O Irwë a Claudrien
| Autor: | morgast2 |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 7 |
Momentálně jsme v elfské osadě Tríghil. Nedávno naše hlídka v lese našla člověka, byl celý zjizvený a dehydrovaný. Na první pohled bylo vidět, že si ten chudák prošel peklem, nikdo z něj nikdy nedostal, kdo je či proč ho mučili. Umístili jsme ho tedy do vedlejší osady Endulie, kde byl pečovatelský dům. Tam si jeho bláznivé příběhy zapisoval lidský spisovatel Glorie, který mu věnoval celý svůj život.
Kapitola 1; Setkání se s mužem mého osudu
Měl jsem vcelku dobrý den, místím elfům jsem prodal pár knih a byl jsem na cestě do dalšího města, jak to u mě bývá zvykem. Když jsem se rozloučil s elfy a vyšel z vesnice, potkal jsem eskortu jdoucí z mého cílového města. Jednalo se o kněze a dva elfy, kteří nesli na nosítkách osobu, která mi změnila život. Jak jsem se dozvěděl, původně se jednalo o Orka, jenže to co z něj bylo teď, to nepopíše dokonale ani můj věhlasný um. Jestli na sobě měl kus své původní kůže pak to byl zázrak. Tolik jizev na jednom muži jsem nikdy neviděl. Kdybyste tyhle jizvy začali dělat lidským válečníkům, jsem si jist že s poslední jizvou byste zabili posledního člena královské gardy. Při průchodu hlavní branou se dokonce jeden ze strážných pozvracel, když viděl co nesou na nosítkách. Všichni viděli hnus a škodu při pohledu na toho válečníka, já jsem ovšem viděl mou budoucnost. Ten člověk toho musel zažít tolik, že kdyby se mi to podařilo vše sepsat, do konce života bych nemusel nic dělat. Jak to tak vypadá, v této vesnici se ještě chvíli zdržím.
Kapitola 2; Velká trojce, aneb když jde o tajemství
Trvalo to šest dní než s námi začal ten chudák komunikovat. Mezitím ležel v místním pečovatelském domě, kde se o něj starali kněží a druidi. A pak najednou, zničehonic promluvil. Všem přítomným přeběhl mráz po zádech. Druidi věděli že zanedlouho bude schopen promluvit a tak dali vědět starostovi, který nechal zavolat překladatele pro orkský jazyk. Záhadný muž však nepromluvil orkskou, ba ani obecnou řečí. Promluvil jazykem Äde-Lo-This, prastarým jazykem prvních elfů. Na ruce vám mohou chybět až dva prsty k tomu, abyste dokázali napočítat elfy, kteří pamatují dávné časy. Touto řečí hovoří vzdělaní elfové a pouze blízcí přátelé elfů, jelikož jsou pomocí této řeči zapsána nejmocnější kouzla a historie, která přesahuje rámec lidského chápání. Netrvalo dlouho, snad pět minut a v místnosti byl starosta, dva bardi, historik, jeden z nejmocnějších elfích mágů a dva strážci nějakého tajemství nebo čeho, to mi nebylo nikdy vysvětleno. Každopádně z lidí co se dokázali tak narychlo dostavit vyzařovala taková aura, že i já, prostý člověk bez jakékoliv znalosti magie, jsem z nich cítil moc a magii. Po chvíli mágova nesrozumitelného mumlání a malování jsem i já pochopil, že místnost je nyní chráněna proti veškerým vnějším, vlivům včetně magie. A tak započal výslech onoho muže.
Kapitola 3; Seznámení se s Kros-Thäkem
Nejprve se ho ptali na jeho jméno a původ. Řekl, že se jmenuje Kros-Thäk, což v prastaré řeči znamená něco jako Posel Boží. Říkal že pochází z vyvolené rodiny orků. Prý k nim jednou došly dvě elfky v hábitech vyšívaných na motivy časů, kdy ještě orkové byli necivilizovaní. Promluvili s jeho rodiči řečí orků a pak si ho odvedli na nějaký ostrov. Jako malý tam měl dost kamarádů, staralo se o něj mnoho služebnictva a byl vychováván jako princ. Když dovršil desátého roku, byl odveden do tábora na jednom konci ostrova a spolu s dalšími byl předveden před paní oné části ostrova. Představila se jim jako Claudrien, paní hvězd, jež nad všemi bdí. Ve chvíli kdy toto začal vyprávět, jednomu ze strážců se udělalo nevolno a bylo na něm vidět, že je velice rozrušen. A pak pokračoval…
Kapitola 4; Sudba Kros-Thäka
„Vítejte v táboře hvězd. V srdci každého z vás vidím světlo, až projdete výcvikem, bude z vás elita a budete posláni do světa, abyste ho udělali lepším místem. Výcvik bude trvat ještě dvacet let, potom budete připraveni na boj se zlem a tak bude započata vaše cesta do ráje.“ Tohle jsou prý slova, která jim řekla Claudrien. Po dobu dalších Pěti let se jim dostávalo luxusu hodného králů. Užívali si blahobytu a radostně se nechávali obskakovat služebnictvem. To však mělo brzo skončit…
Kapitola 5; 15ti leté narozeniny
Na patnácté narozeniny byli opět předvoláni před Claudrien. Tehdy to bylo naposled, kdy viděl své kamarády a naposled, kdy miloval Claudrien. Zeptala se jich:
„Tak co, jak se vám to líbilo, žít v ráji?“
Odpověď byla kladná, jak se dalo čekat.
„Jenže si představte, jak se mělo služebnictvo, když plnilo vaše rozkazy, abyste se vy měli krásně. Oni si procházeli peklem. Ve světě kam vás po výcviku pošleme to funguje stejně. Lidé se k sobě neumějí chovat, existuje takzvaná dvorská etiketa kdy je jeden víc než ostatní a lidé trpí. Váš úkol bude se takovýchto lidí zbavit a nastolit pořádek, kde každý bude dělat svojí práci, všichni si budou rovni a každý se bude mít pěkně.“
A děti opět souhlasili.
„A teď se vám ode mě dostane největšímu daru. Naučím vás každého, jak se bránit proti zlu, které můžete potkat, naučím vás, jak vypadá zlo, které lidi využívají k boji a seznámím vás s věcma, které můžete od lidí na onom světě čekat. Budete posly bohů, kteří mají ve světě nastolit mír a řád.“
A tak započalo druhých 15 let.
Kapitola 6; Peklo začíná
Na tuto kapitolu svého života vzpomínal se slzami v očích a s patrným vztekem vůči své pěstounce. To co vyprávěl o dalších dvou letech svého života vám v zájmu všech povím jen velice stručně, jelikož z určitých praktik které Kros-Thäk popisoval se pozvraceli i členové velké Trojce, tedy strážci a mág. Na své patnácté narozeniny se viděli naposled, Ze závěrečné oslavy si je odvedli každého zvlášť a byli umístěny v malých kobkách, beze světla s minimálním příjmem jídla a vody, povětšinou byly donuceni jíst to co zabili. První dva roky svého života byli mučeni běžnými nástroji. O technikách se mi zdají noční můry, takže ty z této knihy záměrně vynechám, snad jen dodat že si myslím, že tento ork je imunní vůči jakémukoliv mučení od obyčejného smrtelníka, naopak by mohl být mučitelem pro krále, jsem si jist že by ze zajatého dokázal vytáhnout vše… Každopádně když si zvykli na mučení od démonů, začala je dalšího půl roku mučit sama Claudriel pomocí magie. Z toho co říkal mohu říct snad jen to že to bylo mučení magické, když bych řekl víc, bylo by to považováno za tu nejčernější magii co kdy byla napsána. Říkal že mučení kleštěmi a ostatními nástroji je lechtání oproti tomu co se dá provést pomocí magie a já mu to věřím. Z ran z mučení se léčil zbylého půl roku. Tomu co říkal pak nikdo z elfů nevěřil, mág povídal že je to nemožné, kdo ví co je na tom pravdy. Za zapsání to ovšem stálo.
Kapitola 7; Neuvěřitelná magie
Po zotavení se z mučení čekal že přijde další ráj, jelikož si byl jistý tím, že poznal peklo. To co zažil byl však teprve začátek. Nyní ho čekala předváděčka démonů. Byl umístěn do sférického průchodu, jenž mu umožnil poznat démonické nestvůry, které se budou běžné v místě jeho působení. Seznámil se tedy jak s běžnými, tak s vzácnými druhy démonů, zjistil co na ně platí, jakým způsobem jsou nebezpeční a jak se projevují. Když prošel jednadvacátým průchodem, střetnul se s Pánem démonů. Inu začal se ptát…
--- Ve svém životě jsem se potkal ještě s jedním orkem jako je Kros-Thäk, ten už se ale s Pánem démonů nesetkal. Těžko říct zda si vymýšlel, nebo magy nechtějí aby se o nich vědělo. ---
Kapitola 8; Příběh o Irwë a Claudrien
„To co ti provádí je strašné i na nás, na démony. Proto ti povím, s kým máš tu čest. Jestliže se z toho dostaneš živej, říkej, že ti tento příběh vyprávěl Yen-lo-Wang.“
Jakmile dořekl tohle, mág zbledl a ti dva se zachvěli. Přestávám věřit tomu, že jsou jen tři z rodu Lo-This. Věřím tomu, že ono tajemství s tím má co dělat, tahle trojce o tom ví daleko víc než přiznává. Ať je to jak chce, příběh pokračoval:
„Víš, zpočátku, když se elfové teprve začali zajímat o magii, byly u toho tyto dvě mimořádně talentované dívky. Samy toho vybádaly mnoho a to co vybádali ostatní se bez problémů naučily během mrknutí oka. Jak čas plynul, obyčejná magie pro ně začala být nudná a ony zjistily, že existuje něco víc než magie. Existují sféry, jsou to něco jako další světy, kde žijeme my, démoni jak nám říkáte. Pronikly tedy i mezi nás a začaly se učit naší magii. Byly tak talentované, že během pár staletí předehnaly i naše nejlepší mágy. Po návratu do vašeho světa byly ale svědky jisté změny. Se smrtí prvního tvora však vznikla víra. Jeho přátelé začali věřit v něco víc, že se jeho duše bude mít dobře jak se u vás říká. Inu vznikla víra, která byla víc než magie. To byla pro tyto děvčata poslední výzva. Když zjistila, že je to opravdu skutečné a pouhá víra může měnit realitu, vyzvaly k boji jednoho slabšího boha. Ten se zjevil a utkal se s nimi v souboji. A tehdy se to stalo, našly něco, co se jim vyrovná a s čím se dobré bojovat. Začaly tedy vymýšlet, jak pomocí magie porazit bohy. Už byly skoro u svého cíle, když najednou začaly přicházet o svou moc. Po několika letech si začaly uvědomovat, že je to díky tělesné schránce, zkrátka je slabá. Našly si tedy dva milence, zplodily děti a své milence ponechali osudu. Když své děti vychovali do nejlepších let, zavraždily je a pomocí rituálů se převtělily do jejich těl. A boj s bohy pokračuje dál. To čím sis prošel a to co z tebe udělaly znamená, že jsi součást jejich dalšího experimentu. Nyní se pokoušejí vyšlechtit takovou rasu, která zničí ve světě víru a spolu s vírou zmizí i jejich jediný nepřítel. Od tebe požadují, abys všem dokázal, že neexistuje věc, se kterou by se nedalo bojovat a všechny věci že jsou racionální."
"A co ostatní, co kamarádi, které jsem měl?"
"Každý kdo přežil má podobný průchod sférami jako ty, přežilo vás však málo, většina se zabila, jelikož nevydrželi mučení nebo tlak sfér."
"A co je s tou… jak se jmenuje? S Irwë?"
"Ta má svůj tábor, stejný jako má Claudrien. Jsou tam však umístěni lidé s temnotou v duši, ti, kteří mají v tom vašem světě zase ukázat, že věřit nemá smysl, že bůh stejně nepomůže. Je to druhá strana mince, druhý extrém ve který doufají, každý tábor je vysazován na jiné kusy světa, aby se vaše efekty nemísily."
"Jak je najdu a jak je můžu zabít?"
* Brutální démonský smích *
"To se ti nikdy nepovede můj malý smrtelníčku. Kolem vašeho světa si vytvořily svou vlastní sféru, ve které jste žili. Sám se tam nedostaneš, a když jo tak tě zabijou pouhým pohledem. Já jsem Pán všech démonů a všech našich démonských světů a ani já nemám odvahu se postavit byť jen jedné z nich."
"Jak…"
"Dost už bylo otázek, teď tě pošlu zpět do vašeho světa a ty mi slib, že vyřídíš vše co jsem ti řekl.“
A tímhle končí vyprávění onoho záhadného orka. Sepsal jsem knihu a víckrát ho již neviděl.
Diskuze
Sccion i Ascella mají obdivuhodnou trpělivost se snahou vyjít každému vstříc a zabalit svou kritiku do co nejpříjemnějších slov. Já takovou trpělivost nemám a nejspíš jsem kritiku napsal ve spěchu co nejstručněji. Přesto mi pořád nedochází, co jsem vlastně napsal tak ostře. Nikterak jsem tě neurážel, neshazoval. Pokud jsi tam viděl nějaký ostrý podtón, tak možná proto, že sis ho tam prostě domyslel. Já přece nemám důvod být vůči tobě ostrý.
Myslím, že co se týče obsahu díla, tak jsme se stále nepochopili. Já po tobě přece nechci, abys svou rasu popisoval skrze definice, pravidla a čirá fakta. Já jen říkám, že máš věci dotahovat do konce - nesmíš svou informační kašičku vařit příliš řídkou a bez chuti.
Rovněž jsem napsal, že chápu snahu nechat PJ-ům prostor pro vlastní tvořivost, ale že se to nemá přehánět. Je velký rozdíl mezi dílem, které (jakoukoliv formou) nabízí ucelené, přehledné a zajímavé nápady, které si může PJ snadno přebrat a přetvořit pro svůj svět, a dílem, které zmateně, nedotaženě a se slabou uměleckou stránkou představuje několik střípků světa s tím, že to "takhle stačí, s tím si už PJ-ové přece poradí". Přitom záměr obou autorů mohl být stejný.
Přijde mi, že nechápeš, že se nestavím proti tvé myšlence, ale proti jejímu provedení.
Pakliže ti nevadí, že tvé dílo je po literární stránce slabší, a dokonce jsi odmítl tyto chyby eliminovat, nezbývá mi než pokrčit rameny. Odeslal jsi dílo do literární rubriky, takže nutně sklidíš často hořké ovoce literární kritiky. Nemůžeš každému jednotlivě vysvětlovat účel svého díla a proč jsi napsal, co jsi napsal, už protože většinu lidí to ani nezajímá (a upřímně, nemělo by - čtenář většinou přichází bažící po obsahu, ne po autorových sebeoprávněnějších výmluvách).
Čistě pro detail - jedinci, kteří projdou mučením, mohou být různě zdeformovaní, ale o novou rasu by šlo teprve v momentě, kdy by tyto změny byly nevratně vryté do jejich dědičnosti tak, že se i jejich děti narodí takto deformované. To, co popisuješ ty, bude spíše sada unikátních NPC.
Nathaka:
já tu na nikoho neštěkám, jen mě mrzí, že sis pro svoji kritiku na člověka s prvním příspěvkem našel takhle ostrý způsob. Defakto to samé mi vytkl Sccion a Ascella, ti to však dokázali napsat tak že jsem měl pocit že mi tu chtějí pomoct.
K tvému třetímu a čtvrtému odstavci: Nevím co studuješ ty, ale mě zajímá webdesign a leveldesign. Učebnice, skripta a materiály pro tyto obory jsou koncipovány spíše jako sbírky nápadů, motivací a podnětů, než jako uzavřená díla faktů. Můj názor je takový, že když autor uzavře své dílo do definic, pravidel a faktů, uzavře tím i své čtenáře a brání jim v osobním rozvoji. Naše DrD skupina si předělala rasy a svět asterionu podle svého obrazu. Věřím že nejsme jediní, proto spíše než ucelený popis rasy, kde je definována, jakým směrem se má ubírat dávám PJ možnost přizpůsobit rasu jeho vlastnímu záměru, ovšem jasně mu stanovuji, co by měla být zač.
Já nevím jak ty, ale já bych z tohoto textu pochopil toto:
Nová rasa bude ork, který si prošel děsivým mučením, takže bude zjizvený, nedůvěřivý. Možná plachý, možná agresivní, to už je na tom, jak si řekne hráč, že by se choval, kdyby prožil něco takového. Poznal mnoho zrůd a zla - zaujalo ho to či je chce vyvraždit? To je další otázka na hráče. Uvědomme si že se nejedná o kompletně novou rasu, spíš jsem v krátké povídce nastínil životní zkušenosti, kterými si daný jedinec prošel, a už je jen na PJ a na hráčích, jak to zpracují. To že to bude "nová rasa" a bude mít trochu jiné staty ovlivňuje jen 30 let zajateckého života. Jak jsem řekl, bude se jednat o rasu určenou pro zdatnější hráče a PJ, jelikož se musí promyslet život a vlastně je to celé o tom, dokonale zpracovat charakterník - sny, touhy, jejich příčiny....
Co se týče prav. chyb a formy textu tak za tím si stojím a nehodlám nic měnit. Sccion mi nabízel jakožto nováčkovi možnost opravy, já mu poděkoval, ale opravovat nic nechci. Tohle dílo psal po druhých narozeninách, v době kdy se mi stabilizovaly životní fce. atd. Nebudu to tady rozebírat, jen říkám že je to pro mě vlastně taková vzpomínka nebo jak tomu říkat.
A možná jsi to špatně pochopil: mě nesere to co jsi napsal, mě mrzí forma, kterou jsi to napsal.
Nemám pocit, že bych to napsal bůhvíjak ostře. Vytknul jsem, co se mi nelíbí, řekl jsem, jak by to šlo udělat lépe, vysvětlil jsem, proč jsem hodnotil, jak jsem hodnotil. Jindy bych rád vypíchl věci, které se mi naopak líbily, ale co naplat, když mě nic takového nepraštilo do očí.
Pochopil jsem naprosto bez problémů, že nejde o povídku nebo umělecké dílo, a také jsem to ve svém druhém příspěvku dodatečně zmínil. Nicméně odesláním do této rubriky v této podobě se i popis rasy nebo části světa stává článkem, na který jsou kladeny určité nároky (a ty nebyly splněny, jak naznačuje hodnocení všech čtenářů, nejen mé).
I kdybych odhlédl od literární stránky díla, mnohem větší důraz bych kladl na svou poslední výtku k dílu - že je tam spousta náznaků, spousta omáčky, ale ve skutečnosti je to celé o ničem. Tím spíš, že by mělo jít o představení něčeho z tvého světa, bych ocenil, kdyby se v textu něco, jak to říct kulantně, inu, představilo. Jenže...
Ty ses rozhodl představit nám kus svého světa formou beletrie, a právě proto jsi zůstal na půli cesty. Beletristicky dílo pokulhává a protože ses musel přizpůsobit formě, informace ze světa, které by mohly být zajímavé a pro hráče i PJ-e užitečné, se utopily v náznacích.
Uznávám, že zastaralost našeho serveru a nemožnost upravovat články dodatečně můžou člověku zkazit den, ale spíš než prskat na někoho, kdo věnoval tvému dílu svůj čas, zamyslel se nad ním a napsal ti svůj názor, bys měl prostě brát v potaz, že jsi na serveru, kde se do rubrik odesílají hotová, zkontrolovaná a vychytaná díla - od toho, aby se díla vybrousila před publikací v rubrice, jsou tady různé stoly a sekce v Moudré sově. Není tvoje vina, že to nevíš, ale když pošleš dílo do rubriky, aniž by sis takové věci zjistil, tak se pak nediv.
Chce to klid a nohy v teple, než začneš štěkat na každého, kdo ti nemaže med kolem huby. Abych parafrázoval tvá vlastní slova, "proč se zamýšlet nad tím, co kritikovi vadí, když se můžu vztekat, že mi vůbec nerozumí a moje dílo nepochopil."
Závěrem bych ještě rád zdůraznil, že dvě hvězdičky nejsou na první autorský počin zas tak špatné hodnocení, a tímto hodnocením snad dávám jasně najevo, že dočista marný pokus to nebyl. Hlavu a patu to mělo, stejně jako náznaky zajímavého světa v pozadí. To jsem řekl už prve. Teď jen snažit se, aby to příště mělo lepší formu.
K tomu nemám co dodat, snad jen to že když jsem mluvil o válečnících a magických povoláních, myslel jsem obecné předpoklady, jinak ano, vším dokáže mocně zahýbat úroveň hráče.
morgast: Na jednu stranu máš pravdu – magie a realita je ohromný rozdíl. I v tom, že zaklínačská sága přes všechny její silné nedostatky je výborná učebnice jak vést války, jak vrstvit plány na plány, záměry na pozadí, prostě dělat větší politiku a tak. A zrovna ta dává příklad, jak „všemocné“ mágy usadit. Nilfgaardský císař je výborná postava válečníka (nebo prostě nemagika), který dovede ovládnout svět, jít tvrdě za svým, krásný model schopného diktátora(vlastně mi přišel jako jedna z mála opravdu schopných postav ságy a docela jsem mu fandila (-:); a ukazuje jak na to: od počátku přistřihnout mágům křidýlka, držet je zkrátka, utlačovat je (v pozdějších fázích se mu to sice už tolik nedařilo, ale pořád měl věci dost pevně v rukou), obklopit se věrnými spojenci a vlastními mágy, které má pod kontrolou, ne oni jeho, prosadit svou vůli, zajistit si dostatečné ochrany. V područí mágů a jejich hrátek byli pouze severští králové a i ti by své mágy dovedli přišlápnout, kdyby si stav věcí uvědomili včas a nehaštěřili se o malichernosti, kdyby mezi sebou měli silnou osobnost. A později na to došlo, jak dopadla Filipa Eilhart… I na sebemocnějšího Sapkowského čaroděje stačí rána klackem, když je nepřipraven/vysílen.
Za sebe jako studijní PJovský materiál dobře napsaného fantasy světa se silným vlivem magie, zvládnutými bitvami a obecně celou válkou, mohu doporučit ságu Království boží Paula Kearneyho.
Postava v mé kampani si uvědomuje riziko, jaké pramení z ovládnutí mysli a začala shánět ochrany dřív než se stane příliš známou a mocnou, tedy hodnou pozornosti, začala sbírat informace o možných protiopatřeních jen co se dozvěděla, že ve světě jsou takové věci možné, že existují popravy ducha (a těla se dávají k obsazení mágům legálně a tudíž se dá čekat, co vše se dělá nelegálně…) Pravidla nabízejí clony myšlenek, amulety z PPE, ochranu spojeneckým mágem v PPE, který navyšuje sílu mysli. Obecně pravidlové možnosti magických ochran jsou velmi slabé a nedořešené, k ultimátním kouzlům nejsou protikouzla či pasivní obrany, což mi přijde jako nedomyšlenost. Nicméně možnosti démonů jsou prakticky neomezené…a když nic jiného, požírač magenergie je běžným plavidlovým démonem.
V druhé fázi po zajištění ochran je budovat si jméno a vliv, získávat spojence. Důležité je mít své vlastní mágy, které se drží zkrátka a má se je pod kontrolou, pak dostatek loajálních lidí, kterými se obklopit, kteří nemají ambice/schopnosti/vůli být sami vládci/hybnou silou, ale raději plní příkazy a profitují z přízně. Na schůzky s psioniky nechodit sám, ale buď v zastoupení vlastním psionikem, nebo se silným doprovodem a aktivovanými ochranami. Manipulovat davy nikoli magií, ale silou osobnosti - v realitě špičkoví řečníci bez magie dokázali zfanatizovat davy. Nu a i takový nemagický řečník si může pořídit nějaký podpůrný předmět, kterým se vyrovná magikům, lektvary na navýšení charismy, kouzla ze svitků… Chce to jen odložit předsudky a vžitá dogmata a může nám vylézt spousta velice zajímavých charakterů.
Co mám zkušenost 90% hráčů nemá buňky na vysokou hru a je úplně jedno co hrají, i coby mágové či theurgové budou jejich postavy spíše poskoky a žoldáky iluminátů, než hybateli věcí, leda pak uměle zařízeno PJem, pro pocit, že jejich postavy jsou mocné...co mám zkušenost, většina hráčských postav v konfrontaci s vyššími plány shoří jako papír, nezávisle na povolání a úrovni. Je velký rozdíl úroveň postavy a úroveň hráče, schopný hráč i s nízkým levelem dokáže ledacos a holt ty vysoké levely méně schopných hráčů jsou pak elitní žoldáci. A u těch, kteří na to buňky mají je taktéž jedno, jaké povolání má jejich postava, důležitá je inteligence, schopnost si s jejími nedostatky poradit – tj. co nezvládne sama, na to svým vlivem sehnat lidi. Pokud hráče baví být válečníkem a k tomu politikařit, proč ne: theurg by ho stejně nebavil, protože by si nenašel to chvilkové vyžití v boji, mlátička by ho nebavila, protože by si nezapřemýšlel, nezaintrikoval. Vojevůdce, který vede válku za své ideály, avšak s osobní družinou, se kterou občas plní malé mise je pro ambiciózního hráče ideální volba. S dostatkem ochran a dostatečným vlivem, aby to byl fakt průšvih, kdyby se ho někdo pokusil ovládnout, aby to hnulo národem, za který bojuje.
Nu a když vezmeme jiné mistrovské dílo žánru – to ukazuje, jak se Chodec stal králem, možná až hegemonem nového světa zničeného válkou. Pravda, že Tolkienův svět je magicky umírněnější. A to od přírodního povolání, které stálo modelem pro pravidlové hraničáře už teprve se neočekává, že se zapojí do vysokých her. I ten, kdo část života strážil cesty a na nich se setkával s hrozbami, skládal si obraz světa, může dospět k rozhodnutí hrozbám čelit jinak než jako poutník, organizovat svět proti nim. Ani u chodce není nutnost, aby zůstal malým a manipulovaným velkými psioniky a knězi.
Vše je o tom, aby to bavilo hráče a našli si ve hře to své. Hru děláme pro ně. Pro sebe samozřejmě taky, a proto jsem opravdu ráda, že hráče typu iluminát mám, malé zápletky a mávat si s hráči jako s hadrem, to by mě nebavilo. Je to opravdová výzva hrát reakce světa věrohodně, reakce mocných CP, být dobrým oponentem velmi schopnému hráči. Ve vysoké hře jsem se docela našla :-)
Víš, odvolávání se na historii já jako důkaz dobrého válečníka neberu, jelikož v našem světě neexistuje magie. Jediné co můžeš srovnat s válečníkem je tedy kněz a to si myslím že kněz vyhrává na plné čáře. Odjakživa hýbala církev panovníky, národy a tradicemi. Jsem si jistý, že kdyby existovala magie, králové by byli právě z řad mágů. Aby totiž válečník někoho ovlivnil, ukáže svůj um v šermu, ukáže své trofeje z bojů, poukáže na velikost své říše... Pokud ale přijde psionik či kněz, jejichž mistrovství spočívá v manipulaci. Dokáží na krále špínu vyhrabat či uměle vytvořit, pak stačí jen poštvat šlechtu, udělat občanskou válku a válečník se rázem nemá o koho opřít. Geniálním příkladem je sága o Zaklínači, kde A. Sapkowski ukázal, jakých intrik jsou mágové schopni a jak zranitelní jsou smrtelníci. Mág totiž nemusí sedět na trůně aby vládl světu, jemu stačí být rádcem a tahat za nitky. Válečník se tedy stane pouhou charismatickou figurkou ve hře mágů a kněží.
Morgast: To ráda slyším ;-) Jsem zvědavá na pokračování.
Jen jeden postřeh z mé kampaně k té "vyšší hře pro theurgy a zloděje": neopomíjejme významné válečníky. Vojevůdci, mistři šermu, i tací mohou být velmi vlivné postavy, stačí jim necpat archetyp "tupého hovada"/hrubé síly. I válečník může mít rozum, silnou osobnost a možnosti jak své handicapy v získávání informací kompenzovat. Mnoho příkladů nabízí historie - králové museli být válečníky, velcí dobyvatelé, taktici, organizátoři. (Aneb moje kampaň kde se dosáhlo cca 16.úr a opravdu světohybných událostí a odhalování příběhu za příběhy je pos taktovkou vůdčí postavy - barbarského šermíře, který se vypracoval na sjednotitele národa a generála, i zbytek postav je více než bojeschopný a boj je stále jedním aspektem hry, který družinu baví, přestože důležitý je příběh).
Ascella -->
Velice děkuji za pochopení záměru s dílem a za radu kam umístit příští text. No a kritiku si taky nemohu jinak než vzít k srdci.
Sccion -->
Děkuji za tvá slova. Původně jsem měl honosnější text, pak mě ovšem kámoš zarazil a chvíli jsme se bavili na téma bard a zápisky. No, celé jsem to nakonec předělal do této formy, jak je vidět tak celkem nešťastné, jelikož se situace vyvíjela takto: byla Claudrien, ta mučila Kros-Thäka no a ten byl dlouho ve sférách. Shodli jsme se na tom, že nebude schopen a ani že mu nebude po chuti recitovat přesné proslovy. Prostě řekl ve zkratce co slyšel a barda v té chvíli zajímalo úplně něco jiného, než poetické znění textu.
Oběma vám děkuji za nové nápady. To co naznačila Ascella je pro mě přínosem a rozhodně se tím budu inspirovat. Příběh, rasu a povolání je moje vlastní, vytvářím je pro vyžší hru, kde hráče nezajímá obyčejný boj či je omrzel. Hra je tvořena pro kněze, theurgy, zloděje apod. Prostě postavy, které jsou dá se říci nebojové a jejich síla je v intrikách a politice.
Jak řekla Ascella, se vším mám vlastní záměr a jelikož to hodlám aplikovat na svět, nebudu zde své záměry prezentovat a budete si muset vystačit se svojí fantazií. Díla, která hodlám prezentovat budou spíše inspirativní, než uzavřená, jelikož jsem zastánce extrémní volnosti pro PJ. Dávám mu tedy do rukou vodítka, jakým směrem se ubírat, pokud chce využívat nadále mé nápady - aby mohl být jeho příběh v návaznosti a koordinaci s novinkami.
Ono by stejně jednou došlo k tomu, že bych svou historickou deformaci projevil, takže proč ne teď.
Nevěrohodnost pána démonů, která spočívá v jeho poněkud přízemní mluvě je podle mě naopak ukázkou skvěle zvládnuté práce, ať už chtěné či nikoliv. Klíčem k pochopení, proč se tak podivně ten mocný astrální tvor projevuje, je osoba autora popisu. Pomohu si k tomu malou ukázkou z Kosmovy kroniky. V jeden moment tam totiž Kosmas popisuje následující akt:
Tak pravil [císař] a kázal všem vtrhnouti do lesa a sám kráčeje před nimi vystoupil na vysokou horu a sedě na stoličce promluvil ke všem knížatům kolem něj stojících:
"V tomto náspu skrývá se lenivá tlupa Čechů schovaných ve své skrýši jako polní myši,"
ale zmýlil se císař ve svém mínění, neboť teprve za druhou horou bylo jejich ohrazení. Potom k nim císař znovu promluvil a slíbil jim velké vítězství:
"Není vám potřeba pracného boje. Jen sestupte dolů a oni jistě ze strachu utečou neb nebudou moci snést váš útok. Jděte, jděte moji sokoli! Chyťte bláznivé holuby a jako divocí lvi na způsob vlků, kteří když vtrhnou do ovčince, se o počet ovcí nestarají a teprve když celé stádo zahubí, do jídla se dají."</i>
Úplně vidím, jak tehdy na tom pahorku seděl Jindřich II. a touto květnatou řečí oblažoval své věrné hrdlořezy. A nebo to byl spíš právě Kosmas, který mu do úst vložil tuto poetickou mluvu?
A nyní nám připadá, že pán démonů mluví jako "hospodský strejda" (ten Nathakův příměr je prostě skvělý). Je ale třeba si uvědomit, kdo byl vlastně ten, kdo celou tu zprávu zachytil. Muž, který bez rozpaku přiznává, že zapisuje tento exotický příběh pouze z toho důvodu, aby ho co nejvýhodněji prodal. Ten muž, který s takovou škodolibou radostí pozoruje, jak ti urození z nejurozenějších kolem něj potupně přicházejí o svou důstojnost. Tento člověk nezapisuje to, co se skutečně stalo, ale to, co slyšel a předává to dál. Slova to proto nejsou pána démonů, ale autora celého díla, který se takto takřka vidlácky vyjadřoval celou dobu. Takže naopak to, že pán démonů mluví z našeho pohledu takto nedůvěryhodně je vlastně správně. :)
Upřímně, i mě se to četlo dost špatně a cítil jsem u řeči pána démonů určité rozpaky, ale z hlediska herního materiálu tvrdím, že tato skoro až primitivnost má své opodstatnění a je i oceněníhodná.
Dodatečná editace textu autorem samotným opravdu možná není, nicméně vzhledem k povaze díla proti této úpravě nejsem, jen ji bude nutné vést přese mě. V případě zájmu o opravu či nahrazení textu nechť mě prosím autor kontaktuje poštou a domluvíme se co s tím provedeme.
Kdyby mi PJ dal podobný text jako příběhové zázemí/legendu o vzniku národa, vrněla bych blahem. A začala o tom přemýšlet a ptát se, vyvozovat, stavět, prověřovat logiku (možná svými dotazy nutit PJe aby logiku doladil).
Po literární stránce je to špatné, nečte se to dobře. Naopak dělení na kapitolky a strohost napomáhají čitelnosti a orientaci v textu, zpřehledňují podávané informace a podle mě jsou nastaveny vhodně – text se opravdu nesmí vnímat jako povídka, ale jako soubor informací, podklad pro hru, něco, co mohu použít, přeci jen oděno do trochu hezčího hávu než kusé „legenda praví, že rasa vznikla takto a takto“.
Jsem pro, aby podobné texty byly zveřejňovány, aby PJové měli prostor, kam své nápady ukládat a kde je veřejně prezentovat. A pobavit se o nich, nediskutovat nad kvalitou literatury, ale nad obsahem, který je sdělován. A náš server je nejvhodnějším místem, tato rubrika se nabízí. Ovšem po zveřejnění zde již text není tvárný – publikace je považována za vizitku autora (snad jen výjimečně by se mohlo dát domluvit s redakcí na opravě nějakých těch překlepů, bez obsahových a významových změn). Pokud má být text určen k diskuzi a proměnám v průběhu času, je asi vhodnější jej umístit buď do MS nebo k některému stolku v Putyce (např. A váš svět?). Nicméně jsem ráda, že si našel cestu do rubriky a narušil poněkud monotónnost článků nesouvisející se hrou samotnou (s čestnou výjimkou Samuraie a jeho článků o mečích a osídlení, které hře dopomoci mohou).
Nu a nač bych se jako hráč ptala a o čem bych přemýšlela. I mě pán démonů na první přečtení přišel velmi nevěrohodný, než jsem se nad ním zamyslela – proč asi tak démoni říkávají takové věci? Chtějí dostat smrtelníky na svou stranu, narušit plány oponentů. Říkají jim, co chtějí oni slyšet, říkají to tak, jak na to oni slyší. A v případě Kros-Thäka, který je evidentně zbrklý ne-li přímo hloupý to vůbec nebylo těžké. Vyposlechne-li si první pohádku byť z úst děsivého démona a okamžitě na to zareaguje „Kde jsou a jak je zabít“, něco to o rase vypovídá, nebo aspoň o charakteru postavy. Uvěří všemu – dostatečně děsivé odhalení podpořené lety mučení přiměje schopného smrtelníka konat, co je potřeba ať je příběh démona pravdivý, či nikoli. Nu, taky se mohlo jednat o promyšlenou zkoušku samotné Claudrien – pochopitelně jako mocná čarodějka/polobohyně věděla, kam cesta Kros-Thäka dovede a s kým vším se může setkat, proto jej taky na onu cestu poslala. Musela počítat se setkáními, ke kterým může dojít. A je-li tak mocná, jak o ní Pán démonů mluví, pak musela vědět co se stane…stejně jako musela předpokládat, co se stalo s jejím šampionem po letech mučení, že bude ochoten slyšet na cokoli. Umístit sebe do pozice nepřítele je velmi snadné, přimět orka něco dělat, zocelit ho sférami – nu, za vším bude něco víc. Možná ani žádná Claudrien není a nějaká další síla ji umístila do pozice „veřejného nepřítele“, který má sloužit lidu jako výcvikový prostředek aby se vypořádal…s čím?
Vím, jak je těžké zahrát takto mocná CP, jak jim dodat váhu a důstojnost. V textu se to příliš nepodařilo, jak Claudrien, tak démon mluví jako prostý lid, ale proč ne, převypravuje to bard z prostého lidu a chce to prostému lidu předat, nemusí tedy nějak vyšperkovávat a naopak se snaží o přístupnost.
A taky vím, proč tato mocná CP božských formátů říkají co říkají – aby nějak pohnuly smrtelníky, buď pro zábavu, nebo z nějakých jiných důvodů )obvykle zničení sebe navzájem, ovládnutí světa skrze smrtelníky, když sami k tomu nemají prostředků, zničení světa a podobné lahůdky). Je dobré dát jim střípky znalostí ať skutečných či smyšlených, dát jim velkého Nepřítele, mobilizovat je, když chci aby něco konali. A přesně o tom vypráví tento příběh. Zdá se, že přišel do mírumilovného světa, kde všechno zlo a brutalita válek je zapomenutá, kde mudrci a strážní neudrží obsah svého žaludku při líčení zvěrstev (a to pouhém líčení, nikoli praktických ukázkách), že příběh přišel do dob poklidných, kde jen polozapomenutý odkaz dřímá ve vzpomínkách mágů a je třeba národy připravit na časy těžší.
Vlastně jsem velmi zvědavá, kam svět bude směřovat a jak to doopravdy bude. Líbí se mi, že nabízí příběhové zázemí poměrně hutné, připravuje půdu pro možné velké věci, pokud i hráči budou umět myslet ve velkém. Vlastně potenciál má takový, že bych si na úrovních 16+ v tomto světě i zahrála, ne to malé, o zvracející elfech mázích, ale to ve velkém stylu, válka, boje s démony, strašlivé čarodějnice a bohové mluvící s lidmi, manipulující lidmi a lidi snažící se je přechytračit, rozluštit jejich plány (trochu inteligentněji než „jak je můžu zabít?“…)
Popravdě mě morgastovo vysvětlení o důvodech sdílnosti démona trochu zklamalo, čekala jsem něco promyšlenějšího. Něco na pozadí, lži, které zastírají skutečné důvody…pravda, skutečné důvody v počátcích příběhů ani nemusejí být zřejmé, mohou vyplavat až hrou, postupem času. Ani PJ nemusí znát záměry svých bohů. Občas až velmi zvídaví hráči dovedou popostrčit PJe aby bohům a jejich motivacím porozuměl a dovedl si s nimi opravdu vyhrát, s vrstevnatostí příběhu světa, aby pochopil lži, intriky a fígle.
Takže hodně štěstí při luštění vlastních božských her ;-)
A rozhodně se nenech odradit kritikou, dílo bylo pochopeno jinak, než bylo zamýšleno, to se občas stává (mně se to stalo s Vraníma očima na Hřbitově, které, připouštím, jsou velmi slabé dílko a ani ne z mojí hlavy, mého světa, jen rozloučení se zesnulou postavou spoluhráče). Tento text má svůj potenciál a své opodstatnění. Možná by se vyplatilo pro příště jej nechat přečíst před publikací někomu češtinářsky zdatnému, kdo opraví chyby a třeba pomůže i s formulací některých kostrbatějších vět. Přeci jen nezaujaté oko, které čte text poprvé snáze chybky odhalí než když jej autor dokonale zná – vlastní bohatá zkušenost (až s odstupem měsíců jsem schopna nalézt si některé chyby nebo nešťastné formulace ve vlastním díle, zatímco v cizích při čtení bijí do očí).