ano,“ odpověděl Nazjatar, zatímco si sedal ke stolu. „Ale kde jsou Tyrande a Maiev?“
„Za chvíli by měly přijít… Viděl jsi něco?“
„Nebuď tak zvědavý. Nebylo by moudřejší počkat na ně?“
Sotva to dořekl, otevřely se dveře sálu a obě elfky vstoupily.
„Dobré ráno!“ řekli lovec démonů a arcidruid společně.
„Dobré ráno…“ odpověděly elfky.
„Tak řekni už, co jsi viděl?“ naléhal Shan’Do.
„Když tak pěkně prosíš,“ usmál se Nazjatar. „V Northrendu je Aliance, ale chystá se na odjezd, a to velmi rychle. Vede je princ Kael‘Thas. Okolí Ledové koruny se nemrtvými jenom hemží. Na zikkuratu jsem viděl stát tři postavy: muže na kostře koně, což bude nejspíš rytíř smrti Arthas, obrovský brouk, kterého jsem nikdy předtím neviděl a muž v černé sutaně, zdobené zlatými nitěmi či něčím podobným. Pak jsem spatřil velké černé oko a výhled se mi zamlžil. Musel jsem kouzlo ukončit. Shan’Do, řekl bych, že ten muž v sutaně byl Balnazzar. To by vysvětlovalo to oko a tu magickou mlhu, která mi zastřela výhled. Musel zjistit, že je sleduju a zaštítit se ochranným kouzlem.“
„Brouk o kterém mluvíš, lovče démonů, bude nejspíš pán podzemí Anubarak.“ doplnila ho Maiev. „Kdysi byl Nerubianem, ale když přišla pohroma mnoho Nerubianů zemřelo a bylo oživeno pod vládou Krále lichů. Anubarak byl jejich králem, který je takto po smrti zradil.“
„Maiev má nejspíše pravdu,“ přidala Tyrande.
„Ano,“ přidal se do rozhovoru i Shan’Do. „A pokud to skutečně byl tvůj bratr, nečeká nás nic dobrého.“
„Jak se někdo může přidat na stranu toho, proti komu celý život bojoval…?“ zasnil se Nazjatar.
„Vábení Temnoty odolají jen stateční a silní,“ řekl Shan’Do. „Balnazzar byl sice statečný, ale nebyl silný. Netrap se tím a pusť to z hlavy.“
Lovec démonů jen kývl hlavou. Náhle se ozval jakýsi hluk z chodby. Všichni čtyři upřeli oči na dveře. Ty se vzápětí otevřely a dovnitř vstoupila Shandrisi.
„Omlouvám se, ale přišel posel od náčelníka Thralla. Trvá na tom, že s vámi musí mluvit.“
„Dobrá Shandrisi, přiveď ho!“ řekla kněžka.
Shandrisi se uklonila a zmizela v chodbě, aby se vzápětí zase objevila s jedním orkem. Jako všichni orkové, měl i on zelenou kůži. Byl asi o dvě nebo tři hlavy vyšší než normální člověk a z tlamy mu čouhaly dlouhé tesáky.
„Promiňte, ale musím mluvit s arcidruidem Shan’Dem,“ vyhrkl.
„To jsem já. Můžeš mluvit.“
„Přináším Vám pozdrav od náčelníka Thralla,“ uklonil se ork. „Podařilo se nám v noci vystopovat malou základničku nemrtvých, spíše jen takové, přechodné obydlí…“ hledal ta správná slova posel. „Podařilo se nám dokonce zajmout jednoho nekromanta. Náčelník Thrall chtěl s výslechem počkat na Vás.“
„Dobrá!“ zvolal Shan’Do. „Pojď, posnídáš s námi a pak vyrazíme!“
„Děkuji za Vaši štědrost, pane!“
Po vydatné snídani se všichni čtyři spolu s poslem vydali do Durotaru. Okolo poledne se dostali ven z Ashenvalského lesa a pokračovali dál přes vyprahlé pustiny Kalimdoru. Bylo nepříjemné počasí, ostatně jako vždy. Slunce pálilo, že to ani nebylo pěkné. Co bych dal za pořádnou koupel ve studené vodě! vzdychl si Nazjatar. Chtěl se napít, ale vtom si uvědomil, že s sebou nemá žádnou vodu a poslední měsíční studna je daleko za nimi. Co jsem komu udělal?!?!?! lamentoval. Ještě před nimi byly tři dlouhé hodiny únavné cesty. Jejich jediné štěstí bylo, že se nerozhodli jít pěšky, z čehož nebyli nadšení zase jejich koně. Tvářili se, že raději pěšky jít měli. Když si toho Nazjatar všiml, musel se usmát. Jedině ork nevypadal, že by mu ostré slunce nějak výrazně vadilo. Byl na něho ostatně zvyklý, žije tu už nějaký rok! Konečně se před nimi objevily siluety orkského města.
„Vítám Vás!“ zvolal mohutný ork, sedící na trůně. „Přijměte mou pohostinnost, přátelé!“
„Jsme ti neskonale vděční, příteli!“ vydechl z posledních sil lovec démonů. „Jak můžete to slunce vydržet?“
Náčelník orků se od srdce zasmál. Jeho rysy už nepůsobily tak divoce, jako před těmi lety, kdy po jeho boku Tyrande a Shan‘Do bojovali na úpatí hory Hyjal proti lordu Archimondovi a jeho Plamenné legii. Nyní se tvářil mnohem lidštěji.
„Jaká byla cesta asi nebude ta nejvhodnější otázka, že?“ usmál se Thrall. „Myslím, že lepší by bylo dát vám pořádnou koupel a dobré jídlo! Hej! Hurá do práce, nesmíme nechat hosty čekat!“ zvolal na okolní orkské služebníky.
Po dlouhé a příjemné koupeli se všichni čtyři sešli znovu u stolu. Thrall seděl pořád na svém trůnu, jednou rukou se opíral o své Kladivo zhouby. Trpělivě vyčkal než se všichni usadili a pak začal.
„Nevím, co vám přesně řekl můj posel, ale to nevadí. Řeknu vám to znovu: V noci jsme vystopovali jakési přechodné „obydlí“ nemrtvých v pustinách. Při bitvě se nám podařilo zajmout jednoho nekromanta. Pokoušeli jsme se ho vyslechnout, ale mlčel jako zařezaný. Rozhodl jsem se tedy poslat pro vás, abyste se na něj podívali.“
„Řekl jsi při bitvě?“ ujistil se Nazjatar. „Jaké bitvě?“
„Přece jsi si nemyslel, že by se vzdali bez boje?!“ podivil se jeho otázce Thrall. Lovec démonů jen kývl hlavou.
„Tak kde ho máte?“ zeptala se Maiev.
„Taková netrpělivost…“ usmál se Thrall. „Nuže, tudy!“
Během chvilky vešli všichni do věznice. Vzduch byl jen velmi těžce dýchatelný – orkové moc na hygienu nedbali. Elfové i Nazjatar si museli zacpat nos, aby se jim neudělalo zle. Pokud to postřehl, nedal to na sobě Thrall znát. Zavedl je bez zdržování rovnou k zajatci. Jeden z orků, kteří je doprovázeli, otevřel dveře nekromantovy cely (spíše kobky) a zůstal stát u dveří. Náčelník vešel dovnitř a elfové s Nazjatarem ho následovali. Kobka byla dost malá, takže se tam taktak vešli. Nekromant vypadal dosti překvapeně, že se na něj přišlo podívat tolik lidí.
„Kdo jsi?!“ obořil se na něj Shan‘Do, když si ho dobře prohlédl. „Kdo tě sem poslal?!“
Nekromant se jenom provokativně usmál, ale neodpověděl. Shan‘Do zuřivě přimhouřil oči, ale než stačil cokoli udělat, Thrall ho beze slova praštil pěstí do hrudi, až zapraskala žebra. Nekromant se chvíli svíjel, ale nepomohlo to. Maiev chtěla něco říct, ale Nazjatar ji rychle umlčel.
„Copak jsme ti udělali, že se s námi odmítáš bavit?“ řekl špatně zahraným kamarádským tónem. „Snad jsme tě neurazili? To bych vážně nerad!“
Nekromant trochu vytřeštil oči a díval se na něj jako na blázna, ale když uviděl Nazjatarův obličej, otočil se a díval se do zdi.
„Dámy, mohly byste prosím počkat venku?“ zeptal se Nazjatar, ale byl to spíše rozkaz nežli prosba. Tyrande, která není zvyklá, aby jí někdo rozkazoval, se však zvedla, kývla hlavou na rozloučenou a následována Maiev vyšla ven.
Když se za nimi zavřely dveře, promnul si Nazjatar ruce.
„Proti ohni se musí bojovat ohněm, proti kouzlům kouzly. A když to nejde po dobrém, musí to jít po zlém…“ řekl a začal sbírat síly. V nastalém tichu bylo slyšet, jak nekromant naprázdno polkl.
Nazjatar zapředl kouzlo telekineze. Chytil jím nekromanta a začal jím mávat ve vzduchu a třískat s ním nejprve o stěny, poté i o strop a o podlahu. Často se ozvalo prasknutí, když to některá kost nevydržela. Během několika okamžiků byly zdi, podlaha i strop smáčené krví.
„Tak co, příteli?“ zeptal se Nazjatar, držíc jej stále ve vzduchu. „Už se s námi budeš bavit?“
„Stejně mě zabijete…“ vykašlal ze sebe.
Pokrok! Pomyslel si Thrall.
„To máš pravdu!“ odpověděl mu Nazjatar. „Ale když nám povíš pravdu, postarám se o to, aby se ti dostalo rychlé smrti. Pokud ne, nebude to snadné…“
Chvilku bylo ticho. Nazjatar by s ním začal znovu mlátit o zdi, ale věděl, že přemýšlí – zradit nebo nezradit? Nerozhodoval se zase až tak dlouho…
„Přišli jsme z Northrendu na příkaz Krále lichů. Přivedl nás lich Kel‘Thusad. Máme za úkol prozkoumat prostředí a připravit toto místo na invazi. Král lichů chce Kalimdor ovládnout… A vy ho nezastavíte!!!“ poslední slova už nebylo téměř slyšet. Pokusil se ještě výsměšně zasmát, ale už to nestihl. Jednou sebou škubl a zůstal viset, zachycený Nazjatarovým kouzlem.
Nazjatar ho pustil a nekromantovo tělo spadlo na zem. Thrall se podíval na lovce démonů.
„Gratuluju ti!“ řekl. „My jsme z něj nedostali jediného hlásku.“
„Avšak to, co řekl, mě silně znepokojuje. Měli bychom to probrat i s Tyrande a Maiev.“
„Souhlasím.“ přidal se Shan‘Do. „Měli bychom si pospíšit. Řekl bych, že nemáme mnoho času.“
„Situace je zlá,“ řekl Shan‘Do, když znovu seděli u stolu. „Pokud mluvil nekromant pravdu, stojí před námi závažný problém a já se obávám, že nemáme mnoho času.“
„Možná máme času o něco méně, než si myslíš, arcidruide,“ svraštil čelo lovec démonů. „Kouzlo mi neumožnilo vidět mnoho, ale to, co jsem viděl, vypadalo mnohem hůř než jen hrozivě…“ odmlčel se, když si všiml napjatého výrazu ve tváři orkského náčelníka. „Včera jsem zapředl věštecké kouzlo, díky kterému jsem viděl do Northrendu. Aliance se dává na rychlý ústup a okolí Ledové koruny je ghůly a hnusy přeplněno k prasknutí. Obáváme se, že je tam Arthas, pán podzemí Anubarak a Balnazzar. Všechno teď nasvědčuje tomu, že se skutečně chystají na útok a mají tak velkou armádu, že by ji mohli klidně rozdělit a vést válku současně v Kalimdoru i Lorderonu…“ jeho hlas zněl neskrývanými obavami.
„To nejsou dobré zprávy, vůbec ne…“ bručel Thrall. „Nashromáždím co nejvíce orků a pokusím se přivést i ogry, ale sami vyhrát nemůžeme…“
„Myslíš, že bychom se do boje nezapojili?!“ řekl Shan‘Do téměř dotčeně. „Je to přece i náš domov! Zařídíme přípravy v Ashenvale a budeme se navzájem informovat o průběhu a případných novinkách. Zatím nashledanou Thralle, synu Durotanův!“
„Nashledanou Shan‘Do! Nashledanou i vám Tyrande, Maiev a Nazjatare!“ odpověděl Thrall.
„Maiev,“ řekl Shan‘Do, když byli znovu ve svém sídle v Ashenvalském lese. „Ty přiveď z podzemí své strážkyně! Přiveď všechny, které tam jsou a ty které jsou na strážích informuj! Tyrande, ty jeď do lesa a přiveď své lučištnice a lovkyně. Nazjatare, zajdi do hor a požádej o pomoc horské obry. Já vezmu Cenariův roh a probudím zbytek druidů, kteří ještě spí.“
***
Balnazzar pochopil okamžitě, že ho Nazjatar vystopoval. Ne že by ho to znepokojovalo, spíše naopak – informuje o tom orky a celý Kalimdor se Pohromě postaví na odpor a tím pádem je mnohem větší šance, že Anubarak i Arthas padnou, aniž by jim k tomu musel dopomoci. Přesto ho však netěšilo, že jeho bratr má takovou moc, aby ho dokázal vystopovat. Vztekle šlehnul blesk mezi ghůly, až jich dobré čtyři desítky spálil na uhel.
„Co to děláš?!“ začal se Arthas vztekat. „Proč nám ničíš armádu?“
„Čistím si mysl,“ okřikl ho Balnazzar. „A neječ tolik – ghůlů je víc než dost!“
Anubarak raději chytře mlčel, než by se zapojil do takové nesmyslné hádky. Věděl, že mají pravdu oba. Ghůlů je skutečně víc než dost, ale na druhou stranu je proto není třeba odstraňovat.
„Měli bychom si s odjezdem pospíšit…“ poznamenal Balnazzar. „Arthasi, Anubaraku – vezměte si kolik vojáků potřebujete a běžte zničit vojska aliance. Ale pamatujte – potřebujeme jejich lodě!“
Arthas s Anubarakem vzali téměř celou armádu a vyrazili na poslední útok proti alianci v Northrendu. Byl to vcelku děsivý pohled – muž, bledý jako křída, jedoucí na kostře koně, vedle něj obrovský brouk a za nimi hordy ghůlů a hnusů, nad kterými letěli nemrtví draci. Když dorazili do tábora, byli už očekáváni což je trochu překvapilo. Bitva byla mnohem tužší, než předpokládali. Nehezky jim prořídly řady vojáků, hlavně díky fénixovi, kterého vyvolal Kael‘Thas na podporu svých vojsk.
„Tak,“ zeptal se jich Balnazzar, když znovu stanuli na zikkuratu u Ledové koruny. „Jaké jsou výsledky?“
Aliance padla, lodí je asi padesát, ale nenašli jsme Kael‘Thase,“ odpověděl Arthas.
„Ten vychytralý prevít utekl zpět do Lorderonu a nechal tu své spolubojovníky zemřít. Jak zbabělé. Krvavý kouzelník je větší strašpytel, než jsem myslel,“ ušklíbl se Balnazzar. „Takže cesta do Kalimdoru je volná! Anubaraku, přiveď pekelné ďábly. Arthasi, ty seskup zbytek vojska. Potom je všechny doveďte k přístavům aliance. Vyrazíme co nejrychleji, jinak by mohl Kel‘Thusad padnout do pasti a zemřít definitivně!“ Poslední slova zvláště zdůraznil, aby trochu popudil Arthase. Když spěchá, dělá občas velké chyby…
***
Kael‘Thas seděl na lodi a pozoroval zbytky jeho vojsk, jak bojují v marné snaze odrazit útok nepřítele. Věděl, že je tam nechal umřít a odjel, ale co měl dělat? Kdyby tam zůstal, zemřel by taky a jeho smrt by byla pro Pohromu takovým menším důvodem k oslavě. Ale hlavně – kdyby zemřel, nebyl by nikdo, kdo by mohl varovat noční elfy a orky v Kalimdoru o blížící se katastrofě. Teď musí jenom doufat, že se jeho loď bezpečně dostane až na pobřeží Ashenvalského lesa.
***
Nazjatar jel na koni do hor na severu Ashenvalského lesa. Nedokázal si to vysvětlit, ale měl ze svého poslání špatný pocit. Co když jsou horští obři něčím nebo někým ovlivnění? Co když ho napadnou? Za normálních okolností by se takovýmito pocity vůbec nezabýval, ale protože byl i čaroděj, věděl, že by tomu měl přikládat větší váhu. Už nejednou ho takové pocity zachránily od pomalé a bolestivé smrti.
Stromy kolem něj se míhaly pomalu – nechtěl koně unavit, aby mohl v případě potřeby rychle utéct. Přes všechny svoje schopnosti kouzelníka a lovce démonů se nechtěl utkat se všemi obry z hor.
Náhle se před ním otevřela lesní mýtina a na ní stála největší osada horských obrů v celém Kalimdoru. Nazjatar potlačil náhlý strach, který v něm zaplál a vjel dovnitř. Ze všech stran se na něj dívali se směsicí zvědavosti a podezření obři, kteří ze všeho nejvíce připomínali kus skály s lidskými tvary; asi tři sáhy vysoké. Asi uprostřed osady jej zastavili dva obři a promluvili na něj, mírně řečeno, nesrozumitelnou řečí. Jejich řeč nepřipomínala nic jiného, než praskání skal a tření dvou kamenů o sebe.
„Co ty chtít tady u my?“
„Chci mluvit s vaším náčelníkem!“ odpověděl Nazjatar rozhodně, ale klidně a mírně.
Obr chvíli uvažoval, snad se snažil pochopit, co mu Nazjatar řekl, a pak odešel do obrovského sálu, který stál opodál, nechávaje Nazjatara hlídaného druhým obrem. Za chvíli se vrátil a pokynul Nazjatarovi.
„Ty moct dovnitř jít!“
Nazjatar se na znamení díku mírně uklonil, slezl z koně vešel do sálu. Uvnitř ho přivítal obr, mnohem masivnější než ostatní v osadě a taky dovedl mluvit o něco málo lépe.
„Co tebe přivádět k nám, cizáku?“ zeptal se.
„Shon‘Do, arcidruid Měsíčního palouku vás žádá o pomoc v nadcházející bitvě,“ uklonil se Nazjatar. „Do Kalimdoru směřuje armáda nemrtvých z Northrendu, vedená silným černokněžníkem, pánem podzemí a rytířem smrti. Potřebujeme vaši pomoc.“
„Mmmmm…“ zamyslel se obr. „Nemrtví?“
„Nemrtví. Nespočetné hordy.“
„A vy chtít, aby my vám pomoct?“
„Ano. Potřebujeme vaši sílu. Jste naše jediná naděje. Poslední naděje celého Kalimdoru!“ prorokoval Nazjatar. Přestože věděl, že to není zas až tak pravda, potřebovali armádu obrů.
„Mmmmm… Já promluvit s ostatní náčelníci a potom ti říct!“ a gestem poslal Nazjatara pryč.
Ještě téhož odpoledne se dostavilo do osady okolo dvaceti obrů – pravděpodobně náčelníci, o kterých mluvil místní vůdce. Jejich shromáždění trvalo celé odpoledne až do pozdních hodin. Když asi hodinu po západu slunce Nazjatara zavolali, celkem se divil, že se dohodli tak rychle. Byl si jistý, že do boje půjdou. A proč taky ne? Je to koneckonců i jejich země a Nazjatar nepředpokládal, že by se jim pod nadvládnou nemrtvých líbilo.
„My se už dohodnout,“ řekl místní náčelník a udělal rozsáhlé gesto, zahrnující ostatní náčelníky. Znělo to, jako když praská skála. „My do boj nejít!“
„Cože?!“ vydechl Nazjatar dílem zděšeně, dílem naštvaně nad tupostí obrů. „Vždyť jste jedinou nadějí pro přežití této země! Copak vám nezáleží na tom, aby se sem nemrtví nedostali? Cožpak chcete, aby se tady usadili a vládli vám?!“
„My nemyslet si, že to být tak zlé, cizáku,“ odpověděl obr trochu nevrle.
Nazjatar pochopil, že obři jim nepomohou. Otočil se a okamžitě odjel zpět do Ashenvalského lesa informovat arcidruida, kněžku a Maiev, že obři se do boje nezapojí…
***
Krátce po poledni dorazila loď krvavého kouzelníka na pobřeží Kalimdoru. Kael‘Thas se ihned vydal na cestu do Ashenvale v naději, že tam najde Nazjatara. Od jejich posledního setkání uběhla řada let. Snad ho ještě pozná.
Nebylo to však to, jestli ho Nazjatar ještě pozná, co krvavého kouzelníka děsilo. Děsila ho představa, že se k Nazjatarovi nedostane včas nebo že mu to neuvěří. Pokusil se zahnat obavy a nasedl na svého jestřába. Doprovázen šesti dalšími elfy na jestřábech se vydal co nejrychleji k Ashenvale. Cestou spatřil orkská vojska, jak se chystají k boji. Jestli se sem dostali už i orkové… musí se co nejrychleji dostat k Nazjatarovi a nočním elfům!
***
„Hněte sebou, bando líná!“ řval Balnazzar na ghůly a hnusy, kteří se skládali do lodí. Ne že by se nějak flákali, ale černokněžník už začínal být nervózní. Nevěděl, co se to s ním děje. Ještě nikdy se takhle nervózně necítil. Jak ho jen mohl jeho bratr takhle vystopovat? Další věc, která ho trápila, bylo, kam se poděl Kael‘Thas. Nechtělo se mu věřit, že by se krvavý kouzelník rozhodl nechat svá vojska umřít a zbaběle utéct. Navíc musí vědět, že kdyby sám utekl do Lorderonu, nečekalo by ho tam nic jiného, než bolestivá smrt z rukou nemrtvých. Ne – ten prevít má něco za lubem. Něco, co se Balnazzarovi velice nelíbilo. Jestli utekl do Kalimdoru a varuje noční elfy, Nazjatar pochopí, kolik uhodilo – pokud už to nepochopil.
***
„Takže obři bojovat nechtějí?“ zeptal se Shan‘Do nevěřícně. „Ať jsem počítal s čímkoli, s tímhle rozhodně ne.“ Shan‘Dův hlas zněl zdrceně. A nebylo se ani čemu divit – vždyť horští obři byli bezpochyby největší silou Kalimdoru.
„Pane!“ vtrhl pojednou do místnosti strážný. „Krvavý kouzelník Kael‘Thas přijel trvá na tom, že s vámi musí neprodleně mluvit.“
„V pořádku. Ať vstoupí!“ řekl arcidruid.
Kael‘Thas se v Kalimdoru cítil tak trochu nesvůj – všichni byli o poznání vyšší a tmavší. Uklonil se, když vešel do místnosti.
„Zdravím tě, velký druide!“ řekl, ale když si všiml obou žen, rychle dodal: „I vás, dámy!“ Pak vzhlédl a s bolestivým úsměvem řekl: „I tebe, Nazjatare.“
„Copak tě přivádí v tuto nešťastnou hodinu do našeho sídla, princi?“ zeptal se Shan‘Do sklesle.
„Špatné správy, přátelé. Velmi špatné…“ odpověděl temně. „Obrovské armády nemrtvých se z Northrendu chystají na útok sem a když jsem letěl nad Kalimdorem, všiml jsem si i velkých armád orků, které se připravujou na válku – a nutno dodat, že jsou již téměř hotovi.“
„Alespoň nějaké dobré správy…“ řekla Tyrande. Kael‘Thas se na ni nechápavě podíval.
„Dokonce dvě dobré správy,“ namítl Nazjatar. „První máš na mysli patrně orkská vojska a ta druhá je ta, že moje kouzla byla úspěšná. I když bych byl radši, kdybych se mýlil…“
„Prosím vás, co mi to tu vykládáte?!“ zhrozil se krvavý kouzelník. „Co je dobrého na tom, že se orkové chystají k útoku. Na koho si myslíte, že se asi chystají?“
„Byli jsme to my, Kaeli, kdo jim o nemrtvých řekl,“ vysvětlil mu Shan‘Do. „Thrall slíbil, že budou stát po našem boku v nadcházející válce.“
Vojska nočních elfů stála na pobřeží a sledovala přibližující se lodě. Byly to lodě lidí.
„Proč nám Kael‘Thas neřekl, že jeho lidé přijedou taky?“ zeptal se lovec démonů arcidruida.
„Nějaký důvod pro to jistě měl,“ pokrčil Shan‘Do rameny. „Nebo jen v tom spěchu zapomněl… Stejně mám z těch lodí zlý pocit!“
„Taky se mi na nich něco nezdá…“ řekl Nazjatar a zapředl věštecké kouzlo. Když bylo hotovo, poslal své vědomí k lodím. První, čeho si na nich všiml, bylo, že u kormidel stáli akolyté. A kruci řekl a proplul s vědomím do podpalubí. Málem nadskočil – loď byla nemrtvými tak nacpaná, že to už ani nešlo víc. Rychle kouzlo zrušil.
„To jsou oni!“ vykřikl. „Až se přiblíží na dostřel, ať balisty zahájí palbu. Nesmějí se sem dostat!“
„Souhlasím – přivezte balisty!“ zvolal Shan‘Do.
Balisty přijely téměř ihned. Narychlo se rozmístily a pak zahájily palbu. Jejich masivní šípy, každý dlouhý jako elf, který balistu obsluhoval a dvakrát tak široké, vystřelily a zabodly se do přídí několika prvních lodí. Nemrtví odpověděli ještě než stačily balisty podruhé vystřelit. Povozy těl, důmyslně ukryté na palubě, vystřelily salvu zbytků lidských těl, které se po krátkém obloukovém letu roztříštily o štíty lovkyň a několik jich zabily.
„Palte!“ volal Shan‘Do. „Palte a nečekejte na rozkazy!“
Okamžitě vyletěla druhá vlna šípů. Jedné z lodí přerazily šípy stěžeň, který se zřítil a na palubě rozdrtil dva povozy těl. Druhé lodi tři šípy roztříštily příď a začala do ní téct voda. Než stačily balisty vystřelit potřetí, loď se začala rychle potápět. Pak ale znovu promluvily povozy těl. Dobré dvě desítky lovkyň se pod salvou zmasakrovaných těl zhroutily k zemi bez života. To už byly lodě na dostřel i pro lučištnice, které na rozkaz ihned zahájily palbu. Smrtící déšť šípů se snesl na paluby lodí. Na palubách však prakticky nikdo nebyl, tak jen na několika lodích šípy zasáhly akolyty a jedna z lodí dokonce kýlem prorazila bok druhé a obě se rychle potopily. Z potopených lodí se ke břehu snažili dostat ghůlové. Hnusy, kteří byli příliš těžcí, se rychle potopili až na dno, odkud se po dně vydali velmi pomalým tempem k pevnině Kalimdoru. Další salvu z povozů těl nechal Nazjatar narazit na magickou bariéru, kterou narychlo vytvořil. Novou salvu lučištnic kouzlem zapálil a tak šípy přenesly oheň i na palubu několika lodí. Nemrtví znovu odpověděli salvou mrtvol a další lučištnice a lovkyně padly za Kalimdor. To už byli ghůlové moc blízko pobřeží a tak se o ně lučištnice s lovkyněmi musely začít starat, nechávajíc tak lodě jen balistám.
„K čertu!“ zaklel Nazjatar, když uviděl ghůly, jak už téměř vylézají z vody. „Budeme se muset pomalu stáhnout do lesa – tam budeme ve výhodě.“
„Hm…“ kývl znechuceně Shan‘Do. Vůbec se mu nelíbilo, jak ta bitva začala. Lodě se ještě ani nepřiblížily a už bylo tolik mrtvých elfek… Jeho zadumání přerušil táhlý křik Fénixe. Vzhlédl a uviděl jej, jak se snáší se smrtící silou a odhodláním položit život za svého pána, nutě tak ghůly, aby se starali o něj. Lučištnice vychytrale využily Fénixova útoku a jaly se střílet do masy nemrtvých. Vtom se přihnala další vlna zmasakrovaných mrtvol, vystřelovaných povozy těl. Jedno tělo trefilo Fénixe – téměř nic mu však neudělalo –, další zmasakrovala asi tucet ghůlů a ten zbytek zase nebohé elfky.
„Stáhněte se!“ volal Nazjatar spolu s Shan‘Dem. „Do lesa!“
Balisty vystřelily poslední salvu a daly se na ústup, chráněny salvami lučištnic, lovkyněmi a Fénixem.
Nad lesem se prohnala letící kostra draka. Obrovská, děsivá a smrtící. Řev, který přitom wyrm vydal, naháněl hrůzu i Nazjatarovi. Jestli to takhle půjde dál, tak nemrtví nakonec Kalimdor doopravdy obsadí a vyhubí všechny elfy. Rozhlédl se a uviděl, že arcidruida, mírně řečeno, obtěžují ghůlové a šine se k němu hnus. Nazjatar neváhal ani jediný úder srdce a seslal řetězový blesk. Blesk spálil ghůla na kterého byl namířen a odrazil se k dalšímu. Odrazil se postupně od všech ghůlů a všechny je zabil. Svou magickou procházku zakončil blesk v břichu hnusa. Ten se překvapeně zastavil a prohlížel si chvíli svoje opálené břicho, pak chvíli zuhelnatělé zbytky ghůlů. Pak mu šíp propíchl jeho odpornou rozkládající se hlavu a on padl k zemi mrtvý, tentokrát definitivně.
„To bylo o kousek,“ řekl s úlevou arcidruid. „Díky, příteli!“
„Rádo se stalo,“ odpověděl Nazjatar a čepelemi odrazil pařáty dotírajícího ghůla, ohnal se a rozsekl ho vejpúl. „Viděl jsi někoho známého? Někoho, kdo vypadá, že by tomuhle svinstvu mohl velet?“
„Koutkem oka jsem zahlédl rytíře smrti,“ řekl chmurně Shan‘Do. „Není to však on, kdo mi dělá starosti. Kael‘Thas zmizel, nechávaje nám tu pouze svého Fénixe a orkská vojska se ještě neobjevila…“
Sotva to dořekl, rozlehl se Ashenvalským lesem hlas orkského rohu. Vzduchem zasvištěly trollí oštěpy a mezi stromy se začali objevovat první taurové. Jejich po zadních nohou chodící býčí těla a mohutné svaly by nahnaly strach nejednomu statnému válečníkovi. Jako vždy, i tentokrát nesli na rameni velké kmeny, kterými protivníky doslova zatloukali do země. Nazjatarovi přeběhl po tváři úsměv ulehčení. Tak a na tuhle bitvu už nejsme sami, pomyslel si spokojeně. A proč taky ne? Kalimdor je přece domovem i orků. Proč by se neměli přičinit o jeho záchranu?
Lovcovo přemítání přerušil krátký svist těsně u jeho hlavy a následný zvuk trhaného masa a přeseknuté kosti. Prudce otočil hlavu a spatřil Maiev, jak právě rozpůlila ghůla, který si na něm chtěl evidentně pochutnat.
„Budeš tady snít, nebo půjdeš a budeš bojovat?!“ okřikla ho.
„Klídek,“ opáčil Nazjatar a připravil si čepele do bojové pohotovosti.
Maiev podrážděně přimhouřila oči a vydala se do bitevní vřavy. Nazjatar se usmál a následoval ji.
***
Balnazzar se rozhlédl po lese. Prozatím neviděl nic jiného, než záda hnusů a občasného ghůla. Za normálních okolností by si ani žádnou ochranku nebral, ale pokud se jednalo o jeho bratra, nechtěl ponechat nic náhodě. Kde jenom může být? Balnazzar nechtěl spřádat vyhledávací kouzla, aby na sebe zbytečně neupozornil. Nikoho, ani arcidruida, se nebál tak, jako svého bratra. Nazjatar se sice mu sice v magii nemohl rovnat ani v nejmenším, ale byl zákeřný a úskočný. Znal mnoho magických vychytávek, které by mu mohly dost ublížit. Mimovolně sáhl na jílec svého kouzelného meče, který mu nechal vykovat Kil‘Jeaden. Cítil jeho magickou moc. Meč se učil efektivně používat už dávno, ale až teď ho doopravdy bude potřebovat. Pokud Už jeho bratr není mrtvý…
„Vy dva!“ vyštěkl na dva náhodně vybrané ghůly. „Běžte prohledat okolí a upozorněte mě na kohokoli, kdo není elfího původu!“
Ghůlové se okamžitě rozprchli do okolí. Balnazzar si ale vůbec nebyl jistý účinkem. Po pravdě, nečekal, že by se ghůlové vůbec vrátili. Zřejmě je někdo zabije, jako dva tucty jejich předchůdců. Vtom kolem proletěl oštěp a probodl jednomu z ghůlů hlavu. Balnazzar, ghůlové a hnusy se otočili a hleděli na déšť dalších oštěpů. Černokněžník narychlo vytvořil bariéru, která ho zachránila před třemi oštěpy do hrudi. To už se proti němu ale hnalo půl tuctu rozzuřených orků a tři taurové. Za nimi viděl tucet trollů, jak si připravují další oštěpy. Balnazzar nemeškal a během jednoho úderu srdce vyčaroval obrovskou vlnu ohně, která všechny protivníky změnila v popel. Balnazzar se při pohledu na hromadu popela, kterou už rozfoukával vítr, usmál.
***
Nazjatar někde z hloubi lesa zaslechl řev orků, umírajících ve velkých bolestech. Podíval se směrem, odkud výkřiky zaslechl a ještě na chvíli spatřil oheň, který vzápětí ustal. Okamžitě pochopil, že se jednalo o kouzlo. Rychle se rozhlédl a uviděl zděšený pohled Naishy, velitelky stráží. Sledovala tentýž oheň, který uchvátil i Nazjatara.
„Naisho!“ křikl. „Vezmi několik lovkyň a chraňte mě! Je tam černokněžník. Zkusím zlomit jeho moc!“
Naisha kývla a mávnutím ruky přivolala pět lovkyň a tři lučištnice, které okamžitě utvořily kruh okolo lovce démonů. Nazjatar si založil čepele na záda a začal soustředit svou moc. Nejprve zapředl vyhledávací kouzlo, které mu řeklo přesnou vzdálenost a směr, kterým se jeho bratr nacházel. Pak začal se zaklínáním. Soustředil svou mysl na vytvoření mentálních okovů. Mumlal dokolečka nesrozumitelná slova moci a zářily mu při tom oči. Jen aby Balnazzar nic nepoznal! Když bylo kouzlo hotovo, vyslal jej, aby si svůj cíl našlo samo.
Nazjatar padl do trávy a zhluboka oddechoval. Elfky střídavě pozorovaly jeho a ghůly, kteří se k nim blížili.
„To nic není,“ řekl sípavým hlasem. „Za chvilku budu v pořádku.“
Ať už Naisha jeho slovům věřila nebo ne, rozhodně ho nehodlala nechat jen tak bezmocně sedět v trávě. Spolu s ostatními eflkami jej chránila jako oko v hlavě. Uplynulo sotva deset úderů srdce a Nazjatar prudce vyskočil a strhl si ze zad své čepele, vrhajíce se plnou rychlostí směrem, kterým naposledy zjistil bratrovu přítomnost. Uběhla relativně dlouhá doba od chvíle, kdy sesílal kouzla. Balnazzar už mohl být pryč. Musel spěchat.
***
Balnazzar stál, obklopen svými ochránci, a čekal, až se vrátí nějaký ghůl se zprávami o jeho bratrovi. Začínal být netrpělivý. Odjakživa nerad čekal. Navíc v téhle chvíli, kdy měli zemřít přisluhovači Krále lichů Arthas a Anubarak. Najednou mu hlavou projela krátká a slabá bolest. Balnazzarovi se rozšířily oči. Nazjatar! Je tady! Rychle se rozhlédl, ale viděl jen jednoho orka, jak se k němu žene rychlostí, jaké jen byl schopen. Černokněžník se na něj usmál napřáhl k němu ruku a krátce se soustředil na smrtící blesk. Nic se však nestalo. Balnazzar vytřeštil oči a pokusil se o kouzlo znovu. Nic. To se mu ještě nestalo, aby mu selhalo tak stupidní kouzlo a ještě dvakrát za sebou! Podíval se na orka a zjistil, že má sotva tři údery srdce, než mu sekera rozpoltí lebku. Bleskurychle tasil svůj meč a odrazil orkovu ránu. Hbitě uskočil na stranu a jedním elegantním, ale smrtícím sekem mu prořízl hrdlo. Ork zakopla a spadl na zem, kde se ještě asi tři údery srdce svíjel, než nakonec zemřel. Balnazzara potěšil pohled na trápícího se orka natolik, že na chvíli dokonce zapomněl na neúspěšný pokus o seslání kouzla. Když vtom uslyšel za svými zády blížící se řev. Bleskově se otočil a spatřil, jak se k němu řítí postava muže s dlouhými vlasy, páskou přes oči a půlměsícovými čepelemi v rukou. Nazjatar! V tom okamžiku Balnazzar pochopil pravou příčinu svého selhání při kouzlení – mentální okovy!
***
Nazjatar se zastavil na pět kroků od svého bratra.
„Konečně se opět setkáváme, lovče démonů!“ řekl chladně Balnazzar.
„Potěšení je na TVÉ straně, služebníku démonů!“ odsekl Nazjatar.
„Nadešel čas dokončit to, co jsme započali v minulosti. Teď zemřeš, bratře!“
Po těch slovech připravil Balnazzar svůj magický meč do bojové pozice. Nazjatar se připravil a pak zaútočil s nevídanou rychlostí. Úder byl tak rychlý, že by si protivník ani nevšiml, že nějaký byl, ale Balnazzar úder bleskově zachytil mečem a odrazil.
„Máš málo sil!“
„Dost na to, abych poslal tvou temnou duši ta, kam patří!“
Balnazzar se usmál a hbitě zaútočil. Nazjatar uskočil o krok dozadu a čepelemi meč odrazil do strany, dávaje tak prostor své druhé ruce, aby mohla svižně zasadit smrtící ránu. Avšak to se Nazjatar přepočítal. Jeho bratr byl nejen nejmocnější černokněžník, ale i velmi zdatný v boji s mečem.
„Dochází ti dech, lovče?“ zašklebil se.
Nazjatar by na něj vrhl nenávistný pohled, kdyby měl oči. Tak jen sekl a nechal bratrův meč, aby jeho ránu zastavil. Pak se začali přetlačovat silou a snažili se jeden druhého srazit na zem. Nazjatar viděl, že Balnazzar je stále pod vlivem nějakého kouzla nebo lektvaru, který mu zvyšoval sílu a dělal ho rychlejším. Viděl, že takhle svého bratra nepřemůže. Uskočil o půl kroku dozadu a strhl bratrův meč na stranu. Výpad byl tak rychlý a silný, že černokněžník svůj meč upustil. V tu samou chvíli se z boku přihnala druhá čepel a srazila jej na zem. Nazjatar uviděl na jeho boku temně rudou skvrnu. Zvětšovala se. Balnazzar ležel na zemi a těžce oddychoval. Nazjatar se nadechl a rozmáchl se k poslednímu úderu.
„Zadrž bratře!“ zvolal najednou Balnazzar. „To jsem já! Tvůj vlastní bratr! Copak mě nepoznáváš?“
Nazjatar nechal ruku klesnout. Pohled na trpícího bratra ho dvakrát netěšil. Co když byl jen pod vlivem nějakého kouzla? Co když jednal proti své vůli? Zbavil ho teď cizí vůle? To byly otázky, které se lovci démonů honily hlavou. Má ho zabít, nebo ne? Pokud ho zabije, nikdy se nedozví, jestli jednal z vlastní vůle či ne, ale pokud ho nechá žít, může to přivodit zkázu Kalimdoru.
„Prosím, bratře,“ naléhal Balnazzar. „Pomoz mi! Já umírám!“
Nazjatar se mu podíval do očí a pokusil se zapříst kouzlo, ale byl moc rozrušený a nemohl se soustředit. Náhle v jeho očích uviděl jakýsi pohyb. Rychlý pohyb. Spíše instinktivně, nežli z vlastního rozumu, Nazjatar uskočil stranou. Uslyšel rychlý svist těsně vedle své hlavy a následné proniknutí čepele do těla a tiché zasténání, následované bublavým kašlem. Když se podíval, zjistil, že na poslední chvíli uhnul před smrtící ranou Mrazivého smutku. Arthas, který chtěl původně zezadu rozetnout Nazjatara vejpúl, těsně minul a čepel jeho meče se zanořila do břicha černokněžníka. Balnazzar vykašlal trochu krve, pokusil se něco říct, ale pak se mu zvrátila hlava a do očí se mu dostal skelný výraz. Nejmocnější černokněžník světa byl zabit, a to rukou svého stoupence!
„Zatraceně!“ zařval rytíř smrti. „Zabiju tě! Poznáš nekonečné utrpení!“
„Chcípni ty pse!“ opáčil Nazjatar a zaútočil.
Čepel Mrazivého smutku se mihla vzduchem a srazila se s čepelí lovce démonů. Znovu nastalo přetlačování. Z očních důlky, která tvořila příčku Mrazivého smutku, vycházel mráz. Nazjatar se podíval Arthasovi do očí. Rytíř smrti se díval na něj, ale protože lovec démonů měl přes oči pásku, nevěděl, kam se má dívat. Arthasovy oči vypadaly, že každou chvíli začnou metat blesky. Nazjatar cítil, že ho Arthas zatlačuje a jestli nic neudělá, srazí ho na zem. To nemohl dopustit. Bleskurychle si promyslel všechny možnosti, které měl k dispozici, a pak začal jednat. Jako předtím svého bratra, i teď rytíře smrti překvapil tím, že mu rychle strhl zbraň stranou a zaútočil druhou rukou. Arthas byl ale velmi silný a dobrý bojovník, takže stačil elegantně uskočit. Pokusil se překvapeného Nazjatara probodnout, ale to byla chyba. Nazjatar uskočil stranou a sekl po rytířově napřažené ruce. Arthas zařval bolestí jak Mrazivý smutek spadl do trávy, i s rukou, která ho ještě před chvílí držela.
Arthas stál jako přimražený a díval se na svou zmrzačenou ruku. Probrala ho až palčivá bolest na krku. Když se chtěl podívat co se stalo, spadla mu hlava na zem, následovaná zbytkem těla.
„Vypadá to, že ghůlové a hnusy nevědí, co mají dělat,“ řekl spokojeně Nazjatar. „Vlastně ani není divu – teď, když ztratili oba velitele.“
„Ano,“ přikývl Shan‘Do. „Vypadá to, že jsme nakonec Kalimdor zachránili.“
„Aby ne,“ zapojil se do rozhovoru Thrall. „Když jsme vám přišli na pomoc…“ Všichni se dali do hlasitého smíchu.
Vtom kolem proletělo tělo mrtvé lučištnice. Všichni tři ztuhli a podívali se na ni. Nebylo to tělo, ale jen jeho horní polovina.
„Pozřu živé, i mrtvé!“ ozval se hluboký a trochu chraplavý hlas pána podzemí. „Přivítejte konec!“
Obrovský brouk se řítil skrze vojska elfů a orků téměř jako kdyby tam nikdo nebyl. Za jeho zády se řítilo vojsko obřích démonických pavouků. Anubarak a jeho pekelní pavouci z Northrendu zcela zvrátili poměr sil na bitevním poli. Řítili se lesem a zabíjeli vše, co se jim postavilo do cesty. Odněkud se ještě do masy démonů zabodly šípy elfích balist. Asi dva tucty pavouků se oddělily od vojska a šli do lesa směrem, odkud přiletěly šípy.
„Tak teď to budou jatka!“ řekl překvapený náčelník orků.
Orkská vojska se zformovala do šiku a postavila se čelem démonům Ledové země. Díry po padlých válečnících doplnily lovkyně. Za jejich zády se zformovali trollové s lučištnicemi. Všichni zahájili palbu na nepřítele. Pavouků však bylo mnohem víc, než jejich protivníků, kteří už byli znaveni předchozím bojem. Jak se navíc ukázalo, byli pavouci velmi odolní jak proti šípům, tak proti kopím trollů. Zkáza se nezadržitelně blížila…
Najednou hluk tisíců dupajících hmyzích nohou přehlušil táhlý hlas rohu vysokých elfů. Z lesa vyletěly obrovské balvany a trochu zredukovaly početné vojsko pekelných ďáblů. Nad hlavami orků se ozval vysoký táhlý křik Fénixe.
„To je Kael‘Thas!“ zvolal nadšeně, ale zároveň překvapeně Nazjatar. „Co ale mají znamenat ty balvany?“
Na odpověď nemusel dlouho čekat. Z lesa opět vyletěla salva velkých kamenů a hned nato s ozval dusot, jako když se boří hory. Najednou z lesa vyběhlo vojsko něčeho, co svým vzhledem ke skále nemělo daleko.
„Horští obři!!!“ zvolal Shan‘Do. „Myslel jsem, že jsi říkal, že se nepřipojí?!“
„To mi řekli!“ bránil se Nazjatar. „Neměli bychom je nechat bojovat samotné. Do útoku!!!“
Vojsko elfů, orků a horských obrů se nemilosrdně pustilo do zmatených pekelných ďáblů a zuřivého pána podzemí. Zanedlouho už nebyl nikdo, kdo by se vojskům Kalimdoru postavil…
„Jak se ti podařilo přesvědčit obry, aby přišli do boje?“ ptal se Nazjatar krvavého kouzelníka, když spolu všichni večeřeli po vyhrané bitvě.
„Řekl jsem jim, že se na pobřeží vylodili nemrtví a elfové nejsou dost silní na to, aby jim čelili sami,“ vysvětlil Kael‘Thas.
„To je zajímavé,“ prohlásil lovec démonů. „Já jsem jim řekl to samé, ale oni mi řekli, že si nemyslí, že by to bylo tak zlé, aby se museli pouštět do boje!“
„Vím,“ dodal ještě Kael‘Thas. „Zmínili se o tom. Ospravedlňovali to tím, že nejsi elf a oni nevěděli, jestli ti mají věřit… Nesmíš se na ně zlobit, Nazjatare. Moc toho v hlavě nemají…“
Všichni se dali do smíchu. Když dojedli, Arcidruid zvážněl.
„Teď ještě musíme zařídit, aby se to už neopakovalo,“ řekl. „Musíme jet do Northrendu a zničit Krále lichů jednou provždy!“
„Souhlasím,“ přikývl horlivě Kael‘Thas. „Půjdu s tebou. Zaplatí za Lorderon a Quel Thalas.“
„Jdu s tebou,“ prohlásila Tyrande.
„I já,“ přidala se Maiev.
„Já snad ani nemusím nic říkat,“ usmál se Nazjatar a křupl prsty.
Tyrande, Maiev, Shan‘Do, Nazjatar a Kael‘Thas stáli na kopci a pozorovali elfy, jak nastupují do lodí.
„Škoda, že orkové nejedou s námi,“ řekl do ticha krvavý kouzelník.
„To jo,“ dodal Nazjatar. „Ale mají sami v Durotaru dost práce a my to už zvládneme sami. Doufám, že se vrátíme brzo. Nerad bych tam umrznul.“ Věnoval ještě krátký pohled lesu za sebou a pak všichni sešli dolů k lodím, aby se vydali do Northrendu a skončili se zlem Krále lichů.
Diskuze
WARCRAFT3
Skorpion: Protože u elfů jsou muži jen druidové. Všichni, kdo bojují, jsou skutečně ženy.
Já na tom sem asi jako obsidian. Chybí tomu trocha vtipu, trocha nadšení, trocha…já nevim čeho, ale na kuli to prostě neni. Já znam Warkraft jen z doslechu a proto bych se chtěl zeptat, proč u elfů bojují jen ženy? Pořád si psal jen o bojovnicích, ale zádnej bojovník.
Je to taková nadlehčená povídka - jinak nebudu psát co ktomu, protože mi z duše promluvil GR.
Proto také ještě musím říct, proč tomu nedám 5. Ale abych pravdu řekl tak ani moc nemám co. K těm 5 mi tam chybí nějaké alespoň malinké nadšení při čtení nebo něco takového.
Povídek tu sice už pár bylo ale srovnávat je těžké. No prostě to vidím na 4.
Tristan: víš někdy k tomu prostě není co říct, člověk by jen plácal kraviny, mě se to prostě až na ty výtky líbilo...
(posílám to pozdě, protože to předtím nešlo, má to být o 2 příspěvky níž)
Tak.. Warcraft znám... mám rád a orientuji se v něm.. a pokud sem to správně pochopil je to časově orientované PO smrti Illidiana... to znamená že Lich King už byl mrtev a Arthas získal moc nad Nemrtvými
Arthas nechtěl zničit Kalimdor.... on chtěl získat moc Lich kinga
souhlasím s Tristanem v těchto bodech: 1, 2, 6
Bitva je skutečně zajímavě popsáína a fascinuje mě to tvé počítání na tepy srdce.. i když asi nebereš v úvahu adrenalin ;o)))
je to taková Varianta konce... a nesouhlasí s filosofií WarCraftu... aneb "můžeš vyhrát bitvu, ale válka je prohraná" a "můžeš bojovat ale zachráníš se jen útěkem"
zajímavé zakomponování charakterů
skutečně nádherné popsání charakteru Maiev
Shan´Do je předpokládám Furion... což z textu nejde vyčíst, ale znalí vědí...
Illidian měl (pokud wim) jen jednoho učně: Kaela a víc asi nestih (umřel)... i když zase varianta událostí předchozích
ALE FAKT SE MI NELÍBÍ TA ČEŠTINA!!! (asi si hrál W3 s češtinou že?)
Mrazivý smutek vs. Frostmoure
Píseň stínu vs. (že by shadowsong... tohle si nepamatuju)
Whisperwind a další věci... hlavně ty elfské sou fakt obludnosti překládat (ale to asi není tvá chyba)
myslím že sem viděl pár chyb... ale na tohle nehledím (sám wím ;o))
jen mě tam štve to chronologické dření (co dělal Kael v northendu když se tam dostla i s Illidianem... tu už musle být Illidian mrtvý --> artahs je Lich King)
ale jinak je to fakt DOBRÝ!!! máš u mě 5* (pravda dokonalý to neni, ale zaujals mě fakt hodně)
Tristan:
1 - Díky, beru zpět, budu muset číst mnohem pozorněji...
3 - No, to je asi věc názoru. Podle mne může otloukání o kamenné stěny být skutečně dost nepříjemné.
4 - Ano, ale to dorozumívání, nemusí být na naší úrovni. Předpokládám, že mezi sebou si rozumí výtečně, ale při komunikaci s "námi" nám připadají tupí...... stejně tak možná my připadáme tupí psům nebo kočkám...
Dandalf:Viz bod 1. Přízemní vtipknování a přízemní urážení (viz, setkání v jídelně) mi moc vznešeně (což k elfům patří, aspoňk warcraftovým) nepřipadá. Napřiklad hláška "Když tak hezky prosíš" čekal bych ji od člověka. Ne lovce démonů a 10 tisíc let (nebo kolik to bylo)starého elfa.
K bodu dvě: říkal jsem, ať na to nebere ohled. Jen má ješitnost :-)))
K bodu 3. Nekromant...no....o tom by se dalo polemizovat. Ale nepředstavuji si mlácení o zeď jako nijak účinné mučení. I sknheadi(sraž je khorne bleskem) znají trik se zuby na obrubníku.
4.Jakákoliv forma života žijící ve společenosti MUSÍ mít vykuceé dorozumívání. Jinak to nemá smysl.
Pro začátek musím říct, že jsem to přečetl prakticky jedním dechem. Mělo to jiskru, švih a napětí.
Sice vím, že na Tristanovu kritiku by měl v prvé řadě odpovídat autor, ale nechci s v některých bodech souhlasit ani pasívně...
1)Nezdá se mi, že by se Elfové chovali jako malé děti. Docela rád bych věděl, z čeho tak soudíš..
2)Pokud to chápu, tak Arthas skutečně byl sluha - poté, co byl proklet Mrazivým smutkem...
3)Nebyl to lich, ale nekromant a pouhý člověk. Nikde není psáno, že by nekromanti měli radost z vlastní bolesti ...
4)V tom s Tebou souhlasím...
5)Protože Obři ve hře neumějí ani mluvit. Hmm, a pokud vím horští obři nemají s krolly pranic společného....
6) To mě taky trochu rušilo, od někoho jako Thrall bych navíc žerty nečekal...
Jinak, zaujalo mne, jak sis oblíbil spojení údery srdce, v úderu srdce, po dobu x úderů srdce ... je toho tam právě tolik na zajímavost a ještě to není nudné...
Taky se mi líbí, jak jsi použil sloveso "zaplétat" - zaplétat kouzla zní pěkně (pro mne, nezkušeného) neotřele...
Na závěr bych měl jen otázku: Co Tě vedlo, k sepsání takového díla?
Ctěný Lorde Werewolfe
Myslím, že ti moc nepomůžu, když ti tu řeknu, že to bylo docela dobré, proto se ti svěřím s chybami, kterých jsem si všiml.
1) Elfové. Elfové se chovají jako malé děti. Nikde není vidět zralost, trpělivost a radost z vědomostí, které se dali zy ty tisíce let nastrádt. Chovali se spíš jako banda vesnických dobrodruhů.
2) Arthas. Přejdu to, že jeho ksichtík mám v nicku, tak to ber jako moji ješitnost. Byl to mistr paladin, dědic trůnu a Rytíř smrti. Ty si z něho udělal sluhu, což by nebylo tak strašné, kdyby se aspoň pořádně bránil.
3) Vyslíchání licha. Vážně si myslíš, že jen takové mlácení o stěnu něco udělá s člověkem, který se bičuje, prolévá svou krev a má rád bolest. Existujou desítky způsobů bolestivého mučení. Tady si to asi trochu odflákl.
4) Bitva. Bitva sama o sobě je napsaná vcelku dobře, co se mi, ale nelíbilo, byl ten rychlý nájezd. Kdyby sis trochu víc pohrál s těmi loděmi, výsledek by byl opravdu lepší.
5) Obři. Nechápu, proč pořád z takový týpků, každý dělá dementy! Orc mluví normálně, ale obr je debil. Jako hráče krollů mě to urazillo.
6) Nucené vtipy. Ty pokusy o žert na konci moc vtipně nepůsobí. Je to použito v každém filmu, takže opět nic moc převratného. Můžeš zkusit příště psát to tak, že z toho ten vtip vyplyne sám. Jistě tě to překvapí.
Závěrem.. Jistě nejde o nic převratného, ale je to CESTA a každá cesta vede do skvostného Říma!
P.S: Líbil se mi popis Taurů. GO Krollové GO! :-)
P.S.S:Marigolde, na to že jsi redaktor, si k tomu nic moc nenapsal!
Sílu a čest Tristan de la Tour