„Zlodějko jedna zatracená, mor na tebe,“ kleje špinavý muž, zatím co za sebou vleče vzpouzející se malou špinavou dívčinu oděnou v roztrhaných šatech. „Ne, pane, prosím, do žaláře ne…“ křičí dívka a zoufale se snaží vyprostit z ocelového sevření. „Ale jistě že do žaláře, kat ti dá co proto..“ zasměje se zle ironicky. „Však ten ti ty špinavé hnáty usekne až u ramene, o to se postarám.“ Nééé… zoufalý křik zaniká v podzemních kobkách páchnoucí mrtvolnou hnilobou, která prozrazuje velice přesně k jakému účelu jsou tyto prostory využívány…

Ach jo, to snad ani není možné, zamžikám ospale. Takhle po ránu burcovat slušné obyvatele tohoto skromného, ohavně zařízeného příbytku. No kdyby to bylo na mě, určitě bych to tu zařídil jinak, problémem je, že moc jiných místností jsem za své existence ještě neviděl, ale rozhodně byly všecky o dost vábnější než tahle díra. Nejvíc se mi líbila mistrova dílna, bylo tam příjemně teplo a v tomto období tam chodil předčítat svým dětem, protože žádná jiná místnost nebyla tak příjemně vyhřátá jak dílna. Tady je stále zima, tvrdnu tady docela dlouho, hodně dam se tu vystřídalo jako má společnost. Viděl jsem jejich dosazení na „trůn“ a taky jejich pomalou a hřející smrt. Alespoň z tepla jejich usuzuji, že se snad nenachladím a nedostanu revma, to by bylo nepříjemné. Ale ještě nepříjemnější jsou tyto otravy!! Rozkřiknu se když ucítím, jak mne zase jedna lechtá. Kššáá, běž se přiživovat jinam ty odporný, plesnivý teplosvětložroute! O, abych se vrátil k tomu nepříjemnému křiku, jež mne jako každý den probouzí.

„Wilhelme! Kde k čertu vězíš, máme tu zas jednu návštěvnici, která se chtěla najíst na cizí účet,“ křičí drsně mužský hlas v jehož pozadí se ozývá zoufalý vzlykot mladičké zlodějky a zvuk boje o svobodu. „Au, ty zatracená děvko, za tohle tě seřežu, že jsem ještě nikomu nenaložil víc, než naložím právě tobě!“ křikne hromotluk, když se mu dívka pevně zakousne do ruky a nelítostně s ní smýkne dovnitř mučírny. Děvče dopadne na kamennou zem tak tvrdě, že si vyrazí dech.

Dívám se z výšky na ten zápas dole a tiše se pochechtávám, když se mu dívenka zakousne do ruky. „To ti patřilo!“ křičím, abych dívku povzbudil, ale ani dívenka, ani její trýznitel si mne nevšímají.. Zatraceně čím to je, že si mě nikdo ani nevšimne? Přemýšlím posmutněle a přiznávám si, že mi nejspíš nerozumí, nebo, že nechtějí, litujíc se, že jediný, kdo mne poslouchá jsou mé velice nestálé společnice „bílé dámy“ jak je s oblibou nazývám, což je příjemně škádlí.

„Pane, prosím, nechte mne jít, měla jsem hlad, udělám co budete chtít, cokoli si řeknete, ale nechte mne jít,“ prosí zoufale provinilá u nohou tyrana. Po chvilce dovnitř vchází zřejmý obyvatel této místnosti smrti. Malý, obtloustlý hromotluk, který ještě rozespale mžourá po okolí, než si uvědomí, že je další den a on musí pracovat ke svému potěšení, k obživě ženy, kupy dětí a smečky psů. Potutelně a ironicky se usměje: „Ale ale holubičko, přece bys neplakala, neboj, že si tak hezoučká dívenka, udělám to rychle a téměř bez bolesti.“ Zamrká na ni, jako laciná pouťová panenka a odhalí řadu červy prožraných, dávno ne bílých zubů.

Občas si říkám, že kdybych se neprobudil, nikdy by se to nestalo, jsou to jen marnivé naděje mé a (spěšně dodávám) taky celého světa- když nepočítáme katy a příliš mocné boháče, papeže, ale i krále, ti si totiž špinavou práci nedokážou jako ti chudí a bezmocní vrazi, lupiči, děvky a pěnezokazi odřít sami. Všechno je nespravedlivé, úplně všechno, proč právě já tu musím viset a koukat, jak támhle upadne hlava, tam vystříkla krev z čerstvě utržené rány pohrabáčem? říkám si líně. Tohle divadlo pozoruji totiž den za dnem, tak jsem si na ledasco zvykl, jestli se tomu dá tak říct. Někdy to pozoruji se zájmem, jindy bez něj, vemte si co se od těch k smrti vyděšených lidí všechno dá vyzvědět. Třeba minulý týden zmrzačili dceru jistého rolníka proto, že-

ji kdosi nalezl nahou se zdejším duchovním v posteli. Ten prolhaný senilní děda z toho vyvázl jen díky tomu, že řekl, že je ta dívka čarodějnice a že ho uhranula. Sice to pozbývá všechnu logiku, proč by taky mladá dívka chtěla jít se senilním veteránem minulého století a proč by ho kvůli tomu uhranula ,ale obvinil ji přece sluha boží a tak všichni poklekněte! Když tak na to myslím, co to asi znamená senilní? Já vím, že bych neměl používat slova, u kterých neznám význam, ale abyste mi rozuměli dobře, já vlastně tuším co to je, ale nevím to jistě. Vyplynulo to totiž z rozhovoru mistra, víte byl už velmi starý, a lékaře…. Ten doktor říkal, že mu pijavice pomohou proti senilnosti a k manželčině naprostému uspokojení co se lože týče. Takže senilní bude asi něco v tom smyslu, že pořád usíná, když no vždyť víte… Nu, bohužel ale zase nevím, co jsou to ty pijavice, ale jistě to bude něco ohavného, neboť mistr strašně křivil tváře, když mu to onen lékař říkal. Pijavice, zní to, jako kdyby něco pily, ale co by mohly pít? Nektar jako motýli a včelky? Nebo třeba pivo jako mistrův bratr, pijan se jmenoval, nebo jej tak alespoň nazývali. Nevím, ale určitě toho pijí více, jsou to přece pija-vice, no, popřemýšlím o tom v dlouhé chvíli, teď se vraťme k tomu, co jsem chtěl osvětlit.. k té zvrhlosti, ovšem.. Tedy pravdou nejspíš je, že jsem občas trochu rub, tedy tak trochu zvrácený, ale určitě v jiném slova smyslu než právě Wilhelm- zdejší kat (já jsem totiž nepochybně krásnější, inteligentnější a vůbec dokonalejší než tenhle, tenhle… no tenhle) mumlám si povzneseně a přitom pomrkávám po vypaseném katovi. Horšího chlapa jsem snad ještě neviděl, ne snad, naprosto určitě…Jak někteří říkají- práce jako koníček. U něj to sedne jako koruna na hlavu prvorozeného. Je opravdu nad míru potěšen, když někomu může useknout, ruku, nebo nohu, nebo taky hlavu.. no prostě cokoli.

Jsem si ovšem jist, že jeho nejoblíbenějším nástrojem je veliký bič, který visí támhle na stěně. Nejednou s ním zmlátil některé provinilce tak, že nakonec umřeli právě tady, v této místnosti. Asi vím, co to všechno způsobilo, má hrozně ošklivou ženu, která ho podvádí s tím, který sem dovlekl tu dívku, s Ideem. Ten je také škaredý jako opice, zní to asi divně a abych se přiznal použil jsem tento obrat snad poprvé, neboť jsem jej teprve včera zaslechl při rozhovoru Katovky a Idea. Zřejmě mluvili o Wilhelmovi. Abych to dokončil celé, opici jsem nikdy neviděl. Škoda. A vlastně ani ne, pokud se ta opice alespoň z půlky podobá jednou nebo druhému, lituji tak bídného a nuzného tvora no. Jak by ale mohla taková opice přesněji vypadat? Bude tak chlupatá jako Idee a nebo bude spíš plešatá stejně jako Wilhelm, třeba bude chlupatá s pleškou, oho to by byl strašný boží trest. A jaká asi bude? Bude stejně sprostá jako kterýkoli z nich, nebo bude mít alespoň slušné vychování..? I když pokud se někdo podobá těm dvěma a vlastně by stačilo i jen jednomu z nich, bude určitě i stejně sprostý. No, tudíž mám zas něco nového, Wilhelm je tedy šeredný a sprostý jako opice… dokončuju svou úvahu o opici a spěšně, nadmíru pobaven svým závěrem dodávám.. jsem horší než kdejaká dvorní dáma…

Katovka, tedy Wilhelmová z kostí těch předem Wilhelmem zpracovaných, nu umlácených chudáků krmí své psy a někdy z nich něco vaří, ještě jsem nepřišel na to, co to asi může být, ale jedna z bílých dam říkala, že je to něco jako mýdlo. Nemám potuchu co to asi je, ale k jídlu to snad není, z těch mrtvol by se přece nenajedli ani Wilhelmovi. Tedy myslím…(u nich nikdo nikdy neví). K čemu by to tedy mohlo být? Mýdlo, třeba od slova mýt? Ale ne, to by ta babizna určitě nikdy nevařila, vždyť smrdí stejně jak Wilhelm a to je tedy smrad tak prvotřídní, že by se tím kdejaký pouliční žebrák nemocný úplavicí mohl chlubit. A i já se můžu pochlubit, neboť jsem takový smrad jednou cítil (z toho žebráka, z Wilhelma jej cítím pořád)… myslím si povýšeně. Totiž k mistrovi jeden do dílny vtrhl a dožadoval se jídla… mistr mu žádné nedal a vysvětlil hned dětem kdo ten pán byl a že se na takové nemají raději ani dívat.. haha kdo by se naň díval?? Což nemá dost studu, aby se alespoň trochu umyl? Vždyť s takovou by ho nepustili žebrat ani ke kostelu jako každého slušného žebráka…

Co jsem to chtěl původně říci? Abyste mi rozuměli já totiž všechno strašně rozvádím, ale tak hrozně dlouho jsem si s nikým nepopovídal… kromě bílých dam samozřejmě, jenže ony už vše .. já vím, zase plácám. Jo, chtěl jsem říci něco o mém úsudku o vyžívavosti Wilhelmově v utrpení druhých a sekaní končetin. Plyne z toho, co jsem slyšel od jistého mnicha (nějaký poddruh faráře), který se sem kdysi přišel podívat na Wilhelma, když jej zachvátila nemoc. Kéž by ho byl mor sklátil (Wilhelma, ne mnicha ale toho raději taky..) No ten mnich říkal, když byla Katovka tedy Wilhelmová pryč, že krásná žena je půl zdraví a smál se tomu. Myslel jsem, že kněží by o ženách měli alespoň mluvit jako o stvořeních z pekel a oni takhle… jsou ti dnešní pánbíčkáři ale zkažení… divíte se že tyhle řeči poslouchám? Já vím, jsem mezi těmito bytostmi jako pěst na oko….Ale co mám jiného dělat, když se tak strašně nudím…

„Nechte mě být, já nechci!!!“ křičí hystericky dívka. „Ale na to se tě nikdo neptá.“ uchechtne se Wilhelm, když jí poutá ruku provazem k velkému dřevěnému stolci. Když dokončí to, rychle se zvedne, uchopí obrovskou vyleštěnou sekeru a hrozivě se přiblíží k dívce, načež jeho společník reaguje pohledem plným očekávání, doufaje, že zase uvidí bolest, utrpení a strach.

Dívám se bolestně na scénu tam pode mnou a přemýšlím jak bych dívce s nádhernou barvou vlasů pomohl… má vlasy barvy, která se jen tak nevidí, řekl bych že rusé, nebo že by byla blondýna? Vlastně nevím, jak to mám rozlišit… mistr měl vlasy černobílé, nebo se tomu taky říká šedivé a jeho žena je nosila schované pod čepečkem a děti je měly takové jako oheň, ano jako oheň. Wilhelm nemá žádné a Idee je má tmavé jako to tmavé tam v koutě, není to mlha, je to ale podobného tvaru, ne tak se tomu neříká podobného složení, ano to bude to správné slovo. Babice Wilhelmová je má stejné jako Idee a kdo tu kdy byl, tak o jeho barvě vlasů mi nikdo neřekl. Čert aby to spral! No ta dívka je má jako kdybyste barvu vlasů mistrových dětí smíchali s tou odpornou srstí co obrůstá Idea. Samozřejmě si odmyslete vši, nemoci a ten smrad co z jeho porostu vychází. No a průměrně krásné a odporné vám dají nádherné… rozkošné ne? To slovo mimochodem hezky zní, ale co pro tu tmavou ohnivačku (pousměju se nad novým pojmenováním ženy, jež se honosí tak krásnou barvou kadeří) mohu dělat, nejspíš nic.. mumlám si posmutněle. Pohledem přejíždím po ostří dokonale ostré sekery, kterou třímá kat v ruce a přemýšlím, kolikráte na ni asi při leštění plivl….. třiadvacetkrát? Už jsem zapomněl, ale vím, že jeho obvyklé a šťastné číslo pro přistižené při krádeži je 29 plivanců… ten lotr to neví, ale já jo, kdyby se to dověděl, jistě by pomstychtivě plivl ještě o jednu více, nebo by něco vynechal, aby nebyl sek čistý. Často si říkám, jak by bylo dobře, kdyby tohle nebylo. Já bych pak byl někde jinde a jelikož nic není horšího, ba ani stejně hrozného jak toto, jistě by se mi to nebytí téhle a jí podobných děr vyplatilo. Tak mě napadá, co by se stalo s Wilhelmem..? no, říkám si zamyšleně, mám jedno řešení, jelikož by si mohl každý vzít kolik by čeho potřeboval (jak jsem si již vysnil) a nikdo by nemusel krást, nebo vraždit, Wilhelm by přišel o práci a za to, že byl tak krutý, by mu nikdo nechtěl nic dát a buď by chcípl hlady, nebo by musel něco ukrást a dobří lidé by ho ukamenovali, nebo by třeba umřel na nějakou hroznou nemoc a nebo ještě lépe, by umřel na všecky ty věci zároveň i když si nejsem jist, že by to šlo, ale u Wilhelma a jeho drahé choti by jistě i sám bůh zrovna v tomto ohledu udělal výjimku…haha to by bylo radosti v hnusné, páchnoucí mučírně…. Že ano dámy… ach, vlastně ty pošetilé bělice ještě lenoší… zrovna když si vymýšlím výbornou pomstu… Ale dole to začíná vypadat bledě… měl bych něco vymyslet, než opět přijdu na to, že jsem strašný slaboch a příšerně neintelektuální blb a budu mít strašnou depresi, víte, to mě vždy hrozně mučí svědomí… „Ooo proboha! „ zavírám zděšeně oči…

Wilhelm se na mladičkou, hladovou dívenku šklebí: Nechtěla by ses ještě pomodlit aby to bylo bezbolestné?“ otáže se posměšně. Dívka naň vykulí oči, zvrátí hlavu vzad, zachroptí, popotáhne a plivne na kata řádně zelený obsah svého krku. To Wilhelma rozzuří…

„Zemřeme, zemřeme, všichni tu zemřeme“ odříkávám si suše pasáže z jakési hry, kterou kdysi předčítal mistr v dílně svým dětem, neboť mi nastalá situace tuto pasáž hrozně připomíná… i když oběti, které tehdy pronesly tuto větu určitě ji neříkaly tak suše a odporně pobaveně jako teď já… připadá mi to směšné a tak se směju. Asi bych měl zvážnět, tak zvážním… Co budu dělat? Co mohu dělat? Jen tu visím u stropu jako dokonalá ozdoba a nic nevím. Co tedy? Visím nad jeho hlavou a dívám se jak nebohá kapsářka přichází o jediný nástroj své obživy. Stejně tak jako když onehdy přišel o obě ruce nějaký mladík, říkali, že je vrah a jsem si jist, že byl vinen jako peklo samo. I přesto jsem měl tehdy strašnou chuť udělat jednu věc, ale nejsem s to si vzpomenout na to, co jsem to chtěl… No ták, má děravá mozkovno….. prosím, neříkej, že si v tak bídném stavu…. Úpím tiše visíce jak netopýr. Už vím! Chtěl jsem spadnout Wilhelmovi na hlavu. Proč jsem to tehdy neudělal? Nevím, ale asi bych to měl zvážit. Uškodil bych nejen sobě, nýbrž i damám. Snad bych kata trefil a i zabil, jenže jeho místo by pak nahradil jiný, co by bylo se mnou? Co se dělá s podobnými jako já? Utnou mi paži až u ramene právě tak jako zlodějům? Vždyť jsem nic neukradl… Ne, rychle a rozhodně tuto myšlenku zavrhuji… Vždyť by si na mne katova sekera udělala zuby, navíc jak se říká, pravdě a poctivosti se ublížit nedá a jsem pevný jako skála říkám si se samolibým úšklebkem podotýkajíc rozhodně, že by si to přece k tak nevinnému stvoření nedovolili... Asi by mne pak nový kat pověsil zpět pevněji než sem tam teď. A nic z toho… Jaký by to mělo užitek? Zabil bych Wilhelma, i když to vyváží nový kat. Vypudil bych z tudma tu babu Jagu Katovku a nikdo by již nehanobil ubohé mrtvoly a zdechli by tím pádem i ty prašivé chlupaté potvory, které vždy vydávají zvuky, jako by někdo rozšlápl krysu. Možná bych zachránil tu kapsářku. A třeba by mi někdo laskavě dovolil trochu se umýt ne? O, to by bylo báječné, spadnu na něj, než tuhle místnost zaneřádí krev té krásné tmavé ohnivačky…

Pomalu se snažím rozhoupat… hrůza, já ale vržu, jsem na to starý… nemůžu sebou hnout!!! Místnost prořízne svist těžkého ostří, křik tak bolestný, jako by oběti všech válek přišly, aby pošeptali vrahovi do uší o bolesti. Sakra, kleju tiše to mne nemohl promazat? Nestačil jsem se rozhoupat rychleji k tomu, abych se rozhoupal, nestihl jsem to….

Stejně to dokážu, zamumlám si pro sebe povzneseně vzdorovitě. Budu trénovat a pak naň spadnu v celé slávě, v celé své slávě a budu svítit tak krásně, jako by všecky z bílých dam právě umíraly, ne já budu svítit mnohem víc a budu pyšný na to, kolik lidí se ohřeje z mého tepla, budu dokonalý ve své dokonalosti. Vím to, vím, že až za hrozně dlouhou dobu, tyhle příšerné věci pominou někdo sem přijde a řekne, vidíte, tohle je hrdina, ten statečný hrdina, který kdysi zahubil hrozného tyrana Wilhelma když naň spadl. A já budu nejen hrdina, ale slavný a oslavovaný hrdina!!!“ Jistě, nejdřív trochu cvičit a pak se jednoho krásného dne utrhnu a zabiju ho, už se vidím v celé slávě Já, mosazný lustr první a poslední v nástupnické linii lustrů této mučírny.