Články&Eseje

Vendeta - kapitola I. Hodnocení: Průměr

Autor:
Přidáno:
Hlasovalo: 3

Eldebarie - jedno z hlavních měst edorských knížectví známé svou bohatou historií se v roce 120 EH (po Edorské hoře) stalo hlavní branou do jižních držav. Jeho vládkyní a hlavou pomazanou je kněžna a velvyslankyně v jedné osobě - paní Eldebarie Diamská. Její původ protkán krví královského rodu ji zajistil titul velvyslankyně a jediný, přesto důležitý hlas při zasedání a hlasování senátu v ostatních edorských knížecích městech. Z tohoto důvodu je často na cestách a její vlastní město udržuje v chodu vnitřní senát složený z úředníků vlivných ve městě žijících rodin.

Na jeho území se odjakživa shromažďovali vojáci a žoldnéři hledající alespoň dočasné útočiště. Avšak od doby, kdy se vojsko vrátilo z vítězných tažení z území daleko na jihu, je město plné povalečů, hladové chudiny a znuděných žoldnéřů, kteří se volně poflakují ulicemi.

Město samo se rozpíná na mírném kopci uprostřed rozlehlých pastvin. Jeho dominantou je hradba posázená vysokými a štíhlými věžemi zakončenými kuželovitou střechou z glazovaných namodralých došek, která chrání budovy se sedlovými střechami. Ve městě se nachází několik paláců s rozlehlými zahradami a také rozsáhlá pevnost, jež byla vystavěna při severní části města.

Poblíž středu města, jen kousek pod vrcholkem kopce, se tyčí tři ztepilé věže obehnané další zdí. Ta obklopuje kouzelně upravenou zahradu a bílé budovy čistých linií. Tento dvorec je známý jako Frontova Akademie. Zde se studenti učí základním znalostem čtení, psaní a především poznání sama sebe, aby mohli pokračovat v rozvoji svého nadání pro magii. Mezi studenty převažují potomci bohatých městských obchodníků či vlivných pánů, jelikož studium na akademii není zcela levné.

Hlavou tohoto akademického dvorce je čaroděj a učitel Nildorn Měnič, nejznámější ze tří bratrů, kteří mu rovněž pomáhají v řízení akademie. Mezi místními si dvorec nezískal zrovna velký obdiv. Mnozí tvrdí, že tam vyučují jen kacířství, jelikož akademii byla při svém založení udělena výjimka samotným králem. Výjimka spočívá v toleranci všelikých náboženství, přestože ve městě dodnes vládne zákon víry v Dračí bohy. Přesvědčení o nepotřebnosti, ba přímo zbytečnosti dvorce ještě podporuje fakt, že jeho příjmy nepochází pouze z kapes majetných studentů, ale především z příspěvků městské kasy. Tato skutečnost dráždí místní již spousty let. Avšak díky dobrým vztahům s kněžnou a jistými vlivnými lidmi z města, jejichž potomci na akademii mohou studovat, si dvorec dodnes zachoval svou nedotknutelnost.

A právě zde žiju já. Mladý hoch, který díky svému otci, který je bohatým kupcem ve městě, získal tu výsadu zde studovat. Nikdy jsem neoplýval výjimečnou silou nebo naopak vlastnictvím síly duševní, ale to vše jsem schopen vynahradit svou obratností, rychlostí, důvtipem a někdo by mohl říci i schopností manipulovat s lidmi. V rozvoji této schopnosti mi pomohla ulice. Naše rodina žila ve východní čtvrti odjakživa a netrvalo tedy dlouho, než jsem poznal každého, kdo pro mého otce kdy pracoval. Tato čtvrť města se doslova hemžila zbrojnoši a také chudáky, které z jejich domovů vyhnala válka o jižní území a hlad.

Obchod zde jen kvetl, aspoň tak to otec vždy říkával. Donekonečna mi opakoval, že jednou tady bude vše, co naše rodina vybudovala, moje. A až ten den přijde, musím být připraven. Dokonce mě nutil číst a pracovat na svém vzdělání. Nudilo mě to a kdykoliv to bylo možné, vyplížil jsem se s bratrem do ulic. Na těchto výletech jsme v hostinci často poslouchali městem projíždějící kupce a hltali jejich příběhy z měst, o nichž jsem vždy pouze slýchával, ale nikdy je na vlastní oči neviděl. Když jsme se příběhu nabažili, můj bratr Velkar kupce zabavil dotazem a já v kupcově váčku s penězi vždy našel nějaký ten zlaťák. Eh, byl to bezvadný život.

Otec jako hlava rodiny měl mnoho starostí s obchodem, a tak na nás měl dohlížet Dellmar, otcův sluha. Byl to vysoký, nemluvný muž a málokdo ho zahlédl jinak, než zahaleného v tmavě zelené kápi s mečem v pouzdře zavěšeném na zádech. Do města se údajně přistěhoval odněkud z jihu, když jeho domov zničila edorská armáda. Mému otci zázračně zachránil život před survinským šípem, tak přišel do jeho služeb a už tam zůstal. Otec při vypravování této historky nikdy neopomněl zmínit, že Dellmar letící šíp odklonil jediným švihem svého meče, ale podle mě jsou to jen kecy. Fakt je však ten, že survinští jsou krysy ze západní části města, se kterými můj otec vede neustálé obchodní i osobní spory. A holky tam jsou hnusné.

Tak plynul můj život den za dnem. Dellmar mě a bratra nechával na pokoji, výjimečně nás zkontroloval, zda jsme ještě naživu, a pak se zase vytratil někam do města. Já a můj bratr jsme nepozorností a nouzí opravdu netrpěli. Co jsme potřebovali nebo chtěli, to jsme si na ulici vzali.

Náš oblíbený hostinec, který jsme nikdy nezapomněli na našich toulkách navštívit, se nachází na hlavním náměstí, které leží uprostřed města hned naproti akademického dvorce a městské radnice. Hned vedle jsou lázně a sochy dnes již neznámých hrdinů a chrám dračích bohů zasvěcený bílému drakovi. Nechybí zde ani můj oblíbený a přiznám i často vyhledávaný nevěstinec v jedné ze zadních uliček s červeným zvonečkem nade dveřmi. Pokaždé se mi tam líbilo. Ale zpátky k nám.

Psal se 24. den rudého draka a s bratrem jsme se jako obvykle vytratili z domu a směřovali k našemu hostinci. Najednou vedle nás zastavil vůz a z jeho útrob se ozval nám známý hlas. "Chlapci, tady jste, rychle nastupte, máme dnes napilno!" Byl to Dellmar, a tak jsme nemeškali a rychle naskákali do krytého vozu. Krom Dellmara se tam tísnili i ostatní otcovi muži, kteří z truhel vytahovali různé flakonky a rozličné zbraně, které si následně rozdělili mezi sebe. Dellmar na nás úkosem pohlédl a pravil: "Hoši, potřebujeme vaši pomoc. Je na čase, abyste nám dneska trošku píchli." Říkám mu: "A jako o co jde? Nemáme moc času, zrovna jsme měli s Velkarem něco důležitého." Dellmar se jen pousmál a řekl nám, ať držíme hubu, že nám to nežere a konečně aspoň uděláme něco prospěšného. Koukali jsme na něj s pusou dokořán, ale když každému hodil po zlatce a suše prohodil, že za tu prácičku může být desetkrát tolik, oba jsme kývli.

Rozdal nám stará a podle zápachu i dlouho nepraná roucha mnichů zdobená symboly víry zeleného draka a malé kuše. Po zbytek cesty nepromluvil ani slovo, teprve při příjezdu do městské západní čtvrti nám prozradil následující plán. Při průjezdu okolo chrámu Dellmar s chlapama vyskočí z vozu a vstoupí do chrámu zadním vchodem. My s Velkarem zaparkujeme vůz na prostranství před chrámem, budeme hlídat okolí a pokud na to přijde, pak možná i krýt ústup. Znělo to jednoduše a tak trochu i jako lehce vydělané peníze. Za pár okamžiků jsme byli na místě a vše proběhlo podle plánu. Chlapi v mnišském rouchu potichu opustili vůz a zmizeli zadní brankou v zahradách chrámu.

Minuty ubíhaly a já se na kozlíku zrovna začínal nudit, když jsem koutkem oka zaregistroval pohyb. Přes prostranství si to přímo naším směrem vykračovala krásná dívka. Bohaté havraní vlasy ji spadaly kolem útlých ramen na ještě bohatší hrudník a hluboko v jejím dekoltu se skvěl náhrdelník z černých perel. Nemohl jsem se naň vynadívat. Dloubl jsem loktem do Velkara, a jakmile nás dívka minula, obezřetně se rozhlédl, seskočil z vozu a vydal se za ní - já v jeho stopách. Musel jsem se tiše smát, když jsem viděl, že stačilo sotva pár vteřin a doslova mu zobala z ruky. Držel jí kolem pasu a šeptal jí něco do ucha. Usmívala se a chichotala, byl to opravdu rozený svůdník. V nestřeženém okamžiku jí povolil zapínání na náhrdelníku a opatrně na mě kývl. Teď přišla má chvíle. Přiběhl jsem k ní a silou jí náhrdelník strhl z krku. Velkar dívku uděřil do obličeje a oba jsme se dali na útěk, zatímco ona začala řvát o pomoc na celé kolo.

Pro jistotu jsme ještě oběhli chrám a už pomalým krokem se vraceli k našemu vozu. Tu jsme uslyšeli z chrámu křik a povyk a uviděli, jak zadním vchodem vybíhá Dellmar s dvěma našimi chlapy a v patách jsou jim muži ve stejnokroji. Rychle jsem přelezl na kozlík, a jakmile naskočili do vozu, pobídl jsem koně ke klusu. Uháněli jsme přelidněnými ulicemi a díky bohům rychle své pronásledovatele setřásli. Dellmar převzal otěže a já nahlédl do vozu. Naskytl se mi pohled na zraněného a těžce oddychujícího muže s popáleninami na hrudi, ve vzduchu smrdělo spálené maso. Ostatní se nad ním skláněli a ošetřovali mu ránu obvazy.

Zeptal jsem se Dellmara, co se tomu chlapovi stalo, protože jsem nikdy nic takového ještě neviděl. Vysvětlil mi, že měli za úkol znehodnotit sudy s mešním vínem, které pocházejí ze survinských sklepů, aby už mniši nekupovali víno jejich, nýbrž naše. Porušili dohodu a bylo na čase jim dát za vyučenou. Všechno prý šlo hladce a už se měli k odchodu, když se z venku ozval strašlivý řev nějaké káči a díky tomu si jich ti mniši všimli. To už jsme přijížděli k hostinci a tam jsme se s pěkně naditým měšcem rozloučili. Bylo nutné tento úspěch zapít a také někde v klidu prodiskutovat, co uděláme s tím náhrdelníkem.

Noc to byla velká a musím uznat, že jsme to oslavili opravdu velkolepě. Bratra jsem našel až v kuchyni pod stolem. Chvíli jsem se fakt bál, jestli se mu něco nestalo. Pamatuji si, že jsem ho naposledy viděl nad ránem pít s Ruthorem - idiotem, který se snaží všem dokazovat svou sílu, vychvalovat váhu peněz ve svém váčku a vždycky si najde něco, kvůli čemu si do mě rýpnout. Jednoduše ho nemám ani trochu rád, ale bratrem jsou staří kamarádi.

V poledne jsme sešli v hostinci na oběd s otcem. Sotva se posadil, začal nám všem nadávat, že ta včerejší akce nestála za nic. Sice jsme víno znehodnotili, ale nepodařilo se utajit, že jsme to byli právě my, a krom toho nám na triko hodili nějaké napadení slečny Mayleen Survinské, dcery hlavy rodiny survinských. Chvíli jsme na sebe s bratrem mlčky pokukovali, nešlo se přeci jen tak přiznat. Usoudili jsme, že je lepší hrát mrtvého brouka. Ale co teď?! Rozhodli jsme se to nechat chvíli u ledu. Bratr uschoval náhrdelník v hostinci v podkrovní místnosti pronajaté naší rodině a víc jsme se o něj nezajímali.

No, vlastně ne tak docela. Celý den jsem nad tím skvostem přemýšlel. Neustále se mi před očima vznášel jeho obraz, ty lesklé černé perly velké jako třešně zasazené ve stříbře. Došlo to tak daleko, že jsem si ho musel ještě jednou pořádně prohlédnout. Vyšel jsem z otcova domu a namířil si to přímo do hostince. Překvapilo mě, že všichni naši chlapi už seděli uvnitř a nad korbelem piva něco horlivě řešili s otcem. Dellmar ani Velkar tam však nebyl, a tak jsem se rozhodl tam taky nevtírat. Nenápadně jsem se postavil k baru a po očku sledoval, o čem je řeč. Otec vypadal dost nakvašeně a po chlapech vzteky řval. Prý jak si to představují, jednat na vlastní pěst, že toto jednání potrestá. Jestli si uvědomují, co jsme tím způsobili. A pak z kapsy vytáhl ten náhrdelník. Krve by se ve mně nedořezal a přiznám se, nebylo mi do smíchu. Chlapi se snažili jeden druhého bránit, že v tom prsty nemají.

Obrátil jsem do sebe pivo a vydal se raději rychlým krokem k domovu. Zrovna dozněly večerní zvony, když vidím, jak se do ulice proti mně vřítil vůz. Okovaná kopyta koní zvonila o kamenné kostky dláždění a já se schoval ve stínu u zdi za nejbližším sudem s dešťovou vodou. Chvíli jsem počkal, v duchu napočítal do dvaceti a s podivným mrazením v zátýlku, které jsem si však nedokázal vysvětlit, vyrazil k domovu.

Provázel mne tak silný pocit neklidu, že jsem málem zakopl o bratra v okamžiku, kdy jsem se zpoza rohu vřítil do naší ulice. Seděl na zemi opíraje se o vápnem natřenou zeď sousedova domu a kaluž tmavé krve, která ho obklopovala, začínala pomalu tuhnout. Pravé stehno měl skrz na skrz propíchnuté krátkou šipkou a nehýbal se. Rychle jsem k němu přiběhl a na krční tepně si ověřil, zda je nějaká naděje na jeho záchranu. Mírně se mi ulevilo - ještě žil. Opaskem jsem mu zaškrtil nohu, aby dále nekrvácel, a vyrazil do domu.

Už ve dveřích mě do nosu udeřil příšerný zápach. Opatrně jsem postupoval halou, míjel probodané a rozřezané obrazy naší rodiny a jejích předků, překračoval rozbité a polámané věci, které můj rod strážil jako oko v hlavě po celé generace. Zbrocený potem jsem od paty schodiště nahlédl do jídelny, jejíž dveře byly vyražené z pantů a poskytovaly mi výhled na zmasakrovaná těla našich sloužících, jejich končetiny zkroucené v nepřirozených polohách. Vyrazil jsem vzhůru po schodech. Strýce jsem našel za pracovním stolem, oči vytřeštěné a v popelavém obličeji překvapený výraz. Na krku měl tenkou krvavou linku. Ve vedlejším pokoji mě čekaly rozházené hračky, mí synovci a sestřenice leželi na zemi s podřezanými krky jako ovce, kazajky zmáčené krví. Padl jsem na kolena a začal zvracet.

Z šoku mě probralo šramocení v přízemí. Připlížil jsem ke schodišti a s úlevou velkou jako Porthský oceán jsem spatřil Dellmara. Kápi ušmudlanou, šaty celé potrhané, zbrocené krví a vypadal, jakoby vyšel ze samotného pekla. V ruce třímal meč, který lehce světélkoval, a přes rameno měl přehozeného Velkara. Oči mu jiskřily prazvláštním bledým světlem a vlastně celá jeho bytost byla obklopena zářicí magickou bariérou. Jen se otočil, zapřel se mečem o zem, poklekl na koleno a pronesl modlitbu za mrtvé. Pak rychle vstal, mávl na mě a vyběhl z domu. Neměl jsem na vybranou, a tak jsem se rozeběhl za ním.

Směřovali jsme nočními uličkami přímo k Akademii. Když jsme se dostali k bráně, Dellmar jen pokynul mnichovi u brány na znamení a ten zvolal: "Otevřete vrata a vzbuďte pána domu! Paladin přichází!" Překvapeně jsem se rozhlížel po dvorci. Zvenčí dovnitř vidět nebylo, pravděpodobně přes nějakou ochrannou zeď akademie, takže mi úplně uniklo, jak honosně to tu vypadá. Obvod dvorce lemovaly bílé zděné jednopatrové budovy jako sýpky, pekárny, kovárny apod. Byla zde také spousta užitných a administrativních budov. Uprostřed se tyčily bílé přes dvacet sáhů vysoké věže, které byly dominantou celé Akademie. I zde byly všechny střechy zkrášleny místními modrými došky. Na krátkou chvíli jsme se zastavili na malém nádvoříčku dvorce. Zatímco já pozoroval okolní honosné budovy a snažil se nevypadat hloupě, Dellmar pečoval o bratra. Po pár minutách nás jeden z mnichů uvedl do jedné z těch nižších budov po straně dvorce, kde byl jednací sál nebo možná pouhá jídelna. Stoly pro učně s lavicemi stály v dlouhých řadách a kolmo na ně byl stůl, u nějž nejspíše zasedali zdejší učitelé. Paladin položil bratra na jeden z těch velkých stolů a povolil mu můj opasek kolem zraněné nohy. Za asistence místních mnichů mu začal ránu čistit a šít, přičemž si něco nesrozumitelného mumlal. Seděl jsem na lavici a před očima se mi promítaly ty hrůzy pořád dokola. Říkal jsem si, co asi udělá otec, až se vrátí domů, a uvidí, co se stalo. Do místnosti vešel muž v bílém rouchu s insigniemi představeného akademie. I já poznal, že to byl sám Nildorn Měnič, správce zdejšího dvorce.

Když Dellmar dokončil ošetřování bratra, umyl si ruce od krve a začal se s představeným potichu bavit v rohu místnosti. Jejich rozhovor probíhal v klidném duchu bez jakýchkoli emocí, a když skončil, představený pouze přikývl a beze slova odešel. Nato ke mně Dellmar přistoupil a řekl mi, že bratr bude v pořádku a noha se po čase zhojí.

Když bylo po všem, odvedl mě jeden z mnichů naproti do budovy, kde mi ukázal místo na spaní. Byla to sice prostá místnůstka, ale po dnešku mi přišla jako palác. Než jsem usnul, přemýšlel jsem nad tím, co se stalo, a nad tím, jak se s tím vším zítra vypořádá náš otec.

Korektura: Awari

Diskuze

 Uživatel úrovně 8

To víno. To víno.

A ženy.

Možná jen ten zpěv mi tam chyběl. Nicméně stále je to příběh, u kterého si není těžké představit, že se skutečně odehrává nejen na pozadí nějakého hrdinského fantasy tažení, ale i ve skutečnosti a pokud možno v Itálii v 15. století.

Předně bych měl říct, že z nějakého důvodu je pro mě text poměrně složité správně uchopit. Po technické stánce je zde vše v naprostém pořádku. Celý příběh je napsán popisnou formou, začíná se městem, z něj se přes hradby dostáváme do vnitřní části a poté do dalších ulic města a přes to přese všechno až k hlavnímu hrdinovi. Od něj se poté odvíjí jeho vlastní příběh. Má svůj rázný přístup, vztahy k postavám kolem něj a náhle je vržen ze své bezstarostnosti do situace, která ohrozí či přímo zničí vše, co zná. Klasické a poutavé. V tuto chvíli mám neustále na jazyku, že oproti druhé sekci příběhu, která tedy plynula rychle a zajímavě, byly první popisné odstavce města až příliš zdlouhavé.

Můj problém se začátkem je způsoben množstvím popisu. Je to trochu zvláštní a myslím si, že je to spíš chyba mě jako čtenáře, protože začínat obecným popisem města a poté jít do konkrétních míst v něm zní jako dobrý nápad. Zmínka o Akademii na začátku je důležitá, protože na ni přijde řada v závěru textu. Na druhou stranu, kdo do děje jinak vlastně nezasahuje je například paní Eldebarie. Není pro příběh zase tak podstatná - oproti tomu je příběhově důležitá budova chrámu, ale k němu se žádný větší popis nevztahuje.

Semtam ve mě text vyvolal mírné zmatení a asi nejlepší příklad je přechod z popisné části města k představení hrdiny a vypravěče v jedné osobě. Končí popis Frontovy Akademie, kde se studenti učí magii a akademie jako taková má nějaké spory s obyvateli města -> a další odstavec je okamžitě uvozen větou:

"A tady žiju já."

V tuto chvíli jsem očekával, že hrdina je studentem na akademii, nebo zkrátka že je součástí právě tohoto městského celku. Ale ukázalo se, že nikoliv. Že do prostoru akademie se dostal až v závěru příběhu. To byl asi nejvýraznější přechod mezi scénami, u kterého jsem to schopen popsat, později pak bylo několik dalších menších nesourodostí, u kterých jsem se musel zastavit a zamyslet, jak vlastně děj plyne.

Jsme-li u hrdiny, uvědomil jsem si, že vlastně neznám ani jeho jméno. Sám sebe označil jako "mladý hoch", ale nevybavuji si, že bych měl možnost se dozvědět, jak se jmenuje on. V textech, kde hlavní hrdina je i vypravěč, se to obvykle řeší tak, že jiná postava hrdinu osloví, doporučil bych něco podobného.

Dobrá zpráva je, že tolik k výtkám. Popisy jsou kvalitní, gramatických chyb minimum a vyprávění nikam neodbočuje, zůstává soustředěno na hlavního hrdinu a jeho pohled na věc. Všehovšudy dobrá práce.

Co považuji za nejsilnější stránku díla je provázanost některých momentů. Jeden už jsem zmínil, tedy úvodní popis Akademie, ke kterému je navráceno na konci příběhu. Sice jí bylo věnováno nakonec možná až příliš prostoru na začátku, pořád je to něco, co funguje dobře. Na začátku je naznačeno, aby čtenář věděl, o co jde, pak se od akademie odvracíme a v závěru vše do sebe zapadne.

Druhý takový moment je možná nejdůležitější pro příběh a i mně připravil nejlepší zážitek z celého čtení. Jedná se o ukradení náhrdelníku. První věc je, že celá akce důvěryhodně odpovídá charakteru hlavního hrdiny jako nezbedného zlodějíčka, který využívá svých dovedností ke svému prospěchu a neuvědomuje si, co všechno může jeho lehkomyslnost způsobit. To se ukazuje vzápětí, kdy se dozvídá, že tímto krokem prozradil utajovanou akci a dost možná to vedlo i k pozdějšímu vraždění. Ten moment, kdy se ukázalo, že útěk z chrámu byl způsoben křikem okradené je opravdu nadmíru povedený.

Nějakou dobu jsem uvažoval, jestli si mám rovnou přečíst druhý díl, či zpracovat komentář okamžitě bez znalosti pokračování. Nakonec jsem se rozhodl si přečíst i díl druhý a nepříliš překvapivě to ovlivnilo i můj názor na ten první. V rámci mého hodnocení je tu totiž ještě jedna věc, které jsem se chtěl věnovat, ale nakonec ji přesunu až do kritiky druhého dílu.