Čas od času mívám žvanivou chvilku. :)

Ojojoj, poezie a já.

Opravdu jsem dlouze uvažoval, zda dílo neposlat spíše k příslušnému stolu do putyky, ale nakonec jsem usoudil, že vzhledem k chudšímu počtu příspěvků na celém serveru si můžeme dovolit i za normálních okolností spíše neschvalitelnou práci. Neschvalitelnou proto, že u poezie přece jen jsou koncepčně o něco přísnější podmínky a v tomto případě o fantasy básni mluvit spíš nemůžeme.

A teď, když jsem z obliga, jen stručně k dílu. Za velký klad považuji, že dílo po prakticky celou dobu drží jasnou a jednoduchou formu, pro píseň velmi vhodnou. Vlastně mě skoro mrzí, že k textové části není audioverze. Nutno podotknout, že ta jednoduchost působí též dvousečně a možná *až příliš* jednoduše. Obměna přichází jen v jediném slově a poté v závěrečné pointě. Přiznám se, že ačkoliv osobně považuji prostotu díla za příjemně napsanou, závěr jako by byl vytržen z úplně jiné básně. V první řadě rozbíjí nastavenou formu, dokonce i rytmus, tolik u písně důležitý a v poslední řadě i celkový smysl - proč by rytíř řádu templářů měl zpívat píseň o své vlastní povrchní pomíjivosti? Ještě ke všemu z pohledu "dneška", tedy moderního světa. Přiznávám, že možná nejsem tomuto druhu pointy dostatečně naladěn, ale myslím si, že by dílu více prospělo zůstat v nastavené formě, tím spíš, že vše ostatní v básni podléhá pevné struktuře.