www.Dracidoupe.cz


Články & Eseje



Edoras město mnoha tváří

Příprava pro tisk (tisknuto 2464x)
Autor:Dart
Přidáno: 13:31:21 28.11.2014
Hlasovalo: 4

Anotace: Povídka o městě a postavách, které májí i své zákoutí...

Když jsem přicestoval do tohoto města, přišlo mi vše tady jako pohádka. Všude bylo dostatek zboží a jídla a nakonec se zde vlastně odehrávala spousta lidských osudů, které se navzájem proplétaly jako nitky pavučin a vzájemně se uvrhovaly do situací, které se jen těžko rozplétaly. Přijel jsem vozem, mno vozem, byla to spíše dřevěná klec na kolečkách zapřažená za dva tažné koně. A co hůř, měl jsem spoutané ruce, které ještě nedávno třímaly sekeru a štít a kryly můj zrzavý vous tak, že ten kdo ho zahlédl, byl do vteřiny uvržen do věčnosti a jeho tělo se ve dvou kusech válelo na zemi v kaluži krve. Hrozně rád jsem používal ty seky přímo na hruď nepřítele. Sekera vždy nacházela svůj cíl, u krolla to bylo koleno, u hobita krásně udělaná pěšinka čepelí sekyry uprostřed hlavy. „Ehm nechal jsem se unést“. No prostě a jednoduše bylo to k nevíře, jak jsem byl dobrý.

Vyložili mě a tu ostatní lidskou verbež uprostřed jakéhosi prostranství, kde byl všude cítit zápach plísně, spálené kůže a celkově lidé dost zapáchají. Snažil jsem se jim to cestou naznačit, ale moje poznámky se nesetkaly s očekávanou reakcí. Nevím, co na těch bičích vidí, ani ostatním se to moc nelíbilo. Klec, kde mě pak ubytovali, byla dost nepohodlná, špatně se v ní spalo, a aby to nebylo všechno, musel jsem poslouchat ty smraďochy kolem, jak pořád naříkají a prosí o různé nesmysly. Tak jsem tedy čekal asi tři dny. Nikomu se nepozdávalo si mě koupit. Jedni hledali urostlé siláky a těm, které bych zajímal jako slušný otrok pro všechno, jsem připadal asi trochu málo komunikativní. „No což, však ono to nějak dopadne“, pomyslel jsem si a koukal, kolik jich dnes pojde hlady, či co se ještě bude dít.

Takhle si snídám, jako každý den v kleci to málo, co se naskytlo a koukám, že na otročí trh zavítaly i známé tváře. Hned jsem plivl jejich směrem, snad abych je upozornil na mou maličkost. „Hurá, všimli si mě!“ Chvíli koukali kolem, a pak ukázali na mě. Jeden z těch smradlavých hlídačů ke mně přistoupil a vytáhl z klece. „No konečně jsem venku, a kde se tu berete vy?“, zeptal jsem se krolla Bergena a elfího mnicha Kerina. Ale odpověď se celkem čekaně dostavila z batohu Bergena. Bylo to to malé všetečné stvoření pod ochranou toho přerostlíka. „Jak jen jí to říkali? Není to snad šotčice Effinie?“ Byla a hned spustila ten svůj štiplavý tón o něčem, jako že jsem nějaký druh sudokopytníka a podělám, na co přijdu a tak dál, kdo by jí poslouchal. Nikomu se nechtělo viditelně čekat, až skončí ta nekonečná šotčí řeč na mou osobu, tak Bergen vzal konec mého řetězu, který byl přikován obručí k mému krku a strážci vyplatil pár mincí za mou maličkost. Pak mi oznámil, že jsem jeho sluhou a odvedl mě do hodně vzdáleného domu, kde konečně po okřiknutí Bergena ta malá věc ztichla. Mnich se zatím cestou odpojil a zamířil si to někam na kopeček ke svému strýci. Dostal jsem slušné šaty a byl mi sundán otrocký řetěz z krku. Mělo to však i menší nepříjemnost, jelikož se Bergen rozhodl, při své vysoké inteligenci, si mě označit cejchem, tak aby bylo jasné, komu teď patřím. Mým úkolem bylo otevírat dveře, alespoň jsem k tomuto závěru dospěl svým rozhodnutím. Bergen se nějak tímto nezatěžoval. Podle všeho ten přerostlík přišel k penězům a k tomuto domu, stejně jako ta šotčice ke svému stromu v klášterních zahradách, kde se po svém barvitém vyprávění usadila a seznámila s různou havětí žijící kolem. „Nu což, kdo by jí bydlení mezi pavouky záviděl?“, ušklíbl jsem se a začal prohledávat nový domov s nadějí, že po bývalých majitelích naleznu nějakou tu zbraň. Nu nepovedlo se, a tak jsme se vydali na pochůzku městem, jako nic neplánující občané s dobrými úmysly.

Zapadli jsme do nedalekého hostince, kde už Bergen měl nejspíše domluvenou schůzku s nějakým dědou a elfákem. Byl to starý vetchý shrbený muž, kterému se nevím proč, začalo přezdívat KáDéčko, nebo-li kouzelný dědeček a nějací moc nenápadní postávající pohůnci kolem. „Nu což aspoň trochu jako u nás doma“, a poručil jsem si pivo. Sotva jsem ho stihl dopít, už Bergen natěšen, že může nejspíš vydělat nějaké peníze, mě vytáhl ven, kousek odtud k místní kovárně. Bergen řekl, že bude mluvit jen on a že kováři musíme domluvit. Tak se taky stalo, Bergen zabušil na dveře kovárny a zatím co já jsem postával kolem opíraje se o stěnu protějšího domu a sledujíc okolí, Bergen vyřídil vzkaz tomu urostlému kováři. Ten to nechápavě nejspíše přijal a Bergen spokojen s výsledkem mě doprovodil k němu domů.

Však ještě téhož dne po setmění někdo klepe na dveře. Šel jsem tedy otevřít, jak se nejspíše ode mne očekávalo a vpustil jsem dovnitř toho mnicha Kerina. Nesl nějakou zprávu od svého strýce. Prý o nás slyšel právě od Kerina a měl by pro nás nějakou prácičku, která nepočká. „Vždycky to byl kecal“, řekl jsem ironickým tónem v hlase. Bergen se jen ušklíbl a souhlasným pokývnutím vyrazil do kláštera na kopečku s malou zastávkou u stromu, kde bydlela ta otravná šotčice. Následoval jsem ho asi jen ze zvědavosti. Když jsme konečně dorazili na kopec a že to není zrovna nízko, spatřil jsem vysoké budovy se spoustou věží, které předčil snad jen vysoký kamenný most přes roklinku, na jejímž dně protékala říčka. Most končil na protějším kopci a spojoval obě části města. Byl to dech beroucí pohled z ptačí perspektivy na pomalu usínající město.

Strýc mnicha Kerina byl elfí muž středních let, který byl oděn ve velmi zdobený a honosný šat a jeho služebnictvo a mniši byli oděni ve stejnokroji s vyšitými symboly jeho rodiny. Dle toho co jsem pochopil za tak krátký čas, byl strýc Kerina vyznavačem dračí víry a byl hlavou jedné z nejmocnějších rodin ve městě. Představil se nám jako senátor města a posadil nás do velké jednací síně se spoustou dobrého jídla. Pro bývalého otroka to byla konečně vítaná změna. Hned jsem se pořádně přejedl a napil, kdo ví, kdy bude zase taková příležitost.

Strýc rodiny Vanderkých nás požádal o pomoc, prý nás tu ve městě ještě nikdo nezná a tak by pro nás neměl být problém, tento drobný úkol splnit. Za to nám nabídl budoucí spolupráci a slušných pár zlaťáků. Stejně nebylo co dělat a Bergen a ostatní byli pro, tak jsem taky kývnul. Plán byl jasný, najít a doručit strýci Vanderskému jakési účetní poznámky, které jsou uschovány v nějakém lehce střeženém domě ve čtvrti Surviských, což je zase další rodina ve městě. Kde se ten dům nachází, se prý dozvíme od dalšího člověka v místní aréně gladiátorů. Přesunuli jsme se v plné polní, což znamenalo u Bergena jeden a půl ruční meč, štít a bágl plný všelijakého harampádí a u ostatních to nebylo o mnoho jiné. Ani já nezůstal pozadu, vzal jsem si jídlo a své šaty, což bylo asi vše, co jsem měl a vykročil za ostatními za dobrodružstvím. Když jsme dorazili do arény, nikdo na první pohled už tam tak pozdě nebyl. Pospával tam jen znuděný elf středních let, kterého náš příchod probudil a nenápadně pokukoval za roh arény po náhodném usměvavém vyšším kolemjdoucím muži. Doporučil naší skupině, odložit zde zbraně a vypůjčit si jen nějaké lehce uschovatelné nože tak, aby nás při každém kroku neprohledávali strážní, zda-li máme gleity či pověření nosit zbraně. No mně to bylo celkem jedno, tak jsem sbalil nějakou jednoruční sekerečku a čekal co dál. Elfí muž nám dal kontakt na strážného, který zná adresu domu, kde se podle všeho ukrývali ty strýcovy pergameny či co to bylo. Měli jsme nenápadně kontaktovat patřičnou hlídku a jít do akce. Jenže ono se to řekne kontaktovat stráž před půl nocí ve složení tak divné skupinky. Trvalo dost dlouho, než se mi podařilo sdělit ostatním své pochybnosti o tomto plánu a mezitím jsme došli až k severní bráně, kde se daný loajálný strážný věnoval hraní karet s ostatními z hlídky. Nechtěl jsem zbytečně dál polemizovat o tom, co ten kroll se šotkem a elfem vymysleli, tak jsem se zašil v blízké tmavé ulici a sledoval, co se bude dít. A dělo se. Kromě toho, že jsem se omylem opřel o nějakého chudáka, co tam asi spal opřený o zeď ve stoje a hned na to utekl, tato podivná skupinka se začala producírovat kolem brány tak, aby upoutala na sebe pozornost. Chvilku asi půl hodiny tam něco dělali, až nakonec jeden z nich vyšel. Měli štěstí, že to byl nejspíš ten pravý, protože to byl už od začátku špatný plán, proto jsem se ho také neúčastnil. Měli více štěstí než rozumu, taky jsem jim to patřičně zdůraznil, ale podařilo se jim získat adresu, tak jsem je následoval dál. Kolem třetí hodiny raní jsme byli na místě. Byl jsem už slušně unavený a modlil se, aby to bylo už za námi, to jídlo a pití i trpaslíka dost zmůže a také je přece velice těžké, udržet se zpátky, když se někde objeví smraďoch v brnění s tím svým povýšeným výrazem ve tváři. No co už, jde se na věc a vykročil jsem do spletitých ulic čtvrtě, kde se v jejím nitru ukrýval náš cíl výpravy. Všude kolem bylo ticho, jen čas od času cosi zašramotilo na střeše blízkého domu. Šotčice Effínie se potichu přikradla ke kamennému plotu řadového domku a potichu vyšplhala na strom. Ze stromu seskočila na dvůr a přikradla se až do okna domu. My ostatní zatím zcela nenápadně postávali v ulici jako by nic. Šotčice zmizela někde v útrobách domu. Chvíli se nic nedělo a tak se Kerin rozhodl, že občíhne situaci sám. Jelikož neměl na to se dostat k domu nepozorovaně sám, vyslal svou kočku. Ta se hbitě dostala ke dveřím domu a probudila hlídacího psa, který u nich spal. Pes začal štěkat a vrčet, až probudil spícího muže uvnitř domu. Ten rozmrzele vyhodil psa na dvůr a šel zase spát. Pes, který byl teď na dvoře, štěkal na vše, co se pohnulo, takže úžasný plán Kerina s kočkou vzal za své a kočka se musela stáhnout z dosahu.

Bylo více než jasné, že už budu muset převzít iniciativu, tak jsem vymyslel plán, že se budu potulovat kolem a popřípadě strhnu pozornost na sebe a ostatní zatím vyřeší problém toho domu. Psa se jim nakonec podařilo chytře zneškodnit zavřením dveří do předsíně za hlavním vstupem. Zatím co Bergen z ničeho nic zmizel a vlezl v tichosti do domu, kde se připojil k šotčici Effinii a tam zneškodňoval polo probuzené obyvatele domu, já jsem vykonával tu nejdůležitější práci venku. Hlídal jsem, jestli někdo nejde. Tak trochu jsem nezachytil nejspíš ten okamžik, kdy někdo kolem vás projde tmavou uličkou či co, tak či tak ten plán měl jisté chyby. Sotva vyběhl Bergen z domu, začali jej pronásledovat nějací místní pobudové. Bergen utíkal, co mu síly stačily, a zmizel na prvním schodišti v podloubí domu. Pak jsem toho chudáka viděl, jak skáče po střechách domů. Bylo jasné, že je třeba něco udělat, tak jsem se v rychlosti domluvil s mnichem Kerinem, že se rozdělíme a každý se vytratíme ze čtvrti svým způsobem. Tak trochu jsem doufal, že Bergen unikne, přece jen asi měl ty lejstra u sebe a o šotkovi jsem nepřemýšlel, každý se musí o sebe umět postarat sám.

Bylo už dost pozdě, když jsem opustil čtvrť a tak jsem se klidnějším tempem prošel až k Bergenově novému domu. Nebyl ještě doma, tak jsem se šel opláchnout, a protože už skoro svítalo, šel jsem spát. Asi o hodinu později mě probudilo skřípaní dveří, to když Bergen ještě udýchán a znaven noční příhodou přišel domů. Něco zamumlal a šel si taky lehnout. Byl jsem rád, že to zvládl a že má ty spisy, strýc nás určitě pochválí za naše úsilí a slušně odmění. „Nu což, to bude ale hezký další den.“

Konec

Autor: Dart


Hlasování

Hlasování u tohoto příspěvku bylo uzavřeno.

Vidět hlasování jednotlivých uživatelů mohou vidět pouze přihlášení uživatelé.

Diskuze

Pro přidání příspěvku do diskuze se musíte přihlásit.

příspěvků. Řadit podle .
Počet zobrazených příspěvků: 1-3 / 3
Ikonka uživatele Ascella    [pošta] reputace: 1
Sccion: +1
NEW     6:38:56 02.12.2014
Jů, nefalšovaná kronika! To mám radost, že se po dlouhé době objevil příspěvek takovéto sorty. Kroniky já ráda, a vůbec, všelijaká nahlédnutí do cizích her, od způsobu vedení hry, hráčsého řešení po předávané příběhy.
Když si přečtu toto, napadá mne především "ještě, že mám svou družinu a ne tuhle bandu budižkničemů", je ze zápisků cítit, že hráči si hru užili, byla legrace a tak, ale... no, PJovat bych jim fakt nechtěla, tak nesehraná banda každý za sebe nemůže řešit detektivky, kde se vyžaduje nenápadnost, pátrání, spolupráce...je jasné, že to skončí fiaskem. A pokud ne, pokud nějakým řízením "osudu" je mise splněna.... nu, pokud to všechny baví...

Z hlediska čtenářského je to chaos. Myslím, že mé dedukční schopnosti nejsou z nejhorších, ale občas jse se v textu ztrácela. Je to kronika se všemi klady a zápory, takže z literárního hlediska jen těžko hodnotitelná, na vyprávění by to rozhodně chtělo zapracovat, předat čtenáři podstatné informace, nepodstatné vypustit, trochu si pohrát s formulacemi vět, plynulostí a gradací textu. Prostě ne "jen" kronika, ale vyprávění prožitého příběhu se vším všudy.

Děkuji za nahlédutí.

Ikonka uživatele Plž    [pošta] reputace: 1
Sccion: +1
NEW     12:55:38 01.12.2014
Nebudu se vyjadřovat ke stylu a češtině ale podívám se více na možná úskalí obsahu.

Družina tedy Bergen, Kerin a Effinie si kupují trpaslíka jako otroka. Na jednu stranu se k němu chovají jako k dalšímu dobrodruhovi v družině, berou ho ke strýci jí s nimi za stolem, na stranu druhou ho ale označí cejchem a nedají mu ani sekeru. Podivné rozporuplné chování.

Strýc rodiny Vanderských sám jim zadává úkol proti druhé rodině města asi aby tak mohl zdůraznit a přibít svoje jméno na bránu, že to byl zrovna on. To že jim to zadá je jen důvěra v příbuzného, protože jinak družinu nezná a kdyby někdo z nich šel tuhle informaci prodat dál asi by s tím nic nepodnikl. Navíc sám jim dává kontakt dále na dalšího "elfa" a ten zase dál až se konečně dozví kde a co. Tedy máme další dva lidi, které mohou zcela neznámí dobrodruhové prásknout protistraně, takže jsou asi více než postradatelní.

Trpaslík když tento příběh vypráví tak bych mu nevěřil ani nos mezi očima. Jmenuje, což znamená, že chce očernit někoho a nebo si je příliš jist svým životem, protože v řadách posluchačů může být kdokoliv, například člen jedné nebo druhé rodiny a ani jednomu z nich nebudou jeho slova znít zrovna lahodně. Popisuje de fakto zlodějinu což zase může být velmi zajímavý artikl pro stráže a případnou odměnu za jeho hlavu a navíc má přeci znamení otroka což sám přiznává.

Já jako dobrodruh a posluchač příběhu bych se před tímto trpaslíkem měl hodně na pozoru a nevím jestli bych chtěl strávit noc pod jednou střechou s takovým chodícím problémem.

Dobrodruh Plž

PS: a neberte mě příliš vážně

Ikonka uživatele Sccion    [pošta] NEW     13:31:21 28.11.2014

Máme tu nový popis krátkého dobrodružství, u kterého si ani není těžké představit, že se skutečně odehrálo a pro čtenáře/hráče se může jednat i o malou ukázku, "jak se hraje jinde".

Stejně tak není příliš zatěžko uvěřit, že toto je historka, kterou trpaslík vypráví v nejbližší hospodě dalším dobrodruhům, aby se blýskl svou poslední akcí. V textu samém jsou pasáže, které odkazují na vypravěčův charakter a tak si můžeme představit cynického, mírně obhroublého trpaslíka, který si již v životě něčím prošel a jen tak něco ho nerozhází. Má svou důstojnost, ale priority jsou pragmaticky srovnané.

Příběh je poměrně prostý, dozvídáme se stručnou historii, připojení ke skupině, naverbování k úkolu, předběžné přípravy, samotnou akci a její závěr. Nejedná se o nic heroického, což ale není nutně na škodu. Nakonec každý dobrodruh má i "obyčejné dny".

Co trochu zamrzí je absence náboje. Text je ryze informativní, skládá jednotlivé informace za sebou a chybí v něm nějaká zásadní gradace. Z jedné strany máme velice detailní pohled na prostředí při přijetí úkolu, včetně tak "obyčejných" pasáží, jako je například část, kdy ve třech větách hrdina vstává a otvírá dveře, a na druhé straně vlastně jen jeden poněkud stručný odstavec věnující se samotné akci, u které by naopak mohlo být očekáváno, že to bude ten hlavní bod vyprávění. On i reálný vypravěč, když má promluvit o svých příhodách, by si vybral jen to podstatné, případně jen to, co bych chtěl sdělit. V momentě, kdy zabíhá do zdlouhavých detailů, začíná nudit své obecenstvo a přiznejme si, že podobné příběhy se vypráví především právě pro pobavení posluchačů.

Zkrátka zde došlo k ne zcela šťastnému propojení prvků. Pro popis dobrodružství by bylo lepší zachovat formální popisnou mluvu, která by kupříkladu občas mohla být narušena krátkými dialogy účastníků dobrodružství. Naopak pro využití osoby vypravěče by bylo vhodnější popsat jen samotnou akci, ve které by mohl naplno vyniknout charakter vypravěče, který by nešetřil štiplavými poznámkami a napínal posluchače až do samého závěru, případně by si nějakou tu situaci i mírně dokořenil podle svého.

Je dobrou stránkou díla, že po celou dobu se drží pouze ve vymezeném typu vyprávění, vše je od začátku do konce vyprávěno pouze z perspektivy vypravěče a když o nějaké události neví, nedozvíme se nic ani my. Je pravda, že formálně je tam i několik zvláštností, například že při vyprávění z první osoby je zbytečná přímá řeč v uvozovkách ("Ehm nechal jsem se unést", apod.), přičemž když už je použita, je vhodnější ji zcela oddělit od zbylého textu vlastním odstavcem.

Sarkasmus a ironii je v podobném popisném díle lepší zcela vynechat, a nebo použít rovnou blbuvzdornou formu a za poznámku takového druhu napsat třeba, "... podotkl jsem sarkasticky", atd.




Soutěže
O Hlavu Zlatého Draka


News
Aktuality
Novinky
Bugfix


Vzhled
Family Silver
Historic
Simple Ancient Dark
Simple Ancient Light
Simple Evolved Dark
Simple Evolved Light
Timmothy Gold


Komunikace
0 přihlášených uživatelů
 
Chat (0 online)
Moudrá Sova
Fórum
Ankety


Control
Registrace
Nick:
Heslo:
 
Zapomněl jsem heslo


Doupě jinde
Na PragoConu
last.fm
Facebook

Vygenerováno za 0.021767139434814 sekund.
© 2002 - 2009 Almad a James Timqui, design © 2002 by Almad.
DrD, Dračí doupě a Altar jsou ochranné známky společnosti ALTAR
Všechna práva vyhrazena. Žádná část těchto stránek nesmí být reprodukována, publikována ani jinak
využita bez svolení Redakce serveru DraciDoupe.cz nebo svolení autorů jednotlivých příspěvků.
Novinky je možné sledovat pomocí RSS kanálu. Toto je verze 1.
Verze 2 je v přípravě a vývoj můžete sledovat na informačních stránkách