Články&Eseje

Pod tlakem - kapitola II. Hodnocení: Kvalita

Autor:
Přidáno:
Hlasovalo: 3

"Dobré ráno, otče," zazvonil ložnicí mladý hlas. Sotva slyšitelné měkké kroky se u okna zastavily a šustění těžkých hedvábných závěsů mě donutilo pevně sevřít víčka. Hned na to místnost protkly paprsky dopoledního slunce jasným, ostrým a pro mne o to nepříjemnějším světlem. Slunce bylo už vysoko nad rozpálenými střechami domů a osvětlovalo další horký den v řadě.

Sotva jsem stačil rozlepit oči a už mi Mayleen na zdobeném stříbrném podnosu nesla do postele snídani. Vůně vajíček se slaninou a silného černého čaje mě uhodila do nosu.Posadil jsem se pohodlně na posteli a automaticky sáhl na noční stolek po jedné z mnou nejoceňovanější vymoženosti naší doby - malých kulatých sklíčkách. Mayleen se na mě trpělivě usmála. Má dcera - krásná po matce, bystrá po mně. Stále usměvavá a plná energie. Na svou princeznu bych se nikdy nemohl zlobit, ani když mě tak náhle probudí z hlubokého spánku.

Hodil jsem do sebe pár nejnutnějších soust, oblékl se a zamířil do kanceláře, která se nachází v obchodním cechu pouhých pár bloků od mého domu. S potěšením jsem zjistil, že všichni už jsou na svých místech plně zaměstnáni nakládáním vozů. Dneska mají chlapi za úkol rozvést po městě další várku sudů s vínem. Ty jsme obdrželi od rodiny Dwarů za příslib podpory při hlasování senátu o snížení daně na dobytek a otroky. Zadarmo bych to samozřejmě nedělal a mé rodině by to dost ulevilo. Daně se neustále zvyšují a živit vojenská tažení na jihu není zrovna levnou záležitostí. A z kterých kapes se žluťásky pokutálí?! Zase z našich. Problémem je ta nepsaná dohoda mezi námi a ostatními rodinami. My se nebudeme plést do jejich obchodů a oni zase do našich. Mohlo by se zdát, že obchod s vínem spadá pod rodinu Vanderských... Osobně to však vnímám tak, že já jako kupec pouze převážím komodity jiného obchodníka. Přímo s tím tedy neobchoduju a tento argument by měl umlčet veškeré námitky. Krom toho bude tahle záležitost již brzy za námi, rozvezeme poslední dvě várky a nikdo nic nepozná. "Za těch pár vozů, to přeci stojí!" ujišťoval jsem se.

Při příchodu do kanceláře už na mě čekal můj synovec Vanien. Není to má krev. Před nějakými deseti lety ho můj nevlastní bratr přijal pod svá křídla, a já, stejně jako zbytek rodiny, jej považujeme za naši krev. Po bratrově smrti, který byl naprosto chybně odsouzen a nakonec i popraven, se ten mládenec stal pro mě synem, kterého jsem nikdy neměl. Není to sice žádný svalovec, ale fištrón mu nechybí a psaní mu jde opravdu dobře. Jméno Vanien bude v tomto městě ještě něco znamenat, to jsem si jist. Sotva jsem dosedl do křesla a už mi hrdě hlásil, že vozy jsou připraveny a můžou v okamžiku vyrazit. Usmál jsem se, ta horlivost mi připomínala mě v jeho věku. V rychlosti jsem podškrábnul pár nejnutnějších dokumentů a předal mu je, aby už mohli vyjet. Čas je luxus, jehož mrhání si nemůžeme dovolit, a pohybem ruky jsem dal pokyn k okamžitému odjezdu. Těžce naložené vozy se daly do pohybu a jeden po druhém zmizely v ulicích města.

Když bylo vše zařízeno, nechal jsem k bráně přistavit kočár a odjel do senátu. Vysoká, pyramidě podobná bílá budova senátu se tyčila v blízkosti soudní budovy, hned vedle popraviště. Smetánka města už seděla na svých místech, někteří se k sobě nakláněli a potajmu uzavírali nové obchody, jiní netrpělivě listovali ve svých dokumentech. Jistě už měli všichni v hlavě připravenou svou řeč, která by měla ovlivnit výši daní pro ten který druh zboží tak, aby to pro ně bylo co nejvýhodnější. Já sám jsem se usadil na své místo a netrpělivě vyčkával začátku jednání.

Dnes se však neobvykle vleklo. Každý se pochopitelně bránil a vysvětloval svou představu, jak do královské kasy zajistit potřebné finance, které by pokryly jak náklady samotného města, tak veškerá královská tažení na jih. V sále bylo až dusivé horko a já pomalu začal usínat. Hlava mi klesala a oči se přes veškeré mé úsilí zavíraly, když tu mě probudil urgentní vzkaz adresovaný přímo do mých rukou. Donesl ho můj sluha a výraz jeho tváře naznačoval jisté znepokojení. Doslova jsem mu papír vytrhl z rukou, rozlomil pečeť a očima přeletěl text. Při čtení vzkazu mě polilo takové horko, že jsem s omluvou jednání opustil, vzkaz si pořádně přečetl až venku na čerstvém vzduchu a urychleně se vydal k domovu.

Do dveří domu jsem vrazil jako uragán, až staré panty zasténaly, a schody nahoru do ložnic bral po dvou. V zatemněné místnosti v nohách postele postávalo služebnictvo a zbytek rodiny se skláněl Vanienem. Nikdo neřekl ani slovo a všichni jako na povel upřeli svůj zrak na mě. Vzduch byl těžký a hutný, že by se dal krájet. Přistoupil jsem k posteli, kde leželo bezvládné tělo mého synovce. Obličej měl pobledlý, ale jeho výraz byl klidný jako by spal. Odkryl jsem pokrývku, abych na vlastní oči uviděl několik střelných ran v jeho hrudi. Trvalo chvíli, než jsem si uvědomil, že po celou tu dobu na mě mluví náš ranhojič a snaží se mi vysvětlit, co se stalo. V duchu jsem si opakoval, že tohle je jen špatný sen. Poslal jsem všechny pryč, zavřel se do své kanceláře a jen bezmyšlenkovitě zíral do prázdna.

Nevím, jak dlouho trvalo, než ten prvotní šok pominul. Zavolal jsem ranhojiče znovu, aby mi osvětlil, co se ve skutečnosti přihodilo. Po nekonečných dvaceti minutách, které mi přišly dlouhé snad jako celé období, dorazil s omluvou, že ještě ohledával tělo, aby co nejpřesněji určil příčinu smrti. Netrpělivě jsem se na něj podíval a vykřikl: "No a?! Na co jsi přišel! Co se mu stalo?!" Na okamžik tam jen tak stál a pohyboval potichu rty, jako by hledal vhodná slova, než promluvil. "Byli napadeni Vanderskými hned, jak jejich vozy dojely do cíle. Byli to jistě oni, neboť přeživší přísahali, že na některých z těch krys rozpoznali jejich rodinné znaky. Už tam na ně čekali. Střelbu vedli ze střech okolních domů křížovou palbou tak, aby naši neměli sebemenší šanci uniknout. Chudák Vanien seděl na kozlíku a držel opratě koní, když ten masakr začal. Neměl prý žádnou šanci." Pokojem se rozhostilo ticho. Nenapadlo by mě, že ta akcička může skončit i takhle. Do teď bylo vše ještě v mezích, ale vražda za bílého dne?! Nemohl jsem to přeci jen tak nechat.

Plánované setkání s Ysoliusem, senátorem a hlavou rodiny Dwarů, proběhlo o dva dny později. Ysolius byl muž, se kterým jsem dohodl již mnoho dobrých obchodů a se kterým jsme se také domluvili na té poslední prácičce s vínem. Když došla řeč na poslední a závěrečný rozvoz vína, neubránil jsem se a vyklopil mu, co se u nás stalo. Chvíli se jen škrábal na zarostlé bradě a pak mne uchopil za rameno. "Příteli, tvé ztráty je mi líto, ale musíš zase začít reálně myslet. Nedělej unáhlené kroky, vše společně důkladně promyslíme a naplánujeme." Z jeho výrazu ale bylo poznat, že ho ten plánovaný útok Vanderských zaskočil stejně jako mě.

Několik týdnů uběhlo od pohřbu mého synovce a přestože dny i obchody zlatě plynuly, nedokázal jsem se té zlosti spalující mé nitro zbavit. Nakonec jsem rozkázal, aby mi jednoho z těch parchantů přivedli živého. Čekal jsem dlouho a nedočkavě, až jednou večer chlapi přitáhli jednu ženskou. Byla prostě oblečena a na hlavě se jí skvěl čerstvý krvácející šrám.

Chvíli jsem si ji prohlížel, a jakmile jsme osaměli, nabídl jí místo. Nejsem přece nějaký tupý barbar. Odplivla si na podlahu, hodila po mně rychlým pohledem a pak si opatrně sedla na krajíček židle. Znechuceně jsem se podíval na ten flek vpíjející se do drahého koberce. Služebná to z toho snad dostane. "Poznáváš mě?" zeptal jsem se. "Jistě." odpověděla a strach se jí mihl v očích. "Tak to jistě víš, že pokud nebudeš odpovídat na mé poměrně jednoduché otázky, dopadneš dnes večer velmi špatně." Chvíli na mě vystrašeně hleděla a pak sotva znatelně přikývla. "Začneme zlehka - kde je tvůj muž?" Oči se jí zalily slzami a začala prosit o smilování za svého muže, že je v tom jistě nevinně. Položil jsem tu samou otázku znovu, a když zase započala žalozpěv za jejího muže, jemně jsem klouby prstů klepl na dveře. Jeden z chlapů hlídajících dveře nakoukl dovnitř. "Přiveď to děcko!" rozkázal jsem a prudkým pohybem za ním ty dveře zase zavřel. Byl to drobný, asi dvanáctiletý pohublý kluk, který neměl ani to nejmenší ponětí, co se tady právě odehrává. Nevinnost, sladká nevinnosti.

Chytil jsem ho za rameno a zkušeným chvatem přitiskl svůj nůž k jeho bělostnému krku. Cítil jsem, jak se roztřásl a začal nabírat do pláče, přesto jsem ani koutkem oka nespouštěl zrak z jeho matky. "Ptám se tě naposledy - kde je tvůj muž?" zašeptal jsem a špičku nože zatlačil tak, aby se jemná kůže narušila a vypustila první kapky drahocenné krve. Zpoza dveří zazněly chvatné kroky a do místnosti vtrhla uřícená Mayleen. "Otče! Nedělej to! Prosím, už jen kvůli mně!" žadonila a pověsila se mi na rameno. Odvedl jsem ji na chodbu a poslal dovnitř chlapy. Tichým hlasem jsem se jí snažil domluvit, ať se do toho neplete. Ale ona byla neodbytná a stále naléhala. Co jsem mohl dělat. Vrátil jsem se a důrazně té vandenské ženské vysvětlil, že jestli jen hlesne, může si rovnou zadělávat na další děcko. Pak jsem ji nechal vyhodit a toho kluka zavřít do sklepa, než si promyslím další kroky.

Následující den jsem měl volno a překvapivě jsem se vydatně vyspal. Po bohaté snídani jsem šel do stájí s úmyslem osedlat si koně a vydat se k mohutnému dubu rostoucímu hned za východní branou města, u kterého jsem měl sraz s Mayleen. Odmalička milovala vyjížďky do přírody, a když jsem si našel čas, rád jsem si je užíval s ní. Má princezna má navíc dnes narozeniny a doufal jsem, že mě při setkání zahrne díky za dárek, který jsem ji nechal v pokoji. Byl to náhrdelník z drobných černých perel zasazených ve stříbře, který byl v naší rodině po generace. Jeho krása a cena byla nesmírná a pro mě osobně nevyčíslitelná. Přál jsem si, aby ho nosila. Už tak úžasnou bytost ten šperk povýší na dokonalou.

Dokončoval jsem přípravu koně, když se objevil jeden z mých chlapů a vyhrkl, že před chvíli došlo ke konfliktu v chrámu zeleného draka v západní čtvrti. Byl rozčílený a místy blábolil, takže mi chvíli trvalo domyslet si, že je to jedno z míst, kde jsme dodávali to proklaté víno. "Takže to neskončilo," povzdechl jsem si. Svolal jsem na dvůr všechny své schopné chlapy, když se v bráně objevila Mayleen. Při pohledu na ni by se ve mně krve nedořezal. Rudé šaty zamazané blátem, obličej ušmudlaný od vlastní krve a jen slzy si klestily cestičku dolů. Pevně jsem ji objal a doufal, že neslyší, jak rychle mi strachem o ni buší srdce. Byla v šoku a až po chvíli ze sebe dostala, že se vracela kolem chrámu zeleného draka domů a že jí ti parchanti ukradli dárek, který jsem jí dal. "Tak a dost! Dnes ve městě poteče krev!" zaryčel jsem vzteky, a zatímco služky odváděly Mayleen domů, naskočil jsem na osedlaného koně a tryskem vyrazil z brány do Dwarského domu.

Ysolius zrovna obědval, když jsem dorazil. Rozčíleně jsem mu vylíčil celou situaci a oznámil mu, že tohle už nehodlám dále tolerovat, že to zašlo až příliš daleko. Ani se mě nesnažil uklidňovat, trpělivě a beze slov si mě vyslechl. Poté předal svým chlapům rozkazy a uchopil mě za rameno: "Večer to spustíme. Vpadneme tam a vyhubíme ty krysy dřív, než pochopí, co se vlastně děje." Posadil se zpátky ke stolu a bez zaváhání pokračoval v jídle. Poděkoval jsem mu za jeho podporu ve společném boji a rozloučili jsme se přípitkem na úspěšnou akci.

S posledním paprskem zapadajícího slunce byli již všichni na svých místech. Střechy okolních domů byly doslova obsypány temnými postavami. Pro jistotu jsem pár mužů poslal, aby hlídalo hostinec, kde se ta jejich povedená sebranka scházela. Zbytek mých po zuby ozbrojených chlapů spolu s dvacítkou dvaceti nejschopnějších Dwarů vyčkávalo. Při prvním úderu večerních zvonů zaútočili na dům. Do mého kočáru, stojícího poblíž, bylo slyšet pouze tlumený křik sluhů a jekot dětí. Neměli šanci uniknout. Útok byl krok po kroku naplánován a překvapení je faktor, se kterým se musí počítat. Ti, co vyběhli z domu, aby se zachránili, byli v okamžiku postříleni. Ztichlý dům jsem nechal vyrabovat a zbylý nábytek zničit. Příště snad pochopí, kde je jejich místo. Vypalování jsem zakázal, jen by upozornilo stráže, a to by bylo zbytečné a zdlouhavé. Když bylo po všem, zabouchal jsem na stěnu kočáru a kočí práskl do koní. Z okna zrychlujícího kočáru jsem na okamžik zahlédl postavu, která se s prostřelenou nohou zkácela u sousedního domu, zatímco na vápnem vybílené stěně zanechala krvavé šmouhy.

"Spravedlnosti bylo učiněno za dost."

Druhý den jsem se doslechl, že prý Dwarové měli ještě podniknout nějakou další akci, která by už měla zajistit ve městě klid.

Korektura: Awari

Diskuze

 Uživatel úrovně 0

Moc děkuji za hodnocení povídky. Byla tu snaha ukázat čtenáři (hráčům) úhly pohledu na jednu věc, která odstartovala jejich dobrodružství. U některých popisů scenérií přiznávám fakt, že jsem si trochu nahrával pro další dění. U těch bezejmenných hrdinů, jedná se spíše zatím o účastníky příběhu, jejichž jména a popisy budou časem postupně odhalovány.


 Uživatel úrovně 8

Po předchozím díle Vendeta přichází pokračování a přináší hned několik překvapení.

Tím prvním je změna vypravěče. Něco naznačilo hned úvodní oslovení, ale s ohledem na předchozí díl se nezdála ani tak marná představa, že by se jednalo o téhož hrdinu, jen že jsme se posunuli v čase dopředu. Zde přichází na řadu drobný problém, který jsem naznačil u svého předchozího hodnocení. Jde o to, že vyprávění je sice z pohledu hlavního hrdiny, to je společné pro obě povídky, ale je vyprávěno s odstupem, hlavní hrdinové jsou si vědomi svých pocitů a i jako čtenář se je dozvídám jejich ústy. Ale jsou mi předkládány formou vyprávění, ne činů postav, všechny pocity jsou mi jasně napsány. Někdy to není zapotřebí a někdy naopak může zapůsobit daleko lépe, když je čtenáři ponechána ta volnost, aby si domyslel, že postava je spokojená či rozčilená. Předposlední věta tohoto příběhu to podle mě dokládá velmi dobře. Po zdárné závěrečné akci se dozvídám pouze:

"Spravedlnosti bylo učiněno za dost."

Je to úderná věta, dokážu si jasně představit, že hlavní hrdina byl spokojený a našel hledaný klid. Právě tak není od věci čas od času, a obzvlášť v příběhově vypjatých chvílích, takto popisy odlehčit. Pomáhá to k větší dynamice a zvýšení napětí.

Hrdina opět nemá jméno. Hodilo by se zde tím spíš, že příběh je opět vyprávěn z pohledu první osoby a jak jsem uvedl na začátku, není zjevné, kdo je vlastně ten, kdo příběh vypráví. Je dobré v tom mít jasno. Tím spíš, že předchozí kapitola končí zmínkou o otci a zde tím začíná. Pokud šlo o záměr a snahu, aby se čtenář až postupně dozvídal, z jaké pozice se na příběh díváme teď, tak čistě za mě to neuspělo.

Všeobecně vzato ale kvalita poskočila nahoru takřka úplně ve všem oproti předchozímu příběhu. S hrdinou se setkáváme okamžitě, hned je postaven před první problém, který se ho dotýká a on ho musí řešit, protože na něm má svůj osobní zájem. Poté je představena první postava, ke které má osobní vazbu a s její smrtí přichází další sada problémů, které musí řešit. V porovnání s první kapitolou je to výborné - tam totiž hlavní hrdina byl v podstatě jen svědkem, sice způsobil hlavní problém, ale vše ostatní se v podstatě dělo kolem něj a i závěrečná věta příběhu byla pouze taková, že ho zajímá, co s tím provede jeho otec. Tedy ne co bude dělat hrdina sám, ale co udělá jiná postava. Zde ne, vypravěč činí rozhodnutí, odůvodňuje své činy a jeho postoje jsou podpořeny událostmi, které se na něj valí. S ohledem na předchozí příběh je celý zážitek o to silnější, protože si můžeme prohlédnout "druhou stranu".

Tedy samozřejmě v momentě, kdy se jako čtenáři ujistíme, že se o druhou stranu skutečně jedná. Pořád se ještě nedokážu rozhodnout, zda byla dobrá volba tajit totožnost vypravěče a nemůžu upřít, že v momentě prozření to na mě zapůsobilo.

Naznačení nové dějové linky s Dwarskými je podle mě dobře podaná. Ysolius by stejně dobře mohl být chápavý dobrý přítel tohoto hlavního hrdiny, nebo chladný kalkulující obchodník, který vlastně stojí za celým komplotem. Scéna, kdy je vyrušen u oběda, ke kterému se po vyslechnutí šokujících zpráv s ledovým klidem vrátí je malý, ale dobře zpracovaný detail.

Je zde i několik příběhově slabších částí, například zabití Vaniena a následné čekání otce na ranhojiče, který se nejprve snažil vysvětlit, co se stalo, ale pak potřeboval čas na to, aby určil příčinu smrti (zastřelení kuší), přičemž podal vypravěči informace, které mu mohl říct i kterýkoliv jiný přeživší celé akce. Leda by ranhojič ze střelných ran určil, že byli napadeni Vanderskými a že Vanien seděl na kozlíku.

Celkově vzato však přetrvává velmi pozitivní dojem, příběh má několik problémů, všechny se týkají hrdiny, všechny jsou řešeny a svým způsobem uzavřeny a stále je prostor pro pokračování.