Články&Eseje

Anvalianin Deník - 2. část Hodnocení: Geniální

Autor:
Přidáno:
Hlasovalo: 13


26. flocktimu
Když jsem se vzbudila, houpala se sice Long Lily pořád na vlnách, ale bouře byla pryč. Seděla u mě Siliviara a starostlivě se mě ptala, jak se cítím. Jak bych se cítila, skvěle! Život je přece nádherný! Siliviara sice zavrtěla hlavou, ale nakonec mě pustila. Slyšela jsem Bragnora, jak vykládá jednomu trpaslíkovi, že na severovýchodě se tomuhle říká lehký vánek a že bouři si prý představuje jinak. Bodejď, někdo by už měl Olarovi říci, že je polívčičkář. A hned jsem se za ním vydala. Došla jsem až k němu (trošku ucouvl), a vpálila jsem mu to rovnou do obličeje: „Tak ty, ty seš u mě polívčičkovej Olar!“ Na odpověď se zmohl, až když jsem byla na odchodu: „Cože, prosím?“ Ohlédla jsem se a uviděla nejzmatenějšího trpaslíka v dějinách. Musela jsem se smát. Kolem mě se mihla Siliviara a tvářila se rozpačitě.
Pak jsem si uvědomila, že mám mořskou sůl snad úplně všude. Honem se umýt! Všimla jsem si, že Bragnor si na palubu přinesl sud, chvíli nad ním něco mumlal a pak se sud naplnil vodou. Inu, kněz... Ale na druhou stranu, tohle je docela užitečné. Bragnor se v sudu opláchl a pak ho nechal i s vodou stát na palubě. A tak jsem se ... svlékla ... vlezla si do sudu ... a vykoupala se v něm. Na palubě, před očima všech. Siliviara se mě sice snažila zakrýt ručníkem, ale při její velikosti... Ach, hlavo má nemocná, co mi to provádíš? Hanbou a hnusem bych se nejraději propadla. Nabídla jsem se všem těm chlapům jako nejsprostší děvka. Dívali se na mě a mně to nevadilo. Ach bože! Dívali se mi ... na ... je mi zle!
Zvracela jsem. Už je mi líp. Myslím, že mě sledoval Wallace, ale vyhnula jsem se mu. Tak tedy zpět. Vykoupala jsem se v Bragnorově sudu nahá před očima všech. Předvedla jsem jim všechno to, co jsem slibovala, že navždy pohřbím. Teď tu sedím s hlavou v dlaních a cítím se ... špinavá. Proč jsem se musela narodit takhle? Měl jsi mě nechat zmrznout, Tanelorne. Ehlenestra říkala, že prý ovlivňuji osudy lidí kolem sebe. Lhala mi. Vždyť já nedokážu ovlivnit ani ten svůj. Mé šílenství mnou smýká ze strany na stranu a já se jenom zoufale snažím udržet na té skořápce, které se říká existence. A všude kolem zní řehot nicoty. Musí to tak být?
Kdybych si alespoň nic nepamatovala! Jenže z masy vzpomínek, z beztvarého mračna extáze, vystupují obrysy všeho toho, za co se stydím, co bych nejraději nebyla já. Chodila jsem nadšeně po palubě a s každým jsem zapřádala hovor. Musela jsem jim nejspíš připadat opilá. Do toho přišel útok noha, který loď napadl odpoledne. Snad ho zmátla ta bouře, snad si nás spletl s velrybou. Motal se s pochroumaným křídlem po obloze a pak zaútočil na plachty. Několikrát jsem po něm vystřelila, ale nakonec musela skoro celá posádka do lanoví. Chvíli do něj tloukli vším, co měli po ruce, až to nakonec vzdal a houpavě odletěl. Je mi ho líto. Takhle nějak se protloukáme světem, bratříčku. S polámanými křídly a popletenou hlavou.
Večer jsem vyřezala z kusu prkna Olarův profil a pověsila ho u kormidla. Všem jsem při tom nahlas vyprávěla, že teď bude na posádku Olar dohlížet, i když bude spát, a že přesně takhle to má zařízené Pavoučí královna. Na zem mě vrátil sám Olar. Přišel ke mně a zasyčel, že mi snad na začátku plavby něco řekl. V tom okamžiku jako by se ve mně něco zlomilo. Pružina, napjatá až na samu mez, praskla. Všechno smyšlené harampádí se s rachotem sesypalo a zůstala jen rána, otevřená a bolavá. Odploužila jsem se do podpalubí a zůstala tam. Olar má pravdu – nepatřím mezi lidi. Mé místo je ve tmě, vlhku a samotě. Tam patřím a tam si můžu spřádat své plány, bojovat s neexistujícími protivníky a mluvit s přeludy ve své hlavě. Co ty na to, lhářko Ehlenestro?

27. flocktimu
To všechno mi táhlo hlavou, když jsem seděla v podpalubí. Nedokázala jsem usnout a před očima mi pořád vyvstávaly ošklivé obrazy minulých dní. Nakonec jsem se sama se sebou nějak smířila. Nezůstalo nic než lhostejná otupělost.
Ráno jsem se odvážila ven. Trpaslíci vyměňovali plachty a Siliviara mi sdělila, že Olar se rozhodl krátce zakotvit u nějakého malého ostrůvku poblíž, protože Long Lily potřebuje pořádně opravit. Sedla jsem si na záď ke kormidlu, schovala obličej pod kápi a nechala vítr, aby si hrál s mými vlasy. Kolem poledního jsme skutečně dorazili k malému ostrovu s písčitou pláží a řídkým lesem. Kapitán dal spustit čluny, abychom se trochu protáhli a také abychom nabrali čerstvou vodu. Bragnor pochopitelně nečekal na nějaký hloupý člun, sebral rukavice (alespoň to už jsme do něj natloukli), po hlavě skočil do moře a plaval směrem k ostrovu. Tentokrát se mu to však nevyplatilo. Nebo málem nevyplatilo. Když už byl totiž skoro u břehu, vyjekl a na krátko zmizel pod hladinou. Pak už jsme ho jen viděli, jak se rychle brodí ven z vody. Nad hladinou se objevilo několik zmáčených, ohnilých a různě nafouklých hlav. Obživlí utopenci! Bragnor něco zakřičel a asi polovina se jich obrátila zpět do moře. Strhla jsem ze zad luk a několik se mi jich podařilo trefit. O většinu se ale stejně postaral Bragnor sám. On nás vlastně vůbec k ničemu nepotřebuje. Než přirazil ke břehu první člun, bylo po boji. Cestou ke břehu jsem bedlivě pozorovala vodu, ale nic kromě několika neidentifikovatelných kusů těl a jedné utržené ruky jsem neviděla. Ani tak nic hezkého.
Olar nám sice nakázal, abychom nabrali do sudů vodu, ale většina z nás se jen svalila do stínu stromů. Zalezla jsem si do křoví pod borovicí a začala dopisovat deník. Zmocnila se mě únava, netečnost a otupělost. Zvracela jsem jen jednou, což je úspěch. Slunce pálí, já sedím na písku, všude voní pryskyřice a cvrkají kobylky. Mám divný pocit, jako bych vystoupila sama ze sebe a dívala se na sebe zvenčí. Jako by mi ty ruce, které tohle píší, vůbec nepatřily. Připadá mi, že stojím na jakémsi rozhraní, že čas se zastavil a trpělivě vyčkává, kam se pohnu. Nebo kam sebou pohnu? Figura na herním plánu. Nechci ten krok udělat, ale vím, že tahle chvíle brzy skončí. Vznáší se nade mnou ruka, černá a s dlouhými prsty, má ruka. Vztáhnu ji a udělám tah. Kdesi řinčí sklo a figura se řítí mimo plán. Znovu sedím v písku pod borovicí a čas zůstává mrtvolně stát. Mám strach táhnout. Něco končí a něco nového se začíná. Je ticho.

28. flocktimu
Zase píšu se zpožděním. Když jsem včera zaklapla deník, ten divný moment náhle pominul. Čas se rozeběhl a malátnost byla pryč. Přesto mi to nejde z hlavy. Mám dojem, že jsem byla svědkem něčeho důležitého, jen si to všechno nedokážu poskládat dohromady. Tím, že jsem vstala zpod stromu, se někde něco změnilo. Cítím to. Udělala jsem krok a svět se podle toho přeskupil. Nahání mi to strach. Nebo se mi to všechno jen zdá? Tak nějak to přece říkala Ehlenestra. Jen nevím, jestli to tak mám chtít...
Když na nás Olar zavolal, že se máme začít naloďovat, všimla jsem si, že se Adda nehýbe. Dokonce ani neodháněla mouchy, které si na ni sedaly. Zavolala jsem na ni a pak jsem s ní i zatřásla. Pokusila se vstát, ale znovu upadla. Oči se jí leskly a podle všeho měla horečku. I přes její protesty jsem ji rychle prohlédla a našla jsem ošklivě podebranou ránu na pravém boku. Prý se jí při bouři zabodl do břicha kus dřeva. Ránu si sama ošetřila, ale ta přesto začala hnisat. Navíc to vypadá, že dřevo prošlo až do jater. Bragnor s Tallimasem vyrobili nosítka a na nich jsme Addu dopravili na loď. Olar se zajímal, co se děje. Pak nám nařídil, ať ji odneseme k němu do kajuty a že se o ni mám zatím starat. Zítra ji prý magicky vyléčí. Spadl mi kámen ze srdce. Při představě, že bych se jí měla v těchhle podmínkách hrabat v břiše, mi jde po zádech mráz. Dala jsem jí něco na zmírnění horečky a celou noc jsem u ní proseděla. K ránu mě přišel vystřídat Tallimas. Díky bohu, oči už sotva držím otevřené.

1. (richfestu) wealsunu
Když jsem se vzbudila, Adda spala. Tallimas mi řekl, že ráno přišel Olar, přiložil jí na ránu ruku, cosi zamumlal a zánět byl pryč. To bych také chtěla umět. Kapitán Olar mě docela překvapil – tohle bych do něj neřekla. Že by byl kněz?
Na lodi panuje rozruch. Je 1. richfestu a začíná hlavní svátek Staré víry. Všechno to vrcholí v godsday, kdy jsou Luna i Selene v úplňku a svátek slaví půl pantheonu. Wallace si vzal do hlavy, že uspořádá celotýdenní oslavu, a je ho teď všude plno. Na mě to celé působí trochu křečovitě, ale většina Kelďanů se docela baví. Koneckonců, proč ne – alespoň přijdou na jiné myšlenky. Vzpomněla jsem si na Jara. Ten má teď nejspíš také plné ruce práce.
Zbytek dne jsem strávila se Siliviarou. Už umím darthiirsky říci: „Dobrý den, můžete mi říci, kolik je hodin? Ale řekněte mi to pokud možno commonsky.“ V noci jsem zase hrála na zádi Sabině. Rozumíme si. Mám ji ráda.

2. (richfestu) wealsunu
Ráno nám přišla poděkovat Adda. Má sice pořád ještě kruhy pod očima, ale nemoc je po Olarově kúře pryč. Chvilku jsme si povídali. Poprvé jsem ji neviděla naježenou proti celému světu. Je však málomluvná a o sobě nechce mluvit vůbec. Přijde mi, že v sobě něco dusí.
Potom Bragnor znenadání začmuchal (tohle slovo vážně odpovídá asi nejlíp) a prohlásil, že „támdleten mrak se mi nelíbí“. Všichni jsme se dívali tím směrem, ale mrak nám přišel úplně normální. I Sabině. Přesto měl Bragnor pravdu. Mrak byl na svoji velikost až podezřele černý, a hlavně letěl proti větru. A přímo na Long Lily. Navíc z něj hustě pršelo. Pak Tallimas najednou vyvalil oči a prohlásil něco jako: „To snad ne!“ Oba s Bragnorem civěli na mrak pořád překvapeněji a Tallimas posléze i dost vyděšeně. Já neviděla kromě deště a mlhy vůbec nic. Když jsem řekla, že prostě jenom prší, Tallimas se ušklíbl a odsekl: „Nojo, drow.“ Pak zaječel, uskočil a dostal od něčeho neviditelného ránu. Vystříkla krev a Tallimas začal zběsile utíkat. Netušila jsem, co se děje, tak jsem se jenom kryla a čekala, odkud přijde úder. Nic nepřicházelo, ale na spodní palubě jsem slyšela křičet Bragnora. Vyrazily jsme se Sabinou tím směrem. Z mraku nad námi lilo a z mokré paluby stoupala hustá mlha. Na chvilku jsem zahlédla Bragnora, jak se ohání řetězem. A potom najednou vysvitlo slunce, mrak loď přeletěl a pokračoval proti větru dál na jih. Na palubě stáli Bragnor s Tallimasem, Tallimas zle potlučený, a oddechovali. Bragnor Tallimase vyléčil a ten nám pak přerývaně vyprávěl, že z mraku pršela krev, že pokryla celou palubu a že z ní povstaly hrozivé bytosti, které ho napadly. Bragnor soudil, že bytosti zas až tak hrozivé nebyly a že to byla docela legrace. Nevím, nechápu to. Ptala jsem se Sabiny, která také nic neviděla, jestli jsou takové věci na moři běžné. Prý ne, ale na druhou stranu se tu může potloukat všemožná divoká magie.
Odpoledne mi došlo, co Tallimas myslel tím ,Nojo, drow.‘ Nemusel to říkat. Tyhle věci bolí. I když má pravdu. Ale říkat to nemusel.

3. (richfestu) wealsunu
Konečně klidný den. Dopoledne jsem prospala v podpalubí (je tam k zalknutí), po obědě jsme se sešli s Tallimasem, Bragnorem i Siliviarou u kormidla. Pochlubila jsem se Tallimasovi svou darthiirštinou, ale dojem jsem na něj neudělala. Občas mi jde ten jeho povýšený úsměv na nervy! Odpoledne se Bragnor snažil naučit vlky ,Zůstaň!‘, ovšem nezůstal ani jeden. Wallace dnes dával pokoj. Zřejmě se připravuje na zítřejší svátek. Já jsem si povídala se Sabinou a nechala jsem si od ní vysvětlit základy rhopanu. Ten jazyk je opravdu úplně jiný. Má jen velmi volně danou slovní zásobu a většina významů se tvoří výškou hlasu a intonací. Naučit se to nejspíš nedá. Alespoň ne tak, že by si člověk sedl nad knihu. Mohou vůbec Rhiní psát knihy?

4. (richfestu) wealsunu
Tak už je ta sláva tady. Nevím, kde to vzal, ale Wallacovi se podařilo opentlit celou loď. Od rána hrál na loutnu, Siliviara mu k tomu pískala a uprchlíci tančili. Uspořádal i nějaké soutěže pro děti. Škoda, že neřekl dřív, byla bych vyrobila nějaké hračky jako ceny. Jinak se ale necítím dobře. Nemám tohle organisované veselí ráda. Je mi smutno.
Odpoledne se mi nálada trošku zlepšila a rozhodla jsem se, že večer se k Wallacovi připojím a něco spolu zahrajeme. Jako obvykle, všechno bylo jinak. Ještě během odpoledne hlásila hlídka z koše, že se objevilo pobřeží, a za chvíli jsme ten úzký proužek na obzoru viděli všichni. Jenže jak jsme se přiblížili k ústí Jewel River, všimla si hlídka také lodi, která tam zřejmě patrolovala. A brzy bylo jasné, že jde o loď orčí. Kapitán Olar oslavu zrušil a všechny, kdo nechtěli bojovat, zahnal do podpalubí. Chtěl se pokusit kolem orčí veslice proplout s větrem v zádech tak, aby už nás na řece nemohli dohnat. Jenže nepřátelský kapitán náš úmysl odhadl, a navíc nás zradil vítr. Bylo jasné, že dojde k boji. Napadlo mě, jak orčí útok zlomit ještě dřív, než vůbec začne: Zneviditelnila jsem Bragnora, vynesla ho levitací do výšky, on se odrazil směrem k orčí lodi, já ho zase spustila dolů a on ze zálohy zaútočil přímo na jejich velitele. Dorozumívali jsme se spolu přes kouzlo message, které jsem se nedávno naučila. S podporou nápoje zvětšení a ještě pár Bragnorových kouzel to byla hračka. Když se obě lodě navzájem zahákovaly a orci chtěli vyrazit k nám na palubu, zabil jim Bragnor kapitána a pak ještě kormidelníka. Polovina orků vyrazila do útoku, druhá se otočila a sápala se na Bragnora. Těm ale seslal Tallimas do cesty ohromnou pavučinu, do které se chytili jako mouchy. Zbytek orků se chvíli potýkal s našimi trpaslíky, ale v podstatě už bylo rozhodnuto. Nakonec to vzdali a většina přeživších naskákala do moře. To je tady však plné žraloků, takže ke břehu se stejně nedostali. Byl to dost ošklivý pocit, stát na palubě a sledovat, jak každou chvíli některý z nich zmizel pod hladinou. Vím, že kdybychom je nepřemohli, že oni by se nad námi takhle nejspíš nerozmýšleli, ale stejně je mi jich líto. I když jsou to „jenom“ orci. Ach jo.
Když bylo žraloků v moři nejvíc, skočil přímo mezi ně Bragnor. Asi by mě to už nemělo překvapovat, ale stejně mě to pokaždé překvapí. Zas a znovu. Ten ork v něm prostě je a občas ho nutí dělat věci, které ... jiní lidé nedělají. Bragnor chvíli plaval a pak se jeden žralok vydal přímo k němu. Už jsem ani neměla sílu vymýšlet, jak bych Bragnorovi pomohla. Jen jsem se dívala. A stejně by to bylo bývalo zbytečné. Žralok je přece k smíchu. A drak taky. A démoni a ďáblové a bohové... Bragnor zkrátka pod vodou žraloka přepral. Jen tak, aby se neřeklo. Možná si pomohl nějakým kouzlem, ale i tak mi to připadá neskutečné. Je možné porvat se pod vodou se žralokem, vyhrát a žraloka zahnat? Kdybych to neviděla na vlastní oči, nevěřila bych tomu. Na chvíli se mi pak Bragnor ztratil a znovu jsem ho zahlédla, až když skákal po břehu sem a tam jako pominutý. Později vyšlo najevo, že prý si všiml, jak jeden ork prchá s jakýmsi vakem, tak vyrazil za ním a vak mu sebral. Ork se ho prý vzdal dobrovolně a rád a Bragnor si tak pomohl ke spoustě polodrahokamů. Skákal prý radostí. Olar mezitím rozhodl, že orčí loď se má spálit. Chvíli jsme přemýšleli, jestli by se nedala vzít do vleku a v Gryraxu prodat, ale Olar nám to vymluvil. Plavba po řece může být ještě pěkně nebezpečná.
Večer jsem se odvážila zeptat kapitána Olara na Ilythiiry. Chvíli si mě měřil tím svým přimhouřeným okem, ale nakonec mi odpověděl. Prý se s námi setkal v Pomarji. Bylo to v Drachensgrabu, ještě před nástupem Turoše Maga, když se s Pomarjem dalo obchodovat. Takže to je pravda! Na východě skutečně žijí Ilythiiri! Jenže z Olarových slov jsem pochopila, že to u nich vypadá stejně jako v Urze. Olar byl skoupý na slovo, ale i tak mluvil o kněžkách Pavoučí královny a „tý bandě magorů vokolo“. Prý se paktovali s pomarjskými orky, pak ale přišlo zemětřesení a o drachensgrabských Ilythiirech přestalo být slyšet docela. Co se děje v Pomarji teď, nikdo neví. Zbytek noci jsem probrečela. Všechny naděje byly marné. Pavoučí královna vládne i tady. Patříme jí. I já jí patřím. A až umřu, půjde moje duše rovnou k ní. A tam ... ilhara, usstan tlun stre!

5. (richfestu) wealsunu
Přímo před přídí se tmavě rýsuje Drachensgrab. Dopoledne se mi zdál sen. Zlý sen. Long Lily doplula do Pomarje. Čekala tam na mě matka a odvedla mě k Pavoučí královně. Seděla na dřevěném trůně a byla to Sehanine. Smála se mi. Mám strach. Co když jsou Sehanine a Lolth jedna a tatáž osoba? Dvě tváře jednoho boha, jeden hráč na obou stranách plánu. Je mi špatně. Co když je to všechno jen jedna krutá hra? Bojím se to někomu říci. Bojím se. Strašně se bojím.
Navečer se na lodi objevil průsvitný obraz jakéhosi muže. Vypadal divně a chtěl po nás, abychom mu vydali Mariettu Grammon. Nikdo takový na Long Lily není, ale i kdyby byl, stejně bychom mu ho nevydali. Pořád na nás svolával hněv svého pána, ale vypadal spíš komicky. Mohla to být přetvářka. Celou noc jsem hlídala, ale nic se nestalo. Díky bohu.

6. (richfestu) wealsunu
Ten včerejší kouzelník myslel svoje výhrůžky vážně. Dopoledne se sice nic nestalo, ale odpoledne se zničehonic vynořil zprostřed řeky obrovský červ. Nebo housenka, nebo co to bylo. Nikdy jsem nic tak velikého neviděla. Olar dal sice skasat plachty, ale vyhnout se mu už nešlo. Napadlo mě, že bych mohla upoutat jeho pozornost zpěvem, ale Tallimas byl bohužel rychlejší a seslal na červa jakési kouzlo. Nic mu tím sice neudělal, ale červ si nás všiml a zaútočil na loď. V Bragnorovi se opět probudil ork. Naházel do sebe zbytek oběda a se slovy „Tak to dem hubít.“ drapl řetěz a vyrazil na příď bojovat s červem velkým jako hrad. Červ ho popadl do tlamy a spolkl. Krve by se ve mně nedořezal. Naštěstí se ukázalo, že jsou na lodi i mocnější kouzelníci než Tallimas nebo já. Tywaline jedním pohybem ruky seslala dva firebally (to jde?!) a o chvilku později ještě třetí. Plameny červa obklopily, ten vzplál a zanedlouho se skácel do řeky. Adda skočila do vody a já hned za ní. V kroužkové košili se plave špatně, i když je mithrilová, ale naštěstí jsem stačila Tallimasovi sebrat kouzelné rukavice. Adda se potopila, a dřív než jsem k ní stihla doplavat, vynořil se z vody zvětšený Bragnor. Addě se nějak podařilo červa rozpárat a naštěstí se trefila zrovna do místa, kde byl Bragnor. Ten se sice začal hned topit, ale popadly jsme ho každá za jednu ruku a dovlekly ho k lodi. Vypadal děsně. Měl na sobě několik hlubokých ran, levou půlku obličeje měl obroušenou na kost a skoro všude byl poleptaný a natrávený. Smál se jako šílenec a pořád chtěl, abychom mu přinesli zrcadlo, že se chce vidět. Pak lektvar přestal účinkovat, Bragnor se zmenšil a zranění ho nejspíš začala bolet, protože na sebe začal sesílat jedno léčivé kouzlo za druhým. Ten jeho Vatun ho asi musí mít opravdu rád, protože během chvilky byl Bragnor zase v pořádku. Každému pak dokolečka vyprávěl, jak na sebe v červovi sesílal ochranu před kyselinou, hledal v batůžku správný lektvar, svítil si tam pochodní v naději, že prý „najde pokládek“ a tak podobně. Jeho nadšení bylo tak nakažlivé, že jsem ještě večer složila písničku o Bragnoru Červotočovi. Sice za moc nestojí, ale Bragnorovi se líbí, tak co.

7. (richfestu) wealsunu
Ráno za námi přišla Tywaline. Prý se nejmenuje Tywaline Blackmoon, ale Marietta Grammon. Ten kouzelník předevčírem hledal ji. Poděkovala nám za pomoc a řekla, že raději s Tallowem odejdou. Na Long Lily se skrývali před nepřáteli, ale když jsou teď odhaleni, znamenala by jejich přítomnost na palubě příliš velké nebezpečí pro ostatní. Po (Tywaline) Mariettě prý pátrá Rary Zrádce, ten, který po greyhawkských válkách zavraždil dva členy Kruhu osmi přímo při podpisu míru. Tak tohle je příliš vysoká politika. Asi je dobře, že Marietta odchází.
Zbytek dne proběhl bez příhod. Učila jsem se se Siliviarou darthiirsky, ale moc jsem se nesoustředila. Zítra dorazíme do Thunderstriku. Měla jsem dojem, že jedeme do Gryraxu, ale zřejmě jsem se spletla. Jsem zvědavá a mám strach. Thunderstrike je trpasličí město. Pustí mě tam vůbec?

(1. reapingu) 8. wealsunu
Do Thunderstriku jsme dorazili dopoledne. Olar se očividně zná s celníky, protože ti naši loď vůbec nekontrolovali. Na mě se sice dívali podezřívavě, ale nic neříkali. Pak si nás Olar svolal, řekl, že nám děkuje za pomoc (i mně), že si na nás docela zvykl, a že kdybychom někdy něco potřebovali, rád nám pomůže. Už se na mě vůbec nedíval zle. Vystoupili jsme ve spěchu, ani jsem se nestačila rozloučit se Sabinou. Thunderstrike leží takřka na frontové linii a podle toho to tu také vypadá. Všichni tu chodí ozbrojeni, na hradbách jsou početné oddíly střelců a vojáci pochodují sem a tam. Hlavně trpaslíci. Doprovodili jsme pana vévodu do hostince a zašli jsme ještě něco nakoupit. Pobavil mě Bragnor, když smlouval o cenu zbroje po orčím kapitánovi. Aby podtrhl její kvality, prohlásil, že „vydržela ránu jako kráva.“ Platnéř souhlasil, že prý je to na ní vidět, a svoji nabídku snížil. Bragnorovi se to moc nelíbilo a já dusila smích. Tallimas nakoupil fůru psacích potřeb. Má vůbec takováhle magie smysl?
Dokoupila jsem obvazy a vrátili jsme se do hospody. Sledovat Bragnora při jídle je zážitek. Akt „žraní“ je v jeho podání uměleckým dílem. Pro pořádek: čtyři kuřata, tři pecny chleba (ty velké trpasličí), šest piv a mísa jablek (přesněji jedenáct, ale byla malá). Tallimas se pohádal s nějakým trpaslíkem o politiku a odešel naštvaně spát. Bragnor si koupil soudek rumu. Bolí mě hlava, půjdu si lehnout. Mám pokoj napůl s Addou. To snad přežiju.
Dodatek: To snad není pravda! Dnes není 1. reapingu, ale 8. wealsunu. Jak jsme na to Wallacovi mohli skočit? A jak to, že na obloze byly po celou dobu plavby dva úplňky, když Selene teď znovu dorůstá? A kdo to ten Wallace vlastně byl? Když Long Lily přirazila k molu, zašklebil se na nás, prosmykl se kolem celníka a zmizel v přístavu. Zírám na oblohu a nevěřím vlastním očím. Po flocktimu je přece wealsun. Všichni to víme. Tak jak to?

9. wealsunu
Ráno přišel Bragnor, že prý Tallimas v noci zmizel. Zůstal po něm jen vzkaz, že musí kvůli nějakým neodkladným záležitostem do Celene. Teleportem. Má to tak někdo štěstí.
Dopoledne jsme šli s vévodou najmout loď na cestu dál proti proudu. Zašla jsem se ještě jednou rozloučit na Long Lily. Mrzelo by mě, kdybych nedala sbohem Sabině. Danicy nám dohodil loď jménem Zubatá. Moc pěkné jméno to tedy není. Posádku tvoří tři lidé a jeden trpaslík. Samí muži. Vypadají ale docela sympaticky. Cesta do Courwoodu bude trvat asi čtrnáct dní. Siliviaru jsme poslali jako hlídku napřed. Navečer sprchlo. Bragnor nalovil pár ryb. Přes noc hlídám.

10. wealsunu
Vlevo Lortmilské hory, vpravo Susský les. Na lodi není co dělat. Dopoledne jsem spala, odpoledne jsem hledala na pravém (správně vlastně na levém) břehu orky. Táboříme opět na místě, které si plavci připravili předem. Bragnor zjistil, proč se Jewel River jmenuje Jewel River, a rozhodl se zde báječně zbohatnout. Potápět se vydržel tři hodiny. Našel samozřejmě hixle. (Tohle slovo mám od něj; prý to je zkratka z h...o v piksle. A žralok se prý v jeho mateřštině řekne „mlsná ploutev“. Pak že orkové nemají smysl pro poetiku.)

11. wealsunu
Na lodi je nuda. Závidím Siliviaře, že si může létat po lese. Alespoň že je pod mrakem. Odpoledne pršelo. Večer se Bragnor opět potápěl a opět našel hixle. Někdo by mu měl říci, že zlato a drahokamy vybrali z Jewel River trpaslíci už před několika tisíci lety. Pak ještě cvičil vlky, ovšem s podobnými výsledky. Přes noc jsem hlídala. V křoví opodál řádili plši.

12. wealsunu
Dopoledne jsem spala pod plachtou na přídi. Kolem jedenácté jsme dorazili do gnómí vesnice Passway. Sesypaly se na nás hlavně děti, ale pak nás přišel přivítat i starosta. Má takové to typické gnómské jméno, které si nikdo nezapamatuje – Jim něco něco něco Osmihrotý. Či tak nějak. Doplnili jsme u gnómů vodu a koupili čerstvé potraviny. Bragnor se dověděl, že kdo chce v Jewelu najít poklad, musí se modlit ke Garlu Glittergoldovi. To však hrdě odmítl. Myslela jsem, že je větší oportunista. Ptala jsem se na novinky v okolí. Kromě žhavých novinek, jako že verbobončtí gnómové vyhlásili samostatnost a neplatí do Verbobonku daně (sedm let staré, hned po greyhawkských válkách), mi vyprávěli o záhadném zmizení darthiiřího šlechtice a jeho dcery v Enstadu. Ptala jsem se také na Ilythiiry, ale „mouřeníny“ tu prý nemají.
Když jsme se chystali k odjezdu, vyhrkl najednou starosta, že prý mají ve vesnici nějaké problémy a jestli bychom jim my, „takoví zcestovalí a odvážní dobrodruzi“, nechtěli pomoci. Zaběhla se jim prý hlídací kočka (sic!) a jeden bugbear, co bydlí kus proti proudu, toho využil a ukradl jim sošku Garla Glittergolda. Tragédie epických rozměrů, chtělo by se říci, ale gnómové jsou přesvědčeni, že teď by na ně Garl mohl zanevřít a vesnici by postihlo něco ukrutně hrozného a hrozně ukrutného. Vhodně kladenými otázkami jsem vyzvěděla, že kočka nebyla až tak obyčejná kočka. Veliké je to asi jako puma, a když prý se k vesnici blíží nebezpečí, kočka ho zažene tím, že si shrnuje kůži z obličeje. Moc jsem tomu nevěřila, ale ukázalo se, že gnómi měli pravdu. Ale popořadě. Nejdřív jsme vyrazili za kradláckým bugbearem. Podle gnómů prý rozhlásil, že sošku vrátí tomu, kdo ho přepere v čestném pěstním souboji. Bragnor si zamnul ruce a celou cestu si pak cvičil levý hák. U jeskyně jsme našli goblina spícího na stráži. Hromové ,baf!‘ jsem si odpustit nemohla – upustil meč a div neutekl. Pak se vyvalil bugbear (a spousta puchu, asi se moc nemyje), chvíli se vytahoval, jaký že je zápasník, pak jsme dohodli podmínky zápolení a šli jsme k němu dovnitř, kde si zřídil malou arénu. Soudcovat měl goblin ospala. Tušila jsem čertovinu a měla jsem pravdu. Do arény mě bugbear nepustil, směla jsem se jen dívat okýnkem ve dveřích. Hned na začátku začali goblini po Bragnorovi házet z lávky u stropu zápalné lahve. Chvíli jsem je obtěžovala pomocí dancing lights, ale pak mi utekli. Mezitím rozhodčí přinesl bugbearovi velkou ostnatou palici. Tady už šlo o zdraví, tak jsem Bragnorovi prostrčila do arény řetěz. Ten jím však pohrdl a bugbeara uboxoval podle pravidel. Goblini shora pořád dotírali, a proto jsem raději Bragnora i sebe zneviditelnila. Vyfouknout pak bezvědomému bugbearovi zlatou sošku (a ještě něco navíc, jak jsem se později dozvěděla) byla hračka. Do vesnice jsme se vrátili zvesela. Starosta byl překvapen, že jsme bugbeara přemohli, a všichni gnómi nám děkovali. Teď prý už jenom tu kočku. No jistě, zázraky na počkání... Tak jsme se nechali odvést na místo, kde ji jedna holčička viděla asi před týdnem naposled, a jali jsme se stopovat. Kupodivu jsme kočku opravdu vystopovali. Měla jsem obavu, aby to nebyl displacer, ale skutečnost byla ještě podivnější. Stopa nás dovedla až k malé jeskyni, odkud se ozývalo slabé mňoukání. Když jsem se připlížila blíž, mňoukání ustalo a proti mně vykoukly z otvoru dvě kočičí hlavy. No, spíš levhartí. A pak najednou jedna z koček zasyčela, kůže na hlavě se jí shrnula dozadu a objevily se kosti, svaly, zuby i modře pulsující tepny. Vůbec to nebyl pěkný pohled, běhal mi z toho mráz po zádech. Zřejmě je v tom ještě nějaká magie. Potlačila jsem nutkání utéct a začala na kočky mluvit. Říkala jsem jim, jak je bez nich gnómům smutno a jak u nich teď může kdokoli beztrestně krást. Ta druhá kočka, která si obličej nesvlékla, mě pak přišla očichat a nakonec se o mě předouc párkrát otřela. Podrbala jsem ji za ušima a bylo vyhráno. Na cestu zpět se s námi vydaly obě. Návrat byl triumfální. Nejen že jsme gnómům během dvou hodin vrátili jejich sošku, ale místo jedné kočky jsme jim přivedli hned dvě. Večer gnómové na naši počest uspořádali divokou oslavu. Váhala jsem, jestli si nemám dát víno, ale nakonec jsem zůstala u ovocné šťávy. Večer byl hrozně příjemný. Pořád nám někdo děkoval, rozjařený Bragnor vyprávěl ty své povídačky, Siliviara svými kousky uchvátila děti a já s gnómy muzicírovala. Oslava se protahuje. Jsem zvědavá, jestli zítra vyplujeme podle plánu.

13. wealsunu
Kupodivu jsme dnes dopoledne opravdu vyrazili. Bragnor dostal na rozloučenou velkou láhev místní pálenky. Jen ji odšpuntoval a mně se zatočila hlava. Přes den se nic nedělo. Večer si Bragnor odskočil pro hixle a já se Siliviarou jsme po něm házely kamínky. V noci jsem hlídala.

14. wealsunu
Cesta se vleče. Dnes svítilo slunce. Hned jak jsme večer přirazili ke břehu, vynořila se z lesa skupinka ozbrojených darthiirů. Jsou to ti vzbouření vojáci, kteří neuznali celenskou neutralitu a vedou válku s orky na vlastní pěst. A hned, kdo jsme a kam jedeme a co tam budeme dělat a proč jsme černí... No, takhle to sice nebylo, ale podobně. Pan vévoda jim řekl, že já a Bragnor jsme jeho ochranka. Tvářili se kysele a informovali nás, že odteď budeme pod jejich neustálým dohledem. Asi aby se nám nic nestalo. I když já je vlastně chápu. Bragnor je půlork, tudíž podezřelý, a o Ilythiirech už také nejspíš něco slyšeli. Vlastně mám štěstí, že mě rovnou nezabili. V noci jsem si na ně dávala obzvlášť dobrý pozor. Myslím, že jsem je párkrát zaslechla.

15. wealsunu
NUDA! Nohy už mám celé dřevěné a od pravidelných úderů vesel mi duní v hlavě. Vrz, šplouch, vrz, šplouch, vrz, šplouch... Tábor, večeře, hixle a spát. Celou noc na hlídce. Zahlédla jsem jednoho darthiira. Tohle mají být elitní jednotky?

16. wealsunu
Mám špatnou náladu. Přes den svítilo slunce. Stýská se mi po Tanelornovi. V noci jsem plakala.

17. wealsunu
ACH BOŽE!

20. wealsunu
Sotva držím v ruce pero. Prodělala jsem nejhorší stadium deprese. Jediná útěcha – existuje smrt.

21. wealsunu
Je mi špatně. Každý pohyb je tisíce mil vzdálen. Můj život nedává smysl.

22. wealsunu
Je mi trošku lépe. Včera jsme z Jewelu odbočili na Handmaiden River. Dnes pozdě odpoledne jsme dopluli do Courwoodu. Darthiiří město a brána do Celene. Ubytovali jsme se v darthiiřím hostinci vysoko v korunách stromů. Všichni se tu po mně divně dívají. Mám z nich strach. K pití jsem si dala bukovou vodu. V noci jsem se toulala městem. Mají to tu hezké. Myslím na Tanelorna.

23. wealsunu
Pohodlné cestování skončilo. Dál proti proudu Handmaiden River se dostanou už leda pramice. Rozloučili jsme se s posádkou Zubaté a pan vévoda koupil malou veslici. Vesloval Bragnor a Adda. Bragnor vykládal, že darthiiren vaří neskutečně hnusné pivo. Jmenuje se to Courwoodský rebel a nedá se to pít. Když se Bragnor večer potápěl pro hixle, našel docela pěkný granát. V noci jsem hlídala.

24. wealsunu
Addě dnes při veslování odešlo zápěstí, tak jsem to vzala za ni. Večer jsem toho už měla právě tak dost. Stala se komická příhoda. Zabodl se nám do lodi šíp a pak se napravo objevilo několik goblinů na worzích. Hrozili zbraněmi a něco na nás volali. Bragnor se postavil, aby lépe viděl, a já na ně zakřičela, že jim nerozumíme. Jen mě s Bragnorem uviděli, začali se commonsky hrozně omlouvat, že prý si nás s někým spletli a že máme rychle zmizet, poněvadž se blíží elfí hlídka. Poděkovali jsme jim a oni zmizeli v lese. Pak se nám pro změnu opět zabodl do lodi šíp (zřejmě celenská forma pozdravu) a z lesa vyjelo několik darthiirů na koních. Vypadali trochu jako parodie na předešlou scénu. A hned, co tu děláme a že si máme dát pozor na skřety. Ptali se také, jestli jsme neviděli skřety na vrrcích a kam odjeli. Já jim ty gobliny zapřela, ale Bragnor je napráskal. Nebylo to myslím nutné, však by se také nic nestalo, kdyby držel jazyk za zuby. Třeba je nedohnali. Doufám. Večer si Bragnor odskočil pro hixle, a proti všemu očekávání se vrátil s akvamarínem. Tak jsem se zkusila potopit také, ovšem hixle mě neminuly. V noci jsem hlídala a viděla jsem srnu s mladými.

25. wealsunu
Ráno se Bragnor opřel do vesel, zaskučel a už se nenarovnal. To má z toho každodenního tříhodinového ráchání ve studené vodě. Veslovala jsem s Addou místo něj. V poledne jsme potkali zvláštní zjev. Když jsme přistáli na oběd, objevil se v ohbí řeky veliký vor se srubem a s nápisem ,Mugůf magycký opchod‘. Vpředu stál bugbear s bidlem a hned, jak nás uviděl, zakřičel „Loď, ahój!“ a přirazil vedle nás. Částečně i do nás. Vyšlo najevo, že to je skupina čtyř bugbearů, kteří jezdí po řece s vorem a prodávají magické předměty. Tedy hlavně jeden z nich, ti ostatní mu dělají ochranku a píchají bidlem. Uvnitř v obchodě jsem spatřila toho nejúžasnějšího bugbeara, jakého si vůbec lze představit. Byla to esence všeho obchodnictví ve Flanaess. Dokázal by yathrině prodat mop na pavučiny. Já to měla jednoduché – nemám peníze, ale Bragnor si po velkém rozvažování pořídil magické zvětšovací brýle a kouzelný prsten skákání. Ten si dokonce hned vyzkoušel. Skočil s ním opravdu daleko, ale bylo vidět, že ho při tom pěkně bolela záda. Bugbear obchodník mě nadchl. Jestli se mezi nimi budou takovíhle lidé objevovat častěji, pak je naprostá pravda to, že skřetům patří budoucnost. Taková úporná radost ze života se hned tak nevidí. Ptala jsem se ho, jak se vypořádává s darthiiřími hlídkami. Prý se před nimi skrývá pomocí své mocné magie. Já bych spíš řekla, že je mocně uplácí. Černá zkrátka není tak úplně černá a bílá není tak úplně bílá.
Po zbytek dne už se nic nestalo. Večer si šel Bragnor pro drahokam, ovšem tentokrát z toho byly zase jenom hixle. Už jsem pochopila, jak to je. Člověk musí být skálopevně přesvědčený, že najde hixle, a pak mu řeka vydá svoje tajemství. Jak jen krapet doufá v něco jiného, jsou to hixle a nic než hixle.

26. wealsunu
Veslování je otrava. Střídaly jsme se s Addou. Bragnor dnes vydržel veslovat celý den. Nad hladinou se modře zablýskl ledňáček. Horko.

27. wealsunu
Je vedro a pot z nás lije. Teče mi z čela do očí a ty mě pálí víc než obvykle. Vesluje Adda s Bragnorem. Obdivuji vévodu, jak se na nás vydrží celý den nonšalantně dívat. Přestávají mi chutnat ryby.

28. wealsunu
Bragnora opět zradila záda. Je teď možná nejčistší půlork na světě, ale byla bych raději, kdyby vesloval. Po poledni jsme zpoza zatáčky uslyšeli volání o pomoc. Pak se zčistajasna objevil uprostřed řeky vůz naplněný zbožím. Nikdo na něm neseděl, nebyli do něj zapřaženi žádní koně, unášela ho voda a hrozilo, že se každou chvíli převrátí. Přirazili jsme s pramicí ke břehu a nastalo rodeo. Bragnor je v jádru velmi ochotný člověk, ale občas je jak hrom do police. Snažil se ze břehu doskočit na vůz, jenže když tam dopadl, uklouzl po koberci, shodil ho do vody a sám tam po zádech zahučel také. Navíc se mu povedlo vůz odkopnout přímo do proudu. Lamentování a výkřiky „Zachraňte mé zboží!“ dotvářely k celé apokalyptické scéně vhodnou kulisu. Bragnor se vydrápal na břeh a pokus zopakoval. Nějak se mu ale zapletly nohy, takže skončil s nohama na voze, ale s hlavou pod vodou. Když se uvedl do správné polohy, hodil na břeh lano s kotvičkou. Strom trefil na první pokus, zapřel se a vůz se zastavil. Společnými silami jsme ho pak odstrkali ke břehu. Po břehu k nám dosupěl brunátný chlapík ve středních letech. Prý veze zboží do Enstadu, jenže v místech, kde odjakživa býval brod, je najednou uprostřed řeky jáma. Vzpomněla jsem si na včerejšího bugbeara a na ponor jeho voru. Po kom tam ta jáma asi je? Možná takhle shání zboží. Obchodník nám děkoval a nabídl nám, abychom si z jeho nákladu každý vzali, co se nám líbí. Adda si vybrala dýku, a protože Bragnor nic nechtěl, vzala jsem si toulec šípů a nový štít. Obojí je prvotřídní kvality. Počkali jsme s kupcem, dokud z vedlejší vesnice nedorazil kolář. Po zbytek dne se nic nedělo. Handmaiden je stále prudší a veslování je těžší a těžší. Už mě ta naše cesta nějak zmáhá. Kdyby aspoň nesvítilo to slunce!

Diskuze

 Uživatel úrovně 0

Tomuhle skvělému dílku se fakt nedá co vytknout! Moc se mi to líbilo a jak vidím ostatním taky. Nenašel jsem jediný důvod, proč bych ti nadal kuli.


 Uživatel úrovně 5

Zase se tomu nedá nic vytknout, snad jen to, že tentokrát to bylo krátké :-).


 Uživatel úrovně 0

No čtení sice delší ale potěšující. Je to pěkně napsané atd. Prostě chválím.
Jen by to chtělo aby se lidi nebáli a dali si práci s takhle dlouhými dílky, aby tobylo s čím srovnávat.
Navíc takovéhle články jsou pro drd daleko hodnotnější než básně a tadyty drobnosti.
Zasloužených 5


 Uživatel úrovně 0

Těším se na další pokračování, takže koukejte hrát. :-) S úctou zdravím Žvahlava.


 Uživatel úrovně 0

Ale jo, děkuju, děkuju... :-) Ovšem chvála patří i Xorxemu, poněvadž kdyby ten nemasteroval tak skvěle, nebylo by o čem psát, že ano.
Jo a malá reklama na příští díl - Anvalianiny osudy se pořádně zašmodrchaly a udělaly nejeden kotrmelec. Takže se máte na co těšit :-)


 Uživatel úrovně 0

Ctěný autore,

Souhlasím s Albertem a Marigoldem, protože psát tady něco dalšího nemá smysl..

s úctou M. n.


 Uživatel úrovně 0

diky. aby nevznikl omyl, ja jsem jen GM, pise to Jabberwocky za svou postavu (Anvalian). sem to uploaduji ja, jelikoz on jako vysokoskolsky ucitel nema mnoho casu. a jeste sem pridam info, ktere jsem psal i k prvnimu dilu:
Napadlo me, ze pokud by nekdo chtel sledovat denik na mape, tak ta je k dispozici (i s prelozenym zkracenym popisem sveta) na Alnagovych strankach. Adresa: http://basilisk.dragonsworld.cz v sekci Greyhawk - Mapa, najedte na ctverec "gh3b.jpg" a mate to :-) V sekci Gazetteer je pak onen preklad zkracene prirucky pro svet Greyhawk (ve formatu .pdf).


 Uživatel úrovně 0

Myslím, že toto nepotrebuje kometnár. Proste skvelé ako vždy. 5*


 Uživatel úrovně 5

Klasika a kvalita, Tvá dílka okolo Anvalin jsou perfektní, takže opět za 5*