Zase všechno hoří. Horké plameny očišťují celé stavení od hříchu a nepokoje. Přes jejich uklidňující praskání je slyšet nebohý křik dítěte. Možná by někdo řekl, že je to nechutné. Však není. Dítě umírá plamenem. Nejšlechetnější smrtí. Zamysleme se nad tím, při každém porodu každé dítě řve. Řve jak silný drak. Všichni kolem se smějí, muži poplácávají otce po zádech a pijí na zdraví novorozeněte. Tvrdí, bude silný, bude z něj chlap. Tohle dítě taky řve, řve tak, že přehlušuje praskání ohně. Je to znamení mocné síly ohně a slastné smrti očištění. Jen řvi děcko, odcházíš jako pravý válečník.

Hvězdy a měsíc zalévaly stříbrným svitem širé pole. V teplém letním vánku se vlnili klasy jak nekonečné, nespoutané vlny moře. Všude vládl klid a mír. Dvě postavy, jedna drobná, zahalená v sukni, šněrovací blůze, která se ze všech sil snažila zkrotit bujné poprsí, které se divoce dmulo v této noční krajině. Vedle krokem odhodlaným, rázným, avšak přesto krokem šelmy kráčí mladík. Oblečen v kožených kalhotech, bílé košili na které si laškovně hraje vítr se stříbrným svitem. Jeho obličej je snědý, spanilý. Oči hluboké, vědí mnoho, nyní se v nich třpytí nová naděje. Jsou v nich jiskřičky budoucnosti, které mohou nabýti novému rozměru, nebo mohou upadnout v hrůznou každodennosti. Šumění obilí, které se propadá pod ráznými kroky muže a tvořící tak pěšinku, aby přes ně mohla projít dorbonká, bílá nožka dívky. Za polem je kopec. Cíl obou mladých. Když dosáhnou jeho vrcholu, je to pro oba pocit dotyku hvězd. Jen tiše bok po boku usedají do trávy a jejich pohled směřuje k světlu a klidu vesnice. Je vidět matka ve světle lucerny sklánějící se nad postýlkou. Malého bere do rukou a s láskou doléhající až k dvojici si ho přikládá na hruď a láskyplně mu rukou otírá upocenou hlavičku. Je vidět postava starého ponocného, jak opřen u svou zkřivenou hůl prochází s bezzubým vlkem vesnicí, kontroluje každý kout. Z ochablých, roztřesených pohybů je cítit odhodlanost k poslednímu výkřiku v případě nebezpečí.

Křik přestává, oheň toho malého pohltil a jeho duše očištěna, bez zábran stoupá k nebesům. Kolem se sbíhají první lidé, on je ale nevnímá. Se slzami v očích, se slastnými slzami uspokojení klečí na vlhké zemi a plnými doušky vnímá své pocity. Přes spadlou stěnu domu je vidět do stavení. Matka leží, ruku napřaženou směrem ke kolíbce, ovíjena plameny kazí okamžik blaha. Z její polohy je vidět snaha dítě vyndat, „zachránit“. Zapřít mu cestu k ráji. Jí se nesmí dostat pocty vykoupení v plamenech. Jeho tělo se pomalu zvedá. Svaly se napínají, zorničky sužují. Připravuje se k činu. Někdo do plamenů chrstnul vědro vody. Ubožáci, copak se dá takto vzdorovat plamenům. Lidé jsou proti nim moc malí. Ale to už se dává do běhu. Je slyšet pár výkřiků od těch chudáků, snad i nějaká ruka se ho snažila zadržet. Proskakuje plameny. On jejich pán, jeho nespálí. Sbírá ženu ze země a spolu s ní proskakuje plamennou stěnou. Je pryč, vychází snad pro tamty jako hrdina. On ale ví, že žena už nedýchá. Je cítit voda. Studená, živoucí, jednou podruhé, žár kolem něho ustává. Nyní po jeho rukou teče teplá krev. Mizí s tělem ve tmě.

Vlahý vítr oba obtéká, v jedné chvilce strhne dívce šátek. Jen zlomek sekundy se po něm dívka smutně podívá. To už se střetává její pohled s jeho. V jeho očích čte: „Neboj, pro tebe jich takových snesu spousty“. Jeho pohled pomalu sjede k záplavě jejích kaštanových vlasů. Je to fascinující pohled, od drobonké, kulaťoučké hlavy se line hustá sladká barva vlasů, připomínajících mu karamel dalekých zemí. Také tak sladký, když ho míchaly nad plamínky v každé ulici. V horečném dni nápoj silných, tak horký, tak ohnivý, tak sladká jeho vůně a barva, stejně jako její vlasy. Tuto myšlenku zapudil. Jak snadno, jak sladce snadno, cítí to, dnes to přijde, dnes se vyléčí. Jemně pokládá dívku do trávy, svolně se pod jeho měkkýma rukama pokládá. Svolně se mu podvoluje, nyní leží na hebké trávě v těsném sevření, jejich rty podlehly kouzlu sladkých polibků. Všude je cítit chvíle jejich okamžiku, cítí ji tak intenzivně, chvíle jeho vyléčení, ale to pomalu drobný pásek od blůzky povoluje. Hruď dívky se dme více a více, energie v ní ho doslova ovládá, oba zavírají oči a nechávají se vést pouze nocí a jejím šeptem, který přeje milencům a slasti. Jsou princem a princeznou noci, mají mnoho času.

Udýchaný doběhl k jednomu stavení. Necítí svá zranění, která na něm nechal oheň, jeho láska, jeho PRAVÁ láska. Pokleknul k ženě a zvedl pěst s kamenem, v tom ho vyrušili kroky. Pomalé a šmajdavé. Jsou doprovázeny čenicháním. Rychle otočil hlavu a pohlédl do dvou svítících bod v černé noci. Nemeškal, rychlým machem skolil vlka. Bylo slyšen jen prasknutí lebeční kosti. Mrštně vstal a v okamžiku kdy byla vidět jen stará, shrbená záda vyrazil. Naučeným pohybem poslal starce k zemi. Už zase se cítil jako dřív a byl to nádherný pocit síly a nezdolnosti. Zpět, vrátil se k ženě. Už nemeškal, aby našel kámen, či kus prkna, sám, se dal do díla vyčinění. Zuřivě kopal do ochablého těla. Jak si to k vlastnímu synovi mohla dovolit. Nenechat, pokoušet se, nepustit ho na cestu volnosti, co si to dovoluje. Další rána padla. Praštění kostí vyplnilo jeho sluch. Pokračuje. Ne on není smyslů zbavený, přesně ví co dělá. Teď jeho ruce začaly trhat. Čistě mechanicky, chce způsobit bolest duši, která musí být kolem. Která vidí, co se děje s tělem. Začíná od očí, prsty zatíná do všech otvoru na těle a pak se zvířecí silou trhá. Je to tu znovu, zvíře s lidskou tváří. Trhá a trhá!

Pomalu sundává, živůtek. Cítí dva prsy a tvrdé bradavky pulsující společně s jejím horkým dechem. Ale pokračuje dál, sukně, spodnička. Na svém těle stále cítí její horký dech, maličké prsty chvějící se vzrušením jezdí po jeho hrudi. Zase vzedmutí a horký dech, šílené pohyby prstů. Jeho tělo se vznáší ve slastné křeči, pod ním už není zelená tráva, teď vnímá jen a jen anděla, pomocí jehož křídel pluje směrem k nebi. V klíně cítí tlak. Pomalu je jejich těla spojila a oba se oddávají svému štěstí na beráncích nočního nebe, blíže ke hvězdám a měsíci.p

Zkrvaven s oběma těly běží směrem k lesu. Zvíře v něm ho ovládá. Nejbližší strom, ano tady, jedno tělo hází do korun, hned za ním druhé. Sám je následuje. Obratně šplhá po větvích, znovu o patro výše a výše, tak aby havrani neměli velkou práci. Zvířata si musí pochutnat, on je jeden z nich, zase, zase je to okamžik, kdy člověk se vrací ke své prvotině. Dokončil dílo, do jeho hlavy se hrne chlad a klid. Od vesnice slyší hlasy. Všichni se tam snaží postavit ohni, tak slastnému. Ale nadarmo. Hehe. Slézá dolů, už pomaleji, občas mu i uklouzne noha. Stíny se blíží k hostinci. Celý prázdný, jen on, on který zná pravdu. Tmou do pokoje pokoji, nevnímá čas, nevidí, je mu to jedno, necítí co je kolem něj. Pod ním je postel, měkká, stejně jako tráva v moci měsíce.

Ostré paprsky slunce ho probudily, po celém, těle ho trýzní bolest, připomíná mu události noci. Vzduch v pokoji je prosáklý pachem spáleného masa. Pohled na ruce ho ujistil. Oči se mu zalily slzami. Tak se to vrátilo! Ale proč. Vždyť tu dívku opravdu miloval. Opravdu, bože opravdu. Proč musela zemřít, proč se v něm znovu probudila ta příšerná vášeň po ohni. Neuhasil ji dostatečně žárem k dívce, tím že k ní zahořel tak opravdovou a plnou láskou. Co! Co více vykonat? Co více! Najít další dívku, další s mléčnou pokožkou, další jemnou, kterou by chránil. Se kterou by se radoval s pleskání bosých nohou jejich synka. Se kterou by žil do konce svého života. Se kterou by nebyl tou hroznou bestií. Proto se musí znovu vydat do světa. Umořen nocí těžce cizinec vstal z postele. Pár cukavých pohybů, jak jeho tělem zacloumala bolest s popálenin. Rychlé umytí ve studené vodě. Vzal na sebe plášť a čisté oblečení, zkrvavené a propálené sbalil do vaku. Překontroloval zásoby, které doufal, že už nebude potřebovat. Přes záda přehodil meč, ten se mu musí stát znovu druhem na cestách. Ten který tak bytostně nasnáší, stejně jako sebe. Ne jako sebe, sebe má rád, ale tu bestii, která čeká, aby mohla znovu někde něco zalít plamenem.

Ven musel vylézt oknem. Myšlenky ho tíží. Zase odchází tak, aby ho nikdo neviděl. Zase jako nějaký špinavý vrah, přitom on, vychován na hranici. On hraničář, ochránce lidí a poutníků na cestách.