Články&Eseje

Válka Smrtí: část první, Začátek Hodnocení: Kvalita

Autor:
Přidáno:
Hlasovalo: 4

Na počátku byla prázdnota. Prázdnota bez života, beze smrti, bez hmoty. A v té nekonečné prázdnotě se zrodil jediný tvor. Yawatar.

Vládl mocí tak nezměrnou, že celá prázdnota byla jeho vůlí zmáčknuta do malé perly, a odkryla to co bylo jeho očím skryto. Tisíce překrásných stvoření, poletujících v černočerné tmě, osvětlujíc tak překrásný svět, který již nebyl ani prázdný, ani bez života. Yawatar vzal perlu a zahodil ji.

Daleko, aby zapoměl na prázdný svět, který v ní byl ukryt. V okamžiku kdy se zastavila, roztříštila se na 52 kousků.

Hvězdy, jak světélka Yawatar pojmenoval, se shromáždily kolem těchto úlomků a jejich společnými silami z nich spolu s Yawatarem vytvořili 53 světů. Na každém z nich se usadilo několik Hvězd a žilo zde. Nabraly téměř lidské podoby a Yawatar se stal jejich bohem.

Žily v harmonii, v míru, v blahobytu, přeletujíc ze světa na svět, obdivujíc místní lid a jejich práci. Jenže Yawatar chtěl aby každý svět zůstal oddělen od zbývajících. A tak navštívil každý z těchto světů, a daroval Hvězdám oči. Hvězdy každého světa měly oči jiné barvy, čímž Yawatar dosáhl toho, že neviděly na obloze jiné světy, ani nemohly vidět Hvězdy z jiných světů. Nemohly tedy ani cestovat na jiné světy a navštěvovat své přátele.

Hvězdy si připadaly podvedené. Yawatar je využil ke stvoření světů, aby je na nich uvěznil, a odřízl je od věčností, odkud pocházely. Aby si je udobřil, stvořil Yawatar slunce, svět bez života, který mohly vidět všechny hvězdy a naplňoval jejich světy světlem a teplem.

Avšak v okamžiku, kdy se první sluneční paprsek zablesknul nad obzorem, osvítil strom, který vrhl stín. A z toho stínu vystoupila první Smrt. Una. A spolu s Unou začaly hvězdy stárnout a umírat. Tisíce let nesmrtelnosti zmizely.

Jeden ze světů se rozhodl proti Yawatarovi bojovat. Pod vedením Mhally, rudé paní se vydaly do věčností, aby Yawatara zabily. K jejich překvapení zde spatřily všechny mrtvé Hvězdy. Nebyly ale jako dřív. Byla to jen světélka, potloukající se po věčnostech. Nemyslící, necítící. A mezi nimi byl Yawatar, opilý mocí kterou mu smrt dávala. Vedle něj stála postava v plášti tak tmavém, že i ta nejčernější noc proti němu vypadala jako jasný den. Démon stvořený z prvního, nejtemnějšího stínu. Una, našeptávajíc Yawatarovi, koho má poslat do věčností. Když spatřila Mhallu a její vojsko, vzala dvě nejbližší mrtvé Hvězdy a ze svého pláště odtrhla dva cáry, kterými Hvězdy obmotala. Hvězdy zaplály oslňujícím světlem a cáry se rozplynuly. Když se zase zformovaly, na místě dvou hvězd stály dvě postavy v kápi. Dua a Tria. Tria mávla rukou a polovina vojska zahynula. Dua pak políbila pět nejlepších bojovníků, kteří se obrátili proti ostatním. V tomto zmatku se procházela Una, libující si ve smrti, přivozujíc smrt dotekem každému válečníkovi, který měl odvahu se jí postavit. Všichni zahynuli. Všech šest tisíc bojovníků bylo zmasakrováno. To ale nebylo vše. Una se rozhodla potrestat Hvězdy ještě víc a tak vzala mrtvé tělo Mhally a pokryla ho svým stínem. Mhalla se probrala, ale nebyla to ona. Byla obklopena stínem. Nebyla to Hvězda. Byla to Smrt. Čtvrtá smrt jménem Quadra.

Pak přikázala Trie a Quadře, aby stvořily stvoření tak mocné, že srovná se zemí celé světy. Spojily tedy síly a společně jej vytvořily. Mocného titána Mhekiho. Obrovskou létající bytost, nemyslící, necítící, stejně jako mrtvé Hvězdy z nichž vzešel. Čeho se dotkl zemřelo. Jeho jediným úkolem bylo zabíjet a požírat. Vysával energii z každé živé bytosti a energii používal ke stvoření vlastní armády démonů. Měli různé tvary a velikosti ale jedno měli společné. Hlad. Všichni byli poháněni neukojitelným hladem svého pána. Byli jeho končetinami. Jeho očima a ušima. Byli jeho součástí. Postupně přivedl do věčností všechny hvězdy, a život na všech světech pohasl...

Una vzala hvězdy, které přišly do věčností a stvořila z nich další tři smrti. Pentu, Hexu a Septu. S jejich pomocí znovu osídlila světy novým životem. Místo hvězd obsadil lid Norian. Inteligentních bytostí, které se však jak moudrostí, tak ani mocí a magickým talentem nemohli Hvězdám rovnat. Rovněž postrádali schopnost cestovat do Věčností a na jiné světy, většina ani o jiných světech nevěděla. Zatímco Mheki spal na neznámém světě, Norianská civilizace vzkvétala.

Smrt byla přirozenou věcí. Lidé se rodili a umírali, když se to jeden velmi mocný mág jménem Nekrus rozhodl změnit...objevil magii která dokázala vrátit mrtvé z věčností zpět k životu, jako nemyslící bytosti sloužící svému pánu. Nekromancii. Taková urážka byla nepřípustná. Smrti se dohodly na tom, že ukáží Nekrovi sílu smrti a tak vyslaly Hexu aby jej zabila. Nekrus pozdě zjistil že ani jeho temná magie, ani jeho válečníci nemají proti živoucí smrti pražádnou šanci. Hexa zničila jeho armádu bez menších obtíží a pak ho zabila. Tím nejbolestnějším způsobem. Takovým jaký si smrtelník nedokáže ani představit. Celých padesát let z něj pomalu vysávala život a tvořila z něj stín, který jej pomalu začal ovládat. Když skončila, na Nekrově místě se objevilo odporné stvoření. Omá Smrt, Octa. Ta si osvojila Nekrovo umění a s oblibou jej využívala proti smrtelníkům prostřednictvím svých služebníků, nekromantů.

Život plynul dál a během staletí vstřebávala Una stíny, aby z nich tvořila další Smrti. Za pět set let tak stvořila dvě Smrti. Terraru a Decu.

Čím více duší přišlo do věčností, tím byly smrti silnější. Jak sílily, jejich moc prosakovala do světů a tvořila odporná stvoření. Démony a stíny, kteří plenili města a ničili civilizace. Pak byla nalezena nová magie. Magie světla. Světlí mágové, zaměřeni na boj s těmito tvory chránili lid Norian a pod jejich velením lidé zapudili víru v Unu a její dcery. A za to je Una potrestala. Sestoupila z věčností a zmasakrovala všechny mágy tohoto řádu a s nimi také miliony lidí. Lid Norian truchlil. Truchlil řadu let a z tohoto smutku vyšla další smrt. Un-decima, která se stala Smrtí zvířat, neboť měla pochopení pro smutek lidí. Ostatní ji pro její lítost zavrhly a Un-decima se uchýlila mezi lid, jako milovaná věštkyně.

Jak plynul čas, stíny byly čím dál silnější a hrozil zánik lidu Norian. Smrti se rozhodly zasáhnout. Společnými silami spoutaly své potomky a pojily je do dvou celků. Do dvou posledních Smrtí. Duedy a Tredy.

V tomto počtu zůstaly Smrti celé dva tisíce let, avšak po čase zjistily že čím více jich je, tím méně moci jim přibývá a Una, lačnící po moci se rozhodla jednat. Vytvořila mocného démona a poštvala ho na svou nejmladší dceru, Tredu. Spolu s ním ji pak roztrhala na kusy. Tehdy Smrti zjistily dvě věci. První, že jsou smrtelné rukou svých sester a jejich démonů. A druhou, že pokud některou zabijí, získají její moc. Smrti tak spolu začaly bojovat, avšak některé z nich, které se bály prvních tří uprchly z Věčností a tak se za nimi vydaly i ostatní. Zatáhly tak do války všechny světy. Každá Smrt chtěla být tou jedinou a tak každá sílila jak jen mohla a tvořila vlastní armády. Začala éra Války Smrtí.

Uplynulo téměř dvě stě let, a jedna ze smrtí se zhmotnila na neznámém světě, kam ji zavedl stín. Je odhodlaná zabít svou sestru, která se zde nachází. Je připravená se s ní utkat....


Příběh je součástí příspěvku v rubrice Nová povolání s názvem Scion a jeho obory (pozn. red.)

Diskuze

 Uživatel úrovně 0

Plž:
Nemám co dodat...velmi mě to potěšilo.


 Uživatel úrovně 4

Možná bych mohl napsat že některé věci jsem ne úplně pochopil. Možná bych mohl napsat že takhle u mě rozhodně svět nevznikl. Možná bych mohl polemizovat podivnostmi jako 52 úlomků ale 53 světů. Ale....

...nic z toho nenapíšu neboť jen mniši celý život studující písmo svaté znají význam každého slovního spojení. Neboť kritizovat písmo svaté jest jako kritizovati samotného boha. Neboť bádat nad podivuhodnostmi a hledat podobenství a významy textu jest celoživotní náplní jeho následovníků.

Co tedy vlastně napsat můžu? Asi jen to že jsem to četl, jsem zvědavý na další díl a budu doufat, že celý život nepotkám vyznavače tohoto boha aby mě s armádou kreatur za zády začal rozpory v textu vysvětlovat.

Plž


 Uživatel úrovně 0

Ahoj Sccione,
Tak tak vysoké hodnocení jsem opravdu nečekal...
Opět děkuji za chválu, vždy když schválíš moje dílo a čtu si tvůj komentář, hřeje mne to u srdce. :-)
Jak už vypovídá název a anotace, je to v podstatě popis začátku éry války smrtí, které se budu věnovat v následujících částech, a to už trochu jinou formou než zde.
Nyní k vysvětlení:
Smrti jsou ještě něco mnohem mocnějšího než bohové, ti vzniknou až po nich (dozvíme se v dalších částech :-D)
Přechod mezi prázdnotou a věčnostmi zde není úplně zřejmý, ale když si povšimneš, když sem hvězdy přišly, spatřily své mrtvé příbuzné. Věčnosti jsou tedy něco jako podsvětí. Zároveň jsou i temnotou, kam postupně přišly všechny hvězdy (noční obloha-Yawatar je měsíc)
Z příběhu se vytratil, proč bude zřejmé dál (má to co dělat s Unou)
Una je vedlejší produkt, Yawatar ji nikdy stvořit nechtěl.


 Uživatel úrovně 8

Příběhy zobrazující cizí světy a především jejich historie a mytologie tu jednoznačně mají své místo. Ať už jako inspirace pro ostatní, či jen prosté nahlédnutí pod pokličku dalších herních skupin.

Je pravda, že tato konkrétní historie by mohla být s jinými spíš méně kompatibilní, už jen proto, že v ní je jasně daný božský panteon, který takřka vylučuje všechny ostatní. Nejvyšší bytostí se zdá být Yawatar či Smrt, nebo Smrti. Fakt, že se slovo "bůh" v celém příběhu skoro nevyskytuje, přitom nic nemění na tom, že zmíněné entity jsou na božské úrovni.

Pokud jde o literární stránku věci, jedná se o prosté vyprávění a popis faktů, bez většího náboje, což splňuje požadavky historického nebeletristického díla. Chyb jsem viděl jen minimum a přinejmenším jistou práci s dynamikou psaní (ne příliš dlouhá souvětí, občas účelně zkrácená pro zdůraznění momentu) lze vysledovat a ocenit. Snad bych jen zcela vypustil archaické přechodníky přítomné (poletujíc, našeptávajíc) a když už, tak je nahradil modernější verzí (poletující, našeptávající).

U příběhu samotného velmi oceňuji použité prvky inspirované klasickými mytologiemi o vzniku světa: Nejvyšší božská tvůrčí bytost, která vznikla jako opak ničeho, mající své "potomky", kteří jsou ale schopni se proti ní obrátit nebo jít vlastní cestou, to vše jsou principy používané u starších vyprávění a působí podle mě velmi důvěryhodně. Stejně tak si dovolím vyzdvihnout dle mého názoru krásnou myšlenku, že oči darované hvězdám je ve skutečnosti spíše oslepily, než aby jim darovaly očekávaný všepronikající zrak (hodně mi to evokuje biblický strom poznání, kdy Adam s Evou ochutnali zakázané jablko a v momentě, kdy prohlédli, uvědomili si, že jsou nazí).

Jsou však i místa, která považuji za poněkud problematická. V první řadě je to ne úplně pochopitelný popis míst. Evidentně existují světy vytvořené na základě úlomků prázdnoty (53 světů z 52 úlomků... konspirující teoretik by naznačil, že onen padesátý třetí v sobě prázdnotu neměl a snad byl tím, kdo se později vzepřel), a tyto světy jsou na nejnižší úrovni. Světy se pohybují v temnotě, která vznikla odstraněním prázdnoty, ale která evidentně existovala ještě před prázdnotou samotnou. V temnotě se nachází hvězdy. A nakonec je tu jakási poslední úroveň, Věčnost (či dokonce Věčnosti, jak naznačuje text, kdy se bojovníci jednoho světa vydali do "věčností"). Vypadá to, že věčnosti jsou totéž, co temnota, ale později v textu první Smrt našeptává Yawatarovi, koho má do věčností poslat - poslání do věčností je synonymem k usmrcení?

Též podle mě není zcela jasně vysvětlena postava Yawatara. Je zřejmé, že jako později Smrti, i on sám toužil po větší a větší moci, ale kromě toho, že byl tím, kdo stvořil Smrt (či nestvořil, vznikla sama? A pokud vznikla sama, proč ho poslouchala?) je jeho celková motivace nejasná. Ale nakonec se zničehonic z příběhu vytrácí a už do něj nezasahuje, ačkoliv je či byl nejmocnější bytostí věčnosti.

Poslední, co bych rád zmínil bude vypadat možná poněkud zbytečně, ale přesto si dovolím podotknout, že je možná škoda, že příběh je napsán tak, jako by ho psal nějaký skutečně zcela nezaujatý pozorovatel, který s celou mytologií nemá nic společného. Mytologie jsou krásné v tom, že se vždy vážou k nějaké kultuře, ve které je často přesně postižen vznik určité civilizace. Takto je například zjevné, že autorem tohoto vyprávění nemohl být člověk ani jiný lidský národ, protože těm se příběh vlastně vůbec nevěnuje. Celé dílo je popisem "skutečnosti" a "faktů", ale nikoliv imitací toho, co by si herní postavy mohly poslechnout. (ano, to bych opravdu chtěl hodně, ale co chci naznačit je, že existuje i další úroveň autentičnosti herních textů)

Celkově vzato není dílo dokonalé (jak překvapivé), ale v rámci svého žánru určitě patří mezi přinejmenším nadprůměrné počiny.