Články&Eseje

Tristram a Izolda Hodnocení: Kvalita

Autor:
Přidáno:
Hlasovalo: 16

V době, kdy pan Lancelot po mnohých letech strádání
vrátil se na Camelot, ke dvoru Artuše-krále,
kde dostalo se mu velkého uvítání
a hodovalo se v sále-předlouho-neustále.

A tak hrad byl zase plný radosti a veselí,
Gunevera opět jako růže rozkvetla
lidé o jejich lásce ani potuchy neměli
a královna též s Lancelotem utekla.

Však příběh, který chci vám vyprávět,
ten děj má na Británie jihu samém,
ten, příběh, který roztruchlil celý svět
o zamilovaném páru mladém.

V Lionesu vládl Meliados král,
moudrý ve věcech vlády i rytíř statečný,
sestru krále Marka si vzal
a i jako manžel byl výtečný.

I brzo povila mu královna syna,
však bolesti přemnoho zažila,
že nebyla možnost jiná, než ta,
že smrt za svou si ji zvolila.

Když pod víčka se jí věčný spánek krad,
a když zřela to robě,
Tristram jméno mu stačila dát,
než zmizela v hrobě.

Několik let pak král žil sám,
pln žalu, smutku a bolesti,
bez úsměvu dam,
a pak chtěl oženit se ve svém neštěstí.

A ženu krásnou si vzal,
však ta prahla jen po moci a trůně
a Tristram jí v cestě stál
a ona po moci stůně.

Inu rozhodla se jednoho dne,
že chlapce otráví,
vzývala duchy, volala sne,
dopustit chtěla se bezpráví.

Však číši s vínem plnou jedu
vypil její vlastní milovaný syn,
však ona neplakala plná hněvu
a po tváři nepřeběhl jí ani stín.

Jen více bažila po Tristramově smrti
a dávku jedu mu do poháru dala,
byla to směs z otrušíku drti
a v duchu se smála.

Však pohár vzal si nic netušící král,
a tak zastavila mu ruku s pohárem.
Osud si s ní zle hrál
neb prozrazena byla před králem.

A král nerozmýšlel se ani na chvíli
a pln zášti a hněvu příkaz dal,
by královnu zlou upálily,
však Tristram matce život daroval.

A královna mateřskou láskou k chlapci vzplála,
a matkou stala se mu dobrou
a dopustit na něj nedala
a královnou ukázala se být moudrou.

Vyrůstal chlapec a devatenáctý jeho přišel rok
stal se z něj muž k pohledání,
krásný vzhled a pevný krok,
rytíř bez bázně a hany.

Mezitím však Argus, Irský král, poslal do Cornwalu vymáhat daně,
nebo vojskem prý zpustoší Markovu zem,
však král Marek chopil se zbraně
a vzkázal obratem.

Ať nejlepšího pošle svého rytíře,
že Boží rozhodne soud,
a Argus Marhause poslal rytíře k nevíře
s nímž utkat chtěl se pouze bloud.

Marhaus rytířem Kruhového stolu byl
a také švagrem krále Anguse
a jako lev vždy se bil
a nepřítele vždy rozduše.

Nikdo za Marka nechtěl se bít, ač byl v právu,
už král sám, chystal si zbraň
by přišel o svou pomazanou hlavu
pro jednu falešnou daň.

Však Tristram-jinoch ni rytíř ještě
rozhodl se strýci přijet na pomoc,
přijel s panošem vprostřed hustého deště,
když na Cornwal snášela se noc.

Marka smělost chlapce potěšila
a hned Tristrama na rytíře pasoval
a náhle naděje žila
a on byl zase hrdý král.

Daroval chlapci brnění, zbroj i koně
a Tristram spěšně se k boji uchystal,
připl si plášť na zlaté sponě
a na cestu hned se dal.

Dorazil včas, pan Marhaus již na pobřeží stál,
oděn byl v těžkou zbroj,
pak Tristramovi se smál
a na lehký myslel boj.

A tak chlapce varoval a poslal ho domů,
však Tristram jen připravil si meč,
dunění rozléhalo se hromů
a překrutá započala seč.

Narážela na zbraň zbraň,
rytíři spadli z koní
by splatili krví daň
a ženy pro ně slzy roní.

Zvedli se a bojovali jako líté saně,
narážel meč na zbroj,
píseň smrti ostré zpívali zbraně
překrásný byl to boj.

Potýkali se spolu déle než dvě hodiny,
neúnavně do sebe bušili
oba stávali se hrdiny
a zbroje si rozbili.

Pak Tristram Marhause do přilby ťal
a ten mrtev se skácel k zemi,
Mladík ten boj vyhrál
a nejistými odešel kročejemi.

Na hradě Laucien krále Marka se zotavoval
ze strašlivých zranění
a rád by zase bojoval
a hrozně byl znuděný.

Na lůžku však poslušně ležel a na harfu hrál,
však rána bolela ho bez ustání,
probouzel se a usínal,
žil od soumraku do svítání.

Pak kořenářky odhalila,
že Tristram má v ráně jed
a čeleď, ta nelenila
a do Irska loď vypravila hned.

Tam chlapec ubytoval se blízko hradu krále
a na harfu smutné písně hrál
a ty tóny zněli až v králově sále,
když příznivý vítr vál.

Donesly se ty tóny tklivé
i k princezně Izoldě překrásné,
když pozorovala holoubky sivé,
v západu slunce, které nikdy nezhasne.

Izoldy byla přesličná panna,
že rovné jí v Irsku nebylo
a byla pořád sama
a hraní Tristramovo se jí líbilo.

Vyhledala raněného pěvce
a hned se o něj starat započala,
bylo to šikovné děvče
a v léčení jedů také se vyznala.

A tak den za dnem za chlapcem docházela,
pak na králův nechala ho přenést hrad,
kde pečovat lépe o něj směla
a Tristrama začínala milovat.

Tristrama její ruce uzdravili
a on u dvora krále žil
a všichni si ho oblíbili,
protože dobrým druhem byl.

Jen rytíře Marhause choť mu nevěřila,
vdova byla to a sestra krále
a komnatu jeho navštívila,
když s králem bavil se v sále.

Podle meče poznala, že zabil jejího muže
a hned králi žalovala,
že zabít jej může,
za rytíře, kterého milovala.

Král však věděl, že mladík zvítězil v právu
a před pomstou ho varoval,
že královna srazit chce mu hlavu,
aby na cestu hned se dal.

Těžce loučil se s Izoldou rytíř rozmilý,
těžko Izoldě bylo, když loď za obzor se ztrácela,
čekal chlapce návrat nemilý
a dívka ta klidu neměla.

Vrátil se Tristram ke svému strýci
a o Irsku mu vyprávěl
a též o Izoldě té krasavici,
kterou tolik rád měl.

A pravil proto zrádný Marek:
„Přiveď mi tu dívku za ženu,
je třeba ukončit řadu válek
a chlad ze srdce vyženu.“

Přesmutný Tristram vyrazil do Irska zpět,
po moři toulal se, plavil se za Izoldou,
na rtech mu zamrzl úsměv v srdci měl led,
ujížděl za dívkou mu povolnou.

Svatební dary předat králi,
dvacet dní a jednu noc pluli pod křídli bouře,
když na cestu dali se,
plavili se dlouze.

Pak dorazili do Anglie a na Camelot se vydali,
kde Artuš žil král
a všichni je vítali,
Tristrama už kdekdo znal.

Tam vyprávěl svůj příběh tklivý,
a že z Anguse strach má.
Mezi tolika lidmi, ptal se,
kdo radu mu dá.

I Artuš vstal a chlapci pravil:“
Angus zde vybojovat souboj má
a moc bych se divil,
že ho sám vyhrá.“

Nabídl Tristram Angusi svůj meč
a do boje proti Blamorovi se vydal,
opět krutá rozpoutala se seč
a Tristram souboj vyhrál.

Srazil rytíře mocným úderem k zemi,
pak pomohl mu vstát,
získal si úctu mezi všemi
a každý měl ho rád.

Přislíbil Angus, že splní každé jeho přání,
a tak o Izoldu zažádal,
náramné přišlo podivení,
však Angus Markovi dceru dal.

Všichni se divili a nejvíc Izolda sama,
že rek chce jí dát za ženu
postaršímu pánu ,
ač říkal:“Ze srdce tě nevyženu.“

Izolda svatbě se bránila,
však král byl neúprosný
i samovraždou hrozila,
pak vypravili ji v šat skvostný.

A na lodi vypluli zpět do Cornwalu
a ona dlouho plakala,
plavili se však pomalu,
a tak i s Tristramem se vídala.

I chůva viděla jejich lásku,
vzrůstající viděla nenávist,
a tak připravila pro krásku,
lektvar po němž zalíbit měl se jí hochův strýc.

Nápoj lásky připravila
a schovala ho mezi víno,
to však netušila,
co stát se mělo.

V noci nad sklenicí onoho moku
sešel se Tristram s Izoldou
a oba po jednom loku
v náručí si spočinou.

Zamilovali se do sebe ještě více
však Cornwal byl již na dohled,
hasla radost jejich jako svíce,
strach vkrádal se a s ním do srdce led.

Tristram Izoldu předal králi,
a pak vydal se na cesty sám,
navždy sbohem si dali
a on toulal se nevěda kudy kam.

A tak stal se Tristram potulným rytířem
a často na Camelotu pobýval
a vynikajícím byl šermířem
a zpíval tam a na harfu hrál.

Spřátelil se i s Lancelotem
a na přemnohých turnajích bojoval,
vítaným byl všude hostem
a turnaje vyhrával.

A tak se svým panošem bloudil Anglií
a nešťastný byl a o svém zpíval stesku,
mladík smutný však ztepilý
nic neubralo mu lesku.

Pak na radu svého panoše
za moře vydali se do Bretaně,
že jinou najde ke své potěše,
však tušili, že se tak nestane.

Cestou ještě stočili koně k Cornwalu,
kde mohli se sejít na okamžik
a Izoldou,věčnou té chvíli chválu
a Bohu za ni dík.

Objímali se dlouho a o lásce si šeptali,
dokázali si, že milují se stále,
pak si zoufali,
že Tristram ujíždí dál a dále.

A na druhý den ráno již nadouvali se plachty,
lodě která mířila k Bretani,
hvězdy sotva vyšli
a hned přišlo svítání.

Bydleli u pána Gandharina,
který veselý byl a měl velké panství,
dobrého popíjel vína
a muž byl to jak se patří.

A ten rytíř krásnou dceru měl
a ta též Izoldou se zvala,
a tak jak Bůh chtěl
i ona se do Tristrama zamilovala.

Mladík zpíval své písně
v nichž Izoldino zaznívalo jméno
a ona neschopna rozumět jazyku té básně,
zamilovávala se víc a víc do něho.

Netušila, že nezpívá o ní,
ale o své milované,
netušila, že slzy roní,
kvůli plavovlasé panně.

Pak v Bretani znenadání
propukl hrozný mor,
těžké bylo umírání
na nemoc jež přišla z hor.

I Tristrama nemoc skolila
a rytíř dobře věděl,že léku na ní není,
však naděje stále svítila,
řekl svému panošovi:

„Do Cornwalu pluj a mou přivez milou,
jednou vyléčila mne, vyléčí mně znova“
S poslední silou
pronášel ta slova.

„Abych poznal, že přijíždí,
měj plachty bílé
a nepřijede-li Smrt se přiblíží
ať jsou černé.“

Panoš vypravil se za moře
by přivezl krásnou paní,
by ulehčil svému pánu hoře
z umírání.

Tristrama přivezli do přístavu,
kde se o něj dívka starala,
pryč z hradu,
pak nad rytířem plakala.

Třetí den loď zahlédla
a Tristramovi to pravila
a slzám svým podlehla,
vždyť jen pro rytíře žila.

Teď už věděla o Izoldě plavovlasé,
která blíží se k břehům Bretaně,
o její věčné kráse,
která Tristramovi navždy zůstane.

„Jaké plachty má?“ rytíř se ptal
a ona zalhala mu znenadání:
„Do černých plachet se vítr opíral,“
zatím jeho z lodi vystoupila paní.

Pak Izolda vešla do pokojíku
a v něm Tristram ležel bledý.
Rukou mosaznou pohladila kliku
a v srdci ucítila ledy.

K Tristramovi se naklonila,
podívala se na jeho bledou tvář,
pak na studené rty ho políbila
a vše bylo jako v snách.

Padla na zem vedle lůžka s mrtvým rekem,
věčný spánek pod víčka se jí dral
srdce puklo jí steskem
a Smrti se konal bál.

Dvě těla v jedné hrobce leží,
mladý rytíř a královna mladá.
Smrt víčka jejich tíží,
láska stokrát bere a jen někdy dává.

Dneska vzala život a darovala smrt.
Tím cejchem srdce spoutala mladá.

Diskuze

 Uživatel úrovně 5

Kais: samozřejmě..má parketa je v lyrice:-)))ale té není přáno:-((

Fladrif: já vím..

Terátor. jak říkám šlo jen o to napsat i nějakou tak trochu fantasy epiku...

Duch: Ae o to přece jde aby jsi na konci už nevěděl co bylo na začátku a proto hodnotil podle dojemného konce....

Morgain: já jsem já a nikdy nic nebude tak jako ode mne nemá li to můj námět

Dihi: Tristram i Trstan..záleží na pojetí a na předloze...


 Uživatel úrovně 0

Fuch, trvalo to precitat... Poznam inu verziu toho pribehu, ale jedine, co mi vadi, ze ja poznam Tristana a nie Tristrama. Sa mi zda, ze Tristram bolo nejake mestecko z Diabla, alebo Baldur's Gate. Inac obdivujem dielo, ja by som asi skor umrel ako vyprodukoval take nieco (aj ked som asi 5 dni robil semestralku :)))


 Uživatel úrovně 0

Je to dobry, ale pusobi to trochu odtazite. Kdyz jsi pouzival namety, ktery jsi sam vytvoril, bylo v tom vice z basnika samotneho........Ale i tak se sklanim pred odvahou i umem, se kterym jsi si vybral tak tezke tema.


 Uživatel úrovně 8

To je zase délka... Takže tak v pátek u mě na stolu. H.


 Uživatel úrovně 5

Humbuk!!! Je to dobré, ale na můj vkus příliž dlouhé... Písmenka mi koncem skákala před očima:))). Ale líbí se mi to moc moc!


 Uživatel úrovně 0

Ouu, minstrele, lákalo mě toto dílko již od čekárny, škoda přeškoda, že nemohu dát maximum. Ale i tak je to práce obdivuhodná a klaním se Tvé tvořivosti...

S pozdravem Terátor


 Uživatel úrovně 0

Občas tam něco zaskřípe, ale jinak obdivuji, jak jsi dané téma zpracoval


 Uživatel úrovně 5

Starý příběh o lásce a smrti v bardově pojetí. Mno... myslím, že je to lepší než tvůj předcházející epos, ale někdy zase tam ty rýmy skřípou jako staré dveře. Holt myslím, že tvoje parketa je trošku jinde. Nicméně - dávám za 4*