Smrt
| Autor: | Cat |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 15 |
Přicházela. Bílá jako čerstvě padlý sníh, který tak tajemně voní a láká k prvním radovánkám nastávající zimy. Na jemné ledové kůži se jí třpytila lehká jinovatka a křehké, téměř průzračné tělo spoře obepínalo bílé roucho, podporujíc tak ještě víc její majestátnost a nadpozemskost.
Přicházela, rozprostírajíc své dlouhé roucho, které připomínalo blyštivou krajinu zimního mrazivého dne. Ty pronikavě modré oči jako samo ledové moře se krutě vpíjely do strnulých očí malých lidiček.
Když lehkým krokem došla až k nim, náhle pocítili ten chlad, přivolávající ospalost a bezbrannost. Promluvila. Její hlas se zdál jako burácení ledových ker v rozbouřené řece a přece byl jemný jako poslední zatřepetání prochladlého motýlka. Její slova pronikala myslí malých lidiček s lehkostí ocelového ostří měkkým máslem.
„Vítejte, mé děti. Mám pro vás malý dáreček…“ pronesla, usmívajíc se do každé ztuhlé tvářičky a každému podala malou průzračnou kuličku, která se přesně vešla do malých prokřehlých ruček. Každé z dětí se do své zahledělo a spatřilo čas.
Čas, který jim byl vyměřen na světě. Jednou se tam objevili dva vysocí lidé, svírající malé děťátko, jindy zase hlouček malých dětí, hrajících si v mělké řece. Někdo tam měl rozsvícený vánoční stromeček, jiný zase rozbouřené moře. Našla se sem tam i nemocniční sestřička a někdy i vysoký strom se zlomenými větvemi.
Náhle se jedno z dětí probralo z omamné otupělosti a urputně začalo bojovat s vidinou lehkého spánku a nevědomosti. Otočilo se a utíkalo pryč. Co nejdál od té kruté paní, která si je chtěla nechat. Nožičky, v těžkých zimních botách s výjevy sněhových vloček, se neúnavně prodíraly vysokým sněhem, jenž zpomaloval a pronikal škvírami až na jemňoučkou kůži dítěte. To, se na chvíli zastavilo a popadalo dech, ledový a štiplavý. Ale nevzdávalo se. Ohlédlo se za vidinou krásné paní, ale ta tam již nestála a nebyl tam ani onen hlouček štěbetavých dětí.
Tvorečka zachvátila panika a začal plakat tím svým smutným usedavým pláčem a na zrůžovělých tvářích mu mrzly dlouhé potůčky upřímných slziček. Sedl si do chladného mokrého sněhu a promrzlými ručičkami si utíral slzy.
„Nemusíš se mně bát,“ ozval se hned za ním líbezný hlas. Děťátko se polekaně otočilo a v tom úleku zapomnělo i plakat.
„No vidíš, jak to jde. Mně se nemusíš bát,“ opakovala znova ta cizí paní.
„Ale já chci maminku,“ zavzlykalo vzpurně dítě.
„Vždyť jí brzo uvidíš. To ti slibuji.“
„A nestane se mi nic?“
„Ne. Samozřejmě, že ne. Já ti nelžu. Já nikdy nelžu. No tak,“ pronesla konejšivým hlasem a jemně prohrábla dítěti zcuchané vlásky. Její bílé prstíky laskavě rozčesávaly zlaté kudrny.
„Teď už půjdeš se mnou?“
Dítě nepatrně přikývlo a nemotorně se postavilo na vratké nožičky. Ta zářivá bílá paní ho objala svým chladným objetím a zdvihla děťátko do náručí. Objímala ho dlouho, zahalujíc ho svým ledovým pláštěm. Krajinou nekonečných mrazivých dní a slabě, ale upřímně mu zašeptala do zmodralého ouška:
„Už za chvíli budeš u maminky. Pak už ti bude dobře. Tam nebude žádný strach ani žádná zima. Jen maminka a ty. To ti slibuji.“
Políbila dítě na chladné čelíčko a celé jeho tělíčko se jí v náručí proměnilo v bílý obláček páry, který začal ihned stoupat k ospalému slunci. Posmutněle se usmála bledými rty, pomalu se otočila a vydala se na nekonečnou mrazivou pouť vstříc dětským duším…
Diskuze
docela pěkné
No... nevim, nevim... vyloženě špatné to není, ale náplň nic moc a je to takové naivní (já se sice na smrt těšim, ale pochybji, že by byla taková milá...). Asi je to tématem který (jak tu už někdo psal) není zrovna vrcholem originality nebo tim, že mi ta povídka prostě nesedla :-) Ale autor má potenciál a já sám bych to určitě líp nenapsal...3*
Terátor: Jelikož autorka po mě vyžádala názor, tak jsem to vzal pokud možno podrobně. Poukázal jsem tak na všechny drobnosti, kterých jsem si všiml, ale jelikož jsou to právě jen drobnosti tak proto takové hodnocení. Takové věci se dají najít skoro u každé povídky, ale někdy se dají přejít protože povídka je dobrá a hledí se jen na větší chyby. Kdybych všude rýpal až do základů, probíral každou maličkost a kladl na to důraz tak nikdy nedám 5 dokonce ani 4* :-))
Souhlasím s výtkami ObrLudy.
Ale nesouhlasím s tolwynem, že je to špatně napsáno. Mě ohromil popis. Jsou tam použity nádhrené slovní obraty. „Ty pronikavě modré oči jako samo ledové moře se krutě vpíjely…“ nebo „urácení ledových ker v rozbouřené řece a přece byl jemný jako poslední zatřepetání prochladlého motýlka.“
Co takhle napsat o ní báseň?
Myslím, že cit pro poetiku máš:o))))
Nedám plné hodnocení, ale „pouze“ 4*. Ale musím tě upozornit, že 4 nedávám tak často… :o)
Oceňujem priamu reč... ale tá sestrička by tam byť nemusela... teda na tomto servery.
Hmm, opravdu dobré Cat, ale několik větiček z toho dělá slabší práci.
ObrLuda - ale, taková kritika a pak dáš 4 ? Čekal jsem tak 2 - 3, když jsi to tak vysvětlil.
S pozdravem Terátor
Rozhodně to není špatné, jen mám z dílka pocit, jako by bylo prostředkem něčeho většího – působí takovým vytrženým dojmem.
K stylistickým nedostatkům už vše řekl ObrLuda, s Tolwynem příliš nesouhlasím. Sem se ty přechodníky hodí.
Moc pěkné. Vyvolalo to ve mě spoustu zvláštních pocitů a něco mě šimrá na tváři - že by slza? :-) Jen tak dál. Dávám 5*. S pozdravem Zwejk
Jelikož jsi chtěla vědět můj názor, tak tady je: (budu to brát po odstavcích)
2)Tady začínáš (jak už jsem Ti ostatně jednou psal) označením malých lidiček, pak přecházíš na děti a na konci povídky je to děťátko, to mi nepřipadne zrovna nejlepší. Už také z toho důvodu, že jedno dítě začne utíkat sněhem, což je podle mě známka už jistého věku a schopností a pak napíšeš, že je to děťátko a to je zas řekl bych označení pro nějaké novorozeně nebo něco takového...
3) "Její hlas se zdál jako burácení ledových ker v rozbouřené řece ...." Tohle podle mě taky není příliš šťastné i když tam pak píšeš že byl jemný atd. Nevím jak by na to reagovaly děti....., ale spíš jde o to, že by to uprchlé dítě s tímhle hlasem jen tak neuchlácholila. Nebylo by lepší napsat jen to: "Její hlas byl jemný jako poslední zatřepetání prochladlého motýlka" nebo byl medový atp.
4) usmívajíc se do každé ztuhlé tvářičky - do? To je trochu nevhodny, napsal bych spíš ...na každou ztuhlou tvářičku
každému podala malou průzračnou kuličku, která se přesně vešla do malých prokřehlých ruček. 2x malý ...... Co takhle: ....každému podala průzračnou kuličku, která se přesně vešla do jeho malých prokřehlých ruček /popř./ malé prokřehlé ručky.
5) nemocniční sestřička - tohle mi tam trochu nepasuje, zdá se mi to příliš moderní, raději bych zkusil najít nějaké vhodnější označení, ale zas tak špatny to není, resp. je to můj osobní názor
9) ...... bílá paní ho objala svým chladným objetím a zdvihla děťátko do náručí. Objímala ho dlouho..... 3x objímala :-))...... zkus to nějak vynechat třeba: ....... ho uchopila /zvedla/ do svého chladného náručí. Třímala /konějšila, ......./ jej dlouho........ Sice to tam teď není ani jednou :-))) ale víš o co šlo.......
To je zhruba vše, kdyby se mi chtělo rýpat, tak by se možná ještě něco našlo, ale to jde vždy všude. Vesměs se jedná o drobnosti, takže je to jinak opravdu dobré. Akorát si ještě neodpustím to, že tam mohlo být popsáno, jak se tam ty děti vzaly :-))
S přáním nekonečné inspirace ObrLuda
No na vystižení myšlenky to sice stačí, ale zdá se mi taková...nijaká. co je na tom, že si Smrt vzala nějaé dítě, tkových povídek tu bylo a navíc sloh též nebyl na nejlepší úrovni. opakování stejných pojmů v po sobě jdoucích větách, to strašně bije do očí. A ty přechodníky: Proč je tam pořád cpeš. neřeknu když se obejví v těxtu jednou nebo dvaskrát, ale dávat je do každé druhé věty se mi zdá poněkud krkolomné, anvíc když je to takový přežitek, hisotrismus ze staré češtiny.Neříkám, že to bylo špatné, pokračuj učitě se ti bude dařit více, ale tohle se mi moc nelíbilo.