www.Dracidoupe.cz


Články & Eseje



Žira-Černá válečnice

Příprava pro tisk (tisknuto 2765x)
Autor:attylloe
Přidáno: 11:55:23 29.03.2015
Hlasovalo: 5

Anotace: Jedná se o jednu z mých nejoblíbenějších postav, už je to pár let, co jsem ji tvořil a dodnes za ni hraji, dnes již hrajeme maximálně 2x do měsíce. Žira je nyní šermířka na 19. úrovni.

Jmenuji se Žira. Narodila jsem se daleko na jihu země. Z dětství si pamatuji pouze, že jsem měla rodiče, ale nedokáži si vybavit podrobnosti o jejich vzhledu ani povaze. Když jsem byla ještě nemluvně, nechali mi matka a otec vytetovat něco na záda. Později jsem se dozvěděla, že to je mapa. Mapa, která vede k studni splněných přání. Ve skutečnosti se jedná o enormní ložisko magenergie, které je izolováno od povrchu zemského tak dobře, že ho nenajde žádný kouzelník ani alchymista. Najde ho jedině ten, kdo má mapu a kdo ji dokáže přečíst. Když vezmeme v úvahu, že jediná mapa na světě je vytetovaná na Žiřiných zádech, tak rozhodně není jednoduché se k ní dostat, ale co je mnohem těžší je mapu vůbec přečíst. Je to starodávná kresba, je zašifrovaná a normální smrtelník ji považuje pouze za doplněk, zdobící záda této snědé dívky. Proč mi na záda vytetovali mapu, to je mi velikou záhadou. Mapu ve skutečnosti Žiře vůbec nevytetovali její rodiče, to byli obyčejní rybáři, kteří vůbec netušili, jakou cennost jejich dcera na zádech má. Vytetoval to tamní šaman, který ve skutečnosti byl velmi mocný mág Gelu. Věděl, že někdo jde po jeho tajemství a nemohl dopustit, aby se mapa dostala do nepovolaných rukou. Proto jedinou verzi zničil. Ale nejdříve ji stihl vytetovat na záda jedné malé holčičky, jejíž výchovu a vzdělání měl na starost již od narození. Rodičům řekl, že to jsou posvátné symboly, které malou budou chránit před nebezpečím. Na neštěstí hledači magenergie Gelua našli dříve, než měl možnost tehdy ještě příliš malou Žíru na vše připravit. Alespoň ho zrovna objevili na úplně jiném kontinentu. Z jeho mysli zvládli pouze přečíst, jak vypadala vesnice, ale nezjistili, že mapa není kus papíru.

Jednoho dne, a to si naopak vybavuji velice přesně, k nám do naší osady vtrhli nějací zvláštní lidé, rodiče byli zabiti, když se mě snažili chránit. Byli to hledači, kteří ve skutečnosti nepřišli pro žádné otroky. Ty si vzali jako náhražku za mapu, kterou nezvládli najít, ač se snažili sebevíc. Takové lidi jsem nikdy předtím neviděla, byli celí nějak světlí. Měli světlou pleť i vlasy. Kůže byla jaksi narůžovělá a vlasy měly různé, prapodivné odstíny a dokonce i oči měli barevné. Tito zvláštní lidé mě hodili na obrovskou loď a odvezli pryč. Že mapa je vytetovaná na Žiře zjistili až o mnoho let později, když pomocí černé magie vyslýchali Geluovu mrtvolu.

Odvezli mě do země plné těchto lidí, do země, kde já jsem byla považována díky své barvě pleti za nějakou zvláštnost. Chovali se ke mně velice odporně. Prodali mě do otroctví jednomu bohatému chlápkovi. Byl tlustý, plešatý a celkově odporný. Musela jsem mu sloužit každý den od rána do noci, a jakmile se mi něco nepovedlo, použil na mě bič. Za trest mě vždycky přivázal a bičoval mě do holých zad. Navíc jsem se nejspíš zalíbila jeho synovi. Ten po mě chtěl velmi často sex. Když jsem nechtěla, přinutil mě násilím. Obvykle jsem potom celou noc proplakala. Pak jsem náhle otěhotněla. Měla jsem dítě s tím parchantem. Jakmile jsem porodila, dítě mi vzali a utopili ho v řece před mýma očima, a to jsem už opravdu nemohla vydržet. Vrhla jsem se na svého pána a začala jsem do něho bušit pěstmi. Byla jsem velmi rychle zkrocena bičem. Poté jsem každý večer dostávala 10 ran. Prý preventivně. Jelikož baron Filius Tarkein ani jeho syn Maric Tarkein nevěděli, že tetování na zádech je ve skutečnosti mapa a ne pouze ozdoba, častým bičováním ji znatelně poničili. Čitelná ještě bude, ale dá mnoho práce překreslit její původní vzhled.

Jednoho dne můj pán zapomněl zamknout můj pokoj a stráže také nebyli na svých místech. Ve skutečnosti byli zneškodněni hledači líria, kteří konečně vypátrali, kde se jejich slavná mapa nachází. Vyplížila jsem se ven, v kuchyni jsem vzala nůž a šla do ložnice mých pánů. Zabila jsem pána i jeho ženu. Jejich syn, člověk, kterého jsem nejvíce na celém světě nenáviděla, bohužel nebyl doma, 3 dny předtím odešel do armády. Musela jsem odejít. V domě jsem našla nějaký starý dlouhý meč, nejspíš rodinné dědictví a ještě nějaké peníze. Dlouho jsem se nezdržovala, ukradla jsem pánova koně, stejně ho už asi moc nevyužije, a zdrhala, jak nejrychleji to šlo, jela jsem pořád jedním směrem, co nejdále od města mých pánů. Bylo mi jasné, že každý bude vědět, kdo je povraždil. Přísahala jsem, že až najdu mladého pána Marica, tak že ho zabiju. Ale že předtím, než zemře, bude trpět. Bude trpět tak, že bude škemrat o to, abych ho už zabila. Pak mu teprve zasadím poslední ránu.

Jak jsem tak ujížděla, najednou na mě spadla odněkud síť. Sletěla jsem z koně, spadla na záda a pořádně jsem si vyrazila dech. Pak jsem dostala ránu do hlavy ze zadu. Probudila jsem se v nějaké tmavé místnosti, osvětlené pouze jedinou svíčkou. Nohy i ruce jsem měla přivázané ke zdi těžkým řetězem, který mi nedovolil si ani sednout. Najednou se rozrazily dveře od místnosti a vstoupili čtyři muži. „Otoč ji!“ Řekl jeden drobný, nějakému hromotlukovi. „A jak ji mám asi otočit, když je připoutaná. A neštěkej na mě rozkazy, ty nejsi můj šéf!“ Obořil se hromotluk. „nejsem tvůj šéf, ale alespoň nejsem takovej tupec jako ty. Jste tu tři, tak ji rozvažte a přivažte obráceně.“ „Ba jo, to mě nenapadlo.“ Pak ke mně ti tři přišli, rozvázali mi pouta a v tu ránu jsem jednoho z nich sejmula pěstí do obličeje, druhého kopancem do rozkroku a třetímu jsem podběhla pod rukama na druhý konec místnosti, kde jsem našla svůj meč. Vzala jsem ho do ruky připravena k útoku. Šel proti mně. Rozmáchla jsem se k pořádnému, tvrdému útoku. Neměl šanci na přežití. Alespoň dle mého uvážení. Máchla jsem proti němu vší silou, co to šlo. Jedním ledabylým pohybem ruky mou ránu odrazil. Proti profesionálnímu cvičenému válečníkovi jsem neměla nejmenší šanci. Já, pouhá otrokyně, která celý život strávila jako uklízečka, kuchařka a děvka jednoho rozmazleného spratka. Můj protivník se ani nenamáhal vytáhnout zbraň. Chytil mě jednou rukou pod krkem, zvedl do výšky a odnesl zpět k mým okovům. Zmítala jsem se, co to šlo, ale ono to nešlo. Hodil mě do rohu, čelem ke zdi a přivázal mě zpět.

Strhli mi mojí košili. Začali zkoumat mé tetování. Bála jsem se. Zmítala jsem, se jak to jen šlo. „sakra, to se nedá nijak přečíst. Ten kretén to tím svym bičem úplně poníčil. Zkusim to seříznout, pak se to bude líp číst.“ To jsem rozhodně nemohla dovolit. Nenechám si přece řezat kůži ze zad. Začal řezat. Větší bolest jsem ještě nikdy nezažila. Začala jsem se svíjet v agonii, začala jsem prosit, aby mě nechali. Prosila jsem dokonce i o smrt. Nic nepomohlo. Řezal dál. Najednou přestal. „Kurva!!! Teď sem uříznul jen kus. Kdyby se ta děvka aspoň tolik nehejbala.“ „Mám ji zabít?“ ptal se hromotluk. „Ne ty debile. Třeba něco o tom tetování ví. Dojdi pro drogu, uspíme ji.“ Hromotluk odešel a ten drobný si mumlal pod vousy: „proč já kurva musim vyfasovat vždycky takovýhle idioty?“ Byla jsem ráda, že už mě neřežou. Za chvíli přišel hromotluk zpátky a s ním nějaký skřet. Byl to nějaký kudůk nebo podvyživený trpaslík. Měl hrb na zádech a na tváři mu hrál úsměv. „mám ji donutit mluvit?“ a už vyndaval z torny hrůzně vypadající nástroje „ne, zatím ne. Jen jí uspi, abych jí mohl sundat to tetování a už ho znova neporušil.“

Ten malý mužík s hrbem je slavný doktor Rudolph Cid. Kříženec trpaslíka a prasete. Jeho otec byl tak trošku úchyl a jeho matka zase pěkná svině. Obě tyto vlastnosti po svých rodičích zdědil, jen s tim rozdílem, že v mnohem větší míře. Rudolph miluje násilí. Miluje lidský řev, pláč, smutek, zoufalství. Ale hlavně, nejvíce ze všeho miluje bolest. Bolest takovou, že jeho oběť prosí o smrt. Způsobuje bolest mnohem větší, než Žíra cítila při odřezávání kůže. Krom způsobování bolesti je to také přeborník v narkotikách. Vyzná se snad ve všech známých drogách. Ale zatím se nikdy nesetkal s černochem. Tím pádem neví, že na černochy nějaké drogy působí jinak než na bílé. Neví, že injekce, kterou Žiře právě dal, na ni vůbec nepůsobí.

Malý hubený muž je alf Azrael. Je to temný kouzelník, který je znám svou chamtivostí a hlavně svou touhou po moci. Je chladný, nemilosrdný a zlý. Jeho hlavní nebezpečí je jeho obrovská inteligence. Nesnáší hloupé lidi, a jelikož to je oproti němu téměř každý, tak nesnáší skoro nikoho. Má rád pořádné výzvy. Hlavně moudré nepřátele. Ty když zajme, tak je pak dlouho mučí, dokud neuznají, že je inteligentnější, než oni. Je to služebník temného pána, považuje se za jeho nejoblíbenějšího a také se podle toho chová. Fanaticky svého pána zbožňuje. Nesnese žádnou konkurenci. Je přesvědčen, že mu temný pán bezmezně důvěřuje.

Hromotluk je kroll Horác. Taktéž je to služebník temného pána a také, jako každý, ho fanaticky zbožňuje. Je to ohromný bojovník, miluju boj, krev, násilí. Odměnou za jeho práci mu je neustálý přísun protivníků. Zastává názor, že sebeinteligentnější osoba se dá zašlápnout. Vysokou inteligenci považuje za zženštilost a slabost. Všechny, kromě silných bojovníků a Temného pána považuje za lůzu a podle toho se k nim chová. Jen k azraelovi se chová slušněji, protože mu temný pán zakázal ho zabít, ale jinak ho nesnáší. Nenávidí elfy, alfy a podobnou havěť se špičatejma ušima.

Poslední živý věznitel je člověk Hugo Toxx, je to bohatý lidský šlechtic. Vydělává na obchodě s otroky. To on tenkrát povraždil Žiře rodinu a ji vzal do otroctví. Má pouze jednu ruku. O druhou přišel jako trest za to, že prodal mapu. Je to sicco, zajišťuje zejména informace pro svého pána. Temnému pánovy je nevýslovně vděčný za to, že mu uřízl ruku a že ho rovnou nezabil.

Temný pán Má asi nejblíže k člověku. Ale hodně připomíná hada. Také ho má ve znaku. Mezi svými si říká Lord Voldemort. Má mnoho služebníků. Krom těch, co Žira potkala je ještě významná alfka Belatrix, Vlkodlak Šedohřbet nebo půlelf Lucius. Studnu přání shání hlavně kvůli tomu, že impérium, které bojuje proti magii, se v posledních letech rozrostlo natolik, že už začíná ohrožovat i jeho. Jako jeden z mála pochopil, že studna bude ve skutečnosti obrovské ložisko magické rudy, které by mu dodalo takřka neomezenou moc. S takovouto energií by zničil celé impérium pouhým lusknutím prsty. Myslí si o sobě, že je nejmocnější na celém světě, chystá se ovládnout svět. Je nemilosrdný a krutý. Smrt považuje za největší trest, má ze smrti přímo panickou hrůzu. Jakmile by se někdo odvážil tvrdit, že je mocnější nebo jinak lepší než Temný pán, může se těšit jisté smrti. Je to velmi mocný mág, proto byl také schopen z Gelua dostat potřebné informace. Někteří jeho služebníci si myslí, že k němu mají blízko nebo, že jim důvěřuje. To není pravda. Temný pán nevěří nikomu kromě sebe sama. Už byl jednou poražen jistým nemluvnětem jménem Harry Potter, ale 14 let na to opět povstal, chlapce zabil a od té doby terorizuje svět. Jak zabít temného pána nikdo neví. Už mnoho lidí to zvládlo, ale on opět povstal. Říká se, že snad prodal duši ďáblu. Ale kdyby to tak bylo, nejspíš by znal přesnou polohu studny a nepotřeboval by žádnou mapu. V čem spočívá jeho moc, se můžem pouze domnívat.

Píchl mi do krku nějakou jehlu a řekl: „Do dvaceti vteřin je tuhá.“ Nic to se mnou nedělalo. Předstírala jsem spánek. „Super, rozvažte ji a položte mi ji támhle. Ještě ji necháme chvilku uležet. Opravdu se neprobudí, doktore?“ „určitě ne, tahle dávka by uspala i draka.“ Draka možná, ale drak nemá plnou krev látky, která je základní složkou této drogy, zato obyvatelé jižní části světa ano. A to protože je to látka získávána z rostliny Rigulus Kulukus která se objevuje na talíři každého jižana jakožto koření. Stále to se mnou nic nedělalo. Všichni někam odešli a nechali mě samotnou. Potichu jsem vstala a šla se podívat ke dveřím. Nechali je odemčené. Z jejich rozhovoru jsem zjistila, že plánují odejít na 5 hodin. Tudíž jsem měla čas. Má záda mě nehorázně pálila. Musela jsem nejprve sehnat něco, čím je obvázat. Naštěstí jsem našla nějaké obvazy a dokonce i nějaké léčivé byliny (ty jsem poznala tak, že byly v lahvičce s nápisem léčivé byliny). Obvázat si vlastní záda není zrovna nejjednodušší úkol, ale nakonec se mi poštěstilo. Potichu jsem otevřela dveře, v ruce jsem svírala svůj dlouhý meč, a vykoukla jsem ven. Nikde nikdo. Paráda. Potichoučku jsem se plížila chodbou. Najednou jsem zpoza rohu slyšela kroky. Potichu jsem se přikrčila hned za rohem a čekala. Jakmile jsem spatřila první pohyb, zaútočila jsem. Byl to jeden z těch dvou zbývajících věznitelů. Ten, kterého jsem předtím nakopla do rozkroku. Sebrala jsem mu jeho široký meč, koženou zbroj a tesák. Oblékla jsem se, dlouhý meč jsem připevnila na záda tesák k pasu. Koženou zbroj jsem si oblékla na sebe a do ruky jsem si vzala široký meč. Ten na mě nebyl tak těžký a mohla jsem ho ovládat mnohem snáze. Žíra totiž stále neměla vůbec žádný výcvik. Plížila jsem se dál. Po čase jsem našla východ. Povedlo se mi nenápadně proklouznout ven skrz nějakou stáj, kde jsem samozřejmě ukradla koně. Ostatní koně jsem rozehnala všude možně po lese a už jsem ujížděla tak rychle, jak jen ta herka mohla jet. Neměla jsem tušení kam jedu. Mé vězení byl obrovský palác uprostřed hlubokého lesa. Jela jsem stále dál. Až jsem najednou za sebou slyšela dupat kopyta koní. Už mě pronásledují. Neměla jsem šanci, mí pronásledovatelé znali les, měli rychlejší koně a taky uměli lépe jezdit. Když už mě skoro měli, najednou odevšud začali létat šípy. Mých 5 pronásledovatelů bylo mrtvých.

Přede mnou se objevily 3 postavy. 3 nejnádhernější postavy, které jsem do té doby viděla. Ze začátku měli kápě, ale když je sundali, zjistila jsem, že jsou to elfové. Ale rozhodně to nebyli obyčejní elfové, jaké běžně potkávám. Dva muži, jedna žena. Byli to elfové z legend. Prastaří, vznešení. Nikdy jsem neviděla nic důstojnějšího, než tyto tři postavy. „už jsi v bezpečí maličká.“ to jsou poslední slova, která jsem slyšela, než jsem omdlela vyčerpáním. Pronesla je elfí žena nádherným, melodickým hlasem. Myslím, že kvůli těmto slovům jsem usnula. Probudila jsem se odpočatá, svěží a silná.

Krásná elfka mi zrovna něco prováděla se zády. Lež v klidu, pronesla laskavým hlasem. Ležela jsem. Začala mluvit, takový hlas jsem nikdy předtím nezažila. Mluvila vlídně, příjemně, ale hlavně pevně a vznešeně. Ne jen na první pohled bylo jasné, že vznešení elfové ještě nevymřeli. „jsem Aalliah, královna elfího rodu. Aalliah je dcera jednoho z největších druidů všech dob Celeborna. Její matka byla šermířka Miriam. Tím pádem je v celku logické, že z malé Aalliah se po čase stala skvělá chodkyně. Za svého mládí zvládla mnoho vykonat mnoho dobrého, a nejednou zachránila hvozd svého otce. Je přímý potomek jednoho z nejstarších a nejčistších elfů, kteří kdy na tento kontinent dorazili. Potomek samotného Eragona stínovraha. Po smrti jejího otce už ji ve hvozdu nic nedrželo a tak se vydala na cesty. Procestovala celý svět pouze se svým psem, chodcovým mečem a lukem z dřeva prastarého enta Stromovouse. Dostala ho jako dar pro osobu, která zachránila hvozd. Po mnoha letech se vrátila, že se už usadí. Hvozd našla v hrozném stavu. Hordy skřetů tam plenily okolí, stromy ve hvozdě kácely na oheň a na obléhací stroje. Aalliah za pomoci Attylla zvládla dát dohromady obrovskou armádu a skřety pobít. Poté povolala druidy z jiného kontinentu, kteří jí něco dlužili. Ti vycvičili nové druidy a hvozd se dával pomalu opět do pořádku. Aalliah je nejstarší žijící elfkou na celém světě. Alespoň ona a všichni, kdo ji znají, jsou o tom přesvědčeni. A jaké je tvé jméno?“ „Žira“ odpověděla jsem. „Ti lidé, kteří tě pronásledovali, to byli posluhovači temného pána, který se snaží zničit náš hvozd. Náš poslední hvozd na tomto kontinentu. Dřevo prastarých stromů z hvozdu v sobě totiž skrývá obrovskou sílu. Je pevnější než ocel a navíc velmi dobře vstřebává magii. Ale to nejspíš není to, co tě zajímá nejvíce co?“ „Víte, co mám vytetované na zádech?“ zeptala jsem se. Aalliah odpověděla: „Ano vím. Je to mapa ke studně splněných přání. Říká si, že tato studna splní každému jeho přání. Vždy je právě jeden strážce tohoto tajemství, nikdo jiný nezná polohu této studny. Posledním strážcem tajemství byl mág Gelu. Byl to velmi mocný mág, který se svého úkolu chopil velmi zodpovědně. Jakmile se dozvěděl, že někdo hledá mapu ke studni, odcestoval daleko. Nikdo nevěděl kam.

Jak ho temný pán vypátral, to nikdo neví. Můžeme se ale domnívat, že Gelu se dozvěděl, že je jeho poloha prozrazena. Tak udělal to nejkrajnější opatření, které mohl. Mapu zničil a místo toho ji napsal tam, kde by ji nejméně někdo hledal. Vytetoval ji na záda malé rybářské dcerky z malé vesničky daleko na jihu. A potom se dal na útěk co nejdále. Utekl z jediného důvodu, chtěl nepřátele odlákat co nejdále od tebe. Vše jsou to pouze moje domněnky, ale řekla bych, že budou velmi přesné. Já vím, odkud pocházíš, také vím, že máš na zádech mapu a nakonec také vím, že Gelua našli úplně na druhém konci světa než tebe. A to jsou fakta, která tuto domněnku potvrzují.“ „Takže teď už není žádný strážce tajemství?“ nemohla jsem si odpustit otázku. „Ale je. Jsi to ty.“ „Ale vždyť já to tajemství neznám. A navíc já jsem přece jen obyčejná holka, neumím bojovat, nevím nic o světě a dokonce jsem ani nikdy neviděla jediného kouzelníka.“ „V tom všem máš pravdu, ale i tak jsi ta pravá. Zažila jsi víc bolesti a utrpení, než kdokoliv jiný ve tvém věku, dokázala jsi, že máš velmi pevné nervy, že se dokážeš rychle rozhodovat i navzdory smrtelnému strachu. To jsou vlastnosti pravého válečníka. Teď už stačí jen pořádný výcvik. A to zařídím já osobně. Já a mistr šermíř Attylloe. Výcvik samozřejmě můžeš odmítnout, nutit tě nemohu, ale strážce tajemství budeš dál, s tím nikdo nic nenadělá. To je tvůj úkol až do doby, než sama poznáš, že je nutné toto tajemství svěřit někomu jinému. Pokud budeš mít výcvik válečníka, dokážeš lépe ochránit nejen mapu, ale i svůj život. Tak přijímáš?“

„Ano přijímám, ale nejprve se chci pomstít svému bývalému pánovi, za to, že mi zabil dítě.“ „Pokud na tom trváš, pomstít se můžeš po výcviku, bránit ti nebudu, ale věz, že pomsta tvé rány nezahojí, naopak vytvoří nové a ty staré prohloubí.“ „Musí trpět za to, jak se ke mně choval, to mu nemůže projít.“ „Jak myslíš, ty toho pak budeš litovat. Ale počkej s tím, teď před výcvikem bys stejně měla pramalou šanci.“ „Dobrá, ale hned po výcviku ho najdu a zabiju.“ Tím skončil náš rozhovor a začala jsem cvičit.

Aalliah mi představila mistra Attylloe. Byl to člověk. Starý muž s dlouhým šedým plnovousem. Z očí mu koukala dobromyslnost a také naprostá jistota. Attylloe je muž, který ví naprosto přesně, čeho je schopen, vždy přesně odhadne protivníka a ví, jestli ho porazí či nikoliv. Na jeho věk měl naprosto pevnou ruku, ani jednou se mu nezatřásla. Naučil mě boji s mečem, bránit se štítem, boji beze zbraně, ze sedla koně, ale také mě naučil, jak zastrašit nebo odhadnout protivníka, jak odhadovat vlastnosti té a oné zbraně, jak si léčit vlastní zranění. Aalliah mě na druhou stranu učila střílet z luku, jak přežít ve volné přírodě, jak se vyhnout nebezpečné zvěři. Také mě naučila lásku k přírodě. Zvířata zabíjet pouze v sebeobraně nebo kvůli potravě, v žádném případě ne kvůli bohatství (kožešiny, zuby, kly, magenergie).

Konečně mám po výcviku, konečně se mohu pomstít. Od svého mistra jsem dostala nový 1,5ruční meč a od Aalliah Její starý dlouhý luk (prý časem zjistím, jak velkou hodnotu ve skutečnosti má). Mistr Attylloe mi zjistil, v kterém pluku je Maric. Tak jsem vyrazila. Jela jsem na západ, kde jsem věděla, že se pohybuje Maricův pluk. Ten jsem skutečně našla, ale Maric tam nebyl. Zvládla jsem zjistit, že byl z armády propuštěn a odjel, protože jeho žena čeká děťátko.

Dorazila jsem k jeho domu. Venku na zahradě jsem je viděla. Maric, který mě půlku mého dospělého života pravidelně znásilňoval, se směje, raduje se se svoji ženou a svým právě narozeným synem. Počkala jsem si na vhodnou chvíli. Několik dní jsem pozorovala dům. Maric se dal k městské stráži. Když byl v práci, nenápadně jsem se proplížila dovnitř a napáchala tam totální paseku. Jeho ženu i syna jsem bez slitování zabila. Vše jsem zpřeházela, krví vymalovala stěny a hlavu ženy a syna jsem mu přitloukla nad postel. Byla jsem celá od krve. Pak jsem se schovala a čekala, až dorazí pán domu. Dorazil. Nevěřil svým očím. Hlavně, jakmile vstoupil do ložnice. Stál a zíral na to dílo zkázy. Přišla jsem k němu zezadu a praštila ho jílce meče po hlavě. Spoutala jsem ho a probrala. Chvilku jsem ho nechal v klidu si užívat pohled na svou ženu a svého syna. Potom jsem mu začala šeptat do ouška, že jsem mu konečně oplatila všechnu jeho péči a lásku, že jsem se již nemohla dočkat. Poté jsem ho začala mučit. Bičovala jsem ho. Dlouho, tvrdě, pořád. Dokud nezačal prosit o smrt. Když začal, pokračovala jsem. Až potom jsem ho zabila. Ulevilo se mi. Ale jen na chvilku. Pak jsem se rozhlédla kolem sebe a viděla tu spoušť. Předtím jsem tomu nevěnovala pozornost. Byla jsem v transu. Ale teď. Tohle jsem přece nikdy nechtěla. Já jsem nechtěla zabít nevinné lidi. Já jsem nechtěla zabít tu nebohou ženu. Ani jejího syna. Chtěla jsem zabít pouze Marica. Zhroutila jsem se na podlahu a dala se do pláče. Čekala jsem, dokud si pro mě stráže nepřijdou. Přišli. Byla jsem ve vězení, kde jsem čekala na svůj rozsudek. Byla jsem smířena se smrtí, ale ne s tím, co přišlo. Jako trest jsem se měla stát otrokem. Néééééééééééééééééé, zařvala jsem a jako smyslů zbavená jsem se vrhla na stráže. Jednomu jsem sebrala meč. Bojovala jsem dlouho, pobila jsem alespoň 5 stráží, než mě konečně dostali. Někdo nejspíš tento výkon viděl. Byla jsem prodána znovu do otroctví. Ale tentokrát to bylo jiné. Koupil mě nějaký bohatý kupec, který mě používal jako gladiátorku. Vydělávala jsem mu mnoho peněz. Jídlo jsem dostávala dobré a hlavně tolik, kolik jsem snědla. Ale otrok jsem být nechtěla. Pokusila jsem se o útěk, ale chytli mě. Za trest mě dal na hraní ostatním gladiátorům. Jak se mnou zacházel Maric, to bylo nádherné a příjemné oproti tomuto zážitku.

Pak, jednoho dne, mě odkoupil někdo jiný. Byl to Attylloe. Zachránil mě. Dal mi svobodu. Zeptal se mě, jestli jsem se svou prací spokojena. Věděl, jak se cítím. Věděl to ještě dříve, než jsem to zjistila já sama. Zeptal se mne, jestli jsem se naučila něco nového. Řekla jsem mu, že ano. Že se mám pomstít jen těm, co mi ublížili. Řekl, že je to špatně, zopakoval mi to, co mi tenkrát řekla Aalliah. Věřila jsem mu, má pravdu, je to špatné. Opravdu jsem se cítila ještě hůř než předtím. Od té doby už vím, že nechat se zaslepit nenávistí ničemu nepomůže. Bojovat je lepší s rozumem, ne se vztekem.

Nyní již žiju sama svůj vlastní život, přidala jsem se k armádě jakožto řadový voják, během dvou týdnů se mi povedlo nastoupit na místo podporučíka, který za záhadných důvodů zmizel. Já čirou náhodou vím, že byl zavražděn, ale nevím kým. Prý to bylo kvůli nějakým nevyřízeným účtům. Jednou v noci jsem ho viděla a šla se s ním hádat o svém žoldu a zjistila jsem, že ho zrovna v tu chvíli někdo propíchnul. Dostala jsem ránu po hlavě, probudila jsem se spoutána u stromu, někdo mi akorát řekl, ať do toho nestrkám nos, že jeho spolek si s tim hajzlem musel vyřídit účty a odešel. Mám pocit, že to byl ženský hlas, ale snažila se mluvit jako muž. Zhruba o týden k nám do armády nastoupila nová žena. Poručík Kiochi Jank si říká. Na její uniformě jsem viděla stejný flek od červeného vína, jako si udělal podporučík během jednoho oběda. Navíc ten hlas se mi zdál také povědomý. Mám tušení, že to ona zabila podporučíka, vzala jeho uniformu a nastoupila do armády jako poručík. Ale jelikož nemám důkazy, neznám důvod a podporučík byl opravdu prevít, tak jsem to prozatím nechala plavat. Ale dávám si na ni dobrý pozor. Rozhodně jsem se nesnížila k tomu, abych jí prohledávala věci, i když mám tušení, že ona do mých lezla. Zítra armáda vyráží do Amarantinu a já budu ve stejném pluku jako ona, snad se s ní trochu sblížím a zjistím, proč se musela tak nutně dostat do armády. Nevypadá jako zlá osoba, mám sklon si ji oblíbit a to je nejspíš velice vážné, protože to se mi u cizích lidí nestává. Obvykle mám z lidí strach a cítím k nim nedůvěru.

Za svůj život jsem si vypěstovala silnou nedůvěřivost vůči lidem, zejména vůči mužům. Jediný člověk, kterého jsem si pustila k tělu je můj mistr a elfové z lesního království. Za své cest jsem zjistila, že luk, který jsem dostala od Aalliah je naprosto prvotřídní zbraň. Dokáže svou velikost uzpůsobovat dle přání majitel (ne nositele). Když potřebuji krátký luk, tak je krátký, když dlouhý, tak je dlouhý a dokonce, když ho zrovna nepoužívám, tak ho mohu zmenšit tak, aby se vešel do kapsy. Meč od mistra je úplně obyčejný jedenapůlručák. Attylloe tvrdil, že správný válečník si svoji zbraň vybírá většinu života. A proto by nebylo fér, aby mi dal rovnou dobrou zbraň a tím pádem zabránil tomu, že se budu rozhodovat s čím bojovat. Je to krásný a cenný meč, ale dobrý je jako každý jiný. Má pro mě sentimentální hodnotu. Jednou bych ho chtěla věnovat někomu, na kom mi skutečně záleží a kdo ho dokáže využít.

Naučila jsem se bojovat více s rozvahou, mé údery nejsou tak drtivé, ale zato jsou přesné a smrtící. Bojuji 1,5 ručním mečem, štít používám výjimečně. Nosím raději lehčí zbroje, ideální je kroužková. Používám chrániče předloktí a holení, nejraději z pevné kůže nebo z lehkého kovu.

Mé úkoly do budoucna jsou: Musím najít kus kůže z mých zad, který mi odřezal Azrael a dát mapu dohromady. Musím chránit mapu a zařídit, aby se v žádném případě nedostala do nepovolaných rukou. Chtěla bych jednou porazit temného pána a tím mu nadobro zabránit, aby se dostal ke studni.




Hlasování

Hlasování u tohoto příspěvku bylo uzavřeno.

Vidět hlasování jednotlivých uživatelů mohou vidět pouze přihlášení uživatelé.

Diskuze

Pro přidání příspěvku do diskuze se musíte přihlásit.

příspěvků. Řadit podle .
Počet zobrazených příspěvků: 1-8 / 8
Ikonka uživatele attylloe    [pošta] NEW     18:29:18 30.03.2015
Ohledně jmen: Mě se prostě líbí už zažitá jména, ta se snadno pamatují, samozřejmě jsem se už mnohokrát pokoušel používat jména z různých Generátorů, ale nakonec to stejně dopadne, že používám jména z počítačových her, knih a filmů. A mimochodem, mnoho z těch jmen, kdybych je pozměnil, ztratil by se původní význam. Zejména jména Tolkienovská. Jinak nepopírám, že máte pravdu, samozřejmě, že by to bylo lepší, ale já se to už asi neodnaučím.... :-)

Ikonka uživatele attylloe    [pošta] NEW     18:22:22 30.03.2015
Sccion: omlouvám se, čtvrtý ostavec od spoda byl odehrán, tak jsme vlastně začínali.

Ikonka uživatele Ascella    [pošta] reputace: 1
Sccion: +1
NEW     15:41:02 30.03.2015
Pravdu díš, Sccione.
Asi jsem použila dosti tvrdé výrazivo, omlouvám se, jestli jsem ranila. Vyplývá z toho, že je lepší psát s odstupem a ne pod vlivem aktuálních emocí (které ono výrazivo vcelku vystihovalo). V opačném případe se mi to před pár dny stalo taky, po dočtení jsem z povídky byla naprosto nadšená, druhý den se začaly vynořovat logické kiksy, nevěrohodnost prostředí, účelovost scén kdy za cíl bylo vylíčit společnost co nejnechutněji, aby si k ní čtenář vybudoval náležitý odpor se kterým autor dále mohl pracovat...prostě s odstupem to nebyla dobrá povídka. Zde bych asi použila mírnější slovník, což nic nemění na tom, že obsahově je to opět manipulativní účelový chaos, formálně nezvládnutý.
Já neříkám neinspirovat se a být za každou cenu originální. Kdo tvrdí, že je vše v jeho světě jen z jeho hlavy, nemluví pravdu. Inspirujeme se všichni, všechny nás ovlivňuje minimálně kulturní zázemí. Otázka je, jak to podáme. Ve hře mi převzaté věci nevadí, pokud hra disponuje silným příběhem a dostatečným herním prožitkem. Ale pokud je vše předvídatelné a pointou jsou viteály Voldemorta a nepodá se to nějak nečekaně a po svém, je to trapné. Byť znám družinu, co hraje přepis počítačové hry bez sebemenších zásahů do základního scénáře (jakkoli tam byly logické trhliny) a jsou všichni spokojení. Vždy je to o tom, jak a jestli se baví všichni zúčastnění a nepopírám, že zde nám autor představil hratelnou postavu, se kterou si hru mohl užít.

Co se jmen týče: Sccion radí dobře. Všelijaké slovní hříčky, předělávky... moje božstvo Ures vznikl z Urobora, ostatní jména velkých bohů jsou odvozeniny z asyrské mytologie, jazykově proměněné, poválené na jazyku, aby to dobře znělo a hodilo se to k jazykovému nastavení světa. Do arény vymýšlím desítky jmen a někdy je jejich vznik ryzí zoufalství: jdu po ulici a vidím nějaký nápis, hraju si s ním, až je z toho jméno vhodné do konkrétní části světa. Takhle vznikl třeba bjél Ekjespjéň, který nakonec dostal významnější roli. Nebo urzemec Dvorščej, svatý Ladazích Spravedlivý...
Doporučuji krom generátorů třeba hry počítačové ságy TES, kde má jméno snad každý běžný obyvatel a jméno respektuje zákonitosti rasy. Lze se inspirovat pěkně. Nebo zde v Putyce stůl Názvy a jména, jsou tam i užitečné odkazy na zdroje jmen. Třeba pro své al-skalce používám ryze arabská jména vytahaná krom google earth ze serveru behindthename.

Ikonka uživatele Sccion    [pošta] NEW     9:58:33 30.03.2015

attylloe: Takže opravdu nic z toho nebylo odehráno? V tom případě sice musím podotknout, že příběh má jisté logické trhliny v jednání účastníků, ale přesvědčení mě o opaku ti patří palec nahoru. :)

O tom, jak se pracuje s html tagy zde pojednává dračí manuál v sekci Nápověda v kapitole "Základy HTML".

Jinak pokud jde o odlišení textu, pokud mi opět pošleš originál mailem, není problém kurzívu doplnit. Pomůže to ale jen trochu, obecně se opravdu dva vypravěčské styly nevyplatí kombinovat. V normální knize to takový problém není, k podobným vysvětlujícím pasážím skvěle slouží třeba poznámky pod čarou, ale tady takový luxus nemáme a proto spíš platí, že "méně je více."

Ascella: Tvá averze k referencím mě překvapuje. Je pravda, že v tomto textu je to poněkud rozpačité, ale říct, že je to "trapné a ubohé" už se mi zdá poněkud moc. Já mám třeba zkušenost, která říká, že právě takové odkazy jsou herně vlastně velmi užitečné. Jde o to, že napomáhají ostatním hráčům se lépe vžít do situace, protože "to už přece znají" a snáze jsou schopni tak uchopit, o co jde a lépe na to reagovat. A upřímně, každý příběh je vlastně "kopírováním" něčeho, žádat originalitu je v žánru fantasy přece jen poněkud kontraproduktivní.

Ale na druhou stranu, všeho s mírou. Dát dokupy více než dvě předlohy v několika odstavcích nepůsobí dobře. Pokud máš, attylloe, problém se jmény, není problém využít už existující, ale jde to udělat i decentněji. Nabízí se například varianta mírné úpravy známého jména, které sice jasně naznačí, odkud vítr vane, ale není to až tak okaté. "Lord Voldemort" by tak klidně mohl vystupovat jako "Lord Voremor", případně se změnou titulu třeba jako "Sir". "Celeborn" by se mohl změnit na "Tereborna" ("Teleborn" by asi nepůsobilo moc dobře). ;)
A tak dál a tak podobně. Obecně se na nedostatečnou fantazii doporučují některé generátory jmen, ty se s trochou hledání a štěstí už snad běžně nachází ve spárech internetu, ale občas si lze vystačit i s jednoduchými hříčkami, když například vzpomenu mého oblíbeného pobřežního kouzelníka jménem "Kohraal".


Ikonka uživatele attylloe    [pošta] NEW     20:34:46 29.03.2015
Toto hrané nikdy nebylo, je to pouze historie. Dnes je Žira na 20. úrovni a některé z těchto informací stále ještě neví. Každopádně děkuji za připomínky, s některými nesouhlasím, jiné jsou k věci. Inspirace jinými fantasy díly je hlavně z toho důvodu, že nejsem schopen vymýšlet mnoho jmen najednou, tak je prostě ukradnu. To o tom temném pánovi, to je jiná věc, je to samozřejmě dětinské, ale je to věc, která se týká Žiry a je to vzato směrem k ní, ve skutečnosti to není nic jiného, než nějaký čaroděj, řekněme možná i docela mocný, který má velké ego, ta návaznost na Harryho Pottera, to byl prostě jen vtip, hodilo se mi to tam, jelikož jsem již použil to jméno. Ale každopádně vidím, že to není dokonalé a dávám to sem hlavně proto, abych měl příště lepší historii mé postavy. Jelikož jako PJ vždy vyžaduji historii rozdělenou na 3 části(z pohledu postavy, doplnění informací pro PJ, které postava vůbec neví a veřejnou část, jakožto popis postavy pro hráče.), tak to tam samozřejmě také musím nějak zakomponovat, ale pokusím se to příště dělat rozumněji. A nakonec, popis těch vedlejších postav je taky zejména proto, že ve hře třeba ještě někdy budou vystupovat, tím nemyslím samozřejmě ty mrtvé.

Ikonka uživatele Ascella    [pošta] NEW     16:26:28 29.03.2015
Tentokrát bohužel příliš chválit nemůžu. Ano, vždycky ráda vidím, jak se hraje jinde, jaké příběhy ostatní vypráví a prožívají a za to má autor můj dík. I za odvahu jít se svými zápisky na veřejnost a jsem za to ráda. Bez toho abychom dostali zpětnou vazbu od nezaujatých lidí zvenčí, často nejsme schopni se zlepšit, ustrneme ve stereotypu, o čemž jsem se na vlastní kůži přesvědčila :-) Takže díky za zveřejnění a rozhodně v tom pokračuj.

Dlouho jsem váhala, jak k dílu přistoupit. Tváří se „literárně“, ale současně jde o herní doplněk, zápisky ze hry, které je nutné hodnotit úplně jinak. Jako literární útvar to selhalo, jako zápis postavy je to přijatelné a kdyby s něčím podobným přišel někdo z mých hráčů, byla bych za to ráda (byť bychom samozřejmě podrobnosti museli společnými silami změnit). Nakonec jsem se rozhodla hodnotit „na pomezí“, vzít v úvahu obsah, herní aspekty, ale přihlédnout i k literárním kvalitám, především čtivosti, o kterou by se měl snažit každý autor, pokud publikuje veřejně a nejen „jen pro sebe“ jako třeba já u stolu Co se stalo…
Poznámka na okraj pro autora – kurzíva zde funguje formou tagů. Prosté zkopírování z textového editoru nezkopíruje nastavení písma a to se dodává tagama. Buď o tom chce informovat redaktora, který dílo otaguje, nebo to uděláš sám, čímž šetříš práci redakci a výsledek vypadá přesně, jak si přeješ. Doporučuju mrknout na nějaké základy html, osobně jsem si tu v zásadě vystačila se třemi čtyřmi tagy, frajeřinky typu tabulek jsou jen tak pro zpestření.

Postava – jde to, má zázemí, motivace, historii, tajemství, charakter.
Obsah dobrodružství – pochopitelně každý máme svůj styl a každému vyhovuje něco jiného, ale pokud je to vskutku hrané, nikoli zázemí na úvod, přijde mi to velmi manipulované, účelové. A hrubé. Osobně si moc neumím představit, že by s touto družinou delší dobu vydržela hráčka citlivější povahy. Příběh je prostý až dětinský/pubertální, ale to je bohužel velmi častým jevem i mezi dospělými hráči, je to jistá herní nevyzrálost, nebo spíš neschopnost vytvořit něco komplikovanějšího, osobitého. Ve hře to není na škodu, důležité je, že se všichni zúčastnění baví, číst to mě však nebaví :-/ Používání temných pánů a herní reálie světa doslova převzaté ze známých fantasy, to je trapné a ubohé (nebo jsem na to velmi háklivá).
Čtivost – mizerná. Špatné skloňování či přímo větné členy a nějakou tu chybku bych odpustila, to se stane skoro každému. Ale jak stylistika, tak děj je neucelený, ono přeskakování první a třetí osoby je zmatečné a ani kurzíva by tomu nepomohla nějak zásadně, lepší by bylo vše jednou osobou či se k vysvětlení dostat v průběhu děje. Když mluvila vznešená elfka, tak ani nedokončila větu a už se přeskakovalo na vysvětlování. Popisovat všechny účastníky věznění a mučení je zbytečné, pokud v příběhu dále neměli žádný význam. Nadbytečná informace pro nezúčastněného čtenáře. Informace to chce dávkovat postupně a vše musí mít svůj význam, pokud prostě za chvíli umřou nebo se dále nevyskytují, není třeba jejich historii sáhodlouze popisovat. Význam to mělo snad pouze u drogisty. Rádobyvtipné poznámky o tátovi úchylovi a spol. také čtivosti nepřidávají, jsou nadbytečné.
Uspěchaný chaos. 1*
Poznámku o inteligenci coby zženštilosti budu brát jako lichotku :-)

Ikonka uživatele attylloe    [pošta] NEW     14:25:31 29.03.2015
Inspirace literární předlohou je jasná, ta je dána tím, že neumím sám vymýšlet jména, tak se raději inspiruji jinde. Inspirace Harrym Potterem byla spíš pro srandu.
Omlouvám se, původně jsem měl oddělené věci kurzívou a ona tady asi nefunguje, to jsem nevěděl. Takhle to opravdu vypadá krapet zmateně. Takže bylo jasně patrné, kde je Žiřin příběh a kde je jen doplnění informací. Zrovna to, co jsi napsal, je typický příklad. půlka měla být kurzívou a půlka normálně.

Ikonka uživatele Sccion    [pošta] reputace: 1
Ascella: +1
NEW     11:55:23 29.03.2015

Tato historie postavy je svým způsobem spíše popisem dobrodružství, i přestože je zachycen vývoj charakteru již od raného mládí. Osobně si myslím, když pomyslím na to, jak vypadala samotná hra, že postava byla velmi dobře zahrána, přinejmenším co se motivace a charakteru týče. Vlastně je to skoro až vzorové - postava má jasný potenciál hrdiny, je odlišná, v určitém směru i vyvolená, má za sebou životní trauma a cíl, který hodlá naplnit. Z herního hlediska jednoznačně dobře uchopený materiál. Reference na různé další již známé literární předlohy (Pán prstenů, Harry Potter, Eragon) mohou místy působit trochu zvláštně, ale opět když si je člověk představí v herní situaci, jsou vcelku pochopitelné.

Trochu proto zamrzí literární stránka textu, která není uchopena úplně nejlépe. Ono z jedné strany je to pochopitelné, popsat herní situace, které skutečně proběhly a zároveň jim dodat literární náboj, není jednoduché. Tím spíš, že si autor vlastně takřka nemůže vymýšlet, protože tím by vlastně popřel účel textu, který je popisem herní postavy. Není to otázkou gramatiky, ta je snad až na malé výjimky v pořádku. Problém malé čtivosti bych popsal na dvou případech:

• Nedržení vypravěčské formy.
Hned v prvním odstavci je to nejlépe patrné. Forma vyprávění často skáče z popisu třetí osoby do první a naopak. To je něco, čemu je pokud možno se vyhnout za každou cenu. Platí, že je nejvhodnější si vybrat jednu formu a té se buď držet až do konce vyprávění, nebo sice změnit, ale v tom případě jasně odlišit text, u kterého dochází ke změně.
Jen pro příklad, kde to opravdu drhne:
"Proč mi na záda vytetovali mapu, to je mi velikou záhadou. Mapu ve skutečnosti Žiře vůbec nevytetovali její rodiče,..."

Toto je případ, kdy by vyprávění mohlo zůstat v "ich" formě, protože Žira si mohla být vědoma toho, kdo jí na záda tetování nechal udělat. Vysvětlování toho, co za tetováním stojí navíc mohlo být literárně odsunuto až na závěr vyprávění a naopak využít toho, že vypravěčka po celou dobu vlastně nevěděla, o co pronásledovatelům jde.

• Značné příběhové odbočky.
To je problém, který úzce souvisí s mou předchozí výtkou. Vzhledem k tomu, že většinu textu k nám promlouvá hrdinka, neměla by prozrazovat informace, které sama neví. Působí pak trochu zvláštně, že každé postavě, kterou potká, je potom věnováno podrobné vysvětlení jejího původu. Záměr je pochopitelný a zdál by se rozumný, ale literárně moc nefunguje. Už jen proto, že pokud jde například o popis "temné" družiny, tak je mu věnováno skutečně hodně prostoru a přesto jen o pár odstavců níže náhle všichni umírají, aniž by vlastně do příběhu nějak významněji zasáhli.

Další věcí, které bych doporučil se při podobném popisu vyhnout, je vkládání výrazů, které se používají herně - že zlý kouzelník má "obrovskou inteligenci" odkazuje doslova na vysokou herní hodnotu, ale působí to poněkud uměle. Mučit později lidi proto, aby uznali, že on je inteligentnější je skoro až vtipné, ale spíš by to vypovídalo o určité hlouposti kouzelníka. Taktéž kroll, který považuje "vysokou inteligenci" za zženštilost, není vhodně pojato.

Celkově vzato, pokud bychom hodnotili v rámci žánru, tj. historií postav, jedná se až na zmíněné nedostatky na mírně nadprůměrný počin - jak jsem zmínil na počátku, za postavou je zjevné použití a popsané situace odpovídají herním příběhům. Úskalí toho je, že ne vždy jsou situace řešeny vzorově hrdinně, jak bychom od literárních postav mohli očekávat. Pro čtivost samotnou jsou však mnou zmíněné nedostatky poměrně závažné, takže pokud se jedná o literární zpracování, bylo by hodnocení přece jen nižší.




Soutěže
O Hlavu Zlatého Draka


News
Aktuality
Novinky
Bugfix


Vzhled
Family Silver
Historic
Simple Ancient Dark
Simple Ancient Light
Simple Evolved Dark
Simple Evolved Light
Timmothy Gold


Komunikace
0 přihlášených uživatelů
 
Chat (1 online)
Moudrá Sova
Fórum
Ankety


Control
Registrace
Nick:
Heslo:
 
Zapomněl jsem heslo


Doupě jinde
Na PragoConu
last.fm
Facebook

Vygenerováno za 0.098173141479492 sekund.
© 2002 - 2009 Almad a James Timqui, design © 2002 by Almad.
DrD, Dračí doupě a Altar jsou ochranné známky společnosti ALTAR
Všechna práva vyhrazena. Žádná část těchto stránek nesmí být reprodukována, publikována ani jinak
využita bez svolení Redakce serveru DraciDoupe.cz nebo svolení autorů jednotlivých příspěvků.
Novinky je možné sledovat pomocí RSS kanálu. Toto je verze 1.
Verze 2 je v přípravě a vývoj můžete sledovat na informačních stránkách