Ticho se rozléhalo všude kam jen oko dohlédlo. Bylo to jako ve snu. Všude tma, jen ve dvou domech se svítilo, ale ty byly dost daleko na to, aby světlo dosáhlo až k němu. Ani vítr se neproháněl mezi domy. Zloděj hobit Straka stál pod košatým stromem a sledoval ulici. Byl trochu nervózní, protože to ticho připomínalo klid před bouří. Najednou se za ním ozvalo zašustění listů. Otočil se jak nejrychleji a nejtišeji dovedl. Byl to však jenom pták, který usednuv na větev stromu rozvířil pár listů. Otočil se zpět a opět sledoval dlouhou temnou ulici. Ulice už však nebyla prázdná jako předtím. Po ulici kráčel muž, rovně a zpříma. Měl černý plášť a v ruce hůl. Kápi staženou hluboce do očí. Straka zapřemýšlel, je to on, nebo je to někdo jiný? Už bylo asi deset minut po sjednané schůzce. Straka se schoval za strom a připravil si svou travičskou dýku v jejíž duté čepeli měl jed. Opatrně zpoza stromu pozoroval příchozího. Ten však nemířil ke stromu u něhož se měli sejít, ale šel pořád dál ulicí. Když byl na úrovni stromu, který se tyčil dva metry od cesty, zastavil se. Chvíli stál bez pohnutí a nasával vzduch, který naplňovala vůně šeříku. Straka si pomyslel: co to má být, čekám už tady dost dlouho a pak přijde člověk, zataví se poblíž stromu u kterého mám schůzku a „větří“. Než mohl cokoli udělat postava v kápi se otočila ke stromu za nímž se Straka schovával a namířil holí. „Přestaň se schovávat Strako a vystup ze svého úkrytu.“

Straka znejistěl. Takovýto vývoj událostí nečekal. „Kdo jsi že mně znáš a vyzíváš abych před tebe předstoupil?“ zeptal se Straka. Muž v kápi se uchechtl a pravil: „Copak už si nevzpomínáš na to jak jsme spolu mluvili v hospodě U červeného lva a nepoznáváš můj hlas?“ „Vy jste Gueard?“ zeptal se Straka. Muž jen pokýval hlavou a vykročil směrem ke stromu. Straka uschoval travičskou dýku do rukávu, ale měl ji stále připravenou, kdyby náhodou přicházející muž zaútočil. To se však nestalo. Gueard došel až ke stromu, usedl a opřel se o strom. „Budeš se celou dobu schovávat za ten strom Strako?“ Straka se drobet zastyděl: „Ne, nebudu“ a přisedl vedle muže. Chvíli oba mlčeli, až Straka porušil ticho, které všude kolem panovalo a pravil: „Jaký je úkol o kterém jste se mnou chtěl hovořit, ale tvrdil jste, že na to musíme být sami?“ Muž se nadechl a pravil: „Byla ukradena zlatá soška. Chci po tobě, abys ji přinesl zpět.“ „Kdo tu sošku ukradl a jak vypadá ta soška?“ „Je asi deset coulů vysoká, je to postava ženy s obličejem vlka. Oči jsou z diamantů. Má na sobě plášť.“ „Jaký má pro Vás ta soška význam?“ zeptal se Straka. Muž se na něho podíval a jeho oči se zaleskly svitem, ze kterého šel děs: „To tebe zajímat nemusí!“ Pocit který se vkrádal Strakovi do těla nebyl vůbec příjemný. „Dobrá dobrá, to je Vaše věc. Jaká bude má odměna?“ Gueard se opět zahleděl před sebe, ale Straka tušil, že kdyby v tu chvíli na muže zaútočil, zemřel by. „Tvá odměna bude hlavně ta, že budeš žít a budeš moci vykonávat své řemeslo. Dostaneš 4000 zlatých a něco k tomu. Teď dostaneš zálohu.“ Gueard vyndal z pod pláště váček a podal ho Strakovi. „Záloha je 1000 zlatých. Pokud se pokusíš zmizet se soškou někam pryč, najdu si tě a zabiju tě!“ „Víte alespoň kde bych měl začít hledat?“ „Ty jsi zloděj a máš své kontakty. Vím jenom, že ten kdo tu sošku ukradl se nachází ve městě Bromdil. Je to město ležící tři dny východním směrem.“ Na to se muž zvedl a beze slova odcházel. Straka na něho ještě zavolal: „Kam tu sošku mám přinést?“ „Vrať se s ní zpět do města a já si tě najdu. Máš na to přesně dva týdny.“

Straka ještě chvíli nevěřícně sledovat odcházejícího muže. Pak se rozhodl, že počká do rána a pak vyrazí. Zamířil do hostince, kde chtěl svlažit své vyschlé hrdlo a měl pronajatý pokoj.

Ráno když se probudil se oblékl a balil si věci, oblékl na sebe plášť a obul elfí boty. Pak vyrazil na cestu do města Bromdil.

První den přenocoval v lese, který se rozprostíral všude kam jen oko dohlédlo. K večeru druhého dne se dostal k místu, kde se zvedala skála. Rozhodl se zde přenocovat. Když však hledal příhodné místo, kde by se mohl uložit ke spánku, uslyšel za sebou nějaký pohyb. Bleskurychle se otočil a vzal do ruky připravenou kuši. Tu měl upravenu tak, že na kuši měl přidělán „zásobník“ na pět šipek. Za ním stál obrovský, statný vlk. Jak Straka odhadoval tak hladový. Vlk byl 10 sáhů vzdálen. Straka odhadoval svoje možnosti. Kdyby s vlkem bojoval „tváří v tvář“, neměl by šanci. Rychle se rozhlédl a zjistil, že skála zvedající se jeden sáh po jeho levici by mu mohla poskytnout úkryt. Na nic nečekal a skočil ke skále, která byla dost strmá, než aby se na ni vlk mohl vyškrábat, ale bylo na ní dost výstupků, aby mohl rychle vyšplhat nahoru. Když vlk viděl, že jeho kořist prchá, také se rozběhl. Když byl Straka u skály vyskočil jak nejvýše dokázal a povedlo se mu zachytit se výčnělku a vytáhnout se naň. Rychle lezl výš. Měl štěstí, protože měsíc zářil plným svitem, neboť byl jeden den po úplňku a na obloze nebyl jediný náznak mráčku. Povedlo se mu vyšplhat do výšky nějakých tří a půl sáhu, kam už se vlk nemohl nikterak dostat. Skála pro něho byla moc strmá, a přestože se pokusil vyskočit nahoru za hobitem, poranil o skálu a spadl na zem. Straka na nic nečekal a když se ujistil, že se udrží na výčnělku na němž se usadil, vzal svou kuši a nabyl zásobník se šipkami s jedem. Vystřelil. Šipka zasáhla vlka do tlapy. Ten zavyl bolestí jež mu šipka s jedem způsobila a ohnal se tlamou po šipce, která mu čněla z pravé přední nohy. Straka znovu vystřelil. Tentokrát měl větší štěstí než při prvním výstřelu. Vlka zasáhl do krku. Vlk opět zavyl bolestí, ale to už se projevili účinky jedu obsaženého v šipkách. Vlk se začal potácet. Vypadalo to, jako by se rozhodl dát své kořisti milost, protože se otočit a pokusil se utéci. Uběhl však jen dva sáhy, pak se zastavil a podíval se zpět směrem ke Strakovi, jakoby se ptal proč? a pak padl k zemi. V poslední křeči, která proběhla jeho umírajícím tělem se přetočil na bok. Straka si nebyl jist, zda je vlk mrtev a tak po něm hodil kámen, který se mu podařilo uvolnit ze skály. Trefil vlka do břicha. Ten se však ani nepohnul, ani nezakňučel. Straka tušil že je mrtev. Kuši si přehodil přes rameno a opatrně slezl ze skály, vytáhl svou prodlouženou dýku a šel opatrně k vlkovi. Rozhlížel se, zda se neobjeví ještě nějaký vlk, ale všude byl klid. Došel až k vlkovi a několikrát do něho dloubnul klackem, který sebral opodál. Vlk byl mrtev. Straka viděl jeho vyceněné zuby a řekl si, že by z nich mohl být krásný náhrdelník. Dýkou mu vylomil špičáky, očistil je a uložil do malé kapsičky, kterou měl v torně. Povedlo se mu získat zpět i oba šípy. Najednou si uvědomil, že už ho začíná trápit hlad. Měl ještě trochu jídla a tak se najedl a zapil jídlo vodou, kterou si nabral ze studánky v lese, kterým procházel. Protože však neměl sílu na odtažení vlka pryč, vydal se dál najít úkryt pro přespání. Po hodině cesty se mu to povedlo. Už na něho nikdo nezaútočil a tak se uložil ke spánku. Úkryt byl čtyři sáhy vysoko a nebylo do něho zespoda vidět.

Ráno se probudil hned jakmile začalo vycházet slunce. Výklenek byl otočen směrem na severovýchod a sluneční paprsky dopadaly přímo na jeho tvář. Bylo to vcelku příjemné probuzení. Rozhodl se nasnídat a ihned vyrazit na cestu.

Třetí den k večeru na obzoru spatřil obrysy města. Bylo mu jasné, že k městu by dorazil až po setmění a stráže by ho nevpustili do města a tak se rozhodl přenocovat v lese.

Ráno po probuzení zjistil, že už mu nezbývá moc ze zásob jídla, které si vzal na cestu a tak se po snídani v trávě rozhodl něco ulovit. Jenže neměl štěstí a žádné zvíře neviděl. Musel spokojit s lesními plody, které našel v okolí. To mu stačilo na to, aby se jakž takž nasytil. Pak vyrazil na cestu k městu.

Před branami města stanul něco kolem 10 hodiny dopoledne. Uvítal ho strážný s otázkou: „Zdravím tě pocestný, co tě přivádí do našeho města a jak dlouho se zde zdržíš?“ Straka s úsměvem odpověděl: „Jdu navštívit svého přítele Zerga“. „O Zergovi jsem nikdy neslyšel.“ „Zerg se sem přistěhoval nedávno a pracuje jako holič“. Strážný ale řekl: „Holičů ve městě moc není a všechny je znám.“ „A jak se jmenuje město ke kterému jsem dorazil?“ s hraným údivem se zeptal Straka. Strážný odpověděl, že je to Boromdil. Straka si zachoval chladnou hlavu a pravil: „Tak to jsem zabloudil. Chtěl jsem se dostat k městu Brýmanox“. Toto město leželo 10 mil západním směrem od Boromdilu. Strážný mu řekl, kudy se má vydat. Straka namítl: „Víte problém je v tom, že jsem měl jídlo akorát na cestu a už mi došlo. Mám celkem hlad a rád bych si zde ve vašem městě nakoupil nějaké zásoby.“ Strážnému se to však nezdálo: „Přesto tě do města nevpustím. Musíš si něco ulovit.“ Straka nechtěl vyvolávat konflikty, protože zatím přišel další strážný a tak řekl, že tedy odejde. Stačil si ale prohlédnout strukturu hradeb a rozhodl se, že se v noci vrátí a vnikne do města. Byl však sám zvědavý jak to provede, protože hradby byly nějakých pět sáhů vysoké, takže o tom že by skákal do výšky ani neuvažoval.

Vydal se směrem, který mu strážný ukázal. Šel tak asi dvě míle, dokud nedorazil k lesu. V lese se mu povedlo ulovit dva zajíce a tak alespoň zahnal hlad a zbytek jídla vysušil a uschoval. Na tři hodinky si schrupnul, aby nebyl moc unavený. Probudil se však o hodinu déle. Vydal se na cestu k městu.

Když šel dopoledne od brány, tak si povšimnul v hradbách jakýchsi výstupků, které zbyly po opravě zdi. Vypil lektvar neviditelnosti a začal šplhat. Šlo mu to celkem dobře. Když se dostal až na vrcholek hradeb tak zjistil, že strážní jsou v tu chvíli na jedné straně 8sáhů daleko, ale problém byl z druhé strany. Odtud přicházel strážný. Byl jen 5 sáhů daleko. Vypil lektvar a přestal být viděn. Straka nechtěl spoléhat na neviditelnost a seskočil na ochoz hradeb a šel potichounku směrem, jako šel strážný. Protože šel jen nějaké 4 sáhy před strážným, spíš popobíhal. Tak se Strakovi povedlo dojít až ke schodů, po kterých se scházelo z ochozu hradeb. Ještě že měl elfí boty a tichý krok. Dostal se hlouběji do města a vypravil se najít nějaký obchod, aby se konečně mohl pořádně najíst. To se mu povedlo. Použil paklíče a otevřel dveře. Vniknul dovnitř a dveře zase opatrně zavřel. Ze skladu vzal nějaké jídlo. Nebral z jednoho místa, aby nebylo na první pohled vidět, že něco chybí. Už chtěl vyjít ven, už měl ruku na klice, ale znenadání uslyšel kroky a hlasy strážných, kteří byli na obchůzce. Když hlasy a kroky odezněly ještě chviličku posečkal a pak se potichu vykradl ven. Když se ujistil, že na ulici nikdo není, zamknul za sebou opět dveře a vydal se hledat si místo k přespání. Narazil na stodolu, kde se prospal. Vzbudil se až někdy kolem poledne a rozhodl se vydat na průzkum. Otočil si plášť, aby zmenšil riziko, že ho náhodou pozná strážný, s kterým mluvil předchozího dne. Z jedné strany byl plášť tmavě zelený a z druhé černý. Rozhodl se zajít do hostince a zjistit co zajímavého se přihodilo v posledních dnech.

Hostinec U Křivé Hole se mu naskytl do cesty jako první. Zamířil do něho. Když otevřel dveře, tak zjistil, že v hostinci je celkem plno lidí. V jednom rohu uviděl stůl, u něhož seděl hobit a popíjel z číše medovinu. Došel k němu a zjistil, že hobit už má něco v hlavě. „Mohu si přisednout?“ zeptal se Straka. Hobit sedící u stolku zdvyhl oči: „Aaaaale jjo mmladdeej přřissedni.“ Straka se usadil a když k němu přistoupil hostinský, objednal medovinu pro sebe a pro hobita, aby si ho trochu získal. Povedlo se. Od hobita se dozvěděl, že někde zaslechl něco o nějaké zlaté sošce. Jenže si nepamatoval co a od koho. Hobit začal usínat a tak se Straka rozhodl přemístit. Zašel ještě do několika hostinců a povedlo se mu zjistit, že zlatou sošku má klenotník ve městě. Ten se jmenoval Pyrius.

Chtěl prozkoumat, jak to vypadá u Pyriusa v obchodě. Vydal se do města. Problém nastal, když Straka procházel kolem jednoho z hostinců. Z hostince totiž vyšel strážný, který nevpustil Straku do města. Straka si ho nevšiml a tak šel pořád dál. Jenže měl smůlu. Strážný si ho všiml. Byl od hobita asi 5sáhů: „Hej hobite, neviděli jsme se už?“ Straka se bleskurychle otočil: „Možná že jo, možná že ne.“ Otočil se a odcházel. Doufal, že mu strážný dá pokoj a nechá ho být. Pro jistotu zahnul za nejbližší roh. Jakmile si byl jist, že na něho strážný nevidí, se rozběhl k dalšímu rohu. Než se strážný rozhoupal a vyběhl, byl už Straka za dalším rohem. Když strážný doběhl na roh, kde Straka zmizel, byla tam už jen prázdná ulice. Když si byl Straka jist, že ho nikdo nevidí, vypil lektvar neviditelnosti a začal si hledat bezpečné místo, aby se zase mohl zviditelnit. V jednom dvoře, kde neviděl žádné lidi se zviditelnil, opatrně vykoukl ze vrat a když strážného neviděl, vyšel na ulici směrem ke klenotnictví.

Klenotnictví našel lehko. Byla to budova, která převyšovala ostatní alespoň o dvě patra, jak odhadoval. Na tržnici se mu povedlo ukrást z jednoho stánku zlatý náhrdelník, aby nebylo moc podezřelé, že přišel do klenotnictví jen tak. Už bylo něco málo po šesté hodině a tak se rozhodl, že do klenotnictví zajde na druhý den.

Povedlo se mu vniknout do jednoho skladiště asi 20minut od klenotnictví. Najedl se ze zbytků, které měl ještě po „návštěvě“ řeznictví a uložil se ke spánku.

Ráno ho vzbudilo šramocení klíčů, jak se někdo odemykal dveře do skladiště. Rychle čapnul svou tornu a zalezl za bedny poblíž místa kde spal. Jenže přehlédl, že mu z torny vypadl zlatý náhrdelní. Chtěl se pro něj doplížit, ale problém byl v tom, že kroky přicházejícího směřovali k místu, kde se schovával. Připravil si kuši a čekal jak se situace vyvine.

Kroky se přiblížili, ale zastavili se před jednou z beden. Příchozí otevřel bednu a něco v ní přehraboval. To trvalo asi tak pět minut. Straka se cítil hrozně, ale raději se ani nepohnul. Už ho začínala bolet noha, na které klečel. Naštěstí člověk, který přišel do skladiště ukončil přehrabování, zavřel bednu a odešel. Straka si oddechnul. Narovnal se a rozcvičil si nohu, aby do ni nedostal křeč. Sebral náhrdelník a uklidil jej do kapsičky na torně.

Došel k dveřím a chvilinku poslouchal, zda-li neuslyší něco, co by naznačovalo přítomnost kohokoli poblíž dveří. Nic neslyšel a tak paklíčem odemkl dveře, pootevřel je a za pomoci zrcátka, které měl připevněné k tyčce se podíval, jak to venku vypadá a jestli někdo nepřichází. Na dvoře bylo prázdno. Pootevřel více dveře a vykoukl. Mohl klidně vyjít ven. Tentokrát se nezdržoval se zamykáním, protože měl strach, že by ho někdo mohl překvapit a to by nebylo dobré. Vykradl se na ulici a zamířil ke klenotnictví.

Když vstoupil do klenotnictví, spatřil za pultek stát tlustého chlapíka. Byl to Pyrius. Ten zvedl oči, aby si prohlédl příchozího: „Zdravím mladý pane, jaké je vaše přání?“ Straka odpověděl: „Dobrý den přeji“ a přistoupil k pultu. Pult byl dosti vysoký a tak si hobit stoupl na „schod“, který tam byl pravděpodobně proto, aby zákazníci malého vzrůstu viděli na pult a hlavně aby mohli vidět vše co bylo k dosrání. „Nemám dost peněz a tak jsem se rozhodl, že prodám tento náhrdelník.“ Pyrius se na náhrdelník podíval, vzal ho do ruky a začal ho zkoumat. Straka už měl nějaký odhad pro cenu a tak když mu Pyrius řekl, že by ho od něho koupil za 50zlaťáků, tak namítl: „Víte, pro mě má tento náhrdelník vyšší cenu.“ Pyrius se na něho podíval zkoumavým pohledem a pravil: „A na kolik bys ho tedy odhadl?“ Strakovi bylo jasné, Pyrius je snob. Vypovídalo o tom jeho oblečení a to jak se na něho díval. V pohledu bylo znát jisté opovržení. „Pro mne má cenu 200 zlatých. Ale vidím, že tu asi moc nepořídím, tak asi půjdu jinam.“ Pyriusovi se ale náhrdelník velice zamlouval. „Dobrá tedy, můžeme se nějak přeci domluvit. Odkoupím ho od Tebe za 100 zlatých.“ Začalo se vyjednávat o ceně a nakonec za něj Straka obdržel 143 zlatých. Rozloučili se spolu a Straka odešel. V obchodě sošku neviděl a tak se rozhodl, že se do domu dostane v noci. Šel prozkoumat část města, kde se ještě nevyskytoval. To mu zabralo takřka celé odpoledne a tak se vrátil do hostince poblíž klenotnictví. Hostinec se jmenoval U vykotlaného buku. Navečeřel se a pak seděl nad číší medoviny a přemýšlel. Přisedla si k němu hobitka. Chvíli si spolu povídali o tom, jak se žije v Bromdilu. Straka se dozvěděl, že domy zde mají společné dvory a tudíž z toho vydedukoval, že budou mít i zadní vchod.

Už se začalo stmívat a tak se Straka rozloučil s hobitkou a opustil hostinec. Šel obhlédnout, jak by se mohl dostat do dvora za klenotnictvím. V jednom domě byly otevřené dveře. Zašel za roh a vypil lektvar neviditelnosti a vydal se k domu. Do domu vešel jen taktak. Jakmile totiž vstoupil, musel se protáhnout kolem ženy, která zrovna šla zavřít dveře. Prošel do vedlejší místnosti a zjistil, že je to jídelna. Na stole bylo nějaké jídlo. Trochu si vzal, aby to nebylo moc poznat. Šel prozkoumat, co je za dveřmi z jídelny. Klíčovou dírkou viděl, že v místnosti se nesvítí. Ohlédl se, jestli nikdo nejde a vzal na kliku. Ozvalo se slabounké vrznutí otevíraných dveří, ale asi si toho nikdo nevšiml. Potichounku za sebou zavřel. Neviděl mnoho, ale stačilo mu to na zorientování se v místnosti. Vstoupil do další místnosti, kde uviděl další dveře. Konečně, zaradoval se. Byly to dveře na dvůr. Prošel přes dvůr a zamířil ke klenotnictví.

Chvíli naslouchal a když nic neslyšel, vzal za kliku. Vchod do klenotnictví byl uzamčen, ale povedlo se mu odemknout. Jenže na druhé straně dveří byla závora a nešli otevřít. Použil tedy píšťalku a závora se odsunula. Cesta byla volná. Vstoupil do místnosti, kde byla jenom jedna skříň, stůl a čtyři židle. Závoru opět nasadil na její původní místo.

Za dveřmi, které byly na druhé straně místnosti zaslechl nějaké hlasy.

Po chvíli se hlasy přesunuli do další místnosti. To poznal podle toho, že se za nimi zavřeli dveře. Prohledal skříň, ale nepředpokládal, že v ní bude soška. Nebyla. Postupně se dostal až do druhého patra, kde měl Pyrius ložnici. Musel ale vypít další lektvar neviditelnosti.

Čas postoupil dál a Pyrius se svou ženou šli spát. Když vcházeli do ložnice, povedlo se Strakovi proklouznout do místnosti. Vyčkal, dokud oba neusnuli. Spali na rozlehlé posteli s nebesy. V ložnici byly mimo postele 4 skříně, nějaké poličky, knihovna, noční stolek a dvě polstrovaná křesla. Postupně prohledal všechny skříně a poličky, ale sošku nenašel. Už začal pochybovat o tom, že ta soška tam vůbec někde je. Najednou si povšimnul obrazu visícího na stěně. Něco mu na tom obrazu bylo divné. Když přišel blíž tak poznal co. Obraz byl pověšen malinko na křivo. Napadlo ho, že by za ním mohl být nějaký úkryt. Opatrně sundal obraz ze zdi a skutečně. Jeho zrak spočinul na trezoru ve zdi. Prohlédl si zámky. Byly čtyři. Vyndal svoje paklíče a chtěl začít odemykat zámky. Když se chystal na první, tak se Pyrius otočil na posteli a něco zamumlal. Straka znehybněl, ale klenotník spal dál. Straka zaslechl, když se Pyrius přetočil slabounké cinknutí. Opatrně se přiblížil k posteli. Zjistil, že Pyrius má pod polštářem schované klíče. Ke klenotníkově smůle se klíče posunuli na okraj polštáře a Strakovi se je povedlo vytáhnout. Počínal si velice opatrně, takže nezpůsobil žádný hluk, který by jeho akci mohl ohrozit. Klíče si prohlédl u okna (zamřížovaného). Z kroužku sejmul 6 klíčů, které vypadali, že by mohli být od trezoru. Zbytek klíčů položil na polstrované křeslo u okna. Přešel k trezoru. Povedlo se mu odemknout všechny čtyři zámky. Jeho překvapení bylo ale veliké když zjistil, že pod prvními dvířky se nacházejí ještě jedny. Na nich byly dva zámky, do nichž pasovali zbylé dva klíče. V trezoru objevil sošku a váček s penězi. Vzal sošku i váček a vše uložil do vaku, který měl přichystaný a pečlivě vše stáhnul kůží. Pak vak uložil do torny a zamknul oboje dvířka trezoru. Obraz vrátil zpět na své místo a klíče dal zpět na kruh k ostatní a položil je na zem k posteli na stranu, kde spal Pyrius. Když položil klíče a narovnal se tak strnul. Krve by se v něm nedořezal. Pyriusova manželka se totiž posadila na posteli. Vstala a šla k oknu. Straka se přikrčil a připravil si svou travičskou dýku. Nemusel ji však použít, protože Pyriusova manželka otevřela okno a opět se uložila se spánku. Usnula téměř okamžitě. Strakovi odlehlo. Vzal tornu na záda a vyšel ke dveřím.

Povedlo se mu nepozorovaně opustit dům. Byl však naprosto vyčerpán a tak šel hledat nocleh. Přespal na půdě jedné ze stájí, které byly u jednoho domu. Ráno přepočítal peníze, které byli ve váčku. Bylo v něm 300 zlatých. Město se mu povedlo opustit v jednom z vozů obchodní karavany, která opouštěla město. V noci pak zmizel a vydal se zpět do Tubularu, města odkud vyrazil. Zpátky už dorazil bez větších problémů, jen se musel vypořádat s dvěma skřety, kteří byli na průzkumu. Když dorazil do Tubularu, prvně zašel do hostince, kde se poprvé stkal s Gueardem. Sedl si ke stolu a objednal si medovinu a večeři. Byl rád, že už je opět zpátky a hlavně že to přežil a má to, pro co šel. Najednou k němu přistoupil malý chlapec a podal mu zapečetěný svitek. Na svitku bylo napsáno:
Dostav se o půlnoci ke stromu kde jsme se setkali.
Gueard.

O půnoci už čekal u stromu. A opět. Nikde nikdo. Po chvíli přišel Gueard. „Zdravím tě Strako. Povedlo se Ti získat sošku nazpět?“ „Ano, mám ji u sebe. Dostanu odměnu?“ „Nebuď netrpělivý zlodějíčku!“ obořil se na něho muž. „Dobrá, omlouvám se.“ „Ukaž mi tu sošku.“ „No víte, bylo to celkem dosti složité a myslím, že bych si zasloužil větší odměnu.“ Gueard se zamyslel a pak pravil: „Hmm, a kolik by sis tak přestavoval Strako?“ Alespoň 6000 zlatých.“ „Zas tak těžké to nebylo, vždyť do města jsi se dostal celkem lehce.“ Straka byl udiven tím, když mu Gueard pověděl do detailu, jak se dostával do města. „Jak to víte?“ „Mám své zvědy Strako, takže pokud se spokojíš s 5000 zlatých, tak jsme se domluvili. Nebo chceš bojovat o svůj život?“ Straka se zamyslel, ale pak mu došlo, že Gueard asi nebude tak slabý jak se zdál na pohled a raději souhlasil. Z torny vytáhl vak ve kterém měl sošku uschovanou. Váček s penězi předtím přemístil z vaku do torny, aby jej Gueard neviděl. Vyndal sošku z vaku a podal ji Gueardovi. Tomu se rozzářili oči a vzal sošku do rukou. Pak řekl: „Jsi šikovný Strako. Pro odměnu si přijď zítra k tomuto stromu přesně o půlnoci.“ Strakovi se nechtělo uvěřit tomu, jaký spád události dostaly. „Ale co když zítra nepřijdete, jak vám mám věřit?“ Gueard si povzdechl: „Ach ty malý nedůvěřivče. Věř mi. Mé slovo platí.“ A muž odcházel. Straka se rozhodl, že to tak nenechá a bude muže sledovat. Sledoval ho přes dvě křižovatky, kde se mu najednou postavili do cesty čtyři černě oděné postavy: „Běž domů Strako a důvěřuj našemu pánovi. On své slovo vždy drží.“ Nešťastnému Strakovi bylo do pláče. Nezbývalo mu, než se vypravit do hostince, kde měl stále pronajat pokoj a věřit, že se Gueard opravdu dostaví i s odměnou.

Druhý den krátce před půlnocí už netrpělivě přešlapoval u stromu. Gueard dorazil přesně když věžní zvon ohlašoval půlnoc. „Tak vidíš Strako. Přišel jsem a přinesl jsem i tvou odměnu.“ Straka se zaradoval: „Zdravím tě Guearde. Teď už vidím že tvé slovo má opravdovou váhu.“ Gueard podal Strakovi pytel beztíže, ve kterém bylo v pěti váčcích 5000 zlatých. Ještě mu podal dýku a řekl: „Tato dýka se může na tvé přání rozzářit. Budeš vidět v poloměru půl sáhu od dýky. Samozřejmě že světlo se chová normálně a čím blíž bude zkoumaný objekt, tím lépe uvidíš.“ Straka si se zájmen prohlížel dýku. Pak ji přijal a vyzkoušel. Fungovala přesně tak, jak Gueard řekl. Poděkoval. Gueard mu ještě sdělil: „Pokud se naskytne něco kde bude třeba tvá pomoc, velice rád bych se na tebe opět obrátil.“ Straka pokýval hlavou: „Ano samozřejmě. Bude mi ctí, pokud pro vás budu moci ještě někdy něco vykonat.“ Pak se oba rozloučili a každý odešel svým směrem.