Články&Eseje

Bestie či člověk? Postava? Ano! Hodnocení: Kvalita

Autor:
Přidáno:
Hlasovalo: 9

Prosím pro ty, kod si tohle chtějí přečíst, je to pokračování My nejsmme jen postavy, my jsme lidé!... Nebo jen bestie. Takže nejdřív přečíst to a pak tohle, jinak uniknou souvislosti a to by byla chyba.

            Vlahé ranní paprsky si jemně pohrávaly s oroseným jehličím hustého lesa. Stromy pod vánkem větru staly strunami věhlasného barda Snové říše. Les byl ale tichý, pro někoho plný zvěře a zpěvu krásného ptactva. Pro ně ovšem ne. Srnky, vlci, soví hnízda, z niž ještě po ránu mohou vykouknout dvoje žluté oči. To pro ně nebylo nic. To znají, dny kdy se tímto mohly kochat jsou v nenávratnu. Tento sen a ráj není dnes pro ně. Ale může být a oni to vědí. Však ne dnes!

            Skupinka mužů, tiše jako rození zabijáci, se dere svěžím lesem. Noha střídá nohu v opatrném postoji zkušeného lovce. Natažené tětivy luků, vytažené meče ukrývané pod pláštěm. Nic je nemůže prozradit a oni to vědí. Ale nepřítel je stejně mazaný. Mezi muži je i on, Corvus. Též on svírá svůj meč vykovaný v dalekých východních dálkách. Pohled stejně ostražitý jako jeho druhové. Co druhové pro něho to jsou spolubojovníci. Nikdy k nim nepatřil a patřit nebude. Nic si nesmí nalhávat, on je jiný. Dostalo se mu vřelého přijetí, ano, jeho otec mu udělal jméno, ze kterého by mohl žít celý život a nic nedokazovat. Ale on potřebuje něco dokázat. Potřebuje se zbavit svého prokletí. Plamen v jeho hrudi ho ničí. Jak může být něco tak krásného pro něj tak strašlivým? Začalo to už dávno, v dalekých východních zemích, kde sídlil v poušti ten nejstarší řád. Ti nejlepší se v pustině, která pro někoho je jen prachem bez života, snažili najít život. Zde rozvíjeli své vysoké znalosti. Doteď si vzpomíná, jak s moudrými seděl pod krutým sluncem v třídenních modlitbách, kdy jeho prostor vyplňovala jen mračna horkého písku. Žízeň se stala později chlebem, pískání větru rajskou hudbou a on letěl vysoko k oblakům. Tam čekala jeho cesta. Když modlitby byly u konce, musel se dlouho zotavovat. Popáleniny ho bolely po celém těle. Ale přežil ta strašná muka. Co při nich viděl, ne i teď ho to pomyšlení bolí, ale tam to pro něj začalo. Tam začal jeho útěk za vysvobozením. Od té doby pro něj existuje jen oheň, láska a on. On jako strašlivý smrtelník, který nemůže jen tak zemřít. Chce, ale osud mu to nedovalí, má na sobě cech lidské hrůzy, kterou musí pokořit. Hvizd šípu přerušil jeho vzpomínky, ale na jeho tváři zůstala trpká grimasa, snad je cítit i slza, která chladí jeho rozpálený líc.

            Přes noc byla bouřka. Stany bičovaly prudké provazy těžkých letních kapek. Země se myla k prostotě před poskvrnou. Poslední jeho myšlenky. Všude kolem umírají jeho druhové. Jak to je směšné. Voda která vyplavuje veliká města jim nic neudělala, všichni se v tu noc cítili v bezpečí. Ale teď, déšť kapek vystřídal déšť šípů. Jak rychle dokáže vypršet život. Rychlé rozhlédnutí, z lidí se stávají jen rozmazané mžitky. Svist šípu, s hrdelním vzdechem chudáka padnul k zemi jeden z jeho druhů, je mrtev. Jak rychle a bez  žádného božího zásahu, vsadil by cokoli, že ten šíp ani neslyšel, nevěděl, že v další chvíli se tu bude svíjet jak podříznuté podsvinče. Z jeho krku, který mu rozerval šíp srčí krev, nositelka života. S každým nadechnutím přichází do jeho úst více zpěněné krve. Je vidět jak muž pomalu umírá, v očích už nejsou ty jiskřičky, hrdý obličej zkřiven v bolestivé agonii, od úst krvavá pěna. Jak lehké je nechat položit svůj život. Fascinovaným pohledem sleduje toho muže, tu lidskou schránku, ze které vyprchává život. Do zvuku rohů a výkřiků je slyšet unavené pískání. Přichází s každým nádechem umírajícího. Energie a snaha o to přežít, neodolatelný pocit setkat se tak blízko ze smrtí. Sklání se k muži blíž, rychlím pohybem přikládá ucho k jeho hrudi, smyslů zbavený jen poslouchá. Ano dýchá, znovu ten pohled na krk rozervaný šípem. Dýchá, ano ten hvizd, je z jeho krku. Pomalu ustává a je slabší a slabší, ale je to chuť žít. Chudáku, pomyslí si, tobě už není žít dovoleno, nikdo ti nepomůže a já už vůbec ne. Buď rád že umíráš, já kdybych mohl umřít, umřít tak v klidu, bez provinění jako ty. Možná že máš někde ženu, která se choulí s tvými dětmi za hradbami pitomých, velkých měst. Ale to nic není proti mému prokletí. Ty chudáku. Po obličeji mu projel chladný úsměv, který s dalším pohledem do prosebných očí umírajícího propukl v šílený smích. Zaklonil krk a nechal tak odpočinout napjatým krčním svalům. Cítil, jak bylo celé tělo vzrušením v takovém napětí. Všechny svaly uvolnil a začal tančit. Smál se. Smál se do té bojové vřavy vyplněné zvukem rohů, řevem válečníků, kteří si mysleli o své nepřemožitelnosti. Jak rychle se dá taková myšlenka vyvrátit dobře mířeným šípem. Uvolněné ruce v pažích, jedna svírající lehký meč, jen tak, jen tak ledabyle, proč taky ne, se roztočili k tanci, sám slyší hudbu, tu kterou slyšel na nejvyšších věžích pouštního kláštera.

            Z krásné euforie vlastní dokonalosti a bestiálnosti ho vytrhnul záblesk chladné oceli. Rychlé přikrčení, celý svět se ještě točí, ale on svého nepřítele cítil. Ví že zde život nepoloží, jelikož on je ten s ohněm v hrudi. Otočka a další úskok, svět kolem se stále jen a jen točí po roztržitém tanci. Radši ty neposlušné oči nechá zapadnout do temnoty. I sluchem zabije toho, kdo se snaží o jeho smrt. Škoda ho. Další hvizd v oblasti kolem boku. Úskok, další náznak, drcnutí ramenem do soupeře. Spadl, úchop meče do obou rukou a jediný zásek, zapraštění hrudní kosti a slastné povolení a lehký průjezd plícemi a další záraz o kost. Otevřel oči. Škoda ho. Před sebou vidí mladíka, snad ještě kluk, který v každé vesnici kouká po jeho meči a ptá se na to jak vypadají rytíři. Ale tady už i takoví bojují, není divu, že dlouho vydržel. Už je po smrti. Vytáhl zakrvácený meč, na kterém v tmavé krvi vidí mladíkův život, povznese ho k nebi, duše ať si letí. Řve, řve co mu síly stačí, poslední hold duši toho chlapce se slámovými vlasy a mečem mez jediné kapky krve. Mnoho očí se na něho upřelo. Snad jen na vteřinu, jen na mrknutí oka se celý koloběh hvizdů šípů, vzdechů umírajících, troubení rohů zastavil, les byl znovu jako z rána, vlahý a čerstvý. Jen na chvíli. Znovu je kolem něho vřava, ale teď už nemešká, výkryt, levý sek, pravý sek, jako na cvičišti do figurín, tady okořeněné občasným proudem teplé krve. Sám neví jestli je raněn a je mu to jedno, on to přežije, stejně jako plameny, ani meče smrtelníků ho nemohou zranit, ne dokad bude mít plamen ve své hrudi, který musí osvobodit láska dívky. Dívky schopné zamilovat se do zrůdy. Co na tom! Je slyšet zas jen zachrčení dalšího padlého protivníka.

 

            Dlouho šel. Sic do lesa odběhl z vesnice hned z rána, kdy ještě někteří vesničané nosili džbery na doutnající trosky stavení. Byl cítit nezapomenutelný pach spáleného masa, smíšený s pachem spáleného stavení. Ale okolí bylo stejné, nemohl se dívat, jeho oči byly zality v slzách, ale cítil a slyšel to. Tu proběhnutí ušáče, přelet dravce, srkot stružiny. Vše jako by se nic nestalo, ale on prohrál svůj další boj s plamenem. Z úvah o vlastní existenci, která je teď znovu odsouzena k dalšímu přežívání, ne životu, ho vytrhlo až slunce vysoko postavené na obloze. Skočil i v šatech do vody a nechal se chvíli omývat ledovým proudem, poté se pomalu svlékal, až zůstal ve chladné bystřině nahý, jen tak ležel a uvažoval. Popáleniny se mu staly klíčem k bezvědomí, jejich bolest byla strašlivá, mdloby byly vysvobozením. Slunce značně postoupilo, když znovu otevřel oči, byl celý promrzlý. Věci naházené na břehu, všechny mokré, meč napůl vypadlý z pochvy. Ne nebyla to zima, ani přicházející soumrak co ho probralo k život, ne k přežívání, tak to přeci nazval, probral ho dusot koňských kopyt. Ani se nesnažil vstát, věděl, země mu to sdělila, že míří k němu a jedou rychle. Očima zůstal na šeřící se obloze, proč taky ne, ať se děje co chce, jemu je to jedno. Muži byli ozbrojeni, jen to na nich chrastilo novotou. Byla cítit dobrá koželuhova práce na nových sedlech a kožených čapkách. Mluvili dlouho, ale po prvních pár slovech ho přestal zajímat obsah jejich prázdných vět, které se pro jeho vnímání vzdalovaly, tak co s tím nadělat. Když bylo dlouho ticho, řekl jen ano. Od té doby byl sled událostí až mnoho rychlý na to, aby mohl klidně uvažovat, věděl jen, že zas půjde zabíjet do bitvy a přečká ve svém přežívání další krev, která ho nevysvobodí, proč ne, času má hodně. 

           

            „…A on, neznámý bojovník, hrdě bránící vlast a nebohé siroty padlých otců, pozvedl meč a s vítězným rykem ho držel nad hlavou, aby okolním svým druhům oznámil  chuť vítězit nad zotročujícím zlem jižních říší. A jak tak řval, se zbraní pozdviženou v nebesích, sbírali se i smrtelně ranění, znovu se chopili mečů, seker a šípů a šli naposled bránit svou zem, vzdorovat nepříteli. Svou bitvu vyhráli, však neznámý vlastenec, který se vrhnul rovnou do středu bohapustých nepřátel, nebyl již nikdy spatřen. Sláva mu! Mezi padlými nebyl. Sláva tomu vlastenci!“

            „To jsme napsal moc pěkně mistře. Přesně takhle to bylo! Nezapomeňte napsat ještě o tom, že měli přesilu!“ Ozývali se jak zranění, tak přeživší té hrozné řeže za zády starého kronikáře.

Stařík jen seděl na pařezu, sledoval zkrvavený mech a trávu, ulomené větve, na kterých byly napíchány ostatky nepřátel a přemýšlel o duchovním vítězství v této bitvě, o které tak nádherně napsal do svých zápisků. Ale když to tvrdí ti hrdí, ti bezchybní, ti kteří bojovali proti přesile jako vlastenci a pak byli schopni napíchat ostatky nepřátel na ulomené větve okolních stromů, tak to musí být pravda. Nejlepší je nad tím nepřemýšlet. Je už starý a zbylo mu jen to kudrlinkové písmo, kterým zapisuje takovéto velké činy. S dobře maskovaným zhnusením pod úsměvem starých rtů se stařík zvednul, vzal svou sukovici a šel ukázat své dílo do velitelského stanu, doufaje, že to nebude muset přepisovat jako posledně, že velikost zásluh generála a schopnosti vlastenců v rozhodující bitvě zapsal dosti velkolepě.            

Diskuze

 Uživatel úrovně 5

Ach velevážení hosté, dámy a pánové. Tohle je slabý odvárek toho jak bych mohl dopadnout... těšte se příště...

Ad Hemingwey. S tímhle pánek bych své psaní opravdu nerad stotožňoval, nemám horád, opravdu ne. Jediné co mi v mysli zůstalo je jeho citát a ten tu vyslovovat zatím nebudu.


 Uživatel úrovně 5

Roland+++: Jo, dost veselá poznámka ... podle toho, co píše :-)


 Uživatel úrovně 0

Shelagh...smeetyho psaní Ti připomíná Hemingweye? No doufejme, že nedopadne jako Hemingwey...


 Uživatel úrovně 5

Mě se velmi líbí Tvůj styl psaní. Krátké, výstižné věty - víš, že mi to trochu připomíná Hemingweye? Jen kdyby se Ti občas nezatoulala mysl a nezačal ses příliš věnovat bočním myšlenkám.
Je pravda, že tato povídka je dost jiná, než byla ta první, a to jak stylem, tak i atmosférou. Ale to rozhodně není na škodu.

Pokud bych měla srovnat první a tuto druhou, první byla lepší, také originálnější, ale doháníš to kvalitním psaním (teď nemyslím na překlepy a chyby) a bohatým slovníkem. Takže bez problémů opět za pět.


 Uživatel úrovně 5

Jo zkoušel jsem něco povídkovějšího, takže už to nebylo originální stylem a popravdě jsem neměl ani mnoho námět a jen jsem si hrál se slovy. ALe chystám něco delšího, jak jsem již psal, až dodělám alespoň trochu uspokojivě Raltan.


 Uživatel úrovně 0

smeety - hmm, zde se objevila bohužel nejčastější věc, která se u pokračování objevuje - první díl byl lepšejší. Mě to také čeká, ten křest ohněm, když sem budu vkládat pokračování Tragiho. Ale povídka se mi líbila, má to styl a hlavně se to dobře čte.

S pozdravem Terátor


 Uživatel úrovně 5

Přemýšlím, že nepíši něco delšího, s jiným hrdinou. mám už v hlavě jeden obraz. Ale to až budu vědět, že stíhám uzávěrku na Raltan.


 Uživatel úrovně 0

Je to dobré, taková "planoucí povídka" které se hrne vpřed :-)) Byť to nemá na první část, stále je to povedené, ale možná by to bylo lepší číst bez ohledu na tu předchozí část a vynechat v ději odkazy na tu předchozí, pak by se mi to zdálo i lepší než, jak mi to připadne teď a taky bych to nesrovnál s tím předchozím......

S přáním nekonečné inspirace ObrLuda


 Uživatel úrovně 0

ctěný smeety,
pokračování je zajímavé, ale na kvalitu prvního dílu to nestačí. První díl byla pecka. Toto mi připadne poněkud zmatenější, ale je z toho cítit myšlenka a jak uvažuje ten dotyčný, kolem kterého se to celé točí. Jak jsi ale zajisté poznal, tak oproti prvnímu dílu mi na mysli nepřišla žádná charakteristika povahy. Přecijen, pyroman zapaluje, ale že by se takto oháněl mečem? No nepopírám že je to možné, ale stejně.
Teď mně ale tak vlastně napadlo, žes to asi myslel tak, že má "v hrudi plamen" a to mu dává život, že? V ohni si dokáže léčit svá zranění a dokáže se uvolnit, přestože mu oheň způsobuje bolest...

Zdraví Roland z Gileadu


 Uživatel úrovně 0

Wow! No co ti na tohle mám říct, smeety? Poslyš... HUKOOT! - Jako posledně, v mých očích to nemá chybu. Totiž, jen na začátku se mi zdálo, že se tam opakujou ňáký slova (příliš záhy, abych tak řekl). Takže detail. Líbí se mi to. fest!

Tiaro? Detail. >:->