www.Dracidoupe.cz


Články & Eseje



Procitnutí - kapitola III.

Příprava pro tisk (tisknuto 870x)
Autor:Dart
Přidáno: 13:40:51 10.08.2017
Hlasovalo: 3

Anotace: Tentokrát nás příběh zanese mírně do minulosti a rozplete další nitky příběhu.

Vešel jsem do sálu velké katedrály, který byl využíván pouze pro výjimečné události či velké ceremonie. Všichni už byli nastoupeni a nedočkavě očekávali příchod krále. Muže, který se na veřejnosti neobjevil přes 200 let. Po třech směnách čekání a mačkání se v davu šum v místnosti náhle utichl.

Ode dveří zahlaholil zvučný hlas: "Uvolněte cestu pro krále!" Stál jsem na špičkách a mezi hlavami těch přede mnou jsem se snažil skulinkou zahlédnout krále, ale prozatím se dovnitř hrnuly pouze stráže a snažily se udělat pořádek a prostor. Když zabezpečily dostatečně bezpečný průchod, do sálu začal proudit průvod mnichů následován veleknězi boha života a smrti. Pomalým důstojným krokem dorazili k trůnu, obklopili ho a jako jeden muž poklekli na pravé koleno a sklonili své už mnohdy holé hlavy.

Při prvních tónech Cesmínské hymny obecenstvo umlklo a odvrátilo svůj pohled od trůnu. Do místnosti vstoupil král se svou rytířskou gardou. Každý kluk ve městě snil o tom být její součástí. Navléct si vyleštěnou rytířskou zbroj, zakrýt ramena indigovým pláštěm a jako korunu nasadit přilbici s vysokým chocholem až na záda dlouhých modrých žíní. Držet pevně ten smaragdově zářící meč a štít ve tvar dubového listu, jehož okraje byly stříbrné a ostré jako břitva.

Neméně vznešeně byl oděn i král, který kráčel obklopen svými rytíři. Hlavu hrdě vztyčenou měl ozdobenou korunou z podivného stříbro připomínajícího kovu a posázenou černými perlami jako je nebe poseto hvězdami. Z ramen mu spadalo indigové roucho posázené drahokamy, které ještě zvýrazňovalo šíři jeho hrudi. Šat i rukavice měl skvosty doslova posety a v obou rukou nesl odznaky své vlády. Jakmile se král postavil před trůn vytesaný do kmene až ke stropu sahajícího bílého sekvoje, začali veleknězi a mniši stále ještě na kolenou odříkávat modlitbu. Jakkoli se zprvu podobala tichému bublání lesního potůčku, nabírala modlitba na síle. Bílý strom začal pulsovat nadpřirozenou září, která se silou modlitby stupňovala. Bylo těžší a těžší vydržet pohled na to, co se uprostřed starého rituálu odehrává. Hlasy kněží byly hlubší a temnější, až se zdálo, že zní přímo ve vaší hlavě, a světlo bylo tak jasné a ostré, že většina přítomných už oči zavřela. A najednou rituál skončil.

Světlo v síni pohaslo a král pomalu usedl zpět na trůn, aby mohl přijmout gratulace od hostů ze strany šlechticů i bohatých obchodníků. Já však nemohl už déle čekat, a tak jsem se začal prodírat davem ven z katedrály. Kvůli délce rituálu jsem už měl mírné zpoždění, a proto jsem se rozběhl směr zahrady v severním křídle paláce Gordurn, kde jsem měl naplánovanou schůzku. Dorazil jsem na místo a uviděl paní v altánku, jak zahradnickými nůžkami zastřihuje popínavé růže, které obtáčely všechny čtyři sloupy stavby a zdobily i samotnou střechu.

Chtěl jsem vystoupat po schůdkách nahoru, abych ji oslovil, ale sotva jsem položil nohu na první stupeň, objevili se okolo mě čtyři muži v kápích. Paní ustřihla květ jedné z růží a s přivoněním se ke mně otočila. "Buď zdráv Dellmare z Herdenu. Už dlouho jsem se těšila na naše první setkání. Asi víš, proč jsme dnes tady." Nedbalým pohybem své bílé ručky dala povel svým mužům, aby se stáhli.

Strávili jsme v zahradním altánku mnoho hodin a vyjednávání probíhalo ve velmi pozitivním duchu. Konečně při západu slunce jsme uzavřeli dohodu, pouze mezi námi dvěma a nikým jiným. Mým úkolem bylo doručit do jejích rukou náhrdelník z černých perel patřící k setu korunovačních klenotů, následně ona navštíví Cesmínského krále a náhrdelníkem jako darem Edořanů se jej pokusí přesvědčit, aby uznal nově vzniklé Království Edorské. Odměnou za tyto služby mi budou navráceny pozemky na severu země, o které má rodina přišla následkem rozpadu první říše.

Slunce dávno zapadlo a na oblohu začaly pomalu stoupat oba měsíce, když jsem opouštěl její zahrady. Opájel jsem se krásným snem o navrácení statků do rukou mé rodiny a celý svět se mi náhle zdál krášnější. Hlavou mi probleskovaly představy, jak se s bratrem vracíme do naší domoviny. Měl jsem jisté tušení, kde začít náhrdelník hledat, a snad i představu o tom, kdo by mi s tímto úkolem dokázal pomoci. Už při večeři jsem měl rozhodnuto - hned zítra vyrážím na sever do provincie Eldebarie a potom dále na sever.

Uběhlo několik dní a já pořád ještě putoval na sever. Kamenné cesty postavené tak, aby kupecké vozy dopravily zboží z města do města bezpečně a co nejrychleji, se postupně změnily a zmenšily do pouhých pěšinek vyšlapaných stovkami bot poutníků a pěších cestujících. Na cestě z Assirie do Nového Tauronu jsem se na noc ubytoval v jednom z posledních hostinců před hranicemi. Doufal jsem, že hranice stihnu přejít před západem slunce, avšak díky mírné potyčce s pobudou jsem nabral zpoždění a rozhodl se přespat na místním statku, který sloužil jako přístřeší i desítkám hostů, když bylo potřeba. Nebyl jsem zde poprvé a docela se těšil, až si s majitelem hostince vyměním informace z cest.

Ustájil jsem svého koně, nasadil mu pytlík s bohatou dávkou ovsa a namířil si to rovnou do výčepu. Žízeň mě trýznila, a tak jsem už při cestě k jednomu z mála volných stolů v lokále kopnul korbel piva na jeden zátah. Právě jsem se usadil a položil unavené nohy na protější židli, když otevřeným oknem zazněl výkřik. "U dračího prdu", zaklel jsem, "člověk si nemůže v klidu vypít ani pivo." Zamyšleně jsem se podíval na čerstvý korbel ve své ruce a zvažoval, zda-li mám vyjít ven okouknout situaci nebo zůstat sedět. Zvědavost byla silná, ale únava z cest rovněž. Zkušenost mi říkala, že pokud půjdu ven, tak se zase do něčeho zamotám, a to by znamenalo další zdržení v mém úkolu. Náhle do místnosti vpadnul postarší muž, doslova ho tu někdo vhodil. S rukama před sebou se snažil pád zmírnit, přesto však obličejem vytřel podlahu. Celá hospoda ztichla a bez jakéhokoli pohybu nebo náznaku pomoci na něj koukala, jak si stírá z obličeje krev, očividně otřesen. S rachotem a nadávkami dveřmi prošel další chlap s pěstí od krve, zatímco muž na zemi se překvapivě rychle vymrštil na nohy a začal utíkat k zadnímu východu hostince, v patách onoho bijce. Pousmál jsem se do piva, člověk se na cestách nikdy nenudí.

Po vydatné večeři skládající se z pěkné pečínky se zelím a páru domácích klobásek jsem se vydal zadním vchodem ke hnojišti, abych si ulevil. Už tam někdo stál, a tak jsem se postavil v uctivé vzdálenosti vedle něj - člověk nikdy neví, a odlehčil si od všeho toho piva. Nenápadným mrknutím oka jsem zaregistroval, že je to ten chlápek, co prohazuje lidi dveřmi. Odlehčený a připravený na poslední pivo před tím, než půjdu spát, jsem si nacpal košili do kalhot a vydal se na cestu zpátky, když v tom jsem uslyšel cvaknutí a chlupy na zátylku se mi napřímily. Léty prověřený reflex mi velel šáhnout pro meč a jen díky němu jsem byl schopen odrazit mým směrem letící šipku. "U dračího dechu!" vyhrkl chlápek za mnou, když se střela bezpečně zapíchla dvě stopy vedle něj do hrazení hnojiště.

Černý stín, který jsem dosud považoval za pouhý stín vrhaný komínem, se zvedl a najednou jsem oproti jednomu z měsíců zřetelně viděl lidskou postavu, která záhy zmizela za hřebenem střechy domu. S mečem v ruce připraveným na cokoli jsem ještě chvíli vyčkával a hledal pohyb, ale nádvoří statku bylo klidné a tiché.

"Jste v pořádku?" obrátil jsem se na stále ještě tupě stojícího chlápka za mnou.

"Při dračím ohni! Právě jste mi zachránil život, mladý muži! Pojďte, tohle se mnou rozhodně musíte oslavit. To vás nemohu nechat jen tak odejít." plácal mě po ramenou a tlačil mě zpátky do dveři s razancí, které jsem neměl odvahu se vzpírat.

U stolu nad lahví nejlepšího místního vína jsem pochopil, že je to bohatý kupec z Eldebarie, který je se svými pomocníky zrovna na cestě domů. Když zjistil, že máme společnou cestu, nedal jinak, než že se přidám k němu a do Eldebarie docestujeme pohromadě. Nerad cestuji jinak než sám, všechny ty vozy a lidé jsou pouhé zdržování, ale ten incident mě znepokojil a nakonec jsem na jeho nabídku s díky kývnul. A tak jsme druhého dne ráno vyrazili společně. Cestovali jsme několik dní, zastavovali se v různých městech a brzy jsem si s překvapením uvědomil, že jsem si svého nového společníka docela oblíbil. Byl to světaznalý a zkušený člověk, který se všude vyznal a snad v každém i zapadlém krámku měl známého. Během naší cesty jsme navštívili spousty vlivných a zajímavých lidí a já nenápadně pokračoval v pátrání a získávání informací o náhrdelníku, avšak neměl jsem ani trochu štěstí. Teprve v samotné eldebarijské Akademii jsem zachytil první zmínku o jeho existenci. Bylo to v den příjezdu do města a poté, co jsem pomohl složit sudy s vínem, jsem zasedl s celou bandou k obědu v místní jídelně. Inneas Vanderský - člověk, jenž mi později změnil život, nebyl pouhým kupcem. Byl to krom jiného i přítel místního představeného akademie čaroděje Nildorna Měniče. A právě ten znal historii náhrdelníku, kterou mi a Inneasovi ještě ten večer nad sklenicí vína pověděl. "Posaďte se, přátelé," řekl, když jsme ho navštívili v jeho pracovně, a lehkým pohybem ruky se před námi zhmotnila dvě křesla," a poslechněte si historii tohoto drahocenného šperku. Náhrdelník boha života a smrti, který hledáš, byl před mnoha a mnoha lety darován mnichu jménem Kayton přímo na válečném poli. Na krk mu jej tehdy pověsil samotný cesmínský král jako ocenění za jeho pomoc říši v posledním válečném konfiktu. Později se říkalo, že nositel náhrdelníku je schopen nechat znovu povstat ty, kteří již opustili tento svět a přešli na druhou stranu, ale být tebou, mladíku, to považuji za pouhé povídačky. Ale zpátky ke Kaytonovi. Přes všechno dobro, co pro lidi všeobecně udělal, byl Kayton prohlášen edorskou stranou za zrádce a vyhnance, proto se ukryl a dožil svých dní na našem dvorci. Po jeho smrti připadly veškeré Kaytonovy statky jeho dlouhodobému příteli Linnasovi, který zde studoval. Po ukončení studia však Akademii opustil a tím také končí mé povědomí o vašem šperku. A co tvá rodina, Inneasi?"

Hned druhého dne po nijakém spánku jsem šel prozkoumat knihovnu. Nedalo mi to. "Co se stalo s Linnasem? Proč odešel? A pokud to byl tak dobrý Kaytonův přítel, proč ho pomocí náhrdelníku nepřivedl zpět na tento svět?" ptal jsem se sám sebe, zatímco jsem vytahoval knihu za knihou a hledal cokoli, co by mne posunulo dál. Avšak žádné záznamy jejich osoby ani vzdáleně nepopisovaly. Po dvou týdnech strávených mezi zaprášenými policemi a ještě zaprášenějšími knihami jsem byl už bezradný a na konci sil.

"To je vše? Tímhle to končí?" vztekle jsem zvolal do prázdné tiché knihovny a praštil vší silou knihou o zem, abych si aspoň trochu ulevil. Posadil jsem se, opřel o zeď a s hlavou v dlaních přemýšlel a dumal. "Něco jsem musel přehlédnout. Někde to tu přeci musí být, je tady konec konců všechno. Někde dělám chybu. Ale co když to tu opravdu není a já tady zbytečně ztrácím drahocenný čas?" zamýšlel jsem se, minuty a hodiny ubíhaly, a nakonec i svíčka zhasla, aniž bych se dobral konečného rozhodnutí, kam se mám ubírat dál. V tom jsem uslyšel tiché zavrzání. Přikrčil jsem se za regálem a napjatě poslouchal a vnímal každým nervem, co se to vlastně děje. Chvíli dlouhou jako samo období se nedělo nic a já si začal říkat, že to byly pravděpodobně myši, když se jeden z regálů, který schraňoval nejstarší a očividně nejméně používané knihy, dal do pohybu. Seděl jsem, ani nedutal, a z nově vzniklého otvoru pomalým a nerušeným krokem vystoupil jeden z učitelů zdejší Akademie. Patrně ho ani nenapadlo, že v tuto pozdní hodinu by mohl v knihovně někdo být a tak hladíce si zarostlou bradu opustil místnost a zavřel za sebou dveře. Jakmile za ním zapadly dveře, rychlým skokem jsem se dostal k průchodu a krok za krokem stoupal po točitém schodišti vzhůru.

Schodiště ústilo do malinké, pěkně ukrýté kruhové místnosti plné starých knih. Některé byly pootevřené s mnoha poznámkami místních učitelů, jiné patrně nebyly používané dlouhé roky jak byly zaprášené. Při letmém prozkoumání jsem zjistil, že jsou to hlavně spisy pojednávající o magii, také různé menší i rozsáhlejší kroniky a deníky mnichů, kteří zde v minulosti žili a studovali. V tom můj zrak utkvěl na podbití střechy a jeho pevných dřevěných trámech. Vedena jakoby kouzlem má ruka šáhla do temné díry mezi podbitím a trámem a já náhle zíral na deník Fronta Nortlanského. Podle náčrtů to byl sám zakladatel tohoto dvorce, ale deník byl psán ve staré řeči fonorského kontinentu. Párkát jsem ho zahlédl v Cesmínii, kde je používáno při mnišských obřadech, ale Cesmínie byla daleko a deník pro mě, v tomto písmu necvičeného, naprosto bezcenný. Uložil jsem jej tedy zpět na místo a sáhnul po další knize v polici, tentokrát se jednalo o kroniku akademie, psanou v obecné řeči. Po chvilce pátrání, počítání a listování jsem se utvrdil v tom, že Kayton i Linnas tady opravdu žili. Podle kroniky také sdíleli pokoj na koleji č. III Bílého křídla akademie, který byl nyní vyhrazen pouze studujícím dívkám. Bydleli spolu šest let, než Kayton onemocněl. Jednoho dne byl údajně Kayton nalezen ve studovně v bezvědomí. Nikdo nevěděl, co se mu přihodilo, a tak ho nechal tehdejší správce akademie Nildorn Měnič přenést do věže. Tím však záznam končil. Na protější straně pokračovalo vyprávění o rituálu přijímání noviců v dalším období a mi bylo jasné, že stránku někdo vytrhl. "Ale proč?" zašeptal jsem do nočního ticha ukládaje knihu do police. Vrátil jsem se po schodišti dolů, uzavřel tajný průchod pomocí teď již pro mě viditelného mechanismu a potichu jsem se vykradl ven z knihovny. Věděl jsem, že jsem konečně na stopě, a ujišťoval jsem se, že již brzy najdu stopu k náhrdelníku.

Dalšího dne padlo rozhodnutí vydat se na průzkum do pokoje, který spolu Linnas a Kayton po dlouhých šest let sdíleli. Věděl jsem, že mužům je vstup do dívčí koleje zakázán, a tak mi nezbylo nic jiného, než použití převleku. Převlékl jsem se tedy do mnišského roucha, stáhnul kápi hluboko do čela a dopoledne, kdy probíhala povinná výuka, jsem se vypravil ke koleji. Procházeje dlouhou chodbou jsem narazil pouze tu a tam na služebné, které uklízely a kontrolovaly pokoje dívek a mi díky hábitu nevěnovaly pražádnou pozornost. Pokoj č. III jsem našel bez problémů. Pár okamžiků jsem předstíral, že si čtu kolejní vývěsku umístěnou hned vedle jeho dveří, opatrně se rozhlédl, potichu vklouznul do pokoje a zavřel za sebou dveře. "Ksakru, ženský pokoj!" vydechl jsem s těžko skrývaným znechucením. Nebylo tam nic, co by si normální chlap dal do pokoje. Všechny plochy byly zaskládány vyšívanými dečkami, obrovské zdobené záclony z krajky clonily případné světlo z jediného okna v místnosti, na peřinách všude volánky a prostě samé zbytečnosti. "Tak tady nemám šanci cokoliv objevit." povzdechl jsem si nakvašeně. Zběžně jsem alespoň prohlédl prostor pod postelemi a v rychlosti i skříně. Nic tam nebylo, jen voňavé kapesníčky, hřebeny a květinkované nepotřebné hlouposti. Obrátil jsem se k odchodu, když můj zrak zaujal obraz zpodobňující modlícího se mnicha nad jednou z načančaných postelí. Sundal jsem jej opatrně ze stěny, abych neponičil starý dřevěný rám. Zezadu na plátně byl podepsán jeho tvůrce - Linnasov Survinský. Vrátil jsem obraz na místo a opustil pokoj, než si někdo všimne mé přítomnosti. Vrátil jsem se zpět k vývěsce, kde visel i seznam obyvatelek pokojů a s jistou úlevou zjistil, že pokoj č. III Bílého křídla akademie obývá slečna Relanne Trenská a Linenne Survinská.

Opustil jsem už pomalým klidným krokem budovu s myšlenkou, že jsem se snad konečně posunul o trochu dál. Ve svém pokoji se převlékl do svého šatu a navštívil Innease, který zrovna seděl nad jakýmsi spisem a při čtení uskrával z kalíšku místní víno. Pozval mne, abych se k jeho malému večírku připojil, a když jsem mu předestřel nově získané informace, vykouzlil na své tváři nezvykle široký úsměv. "Dellmare, příteli, i já mám se Survinskými jisté potíže a starosti. Na rozdíl od tebe mám však jisté možnosti, jak o nich zjistit to, co oba v jisté míře potřebujeme. Jistě však chápeš, že jsem zaměstnaný muž a prostě nemohu prokázat službičku každému, kdo ji zrovna potřebuje. Ovšem kdyby se mi svým způsobem zavázal a vstoupil do mých služeb... Věřím, že bychom si mohli být navzájem ještě velmi prospěšní." řekl a upřel na mě dlouhý přímý pohled.

Napil jsem se pomalu vína, abych získal čas. "Někomu sloužit? Copak jsem nějaký pohůnek, aby mi někdo říkal, co mám dělat?" pomyslel jsem si. Cítil jsem však, že bez Inneasovy pomoci jsem ve slepé uličce, a hlavou mi probleskla myšlenka na možné navrácení majetku naší rodině, pokud tohle všechno dobře dopadne.

"Pokud ti rozhodnutí komplikují běžné věci, jako je bydlení a finance, pak věř, že obojí pro tebe ještě do zítřejšího rána zajistím. Co na to říkáš, příteli, můžu se na tebe spolehnout?" pronesl Inneas slavnostním hlasem a pozvedl ke mně číši.

"Můžeš."

Korektura: Awari




Hlasování

Hlasování u tohoto příspěvku bylo uzavřeno.

Vidět hlasování jednotlivých uživatelů mohou vidět pouze přihlášení uživatelé.

Diskuze

Pro přidání příspěvku do diskuze se musíte přihlásit.

příspěvků. Řadit podle .
Počet zobrazených příspěvků: 1 / 1
Ikonka uživatele Sccion    [pošta] NEW     13:40:51 10.08.2017

Třetí část na sebe nenechala dlouho čekat a zavádí nás do jiné dějové linie, než jsem očekával. Protože druhá kapitola naznačuje, že se příběh bude věnovat dále Dwarům a tomu, co "řešili druhý den" po Vardenském masakru, bylo přinejmenším pro mě jistým překvapením, že jsme utekli tak daleko v prostoru. Král totiž zmíněn v prvních kapitolách vůbec nebyl a že jsme opravdu někde zcela jinde dokládá pozdější zmínka o bozích života a smrti - ve městě Edor je uctíváno dračí božstvo. Nic z toho však není špatně.

Vlastně spíš lépe, protože identifikace hrdiny probíhá záhy a zcela jasně. Je představen jinou postavou, což mohu pouze vyzdvihnout. Jen se stal i přesný opak. Zatímco hlavní hrdina byl představen, o tajemné paní, se kterou měl schůzku, se nedozvídáme vůbec nic. Evidentně se jedná o někoho, kdo je dostatečně mocný, nejspíš i z konkurenční organizace, ale zatímco královský rituál byl popsán zcela do detailu, informace o hlavním hrdinovi, odkud pochází, proč je vlastně tam, kde je a s kým jedná, je čtenáři zatajena. A troufám si říct, že je to špatně. Jsme ve třetí kapitole a Dellmar stále není ničím víc, než jen chlápkem - paladinem - s mečem.

Na to, že jinak jsou nám popisovány i ne zcela podstatné detaily zcela do podrobnosti, toto je hlavní bod příběhu. Ten, při kterém hrdina dostává svou motivaci udělat to, co udělat má. Neproběhl dialog, vše jsme se dozvěděli zcela kuse a informativně. Jakoby to byla jen nějaká vedlejší zápletka. Co jestli třeba ta dáma byla kněžna Eldebarie z první kapitoly? Protože kdo jiný by měl větší zájem na tom, aby Edor bylo uznáno za království. (zde irelevantní poznámkou je poněkud chybná formulace, že toto království bylo "nedávno vzniklé" - to totiž naznačuje, že království už vzniklo, a přesto v první kapitole v jeho čele stojí kněžna, tedy se spíš jedná o knížectví a na povýšení na království teprve čeká) Nestálo by tedy za to, aby tato významná postava byla jmenována a bylo možné si ji teď, nebo i později s něčím spojit? Není třeba čtenáře za každou cenu nechávat tápat.

Kromě navázání na události první kapitoly v závěru se zde odehraje velmi důležitá scéna, záchrana Innease. Protože jako čtenář vím, že k této scéně dojde, již ke scéně v hospodě přicházím s očekáváním, že někdo bude ohrožen a Dellmar zasáhne tím, že odrazí střelu letící na Innea. A je připraveno hned několik zvratů v očekávání. Nejprve se ozve výkřik a Dellmar se začne rozmýšlet, zda mu věnovat pozornost či nikoliv. Lze očekávat, že vyhrají jeho kladné vlastnosti a vydá se řešit, co se stalo. Ale přichází zvrat a do místnosti vpadne muž, evidentně v nevýhodném postavení, rozbije si nos a za ním vstoupí agresor. Je teď ta chvíle, kdy Dellmar vstoupí do nerovného boje a zneškodní útočníka? Opět ne, scéna plynule přechází dál a paladin je ušetřen řešení této události. Nakonec se ukazuje, že je to právě ten útočník, který byl celou dobu Inneasem a kterého v závěru domněle zachraňuje.

To je skvělé.

I přesto, že vlastně znám předem výsledek celé situace, tedy Dellmar i Inneas přežijí, podařilo se mě naprosto znejistět v tom, v jaký moment k tomu dojde a kdo tedy je tím, koho vlastně má Dellmar zachránit. Jen si v závěru neodpustím poznámku, že i přesto přese všechno pořád by bylo lepší, kdyby Inneas byl pojmenován už v první kapitole.

Což mě vede k Linnasovi. Je zjevné, že je nějak spřízněn se Survinskými. Ale úplně klidně by to mohla být hlava rodu z druhé kapitoly. Z příběhu je zjevné, že Nildorn Měnič ho zažil osobně. Ale nikde není naznačeno, že by byl starý, nebo dokonce tak starý, že by zapomněl, že ve městě je celý rod Survinských a tedy by nedokázal Dellmarovi říct, "a mimochodem tady je celý klan lidí se stejným jménem."

Totiž jinak nic proti investigativní sekci příběhu. Hlavní hrdina si už neví rady, prošel všechno, co mohl a bylo mu to k ničemu a náhle se ukazuje, že tu máme další vodítko, které dosud neprozkoumal. Jde za ním, takřka vyšší mocí je doveden k tajné(?) skrýši, nachází tajuplný deník a ...

... a zase ho vrací zpátky. Zatímco u zvratu v očekávání, který podle mě tak dobře fungoval u scény s Inneasem, v tomto případě to nevychází. To proto, že vlastně celá scéna je tam navíc. Má očekávání jsou pouze taková, že musí najít nějakou informaci a deník je popsán tak detailně a té scéně je věnována taková pečlivost, že se to zdá být příběhově obzvlášť důležité. Ale není. Nikdy se k tomu dále nevracíme, místo toho vytáhne jinou knihu, která přesně splní to, co by mohl i deník samotný, ale tentokrát už je to jen zkrátka kronika a v ní vyčte další vodítko.

Vodítko funguje dobře, dá mu nějakou informaci, ale postaví před hrdinu další překážku, kterou musí překonat. To vše se stane, ale jak se ukáže, tak dva týdny se trápil jen kvůli tomu, že nevěděl, jak se Linnas jmenuje celým jménem. Problém toho je, jak už jsem zmínil, že se jedná o informaci, kterou by mohl získat i zcela obyčejným způsobem kdekoliv jinde.

Další scéna s Inneasem, který bere Dellmara do služby ho ukazuje jako kalkulujícího obchodníka, který najednou zapomněl na to, že mu Dellmar zachránil život (i přestože ve skutečnosti nikoliv) a to není špatně. Zvláštní je spíš to, že vlastně Dellmar se svým souhlasem zachoval jako hlupák - co mu vlastně Inneas slíbil, jaké garance mu dal a jaké kroky popsal, že provedou? Tady propojení s první kapitolou zcela selhává, náhrdelní, o který přednostně jde už od začátku je ukraden čirou náhodou, otec Survinských o něm mluví tak, že je jejich rodinným pokladem už celé generace a když ho Inneas konečně dostane do ruky, vytáhne ho veřejně před všemi svými muži a začne jim vyčítat, že ho získali. Zvláštní, přinejmenším.

Vzato kolem a kolem mi připadá trochu škoda, že zde bylo tolik prostoru k seznámení se s postavou, kterou už známe a místo toho bylo vyřčeno daleko víc otázek, než bylo vyřešeno. Při porovnání s první kapitolou je zde daleko lepší práce s plynutím příběhu, ale oproti druhé je ta jinak důležitá složka, provázanost se zbylým příběhem, málo osvětlena, neuzavřená a jak jsem popsal, vnímám i jisté logické nedostatky.




Soutěže
O Hlavu Zlatého Draka


News
Aktuality
Novinky
Bugfix


Vzhled
Family Silver
Historic
Simple Ancient Dark
Simple Ancient Light
Simple Evolved Dark
Simple Evolved Light
Timmothy Gold


Komunikace
0 přihlášených uživatelů
 
Chat (0 online)
Moudrá Sova
Fórum
Ankety


Control
Registrace
Nick:
Heslo:
 
Zapomněl jsem heslo


Doupě jinde
Na PragoConu
last.fm
Facebook

Vygenerováno za 0.031821012496948 sekund.
© 2002 - 2009 Almad a James Timqui, design © 2002 by Almad.
DrD, Dračí doupě a Altar jsou ochranné známky společnosti ALTAR
Všechna práva vyhrazena. Žádná část těchto stránek nesmí být reprodukována, publikována ani jinak
využita bez svolení Redakce serveru DraciDoupe.cz nebo svolení autorů jednotlivých příspěvků.
Novinky je možné sledovat pomocí RSS kanálu. Toto je verze 1.
Verze 2 je v přípravě a vývoj můžete sledovat na informačních stránkách