Články&Eseje

Pro hrst zlaťáků Hodnocení: Kvalita

Autor:
Přidáno:
Hlasovalo: 9

Došel jsem k seržantovi pro svůj žold. Příjemná váha cinkajícího měšce v ruce mi připomněla, že bych si konečně mohl nechat vyprat uniformu a zašít klobouk. O chvilku později jsem, už jen v bílé košili a nohavicích, seděl u ohně. Postavil jsem malý kotlík nad ohniště, přidal listy máty a čekal, až se bude vařit. Ve vzduchu byl cítit pach střelného prachu a slyšet steny raněných. Kolem našeho stanového kruhu se stále ještě táhly davy vojáků, jak se vraceli ze zteče hradu. Téměř každý měl nějaké zranění. Nakonec nesli ty nejhůře raněné a úplně nakonec, v sedlech vraných koní, se nesli hodnostáři Řádu v drahých zlacených zbrojích. Jediné, co jsem zaslechl bylo „Ano, Svatopluk chce mír, ale Arlon je náš a nedáme ho.“ „Chcete ten mír podepsat? Víte přece, že jsou to pohané.“

Dál už jsem se nestaral a došel jsem si pro kyrys do stanu. Pohled mi sjel na mladého Kašpara, který tam ležel v horečce. Černá krev mu prosakovala obvazem na hrudi a dýchal mělce. Doufám, že to přežije. Pobral jsem, pro co jsem přišel, a sedl jsem si zase k ohni. Nalil jsem si mátový čaj, začal jsem čistit narezlou zbroj a přemýšlel nad dnešním dnem, kdy jsem zase hrál vabank s životem.

* * *

Pomalu jsem se posunul vpřed a vklouzl jsem dveřmi do polorozbořeného měšťanského domu. Sedl jsem si na zbytek židle a čekal na ostatní. Po chvilce byl ve dveřích Matias. Jako vždy voněl mýdlem a jeho oblečení zářilo čistotou. Nakráčel dovnitř jako by mu to tu patřilo, arkebuzu v ruce a sedl si na jednu z nezničených židlí. Samozřejmě až potom, co ji důkladně očistil. Po chvíli čekání jsme slyšeli klení a nadávky. Bylo mi jasné, že sem jde i zbytek. Kalar a Kašpar, oba ještě mladíci bez zkušeností propadli dveřmi a dopadli mi k nohám. „No konečně jsme všichni.“

Oba mladíci sebou trhli, jakmile mě uviděli. Mnoho let tvrdých bojů a nedávné obléhání udělalo své. Moje uniforma už jen málo připomínala ty jejich nedávno ušité. Tvář, přes kterou se táhla nepěkná jizva z čela napříč obličejem na líc. Několikrát zlomený nos, který špatně srostl, tvrdé šedé oči a krátké hnědé vlasy plné špíny a prachu. „Plán je jasný. Projdem skrz domy až k hradbám na jižní straně, odpálíme je soudkem prachu, co nese Kalar a necháme oddíl vojáků, ať udělá v pevnosti rozruch. Je to jasné?“

Nečekal jsem na odpověď, vyrazil jsem a už jsem slyšel, jak Matias srovnává mladíky do laťe. Prošli jsme asi dva tucty ulic, než jsme narazili na velký dům, který podle nápisu patřil Severní hanze. Oba mladíci si něco povídali, ale poměrně nahlas. Chápu, že je to tu nudí, ale úkol je to důležitý a nemůžeme se prozradit. „Buďte zticha. Nechcete jim snad prozradit že tu jsme, ne?“ pošeptal jim Matias důrazně.

„Támdle v tom domě si odpočineme.“

Prohlásil jsem a ukázal na honosnou hanzovní budovu. Kašpar se radostně rozběhl a otevřel dveře. Než jsem stačil zareagovat, ležel už v tratolišti krve a nad ním voják v prošívanici s mečem, který jistě někde ukradl. S vytaseným mečem a štítem v rukou jsem vyrazil. Krok, druhý a narazil jsem do něj tělem. Na to nebyl připravený. Proletěli jsme až ke druhé stěně. Výstřel Matiasovy arkebuzy. Kalarovo zaklení. Pustil jsem meč, tasil dýku a než se chlap vzpamatoval bodl jsem. A znovu. Páral jsem jeho břicho. Proud horké rudé krve se směsicí vnitřností mi stékal po rukách. Otočil jsem se. U okna chroptil další, který měl krk na kaši. Vedle Kalar pustil pytel a nechal protivníka navázat sekem na pravý bok. Hravě sek vykryl, použil jílec jako páku a druhou rukou vypáčil vojákovi tesák z ruky. „Milost!“ zakřičel v prosbě. Kalar ustrnul. Přišel jsem k vojákovi a podřízl mu hrdlo. Ani nepozvedl ruce k obraně. Teď už mi mazlavá krev stékala po obličeji i kabátci. Cítil jsem i její železitý pach. „Proč jsi ho zabil?!“ zeptal se bledý Kalar.

„Nemůžeme si dovolit zajatce. Kdybych ho nezabil, udělal by to samé nám. Pamatuj chlapče, nebojuješ za ideály, nebo za víru, ale za tu nejmocnější věc na světě. Za peníze.“ Otočil jsem se na Matiase.

„Jak je Kašparovi?“

„Je to zlé, ale snad přežije.“

„S sebou ho vzít nemůžeme a oslabit skupinu nepřipadá v úvahu. Necháme ho tu. Nahoře jsou pokoje a pak se pro něj vrátíme.“

O nějakou dobu později jsem se stále snažil umýt si aspoň ruce a obličej ve džberu studené vody. Na schodech seděl Kalar, stále bledý jako stěna a pozoroval mě s odporem. Úplně jsem cítil, jak se to v něm láme. Skoro jsem s ním soucítil, vždyť jsem byl taky takový. Bojovat za ideály a čest. Taková kravina.

Matias scházel ze schodů, čistý jako vždy, na mé tázavě zvednuté obočí prohodil „Je v posteli. Postaral jsem se o něj, jak jsem uměl. Snad to vydrží, než se pro něj vrátíme.“ Kalar se na něj podíval s hrůzou nad tou samozřejmostí, s jakou to prohlásil.

Cesta k místu, kde měl být průlom nebyla už nijak těžká, ani dlouhá. Dokonce tam byla i kumpanie našeho regimentu. Nadutý posel mi předal zprávu, že velím útoku do průlomu v hradbě a oficiálně jsem dopplesoldner. „Kurva.“ Matiase jsem jmenoval jako velitele střelců a šel jsem se připravit.

O chvíli později vybíhal na terasu hobití taktik Julius Sládek podívat se, kdo vystřelil alchymistické střely. Máme jich tak málo a někdo si s nimi hraje. To si někdo odskáče. Pomyslel si. Zarazil se. Viděl velký průlom na východní straně, kde byly hradby slabší. Dost rychle to nestihnou ani elfí lukostřelci. Povzdechl si.

Stál jsem před těmi muži, více či méně oblečenými v černé. Prohlédl jsem tváře veteránů i nováčků. „Nebojujeme za vznešené ideály, za naše rodiny, či zem, ale za zlato. Ať je za co žrát. VPŘED!“

Diskuze

 Uživatel úrovně 5

Dokud se tam neobjevil ten hobit, viděl jsem v hlavním hrdinovi Portose ze třech Mušketýrů. Nevim proč ale ten hobit mi tam přišel jak kdyby robot v tanku vjel do světa Jane Austinové.


 Uživatel úrovně 4

Sccion:
k oddělení vyprávění z pohledů jednotlivých postav:
Máš naprostou pravdu. To je častá chyba, které jsem se asi taky dopustil u příběhů o Rezavém meči. Autor prostě ví, kde přesně se to láme, kdo co říká. A když se neodhodlá myslet za čtenáře, tak mu to nepřijde jako divné, že se najednou řeší něco jiného, skočili jsme v čase nebo místě, cokoliv. Protože v jeho hlavě má vše své pevné místo a bere to jako kameru, klouzající třeba nad městem a zaměřující se postupně na jednotlivé uličky, kde se něco děje.
Čtenář tuhle jistotu ale nemá a může být zmaten. V tomto případě ale chápu autora, kdyby nechtěl nějak výrazně oddělovat tak malý kousíček textu, navíc úplně na konci.


 Uživatel úrovně 4

Ahoj,
Text se mi vcelku líbí, není strhující, ale ani nenudí, není jazykově a stylisticky vybroušený, ale rozhodně ani nepřekypuje chybami a podivnými slovními spojeními. Vystavěn je podle klasického schématu, kdy se střídají klidné pasáže s akcí, což posiluje dynamičnost děje.

Hlavním hrdinou je žoldák, veterán, který se v bitvách cítí jako doma (a možná v nich doma skutečně i je více než kde jinde), logicky tak ostatní postavy vyznívají poněkud nerovnocenně. To má zřejmě sloužit ke zdůraznění jeho tvrdé osobnosti a zkušeností, které se pak v konfliktu projevují strojovými reakcemi podle naučených postupů. Přesto bych se nebál vložit do jeho osobnosti něco více lidského, klidně jen detail. Stroji málokdo bude držet palce nebo ho nenávidět. Emoce čtenáře se tvoří lépe tehdy, když jsou cítit i z jednání postav v příběhu. Tohoto žoldáka ženou vpřed peníze, tedy touha po nich. Budeme-li se držet tohoto rysu jeho postavy, přesto lze připojit nějaké polidštění – například naznačení, za co je utratí, k čemu je potřebuje (těší se na noc v bordelu, návrat domů, až splatí dluhy, cokoliv...).
Napovíme tak něco o něm jako bytosti a přiblížíme ho bez nudných popisných pasáží
Zvlášť v první vyprávěcí osobě by znělo podivně, kdyby se napsalo třeba: Chci prachy, co nejvíc prachů, vždycky o mě říkali, že nemám nikdy dost, že pak stejně všechno propiju nebo rozházím po bordelech. Ale takový já prostě jsem.“ Nebo tak něco. Takovýto vnitřní monolog se hodí tam, kde je důvod, že se postava zamýšlí, bilancuje. Tenhle žoldák ale není líčen jako přemýšlivá postava. Proto líp vyzní věty typu: „Už aby ty hradby letěly do povětří“ Honem, ať sebou hnou, bude se pálit a chlastat a drancovat. A urozený dámy pudou jako první.“ Taky to vypovídá o chlastání a děvkařství, ale příměji.

Text je docela krátký, nebál bych se proto ubrat postav. Stačí klidně jen jedna k hlavnímu hrdinovi. Takhle je to sice dobré v tom, že každá ze zmíněných cítí k hrdinovi něco jiného a může ho hodnotit z jiné pozice (kumpán ve zbrani, nováček, raněný...), ale je nevěrohodné rozehrávat tolik psychologických rovin na tak krátkém prostoru. Působí to pak samoúčelně.
Přesto oceňuji, že autor na možnost vykreslit postavu hlavní skrze reakce postav vedlejších
nezapomněl a použil ji docela pěkně – jen na příliš malém prostoru.

Děj samotný netřeba tolik rozebírat – vojáci sedí u ohně, odpočívají, hlavní hrdina vzpomíná – flashback: probíjení se městem, souboje, zranění, pak příprava na průlom hradeb – a nic.
Končí to hodně seriálově, což je efektní, ale ne už tolik tehdy, když váme, jak postavy dopadly. Napětí, které se neurčitým závěrem vybuduje, je pokaženo vzpomínkou na úvod: vždyť to zvládnul, tak co by se dělo... Záměrně přeháním, ale chci tak naznačit, jak to myslím.

V zásadě bych se držel modelu klid, vzpomínání – flashback, děj – návrat do klidu, ideálně překvapivá skutečnost, naznačená v ději (poté, co dovypráví hrdina příběh, jak zabil skřeta, vyleze polomrtvý skřet z křoví a bodne ho) atd.
NEBO
Úvod do děje, klidně doprostřed bitvy, seznámení s postavami v nějakých situacích, zvládnutá hrozba, nejisté vyhlídky, ještě větší hrozba – ukončení v nejlepším, gradace napětí. Tehdy by mělo větší smysl epické zakončení útokem na hradby, podpořené proslovem.

U pasáže s hobitem jsem původně ani nevěděl, jak to mám chápat. Když psát o boji z více pohledů, střídat rozhodně pravidelně náhledy atrochu tak klidně mást čtenáře. Obě strany si mohou myslet, že vítězí. Skvěle zvládá umění popsat válku z více stran například Sapkowski.

Celkově tedy příběh hodnotím ve srovnání s díly v rubrice jako nadprůměrný.


A na závěr ještě nějaké ty poznámky:

Ve vzduchu byl cítit pach... a slyšet... před tím slyšet by měl být „ a bylo“ (nebo jiné významově blízké sloveso), prostě něco, co změní rod. Píše se v mužském a připojí se střední, což nesedí.

Vabank s životem – lepší by bylo se životem

Napsal bych: Arkebuzu v ruce (čárka) a sedl si...

Moc se mi nelíbí formulace „propadli dveřmi a dopadli mi k nohám“ to propadnutí dveřmi působí skoro jako by dveře byly padací

Do laťe – do latě

S vytaseným mečem a štítem v rukou – a štítem v ruce? V rukou, tedy v obou, by znamenalo, že nemá čím držet meč

Dal bych: Než se chlap vzpamatoval (čárka) bodl jsem

Stále bledý jako stěna (čárka) a pozoroval mě

Nijak těžká ani dlouhá (bez čárky)

Prohlédl jsem tváře nováčků i veteránů – spíš by se mi líbilo: pohlédl jsem do tváří nebo prohlédl jsem si tváře. Prohlédnout „něco“ se 4. pádem značí spíše proniknutí zraku skrz, po případě prohlédnutí v přeneseném smyslu, odhalení něčeho skrytého (prohlédl lest)


 Uživatel úrovně 5

Fox: Na další se těším. Je to fajn změna, trocha pragmatismu a kalkulu, to na povídce oceňuju. A dovolím si oponovat Agganistovi - to, že hrdina nemá jméno je v pohodě, není důležité, o to bude zajímavější se jej někdy dozvědět :-)


 Uživatel úrovně 0

Ascello, ta předmluva tam je proto, aby ukázala trochu pozadí hlavního hrdiny. Prostě obyčejný žoldák, žádný šlechtic apod. Možná to bude více vidět v dalších povídkách, protože to je pouze první z několika. Další sice nejsou o obléhání, ale to, že má obavy o raněného je podle mě docela důležité. Zkus si to přečíst bez toho úvodu. Mě pak totiž připadá, že když se ptá na toho raněného, tak je to jen chladný kalkul.

Díky všem za hodnocení.


 Uživatel úrovně 5

Autor bezesporu má talent. Atmosféra, průhled do duše žoldáka, vojácká logika, bitva, to vše je fajn. Zvlášť bitva – málo autorů dovede srozumitelně popsat potyčku, že ta má švih, a není to jen nesrozumitelná změť šermířského výraziva.
Z hlediska rušivosti v první části bych vytkla – když jednou o něčem přemýšlím v minulém čase, věta v přítomném se naprosto nehodí („Černá krev mu prosakovala…dýchal mělce. Doufám, že to přežije. Pobral jsem…“). Druhá výtka k první části – je v ní zbytečný obraz, který ani pro atmosféru nemá opodstatnění a není s ním dále pracováno. Smysl by měl, kdyby byl plánován delší cyklus povídek ohledně obléhání. Poznámka rytířů o možnosti uzavření míru, vůbec průjezd rytířů, kteří se samotným dějem, hrdinou, jeho motivacemi nemají nic společného. Aby byla povídka dobrá, vše musí být na svém místě, vše souviset, nic navíc a pokud, musí to mít smysl. A toto dílko není z těch psaných pro formu namísto obsahu, kterým se to dá tolerovat a přesto zůstanou dobrými díly.
Druhá část až na rušivé „oba mladíky“ je v pohodě. Rozhodnutí velitele jsou jasná, motivace nebrat zajatce by byla jasná i u kladného hrdiny (propuštěný voják = možná posila v řadách nepřítele = nutnost se ho zbavit, lidský život stojí až za prioritami válečného stavu, lidský život je nástroj. V DrD jsem podobná rozhodnutí musela učinit v zájmu přežití/zájmu svého království i jako velice kladná postava. Proti tomu je možnost rozhodnutí, že zajatec je na vzájemnou výměnu, tam, kde se na podobné hraje). Velitel mi vlastně vůbec nepřipadá jako bezcitný žoldák, činí vojenská rozhodnutí, vede svou jednotku jak nejlépe dovede, ztráta je sice mrzutá (ale doufá, že přežije), ale teď ve chvíli bitvy je potřeba se na to nepoohlížet a dovést věc k vítězství. Jeho řeči o penězích mi přijdou jako schovávání se před zlou tváří války, jako zavírání očí, cíl, který si stanovil, aby jím neotřásala beznaděj neustálých raněných, neustálé tragédie v osobních životech…aby to zaobalil v něco pochopitelného, uvěřitelného, ale v hlubokém jádru to není zlý ani přehnaně hamižný člověk, přijde mi to celé jako přetvářka, jako něco, co dává na odiv světu, jak je tvrdej chlap, co se se vším dovede vypořádat a peníze mu k životu stačí (a kdoví, třeba někde na druhém konci království má ženu, o kterou se bojí, se kterou sní o společné budoucnosti až se to všechno uklidní a peníze budou potřeba ke společnému životu…a bojí se dávat najevo sentiment, potřebuje být tvrdý, přežít, schovat své skutečné já). Kdoví… To je samozřejmě subjektivní náhlad :-) V povídce není nic, co by takovému výkladu odporovalo, jeho řeči jsou skutečně jen na venek a rozhodnutí nejdou nijak proti i kladné povaze zatvrzelé brutalitou války. Hrdina je mi sympatický. Možná proto, že to není žádný klaďásek, ale zároveň ani žádný okolnostmi stvořený hrdlořez bez morálky, jací jsou poslední dobou v módě. Prostě tady neudělal nic, co by nějak dokazovalo jeho bezcitnost – dává mladíkům lekci, dělá z nich vojáky (a vlastně je mu jich líto, částečně se tím baví - cynický jo, ale nikoli zlý).

Co ovšem jinak hezký útvar naprosto posílá do pryč a shazuje hodnocení o hvězdu, je pasáž s hobitem. Zcela nekonzistentní, z jiného pohledu, nepatřičná, nevhodná, beze smyslu. Tohle do povídky nepatří, to mělo být ponecháno do další. Z jiného pohledu jiné osobnosti. Mohlo by to být i hezké, zveřejnit sérii maličkých povídek o téže události završenou nějakou finální bitvou. Ukázat víc z politiky, důvodů, představit více charakterů, jejich motivací… Ale tak, aby to štymovalo, nedávat do jedné povídky více, než je nutno.

Je vidět, že autor má znalosti historických reálií a hezky do nich dovede zakomponovat fantasy prvky.
Na amatérského autora a jeho první dílo to opravdu není zlé. Pěkné 3*


 Uživatel úrovně 0

Pekné vykreslenie charakteru a sveta na takom malom priestore. V podstate jediné, čo mi na hlavnej postave chýba, je nejaký "zápor", nejaká obsesia, ktorá by ho udržiavala pri živote, dôvod pre ktorý by bojoval a vôbec jestvoval. Že by to bola chamtivosť sa povedať nedá. Žoldáci nezriedka holdovali pijatike, hazardu, mali slabosť pre neviestky a iné svetské rozkoše. Tento hrdina rád "žerie", a predsa nie je nijak tlstý, ani inak poznamenaný láskou k jedlu. Ponúkala by sa "krvežíznivost", ktorú podporuje scéna, v ktorej opakovane bodá nepriateľa do brucha. To by bola IMHO skvelá vlastnosť pre flegmatického veterána.

Som trochu v pomykove z toho, že nikde v texte nie je zmienka o mene postavy. Je mi jasné, že z pohľadu JA rozprávača sám seba oslovovať nebude, ale mohol by ho osloviť niekto iný.
Ono to v podstate nie je ani tak vážny nedostatok - z hľadiska deja nič neubudlo - ale meno má tú moc, že ako čitateľ sa budem môcť s hrdinom viac stotožniť, budem si myslieť, že ho viac poznám.

A z osobného hľadiska by som asi pokladal za uveriteľnejšie kratšie vety vo vojnovej pasáži. Pretože ak má niekto čas vykecávať sa na bojisku, zatiaľ čo plnia tajnú misiu...
Ono je to vážne len malý detail, také ulahodenie môjmu svedomiu, no predsa sa to dá vyriešiť aj inak, teda presunúť ten text niekam, kde nebudú v časovej tiesni, v ohrození života.
Teda krátke "necháme ho tu" či "nebereme zajatce" ... ale ako vravím, je to len môj osobný názor.

Súhlasím so Sccionom vo veci Júlia Sládka.

Dielko však hodnotím ako nadmieru zaujímavé, kvalitne spracované a pútavo podané. Záverečný prejav mohol byť hoci aj o niečo dlhší, úplne som tam toho rečníka videl, sebaistého vo vlastnej pravde o svete tvárou v tvár nepriateľovi.
Dobrý počin! :)


 Uživatel úrovně 8

Pro hrst zlaťáků? Vážně? Skvělé, už ladím Morriconeho Per qualche a dollaro in piu... nebo ne? :)

Je to dobré. Těch chvilek, co by rušily četbu je jen několik (opakování slov - oba mladíci, oba mladíci; někdo si hraje, někdo si odskáče), jinak si celý text drží poměrně slušný náboj a i závěr je vcelku sugestivně vygradován.

Co bych vyzdvihl asi nejvíc je pěkně vystavěný charakter hlavního hrdiny. Jako člověk, kterému záleží jen na penězích a jde si bez rozmyslu za svým je jednoznačně silnou osobností, což dokládá svými činy. Okamžitý bezprostřední a divoký útok na jednoho z vojáků, chladnokrevné zabití (a to jsem mohl říct "vražda") bezbranného či ponechání raněného stranou bez zvláštního zájmu tuto představu dobře podporují. Stejně tak i vlastní slova "hrdiny", ve kterých se zračí jednoznačnost a neoblomnost jeho názorového světa. V tomto ohledu se mi ale nejpodstatnější zdá ten fakt, že jakožto vypravěč celého příběhu zůstávají i jím popisované pasáže stále v tomto duchu. Věty jsou strohé, suché, v podstatě bez přemýšlení, přesně tak, jak by měly vyvstávat dané osobě na mysli. Troufnu si říct, že právě na této skutečnosti, tj. na vhodné vnitřní spolupráci mezi myšleným a jednaným textem, se podařilo vytvořit velmi kvalitní atmosféru.

Pokud hledat nedostatky, nebo spíše vylepšení do příště, napadá mě jediné. V závěru příběhu je sepsán krátký odstavec s hobitím taktikem Juliusem Sládkem. Ten je vyprávěn z pohledu hobita, což je špatně - celý zbytek příběhu je nám zprostředkován pouze jedním vypravěčem a nemělo by docházet k jejich prolínání. Když už, tak je zapotřebí daný text alespoň nějak jednoznačně oddělit, jinak to může působit zmatečně.

Jak s hvězdným hodnocením? Nějakou chvíli jsem tam nechal nejvyšší, ale něco se tam našlo a určitě se můžeme do budoucna těšit i na vytříbenější díla, takže tu poslední hvězdu si nechám do budoucna. ;)

Autorovi děkuji za příspěvek a ostatním přeji příjemné čtivo.