Velká XXL loupež
| Autor: | Kukulín |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 18 |
"Tak promiň, já fakt nechtěl." omlouval se Dutohlávek po té, co ve tmě vrazil svým břichem do Kvida.
"A šeptej, kolikrát ti to mám opakovat. Jěště nás někdo uslyší."
"Že jsme ho vůbec brali sebou, akorát dělá problémy." šeptnul Bučivoj, třetí a také poslední člen výpravy.
"Šéf nařídil, šéf má holt pravdu, když si myslí, že na to má. Jen doufám, že nás kvůli němu nechytí." vysvětloval Kvido.
"Stejně ho šéf s náma poslal na tuhle akci z protekce, jinak by si neškrt do konce života." zabručel Bučivoj.
"To jako myslíte Mýho strejdu Toma Vindinpoketa, tím šéfem?" zeptal se přihouple Dutohlávek.
"A doprčic, tak von je to šéfovo synovec." zaklel šeptavě Kvido."Bučivoji, musíme na něj dávat bacha, nebo sme mrtvý a mrtvější a klidně si vyber, kdo bude kdo".
Od této chvíle šel Dutohlávek mezi Kvidem a Bučivojem. Noční uličky byly tiché, jen tu a tam štěkl pes nebo mňoukla kočka, a noční stáž se toulala jinými čtvrtěmi města. Po čase došli naši tři hobiti ke zdi jakési zahrady.
"Tady by to mělo být, za tou zdí. Cejtíš někoho nablízku, Bučivoji?" zeptal se Kvido.
"Jak můžu sakra něco cejtit když Dutoň potí litr sádla za minutu. Ale celý to smrdí pěkným malérem." odsekl Bučivoj.
"No dobrá, budem teda doufat, že tu nikdo není. Tak tady přelezem." řekl Kvido a vyndal z tlumoku lano s kotvičkou, krátce s ní zatočil a hodil přes zeď.
"Výborně, hned na poprvé." pochvalně šeptnul Bučivoj.
"Cože, to jako mám přelízt tuhle zeď?" zasténal Dutohlávek. "Dyť je vysoká nejmíň pět metrů. Todle sám nezvládnu."
"Panebože, já ho snad zabiju." pomyslel si Kvido, ale od myšlenky k realizaci bylo celkem daleko, jednak bral ohled na Dutohlávkův příbuzenský vztah s šéfem a pak by bylo problematické odtáhnout a pohřbít tak tělnatého hobita. "Víš co, já s Bučivojem přelezem, ty se tady přivážeš a my tě vytáhneme, jasný?"
"Dobře, ale opatrně, ať se mi nic nestane."
"Co tobě, my si strhnem hrby a zaděláme na kýlu." zavrčel Bučivoj.
To už ale Kvido šplhal jako lasička nahoru a přeskočil do zahrady. Hned za ním se vydal na cestu Bučivoj. Nahoře spustil konec lana do zahrady a také seskočil.
"Seš přivázanej?" Zavolal tlumeně Kvido.
"Jo, můžete tahat." Ozvalo se z druhé strany zdi.
Kvido s Bučivojem zabrali. Oči jim lezly z důlků, ale přece jen pomalu cosi přetěžkého vytahovali nahoru na zeď.
"AAAAAaaaaaaaa........." Buch.
"Pomóóóc, sundej ze mě to hovado Kvido, nebo budu úplně na placku." zachrčel Bučivoj, ze kterého byla vidět jen hlava.
"Promiň Bučivoji, já fakt nerad, ale já už byl nahoře a vy jste pořád táhli." řekl Dutohlávek a pomalu se skulil z Bučivoje, který se konečně svobodně nadechl.
"Ticho, něco se sem žene." Sykl Kvido. "Vypadá to, vypadá to jako, jako velkej pes... maminkó pomoc, to je Tetrinská doga, ta nás sežere všecky tři a nezbude po nás ani mastnej flek." kníkl a hupsnul do křoví poblíž, zatímco Bučivoj se jen odkutálel ke zdi, protože mu strachem přestaly sloužit nožičky. Nejpomalejší byl Dutohlávek a tak se pejsek vrhul na něj. Bučivoj zavřel oči a zakryl si uši aby neslyšel řev umírajícího hobita, chvíli se choulil u zdi a čekal, kdy na něj přijde řada. Nic se však nedělo a tak opatrně otevřel jedno oko, pak druhé, pak pusu a zíral před sebe.
"Hodnej dlobecek, hodnej." šišlal sladce Dutohlávek a mával tý obludě před nosem kusem salámu. Doga panáčkovala a slintala na něj.
"To je ale príma pejsek, co klucí? Já bych chtěl taky takovýho, je tak milej. Až se vrátíme, řeknu si strejdovi."
Kvido a Bučivoj opatrně vstali a koukali, co se děje.
"Jé, Bučivoji, co to máš za flek vepředu na kalhotech?"
"Ah. Ttto mi asi praskl měch s pivem." snažil se situaci zachránit Bučivoj.
"Aha. Ty ho nosíš ve spoďárech?"
"Hele, Dutohlávku, nekecej a koukej toho psa někam přivázat." poručil Kvido.
"Ale proč? Vždyť nám nic neudělá a je hodnej." pokusil se odporovat Dutohlávek.
"Hele, s náma jít nemůže, mohl by nás prozradit. Až se budem vracet tak ho zase odvážeš."
"Tak dobrá." souhlasil Dutohlávek a přivázal dogu k jednomu stromu. "Co teď?"
"Deme dál" rozhodl Kvido. "Zadním vchodem do toho baráku. Je to prej tutovej tip a měla by to bejt hračka."
A vyrazil k obrysu velkého domu s ostatními v patách. Po chvíli k němu dorazili a vydali se podél jedné zdi, až našli dveře.
"Tak tady to je." řekl Kvido a vyndal z tlumoku sadu paklíčů a páčidel. "Koukám, je to docela jednoduchej zámek, nechceš to zkusit, Dutohlávku?"
"Jó, ty bys mě nechal? To je príma, todle mě už strejda učil." špitl Dutohlávek, vzal od Kvida paklíče a začal se šťourat v zámku. Po chvilce se ozvalo lupnutí a Dutohlávek se provinile podíval na Kvida.
"Ty blbče! Tahle sada paklíčů mě stála deset zlaťáků a teď sou v háji." zaklel Kvido a náhle měl pocit, že má dost sil na to, aby dutohlávkovo tělo odnesl dost daleko a zahrabal hodně hluboko. "Bučivoji, dej se do toho."
Bučivoj se uchichtl, vyndal svoje náčiní (z tlumoku), a pustil se do zámku.
"Hotovo." řekl za chvíli a otevřel dveře. Zevnitř zavanul pach starého dřeva a zatuchlých koberců. Kvido nahlédl dovnitř, chvilku naslouchal a pak prohlásil: "ok, můžeme dovnitř."
Opatrně vešli. Uvnitř matně rozeznávali chodbu, dveře, nábytek.
"Musíme rovně do haly a pak nahoru." šeptl Kvido a vydal se do hloubi domu. Opatrně prošli chodbou do haly. Vůkol bylo ticho a klid, jen občas vrzla parketa. Hala byla stejně tichá a temná jako chodba, kterou dosud šli, a uprostřed se rýsovalo schodiště vzhůru. Tři páry bosých nožek polehoučku našlapovaly na jednotlivé schody.
"To schodiště nějak divně vrže. Jako by se něco páralo. A taky tu něco smrdí." zavětřil Bučivoj.
"To jsem asi já, klucí, měl jsem k obědu klobásu s fazolema." přiznal se Dutohlávek.
"Ježíši to je prase. Asi budu blejt." prohlásil Bučivoj.
"Hele nech toho. Já nejsem ten co se pochcává." bránil se Dutohlávek.
"TICHO. Totiž ticho." sykl Kvido. "Těmahle dveřma." řekl a opatrně je otevřel. Oknem do místnosti dopadal úzký paprsek světla a tak hned uviděl to, proč sem přišli. Obraz, za kterým má být sejf. Sundal ho a ejhle, sejf tam vážně byl.
"Teda, to je ale primitivní. Trojmístnej kód. Na to ani nepotřebujeme náčiní, metodou Poukusa-Ómyla to máme za hodinku zmáknutý." zaradoval se Kvido a hned se pustil do odemykání.
"Auvajs. Auvajs jauvajs auvajs. Zatraceně je to nějaký magický, lítaj z toho blesky." klel očazenej Kvido. "Sakra, tisíc kombinací, to nezvládnem, se dřív usmažíme. A vypadalo to tak jednoduše. Se na to můžu vytento." nadával Kvido a mnul si popálenou ruku.
"Můžu si to taky zkusit?" zeptal se Dutohlávek.
"Jasně, to víš že můžeš." pobízel ho Bučivoj a potutelně se usmíval.
Dutohlávek se v mechanismu chvilku hrabal a pak se ozvalo cvaknutí.
"Jé, klucí, ono se to otevřelo." vítězně prohlásil Dutohlávek.
"Zatraceně, jak si to dokázall?" divil se Kvido.
"No, jen jsem tam nastavil datum svýho narození a ono se to otevřelo." chlubil se Dutohlávek.
"Nojo, slepý kuře našlo zrno." mumlal Bučivoj a vrhnul se k sejfu a začal ho prohledávat.
"Co to má bejt? Jsou tu jen nějaký hadry. A nějak veliký. Jako pro slona. A vypadá to jako zlodějskej slavnostní mundůr. A je tu nějaká cedulka. Všechno nej...."
Vtom se rozsvítila snad všechna světla na světě. Ze všech koutů vyskákaly postavy v černém a ozval se sborový hlas...
Hodně štěstí zdraví, hodně štěstí zdraví. Hodně štěstí, Dutohlávku, hodně štěstí zdraví.....
Diskuze
Naše čelka by řekla chraptivým hlasem - "To je výborný, za jedna!" Ale já říkám za pět...
hmm zajímavý styl psaní, skoro... dramatický 98% textu se skládá z přímě řeči... zajímavé
Slunce v duši a další tvoje příběhy - myslím že mluvím za všechny!!!
Dobré, vtipné, prostě příběh jak má být...
S pozdravem SAT
Tak dobrý a vtipný příběh už jsem dlouho nečetl. Tohle si opravdu zaslouží to nejvyšší hodnocení.
S přáním nekonečné inspirace ObrLuda
Fakt zajímavý:-)
Chudaci ti dva, ti z toho museli mit infarkt.
Tedy pokud o tom nevedeli.
Tak takhle jsem se dlouho nezasmál...5*
Dost dobrý a legrační (a hobití).
Docela zajímavý příběh s překvapivým koncem :-)))