Celým jménem lady Morgaine Godiva Lafey z Lescott, ale od té doby, co utekla z domova, používá jen své první jméno a svůj rod a původ nikomu neříká. Není to ale proto, že by na svůj rod zanevřela a rozešli se ve zlém, či ji vydědili, nebo by na své jméno nebyla hrdá. Jen má pocit, že když se o svém rodu a rodovém jménu nebude zmiňovat, bude to, jako by zapomněla a přetrhala svazky, jako by jí na tom už nezáleželo a její rodiče tak budou více v bezpečí, nepřivolá na ně pohromu...

Je jediným dítětem Willfrieda Lionela Lafey (člověk) a Cygny Sillie (elfka). Lafey je rod vikomtů (Morgaine by měl do budoucna přináležet titul komtesa), starý, nepříliš bohatý či vlivný, ale proslulý svým důrazem na hrdost, čest a šlechtické ctnosti. Jejich rodinným sídlem je menší hrádek Lescott v horách. Díky tomuto původu se jí dostalo základního vzdělání, a protože se předpokládalo, že jako jediný potomek převezme panství a s ním i veškerou zodpovědnost, byl na její výchovu dán důraz a byly na ni kladeny vysoké nároky – zejména v otázce morálky,zodpovědnosti, sebeovládání, cti, soucitu. Její elfí matka kladla po vzoru svého rodu důraz na vzdělání v etiketě a hudbě – Morgaine si hudbu zamilovala a naučila se hrát na flétnu a zpívat, ani etiketě se nevzpěčovala, neb brzy zjistila, že etiketa často umožňuje s lidmi lépe vycházet. Jejího otce vždy velmi mrzelo, že nemá syna (aniž by kvůli tomu na Morgaine jakkoli zanevřel), a tak do značné míry Morgaine vychovával jako kluka – najal učitele, aby ji naučili jezdit na koni a šermovat. Šerm se stal Morgaininou velkou vášní a má na něj talent. Nevyhledává spory a nezabila by jinak, než v sebeobraně nebo obraně někoho, ale když už na to přijde, je nebezpečnou protivnicí. V šermu využívá spíše své obratnosti, rychlosti a mrštnosti, protože vzhledem ke své tělesné stavbě nemá příliš velkou sílu. Další její velkou vášní jsou dobří koně a hony – ale nikoli velké štvanice, Morgaine vždy lovila sama (nejvýše s doprovodem jednoho z lovčích, aby upokojila strach svých rodičů o ni). Morgaine měla klidné, krásné a šťastné dětství, neboť oba rodiče jsou moudří a velmi ji milují – a ona jim oplácí stejnou láskou.

Když jí táhlo na šestnáct let, začali se o ní zajímat nápadníci. Její rodiče ji moudře do ničeho nenutili a nechali volbu na ní. Morgaine se nehodlala vdávat, z žádného z nápadníků si nedělala těžkou hlavu a jednoho po druhém bez jakéhokoli uvažování odmítala. Hlavně proto, že tou dobou byla šťastně zamilovaná do Jarryho, vrchního lovčího svého otce, schopného, klidného, mlčenlivého a milého mladíka, jen o několik málo let staršího než ona. Jejich láska rozhodně nezůstala jen u platonické, a samozřejmě se s ní tajili – Morgaine ani Jarry nevěřili tomu, že její rodiče jsou až natolik tolerantní, aby tohle prošlo a dovolili jim zůstat spolu. (Morgaine si myslí, že se jim to utajit podařilo, nicméně kdo ví, rodiče se k tomu nikdy nevyjádřili.) Ale mezi nápadníky se vyskytl i zvláštní muž – jeho tvář měla velmi ostré rysy, měl pichlavé oči, tak tmavé, že se zdály bez zorniček, jeho hlas byl syčivý a chodil celý zahalený v černém plášti. Šuškalo se o něm, že je mág takzvané „temné či černé magie“, ale nikdo nic pořádného ani přesnějšího o něm nevěděl – ani jak se vlastně jmenuje, ani odkud pochází či kde žije. Morgaine ho bez přemýšlení odmítla, stejně jako všechny ostatní – a stejně slušně. Nicméně na rozdíl od odmítnutí ostatních nápadníků, na tuhle situaci bude vzpomínat až do konce života…

Okenice rval vítr, a ač byl předtím jasný den, setmělo se. Sloužící se společně s gardisty choulili všude, kde se dalo ukrýt. Statný muž ve středním věku, sedící na trůně, byl bledý jak sama smrt. Krásná, vznešená žena vedle něj jen vzlykla a schoulila se k němu.

Muž v černém byl velmi vysoký a shlížel dolů na drobnou dívku, která se jako jediná nekrčila, stála s hrdě vztyčenou hlavou a upírala na něj chladný a nenávistný pohled. Chvějící se ruce, které schovávala do záhybů dlouhých, zdobených šatů byly jedinou známkou jejího napětí či obav.

Postava se zasmála, a byl to ošklivý smích, připomínající krákání vran, a v oblaku jedovatého plynu zmizela - jenže svědomí hlodá a dívka tuší, kde je pravda...

Tím spíše, že neuplynul ani rok a Jarry byl na lovu těžce zraněn divočákem. Doprovázel tenkrát Morgaine a když na ně z křoví až nečekaně rychle vyběhl divočák, Morgainin kůň se splašil, odskočil a Morgaine, ač dobrá jezdkyně, spadla přímo před divoké a rozvzteklené zvíře. Jarry se s oštěpem vrhl mezi ně a zvíře zabil, ale byl těžce zraněn a svému zranění po několika dnech podlehl. Morgaine by dala krk na to, že když Jarryho vezla domů, zahlédla na okamžik mezi hustými stromy lesa temnou postavu.

Morgaine si zoufala, trvalo dlouho, než Jarryho oplakala a jakž takž se smířila s jeho ztrátou. Stala se zamlklejší a uzavřenější a přestala se tolik smát, ale přežila to. Nicméně se rozhodla za žádnou cenu neohrozit své rodiče – kletba přeci jasně zněla na všechny, co má ráda... Když se vzpamatovala z nejhoršího šoku a začala zase rozumně uvažovat, sbalila si nejnutnější věci, nechala rodičům omluvný a vysvětlující dopis, sedla na svého nejmilejšího koně, a pod rouškou tmy utekla z rodinného sídla a vydala se do světa.

Vedlo se jí různě, někdy líp, někdy hůř. Živila se (a doteď živí) převážně takzvaně mečem. Putovala ponejvíce sama, občas se na krátký čas přidala k některé družině, nikdy ale nikdy z žádnou družinou nezůstala déle, aby s těmi lidmi náhodou nenavázala bližší vztahy a neohrozila je.

Po dvou letech putování, když se zase přidala k jedné družině - bohatý kupec tenkrát sháněl lidi na ochranu cenného nákladu, co vezl přes velkou část země – potkala Tiriala. Prudkého, sebevědomého, trochu lehkomyslného, ale hodného muže s tváří padlého anděla, který, stejně jako ona, byl šermíř. Srdci se nedá poroučet věčně, cestu si vždycky najde. Opatrnost šla stranou a ti dva se do sebe vášnivě zamilovali. Morgaine byla po dlouhé době zase opravdu šťastná. Strávili spolu krásných několik měsíců a vypadalo to, že už to tak zůstane napořád… když Morgaine začala mít neurčitý strach, neuchopitelné tušení, že se blíží Tirialův konec, když s ním zůstane. Rozhodla se odejít, ale nikdy by ho nedokázala zranit a zradit tím, že by utekla jen tak beze slova. Po dlouhém váhání vypověděla Tirialovi svůj příběh i se svým rozhodnutím, ale ten nechtěl ani slyšet o tom, že by odešla. Utekla v noci, když Tirial spal, stejně jako když utíkala z domova, aby ji nepronásledoval a nepokusil se ji zadržet. I když se snažila vytratit potichu, nepodařilo se jí to – ale to nevěděla. Bylo časné jaro, řeka byla vzdutá tajícími ledy a pršelo a její cesta vedla přes celkem úzký a teď vodou kluzký můstek. Když už byla za polovinou mostku, podklouzla a spadla do vody. Neměla moc sílu zápasit s proudem, když tu za ní někdo skočil, aby ji vytáhl. Tirial… Když už byli kousek od břehu, zřítil se na ně podemletý strom. Morgaine se mimo pár modřin a odřenin nic nestalo. Tirial byl na místě mrtev. Na druhém břehu Morgaine zahlédla postavu v černém, která tam předtím určitě nebyla. Postava se chvíli dívala a než mohla Morgaine cokoli udělat, zmizela…

Nad Tirialovým tělem Morgaine složila zoufalou přísahu, že Černého muže najde a zabije.

Od té doby se Morgaine nezamilovala. Vždy, když to vypadá, že by k něčemu takovému mohlo dojít, někomu by na ni mohlo začít záležet nebo jí na někom záležet, rychle odejde. V duchu se však bojí, že jednou to nedokáže, že jednou zůstane - a že to dopadne stejně jako s Tirialem… Cítí se opuštěná, což ji bolí a žije s pocitem určité prázdnoty a necelistvosti, ale zároveň se rozhodla opuštěná zůstat – nechce nikomu dalšímu ublížit tím, že se k němu připoutá nebo že ho připoutá k sobě.

V současné době je jí pětadvacet let. Doteď se živí mečem, většinou jako doprovod a ochrana nákladů a občas i osob na cestách, chvíli dělala i osobní stráž a nějakou dobu byla v městské gardě. Má za sebou pár drobných dobrodružných výprav a výprav za poklady, ze kterých nikdy nic moc nebylo, pár drobných úkolů o najití osoby a tak podobně. Pomáhá každému, u koho má pocit, že pomoc potřebuje, chrání slabší a utlačované. Nikde nezůstává dlouho. Pokouší se najít a zabít původce svého neštěstí, částečně proto, aby splnila svou přísahu a pomstila Jarryho a Tiriala, částečně proto, že doufá, že tak kletbu zlomí a bude se moci beze strachu vrátit domů... a třeba se i pokusit znovu zamilovat… Doteď občas mívá noční můry, v nichž vidí Černého muže a novou smrt Jarryho a Tiriala – budí se z nich s křikem či pláčem. Díky tomu se bojí úplné tmy (pokud je v ní sama) a neusíná ve tmě.

Je drobné, štíhlé postavy. Pohybuje se sebevědomě a velmi elegantně. Vlasy barvy kaštanů ve volných loknách spadají až k pasu, zkrocené pouze černou čelenkou. Má velmi ušlechtilou tvář s jemnými aristokratickými rysy. Ve velkých šedých očích je smutek a její ústa se nesmějí.

Na sobě má černou košili z kvalitní látky, s límcem a rukávy lemovanými kožešinou, přes ni koženou zbroj a kožené chrániče předloktí. Hnědé kožené kalhoty s nohavicemi zastrčenými do ke kolenům vysokých, též kožených bot. Na širokém opasku má několik menších váčků a dýku a po boku šavli, obě ve velmi jednoduchých, nezdobených pochvách. Přes ramena má černý plášť, též lemovaný kožešinou.

Nemá žádné ozdoby či šperky mimo prstenu na prostředníčku levé ruky. Prsten je pečetní s erbem jejího rodu, baziliškem.