Zafoukal vítr a se vší lehkostí sobě vlastní sfoukl poslední zlátnoucí listy ze staré lípy. Pak se ještě otřel o kmen, pocuchal kadeře seschlé trávy a zmizel v nenávratnu. Strom pamatující časy starých králů, kdysi hrdý a rozložitý, krčil se v těchto dnech u neudržované cesty a bál se. Bál se nastávajícího. Cítil ve svých útrobách události, které přijdou a netěšilo ho, že má být jejich svědkem. Stál na malé vyvýšenině, zčásti kamenité, porostlé lučním kvítím. Z vrcholku byl rozhled do kraje a za ranní mlhy připomínal ostrov plující v bílém moři. Cestu postavili dávno zapomenutí stavitelé. Vinula se okolo kopce, aby končila na jedné straně v temném lese a na straně druhé v nedohlednu. Na úpatí kopce stála malá kamenná budova. Opracované kvádry byly umě poskládány, takže tvořily téměř rovné stěny. Přesto nebyly ničím spojeny a držely na sobě svoji vahou.

Z lesa pomalu vycupital kůň a za ním další a další. Jeli pomalu po kamenné cestě, až se jich z hvozdu vynořilo osm. Měli zlatá kopyta a v bledém soumraku každou chvíli odlétla načervenalá jiskra. Byla to ušlechtilá zvířata s inteligentním pohledem a hladkou srstí, která zářila do dáli. Na všech seděli muži. Už od pohledu bylo vidět, že jsou vznešeného rodu, vládci nad životy svých poddaných, stateční válečníci prolévající krev nepřátel svých zemí a svých cílů. Skupinka se pomalu pohybovala po cestě do kopce a stříbrná brnění se leskla v záři zapadajícího slunce. Prapory vesele vlály nad jejich hlavami a ptáci se mezi nimi pomalu proplétali. Když se začaly objevovat první stříbřité hvězdy, předznamenávající blížící se noc, dorazili pod starou lípu. Všichni seskočili dolů ze svých ořů a řinčení brnění vyplašilo nedaleko se pasoucího jelena. Koně v houstnoucí tmě netrpělivě přešlapovali, jakoby očekávali nějaké důležité rozhodnutí. První muž pustil opratě a nechal je volně se houpat ve vzduchu. Všechno najednou ztichlo a rytíři s podivem zjistili, že už ani ptáci si nehrají okolo jejich korouhví a nebe vypadalo, že brzy spadne i s celou svou hvězdnou klenbou. Cítili se stísněně a kradmými pohledy sledovali svého vůdce, který zamířil k chatce kousek pod nimi. Zůstali však stát a z napětí v jejich tvářích bylo vidět očekávání. Šedý obzor lákal stíny a z nebes začaly padat malé kapky. Dopadaly s železnou pravidelností na vše okolo a zanedlouho rozmáčely barevné pláště vznešených rytířů. Vůdce se od ostatních odlišoval korunkou, která byla pevně spjata s jeho přilbou a dávala najevo jeho nadřazenost. Nyní však přilbu sňal a odhalil přihlížejícím svůj obličej. Nebyl starý, ale jeho oči ho zradily a prozradily více, než by si přál. Snad to bylo světlo věků, snad záblesk budoucnosti, ale jedno bylo jasné – nebyl, tím, kým se zdál. Strniště na tváři hovořilo o dlouhé cestě a zarudlé oči o nedostatku spánku. Byl to Failon*, král Hvězdného království**, které se nacházelo ve starém hvozdu a v jeho nejbližším okolí. Lehkým krokem prošel okolo lípy šlapaje přitom po zežloutlé trávě. Ostré kameny mu nikterak nepřekážely a dále na svých místech sledovaly dění světa. Zastavil se před vchodem do kamenné boudy a na malou chvilku se zahleděl do zející temnoty uvnitř. Tvář měl nyní zachmuřenou, jako by očekával velmi špatné zprávy. Těžce oddechoval a hruď se mu pod kovovými pláty dmula nahoru a dolu.

Oblohou projel blesk a ozářil svou velikostí celý kopec. Přeprška se proměnila v déšť, stále sílící přívaly vody se proplétaly mezi kameny a tvořily průzračné potůčky. Vítr se znovu objevil a ukázal svou sílu na větvích staré lípy. Rval dřevo se zuřivostí divočáka, větřícího svůj konec a neusnadňoval ani čekání rytířů. Oni však zůstávali klidní ve své netrpělivosti. Jejich zbraně se jim houpaly u boku ve svých pochvách, trpělivě očekávající svou pravou chvíli. A ta se neodvratně blížila. Již nebude dlouho trvat a mnoho mužů pozvedne své meče v zájmu zachování budoucích. A přece by snad bylo lepší, nechat ostří dále odpočívat. Nebude snad krvavá řež zkázou nastávajících? Posledním soudem lidského rodu? Snad, kdo ví…..

V místnosti byl chlad. Ne větší než venku, přesto lezavější a nepříjemnější. Pomalu se vkrádal pod kůži a svou nenásilnou silou obstupoval Failona. Po stěnách stékaly pomalu kapky a blyštěly se v mihotavém světle svíčky. Nerovná podlaha byla poseta množstvím podivných předmětů a tu a tam se objevila i vybělená kost. Uprostřed stál na vratkých dřevěných nohách stolek, zdobený po obvodu jemnou řezbou. Failon se rozhlédl a jeho pohled upoutal starodávný meč visící na pravé stěně. Jako by pohlcoval slabý svit, který v místnosti byl. Kolem rukojeti se kroutil černý had a svýma záštiplnýma očima pozoroval příchod dávno očekávaného hosta. Za stolem seděla tmavá postava. Obličej měla skrytý pod vyšívanou kapucí a oblečena byla v černém hávu. Hrbila se na dřevěné židli a pronikavě něco šeptala. Měla ruce položené na desce stolu a prsty se jí zatínaly do lesklého povrchu. Ze stínem zakrytých úst stoupala pára a rozplývala se po pár okamžicích na svobodě. Najednou se paže zvedly a odkryly část rysů záhadné osoby. Kapuce nespadla až na ramena, protože zůstala částečně zachycena kovovou čelenkou na temeni. Místnost se zaplnila zářivým světlem a zima zmizela. Vzduch voněl jarem a odkudsi zavála vůně květin. Bylo teplo a Failon se ve svém brnění začínal pomalu potit. Po tváři mu stékaly slané kapičky, třpytily se jako drahokamy a pomalu mizely, vstřebávajíc se zpátky do kůže. Tajemná postava, která nyní nabyla podoby, byla žena. Nikdo mu neřekl, že to bude žena, a ještě k tomu takto půvabná. Ve svých představách, ke kterým se upínal poslední měsíce, si zkoušel vykreslit podobu člověka, kterého hledá. Nejpravděpodobnější se mu zdál starý, ale moudře vyhlížející shrbený muž , zarostlý stříbrným vousem po celém obličeji. Oči by měl mít hluboké a vědoucí, protože nikdo toho neprožil tolik, jako on. Vrásky se mu měly zařezávat do tváře a měl se opírat o zkroucenou hůl, která by mu pomáhala v pohybu. Ale to byl omyl. Teď to již věděl. Oči, do kterých hleděl, byly hluboké a vědoucí, jako z jeho představ. Díval se do nich a topil se v nekonečnu, potácel se mezi vznikem a zánikem, točila se mu hlava a podivně ho začalo pálit u srdce. Musel odvrátit zrak a hned se mu ulevilo. Oči byly to jediné, se kterými počítal a se kterými se dokázal smířit. To ostatní mu bylo neočekávaným překvapením, nevyjasněnou záhadou a nerozluštitelnou hádankou. Ne že by měl problémy v jednání se ženami, to vůbec ne. Poznal již mnoho krásných princezen a krásné služky na jeho hradě také nechyběly. Nebyl ženatý, ale rozhodně byl dost zkušený na to, aby věděl, že v řeči ženy se skrývá jed a v jejím půvabu zrada. Světlo v místnosti se pomalu tlumilo a vracelo se opět do normálu. Nepohaslo však úplně. Svou silou hravě stačilo na to, aby osvětlilo celou místnost a Failon si mohl prohlédnout po počátečním šoku důkladně tu, která měla být rádcem jeho brzkého konání. Temně černé vlasy padaly jako vodopád směrem k zemi a na ramenech se tříštily do slabých pramínků. Pronikavé oči dominovaly celému obličeji a poutaly pozornost každého pozorovatele. Růžové tváře a plné rty dokreslovaly portrét, který by žádný z malířů nenamaloval. Byla oblečená v prostých na tělo přiléhajících zelených šatech a přes ně měla přehozenou černou kutnu. Na krku se jí leskl náhrdelník, zářící na všechny strany. To z něj vycházelo světlo, které osvětlilo celou místnost. Failon o něm již slyšel. Jeho moc je prý tak velká, že může bořit od základu hory a vysoušet moře, kácet lesy a proměňovat je v pouště, tavit kameny a ničit život. Neumí však nic stvořit. Jeho údělem je konat zlo v rukou zlých a přežívat v rukou dobrých. Nemůže být použit ani jako nástroj dobra a každý, kdo by se o to pokusil, stejně vždy skončí na stezkách mrtvých. A nyní ho má ona. Failonovi řekli, že ten, koho hledá, je nejmoudřejší mezi moudrými, nejstarší ze všech, starší než stíny Velkých hor na východě i než nejstarší moře. Není to bytost, protože se nenarodil a nikdy nezemře. Ví vše o věcech minulých i budoucích. Je nepředvídatelný a strašný. Jeho úkol je starat se o vyrovnanost dobra a zla v tomto světě. A teď na sebe vzal podobu ženy.

Zněl nepřítomně a bylo v něm cítit tajemství starých dní. Král ustoupil a chvíli mu trvalo než se vzpamatoval z náhlého úderu její řeči. Chtěl něco povědět, ale hlas se mu zadrhnul. Cosi mu však říkalo, že ona stejně ví vše, na co myslí. Listuje v jeho myšlenkách jako v otevřené knize.

V očích jí zablesklo a náhrdelník na jejím krku se zatřpytil o něco více. S Failonem to ani nehnulo. Po těch překvapeních posledních chvil ho už nemohlo nic vyvést z míry.

Verše doznívaly v dálce a jejich význam byl zahalen rouškou tajemství.

Zuřivě přecházel po malé místnosti a zlostně kolem sebe mával rukama. Ve tváři zrudnul a začal se opět potit. Plechy jeho brnění o sebe cinkaly a světlo odrážející se od nich, házelo na stěnu bílá prasátka. Žena stále stála za svým stolem a vědoma si své nedotknutelnosti klidně vyčkávala, až ho nával zuřivosti a nenávisti přejde. Věděla předem, co s ním její slova udělají, ani to jinak nešlo. Vždyť on už byl rozhodnut a věděla také, že jeho konečné slovo by už nezměnila ani její rada, ani nic jiného. Ona pouze zasela sémě pochybnosti, které vyprovokovalo vůdcovy emoce a vneslo zlobu do jeho srdce. Kéž by mu byla něco platná.

Failon se pomalu zastavil a hleděl do prázdna. Díval se skrze zeď, skrz vše, co ho obklopovalo a pokoušel se prorazit hranice přítomnosti, aby mohl pohlédnout tam, kde ho očekával jeho osud. Nemohl však. Tato schopnost byla již dávno smrtelníkům odňata. Byla jim zapovězena pro jejich chamtivost, chtivost vládnout a pýcha, která je v dávných dobách ovládla a již je nepustila, zapříčinila úpadek lidského rodu. Náhlým zamrkáním a promnutím očí se vrátil zpátky do reality. Zadíval se na paní a uvědomil si, že za dobu jeho rozhořčení nepromluvila ani slovo, ba ani pohybem nedala najevo, jestli sdílí jeho názory, nebo je odmítá. Jejich pohledy se setkaly a pokojem projel ostrý závan mrazivého větru. Sfoukl svíčku, světlo však bylo dále stejné jako dosud. Tiché a nehybné.

Znala povídačky, které o ní kolovaly po světě a spousty dalších napůl pravdivých informací. Je prý nepředvídatelná a strašná, moudřejší než všichni moudří. Umí přenášet kameny špičkou svého ukazováčku a vzdouvat hladké hladiny jezer v divoké rozbouřené vlny, umí zvětšit mravence do velikost koně a obráceně, meče se lámou při jejím pohledu a armády utíkají z bitevních polí. Mnoho věcí z toho, co se povídá, by skutečně byla schopna vykonat, ale nikdy to neudělala, protože neměla potřebu dokazovat ostatním svoji sílu. Byla pouze tajemstvím pro ostatní a to jí dostalo do legend. „Ano, slyšel jsem o vás. Lidé si mezi sebou hodně vyprávějí, ale já myslím - kdo jste doopravdy?“ V té chvíli, jako by se paní narovnala ve své velikosti, náhrdelník prudce zazářil, oči se jí doširoka otevřely a ukázaly bělmo, vlasy byly strhnuty vichřicí a vlály do prostoru. Vichr rval vše okolo a shazoval věci ze stěn. Velký stůl uprostřed místnosti se převrhl a paní promluvila:

Failon si musel zakrýt obličej a poodstoupit, aby ho nápor síly nesrazil k zemi. Oči ho pálily a ruce se křečovitě svíraly. Sáhl po meči, ale ten byl, stejně jako brnění, rozpálen téměř do červena a při dotyku působil nepředstavitelná muka. Pociťoval bolest. Ne ale takovou, jako od plamenů. Ozývala se zevnitř jeho těla a pronikala do všech končetin. Litoval, že kdy položil svoji otázku a zmateně přemýšlel, jak by ze své situace mohl vyváznout. Náhle, jak všechno začalo, tak také skončilo. V místnosti se rozhostila naprostá tma a zima se začala plazit po podlaze. Malým okénkem pronikaly dovnitř měsíční paprsky a osvětlovaly rozházený nábytek slabou září. Na židli za převráceným stolem seděla shrbená postava, zahalená do černé kutny. Nebýt nepořádku všude okolo, tak by Failon řekl, že se mu to jen zdálo, že to byl pouze výplod bujné fantazie na divném místě uprostřed pustiny. Ale i kdyby to byl pouze sen – on byl rozhodnutý. Bude bojovat. Potáhne v čele své armády a ukončí tak své pochybnosti. S tímto se naposledy rozhlédl po ztemnělé chýši, nasadil si přilbu, zachumlal se do pláště a vyšel do chladné noci, která se zatím rozhostila venku.

Tma by se dala krájet a stříbrné hvězdy zakryly šedé mraky. Jen měsíc zatím odolával jejich náporu a slabě ozařoval noční krajinu. Failon si všiml, že ve skupince jeho pobočníků panuje vzrušení. Ozýval se šepot a jeden muž neúnavně gestikuloval rukama, ukazuje přitom na východ. Vydal se k nim, aby se dozvěděl, co je tak zaujalo. Na staré lípě seděla velká sova a pozorovala je. Pařáty zatínala do větve a zobákem si čistila chundelaté peří. Náhle jí v trávě zaujala myš. Snesla se střemhlav k zemi, instinktivně ji popadla a zmizela v mlze.

Vystoupil z ní muž, kterého Failon neznal. Byl malého vzrůstu a v ruce svíral svitek zežloutlého papíru. „Jsem posel od lorda Mahtiona***,“ řekl a podával králi psaní.

Ruka se mu klepala a tvář měl sklopenou k zemi. Failon ruličku rychle rozmotal a přelétl zprávu zběžným pohledem. Byla napsána ve spěchu a sdělovala závažnou informaci. Nepřátelské armády překročily řeku Sírëcarnë**** a rychle postupovaly směrem k táboru jeho šiků. Ty byly nuceny se po jeho odjezdu sbalit a vydat se na pochod, aby se vyhnuly bezprostřední konfrontaci. Nyní by se měly nacházet necelých pět mil od místa, kde stojí. Bylo by těžké popsat Failonovy pocity v tu chvíli. Mísily se s odhodlaností bojovat a se strachem o výsledek nerovné srážky, s touhou po vítězství a s bezmocí člověka, se snem o svobodě a vidinou utrpení. Svaly měl sevřené k prasknutí a mozek horoucně přemýšlel, co by měl udělat. Vždyť před chvílí si byl tak jistý. Byl si vědom, co může jeho rozhodnutí přinést poddaným, ale uvědomoval si také, že váhání je horší než zbabělý útěk. Kolik králů již prováhalo svou možnost na vítězství a padlo s vědomím vlastní neschopnosti. Nakonec za něj vše vyřešilo jeho srdce. To jediné vědělo co má činit, a tak král zavelel:

Zafoukal vítr a se vší lehkostí sobě vlastní sfoukl poslední seschlé listy z umírající lípy. Pak se ještě otřel o sedřený kmen, pocuchal kadeře plačící trávy a zmizel v nenávratnu. Z lesa opět vycupital kůň a za ním další a další. Celá šíře cesty jimi byla ve chvíli zaplněna a rychle postupovali nahoru na kopec. Vířili prach a ten se usazoval na bílých květech na okolních loukách. Vyjelo jich nepočítaně a na každém seděl muž. Žádný se nesmál, žádný si nepobrukoval veselou písničku. Nikdo z nich se netěšil na nastávající den. Pro mnohé měl být dnešek koncem. Koncem jejich životní cesty v tomto světě. Když první jezdec dosáhl vrcholku kopce, začaly se z temnoty lesa objevovat pěší postavy. Byly oblečeny o trochu chuději než páni na koních, ale o to odhodlanější výraz měly. Z očí jim čišela oddanost a věrnost. Za nimi šli lehce odění lučištníci s dlouhými pružnými luky a toulci plnými šípů. Vojsko uzavírala králova osobní garda v čele s králem samotným. Všem se hlavou honily černé myšlenky a chmuřily jejich tváře. Vůdce se rozhlédl a mávnul rukou na své věrné strážce. Zarazil kovové ostruhy do slabin svého zvířete a obloukem objel postupující vojáky před sebou, vzápětí následován skupinou jezdců. Prohnali se přes louku a kvapem se blížili ke staré lípě. Tam se již řadili vznešení páni jeho království a kontrolovali své zbraně. Ty jediné jim budou nyní oporou a nejlepším přítelem ve spojenectví proti krvežíznivým nepřátelům. Vše živé v širokém okolí utíkalo při pohledu na formující se armádu. Dupání tolika nohou zde již dlouho nezažili. Hraboši zalézali do hlubokých nor a cikády přestaly cvrkat. Ani květiny neotvíraly svá poupata v obavě o jejich krásu.

Slunce stálo vysoko na obloze a vrhalo kolmé paprsky na zemi pod sebou, tráva se vlnila ve větru a zpívala tiše svoji píseň. Ubíjející čekání spolu s nehybnou krajinou uváděly náhodné pozorovatele do strachu a ptáci vyměnili své cvrlikání o lásce za zpěvy o smrti a umírání. Napjatá atmosféra vyvolávala stísněnost a kopce se dusily pod tíhou očekávaného. Kapičky rosy se leskly do dáli a krášlily zelené ruce, které je objímaly. Země plakala a vzlyky se šířily v podobě ozvěny studeného větru. Kameny ležící v lukách dále nehybně pozorovaly osudy živých a strnulost jejich bytí živila velikost skal. V kraji proti sobě stála dvě vojska. Hroty kopí měla obráceny proti sobě a čekala pouze na signál k boji. Mnoho statečných mužů na obou stranách již neuvidí své smutné ženy a najde odpočinek v útrobách mlčenlivého kopce. Čekání se již nedalo vydržet. Začala bitva lidského nářku.

Oblaka neprostupné mlhy se válela po kopcích a zakrývala lidské utrpení. Vzduchem prolétl vzdálený výkřik a postupně přešel v drásavé naříkání. Jemný vánek na okamžik rozehnal bílý opar a odhalil ztemnělou stráň. Kam až oko dohlédlo, rozprostírala se nehybná lidská těla. Jejich údy se proplétaly s koňskými a potrhané prapory se válely v bahně. Rozbředlá země se opíjela krví a hltala smutek odvážných a nepoučitelných lidí. Zlomená kopí se povalovala mezi zkrvavenými meči a potlučené štíty zakrývaly zbytky spálené trávy. V této spoušti našel smrt Failon Ctnostný, král Hvězdného Hvozdu. Okolo něho byla země poseta nepřáteli, které skolil dříve, než odešel na věčnost. Nedaleko krále ležel zbrocen krví jeho nejvěrnější přítel lord Mahtion. I on prokázal neuvěřitelnou srdnatost a statečnost. Proti ostrým šípům nepřítele ale nebylo obrany. Osud ho dohonil a srazil mocnou ranou do propasti dějin. Boj byl dlouhý a strašný. Nikomu však nepřinesl vítězství. Obě dvě armády byly poraženy a temný mrak se vznášel nad budoucností lidského rodu. Nad bojištěm bylo slyšet krákání, jak se krkavci slétali k hostině. Náhle je něco vyplašilo a oni se s vřískotem vznesli do vzduchu, nenávistně hledajíce narušitele jejich hodů. Uviděli jen malou postavu zahalenou v černé kutně s vyšívanou kapucí. Snesli se tedy opět k zemi a dále pokračovali ve své odporné žranici. Paní se zvolna procházela, překračujíc padlé muže. Po tváři jí pomalu stékaly slzy a skrápěly utrpení na zemi. To pýcha smrtelníků jí rozplakala. Truchlila pro jejich životy a vyčítavě hleděla na zkázu, které nedokázala zabránit. „Lidé mocní, nemocní svojí mocí. Narodili se pro smrt a zemřeli dříve nežli dospěli. Nepřekonali svojí nenávist a skončili v zatracení. Krev vykoupila jejich neúctu a udusila plamen jejich bytí.“ Tímto směrem se ubíraly její myšlenky, zatemňujíce jí srdce žalem. Zkroušená bezmocí se naposledy rozhlédla a zamířila ke své boudě pod mrtvou lípou.