Články&Eseje

Gutschmecktova zkouška Hodnocení: Geniální

Autor:
Přidáno:
Hlasovalo: 6

Gutschmecktova zkouška


I. Husa

Vydáte-li se touto chodbou vzhůru, zavede vás 529 schodů až do samotného vrcholku Hory. Zde sídlí a svou pracovnu s knihovnou spravuje Gutschmeckt, klanový kouzelník. Máte-li s ním co dočinění, zvažte prosím možnost vzít sebou dary přiměřené hodnotě jeho velevzácného času.

Poslední věta na cedulce byla vyryta zřetelně jinou rukou, než první dvě. Netřeba pochybovat, čí. Bextra se jen pousmála a s pečenou husou v košíku začala zdolávat pověstné schody.

Na jejich druhém konci právě z jednoho z průhledů ve vrcholu Hory hleděl do okolní krajiny starý, na pohled však dost čiperný trpaslík. Oblečený ve fialovém hábitu a tmavomodré přiléhavé čapce, zakrývající důkladnou pleš obklíčenou po stranách dlouhými loknami prošedivělých kudrnatých vlasů, spojujících se s klasickým trpasličím plnovousem v jeden mohutný pralesní celek.
Výhled ho však právě teď příliš nezajímal. Vyjma toho, že viditelnost byla toho odpoledne pro hustou mlhu mizerná, jakékoli novinky z okolí mu až k nohám přinášel a poctivě vyprávěl jeho věrný havran. Hleděl takříkajíc do blba, čemuž se jednou za čas nevyhne ani ten nejmoudřejší z mágů, a přemýšlel nad osobou, která právě stoupala po schodech vzhůru. Není snad naivní domnívat se, že kouzelník neví, kdo se blíží k jeho obydlí?
Uvažoval, co mladá, sotva padesátiletá, Bextra asi tak může potřebovat a chtě nechtě mu to bylo čím dál jasnější. Poslední dobou, téměř vždy, když zavítal dolů do Velké síně, odněkud se k němu přiřítila a opatrně ho zavalovala otázkami o tom, jak se mu nahoře daří, jestli na všechno stačí, zda tam nemá vlhko, jak často a odkud objednává nové knihy, jaké všechny druhy magie vlastně ovládá a podobně… „Ta žába se chce stát mou učednicí!“ prozřel náhle u okna. „No tohle! No tohle bych teda od těch cínožroutů nečekal!“

Je třeba si uvědomit, že klan Dunivé kovadliny sídlí v Havraních skalách už přes dvě stě let a většinu toho času Gutschmeckt pamatuje, coby místní kouzelník. „Cínožrouti“, jak lze snadno uhodnout, se sem pod vedením důlního inženýra Barygona kdysi vydali dobývat cínovou rudu a v počtu asi čtvrt tisícovky (pro vojenské účely zní mnohem lépe, než dvě stě padesáti) trpaslíků se zde usídlili natrvalo. Ani jednou za celou dobu se nevyskytl sebemenší náznak zájmu jakéhokoli jedince o magii, když nepočítáme přiopilého Magura a jeho nejasný dotaz v hospodě, jestli by mu základy časoprostorové školy nepomohly vylepšit upadající karetní triky.
Trpaslíci obecně zkrátka nemají pro magii a příbuzné okultní vědy téměř žádný talent (výjimkou je ještě tak alchymie) a víceméně podle toho se k ní i stavějí – jako k neužitečné a zbytečné kratochvíli, která nemůže vést k ničemu dobrému. O to hůře je na tom učení kouzelnické na periferiích civilizace, což je právě případ našeho klanu, zakopaného ve skalách na hranici lidských zemí a naprosté divočiny.
Dokážeme si tedy představit Gutschmecktovo překvapení, když si uvědomil, za jakým účelem ho nejspíš Bextra přišla navštívit. S myšlenkou na vlastního učedníka už se dávno, na lidské poměry i pradávno, rozloučil a nutno říct, že bez větších potíží. Nebyl z těch, kteří by museli za každou cenu předávat svá moudra a úspěchy dalším generacím, přestože jich, jak se domníval, za svůj život nasbíral nemálo.
Nicméně právě teď, svou rychlou induktivní myslí postaven do nové situace, uvědomil si, že by se přijetí následovníka či následovnice vlastně vůbec nebránil. Koneckonců i klan z jeho schopností výrazně těží, přestože to jeho řadoví členové těžko kdy pochopí nebo snad přiznají a byla by škoda, kdyby po jeho smrti „Věž“ – tak svému příbytku ve vrcholu Hory po způsobu lidských kouzelníků říkal – zůstala kouzelníka prostá.

Posunul se od okna do pracovny, kam ústila chodba se schody a uvažoval dál. „Blbá není, to teda rozhodně né, alespoň na místní poměry, hm… přestože je to taková holobradka, už není nejmladší, se studiem je potřeba začít prakticky od dětství… nó… tak to s ní zkusíme. Ano, zkusíme, zkusíme, VYZKOUŠÍME, chachachacha!“ Načež si vyčaroval ve tváři lhostejný výraz, usadil se do křesla a očekával za pět, čtyři, tři, dva, jeden okamžik zaklepání na dveře.
Trpaslice na pokyn vešla dovnitř a uctivě pozdravila. „Mistře Gutschmeckte, přeji příjemné odpoledne.“ A pak přešla opatrně rovnou k věci. „Přišla jsem Tě poprosit o něco zřejmě nečekaného a troufalého, ale nemohu si pomoct. Vím, že jsi dosáhl mistrovství v iluzivní, materiální a vitální magii a nemáš žádných učedníků, a tak jsem se chtěla zeptat… jestli bych nemohla být…“
Gutschmeckt její rozpaky přerušil: „Vím, proč jsi přišla, milá Bextro a není na tom nic zvlášť troufalého, byť nečekaného jistě poněkud ano. A nenazývej mě mistrem, prozatím. Nejdřív se potřebuješ prokázat jako hodna velkého a tajemného umění!“ Místnost potemněla. „Nejdřív musíš splnit tři zkoušky, které osvětlí“ Místnost se opět osvětlila. „zda na něco takového vůbec máš! Přijímáš?!“
„Přijímám.“ Špitla bázlivě čerstvá adeptka čarodějné moci a podala kouzelníkovi košík s husou.

II. Inteligence

Když Bextra scházela se schodů, v uších jí stále znělo mlaskání a kouzelníkova slova:
"Prvním a základním předpokladem porozumění vysokému umění magickému je inteligence neboli chytrost, chceš-li vtip či fištrón. Školám magie zkrátka neporozumíš, jsi-li dutá, formule a zaříkání si nezapamatuješ, ráčíš-li být úplně vymazaná a následky svých činů si nepředstavíš, pokud máš v hlavě vydolováno! Navíc leckteré kouzlo je jako hádanka, k jejímuž řešení si musíš najít vlastní cestu, přes všechny možné nabyté teoretické znalosti. A hádanka je právě tvou první zkouškou. Tedy poslouchej pozorně:

Doluje zlato, krumpáč nikdy nedržel.
Boty má prošoupané, ale cestovatel není.
Známých má mraky, přátel však jen pár.
Mnozí se mu klaní, i když nikomu nevládne.

Až si budeš jista osobou, o které je tady řeč, pověz jí tuto formuli a ona ti oznámí, že jsi uspěla v první zkoušce. V opačném případě mě velice těšilo a budu na tebe navždy s největší vážností pamatovat jako na skvělou husopečku. Hodně štěstí!"


Se spoustou štěstí tedy vyšla ven z chodby ve Velké síni a rozhlédla se kolem sebe.
"Doluje zlato, krumpáč nikdy nedržel. To může být přeneseně nějaký obchodník, pár zazobaných tu máme, ale co dál? Boty má prošoupané, ale cestovatel není. To na nikoho z místních boháčů vůbec nesedí; ne že bych jim čuměla na hnáty, ale pochybuju, že třeba takový Inox Witgar si obuje cokoli, co by ho jen zdánlivě činilo sešoupaným… Známých má mraky, přátel však jen pár - o kom se tohle nedá říct? Mnozí se mu klaní, i když nikomu nevládne, hm, co kdybych začala odsud?" Znělo Bextře v hlavě, zatímco se blížila k hospodě "U Kudůka" a hleděla kolemjdoucím na boty. Těsně před zařízením si všimla dvou konverzujících párů:

...
"Jako stopař! Slyšel jsem, že stopujete pořád. Vyslídím všechno, jak se jednou chytnu, nepustím se!"
"Neříkej…“
"Jako střelec, střelci se vždycky hodí, sestřelím padající šišku na sto sáhů, když mi seženeš kuši! A šišku."
"Ne!"
"Tak pak už fakt nevím, můžu vám nosit jídlo, náhradní oblečení a toaletní potřeby nebo táhnout katapult, když nebudete spěchat."
"Naposledy, ne! Vystačíme si sami. Jsme potěšeni tvou nabídkou se k nám přidat a já osobně obdivuju tvé nadšení a teď VYPADNI!!!"


Sotva dvacetiletý trpaslík sklíčeně odcházel někam ke skladům s provazy, zatímco Bextra zamyšleně pozorovala jeho kolegu od paty až k hlavě. "Himl! No jasně, proč taky ne. Nahoru za kouzelníkem chodí každou chvilku. Je to sice teprve začínající dobrodruh, ale co se říká, vynáší mu to velmi slušně. Pohybuje se zatím jenom po okolí, takže cestovatelem ho ještě nazývat nemůžeme, nicméně má už něco za sebou. Známých má mraky, to jsme ostatně viděli před chvílí. A mnozí se mu klaní, jak by taky ne, je to velitel mladých branců a jistě bude jednou velkým válečníkem; tohle bylo snadné, Gutschmeckte…“

"Himle, jdeš do hospody, máš na mě chvilku? Neboj, nechci s váma na vandr."
Dobrodruh se usmál a dvorně pokynul válečným kladivem a hlavou. Vešli do pomalu se zaplňujícího lokálu, kde se Himlovi podařilo zaujmout obvyklé vysezené místečko. "Co si dáš?" vyhrkl náhle, když se Bextra už už chystala vyřknout předepsané: "Doluje zlato…“
"Aha, jasně. No, co tady mají za pivo? Popravdě sem vůbec nechodím."
Himl dost zpozorněl, poněvadž nechodit do hospody považoval za málo přijatelný znak občanské neangažovanosti a lhostejnosti. "No, Zlatou studnu a Pranetopýra."
"Zlatou studnu?"
"Jasně, nejlepší věc, co kdy Lidé přinesli na svět. Svijan toho má dole plný sklep. Podle mě největší poklad tady v Hoře. Však taky jednou, i když on by asi nerad, abych ti to vyprávěl…“


To už ho však Bextra neposlouchala a vyrazila za Svijanem, který právě ve velkém spěchu odbíhal narážet další sud, poněvadž jakákoli prodleva se v trpasličí hospodě může nepěkně vymstít.
"Musím se jako mnozí jiní poklonit tvému pracovnímu nasazení a jakosti nápojů, které nám tady podáváš, milý Svijane. Stejně jako ocenit, jak kmitáš od stolu ke stolu, div si botky neprošoupeš, abys držel naši skvělou komunitu pohromadě!" A pak vyslovila Gutschmecktovu formuli, což hostinský přijal s laskavým smíchem a slovy: "Ten blbec!" A pak pokračoval: "Úspěšně jsi splnila první úkol, druhý tě čeká v „jeskyni se stovkou jelenů“. A teď mě prosím omluv, jestli Himl nedostane rychle jednoho tupláka, začne prudce a hlasitě litovat, že tady v okolí padesáti mil není žádná jiná hospoda…“

III. Vůle

„Jeskyně se stovkou jelenů“ byla podzemní atrakcí poslední doby; zejména proto, že jak jeleni, tak jeskyně ještě před několika měsíci neexistovali. Původcem obojího byl Oratei, těžební golem, před nedávnem probuzený z dvousetletého spánku v Mrtvém skladu, který má na starosti slepý trpaslík Proex. (Tam Bextra nikdy nezavítala, s Proexem se nemá příliš v lásce.)
Oratei byl v Mrtvém skladu nalezen Himlem a Matyldou, začínajícími dobrodruhy, a na jeho mechanickou mysl mu nepřišlo nic lepšího, než se k nim přidat. Od té doby je znám jako "Defekt"; golem, který neslouží svému účelu, nicméně po svém pomáhá, kde se dá, objevuje krásy světa a je hlavním důvodem, proč Himl nepotřebuje žádné další válečníky na výpravy do své družiny. Rozhodne-li se Defekt, že protivník si smrt zaslouží, není obvykle před jeho železnými pazoury úniku. Nicméně usoudí-li jeho nestranná mysl, že nepřátelé družinky jsou v právu, mají se ostatní bez něj co otáčet…

Bextra, posilněna vědomím, že úspěšně složila první úkol (a korblíkem Zlaté studny, který jí aspoň cestou vnutil Himl, když bystře zpozoroval, že v příběhu hraje druhé nebo třetí vrzající housle) dorazila po několika minutách a odbočkách ve starých dolech do předepsané jeskyně. Defekt tam právě jednomu jelenovi dolaďoval paroh. "Á, Bextra, vítej mi! Gutschmeckt mi říkal, že se tu možná zastavíš, ale neráčil se zmínit, proč. Jen mě chvíli škrábal po zádech, což bylo velmi příjemné, a pak zmizel."
Trpaslice golema obešla a na jeho mohutných zádech četla svítící nápis:
"Další kouzelníkovou nezbytnou vlastností je silná a pevná vůle. Vůle učit se, pracovat, nevzdávat se a věřit, že vše jednou zdárně pochopíš a ovládneš. A vůle vydržet dlouhou, předlouhou, opravdu nesmírně dlouhou dobu náročného a suchopárného studia, které zpočátku zdá se nikam nevede. Tvým úkolem je strávit s Defektem několik dní a nehnout se od něj na krok. Zkouška skončí, až tento nápis zmizí. Vzdálíš-li se od něj dříve, budu na tebe navždy vzpomínat jako na výjimečně zdatnou schodolezku!"

Adeptka na prestižní post na chvíli zapochybovala, čím jiným může být tato zkouška náročná, než potřebou volného času, kterého měla dostatek.

"Vidíš ten paroh?" spustil Defekt "Dělám ho už osm hodin a musím říct, že na nic tak náročného jsem ještě ve svém krátkém - dlouhém životě nenarazil. Nechal jsem si od Xeroxe z lesa donést skutečnou předlohu, (pochopitelně shozenou, živému jelenovi bych nikdy nenechal ublížit) což samozřejmě nemůže sloužit jako předloha všem dvěma stům parohům, co tu mám, ale pro jakousi inspiraci to řekněme stačí. Udělat základní dvanácterácký tvar už chce jakési umění, ale dejme tomu, že na podesáté se mi to v průměru podaří. No a pak se podívej na ten povrch! Copak s takovými hnáty můžu udělat tak jemnou mapu? To jsou ruce na lámání skály! Tydlety vertikální proužky, to s trochou dobré vůle, když tomu věnuju nějaký ten týden, aspoň naznačím, ale co ty drdky na nich?! Každá je jiná, vystupují si, jak si chtějí a když je vynecháš, tak to prostě není ono, to zkrátka nejsou věrné parohy! A bez věrných parohů na věrného jelena jednoduše ZAPOMEŇ! A to nejhorší je kořen, vidíš ty miniaturní bublinky a komůrky…“
Po mnohaminutové přednášce a několikahodinové snaze udělat svými tupými pahýly alespoň několik věrných drdek, usoudil golem, že bude lépe, když jelena číslo dvacet osm prozatím nechá na pokoji a pobaví Bextru svým vyprávěním. "Koncept této jeskyně začal být zřejmý v době, kdy jsem byl s Himlem a Xeroxem požádán o to, abychom ulovili velkého bílého jelena. Na něco takového jsem samozřejmě nepřistoupil, a zatímco ti dva blázni vyrazili do divočiny, udělal jsem z bílého kamene svého prvního paroháče. Byl pochopitelně nedokonalý a podle obecného mínění připomínal spíše šneka v nadživotní velikosti. Pro mé další pokusy v sochařství jsem potřeboval nějaký prostor, a tak jsem začal vyrábět tuto jeskyni…“
Zbytek dne vyplnil popis, mnohdy názorný, toho, jak měsíc hloubil jeskyni správné velikosti a tvaru, aby se v ní mohli vyjímat kamenní jeleni. Velký prostor ve vypravování věnoval potížím, kam s nahromaděným vytěženým materiálem a tomu, jak nenápadně procházel s kamennou sutí v náručí mnohokrát denně i v noci kolem hlídek na povrch, a tam šutry rovnoměrně po krajině rozvrstvoval. Občas, když už byl venku, dlouze pozoroval klidně se pasoucí jeleny…

Dalšího dne, když se Bextra probudila na zemi mezi čerstvě zrenovovanou třicítkou a třicet jedničkou, přivítal ji do nového rána Defekt oznámením, že jde dolů do dolů prohlédnout si stěny chodeb. A že je srdečně zvána, aby šla s ním. Ale jenom pokud opravdu chce, dodal zdvořile. Vyrazili tedy a golem po pár odbočkách zpomalil a svou těžební prackou začal znalecky rýpat do skály kolem sebe a obdivovat se hornině, kvalitní práci trpaslíků, zkoumal kdejaké prasklinky v kameni a jakýkoli nevšední útvar nadšeně komentoval a podivoval se mu. To činil celý den. Mnohokrát vyjádřil přesvědčení, že nic není tak nevšední, okouzlující, rozmanité, členité a zajímavé jako stěna. Nic kromě těch prokletých parohů…
Umdlenou a vyhladovělou Bextru pak zanesl do své jeskyně, opatřil jí nějakou potravu a aby lépe usnula, přepočítával jí před spaním své jeleny.
Ráno se omluvil, že na včerejšek naplánoval tak jednotvárnou činnost a poděkoval Bextře za milou společnost, kterou ho prý málokdo, nedokáže si zdůvodnit proč, na delší dobu počastuje. Dnes že má v plánu udělat něco, co už dlouho odkládal, a je na to právě teď ta správná doba, poněvadž Ogram, jeden z klanových kovářů mu konečně přislíbil propůjčit na chvíli svůj největší žok na vodu. Tím má v plánu z velkého podzemního jezera hluboko pod štolami naplnit ve své jeskyni připravenou jámu dvacet krát dvacet sáhů, aby pasoucí se kamenní jeleni měli poblíž nádržku, ke které by chodili "jakože" pít. Jestli Bextra chce, může chodit pro vodu s ním, ale k ničemu takovému ji pochopitelně nemůže nutit…
A tak dva dny nosil Defekt v nádobě vodu z jezera do jeskyně se stovkou jelenů a těžce zkoušená trpaslice se poslušně belhala za ním. Její nový kamarád jí ubezpečoval, že by ji rád vzal na záda a nebyl by to problém, nebýt těch proklatě nízkých stropů koncipovaných pro trpaslíky.
Když byla skromná nádržka plná, podíval se soucitně na svou společnici a pravil: "Vidím má drahá, že se potřebuješ trochu probrat. Zasoutěžíme si, kdo dýl vydrží pod vodou. Můj rekord je týden, pak už mě to tam začalo k smrti nudit."
Pak skočil do své nádrže. Když nohama protínal hladinu, nápis na jeho zádech zhasnul.

IV. Jedna báseň

A tak, na kontě již se dvěma splněnými úkoly ze tří, vydala se Bextra domů, aby se poněkud posilnila a vzpamatovala. Po mnoha hodinách zdravého spánku ji probudilo klepání na dveře. Když je otevřela, neviděla zpočátku nikoho, až pak si všimla na zemi kouzelníkova havrana s otlučeným zobákem. Ten neměl u sebe žádný vzkaz, jen na trpaslici několikrát zamrkal. "Půjdu prostě za ním, snad se neočekává, že poletím." zamumlala si pro sebe a vyšla ze dveří. Havran, jakoby ji slyšel, rozletěl se v tu ránu vzhůru a proletěl Velkou síní jako střela. Bextra ještě stačila zpozorovat, že do chodby s pěti sty dvaceti devíti schody.

Mezitím se ve své pracovně velký kouzelník Gutschmeckt těšil z toho, jak to celé zajímavě a kvalitně zorganizoval a nervózně pobíhal sem a tam v dohadech se sebou samým, zda se adeptka vypořádá i se třetím úkolem a stane se jeho oficiální učednicí. A bylo mu trochu líto Defekta, který ze sebe v rámci zkoušky na jeho žádost udělal poněkud většího suchara a trýznitele kamarádů, než jakým ve skutečnosti je.

Bextra stoupala po schodech a přemýšlela, jakou závěrečnou zkoušku může očekávat. Vzhledem k patrné vzrůstající náročnosti mezi prvním a druhým úkolem se obávala něčeho, co by mohlo být docela dobře nad její skromné síly. Leč nezalekla se své budoucnosti a za pár chvil již na konci chodby energicky zatlačila na přiotevřené dveře.
Tam čekal jako sám Osud vážně se tvářící Gutschmeckt a důstojně pravil: "Splnila jsi první dva úkoly a prokázala schopnosti, které tě předurčují k tomu, stát se velkou kouzelnicí. Chceš-li být však právě MOU učednicí, čeká tě ještě třetí, nejdůležitější, úkol." Kouzelník se dramaticky odmlčel. "Do patnácti minut vymysli a zarecituj mi básničku o tom, proč bych tě měl do učení přijmout. Čas ubíhá… teď!"

Bextra si sedla ke stolku, kde byl nachystán papír, inkoust a brk, který vypadal, jako kdyby "vypadl" z kouzelníkova přítele. Deset minut něco čmárala, pak vstala a pronesla:

Ačkoli vím, že větší cti není,
nechtěla jsem k tobě do učení.

Snažila jsem se ti to říci prve,
ale ty ‘s začal hned zadávat mise.
By mezi námi nebylo zlé krve,
šla jsem vypátrat, čí boty tenčí se…


Mág otevřel hubu, pak se vzpamatoval a zvolal: „A co ‘s teda chtěla?! Vždyť ses ptala, jestli bys nemohla být…“

…tak smělá, abych se Gutschmeckta zeptala,
nemůže-li mi přičarovat vousy.
Toužím po nich stále, prakticky od mala
a kamarádky jen tak pod rukou si
štěbetají, co jsem za trpaslici,
když nemám na bradě pořádnou kštici!


„Tak jenom kvůli tomu ses zajímala o materiální a vitální magii?“ Zeptal se nevěřícně kouzelník. „Kvůli takové blbosti, kvůli vousům, kvůli nějaké pošahané módě?“

„Mhm“. Přisvědčila Bextra.

„To mě poser havran.“ Pravil Gutschmeckt a odešel k oknu pozorovat nádherný východ slunce.

Diskuze

 Uživatel úrovně 3

Boží


 Uživatel úrovně 3

Ohledně Defekta a jeho statistik jsme toho řešili poměrně hodně málo. To nejdůležitější na celém konceptu bylo, že Nathaka chtěl hrát právě za těžebního golema a užívat si zejména jeho sociální interakci s okolím. Když došlo k boji, přišel samozřejmě na řadu jakýsi deník, kde jsem načmáral pár nejdůležitějších údajů:
Útočné číslo: střední
Útočnost: velká
Obrana: malá (ale nízká zranitelnost)
Životy: dost
Pohyblivost: střední (ale neunavitelný)
Váha: značná :-) (u trpaslíků je vše postaveno bytelně, ale v lidské hospodě se raději vyhýbáme druhému patru)
Úrovně jsme zatím neřešili vůbec.

Jak už řečeno, jde nám o to si užít slona v porcelánu, nedělá nám problém poněkud přehlížet pravidlové "nezbytnosti" a hráči (což je nejdůležitější) nevadilo, že na první pohled nezískává zkušenosti či levely (přestože dřív či později samozřejmě další schopnosti získá (pokud přežije)).

Na golemologii se těším :-), Defekt je nicméně nesystémový, takže ti poslouží opravdu leda tak pro inspiraci.
Nebo naopak - třeba nám ho právě svým dílem pomůžeš nějak kvantifikovat :-)


 Uživatel úrovně 3

aha tak to si určitě přečtu... mimochodem, mám dotaz. Právě jsem zpracoval několik svazků golemologie (umístím na server až to použiju, občas sem nahlédne jeden hráč...) a přiznávám, že jsem se Defektem dost inspiroval (resp. tím nápadem, že by postava hrála za golema....). Zajímám se tedy zda áte pro Defekta nějaká zvláštní pravidla či parametry či omezení...zda jste řešili jeho hmotnost, pohyblivost, zda má nějaký rpg systém úrovné a zlepšuje se atd..,.


 Uživatel úrovně 3

Dobrá.

Sccion:
Díky mnohokrát za schválení a hodnocení, které zatím odolává :-)

Plž:
Je pro mě povzbuzením, že příběhy z mého světa zanechávají stopu po serveru (i díky hráčům či spíš hráči) a postavy jsou zapamatovatelné a snad i oblíbené. Díky.
Hráli jsme naposledy kolem Silvestra, je to ještě nezapsáno, tak jeden až dva zápisy ze hry. Ke stolu v putyce zvážím, jestli je dát nebo počkat, až toho bude víc a dát to rovnou sem v podobě kroniky číslo 2. Upřímně mě na tom stolu nebaví, jak rychle zprávy o odehraných hrách zapadají dolů. Na druhou stranu, je to vlastně jeho výhoda, protože je jako jeden z mála docela činný.

Nathaka:
To víš, vedu poslední roky docela hrubý život, tak jsem schopný napsat i to, že "mág otevřel hubu" a podobně.
Co se týká Defekta v tomto příběhu, jeho chování bylo výhradně určeno Gutschmecktovou zkouškou a jeho rolí v ní. Můžu ti to vynahradit tím, že vymyslím jiný dokreslující příběh, ve kterém nestranně vyzdvihnu jeho základní vlastnosti.


 Uživatel úrovně 8

Zábavné a milé čtení, vtipné obraty, slovní hříčky, zvládnutý zvrat a překvapivá pointa. Plný počet hvězd nedávám zejména z toho důvodů, že mi to oproti jiným Ivrinovým věcem (ať už tady, nebo jinde) přijde trošičku slabší po jazykové stránce. Někde je jazyk na můj vkus až zbytečně hrubý (byť jsou to trpasličí příběhy, a navíc tím "hrubý" myslím opravdu "hrubý", ne "vulgární"), někde mám prostě jen pocit, že to není tak precizní, jak to Ivrin dokáže.

Jako hráč bych měl možná drobné výhrady k zobrazení Defekta - přijde mi, že v tomhle příběhu se z něj dělá o dost větší ťulpas, než dooprady je, i když by se to dalo obhájit tím, že to dělá schválně, protože ho o to Gutschmekt požádal.

Jinak je to ale krásný příklad toho, čeho by měla zdejší rubrika být plná. Příběhy ze hry nebo z her odvozné, dokreslující charaktery a světy.


 Uživatel úrovně 4

Závěr pobavil. I čtení mě bavilo. Hned jsem si vzpomněl na Defekta, pár kronik v putyce a podobné maličkosti. Není nad to provázat všechno se vším a používat známé tváře.

docela by mě zajímalo jak se jim dále daří neboť v putice není dál ani čárka a tak zbytek jejich dobrodružného života je skryt tajemstvím, nebo snad na ně sedá prach?

Plž


 Uživatel úrovně 8

Do rukou se nám dostává soubor malých příběhů navazujících na dříve uveřejněný příspěvek "Kronika pokročilé trpasličí nedospělosti", který ukazuje, že literárnější forma příběhu nedělá autorovi žádný problém. Každá kapitola má svůj děj zakončený pointou, vše drží pohromadě a spolu s dobře zvládnutou čtivostí vytváří působivý celek. Co nesmírně pomáhá je provázanost detailů. Není opomenuta husa, která je nesena po schodech ke Gutschmecktově věži, naopak je šikovně zmíněna v závěru kapitoly - stejně tak závěrečná pointa. I kdyby za nic jiného, tuto "konzistentnost" je třeba vyzdvihnout. A dále tu máme vše, co jsme již mohli ochutnat. Trpasličí komunitu se všemi znaky, které u ní chceme najít, pivo, vousy, zlato i dobrodruhy. A v neposlední řadě i obligátní omluvu hráči Defekta.

Čili není moc kde váhat. Ani s hodnocením, ani s doporučením.