Vlčí Spár (pracovní název) díl první
| Autor: | MAATOHA |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 15 |
„Tetičko?“
„Ano, Schirrů?“
„Proč se jmenuju zrovna Schirrů? Alexa se jmenuje podle krásné princezny. Tasio podle udatného mořeplavce. Všichni mí kamarádi mají slavná jména. Jenže Schirrů nikdo významný nebyl.“
Do altánku vběhne holčička sotva pětiletá. Skrz zlaté vlásky jí vykukují špičaté uši.
„A já, tetičko? Po kom já se jmenuju?“
Stará elfka si obtočí pramen vlasů kolem prstu a zamyslí se. „Opravdu jste neslyšeli o Schirrůovi a Leiře? Máte slavná jména, děti. Máte jména po hrdinech, kteří změnili svět.“
„Vyprávěj! Tetičko, kdo byli Leira a Schirrů?“, křičí děti jedno přes druhé.
„Kde začít…? Snad ve Vlčím Spáru, malé vesničce na jihozápadě Antares…“
To ráno se Schirrů probudil nezvykle pozdě. Většinou ho už za svítání budil křik mistra Olease, který se dožadoval teplé snídaně. Z postele pak dirigoval Schirrůa, aby nakrmil slepice, vyplel zahradu a tak dále, a tak dále. Sám vstal až kolem desáté a většinou se vypravil do lesa, aby nasbíral bylinky nebo mluvil se stromy (proto si Schirrů o svém mistrovi myslel, že je senilní a nemá všech pět a pohromadě nebyl daleko od pravdy). Dnes se ale Schirrů probudil sám od sebe. Navíc už bylo před polednem.
Vstal, oblékl se a sešel ze svého podkrovního pokojíku dolů. Byla to malá chalupa, či spíše srub, ve kterém kouzelník Oleas bydlel. Schirrů to tu dost nesnášel. Nesnášel tu stísněnost, ten pach a především nesnášel svého mistra. Dostával tři stříbrné na týden a to ve věku, kdy pivo začíná chutnat, není mnoho. Oleas byl také despotický protiva, který Schirrůa spíše zkoumal a studoval, než aby ho učil. Schirrů je totiž půlelf. Po otci elf a po matce půl. Kde je konec jeho rodičům Schirrů neví. Otec přiběhl z Hraničního Hvozdu do Fors Elden, udělal tam jedné šenkýřce dítě a zase zmizel. Šenkýřka si později vzala majitele hospody, kde pracovala. Tomu ovšem cizí dítě (a navíc míšenec) vůbec nešlo pod nos. Když mu tedy Oleas, který vesnicí procházel, líčil, jak silnou magii z chlapce cítí, ani ho neposlouchal a bez okolků mu jej prodal. Tak se dostal Schirrů do Vlčího Spáru. A do spárů mistra Olease, z nichž se už před lety rozhodl jednoho dne utéct.
Dnes byl ale jeden z prvních teplých dní v roce. Bylo příliš hezky na zběsilý úprk před mistrovými schopnostmi. S tísnivým pocitem, že něco důležitého zaspal, se Schirrů vydal mistra hledat. Nejprve k lesu. Pak do hospody (tady si neodpustil trochu pálenky s hobitem Benem). A nakonec se ptal i místní kořenářky, která jím kvůli jeho smíšenému původu okatě opovrhovala. Přesto mu ale prozradila, že brzy ráno Olease potkala hluboko v lese. Prý tam bloumal jako mátoha a mumlal nesmysly. Dokonce si jí ani nevšiml. Zkrátka podivné. Schirrů se tedy vrátil do mistrova srubu. Nikdo tam.
A tehdy, na začátku jara, ve svých šestnácti letech, se rozhodl zbavit stísněnosti a pachu, které nesnášel. Zbavit se mistra Olease. A protože sám v podstatě nic nevlastnil, vybavil se na cestu vejci od mistrových slepic, mistrovými uzenými rybami, mistrovými léčivými bylinkami, mistrovým magickým kouřením a dýmkou, mistrovým ozdobným nožem a nakonec i mistrovými zlaťáky. Ano, dalo by se říci, že Schirrů svého mistra sprostě okradl, ale říkat to nemusíme, že?
A tak se mladý kouzelník ocitl na cestě do „velkého světa“. Vzrušení z toho, co jej čeká a strach z Oleasových schopností jej poháněl vpřed. Přesněji na východ, kolem lesa, jehož okraj mohl Schirrůa dovést až na jih, do Rippe, rybářského města na břehu jezera Attaen. Mohl jej tam dovést podstatně později, kdyby už pět mil za Vlčím Spárem nepotkal tou dobou (pokročilé odpoledne) už značně podroušeného Bena. Ten zrovna mířil do svojí nory a v bujaré náladě pozval mladého půlelfa k sobě.
Schirrů (nebudeme chodit kolem horké kaše) je prevít. První, co ho tedy napadlo, bylo vzít na procházku světem i jeho zlaťáky. Jenže Schirrůova zlodějská povaha míní a Benova pálenka a magické kouření mistra Olease mění. Původně plánovaná loupež se vprostřed noci zvrtla v opilecké svěřování se a Schirrů dokonce vyléčil Benův chřadnoucí tabák (Ne tak docela, ale Bena chvíle tajuplného mumlání a ohnivá koule vyslaná naprosto zbytečně k nebi přesvědčily). A nakonec, kdyby se Benova manželka podívala z okna, spatřila by ve svitu hvězd svého manžela, kterak za poníka zapřahá svůj vozík a s jejich společným majetkem vyráží vstříc „velkému světu“.
Pochopitelně, že když se ráno Ben probudil s kocovinou na kozlíku, vůbec netušil, k čemu ho to Schirrů vlastně přemluvil a chtěl okamžitě otočit a vyrazit za manželkou. Nakonec ale souhlasil, že Schirrůa doprovodí alespoň do Rippe. V Rippe se totiž stejně tou dobou konaly trhy, tak mohl třeba i prodat něco z tabáku a kouření, které s sebou vezl.
Netrvalo dlouho a Schirrů s Benem si docela porozuměli. Pochopitelně se mladý kouzelník nezmínil o svých původních záměrech ani o tom, že Ben se na uzdravení svého tabáku těší nejspíš zbytečně. Ale cesta kolem lesa probíhala za veselého hovoru. Ben vyzvídal informace, které se „něgdo, gdo nejni do magije“ dovídá jen z historek. Dostával ovšem odpovědi, jež by kdokoliv znalý věci bral jako nic neříkající pindy. Nicméně byl skutečně u vytržení. Na oplátku oprášil pár fekálních anekdot a těch nejvybranějších vlkospárských drbů.
„Stát!“ Lapkovi se samostřílem trochu vzala vítr z plachet skutečnost, že musel ucouvnout před poníky, které Ben stihl tak tak zastavit. Už před tím, než vyskočil ze křoví, chvíli zvažoval, zda to má vůbec udělat. Od cesty se totiž ozýval nezastavitelný hurónský smích. Celý den tu ale zbytečně čeká, tak si přeci nenechá ujít jedinou příležitost k výdělku. Stará stůně a prcek je zrovna v tom věku, kdy ze všeho hned vyroste.
„Říkam stát! Tak pěkně sesedat a prachy sem.“ Co je to za podivnou dvojku? Obtloustlý hobit a sotva osmnáctiletý míšenec. A proč se na sebe tak koukají? Ale je to fajn, ten spratek seskakuje z kozl…
Pod lapkou se otřásla země natolik mocně, že neudržel rovnováhu a upadl na záda („Tomuhle, Bene, říkáme Seismická vlna.“). Dříve než stihl samostřílem zamířit na toho mladíka, který teď vypadal dost divoce, zakryla mu výhled žhnoucí ohnivá koule („A tohle je takzvaná Pyrosféra“). To bylo to poslední, co na tomto světě lapka uviděl.
„Téda, to ti povim, dycinky sem si myslel, že jako tydlencty mágové sou všickni jak ten páprda Oleas. Samý bylinky a huba plná učenejch keců. Ale srala bába do necek, todlencto sem nečekal.“ Ben se zakousl do cibule tak mohutně, až mu z očí vytryskly slzy. „A kolik už si takovejch sviňáků vodpravil?“
Schirrů zbavil Bena palčivé Oleasovy cibule a vyměnil ji za vejce téhož původu. „Moje první mrtvola.“, vyprskal kousky suché šlupky. „Ale možná si zvyknu…“ Schirrů pohladil nově nabytý samostříl a se zalíbením si prohlédl dva lapkovy prstýnky a řetízek (ten už je přeci potřebovat nebude…).
Zavalitý hobit si kriticky prohlédl nebe a prohlásil: „Bude se stmívat. Najdem místo na nocleh.“
Tu noc se Schirrůovi zdál zvláštní sen. Viděl před sebou zuboženou tvář velmi starého elfa. Ten muž evidentně čerstvě přišel o oko, na hlavě měl vytrhané zbytky krví slepených vlasů a ve tváři uštvaný výraz. Něco na Schirrůa křičel, ale nebylo mu rozumět. Schirrů se probudil zpocený a vyděšený. Nějakou chvíli ještě nemohl rozeznat, jestli už je vzhůru.
Když dorazili do Rippe, Ben několika pohyby proměnil svůj vozík ve stánek a nechal Schirrůa, ať prodá, co může. Sám někam zmizel, prý za obchodními záležitostmi. Schirrů neváhal a chopil se příležitosti. Nad stánkem vykouzlil světlo a začal vyvolávat.
Než se Ben vrátil, byla už třetina jeho zboží prodaná. „Heršvec, Schirrů, jakej seš magik, tak dobrej si kšeftsman. Já se snad s tebou budu muset šábnout na půl.“ Ben Schirrůa opět opustil, aby se vydal za svými obchodními záležitostmi a hned v zápětí se u stánku objevil hromotluk s ošklivě popáleným obličejem.
„Děláš bordel jak sto porodů, mladej. Tak doufám, že to kouření za to aspoň stojí. Dáváš ochutnat?“
Schirrů se zamyslel.
„Ovšemže. Máte zájem o prvotřídní magické konopí anebo raději tabáček?“
„Kdepak konopí! Po tom mě dycky tak akorát začne pálit ten škvarek, co mam na ksichtě. Dej sem trochu tabáku.“
„To zranění… To bych vám mohl zkusit vyléčit, pane.“
„Nekecej. Už měsíc mi to kořenářka patlá těma svejma vejmyslama a nic. A to je to nějaká felčarka. Co zmůže takovej prcek, he? Povim ti, že jestli ty mi to vyléčíš, tak koupim všechno tohle zboží i s tim vozejkem.“
Toho muže evidentně polekala ruka vytrčená směrem k němu.
„Platí!“ řekl Schirrů.
Ben je prostý hobit. Jestli něčemu opravdu rozumí, pak věcem, které se dají nacpat do dýmky a vykouřit. Není tedy divu, že se pro něj toho dne stal Schirrů hrdinou. Když večer seděli nad jakousi rybí specialitou, co chvíli se na mladého půlelfa podíval a mlčky obdivně zakroutil hlavou.
Schirrů si ale svůj úspěch ani cejna po Batinorsku příliš neužíval. Nemohl se zbavit pocitu, že mu někdo provrtává zátylek pohledem. Pokaždé, když se za sebe ohlédl, výhled mu zakryla skupinka postávajících rejdařů. Někdo ale seděl v rohu místnosti.
Nakonec se Schirrů rozhodl ten pocit ignorovat. Dnes přeci vzbudil v Rippe velkou pozornost. Není tedy vůbec divné, že ho někdo pozoruje, i když…
„Rád bych s tebou mluvil.“ Ten hlas byl kultivovaný, klidný, ale silný. Bezpochyby elf. Schirrů se otočil. A vyděsil se.
Stál nad ním ten muž ze snu, jen asi o sto let mladší a bez všech těch zranění, se kterými ho Schirrů viděl. Ale byl to on. Velmi dobře a skoro okatě draze oblečený, s elegantní čelenkou přes dlouhé kaštanové vlasy.
Schirrůovi se zježily chlupy na rukou a zahučelo mu v uších. Magie! Ten pocit zná od mistra Olease.
„A… ano?“, otřel si mastné rty hřbetem ruky. Elegantní elf nečekal na vyzvání a přisedl si. „Všiml jsem si tě dnes na tržišti, chlapče. Máš talent. A velkou sílu.“
„No.“, odpověděl Schirrů, neznalý zákonitostí společenské konverzace. Ben vše nedůvěřivě sledoval zpoza báječně obalené rybí kosti.
„Jmenuju se Amir Ferhis. Jsem mág, jak už jsi asi poznal. Chci ti nabídnout příležitost.“
„K čemu?“
„Dostat se z tohohle…“, zhnuseně se zahleděl na zbytky cejna na Schirrůově talíři, „…zapadákova, studovat v Pors Andan, něco si vydělat, poznat svět a třeba…“
„Beru!“
Následující noc strávili Schirrů s Benem v přepychovém domě Amira Ferhise. Uvítala je plachá dívka jménem Hoggi, které se Schirrů evidentně velmi líbil. Uvedla ho do jeho pokoje a (zjevně nerada) kamsi zmizela. A Schirrůovi se znovu zdál ten sen. Jen o něco jasněji. Z jakési ponuré krajiny na něj hledí zubožená tvář pana Ferhise a křičí: „Musíš…!“ Křičí ještě něco, ale skrze kvílení větru a praskot dřeva není rozumět.
A také dívka. Bezpochyby velice krásná. Nejspíš půlelfka. Jakoby chvílemi na Schirrůa nekřičel Amir Ferhis ale ona. Jakoby se jejich tváře prolínaly.
Ze sna Schirrůa vzbudil šramot v pokoji. Otevřel oči a uviděl, jak se mu Hoggi, služka pana Ferhise, přehrabuje v tlumoku. Jakmile se ale jen pohnul, dívka se polekala, nadskočila a v okamžiku utekla. V tlumoku nic nechybělo a pan Ferhis, když si přiložil ruku k čelu, jen suše konstatoval: „Už opustila město. A nevypadá to, že by se chtěla zastavit. Zvláštní, řekl bych, že jsem jí platil dost na to, aby musela krást.“
Loučení s Benem bylo krátké, ale intenzivní. Kulatý hobit se neubránil dojetí (a taky závisti, že Schirrů si jede do světa) a trochu si poplakal. Možná na tom mělo zásluhu i těch dvě stě zlatých, které Schirrůovi slíbil. A možná také skutečnost, že se vrací zrovna k manželce.
Amir Ferhis má styl. Je to boháč, je to velmi schopný mág, je pohledný, má aristokratické chování, a když jede na koni, lidé mají tendence ho oslovovat „velkomožnej pane“. Možná proto z něj Schirrů cestou z Rippe nemůže spustit oči. Možná je to také tím, že Schirrůova nedospělá a velmi zmatená sexualita dostává při pohledu na ušlechtilou postavu pana Ferhise konkrétnější podobu. Možná právě Schirrůovi dochází, že to zřejmě nebude on, kdo se bude podílet na budování „tradičních rodinných hodnot“.
„Máš alespoň nějaké vzdělání? Umíš číst?“
„..eh, co prosím?“
„Jestli tě učila bába kořenářka nebo někdo, za koho se nemusíš stydět…“
„Mistr Oleas“
V tu chvíli Amir Ferhis vyprskl smíchy.
„Jaká čest! Tak to mám, co napravovat. Naučil tě něco pro boj?“
Schirrů začne recitovat: „Pyrosféra, seismická vlna, Ghurmovo vejce, …“
„Alespoň něco. Cesty slouží poslední dobou lapkům jako zlatý důl.“
Schirrů se v sedle vzpřímí a jakoby ledabyle prohlásí: „Cestou do Rippe jsem odpravil lupiče…“
„Kolik jich bylo?“
„No… to sem nepočítal.“
Amir nemá vousy. Kdyby je měl, usmíval by se pod vousy. Takhle se prostě jen usmívá a vede Schirrůa po břehu jezera Attaen.
„Tohle už je příliš! Vždyť ona ztrapnila velvyslance ze Sorbe před všemi mými obchodními partnery!“
„No tak, Grusone, je to dítě…“
„Jseš si jistá? Tyhle její schopnosti mě děsí. Snad nikdo nepoznal, že to byla ona… A kam vůbec zmizela?“
„Nejspíš si zase hraje na pobřeží. Neměl bys Leiru nutit účastnit se těchhle nudných setkání.“
„Já musím. Očekává se ode mě, že budu mít v obchodních věcech následníka. Všichni, s kým obchoduji se chtějí ujistit, že Leira obstojí coby budoucí šéf van Destrielovy plavební společnosti. A ona zatím rozesměje jednoho z nejdůležitějších hobitů na Antares tak, že neudrží…“
„Ještě jí nejsou ani tři.“
Gruson van Destriel se odmlčí.
„Kdybychom aspoň věděli, co to má za schopnosti… Sarito, já si s ní nevím rady.“
Krásná elfka pohladí svého manžela po tváři. „No tak, nikdy není tak zle. Zavoláme vědmu. Teď bys měl jít zpátky a pokračovat v té vášnivé debatě o dovozu koňských žíní. A už se netrap, ty moje nadřazená raso…“
Gruson tenhle její vtip nesnáší. Kvůli tomu, že on je člověk a ona elfka, si už toho spoustu vytrpěli. Museli odejít od jeho rodičů v Pors Andan. A na jejich dcerku Leiru všichni koukají jako na pozoruhodnou anomálii. Navíc ty její schopnosti…
Ale nezbývá než se vrátit mezi ty hrabivé parchanty a předstírat údiv nad tím, že si velvyslanec ze Sorbe smíchy nadělal do kalhot…
Tělo, které leží ve dveřích není k poznání. Zaprvé proto, že obličej je zakrytý omotaným pruhem látky odhalujícím jen vyděšené oči. A zadruhé proto, že zbytek těla je ve stavu, který nedovoluje určit, zda se jedná o muže či ženu. Je zkrátka spálené na troud.
Druhé tělo, které leží na zemi, vypadá o dost lépe. Má jen několik škrábanců, kapičku krve u nosu a zatím ještě nevybarvenou podlitinu na tváři. Má rozcuchané vlasy a neméně vyděšený pohled. Je to Schirrů.
Třetí tělo, které bychom měli započítat do seznamu těl právě se nacházejících v jednom z pokojů stínovského hostince, je Amir Ferhis. Ten vypadá ze všech tří nejlépe. A evidentně je to on, kdo zachoval chladnou hlavu (to se nebožákovi ve dveřích vážně nepodařilo).
„Tys´ ho uškvařil, Schirrů.“
„No… on… Šel po mně s nožem“
„Tak doufejme, že si to zasloužil. A prosím tě vstaň a zachovej si alespoň nějakou důstojnost, páchne to tu uzeninou…“
Ve dveřích se náhle zjevuje plešatá hlava hostinského.
„Do hajzlu! Stárek!“
„Dobré ráno, hospodo!“, zahlaholí pan Ferhis, „Tady magikus vám ulovil nějakou škodnou.“
Hospodský ale vůbec není nadšený. Nervózně si leští pleš mastnou dlaní a prasečími očky těká z mrtvoly na Amira, na Schirrůa a zpět.
„Snad bych vám měl poděkovat, ale tohle je průser.“
Nechápavé pohledy.
„Tohle je ctihodnej občan Stárek. Bratr starosty Stínova. Měli byste hnedka vypadnout… nezlobte se, ale… já musim zavolat stráže. Tak hned zmizte!“
Cesta ze Stínova ubíhala rychle (pochopitelně), a tak se Amir se Schirrůem dostali do vesničky jménem Buková ještě před setměním. Se sháněním noclehu příliš starostí neměli, Buková leží na Západní Stezce, což je hlavní obchodní trasa z Atty do Hradce, takže v místní hospodě s poetickým jménem Psí Díra je spousta pokojů, ale i velká ratejna pro méně majetné cestovatele.
„Ale on po mně vážně šel, pane Ferhisi!“
„Budu ti tedy věřit, drahý Schirrů, že jsi jednal čistě v sebeobraně. Mimochodem… myslím, že bychom mohli naši konverzaci posunout na méně formální úroveň. Říkej mi Amire.“
…
„Amire?“
„Hm?“
„Myslíte..š si, že můžu bejt dobrej?“
„Řekl bych, že tohle už jsi slyšel od Olease. Chce to trpělivost a píli. Tyhle žvásty jsem vždycky nesnášel, ale bohužel… Je to tak.“
V luxusním (necky s teplou vodou a láhev vína na stolku) manželském apartmá v Psí Díře se rozhostilo ticho. Na chvíli. Pak Amir Ferhis, Oheň Osudu, člen Magické Lóže v Lardo a pravá ruka Lantiana di Covenna, začal chrápat.
„…jseš si jistý Amire? To, co říkáš, je pro nás velkou nadějí!“
„Jistý si nejsem, Lantiano. Neměl jsem čas tuhle možnost prozkoumat, ale zatím všechno nasvědčuje tomu že je… že by to mohl být jeden z nich.“
„Dobrá. Ať už je to jakkoliv, teď musíš do Hraničního Hvozdu. Pak vezmi Schirrůa do Darenova Ústí k Pierovi. Ať ho připraví a vycvičí…“
„Měl jsem za to, že bude studovat u tebe, v Pors Andan.“
„Ne, Amire. Tady teď není bezpečno. Císař má zase jedno z těch svých období. Mluví se o nějakých náboženských fanaticích, kteří si ho koupili. A víš, co s hlupáky dělá náboženství…“
„Ty našeho polobožského Tybalta snad považuješ za hlupáka? To by… tiše! Myslím, že se Schirrů probouzí. Promluvíme si v Darenově Ústí. Buď zdráv, Lantiano!“
„Buď zdráv, Amire!“
Schirrů se neprobouzel. Schirrů už byl dávno vzhůru a to, co vyslechl jej znepokojilo. Nějaký Piere ho má vycvičit a připravit. Ale na co? A Schirrů „by mohl být jedním z nich“. To zní už teprv podezřele. A kdo to je ten Lantiano, který se ve vedlejším pokoji tak náhle odmlčel?
„Ty už nespíš?“
„Kdo tu je?“
„Nikdo.“
„ S někým jsi mluvil, Amire.“
„To byl telepřenos, mluvil jsem s Lantianem. On je hlava Magické Lóže v Lardo. Musím teď do Hraničního Hvozdu, takže chvíli pocestuješ sám. Potkáme se v Hradci v hostinci Bon Voyage. Měl bych tam dorazit do dvou dnů.. Pokud ne, tak budeš…“
„Moment!“, zarazil Schirrů Amirův monolog, „Co – se - děje?“
„Ech,… podívej, mám teď nějaké důležité věci. O co jde, vědět nepotřebuješ a ani bys neměl. Prospi se ještě a ráno vyraž. Hradec, Bon Voyage. Pochopil? Dávej na sebe pozor.“
Schirrů namísto odpovědi jen rezignovaně pokrčil rameny a natáhl se zpátky na postel.
„Amire?“
„Jo?“
„Taky na sebe dávej pozor…“
„Saachen ur dramo. Ewath mand belger ís mand roche. Dappe gaar montas, maaren, epetís, lokchas ís ruwen. Saachen ur Dawien… „
„Leiro?“
„…teermet groba mand morten wa…“
„Pro všechno na světě! Dceruško! Co to říkáš?“
Sarita van Destriel třese svojí dcerkou Leirou, která sedí ve své postýlce a cizím hlasem odříkává texty nejstarších legend.
„Probuď se! No tak!“
„Schirrů! Já se bojím! Schirrů!“
„Probuď se, Leiro! Slyšíš?!“
Dítě sebou náhle trhne, otevře oči a zprudka se nadechne, jakoby se celou dobu dusilo. Pár vteřin na sebe matka s dcerkou vyděšeně zírají. Pak se Leira van Destriel vrhne svojí mamince kolem krku a usedavě se rozpláče.
„Maminko…“
„Leiro…“ Sarítě stékají po tvářích slzy.
Je už skoro ráno. Po chvíli Leira opět usne. Tentokrát klidným, hlubokým spánkem. Saríta ji nějakou dobu pozoruje… a pláče. Potom se potichu vytratí z pokoje, vyjde z domu a zamíří k pláži. Musí na moře. Musí cítit mořský vítr ve tváři. Jen ten dokáže vyjasnit myšlenky a odvát bolest. Odvazuje svoji malou plachetničku jménem Aken – Jitřenka. Až bude Leira starší, určitě bude plachtit s ní. Snad mořský vítr dokáže odvát i její děsivé sny. Ta hrozivá proroctví. Loďka se zhoupne, zarachotí úchyty plachet napínaných větrem. S vycházejícím sluncem v zádech se Sarita van Destriel vydala na moře.
Od té doby už ji nikdo neviděl.
Schirrů má na spěch. Právě vyskočil z okna a vyvrtnul si kotník. Teď se snaží zmizet do vysokého obilí, které roste všude kolem Bukové. Bezpečí Psí Díry musel opustit poté, co se „občanská stráž obce Stínov“ (starostovi hrdlořezové) rozhodla vyrazit dveře do jeho pokoje. Schirrů se teď dost komicky belhá dál směrem na severozápad, k Hraničnímu hvozdu.
Když uběhl asi míli, zastavil se, aby popadl dech a zjistil, jestli ho pronásledují. Nikde nikdo. Přesto se znovu dal do pajdavé chůze. Za ním tedy rozhodně nejdou, ale… Od okraje Hraničního hvozdu stoupá dým. Schirrů se stočil více k západu a širokým obloukem se začal vracet k Západní stezce, když tu náhle o něco zakopl. O někoho.
Byla to mrtvola muže v císařské zbroji. Ležel tváří dolů a ze zad mu trčely dva šípy. Od jeho těla se táhl pruh polámaného obilí potřísněného krví směrem k Hraničnímu hvozdu. Schirrů se pohledem vrátil k těm šípům. O takových už slyšel. Byla to bezpochyby mistrovská práce elfů. Povídalo se, že nemusejí pruty nijak upravovat, že je prostě donutí vyrůst do patřičného tvaru a pak už jen nasadí hrot a letky.
A teprve teď si toho všiml: zvuk, který doposud pokládal za hukot větru, byl ve skutečnosti hluk boje. A pak to i uviděl. Kousek od místa, z něhož stoupal dým, se obilí divoce vlnilo a vzduchem přelétaly roje šípů. No paráda, tohle mi tak scházelo. Pomyslel si a znovu se dal na cestu. Štvalo ho, že se nemůže na chvíli zastavit, protože kotník ho bolel stále víc.
Rozhodl se, že cestě se pokud možno vyhne, takže pokračoval dál na východ, dokud mu cestu nezkřížila řeka. Po několika marných pokusech ji přebrodit už mu bolest v kotníku vystřelovala až do kolene a byl velmi unavený. Uvědomil si také, že už bude kolem poledne a on stále nic nejedl. Posadil se tedy na břehu, krátce posvačil a začal si léčit kotník. Tohle je prkotina, pomyslel si, ale co až mi ze zad budou trčet dva šípy, jako tomu císařskýmu, zvládnu to taky vyléčit? Přiložil si na nohu ještě pár lístků elfí sliny (léčivá bylina z Oleasovy zahrádky), uvázal je kusem hadru a vydal se po proudu na jih.
Schirrů si opravdu myslel, že si cestu zkrátí. Bohužel nevěděl, že tahle řeka jde přebrodit až daleko proti proudu, ještě v Hraničním hvozdu. Došel tedy až na soutok s Pšenkou a musel se potupně vrátit proti proudu do Pitty. To už byl večer a Schirrů nikým neviděn proklouzl po mostu na druhý břeh. Zamířil dál na jih k Pahorkatině a ve vysoké trávě si našel místo na nocleh.
Mistr Žvacha měl toho dne plné ruce práce. Musel Schirrůovi a Leiře vysvětlit tu nepříjemnou záležitost s trpaslíky, do toho se do Lardo nouzově teleportoval polomrtvý Marcus. A navíc teď musí Lantiano schválit pozměněnou verzi Generova proroctví. Zaťukal na dveře Lantianovy skryté pracovny ve Sněmovní věži.
„Pojď dál, Žvacho! Vždyť víš, že nemusíš klepat.“
Žvacha otevřel dveře a vešel dovnitř. Lantianova pracovna vypadala stejně jako vždy: Hromady svitků, knih a volně ložených pergamenů všude po zemi i na malém kulatém stolku, u něhož seděl sám Lantiano di Covenna. Několikrát se pokoušel některý ze Samuelů, umělých sluhů, u Lantiana uklidit. Lantiano to vždy tvrdě odmítl. Říkal: „Ty mi tady uklidíš a Antares zmizí v plamenech chaosu.“ Žvacha nikdy nepochyboval o pravdivosti těch slov. Věděl, že Lantiano má na starosti i mnohem závažnější věci než fungování Magické lóže a pořádek v Lardo.
„Mám tady to proroctví.“, ozval se Žvacha. Lantiano vzhlédl od svých knih.
„Proboha, Žvacho! Kdy jsi naposledy spal?“
„Musím se přiznat, že už tomu pár dní bude, Lantiano. Mám teď fůru práce.“
„Já vím,“, zamračil se starý mág, „to my všichni. Jak to vypadá s Marcusem?“
Hobit Žvacha se zachmuřil. Kapitán Marcus Hagornius byl ještě před pár lety jeho učeň. Byl to sirotek a zlodějíček, dokud se nerozhodl okrást Žvachu. Ten jej přistihl a rozpoznal v něm magickou sílu. Rozhodl se tedy Marcusovi poskytnout vzdělání a domov. Potom se dost dlouho neviděli, protože Marcus z nějakého důvodu od Žvachy utekl. Objevil se až v čele Hagornské legie, která díky jeho velení rozprášila přesilu císařských vojáků, kteří se snažili zapálit Epetiel, Lardský les. Později se vyznamenal i v bojích se skřety u Brány Duvael. I přes Marcusovu zjevnou nenávist k lidem, ho potom Lantiano jmenoval čestným členem Magické Lóže v Lardo s hlasovacím právem.
„Přežil obřad kradení mysli. Alewina tvrdí, že by mohl být za nějaký čas v pořádku. Ale do čela vojska…“
„To po něm nemůžeme chtít!“, prohlásil rozhodně Lantiano. „Vím, co obnáší obřad kradení mysli. Je to jen zázrak a neuvěřitelná Marcusova síla, že vůbec žije! Přečti mi to proroctví.“
Mistr Žvacha si odkašlal: „Proroctví Genera Washira, Čtvrtá éra Nové Epetiel, rok C´Hize. Za tisíc let narodí se dívka šlechtického rodu. Osm let po ní za též konstelace hvězd, chlapec narodí se z poměrů nuzných. Oba rasy dvojité, krev lidí i elfů v sobě napolovic spojující. V době, kdy jih Antares drcen sevřením ocelových kleští bude, Lesní Vlk a Mořský Orel zaženou zlo pomocí Glabra, kladiva země a Niraelu, meče vzduchu. Chlapec a dívka poté rozplynou se, zanechávajíce podobu svoji ve všech míšencích věku svého. Tak nastane věk božských půlelfů – tvrdosti lidí a krásy elfů.“
Žvacha se odmlčel. „Lantiano, opravdu to chceš udělat? Je to troufalost.“
„Je to troufalost. Leckdo by to dokonce mohl považovat za kacířství, Žvacho. Ale nezapomeň, kde jsou naše priority. Musíme těm dvěma vydláždit cestu. Copak můžou jen tak napochodovat do Batinoru a prohlásit se za legendy? Jestli od nich očekáváme, že povedou revoluční hnutí, musíme jim pomoct to břímě nést. A vystlat jim cestu starým proroctvím je to nejmenší, co můžeme udělat.“
„A jseš si jistý, že máme nárok od těch dvou dětí žádat takovou věc? Po tom všem, co už pro Antares udělali, bychom…“
„Nikdo je nenutí, Žvacho. Požádal jsem je o pomoc a oni souhlasili. A mezi námi…“ Lantiano se usmál, „Myslím si, že zrovna Schirrůovi vyhlídka na život legendárního hrdiny příliš nevadí.“
„A Leira? Měla by teď studovat zahraniční obchod a starat se o van Destrielovu plavební společnost. Měla by se v krásných šatech točit kolem svých obchodních partnerů a užívat si na večírcích.“
Lantiano se na Žvachu zamračil tak, až se stárnoucí hobit polekal.
„Její matka, Saríta, se měla vrátit domů. Točit se kolem obchodních partnerů a svojí dcery. Měla si užívat na večírcích, Žvacho. Teď je na frontě a zachraňuje životy našich nejlepších vojáků. Každým okamžikem jí hrozí smrt. Měla by snad odejít? Ona i Leira si uvědomují, jak důležité pro nás jsou. Co pro nás mohou udělat. A dělají to pro nás…“
„A nedělají to náhodou pro tebe, Lantiano?“
Dveře se s tlumeným bouchnutím zavřely. Lantiano di Covenna ve své pracovně osaměl.
Schirrůa probudilo funění a sípání. Potřásl hlavou, aby zahnal zbytky snu (opět ten o zuboženém Amirovi) a rozhlédl se. Zvuky vycházely zpoza velikého dubu pár kroků od Schirrůa. Zdvihl se pomalu na nohy a co nejtišeji nabil samostříl. Modlil se ke všem mocnostem, o jejichž existenci alespoň slyšel, aby nemusel střílet (i přes značnou dávku sebevědomí mu došlo, že vlastně neví, jak se s touhle zbraní zachází).
Krok za krokem se pomalu plížil ke stromu. Zvuky náhle s prudkým nádechem ustaly. Schirrů ztuhnul na místě. Ticho.
„Pomoc… prosím…“, ozvalo se zpoza stromu. Pod ním napůl seděl, napůl ležel mladý elf v kaluži krve. I v teplém světle vycházejícího slunce byla jeho tvář smrtelně bledá. Rukou si držel bok a mezi prsty mu proudila krev. V druhé ruce křečovitě svíral nádherný luk.
Upřel na Schirrůa svoje mandlové oči.
„…prosím…“
Schirrůovi trvalo asi vteřinu, než se rozhodl. Poté si k elfovi klekl, odložil samostříl, utrhl raněnému kus rukávu na košili (přece si nebude ničit vlastní) a přitiskl jej k ráně. Rychle si doběhl pro svoje věci a v mžiku vyhrabal svazek kořenů mandraly. Několik kořínků nacpal raněnému do úst („Žvejkej to!“) a pak znovu přiložil ruce k ráně.Vzduch se naplnil jiskřením a neslyšným hukotem magie. Zranění přestalo krvácet a mladý elf začal dýchat o něco pravidelněji. Schirrů začal spravovat poškozené vnitřní orgány.
Trvalo to možná dvě hodiny, než se rána úplně zacelila a elf byl schopen pohybu. Schirrůovi neuniklo, že teď, když není tak mrtvolně bledý, je vlastně docela pohledný.
„Takže…“ , začal elf.
„Takže? Myslím, že si zasloužím znát aspoň tvoje jméno.“
„Zasloužíš si toho mnohem víc, vždyť jsi mi zachránil život. Jmenuju se Seramus. A jsem z Hraničního Hvozdu.“
„Máš něco společnýho s tou bitkou?“
Seramus se rychle rozhlédl, jakoby hledal někoho, kdo by mu poradil.
„Trochu… Jen jsme se bránili!“
„Komu? Císařskejm?“
„Jo. Poslední dobou pořád zapalujou les. Vždycky přijdou a někoho zatknou, jako mojeho tátu. Slyšel jsem, že je všechny popravujou… jen tak!“
V jeho očích se objevil divoký plamen.
„Už se nechceme bránit. Musíme zaútočit…“
„Máš představu, proč to dělaj´?“
„Je prej v Arkánský říši (ta slova téměř vyplivl) moc podvratnejch živlů. Moc elfů… Svině jedny! Ale tohleto jim neprojde. Na severu už se prej vzbouřil celej Hagornskej Hvozd. Vede je nějakej kapitán Marcus a kosí jednoho císařskýho hajzla za druhym. Takhle na ně! A jih se musí přidat, musíme jim ukázat, že… uff… že…“
Mladý bojovný elf omdlel a padl přímo Schirrůovi do náručí. Ten jej rozpačitě položil do trávy a začal ho křísit. Když se Seramus probral, společně posnídali a Schirrů ho doprovodil k brodu nad obcí Klásky, kde už čekali tři Seramusovi společníci, kteří se ho ujali.
Schirrů tu noc strávil v chalupě jednoho přátelského hobita, který byl shodou okolností přítelem Bena z Vlčího Spáru. Schirrů měl tím pádem trochu protekci, takže dostal báječné jídlo, dobré pivo, měkkou postel a radu k nezaplacení: „Do Hradce radši nejezděj, pane půlelfskej. Je to tam nýčko ňáký vachrlatý. Co má špičatý uši, to rovnou verbujou na vejslechy. A že se s tim prej jako moc nemažou. Bejt váma, vostanu dál na západě a do tejhle plichty se netlačím.“
To na cestovní horečce moc nepřidá. I tak si ale Schirrů ráno sbalil věci, poděkoval a vyrazil. Přímo do Hradce.
„Madam! Madam!“ Mladý Tasio se snažil překřičet vítr a burácení plachet, ale Leira ho neslyšela. Možná ho ani slyšet nechtěla. Milovala plachtění za silného větru, přestože věděla, jak je to nebezpečné. Přestože věděla, že takhle přišla o svoji matku.
„Slečno van Destriel! Musíme se co nejdřív stočit k severu, jinak nás to zažene moc daleko!“
Ale, co. Kdyby zmizela na moři tak, jako její maminka, komu by to vadilo? Otci? Vždyť ten je tak nemocný, že ji leckdy ani nepozná. Ostrovanům? Ti mají vše, co potřebují. Pohlédla na mladého námořníka. Možná Tasiovi. Miluje Leiru od té doby, co začala vypadat jako žena. Leira se usmála. Škoda, že Tasio není její typ.
„Tak si pojď pro kormidlo, já jdu k plachtám!“, houkla na něj. Když se na palubě míjeli (byla to malá plachetnička, takže dost těsně), otřela se o něj bokem. Věděla, co to s Tasiem udělá. Bylo to vlastně celkem kruté, ale bavila se tím.
Zamířili zpět k ostrovu Szagtalanít és Ilatosít a Leira i přes Tasiovy protesty uvázala loď a skasala všechny plachty. Když žertem navrhla, že ještě vykartáčuje palubu, opálený námořník málem omdlel. Cesta od přístaviště k domu van Destrielů se vinula voňavým borovicovým hájem a vždy po třiceti sázích bylo malé odpočívadlo s lavičkami a stolkem. U jednoho z nich Leira potkala Daffa Gomseho, jejich rodinného lékaře. Byl to starší muž s pečlivě upravovaným vzhledem a krátkými kudrnatými vlasy. Byl vždy čistě oblečen a hladce oholen. Otec Leiře často říkával, že o sebe dbá víc než ona (ale to nevěděl o Leiřině tajné sbírce elfských líčidel.).
„Dobrý den, doktore!“, zahlaholila už z dálky. Doktor Gomse ale její dobrou náladu evidentně nesdílel.
„Dobrý den, Leiro. Byla jsi plachtit?“, zeptal se, stále ještě ponořen do nějakých pergamenů, které měl rozloženy po stolku na odpočívadle. Leira byla přesvědčená, že ať odpoví cokoliv, doktor jen pokývne hlavou a řekne něco jako „hm… to je dobře.“
„Párkrát jsme s Tasiem obepluli svět a pak se bláznivě milovali v písku.“, zkusila to.
„Hm. Ano jsem rád, že se bavíš.“ Pochopitelně ji vůbec neposlouchal. Leira se tedy otočila, aby zamířila k domu, ale Doktor náhle zvadl hlavu a upřeně se na ni podíval: „Leiro, musím s tebou mluvit.“ Řekl to tak vážně, až se Leira začala bát: „O co jde?“
„Jde o tvého otce. Jde o jeho nemoc.“
„Už jste zjistil, co to je? Už máte léky?“
„Ano a ne. Už jsem zjistil, co je to za nemoc, ale léky nemám.“
„Tak na co čekáte? Otec má přeci spousty peněz, můžete mu nechat dovézt třeba roh z jednorožce!“
„Ty to nechápeš, Leiro. Já ty léky nemám, protože na nemoc tvého otce žádné léky neexistují. Už jsem se spojil s nejvýznamnějšími lékaři v celé Arkánské říši i mimo ni. Dokonce jsem obešel několik záříkávačů, travičů a podivných čarodějnic. Ti všichni se shodli na tom, že nemoc tvého otce je neléčitelná. Můžeme mírnit bolesti. Můžeme to zpomalit.“, Gomse se pomalu nadechl, „Ale zastavit to nelze.“
Schirrů se prodíral davem tlačícím se kolem kejklířů na malém náměstíčku v Hradci. Byl u vytržení: nikdy neviděl pohromadě tolik lidí, tolik zvířat, nikdy totiž nebyl v opravdovém městě. Od jakési stařenky získal popis cesty k hostinci Bon Voyage. Podle všeho to vypadalo, že Amir zvolil za místo jejich schůzky poměrně drahý podnik v nejlepší čtvrti. Když se Schirrů protlačil davem na malém náměstíčku, proud lidí ho vyplivl na dlouhou širokou třídu se spoustou obchodů, která ústila na mnohem větší náměstí. Tam se zřejmě právě odehrávalo něco velmi zajímavého, protože početný dav hulákajících lidí byl natlačen k malému pódiu. Muž, který po něm přebíhal, divoce gestikuloval a překřikoval hučící dav.
„… dokonce i malé děti! A viděl jsem, jak je vlastnoručně stahují z kůže! Hřejeme si na prsou jedovatého hada! Jestli se jim ihned nepostavíme a nevyženeme tu špínu z Arkánie, jednoho dne nás všechny povraždí. SMRT ELFŮM!“
Dav se nadšeně rozeřval a Schirrů si přes hlavu přetáhl kapucu, aby pod ní skryl svoje uši. Teprve teď si všiml, že za tím rozhořčeným mužem stojí tři elfové ve zbídačeném stavu, spoutaní, s oprátkou kolem krku. Ve stejném oblečení, jaké měl na sobě Seramus. Dost možná byl mezi nimi i on. Mluvčí teď jednoho z nich nakopl vší silou do rozkroku. Elf se zkroutil bolestí, ale oprátka ho zachytila a on se začal svíjet jako špatně vedená loutka. Dav vybuchl smíchem.
Schirrů se kvapně otočil pryč a odcházel. Za sebou ještě slyšel několik urážek a pak už jen zvuk uvolněného propadla. Dav jásal.
Zasmušeného Amira našel Schirrů na terase podniku Bon Voyage. O jeho pohodlí se staralo několik dívek.
„Mám pro tebe špatné zprávy, Schirrů. Jestli ses těšil do Pors Andan, musím tě zklamat. Není tam momentálně bezpečno pro… ehm… humanoidy našeho typu.“
„Vím. Viděl jsem popravy na náměstí.“
„Už i tady? Do hajzlu.“
„Co to znamená, Amire? Proč to dělají?“
„Doufejme, že to nebudeme muset pochopit. Ale kromě několika rasistů mě znepokojují i závažnější věci…“
Copak je asi závažnější než, když lidé jen tak pro nic za nic popravují elfy?
„A to?“
„Skřeti, Schirrů. Objevili se u Brány Duvael. Nejdřív na severu, ale teď už jich pár pobíhá i po Hraničním Hvozdu.“
„Takže elfové z Hvozdu potřebujou pomoc lidí, a ty hajzlové je místo toho popravujou?“
„Přesně tak to je.“, usmál se trpce Amir a energicky plácl jednu z dívek po zadku. „Takže teď tě předám svému dobrému příteli v Darenově Ústí, jmenuje se Pierre Tennaux a bude tě cvičit a učit, než se vrátím.
„Jak to bude dlouho trvat?“
„Doufám, že ne příliš, protože jestli se nepodaří skřety odrazit, tak za chvíli nebude bezpečno ani v Darenově Ústí. A tady „vyšší bytosti“ (Amirovi sklouzl pohled na důstojníka císařské gardy, který právě se svým podřízeným u vedlejšího stolku pořádal soutěž v prdění) nám nic neulehčí.“
Bylo nádherné počasí, které jen občas zkazil výkřik typu: „Zpátky do lesů, ty elfská špíno!“ Přístav v Hradci žil svým obvyklým ruchem, páchl a třpytil se na slunci. Starý převozník právě odvázal přívoz a odrazil směrem na druhý břeh Elais. Vezl dnes jen tři pasažéry a ještě ke všemu měli všichni tři špičaté uši. Ne, že by to jemu nějak vadilo, ale lidi v poslední době neměli elfy a míšence zrovna v lásce.
Možná, by je vůbec na palubu nevzal, kdyby ten chlápek tak dobře nezaplatil. A ta holka? Podíval se přes rameno na mladou elfku s lukem a mlsně se olízl. Tak ta by stála za hřích. Bohužel se do ní teď montuje ten míšenecký spratek a ten zas vypadá, že je pod dozorem toho, kdo platí. Ach jo. Ještě jednou se otočil za dvojicí na zádi a dál se věnoval kormidlu.
„Schirrů.“
„Genwaedel.“
Potřásli si rukama. Schirrůovi ulpěl pohled na dívčině parádním luku.
„To vypadá, jako kvalitní práce.“ (nenechte se mýlit, Schirrů lukům nerozumí, jen se právě strefil)
„To taky je. Byla jsem ho koupit u Twadorfa, než mu to zavřou. Myslím, že to je naposled, co jsem byla v Hradci. Už bych se tam bála. Víš, že tam po mě malý smradi na ulici plivali?“
„Po mě taky. I po panu Ferhisovi a to je nějakej pán.“
Genwaedel se zálibně podívala na Schirrůova mistra.
„Vypadá dobře,“ usmála se, „já bych na něj teda určitě neplivla… A co jste vy dva vlastně zač? Nevypadáte moc jako příbuzný.“
„Je to můj mistr. Mág.“
„Kecáš!“, vyskočila Genwaedel nadšeně na nohy.
„Vy umíte kouzlit? A nechcete se dneska večer stavit na večírku?“
„Na večírku?“
„Dívčí lučištnická škola v Darenově Ústí vás srdečně zve na výroční večírek ve svých rozlehlých zahradách! Veškeré občerstvení i nocleh (hi-hi!) zajištěny!“
„Musím to probrat s mistrem… ale řekl bych, že se bránit nebude.“, usmál se Schirrů.
Amir Ferhis se nebránil. Nebylo to ani dobré jméno školy, ani fakt, že je lučištnická, co ho přesvědčilo. Pochopitelně: byla to dívčí škola.
Cesta přes Elais trvá téměř celý den. To proto, že je to nejdelší a nejširší řeka v Arkánské říši. Propluli postupně kolem všech tří Elfích zubů. Tady se Schirrů rozčiloval nad ignorancí těch, kdo tři ostré špičaté skály trčící z vody takhle pojmenoval. Takové tesáky přeci elfové nemají! Dopluli, když se slunce už klonilo k Pahorkatině a ubytovali se v luxusním hotelu na břehu.
Večer se náležitě oblékli, Schirrů se dokonce pokusil učesat (samozřejmě jeho zběsilý rozcuch po tom pokusu jen získal dosti slizký vzhled, tak se raději zas rozcuchal, aby alespoň nevypadal, jako idiot, když už to vypadá, že se neumí učesat.) a vyrazili. Nejprve na malou procházku, protože Amir chtěl Schirrůovi ukázat Darenovo Ústí.
Bylo to něco úplně jiného, než Hradec. Přesto, že obě města od sebe dělila „jen“ řeka Elais, jakoby se Darenovo Ústí nacházelo na jiném kontinentu. Všude spousty hostinců, hospůdek, vinárniček, lepších i horších nevěstinců a hotýlků, krásně upravované zahrady a terasy, zpěv a veselý křik. Nikde ani známka po rasizmu. Nikde žádné popravy.
Schirrů byl rád, že tu má nějaký čas zůstat. Když procházel kolem všech těch obchůdků a stánků, pokaždé si říkal: „Tohle pití musím taky ochutnat.“, nebo: „A vida! Kouření ze Sorbe! Tolik o něm Ben básnil. Tak… zítra?“
Ctihodný pan Ferhis, v jednom obchůdku s alkoholem koupil sud vína ze Staré Mokré (nejlepší víno na jih od Montas Frontera), aby nešli s prázdnou a nechali se i se sudem dovézt kočárem až k bráně školy.
Tam už na ně čekala čestná (samozřejmě dívčí) lučištnická stráž. Shirrůovi s Amirem neuniklo přiopilé hihotání. Pak už se pěšky vydali napříč krásným parkem, který obklopoval budovu školy. Podél cest hořely louče a svíčky, to celé vyvolávalo dojem čehosi obřadného. Veškerý tento dojem zkazila dívka, která se náhle vypotácela ze křoví a začala hlučně zvracet.
„Brány jsou strženy. Snad jen nehoří poklady města.“, broukl si pro sebe Amir.
„Jakže?“
„Doufám,“, usmál se záludně Amir Ferhis, „že ještě zbývá, co plenit!“
Ať už si o tom Schirrů myslel cokoliv, těšil se, že se poprvé v životě opije velmi drahým pitím. Navíc si zapamatoval polohu krámku s kouřením ze Sorbe, takže se rozhodl, že tím svým (Oleasovým) už nebude šetřit.
Došli až k budově, obešli ji a pak se před nimi otevřelo prostranství ohraničené kruhem keřů, v jehož středu hořel ohromný oheň. Kolem něj byla rozestavěná dřevěná křesla, snad padesát. Byla vyřezána z kmenů mohutných stromů. Na nich seděly dívky. Protože byly oslněné zíráním do ohně, měli návštěvníci chvíli času než byli zpozorováni.
Schirrů si všiml, že to vypadá, jakoby ke studiu na této škole byl nutný přitažlivý vzhled. Opravdu: žádná z dívek nebyla ošklivá, ba naopak. Další zajímavost byla ta, že kromě asi tří vyjímek, byly všechny studentky elfky. Zábava byla evidentně v nejlepším.
Náhle se Schirrůovi u ucha rozlehl takový jekot, že málem ohluchl.
„Kecááááááááš! Tak holky, máme je tady!“
Genwaedel oba popadla za loket a dovlekla je k ohni. Ozval se jásot. Zřejmě byli ohlášeni. Usadili se v křeslech naproti sobě, takže na sebe přes plameny neviděli. To Schirrůovi trochu vadilo, protože se cítil mezi tou spoustou dívek trochu nesvůj. Na druhou stranu mu velice lichotilo, že je teď středem pozornosti.
Pilo se, jedlo se, kouřilo se. Když spořádali báječné gizendří špízy, které prý připravovala Genwaedel vlastnoručně (když to řekla, z několika křesel se ozvalo významné zakašlání), ucítili na sobě tázavé pohledy.
„Takže?“, začala Genwaedel.
„Takže co?“
„Takže co předvedete?“
Schirrů zaslechl zpoza ohně Amirův hlahol. Nejspíš už si párkrát připil na krásu lučištnic, protože se mu trochu pletl jazyk.
„Předvedu vám andělské zpěvy a plameny pekla, hahá!“
„Ale ne, vážně. Genwaedel říkala, že uvidíme kouzla.“, ozvala se na krátko střižená černovláska s velkýma očima. Genwaedel si náhle začala prohlížet svoje boty.
„Áha!“, povytáhl Schirrů významně obočí. To už se k němu ale blížil Amir. Plášť na sobě neměl, stejně tak svoji přepychovou košili. Trochu vrávoral. Dohodli se, že dívkám předvedou nějaké iluze, které spolu předtím trochu cvičili. Amir začal.
Noční nebe jakoby se rozjasnilo. Dívky si ani nevšimly, že velké rudé slunce vychází na severu. Potom je ovál slaný vítr, který přinesl křik racků a šumění moře. Ozvalo se polekané vyjeknutí, když jedna z dívek zabořila bosá chodidla do hebkého písku. Tak dokonalou iluzi nečekal ani Schirrů, tak mu chvíli trvalo než také začal.
Stvořil krásného pestrobarevného ptáka, který komicky tančil po Amirově pláži. Ruku na srdce: bylo to působivé O chvíli později už byl i Schirrů svlečen do půl těla a o další chvíli později i většina dívek. Když se mladý kouzelník ráno probudil, měl hlavu jako střep a v rozkroku znepokojující pocit použitosti.
Vymotal se z objetí několika dívek (ano, i Genwaedel), vylezl z ohromné postele, trochu se upravil a rozhlédl se. Byl ve velké místnosti, do níž vedly jen jedny dveře. Bylo tu veliké okno pokrývající téměř celou jednu zeď. Pak tu byla jen ta postel, stolek a tři židle a velmi pozvracená podlaha.
Schirrů dokličkoval ke dveřím a vykoukl ven. „Tak to ne.“, ulevil si nahlas. Byla to neskutečně dlouhá chodba, z níž naprosto symetricky vedlo snad padesát dveří. Hledat tady cestu ven by bylo opravdu na dlouho. Znovu absolvoval zvratkový slalom, aby se dostal k oknu. Nebylo to vysoko a navíc ta římsa... To půjde.
Darenovo Ústí už začínalo žít svým veselým životem a vzduch byl naplněn jarem a jeho vůněmi. Schirrů se nechal unášet proudem města a obdivoval tu krásu a útulnost. Nakonec, když kocovina trochu opadla, opláchl se v kašně se sochou hobita lijícího si do úst proud vína ze sudu a vzpomněl si na Pierra Tennauxe. Věděl, kde je jeho dům, nebyl totiž daleko od krámku s kouřením ze Sorbe. Rozhodl se spojit příjemné s užitečným.
Zabušil klepadlem na dveře luxusní rezidence. Otevřel mu jakýsi hezký mládenec s dosti prkennými pohyby.
„Dobré ráno, přejete si?“
„Dobré ráno. Hledám pana Tennauxe.“
„To je mi líto. Pan Tennaux tu momentálně není. Mám mu něco vzkázat?“
„Snad... ani ne. Kdy se asi tak vrátí?“
„Nikdy to nevím přesně, ale měl by se vrátit nejpozději se západem slunce.“
„Děkuju.“
„Rádo se stalo.“
Schirrů se nemohl zbavit pocitu, že ten chlapec má něco s páteří a mimickými svaly. Za celou dobu jejich krátkého rozhovoru se totiž ani jedno nepohnulo. Vydal se k severnímu okraji města, kde byl obrovský park s jezírky, kanály, ostrůvky a altánky. Nějakou dobu se jen tak potuloval a pozoroval zamilované párečky.
Najednou se stalo něco příliš divného, než aby to Schirrů očekával. Zem si ho přitáhla tak prudce, že dopadl na kolena. Ruce zabořil do trávy a snažil se udržet aspoň v této pozici. Jenže zem ho přitahovala stále víc a víc, až nakonec ležel rozplácnutý na břiše s obličejem zarytým do hlíny.
„Slyšíš?“
„Co je to? Co se…“
„Slyšíš mne, Schirrů?“
Znělo to tak bolestně a zoufale. To promlouvala země. Plakala.
„Poslouchej! Poslouchej, Schirrů!“
Náhle země Schirrůa odmrštila a on zůstal stát na svých roztřesených nohách. Tělem mu proudilo takové množství energie, že se začal bát, jestli mu neublíží.
To, co následovalo potom si Schirrů vybavoval jen matně. Pálilo ho celé tělo a marně se pokoušel trochu zpomalit svoje překotné pohyby. Musel si do úst nacpat kus trávy, aby si nerozdrtil zuby, jak měl pevně stisknuté čelisti. Hledal cestu zpátky do města, ale když ji našel, zjistil, že město je to poslední místo, kde by teď chtěl být. Otočil tedy zas do parku a jen tak pobíhal sem a tam.
Horší ovšem bylo, že přestával kontrolovat svoje magické schopnosti. Měl co dělat, aby z něj nezačaly vyletovat pyrosféry a nebyl si jist, jestli to, co vidí, jsou jeho halucinace, nebo iluze, které samovolně utváří. Dostal strach, že ho někdo uvidí a bude podezřelý. Zdálo se mu, že dýchá příliš nahlas, takže se pokoušel zadržet dech, ale jen se mu víc zamotala hlava a začal padat k zemi.
Něčí ruce ho podepřely a pak byl opatrně veden mezi stromy, do stínu. Tam ho kdosi uložil do trávy a dal mu napít. Uslyšel znovu nářek země, ale teď už jen potichu, z dálky. Až teď zjistil, jak strašnou měl žízeň. Pil tak dlouho, dokud se málem nepozvracel. Potom upadl do podivného stavu, kdy se vůbec nebyl schopen pohnout, ale mysl už se trochu uklidnila a sevření čelistí povolilo. Schirrů usnul a zdál se mu sen.
Sen o krásné půlelfce, která leží na kamenné podlaze a několik mužů do ní kope.
Gruson van Destriel zemřel. Doktor Gomse slíbil, že ho nenechá trpět a svůj slib splnil. Leira van Destriel svého otce pohřbila přesně podle instrukcí v jeho závěti – asi osmdesát mil na jiho-jihozápad od ostrova Szagtalanít és Ilatosít. Pak předala veškeré obchodní záležitosti a správu ostrova do rukou doktora Gomseho a odplula. Rozhodla se, že vyhledá svojí babičku v Porsielu. Byla to její jediná příbuzná, se kterou by se mohla bavit, maminka Sarity.
„Slečno? Slečno?“
„Pojď dál, Tasio.“
Mladík pro jistotu ještě jednou zaklepal a pak vstoupil do Leiřiny kajuty. Nějakou dobu jen rozpačitě stál u dveří a přešlapoval z nohy na nohu.
„Je všechno v pořádku, Tasio?“
„Jo, všechno, slečno. Jenom jsem chtěl... totiž chlapi mají... teda jako jestli byste si nešla na palubu trochu vypít a zatancovat.“, vypadlo z něj konečně. Leira se zamyšleně usmála a zlatou stužkou založila rozečtené Námořnické Příběhy a Pověsti. Bylo jí jasné, že když nepůjde, budou muset námořníci svoji zábavu přesunout na jindy. Aby madam van Destriel nebyla rušena.
„Tak ale jen na chvíli. Doprovodíš mě?“
To bylo kruté. Leira věděla, že nikdo z námořníků nemá znalosti etikety nebo jen prostě slušné vychování. A obzvlášť Tasio byl vždy k smrti vyděšen, když ho Leira o něco podobného požádala. Nikdy nevěděl, z které strany k dámě přistoupit, kterou paži jí nabídnout, jak ji usadit u stolu...
Opravdu – ani tentokrát nevěděl, jak se má zachovat, tak před sebe jen zmateně vytrčil obě ruce, ať si slečna vybere. Leiře náhle přišlo Tasia líto a rozhodla se jej netrápit. Chytila ho kolem ramen, jak to bylo u námořníků zvykem a nohou otevřela dveře.
Na palubě ji uvítal jásot. Kolem Tasia se hned shluklo několik starších námořníků a začali ho poplácávat po ramenech – svůj úkol splnil. Moře bylo klidné a loď se jen mírně pohupovala. Rozesadili se po sudech na zádi (aby kormidelník nezůstal sám) a vytáhli dvě láhve levného vína. Leira si významě odkašlala.
„Ale no tak! Já vím o těch soudcích v kýlu. Koukejte je přinést!“
Námořníci se po sobě rychle rozhlédli. Pak se dal kapitán Sandrin do smíchu: „Teda madam! Jak jsme mohli bejt tak blbý, abysme si mysleli, že na týhle lodi vo něčem nevíte. Dyk vy ste uměla plachtit dřív než tady Tasio! No tak skočte pro ty soudky, hoši. Ať nemusíme dámě nalejvat tohle čůčo!“
Kapitánův příkaz byl okamžitě splněn a hoši vyrukovali kromě zmíněných soudků s vínem z císařských vinic ještě s několika lahvemi pálenky, o nichž Leira nevěděla. Nicméně najevo to nedala, aby neklesla v ceně. Bylo to od jejích sedmi let poprvé, kdy pila jen tak, z lahve. Kapitán Sandrin potom vystřídal kormidelníka a ten si doběhl do jejich kajuty pro housličky. Tancovalo se.
Podnapilí námořníci potom uctili památku Leiřina otce tím, že do moře vylili jeden ze soudků a kapitán pronesl krátkou řeč, kterou se mu podařilo rozplakat všechny včetně sebe. Poté všichni přísahali věrnost rodu van Destrielů a hlavně Leiře, která k nim vždy byla nejvlídnější.
Když už se několikrát vystřídal smích, pláč, zpěv i ticho, osaměla Leira s Tasiem na přídi. Možná se pokoušel Tasio opít sebe, aby se zbavil ostychu. Možná se pokoušel opít Leiru, aby byla povolnější. Opili se oba, ale Leira jen propadala záchvatům smíchu a Tasio usnul.
„Hej, krasavče! Tak se trochu prober! Slyšíš mě?“
„Hmmmm...“
„No tak, no tak! Zdvihni tu hlavu. Musíš vypít trochu tohohle.“
Schirrůovi do krku proudilo cosi teplého a nasládlého. Ležel na nějaké nepohodlné posteli a nad ním se skláněl hubený elf s ostrými rysy. Ta teplá a nasládlá věc Schirrůa trochu probrala. Zkusil se posadit. Posadil se.
Byla to nějaká chatrče, či snad chýše, velmi skromně zařízená.
„Takže ty seš ten nadějnej magik, jo?“
„Kdo, kde, …?“
„To teď neřeš a ještě se prospi. Pak si můžem promluvit.“
Když se Schirrů znovu probudil z neklidného spánku, byla chýše plná elfů, hobitů a bylo tam i pár lidí. Zjistil, že ho zřejmě někdo přenesl na slamník na zemi, protože se akorát díval na postel, na níž předtím spal. Teď zjistil, že to spíše než postel byla truhla. Z ní teď ten hubený elf vytahoval meče, jeden za druhým a podával je dál.
Nejdřív si Schirrů myslel, že se ještě neprobudil, ale pak ho jeden nemotorný hobit udeřil jílcem do kolene. To ho definitivně probralo. Zmateně civěl, na proces zbrojení. Co to bylo? Jakási domobrana? Ochotnické divadlo?
„No moc nekoukej a taky něco popadni, každej dneska přijde vhod.“, drcnul do něj hubený elf.
„Můžeš mi říkat Arman.“
„Co se děje?“, na víc se zmatený Schirrů nezmohl.
„Do města míří císařská garda. Vezou nějakou vyhlášku o tom, že elfové nesmí do škol, do parků a pár podobnejch vejmyslů. Takže na sebe hoď něco důstojnějšího, popadni tohle a alou k jižní bráně!“, vrazil Arman Schirrůovi do ruky meč. Krátce na to společně s ostatními odešel.
„Něco důstojnějšího?“, zeptal se Schirrů prázdné místnosti. Místnost neodpověděla.
Město bylo na nohách. Všichni spěchali k jižní bráně, kterou do Darenova Ústí vstupovala Císařská silnice. Ta spojovala Darenovo Ústí s Pors Andan, takže se jednalo o jednu z nejdůležitějších obchodních tras Arkánie.
Schirrů se tlačil davem kupředu, ale moc mu to nešlo. Po chvíli ho hlučící hmota namáčkla na zeď, takže jeho jediná cesta teď vedla do jakéhosi hostince. Když si uvědomil, že ještě nesnídal (a ani nevečeřel a neobědval), nechal dav davem a zamířil k volnému stolku.
„Schirrů? Seš to ty?“
Mladý kouzelník pohlédl do kulaté dobrácké tváře.
„Bene!“
„Schirrů!“
„Co ty tady?“
„Ále stará tak prudila, když sem se zdejch, že to nešlo vydržet. Furt že sem hajzl hajzlácká a že nejsem jako zvodpovědnej manžílek. Že co sraní se mnou má. A já jí jednu řach, ať drží hubu. No a vona prej, že sem násilnickej tentononc a že prej by jí bylo líp beze mě. No mám já takovoudle škrkavku zapotřebí? Tak teda doufam, že jí je nýčko beze mě líp, harpyji jedný!“
Ben si notně přihnul z korbele a tlumeně říhnul.
„Stará a blbá. Ale nýčko mám jiný plány, kamaráde! Koupil sem kousek půdy u Dolní Stráně a budu pěstovat vínečko. Na tabák sral gizendr, stejně to moc neneslo... Teda samo sebou až na ten tvůj báječnej kšeft v Rippe. No a místo pro nějaký to huleníčko se mezi tim vínkem dycinky najde, viď. Navíc mam nýčko posilu.“, usmál se tajemně Ben.
„Ale! A kohopak?“
„Jasmínku. Je to moc krásný a moc chytrý děvče. Měla už tu bejt, ale asi jí zdržel ten šrumec venku. Jo a doufám, že deš teda taky bojovat za tu rovnoprávnost, či co.“, pohlédl na Schirrůův meč.
„Už to tak vypadá.“
„Procházel tudy ten tvůj novej mistr a všeckny burcoval, ať jako nepustíme tu císařskou pakáž do města.“
„Amir? A kde je teď?“
„No bude asi na bráně. Vypadal, že tady tomu docela velí.“
Schirrů se zdvihl.
„Já už asi musím, Bene. Abych to nepropásl. Kde tě najdu?“
„Tři nebo čtyři míle jižně vod Starý Mokrý. Až přijde Jasmínka, vyrážíme. Takže se měj parádně a nezapomeň se vokázat!“
„To si piš! Na shledanou, Bene!“
„Na brzkou! A vem to zadním vchodem, dostaneš se rovnou k bráně.“
U brány se mezitím shromáždilo ještě víc odpůrců císařské moci. Mezi jinými i všechny studentky dívčí lučištnické školy. Několik z nich si Schirrůa všimlo a teď mu mávaly. Schirrů rozpačitě odpověděl a prodíral se dál, dopředu. Náhle zaslechl vzrušené hlasy: „Už jedou! Už jsou tady!“ Pak se ozval i dusot kopyt.
„STŮJTE!“, rozlehl se nad hlavami přítomných známý hlas.
„Já, Amir Ferhis, člen Magické Lóže v Lardo, Oheň Osudu a pravá ruka Lantiana di Covenna vám zakazuji vstoupit do tohoto města!“
„Neprojdete!“, ozval se čísi hlas.
Schirrů se konečně dostal úplně dopředu a uviděl Amira: měl na sobě ještě honosnější hábit než obvykle. V ruce držel nádhernou mágskou hůl s obrovským zářícím kamenem místo hlavice (Schirrůovi došlo, že si ji opatřil jen kvůli této příležitosti, protože, jak sám říkal, taková věc je sice pěkná, ale tahej se s ní!) a zdál se tak o dvě hlavy vyšší. I jeho hlas byl hlubší a silnější než obvykle.
Vojáci císařské gardy se zastavili v bezpečné vzdálenosti a jejich kapitán rozmotal list pergamenu.
„Toto je vyhláška císaře Arkánské říše, Tybalta de Trois, syna První Hvězdy, správce provincií Batinor, ...“
„Ať si Tybalt narve svojí první hvězdu do prdele!“, vykřikl kdosi zezadu. Amir dav utišil dramatickým gestem a naznačil kapitánovi, ať sestoupí z koně a přijde blíž. Ten po krátkém zaváhání uposlechl a došel až k Amirovi. S překvapeným výrazem se zjevně proti svojí vůli uklonil a pak se nějakou dobu potichu bavili. Kapitán císařské gardy se s tvrdým výrazem otočil na podpatku a došel zpět ke svému koni. Ještě jednou se ohlédl za Amirem a nasedl. Císařská garda otočila a vydala se zpátky do Pors Andan. Dav shromážděný u jižní brány propukl ve hřmotný jásot.
Amir je nechal chvíli ječet a pak je stejným dramatickým gestem opět umlčel.
„Nevyhráli jsme.“, řekl.
„Získal jsem tři týdny času a začáteční pozici pro vyjednávání, ale přijdou znovu. Teď už je jen na vás, jestli je pustíte do města.“
„Nikdy!“, ozvalo se z davu.
„Nemohu toto město dále chránit z pozice člena Magické Lóže v Lardo. Svěřuji tedy vedení odboje do rukou Armana. Je schopný a má bystrý úsudek. Důvěřujte mu.“
Z davu se vymotal onen hubený elf, který se ujal Schirrůa, když k němu promluvila země. Stoupl si po boku Amira a krátce se uklonil.
„Nehodlám pustit do města císařskou gardu! Nehodlám se nechat ponižovat a nehodlám sledovat, jak moji přátelé končí na popravišti. Jestli jsou jediným řešením zbraně, tak je Tybaltovi narveme tak hluboko do krku, že se nestihne ani pomodlit ke svojí rasistické hvězdě!“
Amir nechal Armana řečnit a vykročil k Schirrůovi.
„Kéž bych mohl sdílet jeho nadšení.“, pronesl tiše.
„Císař se nenechá zastrašit. Na to je příliš oddán svojí myšlence.“
„Co tím myslíš?“, zeptal se Schirrů.
„Chce vyhladit elfy.“
Schirrů zůstal civět s otevřenými ústy.
„No nekoukej tak. Je to idiot a fanatik – nejhorší kombinace. Pojď, musíme za Pierrem.“
Pierre Tennaux je nóbl člověk. Stejně jako Amir Ferhis i on si potrpí na drahé oblečení, jídlo a pití. Má přepychový dům s nádhernou zahradou (či spíše parkem) na tom nejlepším místě v Darenově Ústí. Je velmi váženým občanem a mezi mágy je uznáván jako skvělý telepat, učenec a učitel. Jako většina mágů žije sám, přestože o různé nabídky rozhodně nouzi nemá.
A ještě něco. Je vynikající šermíř. Několik šermířských triků známých v Arkánské říši dokonce nese jeho jméno. Zato Schirrů si se svým mečem evidentně neví rady.
„Tak znovu: útok shora. Braň se!“
„Jau!“, Schirrůův meč skončil už potřetí na podlaze.
„To byla zase hrozná rána, pane Tennaux!“
„Ne, to byl velmi slabý a pomalý výpad. Teď trochu přitvrdím.“
„Ale... JAU!“
Amir Ferhis opět někam zmizel. Mezitím se Schirrů učí u pana Tennauxe. Po ránu nová kouzla, procvičování těch, které už umí a prohlubování znalostí o principech magie. Odpoledne pak posilování těla, šerm a jízda na koni. A večer?
Pochopitelně s Genwaedel do města za zábavou. Dá se říci, že se z nich staly „nejlepší kámošky“. Byli teď každou volnou chvíli spolu, neustále se potloukali po Darenově Ústí objevovali krásy místních podniků a užívali si všech možných lákadel městského života.
Jednoho dne se Schirrů vracel do domu pana Tennauxe pozdě večer (ano, opilý). Opět mu otevřel prkenný sluha Samuel, který, jak se zdálo, nikdy nespal. Schirrů si dokonce uvědomil, že jej ani neviděl jíst, pít nebo projevit jakoukoliv emoci.
„Dobrej večer, Samueli.“
„Dobrý večer, pane Schirrů. Budete si přát noční svačinu?“
„Ani ne... hele, Samueli?“
„Ano, pane Schirrů?“
„Spíš vůbec někdy?“
„Ne.“
Schirrů se uchechtl, ale pak mu došlo, že Samuel zřejmě nežertuje.
„Počkej, počkej. Jak... jak to?“
„Nejsem člověk, pane Schirrů. Jsem Darbitt, umělá bytost. Pan Tennaux mne stvořil.“
„Cože?!“, vyděsil se mladý půlelf.
„Jsem ukázkou precizní magické, alchymistické práce a mechaniky. Tak mi to řekl pan Tennaux.“
„A nepřipadne ti to... no... ponižující?“
„Ne. Nejsem schopen cítit emoce a to ze mne dělá ideálního sluhu.“
Schirrů ještě chvíli nevěřícně kroutil hlavou a pak se vydal směrem ke svému pokoji. Samuel ho však zadržel.
„Pan Tennaux vzkazuje, abyste se dostavil do modrého salónku. Přijel pan Ferhis a nějací další hosté, prý byste měl být u toho.“
„Fajn, jen se trochu opláchnu.“
Schirrů sešel do modrého salónku, kde už seděli Tennaux s Amirem a ještě dva elfové. Jeden starší, v zelenohnědé uniformě (uniforma elfských vojenských oddílů) a druhý o něco mladší v podobné, jen méně formální uniformě. Oba měli černé vlasy, ten starší dlouhé, stažené vzadu jednoduchou sponou. Ten mladší, který Schirrůovi docela padl do oka, měl vlasy střižené na krátko.
Bylo jasné, že to jsou vojáci. Už jen proto, že o jejich křesla byly opřeny nádherné dlouhé luky. Vypadaly úplně jinak, než ten, který si Geny přivezla z Hradce. Mohlo by se zdát, že jsou spíše na ozdobu, ale v napětí tětivy bylo cosi, co silně připomínalo rychlou smrt.
„Dobrý večer, Schirrů.“, přivítal ho pan Tennaux.
„Nazdar.“, na to Amir.
„Dobrý večer.“, uklonil se krátce Schirrů.
Oba vojáci jen kývli hlavou a zkoumavě si jej prohlédli. Pan Tennaux vstal a řekl: „Dovolte, pánové, abych vám představil Schirrůa. Je to velmi nadějný žák, kterého právě učím. Schirrů, toto je kapitán Fiamon z Hraničního Hvozdu a jeho synovec Alendiel.“
Podali si ruce. Alendiel si Schirrůova svůdného pohledu (to si skutečně o poulení očí a podivné grimase Schirrů myslel) vůbec nevšiml. Zato Fiamon ho sjel pohledem tak, že si připadal nahý, ale příjemné to nebylo. Fiamon totiž nebyl příjemný. Hovořil tvrdě a slova odsekával, jakoby každému chtěl naznačit: naštvi mě a bude tě to mrzet.
„Pierre, nemyslím si, že je nutné, aby byly našemu rozhovoru přítomny jakkoliv nadané děti.“, řekl. Schirrů si odfrkl.
„Kapitáne Fiamone, chci, aby tohle dítě slyšelo všechno, o čem se tu bavíme. Pokládám to za důležitou součást jeho výuky.“, namítl Amir.
„Jenže tady nejsme ve škole, pane Ferhisi. Tady umírají moji elfové.“, vztyčil se Fiamon.
„A neumírají právě proto, že nedostali náležitý výcvik? Chci, aby tu Schirrů byl, protože je velice schopný. Chcete, aby na místo vašich mrtvých vojáků nastoupili neschopní neinformovaní cucáci?“, založil si Amir ruce.
„Na místo mrtvých vojáků?!“, zděsil se Schirrů.
„Obrazně řečeno.“, uklidnil ho šeptem pan Tennaux. Kapitán Fiamon se znovu posadil a chopil se své sklenice vína. Napil se a odkašlal si: „Budu ho tedy ignorovat.“
„KAPITÁNE FIAMONE!“, zahřímal Amir. „Uznávám vaše zásluhy na bezpečnosti Hraničního hvozdu a vaše válečné zkušenosti, ale ten chlapec by vás v lecčem mohl poučit! Proto se k němu budete chovat jako k rovnocennému partnerovi!“ Schirrů si nedokázal představit, v čem by mohl poučovat kapitána elfských legií, ale přesto se ve svém křesle napřímil a vrhnul na Fiamona bohorovný pohled.
„Vraťme se tedy k situaci u brány Duvael.“, odvedl řeč Alendiel.
„Ano, to bude lepší.“, odsekl Fiamon. „Zatím se nám daří udržet skřety v horách, ale dlouho to nezvládneme.“
„Máte nějaký nápad?“, zeptal se Amir.
„Hodláme požádat o pomoc císaře.“
„Tak hodně štěstí.“, ušklíbl se tiše Schirrů. Kapitán Fiamon ale ukázal, že sluch mu slouží velmi dobře.
„Copak, chlapečku? Chceš nás poučit?“
„Strýčku...“, pokusil se zvládnout situaci Alendiel.
„Chceš se snad nabídnout, že vtrhneš to hlubin Montas Frontera a pobiješ skřety?“
Kapitán Fiamon už zase opustil svoje křeslo a stoupl si nad Schirrůa.
„Kolik ti je let? Kolik bitev už jsi vedl? Kolik tvých vojáků zemřelo na bojišti? Co víš tak úžasného, že si dovoluješ se mi vysmívat?“
„Vím, že císař hodlá elfy vyhladit, kapitáne.“, odvětil vzdorovitě Schirrů. „Takže upřímně pochybuju, že by vám byl ochotnej pomoct.“
„Cože?!“, zarazil se Fiamon. Alendiel se polekaně rozhlédl po ostatních.
„Je to tak, Fiamone.“, pronesl pan Tennaux.
„Už začaly popravy a pronásledování. Tady jsme zatím v bezpečí. Zatím. Od císaře nečekej víc, než dýku do zad.“
Kapitán Fiamon se zhroutil do svého křesla. Alendiel se k němu naklonil a cosi mu říkal jakýmsi elfským nářečím, jemuž Schirrů nerozuměl. Fiamon zdrceně přikyvoval a jen občas krátce odpověděl. Pak oba naráz vstali. Alendiel si na rameno pověsil luk.
„Musím okamžitě vydat rozkazy našim mužům. Omluvte mne.“, odešel a za Schirrůem se ani neohlédl. Fiamon si prohrábl vlasy: „To drasticky mění celou situaci. Budeme potřebovat pomoc z Lardo. Pane Ferhisi žádám vás, abyste tuto zprávu do Lardo doručil. Věřím, že máte rychlejší způsoby přenosu zpráv než já.“
„Bohužel. Není to jen náš fyzický svět, v němž se dějí nepravosti, kapitáne. Dálkové magické přenosy jsou už asi týden neúspěšné. Nedokážu do Lardo dostat zprávu rychleji než kterýkoliv posel.“
„Dobrá, pošlu někoho ze svých. Můžete alespoň odhadnout, do jaké míry je bezpečný průchod přes Epetiel?“
„Očekávám odtamtud zprávy. Ale zatím nevím nic.“
Epetiel. Lardo. Schirrů ta jména znal. Lardo je elfská země na sever od Montas Frontera. Stejně se jmenuje i hlavní město. Vždycky obdivoval obrázky osmi bílých věží v knihách mistra Olease. Epetiel je obrovský les. Pokrývá drtivou většinu území Lardo a zřejmě je to největší a nejstarší les na Antares. Ta místa jsou spojena s takovým množstvím legend, pověstí, tajemství a proroctví, že kromě Selibanské či Nargonulské plošiny neexistuje v Arkánské říši nic tajemnějšího.
„Můžeme očekávat pomoc Magické Lóže?“, vzhlédl Fiamon k Amirovi.
„Nemohu zatím hovořit za ostatní členy, ale podpořím vás na nejbližším sněmu.“
„Dobrá. Jinak jsme sami. To tedy znamená...“
„Pan Schirrů má návštěvu.“, přerušil debatu Samuel.
Do modrého salonku vpadli dva mladí elfové a s nimi rostoucí kaluž krve. Ten, který neměl rozpárané břicho a mrtvolnou barvu ve tváři byl Seramus.
Ten, který teď ležel v pokoji pro hosty se silnou vrstvou obvazů kolem trupu a spal, se jmenoval Paltas. Břicho mu rozpárala císařská čepel, když spolu se Seramusem utíkali z vězeňského transportu.
„Zde zůstat nemohou, Schirrů. To ,doufám, chápeš.“
„Jasně, pane Tennaux. Zkusím je uklidit do lučištnický školy.“
„To také není dobrý nápad. Ta škola je pod přísným dohledem císařských agentů. Vedou ji totiž hlavní představitelé opozice.“
„Ale ne! Tak co s nima?“
„Zkusíme se zeptat kapitána Fiamona. Snad by se o ně dokázal postarat.“
„Nikdy!“ Kapitán Fiamon nesouhlasí.
„Tihle spratci naprosto zbytečně mrhají svými životy, zatímco jich je třeba u brány Duvael! Nebudu jim pomáhat. Pokud chtějí pro nic za nic zemřít, tak prosím. Není to moje záležitost.“
„Fiamone, oni nechtějí zemřít. A proto se brání císařské gardě. Jejich rodiče byli odvlečeni a popraveni. Jejich přátelé jsou ve vězení nebo na útěku. Neumírají pro nic za nic.“
„Oba dva stanou v řadách vojáků, kteří drží skřety pod horami, Pierre. Hned, co se ten druhý uzdraví. Víc udělat nemohu.“
„Děkuju, kapitáne.“, ozval se Schirrů.
„Galene?“
„Leiro?“
„Říkal jsi, že mě miluješ.“
„Miluju.“
Tak to mi nic neulehčí. Pomyslela si Leira
Pokoj Galena Tracia v ubytovnách Magické Univerzity v Lardo byl zařízený skromně. Leiře se líbila vůně knih a pergamenů, odraz Lardského vodopádu na stropě, tiché bzučení toho obrovského úlu hned za dveřmi.
„Nevím, jestli tu s tebou budu moct zůstat, Galene.“
…
„Já vím. Něco už mi říkal Damien. Schirrů má taky něco důležitýho?“
„My oba. Víš…“
Leiře se do toho vůbec nechtělo. Měla Galena ráda. Moc ráda.
„Do měsíce musíme odjet.“
„Do měsíce? Tak brzy? Proč?“
„Nemůžu ti to říct, Galene. Lantiano… Je to prostě tajný.“
Galen na ni vrhl jeden z těch pohledů, které na něm milovala. Dětsky nevinný a zároveň spiklenecký.
„Jste samá tajnost, slečno van Destriel. Samé…“
Polibek.
„…tajné…“
Polibek
„…poslání…“
Objala ho pevně. A po tváři se jí rozběhla slza. Jen jedna. Jakoby její slzy věděly, že jich bude ještě zapotřebí.
Seramus a Paltas odcestovali s Fiamonem do Hraničního Hvozdu a Schirrů se vrátil k učení a výcviku. Docela se zdokonalil v zacházení s mečem a co se týče jeho magických schopností... Nikdy nevěděl, co všechno zvládne. Teď to opravdu vypadalo, že učení mistra Olease nestálo za nic. Jakoby až teď se doopravdy začal měnit v kouzelníka.
S Genwaedel se sblížil ještě víc. Mohli strávit celé hodiny na terase U Mazaného Krajíce a jen si povídat.
„A když jsem jí řekla, že má uhry, tak se nakrkla a šla to zajíst.“
„Ty seš pěkná mrcha, Geny. To ti jí nepřišlo ani trochu líto?“
„Blázníš? Vždyť má uhry!“
Od jejich stolku se dnes snad už po tisící rozlehl nezastavitelný smích.
„Hele, Schirrů, já už musím pádit, jinak se po mně budou shánět.“
„Tak zas zejtra?“
„Jasně, necham ti tu trochu peněz...“
„Ale houby! Platim já. Zapomínáš, že mluvíš s budoucím pánem magie!“
„Tovížejo, tak dobrou!“
Schirrů nijak nepospíchal, tak se trochu prošel. V domě pana Tennauxe ho opět přivítal umělý Samuel.
„Dobrý večer, pane Schirrů. Pan Tennaux se dnes účastní nějaké schůzky s panem Ferhisem. Oba dva přijdou krátce po půlnoci. Vzkazují vám, abyste na ně počkal v jídelně. Připravil jsem tam pro vás malé občerstvení.“
„Díky, Samueli.“
Vydal se do jídelny, kde musel Samuel strávit přinejmenším dva dny, aby to všechno připravil a nazdobil. Trochu se najedl a otevřel si láhev vína. Čekal.
Po nějaké době ho jakýsi zvuk vytrhl z dřímoty. Vzal s sebou víno a šel se podívat. V předsíni mu láhev vyklouzla z ruky, zůstal vyděšeně stát.
Samuel ležel zkroucený na podlaze. Na tváři měl stále svůj neutrální výraz, jen ústa měl otevřená. Z nich mu stoupal proužek dýmu.
„Kurrva!“, zaklel a rozběhl se do tělocvičny. Tam vytáhl ze stojanu jeden z mečů a vrátil se k Samuelovi. Nepředpokládal, že by to k něčemu bylo, ale zamknul dveře na všechny zámky, co na nich byly. Co se děje? Kde jsou sakra Amir s Tennauxem. Podle chronometru v tělocvičně už je hodina po půlnoci.
Schirrů se rozhodl, že počká zde.
„Otevřete!“, bouchání na dveře.
„Kdo je to?“, houkl vyděšený Schirrů. Dveře mají i magický zámek, který ve svém okolí pozměňuje akustické podmínky. Hlas za dveřmi zní jako kvílení větru.
„To sem já, Geny!“
Nikdo jiný neví, že jí tak říká. Schirrů začne překotně odemykat zámky, až i poslední tlumeně cvakne a dveře se otevřou. Na prahu stojí Genwaedel a Darenovo Ústí je v plamenech. Schirrů ale nemá čas jen tak zírat, protože ho mladé tělo lučištnice ihned postrčí dovnitř.
Genwaelel přibouchne dveře a opře se o ně.
„Musíme zmizet. Jsou tu koně?“
„Co se... Kde je...“
„Tennaux je mrtvej a Amir zmizel. Musíme okamžitě z města!“
V tělocvičně je skrytý vchod do tajné chodby. Ta vede do stáje, která je v parku, v severní části města. Tudy odcházeli Paltas a Seramus s Fiamonem. Tudy teď běží Genwaeldel se Schirrůem a za nimi už se ozval rachot vyražených dveří. Už za nimi zní dupot v tajné chodbě, jejíž vchod už Schirrů nestihl zamaskovat.
Když se koně dávají do běhu, stáj už se plní vojáky císařské gardy. Dva mladí jezdci mizí v temnotě, kterou jen občas ozáří zášleh plamenů z hořícího města. Míří na sever – k Hraničnímu Hvozdu, skrz Olšový Háj. Za nimi však stále blíž a blíž zní dusot kopyt.
Náhle kolem nich cosi zasviští. Šípy! Ale letí proti nim. Dříve než stihnou koně zastavit, ze tmy Olšového Háje se vynoří skupina jezdců s dlouhými luky. Za Schirrůem se ozve tiché zachroptění a žuchnutí. Další šípy. A další chroptění a pád z koně na zem. Jejich pronásledovatelé jsou mrtví.
„Držte se nás.“, ozve se směrem od lučištníků elfský hlas.
„Dovedeme vás do Epet Frontera!“
Epet Frontera – jméno Hraničního Hvozdu ve Starší Řeči. Jsou to přátelé. Snad. Pobídnou koně a vyrážejí dál na sever.
Za chvíli zrychlí. A ještě. Schirrů už nevidí, kde je Genwaedel. Tma je moc hustá. Už vidí jen jednoho jezdce před sebou a toho se drží jako klíště. Další zrychlení. Schirrů už začíná pochybovat, že se v té rychlosti udrží na koni.
V tom jezdec zastaví svého koně. Schirrů také. Jezdec sesedne a doslova stáhne mladého půlelfa ze sedla. Tasí meč. Schirrů také. Ticho. Čekání.
Z ničeho nic se elfova postava ohne v pase a téměř s neslyšným vzdychnutím se sesune k zemi. Je mrtvý. Schirrů tam zůstal sám. Kdesi v Olšovém Háji. V naprosté tmě. Sám s nepřítelem.
Ten právě prozradil svoji pozici tichým šustnutím látky. Schirrů se tím směrem ohnal, ale jen promáchl. Ten prudký pohyb ho převážil a on dopadl na jedno koleno. V zápětí se za ním ozval svist čepele a Schirrů ucítil, jak mu cosi trhá oblečení na zádech.
Překulil se a posadil na zadek. Mečem začal zuřivě máchat před sebou. Jen tma. Pak se náhle vše rozsvítilo do jasných barev a rychle ztmavlo do krvavě rudé. Náraz čehosi tvrdého na jeho čelist převrátil Schirrůa na záda. V následujícím okamžiku pronikla čepel do jeho boku.
Vzepjal se, aby unikl té bolesti, ale ona ho podržela na zemi. Les kolem byl teď ozářen ohňostrojem barevných skvrn. Na zlomek vteřiny Schirrů zahlédl svého nepřítele. Pak mu výhled zakryla velká teplá hmota. Ztratil vědomí.
Diskuze
Naprosto perfektní a ač nerad dávám 5*, byl jsem nucen uznat, že si to ta povídka vskutku zaslouží. Snad jen zde mohlo být více informací o Leiře a jak se říká, všeho moc škodí, takže bys mohl ubrat závorek. Alespoň mně to občas trochu vadilo. Ale to rozhodně není důvod k tomu, abych ti snížil hodnocení. Takže u mě máš za pět, hošánku
Váhala jsem nad tím dát 5 hvězdiček. Všichni tu tvůj výtvor ohodnotili tímto počtem. Po přečtení ale musím uznat, že si je plně zasloužíš. Nisméně mě trošku zarazilo jméno Schirrů-připomnělo mi Zaklínače.
První slovo ve mě vzbudilo předsudky, které ale brzy vyprchaly.
V poměru ku délce je to dobré tím, že to není rozvláčné a že se u toho člověk nenudí.
Já tady na to nejsem moc povolaný kritik, takže se spokojím s tím c napsali ostatní. A sám si uvědomím, že je to velmi dobré.
Dát 5? "No a proč néé!"
Dílo už tady dost rozebrala Shelagh a nemám k tomu, co dodat kromě jedné drobnosti : " Amir nemá vousy. Kdyby je měl, usmíval by se pod vousy" - přijde mi to trochu neohrabané (i když v tom místo toho lze najít zajímavé spojení ) - lépe by tam sedělo "usmíval by se pod ně "
Kromě toho mi povídka přijde na začátku dosti zmatená kupříkladu v celém druhém odstavci po započetí vlastního děje (Vstal, oblékl se, ...) je dost obtížné, vyznat se v čase.... to ovšem, jen trochu kazí můj celkový dojem. Jak už řekli jiní - 5* si to zaslouží.
Musím vám znovu všem poděkovat za názory a náměty k zamyšlení. Zkusím to vzít popořadě...
Shelagh: Věta "Kapitán Fiamon nesouhlasí." souvisí s předchozím odstavcem (zeptáme se Fiamona) a je to vlastně taková hříčka. Pokus o filmový střih. Krátké věty... no nevím. Asi si za tím budu stát (mě se to tak líbí :))
Marcus: Škoda, žes neuvedl, které pasáže bych měl rozvést. Díky za kladné hodnocení a co se týče pokračování... Tohle je 1. polovina 1. dílu. 1. díl je již zcela hotov (poze dobrušuji) a stejně tak je již hotova polovina dílu druhého.
Jehuwa: Tvůj příspěvek mi vehnal ruměnec do tváří. To mi opravdu lichotí. Musím se přiznat, že skutečně mám v plánu oslovit nakladatele. Akorát čekám, až dopíšu druhý díl... Musím se ale zastat těch kritiků. Vážím si jejich názorů a to je důvod, proč zde VS nechávám vystaven. Sapkowského cítíš správně. Jak už jsem psal kdesi na chatu (a možná i jinde :), tohle dílko vzniklo podle příběhu RPG hry vlastní výroby, kterou hrajeme. Svět jsme tvořili tak, aby nám vyhovoval, tudíž ...jasná volba. Tyto atributy se pochopitelně přenesly i do příběhu.
Marigold: díky. ...víc jesm k tomu napsat nechtěl... :)
MAATOHA:
Ohledně časů jsem našla další místo, kde by možná bylo lepší použít stejný: Nikdy!“ Kapitán Fiamon nesouhlasí. a na konci rozhovoru „Děkuju, kapitáne.“, ozval se Schirrů.
Ty pasáže, které mi stylově neseděly, byly pouze na začátku. Třeba při vyprávění, nebo i čtení nahlas by mi to možná tak nepřišlo - tam se krátké věty dobře hodí, ale při čtení psaného textu mě rušilo rozkouskování na jednoduché věty (např."Prý tam bloumal jako mátoha a mumlal nesmysly. Dokonce si jí ani nevšiml. Zkrátka podivné. Schirrů se tedy vrátil do mistrova srubu. Nikdo tam.").
Četlo se mi to velmi pěkně, takže za 5*. Jen by mě zajímalo, za jakou dobu jsi schopen napsat pokračování?
S pozdravem Marcus
PS: Sakra, teď jsem si vzpomněl, mohl jsi podrobněji popsat některé části v příběhu. V každém případě to mělo spád, a to se cení.
Jehuwa: Těmi kritiky, kteří by nic podobného nedokázali sesmolit, ani kdyby chtěli, jsi myslel mě? Nějak jsem si nevšimla jiných lidí, co by MAATOHOVI(ZE) něco vytýkali. Piš prosím konkrétně a adresně, ať se na to dá odpovědět. To zaprvé.
A za druhé: rozhodně sem to dílo patří. Tady se scházejí echt fanoušci fantasy, takže si každý, kdo má ambice, může otestovat své dílo, jak by ho čtenáři mohli přijímat. A dozvědět se i od laiků, v čem vidí plusy a mínusy.
Trochu nechápu kritiky lidí, kteří by nic podobného nedokázali sesmolit, ani kdyby chtěli. Toto dílo, mezi zde uveřejněnými, naprosto vybočuje z řady. Není to Béčková fantasy povídka, je to začátek velkého díla. Cejtím z toho trochu A.Sapkowského. Nemám co bych k tomu napsal, jen by to chtělo s tou samou pečlivostí dopsat další díly a může z toho být kniha, která by mohla uspět na pultech fantasy knihkupectví. No prostě na tento server už to snad ani nepatří. Zkus oslovit vydavatele Maatoho, mohl bys (dle mě) prorazit. Hodně štěstí, energie a inspirace přeje Jehuwa.
Alberto_ prostě mě se to líbilo..víc jsem k tomu napsat nechtěl...