Už si nepamatuju kdy přesně jsem zvedl nad hlavu meč svého otce a rozhodl se tak stát se válečníkem. Musím ale říct, že jsem toho nikdy nelitoval. Protože nebýt toho dne, nepoznal bych svého přítele a jedinou dívku, kterou jsem kdy opravdu miloval. Pamatuju si to, jako by to bylo včera…

Tak jsme dál pozorovali lesní pěšinu vedoucí k vesnici jménem Sahto. Ale asi po půl hodině naprostého ticha…

V hostinci bylo plno. K poslednímu volnému stolu jsme usedli my. Durien pozoroval opodál sedící skupinku dobrodruhů, né že by ho zajímala sekyra co třímal v ruce trpaslík, ani neměl zájem vyhrát pár piv nad tupým krollem, spíš ho zajímala dívka která jim dělala společnost. Po chvilce se zvedl a odešel s ní po schodech nahoru.

Do půlnoci zbývala ještě hodina. Za hostinským se mihlo něco modrého. Hostinec rázem utichl. Do místnosti vstoupila krásná dívka. Tak krásná, že jsem nemohl uvěřit, že je opravdická. Ale byla. Potichu usedla za harfu, co stála v rohu místnosti. Nádherná hudba mi zmámila smysly. Hostinský se usmíval a naslouchal. Hodiny odbily půlnoc, dívka přestala hrát a odešla. Otřepal jsem se, jako bych se probudil a přitom jsem nespal. Odešel jsem tedy do pokoje.

V pokoji nepořádek, rozbitá lucerna a kusy oblečení po zemi. Usmál jsem se. Ten teda vyváděl. A ještě bude vyvádět. Ráno bude ležet sám, bez peněz. Teď tu ale ještě byla. Černá hříva vlasů na jeho bedrech, ruce objímající nahé, horké tělo a on. Radši si svoje cenný věci schovám, řekl jsem si. Kdoví co je zač.

Ráno jsem se probudil a jak jsem předpokládal. Krásná dívka s černými vlasy byla pryč. I s jeho penězi. Tak radši půjdu dolů než se vzbudí. Ten bude zuřit.

Dole jsem byl sám. Vlastně ne tak docela. Hostinský si ke mně přisedl.

A vyšla ona. Modré šaty jako to nejčistší nebe a jako její oči. Zlaté vlasy do pasu jen tak volně rozpuštěné přes ramena. Podívala se na mě a já se topil v té modři jejích očí. Kéž bych se utopil!! Mé snění ale ukončil řev. Durien se vzbudil.

Adelheid se otočila a zmizela někde ve vedlejší místnosti.

Tak jsme šli. Celý den jsme se honili za skupinou dobrodruhů. Ta dívka co ho okradla se jmenovala Melisa. Dnes už jen vím, že ji Durien pohřbil v lese. Já myslel jen na Adelheid. Na své nebe, které už nikdy neuvidím.

O rok později jsme se vraceli tou samou krajinou. Teď už ne pěšky, ale na koních. S měšci plnými k prasknutí a se slávou. A tu jsme uviděli Sahto. Celým krajem se rozléhala zvláštní hudba, ta co omamovala smysly a klížila zraky. A já zase uviděl modré nebe.

Ano. Seděla tam v tom koutě jako před rokem a vůbec se nezměnila. Přestala hrát a pozvedla své modré oči k nám.

Adelheid se zvedla a donesla nám jídlo a pivo. Až do večera hrála jen nám svou píseň a my ji jen poslouchali. O půlnoci nám popřála hezké sny. Já věděl, že ten můj bude patřit jen jí.

Jen co Durien usnul, otevřeli se dveře. V nich stála Adelheid. Přes sebe měla jen kus látky.

Ráno jsem ji našel spát ve své posteli. Durien si mnul oči a štípal se do tváře. Se smíchem odešel dolů.

Nechal jsem ji spát. Abych se s ní nemusel loučit. Odjeli jsme ještě do šera…

Od té doby už uplynulo hodně let. Postavil jsem si dům,odložil meč, naučil jsem se psát a číst. Myslíte, že jsem měl zůstat a žít s ní? Nebyl bych toho schopen. Adelheidinu vesnici dva roky po tom co jsme odjeli vypálili nájezdníci. Nikdo prý nepřežil. Vím to od jejich velitele. Prodávali zde svou kořist. A otroky. Já jsem si taky něco koupil..harfu, modré šaty a zlatovlasou dívenku s modrýma očima a stejně hranatou bradou jako mám já….