Články&Eseje

Válka Smrtí: část druhá, Lov Hodnocení: Průměr

Autor:
Přidáno:
Hlasovalo: 4

Obloha. Rudé nebe plné hvězd. Kolik duší se tam asi skrývá? Kolik jich tam vlastně poslala?

Tria se pomalu posadila, načež ji palčivá bolest opět uzemnila.

Tentokrát to bylo moc rychle.

Cestování mezi světy je namáhavé a obtížné, nepoužíváte-li cestu přes Věčnosti. Tato cesta je však příliš zdlouhavá.

Ve Věčnostech už nebyla roky. Vždy cestovala rovnou cestou. Ze světa na svět.

Tentokrát ale neměla čas se soustředit. Její sokyně se přenesla a ona musela také, nechtěla-li ji ztratit.

Vystopovat Hexu jí trvalo měsíce. Lovila ji na desítkách světů, než ji konečně našla, ale ta mrcha jí zase utekla.

A teď je tady.

Na jakém světě je? Jak dlouho spala? Je tu i Hexa? Nebo další?

Neví nic, ale musí to zjistit.

Přinutila se opět se posadit a tentokrát zapudila bolest která ji provázela. Pomalu se postavila a rozhlédla se. V okruhu alespoň sta sáhů od ní nezbylo nic živého. Jen pustá šedivá zem a zbytky stromů. Mezi vysušenými kmeny občas vyčnívala nějaká zvířecí kost, ale většina se nejspíš obrátila v prach, jako obvykle.

To ale musela být šlupka.

Bolest už téměř přešla a pomalu ji nahrazoval starý známý pocit. Ten špinavý, nepříjemný, ale svým způsobem uklidňující a krásný pocit moci. Udělala první krok. A pak další dva, směřujíc k jedné z koster. Zem pod ní se pomalu měnila v jemný šedivý písek. Pomalu se ten stín v ní budil.

Tady je krásně.

Zarazila se. Proč si to myslí? Pak si uvědomila, že jde o vzpomínku. Uvolnila se a nechala ji aby ji prostoupila.

Kdysi tu bývala překrásná krajina a když přišla noc, vše kolem jen zářilo. Chodila sem jako dítě a pozorovala...Proč sem vlastně chodila?

Došla až ke kostem, vyběleným a místy rozloženým. Podobaly se kostře koně, u lebky ležela zcela neporušená kost, zářící jasným světlem...

...Pozorovala tu Lagila, hrajícího si s ostatními chlapci. Byla ještě malá, ale už tehdy věděla, že...Co věděla?

Byl to jednorožec. To pro ni neznamenalo prakticky nic. Víc jak na polovině světů žijí jednorožci. Znechuceně roh obklopila stínem a vysála z něj tu jeho čistotu. Tu jeho...

...Věděla že ho miluje. Věděl o ní, jak později zjistila, ale nadal to na sobě znát, až dokud... Jakto že byla malá? Hvězdy se přece nerodí. Ta vzpomínka je falešná.

Zatřásla hlavou aby se dostala zpět do reality. Tohle se jí poslední dobou stávalo často, ale ještě nikdy ta jasně. Tak zřetelně. Vždy to byly jen útržky bývalých vzpomínek. Tentokrát ale ne. Musí zjistit proč.

Zavřela oči a zapátrala v paměti.

...S rodiči sem přišli na začátku. Ona patřila mezi ty, kterým se říkalo děti. Zrodily se jako malé...ale po zrodu Uny začaly stárnout. Všechny hvězdy to nenáviděly, jen děti ne. Protože dospívaly. A když jí bylo patnáct...ten obraz se jí rozplynul před očima a ponořil se do temnoty.

Tohle se také stávalo. Stín v ní se jí snažil zabránit,aby si zase vzpomněla na to jak strašně nenávidí ten špinavý pocit. Jak strašně nenávidí ten stín v ní. Jak moc nenávidí tu, která jí to udělala. Už byla ve věčnostech. Zpět u svých rodičů. Svých předků kteří zemřeli. A ona ji od nich odtrhla. Vyrvala z ní duši a nahradila ji stínem.

Ona se vrací.

Ta duše co kdysi byla vyrvána se k ní pomalu vracela. Nevěděla proč. Nezáleželo na tom... vlastě nezáleželo ani na ní. Na té duši, na tom hloupém pocitu. Na tom...

Polibku. To je to co se stalo. Políbil ji.

Tu náhlou myšlenku přerušila ostrá bolest v hrudníku. Padla k zemi a když opět otevřela oči, spatřila zase ten pustý svět okolo. Rozšlápla jednorožci hlavu a pokračovala v cestě.

Když došla na úpatí kráteru ve kterém se nacházela, ladně vyšplhala nahoru. Naskytl se jí pohled na vycházející slunce. Široko daleko byl les. Většina stromů byla uschlá, ale i tak zde byla cítit energie hvozdu. Spatřila jak se jeden strom začal obnovovat. Vyrostly na něm listy a pak květy. Z lesa vyšla žena. V zelené róbě. S holí v ruce. Druidka.

Na žádném světě krom jednoho, neviděla druida ženského pohlaví. Nebylo pochyb. Je na Vitaalu.

Odjakživa zde byla úchvatná vegetace. Rostliny všemožných druhů a vlastností. Za posledních dvě stě let se ale něco změnilo. Svět začal umírat. Tak to ale bylo se všemi světy. Válka kterou Smrti vedly zasáhla všechny světy.

Druidka vzhlédla směrem k Trie, ale nedívala se na ni. Její zrak směřoval nad ni, na oblohu. Tria se otočila a spatřila obrovské zvíře letíc přímo k ní. Byl to temný drak. Nejsilnější z Hexiných démonů. Prvních pár, které na Triu poslala bylo možná obtížné zabít, ale přesto že draci, kteří byli vysláni aby ji zabili byli čím dál větší, Tria se proti nim naučila bojovat.

Mávla rukou a ze země vyšlehl stín, který draka chytil za nohu a strhl k zemi. Další stínové provazy pak draka přitiskly k zemi, svázaly k sobě čelisti. A znehybnily končetiny. Drak sebou zuřivě házel, snažíc se vyprostit z vězení, ale marně. Tria k němu pomalu přistoupila a provokativně se mu s úsměvem usadila na hlavě.

„Víš, já tě vlastně nechci zabít.“

Mluvila se zvířetem s dýkou v ruce, prohlížejíce se v odraze.

„Ani ty mě nechceš zabít. Ne?“

Drak si odfrkl a opět se pokusil vyprostit. Stíny se však stáhly ještě pevněji, aby jejich paní nespadla.

„Nebo snad ano? Možná že jsi jiný než jsem myslela.“

Řekla s úsměvem na tváři.

„No, víš... já tě vlastně chci zabít. Jen jsem chtěla být zdvořilá.“

S těmito slovy vzala dýku a vrazila ji drakovi do hlavy. Křupnutí drakovy lebky bylo následováno temným kouzlem, které draka usmrtilo. Vytáhla dýku a očistila si ji o šaty.

Pak se zvedla a ohlédla se po druidce, která vyděšeně couvala. Tria vyčarovala stínové kouzlo, které její končetiny změnilo ve stíny,aby byla schopna letu. V této podobě vyrazila směrem ke druidce. Ta se ale očividně nehodlala vzdát bez boje a tak ze dvou stromů které právě vzkřísila udělala dva bojovníky, kteří se postavili mezi ni a Smrt. Ta přistála těsně před nimi.

Stromy zaujaly bojové pozice. Při pohledu na ně se Tria neudržela a rozesmála se. Jeden z válečníků se po ní ohnal jednou ze svých nejsilnějších větví, ale Tria pohotově zareagovala kouzlem, které proměnilo jeho končetinu v prach.

Druidka vyjekla hrůzou když si uvědomila s kým má tu čest. Ale to už bylo pozdě.

Tria vyskočila a pomocí stínů přeletěla oba stromy. Přistála těsně před druidkou aby viděla pohled v jejích očích když jí zabodla dýku do hlavy. V ten samý okamžik se oba válečníci změnili zpět ve stromy.

Tria vzala tělo druidky a obklopila ho stínem. Chvíli to sice trvalo, ale nakonec se jí podařilo tělo ovládnout a přetvořit ho na svého démona. Mantichoru.

„Tak co? Jak se máš?“

Věděla že mantichora neumí mluvit, ale vždy s ní mluvila, aby navázala lepší spojení.

„Nedala by sis něco k snědku? Mám pro tebe jednu delikatesu. Jmenuje se Hexa.

Ukázala na mrtvého draka.

„Vyčmucháš ji pro mě, a já ti za to dovolím ji sežrat. Co ty na to?“

Mantichora se rozběhla k drakovi, a Tria ji pobaveně následovala. Když doběhla až k drakovi, chvíli jej očichávala.

„Našla si ji?“ Zeptala se a nasedla mantichoře na hřbet. „Tak mě k ní zaveď.“ Pošeptala jí do ucha, a její služebnice vzlétla.

Diskuze

 Uživatel úrovně 0

Proč právě Tria? Asi mi prostě padla do oka ,)


 Uživatel úrovně 4

Asi podobně jako minule hodnocení přenechám někomu jinému.

Ale kdybych náhodou měl nějaké otázky tak by byly proč zrovna Tria? V prvním díle není ani zmínka o tom že by byla něčím výjimečná. Třeba Quadra má hezčí a zajímavější minulost, i když obě stvořili Mhekiho. A proč Hexa, která je tedy už významnější alespoň stvořením Octy - Nekromantky.

Těším se na další díl.

Plž


 Uživatel úrovně 8

Máme tu pokračování historie o boji smrtí. Tentokrát je opuštěna forma strohého a poněkud "suchého" vyprávění a popisná část je nově vcelku barvitá. Poněkud krátký příběh doplňující skládačku onoho mytologického kolosu, který nám Adari představuje, můžeme rozdělit přibližně na dvě části. V první sledujeme vstup Triy na jeden ze světů a její vnitřní boj. Druhá část pak tvořena soubojem s drakem a snahou vypátrat Hexu. Přiznám se, že první část nad tu druhou bych velmi vyzdvihl.

Použitá forma "úsporného" psaní je velmi dobrá. Věty nejsou dlouhé, rychle utíkají a to je správně. Stejně tak jsou dobře využity odkazy na předchozí dílo, především teď mluvím o popisu vzpomínek Triy, ze kterého je patrné, že kdysi bývala hvězdou, než ji Una přetvořila. Zároveň to dává jisté naznačení, jak bude příběh Triy pokračovat dál. Popis vnitřního boje hrdinky považuji opravdu za nejlépe zpracovanou část díla.

Popisy, jak už jsem zmínil, jsou také na velmi dobré úrovni. Co ale mně osobně snižuje celkový dojem jsou dialogy, nebo spíše forma použité přímé řeči. V tomto bezútěšném univerzu bájných proporcí, ve kterém sledujeme příběh jedné z nejmocnějších bytostí vůbec, zjišťujeme, že její vyjadřování je na úrovni náctileté dívky. Svým způsobem to smysl dává, rozpolcený charakter se přiklání tu na jednu, tu na druhou stranu, klade sám sobě i svému okolí rétorické otázky, to vše vcelku souzní s pojetím hlavní hrdinky. Přesto je její mluva snad až příliš hovorová. Používání slov "víš", či "tak co?", podle mého názoru dílu nesvědčí.

Ze stylistického hlediska upozorním jen na občasné opakování slov. Například:
"Cestování mezi světy je namáhavé a obtížné, nepoužíváte-li cestu přes Věčnosti. Tato cesta je však příliš zdlouhavá." Zde je patrné přílišné opakování slova "cesta". Těch případů je tam několik, tento je asi nejvýraznější.</p>Hovorové výrazy je také lepší omezit. O přímé řeči jsem hovořil, ale třeba použití termínu "šlupka", i když si to hrdinka myslí, bych si dovolil odpustit.</p>Tři tečky nezneužívat. V textu samozřejmě mají své místo, ale určitě bych s nimi nezačínal odstavec, pokud možno ani nekončil.</p>Gramaticky jsem narazil jen na několik drobností. Pokud tedy jde o hvězdičkové hodnocení, přikláním se k nadprůměru, protože minimálně forma psaní a smysluplnost příběhu jsou velmi oceněníhodné. Žánrem se však již nacházíme v poli beletristického psaní, kde je přece jen mnohem větší důraz na celkový dojem, oproti předchozímu neosobnímu historickému vyprávění. A v této oblasti ještě přece jen je na čem pracovat.</p>