Články&Eseje

Taghorův příběh Hodnocení: Průměr

Autor:
Přidáno:
Hlasovalo: 6

Na úvod si dovolím určité vysvětlení, které je podle mě potřeba. Za prvé se týká názvů měst a království – jak je možno si všimnout, pochází z Conanova světa. Můj svět, zejména pak jeho geografické názvosloví vzniklo někdy v roce 1992, kdy jsem byl mladý, nezkušený a začínající PJ. Dostala se mi tehdy do rukou mapa Conanova světa a zaujaly mě líbivé názvy království, měst a podobně a bez rozpaků jsem je přejal do mého světa. Po letech se tyto názvy natolik vžily, že už nemám síly ani vůle je měnit. Samozřejmě jsem je pro tyto účely mohl změnit, ale tak nějak nechci.

Za další chci říci, že všechny mé příběhy včetně tohoto jsou zasazeny do mého světa DrD a musí být chápány v jeho kontextu – což není problém pro mé kamarády, kteří v tomto světě už po dlouhé roky (reálného času, herního už po desetiletí) mají své postavy. Pro čtenáře tohoto serveru to může být (a asi bude, zejména pak první část příběhu) problém, ale já se už nedokážu podívat na své příběhy nezávislým okem a nedokážu tak posoudit, zda neznalý čtenář vše správně pochopí.


Doba: konec zimy roku 1534

Místo: Centrální pevnost Jižního valu Hyperborského jihovýchodního pomezí


Taghor zimu nenáviděl. A tuhle zimu obzvláště. Země byla rozbita občanskou válkou a i když byl Castor a Gunderland s celým Khauranským pohraničním územím před dvěma lety opět připojen k Hyperborejskému království, všude byly patrny známky rozvratu. Míli za pevností směrem do vnitrozemí se rozkládala rozlehlá slunečnicová pole, která ovšem neměl přes léto kdo sklidit a uschlé hnědé hlavy slunečnic se nyní pod nánosem sněhu smutně skláněly k zemi.

Taghor se narodil v Gunderlandu roku 1480 a většinu svého vojenského života strávil zde, službou na Hraničním pevnostech. Účastnil se spousty průzkumných výprav do nitra Mrtvé země, zažil nesčetně potyček s všemožnými stvůrami a nemrtvými, kteří se znovu a znovu objevovali. V bojích utržil mnoho zranění, ale nakonec vždy vyvázl živ. Stal se pravým veteránem, otrlým vůči všem nestvůrám a stvořením, se kterýma kdy bojoval. Pohled na skupiny oživlých kostlivců a zombií, které byly v Mrtvé zemi častým jevem, ho nechával naprosto chladným. Za ta léta už pro něj nebyly rovnocenným soupeřem. Netušil kde se neustále brali, ale jeho úkolem bylo je hubit a zabránit, aby se dostali na území království, protože obyčejní vesničané či měšťané nebyli připraveni na setkání s nemrtvými.

Dlouhé roky muži statečně a neochvějně chránili království, aby zabránili průniku bytostí temnot a byla to ta nejdrsnější služba. Co ale nedokázali nemrtví, to dokázali lidé. Před čtyřmi roky poté, co se od království oddělil celý jih, vypukla občanská válka a její plamen vše spálil. Každý šlechtic si chtěl urvat co nejvíce pro sebe. Prakticky denně vznikala a zanikala nová království, královstvíčka, hrabství, baronství či nezávislá města, téměř všechny s jepičím životem. Gordian, nedávno hlavní město Hyperboreje, druhé největší město světa s takřka milionem obyvatel byl rozdělen dokonce na samosprávné čtvrti. Sotva se nějaký šlechtic prohlásil za krále nového státu, vzápětí byl svržen jiným. Anarchie a chaos byly ale pro všechny společné. A za vše platili obyčejní lidé. Mladí i staří muži, povinně a často násilím naverbovaní, umírali v nesmyslných potyčkách a půtkách. Vesnice i města lehla popelem a vraždy, násilí a loupeže byly na denním pořádku. Naštěstí Taghor, jako mnozí vojáci, hned po vypuknutí násilnosti přestěhoval svou rodinu do bezpečí Hraničních pevností. Ty byly po celé dva roky součásti Khauranu, největšího království na jihu, kam z Hyperboreje po jejím zabrání Vanaheimem prchlo mnoho obyvatel. Velká část vojáků byla z pevností přesunuta na západ Khauranu, protože vnitřní hranice byly najednou ve větším ohrožení než vnější a nemrtví se najednou zdáli být neškodní. Kdoví, jak dlouho by válka trvala, kdyby v dalekém Vanaheimu nezemřel král. Okupační vanaheimská vojska se z Hyperboreje musela stáhnout, vrátila se zpět královna a opět připojila odtržená jižní území. Byla vyhlášena Hyborská Federace a v kraji nastolen jakýs-takýs pořádek. Muži, kteří se postupně vraceli ze služby na západních hranicích ovšem mluvili o obrovské zkáze a utrpení, které postihly celý jih. Snad až polovina obyvatel byla za ty dva krvavé roky povražděna. Z Gordianu, kdysi mocného a hrdého města se stalo město duchů a doutnajících trosek.

A jako by to vše nestačilo, na východě vyvstala nová hrozba. Jakási čarodějnice shromáždila hroznou a mocnou armádu nemrtvých stvůr a démonů. Prý to byla ještě silnější armáda nestvůr než ta, která ani ne před deseti lety smazala z povrchu zemského celý Shem. Tehdy to byla nejtemnější chvíle Taghorova života. Podobně jako dnes, i tehdy stál na jednom z nejvyšších ochozů Centrální pevnosti a s narůstající hrůzou hleděl na východ, kde se zvedala mračna prachu tvořená nohami, kopytami a pařáty bestií, které se hnaly v tisícových počtech k Hraničním pevnostem. Přesto byl tehdy odhodlán, jako všichni obránci, neustoupit ani o krok a splnit svou povinnost bránit Hyperboreu až do konce. To mu však nebylo dopřáno, protože ze západu se přihnala armáda Vanaheimu a Hraniční pevnosti se na příkaz nejvyššího velitele vzdaly, podobně jako celé království. Bestie se zastavily a obrátily zpět na východ ničit Shem. Taghor byl donucen přísahat věrnost Turloghovi, Vanaheimskému králi a byl odvelen na jih do krollích hor, kde povstaly kmeny svobodných krollů. Celých pět let se honili s krolly po horách a pustinách, navzájem se mordovali, vypalovali jejich vesnice a skrývali se před jejich hroznou pomstou. Když bylo konečně povstání krvavě potlačeno, vrátila se jich jen hrstka. Hrstka zoufalců, kteří byli psychicky i fyzicky na dně. A hned po návratu vypukla občanská válka.

Čtrnáctileté temné období, kterému, jak se zdálo, nebylo konce.

***

Nyní bylo Taghorovi přes padesát a život měl takřka za sebou. Mráz a vlhko ho zmáhaly více, než kdysi nejtěžší boje. Bolestně se ozývaly staré rány. Mečem sice ještě vládl dobře, ale ruka se až příliš brzy unavila. A jízda na koni už taky pro něj nebyla. Byl jedním z nejstarších vojáků v pevnostech a připadal si jako nějaká relikvie. Za léta věrné služby byl jmenován kapitánem v Centrální pevnosti. Bylo to sice významné postavení, ale stále toužil po letech strávených v sedle koně.

Hlídky před měsícem donesly zprávy o zvýšené aktivitě nemrtvých. Pak objevili mračno mlhy, která se pomalu sunula po staré silnici mrtvých k Hraničním pevnostem. Čarodějové zjistili, že mlha, pokrývající mnoho mil, skrývá další vojsko nestvůr. Průzkumníci navíc hlásili, že z hor se k nim přidávají skřeti, goblini a kdejaká další havěť. Taghor se hořce zasmál, když se v duchu sám sebe zeptal, zda jim do zad vpadne nějaká cizí armáda, které se budou moci vzdát. Ba ne, pomyslel si vzápětí, brzy nastane krutý boj, který už bude na nich.

V následujících týdnech se do Hraničních pevnosti stahovaly veškeré dostupné posily. Každý den přicházely desítky dobrodruhů, které svolala královna Adriana z celé říše. Ještě nikdy nebyly pevnosti zavaleny tak rozličnou směsicí ras a povolání. Kasárna praskaly ve švech a lidé přespávali, kde se dalo. Důležité ale bylo, že příchod takové spousty dobrodruhů všem vojákům velice zvýšil morálku. Dobrodruzi samotní se chovali bezstarostně, jakoby je nečekal smrtelný zápas, ale přátelský souboj. Měli sice mizernou morálku, ale to více než vyvažovaly jejich bojové zkušenosti, odhodlanost a v neposlední řadě u mnohých slušný arzenál magických zbraní a kouzel. Ze zkušeností věděl, že jediný dobrodruh může pobít desítky nemrtvých a vzhledem k avízované přesile jich bude potřeba opravdu spousta.

Když bylo nepřátelské vojsko zahalené mlhou vzdáleno od pevností necelý den pochodu, dorazila další vítaná posila – kenkuové. O tomto podivném národě orlích lidí Taghor už kdysi slyšel, ale teprve teď je viděl na vlastní oči. Tělo vzrostlého barbara, orlí hlava, hruď porostlá peřím. Sice trochu podivného vzezření, ale na tom příliš nezáleželo, hlavně pokud uměli bojovat. A podle toho, co o nich slyšel, uměli.

Ještě toho dne po západu slunce vypukla silná bouře. Silný vítr od východu metal do tváře obráncům zmrzlý sníh a ostré krystalky nepříjemně bodaly do tváře a oslepovaly. Ti co mohli, se ukrývali za zdmi mocné pevnosti, strážní na hradbách se choulili do tlustých plášťů a kožichů, ale ledový vítr si našel každou skulinku. Vítr a sníh dusily strážní ohně a hradby se topily ve tmě. Několik dobrodruhů sice vyvolalo magické světlo, to ale osvětlovalo hradby jen nedostatečně. I jen několik okamžiků v kruté vichřici bylo utrpením, ale vzhledem ke stoupajícímu nebezpečí musely být hlídky zesíleny. Žádný z dobrodruhů nemohl vzlétnout, aby zjistil, co se v pustině východně od pevností děje. Zuřící sněhová bouře byla chápána jako zlý úmysl neznámé čarodějnice, která se snažila obránce oslabit a oslepit.

***

Když se po nekonečných hodinách rozednilo, bouře stále zuřila s neztenčenou intenzitou. Taghor, který měl hlídku do půlnoci, se probudil ještě před rozedněním a pouze tušený východ slunce ho zastihl na hradbách. Snažil se prohlédnout přes bariéru tvořenou sněhovými vločkami, ale marně. Bylo vidět jen na několik sáhů a zvuky bouře spolehlivě pohltily jakýkoliv zvuk. Dokonce i na strážného, který stál hned vedle něj, musel křičet, aby vůbec něco slyšel.

V tom zazněly poplašné trouby, umístěné vysoko ve věžích Centrální pevnosti. Byly konstruovány tak, že vzduch do nich vháněly silné měchy a zvuk trub byl za normálních okolností slyšet na míle daleko. Jakmile zazněl poplach z Centrální pevnosti, měly se rozeznít poplašné trouby i v menších věžích, rozmístěných podél hradeb v pravidelných úsecích tak, aby o hrozícím nebezpečí věděli všichni na mnoha set mílovém úseků hradeb. Trouby Centrální pevnosti zněly znova a znova a z útrob hradu vybíhaly na hradby obránci. Taghor stál na nejhořejších ochozen a vůbec netušil, proč znějí poplašné signály a co se děje na spodních obranných úrovních pevnosti, kam přes vánici neviděl. Všichni vojáci kolem byli zmatení a nejistí stejně jako on. Ale bylo pravděpodobné, že spodní perimetr byl napaden a poplach vyvolali obránci dole. Proč ale nepřicházely žádné povely, příkazy ? Vyslal proto jednoho ze svých vojáků dolů do nižší úrovně, aby zjistil, co se děje.

A pak to najednou přišlo. Útrobami pevnosti a hradbami se začalo šířit to skoro neznatelné chvění a vzduch naplnil na krátký okamžik pach ozonu, navzdory zuřící bouři. To znamenalo jediné – na pevnost byl veden magický útok a samovolně se zapnuly magické obranné mechanismy. Tuto magickou ochranu zřídili stavitelé před dávnými staletími, když budovali Hraniční pevnosti jako hráz proti Mrtvé zemi. Taghor o tom kdysi slyšel, že v útrobách pevnosti je skryto starobylé magické zařízení, ale nikdy žádný větší útok na pevnost nezažil a nepamatoval, že by se zařízení spustilo. A vlastně ani nepředpokládal, že by po dlouhých staletích mohlo něco podobného stále fungovat. Na jednu stranu pocítil úzkost, že je veden tak silný útok, který způsobil zpuštění magické ochrany, na druhé straně pocítil úlevné uspokojení z toho, že je chrání mocná síla. No, dneska se budou psát dějiny, pomyslil si.

Hned na to si uvědomil, že bouře ustává. Vítr polevil a sněžení také pomalu ustávalo. Viditelnost se rychle zvyšovala a po chvíli bylo možno dohlédnout až dolů k první úrovni hradeb. Pohled jej šokoval, ale něco takového vlastně předpokládal. Na nejspodnějších hradbách zuřil boj. Po přistavených žebřících se na hradby šplhaly tisíce kostlivců. Stále sice nebylo příliš vidět do dáli za hradby, ale i tak bylo možno spatřit tisíce nemrtvých. Vykopané obranné příkopy před hradbami zmizely a nic nebránilo nemrtvým protivníkům v přístupu k hradbám. Obránců neustále přibývalo, jak dobíhaly další a další posily. Z dálky nyní konečně uslyšel zvuky poplašných trub. Netušil sice, zda je to odezva na signál z Centrální pevnosti či naopak, ale předpokládal, že nepřátelé útočí i na samotné hradby, které byly logicky nejslabším článkem opevnění.

Hned jak bouře polevila, vzlétlo několik dobrodruhů na svých létajících zvířatech a kobercích, aby zasáhli do bitevní vřavy. Z hradeb také začalo vylétávat bezpočet ohnivých koulí, které vybuchujíc mezi houfy kostlivců, působily zkázu.

Taghor se rozhodl nečekat, až dostane nějaké rozkazy, jestli vůbec a svolal k sobě vojáky ze své setniny. Nebyli sice všichni, ale nebyl čas čekat na opozdilce. Vydal příkaz seběhnout na nejspodnější úroveň hradeb, kde zuřil boj a kde jich bylo nejvíce potřeba. Rozeběhli se po schodech dolů. Probíhal kolem jednoho elfího čaroděje, který na všechny křičel, ať neplýtvají magenergií na kostlivce. S tím Taghor vnitřně souhlasil, ale také si uvědomil, že je v tom případě čekají i jiní, hroznější nepřátelé. Z první obranné linie doléhaly výkřiky obránců a řinčení zbraní a vzduch proťalo několik nelidských kvílivých výkřiků. Taghorovi projel mráz po zádech, ale nezdržoval se. Když doběhl na otevřený prostor druhého obranného perimetru, spatřil ve vzduchu přelétávat desítky podivných rudých opeřených stvoření. Ta plivala na obránce zelené blesky. Rychle se skryl za hradbu a když rudí opeřenci přeletěli, rozběhl se dále. Se znepokojením si uvědomil, jak je za tu chvíli udýchaný. V tom se vynořili zpoza věže tři humanoidní tvorové s luky na podivných létajících kožnatých nestvůrách s dlouhými krky. Taghor je spatřil jen na vteřinu, ale i za tuto kratičkou chvíli stačili letci na Taghora z luků vystřelit. Jeden minul, ale zbylí dva byli neomylní a Taghor ucítil v prsou štiplavou bolest. Dva opeřené šípy pronikly skrze kroužky jeho zbroje. Malé luky neměly naštěstí dostatečnou průraznost a střely nezpůsobily vážné zranění, ale rány začaly pálit jako čert. Taghor krátce zapřemýšlel, zda není nebezpečné šípy z rány vytrhnout, když pocítil, jak mu do těla z ran proudí jedovatá horkost. Zatmělo se mu před očima a náhle ho opustily všechny síly. Jeho tělo se bezvládně zhroutilo a přepadlo přes snížený ochoz na kamenné nádvoří. Pád z několikasáhové výšky mu vyrazil dech a hned na to Taghor ztratil vědomí.

***

Když se Taghor probral, skláněl se nad ním cizí barbar. Šípy měl z ran vytažené, barbar měl dlaň položenou na jeho čele a přivřené oči. Pak na Taghora pohlédl a když spatřil, že procitl, pravil, že z těla odstranil jed a rány vyléčil. Pomohl Taghorovi vstát, poplácal jej po rameni a odběhl jinam. Taghor se kolem sebe rozhlédl. Nevěděl, jak dlouho byl v bezvědomí, ale za ten čas protivníci pronikli na druhý pás hradeb. Na hradbách se bojovalo a ve vzduchu prolétávali kenkuové, pronásledující ve vzduchu rudé opeřence. Kolem pobíhali vojáci, někteří odnášeli raněné spolubojovníky. Taghor se okamžitě rozběhl do vedlejší věže, vyběhl po schodech do jejího druhého patra a vyběhl na ochoz hradby. Odtud měl dobrý rozhled na okolí. Nejspodnější hradby již byly dobyty nepřítelem a všichni obránci se stáhli na druhou, vyšší úroveň. Brány pevnosti odolávaly úderům beranidel a útočníci museli nejprve spodní hradbu přelézt a teprve pak útočit na druhou, což je oslabovalo. Obránci stříleli po útočnících, kteří šplhali po žebřících vzhůru na hradby, vysoké přes patnáct sáhů. Na hradby již ale neútočili pouze kostlivci, ale hlavně goblini, orci a skřeti. Vedle něj postával válečník v černorudé rytířské zbroji, s bílým chocholem na přilbě s otevřeným hledím a oběma rukama se opíral o těžký obouruční meč. Taghor se jej zeptal, jak se vyvíjí situace. Cizí válečník na něj pohlédl a pak odpověděl, že nestvůry s nemrtvýma prorazili hradby na sever i jih od pevnosti a ta je tedy v obklíčení. Obě strany již použili zřejmě veškeré magické prostředky, čarodějové a ostatní zbabělci odletěli a boj teď bude spočívat pouze na válečnících. To Taghor bral. Boj byla očista, protože při boji šly veškeré starosti stranou a mysl se soustředila jen na to, jak rozdávat a vyhýbat se úderům.

Tak Taghor stál vedle válečníka a čekal, až se nějaký skřet dostane na hradby. Mohl sice pomáhat odstrkovat žebříky a házet kameny, ale raději si šetřil síly na samotný boj. Když už bylo skřetů a orků na obránce příliš a ti je nestačili z hradeb shazovat, rozpoutala se řež na hradbách. Taghorovi se nejprve rozbušilo srdce, ale po chvíli přišlo známé uklidnění. Taghor začal kontrolovat dýchání a snažil se, aby na rány vynakládal co nejmíň námahy a byly co nejúčelnější. Zatímco skřeti nebyli důstojní soupeři, souboje s orky byly jiné. Nebyli to sice zdatní šermíři, bojovali spíše hrubou silou než umem, ale snesli mnoho ran, pro normálního člověka smrtelných. I Taghor inkasoval několik ran, sice nic vážného, ale znepokojivě Taghora oslabovaly. Přesto se s vervou vrhal po dalším a dalším protivníkovi. Jejich proud neustával a na hradbách, přestože se snažili mrtvoly shazovat dolů, přestávalo být k hnutí. Pak, jak na zavolanou, přiběhl jiný válečník a vyzval Taghora, aby se stáhl do věže a trochu si odpočinul. Ten ač nerad musel uznat, že je na pokraji svých sil a odpočinek potřebuje. Situace byla sice vážná, ale ne kritická. Na hradby se vešel jen určitý počet obránců a jak stačil postřehnout, dole za hradbami a v pevnosti bylo stále dost vojáků jako záloh. Mohl se přesunout na jiný úsek, třeba jinde měli potíže, ale jít někam naslepo se mu ani za mák nechtělo. Ostatně – svou přítomností by stejně nic nespasil. Stáhl se tedy zpět do věže a udýchaně se opřel zády o zeď. Zavřel oči a snažil se posbírat síly. Poslouchal zvuky boje, které tak důvěrně znal. Začala na něj padat hrozná únava. Být tak o patnáct let mladší, pomyslil si. V tom ho rázem probral mocný skřek, který se ozval z dáli. Vyběhl ven na ochoz, rozhlédl se a pak je spatřil - pět obrovských draků, kteří přilétávali od západu. Nebylo pochyb, že se jedná o draky, protože tak veliká stvoření, o mnoho přesahující padesát sáhů, nikým jiným být ani nemohla. Orci, skřeti a goblini na hradbách i pod hradbami vykřikli nadšením. Draci sami o sobě byli dostatečně mocní na to, aby smetli obránce jako figurky ze šachovnice. Jaké však bylo ale jejich zděšení, když se draci poté, co přeletěli pevnost, snesli k zemi a místo na obránce pevnosti zaútočili na nelidské jednotky. Svým ohnivým dechem spalovali vše živé i nemrtvé. Jeden z draků, celý pokrytý nádhernými zelenými lesknoucími se šupinami provedl nálet podél první hradby a svým smrtícím dechem spálil mnoho desítek útočníků. Ti, které zasáhl přímo, se v momentě proměnili v uhel, těm méně šťastným vzplál oděv a dlouho umírali v hrozných bolestech. Z hrdel obránců se ozval mohutný radostný pokřik a s vervou se vrhli na útočníky. Jejich morálka byla v okamžiku zlomená zjevením mocných draků a goblini, skřeti a orkové se dali na útěk. Někteří prchali bezhlavě, někteří, zejména orkové a mohutní hobgoblini, se však zuřivě bránili a nedávali své životy lacino. Taghor postřehl, že obránci, ze kterých se rázem stali útočníci, otevřeli jednu z bran, oddělující druhou úroveň od první a hrnou se skrz ní na vetřelce. U toho Taghor nechtěl chybět a rozeběhl se dolů. Proběhl bránou a vrhl se do vřavy. Vzápětí se rozpoutal divoký a krvavý boj, protože vetřelci, kteří nestihli přelézt hradby a spasit se tak útěkem, byli lapeni do pasti a bojovali o holé životy. Po půlhodině boje bylo ale po všem. Nádvoří i hradby byly posety mrtvými skřety, gobliny a orky, mezi tím kosti z pobitých kostlivců.

Někteří válečníci začali slézat z hradeb a jali se pronásledovat prchajícího nepřítele. Brána zůstala uzavřená a magická ochrana pevnosti zabraňovala, aby mohly být brány zevnitř otevřeny. Taghor nečekal, až se to někomu podaří a začal šplhat z hradeb po jednom ze žebříků, kteří zde nechali obléhatelé. U země z něj seskočil do hromady práchnivějících kostí, které se pod nim lámaly jako zpuchřelé větve. Stále sněžilo a i když byla viditelnost vcelku dobrá, stále bylo vidět maximálně na sto sáhů. Po planině před pevností se bezcílně motala nebo jen tak postávala spousta kostlivců. Taghor příliš nepřemýšlel, co to má znamenat a společně s jinými se na ně vrhli. Nebyl to boj v pravém slova smyslu, neboť kostlivci se vůbec nebránili a spíše to připomínalo stínání strašáků na poli. Vlna vojáků postupovala vcelku rychle, vojáci za poklusu stínali kostlivce po stovkách.

Najednou se Taghor s několika vojáky a válečníky ocitli před ohromným stvořením a prudce se zarazili. Jednoznačně představovalo býka, toho nejmohutnějšího, jakého kdy Taghor viděl. Nebyl to ovšem živý býk, ale oživlá ocelová socha, výplod zvrácené magie. Býk měl skloněnou hlavu, hrabal do země jedním kopytem, z nozder mu stoupaly nazelenalé výpary a skelným pohledem pozoroval skupinu válečníků. Po chvilkovém překvapení se jeden válečník rozeběhl s křikem proti býkovi a zbylí ho následovali, Taghor mezi nimi. Ocelový býk zafuněl a rozeběhl se proti nim taktéž. Býk v trysku nabral na své zahnuté rohy muže, který se proti němu rozeběhl jako první. Ozvala se hlasitá rána, když ocel narazila do oceli. Voják byl na rohy nabodnut, býk jej zvedl ze země a prudkým pohybem hlavy nešťastníka odhodil. Voják dopadl o pět sáhů dál a zůstal nehybně ležet. To už se ovšem na ocelového býka vrhla skupina vojáků a válečníků a býk byl zasypán ranami mečů a válečných seker. Ovšem jen asi dva válečníci způsobovali býkovi zranění, neboť jako jediní měli magické zbraně, které mohly býkovi ublížit. Zbylí vojáci sekali do ocelového těla, avšak zbraně se neškodně odrážely. Býk se soustředil na jednoho z válečníků a jeho rohy mu působily vážná zranění. Po několika okamžicích padl válečník mrtev k zemi a býk obrátil svou pozornost ke druhému. To už ale všichni vojáci marný boj vzdali a prchli. Zůstal jen Taghor, který v okamžiku, kdy byl k němu býk zády, přiskočil k bojující dvojici a zdvihl meč od mrtvého válečníka. Rozmáchl se a zasadil býkovi zezadu mocnou ránu, tu nejsilnější, jakou dokázal. Meč zajel pár coulů do těla býka a sklouzl stranou, kdy se setrvačností silného úderu zaryl do země. Taghor, který nikdy mečem do oživlé oceli nesekal, klopýtl a ztratil rovnováhu. Instinktivně upustil meč, aby mohl pád, který následoval, zmírnit rukama. Okamžitě se postavil na nohy, ale bylo pozdě. Býk se ve vteřině otočil čelem k němu a Taghor zkoprněle zíral do jeho očí. Druhý válečník využil situace a s mnoha hlubokými ranami se dal na útěk. Byl to jen okamžik, kdy si navzájem hleděli do očí, ale i tak Taghor v temné hlubině jeho očí spatřil nesmírnou zlobu, nenávist a zlo. Pak ocelový býk sklonil hlavu, a jediným pohybem nabodl Taghora na své rohy. Kroužková zbroj nebyla pro býkovy rohy, sloužící jako smrtonosná zbraň, žádnou překážkou. Taghor vykřikl, neboť síla úderu byla nesmírná a bolest ještě větší. Býk zvedl Taghorovo tělo a mrštil s ním o zem. Býk vyrval rohy z Taghorova těla, stoupl si nad něj a sklonil svou hlavu k jeho, takže se téměř dotýkali. Taghor, bezmocně ležíci na zemi, odvrátil hlavu na bok. Nechtěl znovu pohlédnout do těch očí, do té nekonečné černé hlubiny. Pak býk, stále skloněn nad Taghorem, na něj promluvil tichým, hlubokým, kovově skřípavým hlasem. Byla to cizí řeč, které vůbec nerozuměl a ve ztrácejícím se vědomí mu se mu zdálo, jakoby hlas býka vycházel z nějaké černé jeskyně, hluboké kobky, která se bůhvíproč stále vzdalovala...

***

Jeden z kenkuů, který právě prolétal nad planinou, spatřil podivný výjev. Nad padlým vojákem stál rozkročený býk a jakoby mu něco šeptal do ucha. V okolí nebyl nikdo, vojáci pronásledovali prchající skřety a gobliny. Kenku přistál s vytaseným mečem pár sáhů od býka. Ten pozvedl od mrtvoly hlavu, sklonil ji na stranu, jakoby si kenkua nechápavě prohlížel a začal před ním couvat. Kenku zamítavě zavrtěl hlavou a vykročil k býkovi. Ten se zastavil, podřízeně, jakoby smutně svěsil hlavu a čekal na úder, kterým kenku ukončí jeho existenci na tomto světě.

Úder přišel vzápětí.

Diskuze

 Uživatel úrovně 0

Děkuji za názory. Některých slabin jsem si byl vědom, když jsem to sem dával. Příběh nebyl původně určen jako samostatná povídka, ale jen jako zpestření pro hráče, protože jako postavy se těch událostí částečně účastnily a z toho pramení část zmíněných nedostatků.
Pozadí příběhu, tedy samotné herní dobrodružství, jsem páchal asi před 13 roky, kdy jsem tvořil hodně heroická dobrodružství. Howardův svět mi ani tak vzorem nebyl (krom převzatých/ukradnutých geopolitických názvů), to spíš částečně Tolkien a Sapkowski.


 Uživatel úrovně 0

Již bylo mnoho řečeno, dokonce víc, než jsem sám chtěl říct.

Příběh má nějaké nedostatky a nějaké klady, nebudu je znovu rozebírat. Celkově se mi zdál nadprůměrný. Autor by měl trochu zapracovat sám na sobě (na svém psaní - zkoušet psát a psát) a pak by příběh mohl být i kvalitní, ovšem momentálně na 4* není, proto 3.

S pozdravem, axel.


 Uživatel úrovně 4

Zdravím.
V tomto příběhu mě mnohem víc než děj zaujalo pozadí příběhu, zdá se, že svět je promyšlený a hlavně využívaný k hraní. Neklidná doba i prostředí nabízely určitě spoustu příležitostí k napsání parádního příběhu o stárnoucím hrdinovi. Neříkám, že si me text četl špatně, to určitě ne, některé obraty mě dokonce velmi příjemně potěšily, cítil jsem z nich atmosféru Howardova světa a klasické agresivní fantasy, kde zahyne spousta říší a ještě mnohem víc lidí. Gramatika mě taky nezklamala, autor se vyhnul většině chyb.
Příběhu by prospělo překvapivější členění, nějaká nečekaná zápletka. Máme tu pevnost a kapitána. Máme tu nepřátelské nemrtvé. Logicky dojde k obléhání, při kterém nejspíš kapitán padne. To se splnilo. Mezitím se dozvídáme o magické ochraně pevnosti (pro příběh nepodstatné), složení armád (pro příběh nepodstatné) a povětrnostních podmínkách (magických, ovšem pro příběh opět nepodstatné). Nepodstatné píšu proto, že sice dokresuljí amosféru v klasickém duchu, což nemusí být špatně, ale zároveň jsou tyto prvky snadno zaměnitelné. Postava kapitána je spíše nastíněna - ctí povinnosti, brání tvrz, je raněn a pak i zabit. A to je vše? Věřím, že autor by zvládnul i složitější zápletku. Pro příště bych navrhoval podobné příběhy opepřit něčím nečekaným, tady mě nepřekvapilo vůbec nic. V tvrzi může být zrádce, magická ochrana může zahubit útočníky i obránce - špatná manipulace, tvrzi pomůže nějaká cizí postava, která za to ale něco chce, kapitánovi vojáci se vzdají, cokoliv. Je tu sice motiv příletu draků, který by tohle všechno mohl splňovat, ale ten zas není vysvětlen, takže pak působí trochu jako deus ex machina.

Rozhodně ale příběh na server patří, dokonce v tomto žánru patří podle mého názoru k tomu lepšímu. Dávám proto 3 hvězdy a přeji autorovi do příštího pokusu víc odvahy vyzkoušet překvapivější zápletku. Kdyžtak není problém s MS, tam se případné úlety dají vychytat.


 Uživatel úrovně 5

Nejprve k formální stránce:

Dílko bylo přeřazeno do kategorie Popis dobrodružství, byl zachován i úvod, ačkoliv se mi toto slovo ke čtenáři nelíbí – autor příliš čtenáře podceňuje. Dále jsem do textu doplnila mezi jednotlivé části místo prázdného řádku oddělovače „***“. Tyto změny nebylo možno s autorem konzultovat, protože se mi neozval.

A nyní k obsahu:

Vcelku čtivý popis světa a jeho jedné bitvy, líčení je dostatečně barvité, aby udrželo čtenářovu pozornost. Poněkud chybí podrobnější popis samotného hlavního hrdiny, víme co má na sobě, poznáme některé jeho touhy, ale stále je to málo, aby dokázal být čtenáři bližší a případně se s ním mohl ztotožnit.

Co mi vadí, jsou příliš dlouhé odstavce, které zejména v závěru činí z dílka příliš jednolitou masu textu, omílání některých výrazů stále dokola (voják, býk...) a nevysvětlené události v závěru. Nicméně připouštím, že v popisu dobrodružství nemusí být vše vysvětleno, aby nebyly předčasně vyzrazeny jevy mající vliv např. na další hraní autora a jeho družiny.

Pak bych měla ještě jeden dotaz: Jak to, že královna Adriana svolává dobrodruhy do Hraničních pevností, když dle úvodního popisu Hyperboree vládne někdo z Vanaheimu?

Sem tam se vyskytne nějaká ta chybná či chybějící čárka, nějaký ten ne zcela správný výraz (zejména na začátku), ale to nemá na celkové hodnocení vliv. Příběh považuji za lehoučce nadprůměrný, dávám mu za tři a do příště si schovávám malé plus.