www.Dracidoupe.cz


Články & Eseje



Pán much

Příprava pro tisk (tisknuto 629x)
Autor:Mgr. Holger
Přidáno: 16:13:32 03.09.2007
Hlasovalo: 34
Průměrné hodnocení: 4.94

Anotace: Chtěl jsem, aby to smrdělo. Chtěl jsem, aby to bolelo. Chtěl jsem, abyste to nechtěli dočíst, a zároveň nemohli přestat. Vítejte v Utrpení. Vítejte v Sigilu.

„Dělej, sežer tu mouchu, ty abishaiovo hovno!“

Zajiskření před očima provází další ránu. Xs´zal´tl mi cpe to malé odporné tělíčko svými odulými chlupatými prsty do pusy a já nemám dost sil, abych se mu bránil. Cítím měkkou kaši vyhřezlou ze zadečku špinavého hmyzu na rtech, než se mi fiendovy prsty vervou do úst.

„Spolkni to, ksindle, dělej!“ fackuje mě dál ten malý parchant. Jeho bratr, stejně páchnoucí hromada kozího hnoje, mi zacpává pusu, abych masařku nemohl vyplivnout. Dusím se slinami – už to dlouho nevydržím, budu ji muset spolknout.

Moucha mi klouže krkem, pak se ale zadrhne – jak mohou tak malé nožičky tolik škrábat? Ne, to nejde… Žaludek se vzedme odporem a zvrátí obsah.

Zak´xs´tl mi však stále drží ústa. Kyselé šťávy se mi vhrnou do úst a hledají, kudy by pod tlakem mohly vyjít ven. Cítím horkost zvratků, pálí mě a vhánějí slzy do očí. Dusím se. Pak konečně stisk odporných pracek povoluje. Stáčím se na bok a plivu tu hnusnou žaludeční kaši z úst. Hlava mi třeští, při pokusu vstát se mi podlamují kolena.

Moji trýznitelé stojí nade mnou a dobře se baví. Mít tak aspoň trochu síly, abych jim to mohl odvést. Vzápětí dostávám nový impuls, který mi opět žene krev do hlavy.

„Netušil jsem, že umíš blejt i nosem,“ směje se Xs´zal´tl a jeho kozí pysky poprvé vysloví to hanlivé jméno, které mi tím přisoudí na celý život, „Mušinče!“

Vrhám se na něj a srážím ho na dláždění. Kroutím mu bradu a kopu do rozkroku. Tím podstatně ochabuje jeho obrana. Pokouším se ho kousnout do krku – vždyť – já ho chci zabít!

„Hej, ty smrade, koukej toho nechat!“ Zak´xsovy ruce mě odtrhnou a já dostávám další ránu do obličeje. Opět mnou praští o zem a jeho bratr, který ihned hbitě vyskakuje na nohy, na mě skočí.

„Poslouchej, mušáku,“ funí mi do obličeje a mně se opět dělá zle, „ten kousanec ti nezůstanu dlužnej.“

„Horší, než tvůj kozí dech to asi nebude,“ pokouším se o odpor.

Fiend ze sebe vydá vzteklé zamečení, pak ale dostane šílené vnuknutí, které ho zároveň nadchne, ale i pobaví. „Příště nosem blejt nemusíš,“ uchechtne se a trkne.

„Gch,“ vydám ze sebe překvapený sten, když mi jeho roh pronikne bradou do jazyka. Špička se zastaví až o patro a i v něm zanechá bolestivou ránu.

Xs´zal´tl prudce trhne hlavou a krev stékající po rohu si rozetře po obličeji. Ústa se mi plní krví, která zároveň crčí děravým podbradkem na hruď. Kdyby mě to tak strašně nebolelo, asi bych omdlel. Oba bratři s úšklebky odbíhají pryč a nechávají mě napospas Úlu.

---

Ačkoli je Hadrníkovo náměstí, nejnuznější část Úlu, domovem lúzy a nejhorších vyvrhelů, žijí zde i lidé, kteří pomohou, když už to člověk nečeká. Právě takové místo bezvládí dává prostor hrdinství v jeho primitivní podstatě, v každé drobnosti, kterou se jednotlivec vydělí z všeobjímajícího chaosu a – ať už jsou jeho pohnutky jakékoli – pomůže druhému v nouzi.

Ploužil jsem se podél stěn vybydlených barabizen a doufal, že nenarazím na tlupu chaotiků nebo, ještě hůř, na smečku zdivočelých psů. Na otlučeném zdivu jsem nechával rudou šmouhu, jejíž barva postupně splývala s oparem, který začal přikrývat mé vidění. Pokoušel jsem se udržet na nohou, ztratil jsem však příliš krve. Pozvolna jsem se sesunul po zdi do sedu a svezl se na bok. Pokusil jsem se zacpat díru v bradě, než ztratím vědomí. Poslední, co jsem zaslechl, byly tiché kroky sběračů mrtvol.

---

Propadl jsem se do tmy a dlouhý čas bloudil mezi stíny. Šmátral jsem kolem sebe a tu a tam narazil na nějakou zeď, jako bych se pohyboval v labyrintu. Ztratil jsem se! Pokaždé jsem došel na konec cesty, která již dále nevedla, napříč temnotou se táhla zeď. Slyšel jsem každý úder svého srdce, slyšel jsem, jak mi krev proudí tepnami, slyšel jsem každý svůj výdech i prapodivnou ozvěnu tisícinásobně se vracející z všudypřítomné tmy.

Mušinče... Mušinče... Mušinče... Mušinče!

„Ne!“ vykřikl jsem do prostoru, zvuk ozvěny mě však málem porazil. Byl podivně zkreslený, oscilující na pomezí prahu bolesti, pokřivený, destruovaný... Zdálo se mi to, nebo jsem v tom zvuku opravdu zaslechl bzukot hmyzu?

„Ne!“ neovládl jsem se a zařval znovu. Opět to podivné echo – jako by ho vydával celý mrak much!

A pak jsem je uviděl. Lehce fosforeskující tělíčka zformovaná do obrovského roje se ke mně blížila šílenou rychlostí.

„Ne...“ hlesl jsem ohromením, ale to už mi první mouchy vlétly do úst. Draly se jako šílené do krku a dále... Brzy jejich hemžení pohltilo průdušnici, průdušky, až mi roj vyplnil celé plíce, které hrozily prasknutím. Ačkoli se tělo veškerými instinkty snažilo bránit, nedokázalo na strašlivý útok reagovat. Škrábání hmyzu mne nutilo ke kašli, neustálé ataky hltanu provokovaly zvracení – vše marně. Šílel jsem. Myslel jsem, že se roztrhnu na tisíc kousků, které pak spořádají červi.

Prudce jsem sevřel rty, ale mouchy okamžitě našly díru v bradě a hrnuly se dál dovnitř, zaplnily mi nos i uši. Zavrávoral jsem a padl.

---

„Tamhleten se hejbá! Co jste mi to přinesli, vy bando ožralá!“ Jakoby v dálce jsem zaslechl nadávající skřípavý ženský hlas. Hlava mi třeštila, v uších zvonilo, krk a ústa jsem měl v jednom ohni. Pokusil jsem se polknout, ale nešlo to. Ostrá řezavá bolest mi projela jazykem až do krku. Otevřel jsem oči a rozmazaně vnímal okolní svět. Byl tohle Abyss? Byly okolo mě skutečně hromady mrtvých těl? Vážně se tu povalovaly různé končetiny, kosti a cáry lidské kůže?

„Tak to se dá snadno napravit,“ ozval se tichý mužský hlas, „Bude, doraž ho.“

„Chraň vás ruka Paní,“ vyštěkla opět ta žena, „donesli jste ho se živýho a tak odtud taky odejde. A vy se příště líp dívejte! Teď mi ho doneste na stůl.“

Postavy mě popadly a zvedly ze země. Zasténal jsem. Shora se opravdu zdálo, že jsem v nějakém skladišti mrtvol.

„Tak copak to tu máme,“ sehnula se ke mně, když mě složili na kamenný stůl. Cítil jsem, že je často používaný – lepkavý, pokrytý nánosem něčeho, co jsem si ani nepřál poznat. Projela mnou vlna horka spojená s prudkou bolestí. Něčím se mi rýpala v ráně!

„Vida,“ mumlala si sama pro sebe, „ta rána minula tepny, proto nevykrvácel. Teď má ale horkost a ještě něco... Slyšíš mě, mrtváku?“

Přivřel jsem víčka na znamení souhlasu.

„Jak jsi k tomu přišel?“

„Fien-.“ Znělo to spíše jako vydechnutí. Chvíli nad tím přemýšlela, pak zřejmě pochopila.

„U všech bažin Baatoru! Máš v ráně sněť. Takže se koukej snažit, ať tě nezapíšou do knihy mrtvejch. Ale stará Martha už vytrhla sběračům zpod pařátů lecjakou mrtvolu.“ To neznělo příliš povzbudivě. Vzápětí jsem opět začal ztrácet vědomí a jen zpovzdálí vnímal ten krákoravý hlas: „Podej mi nějaké červy sakrofág, Ojo... Kluku pitomá, kdy už se to konečně naučíš! Tohleto jsou výkalnice,ty červy jsi zase vytáhl z nějakejch sraček. Sakrofágy jsou co? Ma... sař... ky...“

---

Ležel jsem na podlaze nějaké místnosti, možná chodby. V přítmí jsem rozeznával pouze chatrné zdivo se zbytky věkem odrolené omítky. Vzduch byl nehybný, nikde ani známky pohybu, všude vládlo hrobové ticho.

Bolest a pálení v krku a ústech byly tytam, přesto jsem se cítil podivně malátný. Neměl jsem ponětí, co se stalo s tím obrovským rojem much, ale byl jsem rád, že je již pryč. Byla to skutečnost? Po jakých sférách jsem se to pohyboval?

Opatrně jsem zvedl hlavu a rozhlédl se. Nebyl jsem schopen poznat víc. Hmátl jsem rukou pod sebe. Sevřel jsem pěst, ale nabral jsem pouze prach a špínu. Ležel jsem na udusané zemi, kdesi… Zůstal jsem snad v tom labyrintu? Při té myšlence jsem se otřásl. Snad jen moje fantazie vykouzlila vzdálenou tichou ozvěnu běsnícího bzukotu.

Ne, uvědomil jsem si se zděšením. To tiché zabzučení jako by vycházelo ze mě. Pozdvihl jsem se na rukách a napínal uši. Uslyším je?

Mouchy jsem neslyšel, přesto jsem zřetelně zaslechl jiný tichý zvuk. Tiché šustění a sotva znatelné skřípění padajících zrnek písku, které se co chvíli zdálo být silnější, stále naléhavější, neodbytnější. V tom zvuku bylo cosi nedefinovatelného, zvláštní pocit neodvratnosti, který vyvolával. Představil jsem si drolící se stěny, písek vypadávající ze stropu, ale nic z toho jsem okolo sebe necítil. Tak co to…?

Plop... Plop... Plop, plop, plop... Tichoučké prasknutí miniaturní blanky působilo v naprostém tichu jako úder do bubnu. A další a další, stovky, tisíce drobných lupnutí vyrazily v šíleném staccatu a postupně se slily v trhavý jednolitý zvuk, stále sílící v mohutném crescendu, které mi div neprorvalo ušní bubínky, a pak naráz utichlo.

Oddychl jsem si. Už to snad skončilo.

U všech sfér! Něco se ve mně pohnulo. A zase – strašlivé škrábající nožky, tisíce párů. Mám je v břiše!

Najednou jako by se mi rozpohybovala snad celá střeva a i další vnitřnosti. Spousta malých tělíček spustila démonický taneček a svými chitinovými schránkami rozdírala mé útroby. Svíjel jsem se bolestí a řval – prosil o slitování: „Pomoc! Zabte mě! Pomoc! Tak je tu někdo?!“ Jen chladná ozvěna se zkresleně vracela… Nikdo. Nikdo.

Kůže na břiše se napnula, když po něm přeběhla vlna. Chtějí mě rozervat, šílel jsem. Další soustředěný nápor zvnitřku břišní dutiny mě možná i nadzdvihl ze země, nebo se mi to alespoň zdálo. Vzepjal jsem se a s hrůzou sledoval obrovský nafouknutý pupek, průsvitnou kůži, pod níž se rýsovalo krvavé svalstvo a slabě nazelenale svítící ďábelský hmyz.

Prasknutí – to povolil první sval. Bolestí jsem si ukousl spodní ret. Hned nato se začaly trhat ostatní, až se mouchám podařilo prorvat i poslední překážku. Nahrnuly se do otvoru a dál mi páraly břicho na cucky.

„Aaaaaaaaaah!“

---

„Tak neházej sebou, mrtváku zatracená!“ Z hrůz nočních můr mě probral skřípavý hlas. Jak sladce mi teď zněl. „Koukej ležet, než horečka opadne. Z nejhoršího seš nejspíš venku.“

„-e fem?“ pokusil jsem se promluvit. Zjistil jsem ale, že skoro nedokážu pohnout jazykem.

„Kde seš? V mojí dílně v Pohřbený vesnici,“ odpověděla, „a raději nemluv, ať nerušíš červy.“

„Še-vy?“ vytřeštil jsem oči.

„Červy, mladej,“ pokývala hlavou, „trošku si z tebe uzobnou.“

Prudce jsem se posadil, až se mi zamotala hlava. Rozhlédl jsem se a zjistil, že jsem stále v tom skladišti mrtvol. Navíc – už jsem je cítil. To šimrání v krku a ústech, které jsem předtím považoval za mravenčení zdřevěnělého jazyka. Lezou ve mně červi! Sféry, já se zblázním! Začal jsem se zběsile škrabat na krku, ale bolest mě donutila přestat. Navíc se na mě zběsile vrhla i babice a chytila mi ruce.

„Hej, chlapi!“ křikla přes rameno, „hoďte mi sem nějaký lano, ten mrtvák se trochu cuká.

Přivázali mi ruce ke stolu a mně nezbylo než čekat, až bolest odezní. Po chvilce skutečně ustala a já jen cítil skrytý pohyb muších larev ve svém zranění.

„Poslouchej, ty řešeto,“ naklonila se ke mně Martha a probodla mě skelným pohledem, „takhle by ses určitě zapsal do knihy mrtvejch. Mohl sis přervat tepnu, blbečku. Červíci ti neublížej, zbaví tě sněti a s ní i horečky. Taky ti tu ránu zahojej.“

„He?“ nechápal jsem.

„Červíci žerou jen mrtvý, nahnilý maso, do čerstvýho se nepustěj. Neboj, pár lidí to už vyzkoušelo.“

Ta baba byla odporná. Rozcuchané šedé vlasy si zřejmě poslední půlrok nečesala, o mytí nemluvě. Pod křivým nosem jí rašil našedlý knír a podobné chomáče štětin jí trčely i z bradavic na bradě. Přesto mě cosi v jejím hlase uklidňovalo a naznačovalo, že mluví pravdu.

„Slyšíš mě, mladej?“ vytrhla mě z dřímoty, do které jsem pozvolna upadal, „Lež klidně, stejně seš přivázanej. Za osm hodin by to mělo bejt hotový – pak se uvidíme.“

Usnul jsem a konečně spal klidně. Zdálo se to jako chvilka, když mě babizna opět probudila.

„Tak ukaž, ať se podívám...“ zvrátila mi hlavu a štrachala se v ráně. Sykl jsem bolestí, ale ovládl jsem se. „Vida, už je to hotový,“ zaradovala se a z poličky vzala špachtli.Protlačila mi ji dovnitř i se zbytky čehosi štiplavého a svíjejícího se. „Dokončíme koloběh, hehe,“ zasmála se skoro šíleně, „spolkni to!“

Polkl jsem, i když to strašně bolelo. Martha viděla, jaké mi to dělá problémy, a podala mi pohár s vodou. Takže mám pořád díru v bradě, zjistil jsem, když mi voda vytekla na hruď. Stařeně neušlo mé znechucení.

„Jó, hochu, chtěla jsem, aby to srostlo, ale bylo už pozdě. Nakonec jsme se museli zbavit sněti, abys vůbec přežil. Smiř se s tím, že pod bradou budeš mít díru. Jsou i horší případy – někomu chyběj voči, ruce nebo nohy. Ty si budeš akorát slintat na pupek a blbě mluvit.“

Zaťal jsem ruce v pěsti.

„No, nečekám, že mi budeš děkovat,“ řekla a poodešla k dalšímu stolu, kde se ponořila do nějaké otevřené mrtvoly.

Cítil jsem nesmírné vyčerpání. Ležel jsem, civěl na špinavý strop a přemýšlel co dál. Až se vrátím do Úlu, budu se muset začlenit zpět do gangu pod oba fiendy. Jestli jsem doteď v hierarchii naší tlupy nic neznamenal, po prohrané bitce na tom budu ještě hůř.

Ale co si počít? O Pohřbené vesnici se vědělo jen to, že existuje. Jedna banda Sběračů mrtvol do ní znala přístup, ale tuto informaci střežili jako nejpřísnější tajemství. Pokud zůstanu tady, tak se k těm ubohým lidským troskám přidám. Sběrači prolézají ta nejhorší zákoutí Sigilu a pátrají po mrtvolách, které pak za tři měďáky prodávají sektě Spalovačů. Případně skončím u vylupovačů hrobů, opovrhované kasty Sběračů, která si žije nad poměry díky bohatství mrtvých. Koutkem oka jsem zahlédl Marthu, jak páčí mrtvole z huby zlatý zub. Taky jedna z nich, pomyslel jsem si.

Ne, musím zpátky, musím to nějak překousnout. Aspoň se dostanu zase k Žiletce. A třeba o mě bude stát. Stejně jsem se porval kvůli ní.

Musím ji znovu vidět. Musí vědět, co jsem pro ni podstoupil.

---

Poznej svůj strach, říkala mi Martha tehdy v Pohřbené vesnici. Zůstal jsem u ní nakonec mnohem déle, než jsem si zprvu připouštěl. Musel jsem ale uznat, že má pravdu. Její ohyzdný zevnějšek a navenek odpudivé řemeslo, které vykonávala, mohly mnohé zmást, já jsem však v ní poznal ženu pevných zásad, tvrdě udržovaných v divoké komunitě lidí z Pohřbené. I já sám jsem přežil jen díky jejím pravidlům a profesní cti.

Třebaže mě pronásledovaly noční můry a první měsíc po léčbě bylo zranění ještě dost bolestivé, byl jsem jí za záchranu vděčný. Nebyl jsem si totiž jist, zda by moje případná smrt znamenala konec toho utrpení. Jen sféry tušily, kam bych se po smrti dostal, a útržky snů mi na klidu nepřidávaly. Švadlenka, jak se babě ve vesnici přezdívalo, věděla o mých nočních můrách mnohé a poradila mi, jak se jich zbavit. Musel jsem svému strachu čelit. Začala mě učit. Učit o mouchách.

Odnaučil jsem se jich bát. Poznal jsem je – poznal jejich život, naučil se je pěstovat, zjistil, čím se živí, jak se od sebe jednotlivé druhy liší, jak je případně využít. Ztratil jsem k nim odpor a časem začal obdivovat jejich osobité kouzlo. Noční můry ustaly. Přesto se do mé mysli vplížil stín. Stín, který hlodal v podvědomí, tušení neodvratnosti osudu, který na mě Xs´ přivolal uchopením mého jména. Ne, nevzal mi jméno, neuchopil ho, vzpírala se část mého já. Stín vržený novým jménem však dál nehybně vyčkával v zastrčeném zákoutí mé duše. Možná on jediný cítil tlukot kladiv neviditelných dabusů, budujících kolem mě zdi bludiště, bludiště Paní, která dychtí po dalším lidském utrpení.

Po půl roce, který od té doby uplynul, jsem si tu klec, vězení nového jména, které mou existenci obepínalo, začínal plně uvědomovat. Bratři ixsové, jak jim říkali všichni grázlové Úlu, si ze mě udělali svého osobního otroka. Musel jsem pro ně dělat ty nejodpornější práce, snášet jejich urážky a bití. A ke všemu jsem přišel o jméno.

Xs´zal´tlovo přízvisko bylo přijato celou bandou se samozřejmostí pochlebovačů a brzy se dostalo i k dalším z Úlu. Nikdo mi již neřekl jinak a moje rozhořčené huhňání skutečného jména bylo jen dalším terčem posměchu. Pozvolna jsem rezignoval a možná bych se s úlohou fackovacího panáka v gangu smířil, kdyby nepřišla poslední rána.

Vešel jsem do Xs´ova smradlavého brlohu. Jako každé ráno mě poslal uklidit své noční vědro, jak tomu v žertu říkal. Vlezl jsem nízkým průchodem do tmavé místnosti a zašel za zástěnu. Vzal jsem tu příšernou nádobu a chystal se odejít. Koutkem oka jsem postřehl v pokoji pohyb. Šel jsem blíž a všiml si postavy ležící na fiendových zablešených matracích.

To zjištění mě málem porazilo. Upustil jsem štoudev a ohromeně zíral. Prudce se posadila a instinktivně hmátla po dýce. Žiletka, ta nádherná holka, kvůli které jsem tolik riskoval a kterou jsem chtěl před odpornými ixsy chránit, blonďatá koketka, která pobláznila půlku Úlu, mrštná zlodějka s pružným tělem, na které jsem právě zděšeně civěl, ležela rozcapená v Xs´zal´tlově posteli!

„Co tu děláš?“ houkla na mě.

Zvedl jsem ze země vědro.

„Aha, tak dělej!“ přikázala a odložila dýku. Vstala a pokoušela se vměstnat své poprsí do koženého korzetu. Vyběhl jsem ven. Chlístl jsem fiendí lejna do průjezdu, ztěžka se opřel o zeď a začal zvracet. Bohové! Kam se hrabou muka pekelné Carceri na to sigilské ráno. Po chvíli jsem se rozdýchal a zklidnil. Opět jsem vlezl dovnitř a vrátil tu věc na své místo. Žiletka se už oblékla a hledala na stole něco k snědku.

„Na co tak čumíš?“ zeptala se.

„-ebe,“ hlesl jsem.

„Tak toho nech,“ zamračila se, „něco se ti nezdá?“

„-y a...“ ukázal jsem na postel.

„Jestli s nim spím? Seš úplně blbej? Jasně že jo... a s jeho bráchou taky.“ Náhle mi bylo jasné, že Žiletka mnou opovrhuje. Byl jsem nula. Vyřízenej. Mušinec. „Hele, to sis myslel, že budu spát s nějakejma nýmandama? Bráchové brzo ovládnou celou čtvrť a já to chci rozhodně někam dotáhnout.“

Tak. A mám to. Proč jsem to dřív neviděl. Vysnil jsem si ji čistou, nevinnou a zatím... Vypočítavá mrcha. Proč jsem si jen myslel, že by o mě mohla mít zájem?

„A já?“ zeptal jsem se.

„Co ty?“ protáhla obličej, „Ty sis snad myslel, že bych o takovou obludu mohla jen zakopnout?“

„Mi-uju –ě,“ polkl jsem a pokoušel se v sobě utišit přicházející nával vzteku.

„Seš debil,“ mávla rukou, „Hele, pokud budu chtít něco pikantního, zajdu si to rozdat třeba s ohnilou mrtvolou. Ty nejsi ani dost odpornej. Nejsi nic. Seš jen mušinec, obyčejnej zbytečnej flek na zdi.“

„A-ahn, me-uju fe A-ahn!“

Správné dveře a správný klíč. V mém nitru se otevřel pomyslný portál a vtáhl mě dovnitř. Pak už jsem jen padal tmou a prázdnotou, dokud jsem prudce nenarazil na svou novou realitu. Byl jsem uvězněn. Chytil jsem v letu mouchu a strčil ji do pusy. Popadl jsem Žiletku za vlasy a zvrátil jí hlavu. Téměř chromý jazyk jsem jí zasunul do krku a rozdrtil muší tělíčko o patro. Pak jsem ji prudce odstrčil. Upadla a začala dávit.

„Xs´ ...tě zabije, ...hajzle!“ vykřikla přerývaně.

„-bohem, má mi-á,“ pohodil jsem hlavou a rychle odešel.

Šimrání v krku, svírání žaludku, hořkost u srdce a na jazyku pachuť mouchy, fiendího spermatu a holky, co nikdy nebude moje...

Chtělo se mi řvát na celé město. Rozbořit brány, které ho chránily před běsněním sfér, otevřít portály a povolat démony Abyssu, aby to tu jednou pro vždy skončili. Chtěl jsem zabíjet, chtěl jsem být zabit. Chtěl jsem zabít ji. Chtěl jsem smrt. A bylo jediné místo, kde jsem ji mohl najít v celé její majestátné podobě.

Márnice.

---

Vzduch v Márnici byl nesnesitelný. Pach mrtvol se mísil se všelijakými látkami na balzamování, místy stěží překrývajícími příznaky hniloby. Krom toho byla v ovzduší i štiplavá příměs kouře z vyššího patra, kde byla umístěna velká pec. V té byla pálena těla, na která Spalovači neměli smlouvu, která již nebyla k použití, části tkání, které shnily, překážely, nebo prostě byly postradatelné.

Z vysoké stolice před obrovskou knihou smrti, která dominovala místnosti, na mě shlížel postarší githzerai. Šedý vous mu splýval ke kolenům, oči prozrazovaly bystrého ducha otupělého snad jen věkem a neustálým kontaktem se smrtí. Githy jsem již dříve vídal v ulicích, ale obyčejný smrtelník jako já jim obvykle nestál za pohled. Dhall byl jiný. Namísto obvyklého povýšeného tónu v řeči byl jeho hlas klidný a věcný.

„Ty se ucházíš o zaměstnání v Márnici?“ pozorně si mě prohlížel, „Je ti tedy známo, že se musíš stát Spalovačem, projít zkušebním obdobím noviců, seznámit se s prvky naší víry...“

„Jo,“ přerušil jsem ho a utřel sliny, které mi tekly podbradkem na hrudník.

„Dobře,“ otočil se ke knize a něco začal psát, „takže – jméno?“

„A-ahn,“ pokusil jsem se vyslovovat co nejsrozumitelněji.

„Jakže?“

„Jmenuje se Mušinec, pane,“ přitočil se jeden z přítomných.

„A-ahn,“ odporoval jsem, „me-uju fe A-ahn!“

„Hm,“ zjednal si klid přijímající, „můžeš mi to hláskovat?“

„Ee,“ zavrtěl jsem hlavou, „-emůžu.“

„Aha,“ seskočil ke mně, „ukaž mi jazyk.“

Otevřel jsem ústa a pokusil se hnout jazykem. Marně.

„To je ale ošklivé zranění,“ konstatoval, „tak co mám napsat? Umíš psát?“

„-eumím.“

„Měl by ses naučit vědět psát,“ zdůraznil, „pokud tě přijmeme, bude to nezbytné. A teď – jaké to písmenko ve svém jméně nedokážeš vyslovit? A – B – V – G – D...“

Horlivě jsem přikývl.

„Výborně,“ usmál se, „a teď nám, Adahne, pověz, jaké služby nám můžeš nabídnout.“

„Mouchy.“

Personál v hale se rozchechtal. Zdálo se, že i Dhalla moje slova pobavila. Bylo mi na zvracení. Učinil jsem rozhodující krok ve svém mizerném životě a opustil gang, abych se vyhnul posměškům a ponížení, abych dal svojí existenci nějaký smysl a čeho jsem se dočkal? Jen další a další posměch. Otočil jsem se a zamířil k východu, githzerai mě však zadržel.

„Počkej!“ zachytil mě za paži, „Nemusíš se hned urážet - napřed dokonči myšlenku. Much tu máme víc, než je zdrávo. Máš snad nějaký prostředek na hubení hmyzu?“

„Ee,“ rozhlédl jsem se po sále a ukázal na jednu starší mrtvolu. Pochopil.

„Jak chceš. Ukaž, co umíš.“ Dal pokyn dvěma zřízencům, kteří ji vzápětí dovlekli na pracovní stůl. Vzal jsem z podnosu skalpel a rozřízl stehy, kterými měla sešity rty. Jazyk neměla, vytrhli ho už dříve. Zatlačil jsem na břicho a přiložil jí nos k ústům. Smrad, který se z útrob vydral, mě nenechal na pochybách. Je cosi shnilého v království zombie...

„H-ije,“ oznámil jsem písaři a naznačil mu, aby také přičichl. Opatrně to vyzkoušel a dal mi zapravdu.

Nechal jsem si donést vědro vody a zchladil si v něm ruce. Potom jsem začal mrtvole důkladně prohmatávat břicho.

„Chce si asi užít,“ pronesl bokem jeden z preparátorů. Dhall ho však rázně umlčel.

Opatrně jsem posouval ruku po pupku a hledal sebemenší náznak nějakých nepřirozených jevů. Projel jsem prsty všechny švy, které tam nechali balzamovači, hledal měkčí místa, na nichž by mi třeba vyšší teplota prozradila, že právě zde je brána posmrtné zkázy těla.

„Mám -o,“ ukázal jsem po chvíli na část břicha, kde bývala játra. Bylo jasné, že pod povrchem zahnívá kus tkáně, který by časem způsobil zničení větší části těla. Opatrně jsem místo rozřízl, otevřel jsem ránu a roztáhl ji rozvorkovými háčky. Všichni přítomní se nahrnuli ke stolu. Jeden ze Spalovačů vyššího kruhu vzal do kleští kus hadru a otřel jím vnitřek otvoru. Hadr pak dlouho zkoumavě prohlížel. Stopy rozkladu byly zjevné. Tušil jsem, že nepřemýšlí o tom, zda jsem měl pravdu. Přemýšlel o mně.

„Tak ty budeš nový preparátor?“ otázal se, „Máš určitě vlohy, tohle bylo přesvědčivé.“

Zavrtěl jsem hlavou: „Mouchy.“

„Co máš pořád s těma mouchama?“ nechápal.

„-ahojím.“

„Cože?“ nevěřil Spalovač svým uším, „Zahojíš to? Tohle je mrtvola, i když chodí. Nemůžeš používat léčivou magii, ani běžné medicínské prostředky. Jediná možnost je hnijící tkáň vyříznout i s celým okolím, a pak znovu balzamovat.“

„Ee. Mouchy -ahojí.“

„To chci vidět,“ pochyboval, ale bylo jasné, že ho celý problém zajímá, „jaké je číslo týhle zombice?“

„Třicet osm,“ oznámil Dhall.

„Jak dlouho tu je?“

„Půl roku, Starší,“ zalistoval písař v knize smrti.

„Dobrá tedy,“ rozhodl Spalovač, „dejte mu ji k dispozici, ať ukáže svoje praktiky. Pokud ale lže, odpracuje si ztráty. Jako topič.“

Další ze Spalovačů dal zombie pokyn, aby se zvedla a přesunula se do jedné z dílen. Bylo vskutku bizarní sledovat to mrtvé tělo mátožně vstávající z preparační desky, držíc si přitom na pokyn rozvorky, aby se rána nezavřela. Já bych pak mohl pokračovat tam, kde jsem přestal. Stvoření odbelhalo do pracovny a opět si poslušně lehlo.

Starší stál u stolu se založenýma rukama a čekal, co se bude dít. Rozhodl jsem se rozříznout všechny stehy na břiše, abych zjistil rozsah poškození.

„Můžu?“ zeptal jsem se. Šedoplášť, jak se Spalovačům přezdívalo v Úlu, přikývl.

Odstranil jsem předchozí šití a rozevřel dávný abdominální řez. Starší pokynul mrtvole, aby mi asistovala, ale já odmítl. Jen sféry ví, v čem se předtím hrabala.

Pozorně jsem procházel vnitřní stěnu břišní dutiny, píď po pídi zkoumal prsty i preparační jehlou a hledal měkčí, jinak zbarvené, teplejší nebo mokvající plochy. Po chvíli jsem si vyznačil oblasti podléhající rozkladu. Několikapalcovou plochu, nejnebezpečnější ohnisko zkázy, jsem odhalil na přechodu mezi břišní a hrudní dutinou, vlevo od páteře. Odtrhl jsem hnijící zbytek bránice, proměřil skvrnu a odhadoval množství červů, kteří to dokáží zlikvidovat. Hrst by mohla stačit.

Sáhl jsem do svého vaku a vytáhl látkou překrytý hrnek. I z něj se linul nasládlý zápach rozkládajícího se masa.

Rozhlédl jsem se. Na můj vkus tu bylo příliš mnoho čumilů. Obrátil jsem se na Staršího.

„My fami...“ naznačil jsem mu, aby poslal ostatní pryč.

„Chceš chránit svoje postupy? Dobrá,“ souhlasil, „to chápu a respektuji. Aspoň do doby, než budeš zasvěcen.“

Na jeho pokyn všichni odešli. V dílně s námi zůstal pouze Dhall. Vybalil jsem z látky hrnek a vysypal si do dlaně červy. Byli nádherně čilí, divoce se svíjeli a zoufale hledali další potravu. Bude ještě chvilku trvat, než se zakuklí, takže příděl „masíčka“, který jsem jim nachystal, hravě zvládnou.

Opatrně jsem je nanesl na postižené místo a aby se mi nerozlezli, přišpendlil jsem k okraji ohrádku z pruhu pergamenu, lehce potřeného balzámem. Červi se chvilku bezradně zmítali, pak si ale uvědomili nový příděl potravy a pustili se s chutí do hostiny.

Spalovač vše s napětím pozoroval. „Jak zajistíš, aby nesežrali všechno?“ zeptal se.

„Bal-ám a ma-ie,“ vysoukal jsem ze sebe.

Dhall se zamyslel a po chvíli Staršímu potvrdil: „Je to možné. Nikdy jsem si nevšiml, že by červi žrali některé ze zombie, které by byly čerstvě balzamovány, nebo čerstvě oživeny. Nevylučuji, že právě hniloba předchází červům, které občas v postižených tkáních najdeme. Vlastně, když o tom tak přemýšlím, nikdy jsem si nevšiml, že by tito červi někomu žrali – ehm – živé maso.“

Přikývl jsem. Starší chvíli vstřebával novou informaci, a pak se zeptal: „Jak dlouho to bude trvat?“

Podíval jsem se na klubko červů a ukázal čtyři prsty.

„Čtyři hodiny?“ nevěřil.

„Aha,“ přitakal jsem.

„To je dobrý... Co pak? Balzamovat?“

„Můžem,“ řekl jsem a trochu orosil svoje miláčky.

„Výborně. Přijdu to zkontrolovat.“

---

Sledoval jsem skvrnu. Postupně jsem odstranil veškeré larvy a preparační jehlou zkoušel kvalitu zbylé tkáně. Červi odvedli dobrou práci – jako ostatně vždy.

Starší pozorně hodnotil moji činnost, pak kývl na Dhalla a odešel.

„Tak, Adahne,“ promluvil písař, „tady máš břidlicovou tabulku a hřebík. Od zítřka se začneš učit znát písmo. Chci tím naznačit, že jsi byl přijat.“

Ohromeně jsem na něj zíral. Počítal jsem s tím, že moje metody budou pro Spalovače přínosné. Počítal jsem s přijetím. Ale...

Jméno. Vracelo se ke mně ozvěnou kamenných stěn Márnice a dávalo mi možnost na chvíli uchopit vlastní osud. Dávalo mi možnost sebepoznání. Githzerai mě oslovil mým skutečným jménem, jménem, které bylo ztraceno v prachu a blátě Sigilu v zapomenuté uličce za Hadrníkovým náměstím. Zapomenuté, zničené, pohřbené. Co by se stalo, kdyby písař zemřel? Jaké jméno jednou vyryje Smrt jmen do Náhrobku sfér?

„Pa-e,“ vyhrkl jsem za ním, když odcházel.

„Co bys rád?“ otočil se ke mně.

„Pífmo,“ napřáhl jsem k němu ruku s tabulkou.

„Chceš se učit ihned?“

„Moje mé-o,“ naléhal jsem.

„Hm,“ zamyslel se, „Boj se jmen. Jména mají sílu v identitě. Ale jiní mohou jména používat jako zbraně. Jména použijí, aby tě sledovali přes všechny sféry. Zůstaň beze jména a budeš v bezpečí.“

Napsal všech pět hlásek a podal mi tabulku: „Tady máš svoje jméno. Asi je pro tebe důležité. Obtahuj ta písmena a naučíš se ho. Snad si pak i sféry zapamatují, jak se ve skutečnosti jmenuješ.“

---

Sedm let. Sedm let sem večer co večer chodíme spláchnout pachuť Márnice šesti-sedmi studenými. Večer co večer tu v klidu sedáme s dalšími Spalovači, tlacháme o nesmyslech a jakýchkoli maličkostech, které nás v našich monotónních životech potkají, nadáváme na nadřízené, množství práce a občas se pokoušíme navázat nějakou tu krátkou známost s někým Zvenčí.

Zábava to není kdovíjaká, ale pořád lepší, než jít domů a civět na čtyři plesnivé stěny plné much. Jako bych toho neměl dost v práci. Ostatní mě respektují, vědí, že jsem pro naši frakci nepostradatelný a moje práce má vynikající výsledky. Jen toho odporného přízviska se asi nikdy nezbavím. V zátylku cítím pohledy cizích lidí, jejich úšklebky a tu a tam zaslechnu polohlasem pronášené „Mušinec“. Když se však otočím, nikdo si mě zdánlivě nevšímá…

Sedm let relativního klidu bez ústrků a ponižování, bez odporného fiendského zápachu a bití, celý ten čas se náhle zkroutil, zamotal do kuličky a zakutálel se pod tlustými zadnicemi ohlazenou lavici spalovačské knajpy. S opovržlivým odfrknutím napochodoval do lokálu Xs´zal´tl s Žiletkou a dvěma ranaři. Rozhlédl se po přítomných a zamířil přímo k našemu stolu.

„Na slovíčko,“ obrátil se místo pozdravu na Staršího Jerjeho.

„O co jde? Máš problém?“ Jerje mu ani nevěnoval pohled.

„Jsem tu obchodně,“ nadhodil a významně pohlédl k vedlejšímu prázdnému stolu.

„Žádný Spalovač nepodléhá vašemu výpalnému, to bys mohl…“

„Tak zvedneš tu svojí prdel, Popeláři?“ praštil do stolu jeden z fiendových bodyguardů. Hospoda rázem ztichla. Oči všech přítomných se obrátily k naší skupince.

„Ale, ale…“ změřil si Starší Xs´zal´tla pohledem, „měl by sis svoje gorily držet zkrátka.“

„Gringo je z Pustin, neví, co se patří,“ Xs´ ho prudce kopl do nohy, „nejsem tu kvůli výpalnému, ale obchodu, vašemu obchodu.“

„To je jiná,“ zvedl se Jerje, „pojďme to probrat. Ale ty svoje hovádka necháš tady.“

Na chvíli jsem se střetl pohledem se Žiletkou. Sklopil jsem hlavu, aby nebyla vidět zátka v bradě. Postřehla to a ušklíbla se. Otočil jsem půllitr a sledoval, jak po skle stékají kapky. Členové gangu chvilku bezradně postávali v uličce mezi stoly, pak jim pokynula a všichni se odebrali k baru.

„Tě ta ženská nějak bere,“ dloubl do mě Bertram, jeden z Krejčích, jak jsme označovali specialisty na sešívání kůže a tkání.

„He-e, -ech –oho,“ ohradil jsem se a napsal, „CO CHTĚJ?“

„Jó, to netušim,“ pokrčil rameny, „ale povídá se, že gang ixsů má trable s chaotikama. Prej to vypadá, že se budou muset stáhnout z okolí Hadrníkova náměstí, pokud je chaotici nesmetou úplně. Takže možná sou ixsové bez prachů...“

„TEN OBCHOD – KOHO NABÍDNOU?“ podal jsem mu svou tabulku.

„Kdo ví, ale Starší jim na nějakej ten trik neskočí. Myslim, že nemaj co nabídnout.“

„MRTVOLY.“

„To nejni tak výhodný, sběračum se platí řádově míň, než za smlouvu. Jenže smlouvu s fiendama Starší nepodepíšou.“

„JAK TO?“

„Nikdo nechce zombie z fiendů. Blbě to vypadá – bohatý tak ztrácej kredit. Zvrhlíkum stačí jakákoli mrtvola a sadisti zase radši nějaký mladý tělíčka. Jedinej důvod, proč by si někdo pořídil fienda je asi pomsta.“

„-oms-a?“

Moje otázka zůstala nezodpovězena. Xs´zal´tl odstrčil židli, vyplázl jazyk a zamečel na Jerjeho. Ten se upřímně zasmál a vrátil se ke svému pivu. Fiend odešel za svými kumpány na bar. Chvíli se o něčem dohadovali s Žiletkou, kterou pak za mnou poslal. Cítil jsem zvláštní zadostiučinění, když jsem viděl, jak s velkým vůdcem gangu někdo takhle vyběhl, a v duchu Staršímu blahopřál.

„Můžu s tebou mluvit, Mušinče?“ usmála se na mě zlodějka.

„A-ahn, me-uju fe A-ahn!“ zasupěl jsem a vztekle naškrábal na destičku, „AŤ PŘIJDE SÁM!“

„Jak myslíš,“ pohodila hlavou, otočila se a svůdně vlníc boky se vrátila ke svým. Xs´ s ní prohodil pár slov a zase se vydal k nám.

„Tak vstávej, promluvíme si,“ řekl povýšeně. Klidně jsem vstal ukázal Jerjemu nápis OBCHOD a následoval fienda do opuštěného kouta.

„Hospodo!“ zahulákal, „Jedno pivo a hadr.“ Zjevně se tím starým vtipem pobavil. Já dnes ale zůstal klidný.

„CO CHCEŠ?“ napsal jsem mu. Věděl jsem, že fiendi většinou dokáží číst. Ani on nebyl výjimkou.

„Podívej se, mušáku, potřebuju prachy a chci těm tvejm kámošum střelit svoje tělo. Jenže oni ho nechtěj. Tak mi to koukej zařídit.“ Tiše, ale naléhavě mi líčil svou situaci. Nakonec se pokusil apelovat: „Byls jednim z nás.“

Nad tím jsem se ušklíbl a zalétl pohledem k Žiletce. Dobře jsem si pamatoval výsady svého postavení v gangu. Potlačil jsem palčivé vzpomínky a naškrábal na destičku: „NĚCO ZA NĚCO.“

Boss se spokojeně usmál, vyvíjelo se to dobře.

„Tak co bys chtěl? Nějakou službičku? Někoho oddělat? Podíl?“

„DALŠÍ TĚLO.“

Zatvářil se, jako by vše pochopil. Otočil se k baru a pohledem hodnotil Žiletku: „Tak ty chceš její tělíčko? No, po smrti mi stejně k ničemu nebude, tak proč ne. Aspoň si konečně užiješ, chudáčku!“

„CHCI ZAKA.“

„Chceš mýho bráchu? Proč?“ Bylo vidět, že usilovně přemýšlí. „A kolik mi pak dáte?“

„PLNOU CENU ZA JEDNO TĚLO.“

„Cože? Za nás dva?“ Vzápětí mu nejspíš něco došlo: „Dobrá, plácnem si. Přines papír.“

Došel jsem pro Jerjeho a podal mu tabulku s nápisem „DVĚ TĚLA – MNĚ SE HODÍ“. Přikývl a dal mi papír, který opatřil pečetí Spalovačů. Xs´zal´tl si počkal na všechny formality a smlouvu vítězoslavně podepsal. Téměř ji nečetl. Pak mi vmetl do tváře: „Seš tupý hovado, mušáku, bráchu včera zapíchli! No co, já měl dycky čuch na dobrý kšefty.“

„PŘINES HO DNES.“

„Pošlu Gringa, z tvýho smradu se mi dělá blbě.“

„SERU NA TEBE.“

Vstal jsem a poplácal Staršího po zádech. „Mouchy,“ řekl jsem a vyrazil do Márnice.

---

Xs´zal´tl se šoural potemnělou místností. Zlomenou nohu, kterou se ani s pomocí magie nepodařilo plně zprovoznit, tahal za sebou. Ze zad mu stále trčela Gringova dýka – nechal jsem ji tam na ozdobu. Doposud lehce voněl balzamovací tekutinou, hnilobný pach téměř neměl kudy unikat. To se však brzy změní. Sféry mu dopřály o něco delší život než jeho bratrovi, nicméně nyní ho čekalo již jen nevyhnutelné. I když – já mu také dopřeji delší… rozklad? Možná vydrží déle než Zak. Poslední zbytky jeho nepoužitelného seschlého masa jsem nechal spálit včera.

Mimoděk jsem se usmál a zažehl plynovou lampu na zdi. Blížilo se to. Musel jsem otevřít dveře do Slunného předsálí, jak jsem nazýval přístavbu před svou preparační dílnou. Dřevěná veranda ve vnitřním traktu Márnice bývala prohřátá sluncem, takže jsem se zde mohl vyhřívat se svými mouchami.

„VEM HO DO PŘEDSÁLÍ. UŽ TO PŘIJDE.“ Napsal jsem na destičku svému učedníkovi. Ten chytil fienda za paži a odtáhl ho za sebou. Zcela automaticky rozvěsil do oken sítě proti hmyzu a přichystal mucholapky. Ačkoli byl v mojí dílně teprve měsíc, musel jsem uznat, že je velmi učenlivý a práce zastane za dva. Téměř se nezajímal o dění venku, byl uzavřen ve svém vlastním světě vzpomínek. Tedy spíše hledání vzpomínek. Nepamatoval si, co bylo před jeho příchodem do Márnice, nevěděl ani, jak se jmenuje.

Oblíbil jsem si ho, zdálo se, že máme něco společného. Krom toho byl po Dhallovi druhým člověkem, který mě oslovoval bez jakékoli spojitosti s mouchami.

„Mistře,“ řekl stroze, jak bylo jeho zvykem, „mucholapky jsou připraveny. Provedeme obvyklou proceduru? Omráčení svitkem a sušení?“

„Jo,“ kývl jsem. Za muší amulety Řádu velmi slušně zaplatí. Můj obchod s Xs´em byl tedy i tak velmi ziskový. Ušklíbl jsem se na jeho šmajdající mrtvolu. Tak vidíš, kdo tady má čuch na dobrej kšeft.

Zdálo se mi to, nebo skutečně pohnul rty? Našpulil své kozí pysky k posměšku, jako by říkal Mušinče? On se mi vysmívá! I po své smrti mě častuje nadávkami! Copak to nikdy neskončí?

Řekl to! Zašeptal, s tichým ufouknutím, kdy z jeho huby uniklo trochu zkaženého vzduchu.

M-šššinčššš…

„A-ahn! Me-uju fe A-ahn! A-ahn!“ vrhl jsem se na něj a udeřil ho pěstí do obličeje. Hlava se nepřirozeně zvrátila a další údery ho povalily na zem. Kopl jsem ho do tváře a dál křičel své skutečné jméno jako smyslů zbavený.

„Mistře! Mistře!“ odtrhl mě od něj můj učedník, „Nechte tu mrtvolu, nebo se nám to nepodaří!“

„On m-uví!“ třeštil jsem na něj oči a pozvolna se snažil získat zpět svou příčetnost.

„Nemůže mluvit, Mistře…“ nestihl dokončit myšlenku.

„M-uví, špu-í hubu!“ dál jsem trval na svém.

„Mistře,“ zalomcoval mnou bezejmenný, „špulí hubu, protože jí má tak sešitou. Vzpomeňte si, zašili jsme mu všechny otvory kromě nosu. Ta mrtvola nemůže mluvit, jen se vám něco zdálo…“

Měl pravdu. Zašili jsme, co se dalo. Sám jsem uřízl fiendovi genitálie, které by se příliš rychle kazily a staly se tak bránou prohnití, vypálil ránu, přešil cárem kůže, vylil voskem konečník a zašil ústa. Oči jsem vytrhl a pro efekt nahradil skleněnými. I okolí zaražené dýky jsem důkladně překryl voskem, abych vyloučil možnost průniku nečistot dovnitř. Moje dětičky tak byly v dokonalém bezpečí. Jediný malý otvor zůstal v nosu pro odvod přebytečných plynů. Mírný zápach, který z něj nyní začal vycházet, mě vrátil zpět do reality.

Přiložil jsem ucho k Xs´ovu nosu. Probouzejí se. Kývl jsem na svého pomocníka. Zavřel dveře do dílny a z truhly vyndal svitek.

Položil jsem mrtvole dlaň na břicho a hledal nejteplejší místo, kde se dalo očekávat největší hemžení. Ano, cítím je, drobné chvění… Dokážou se dostat ven? Nezadusí se? Ne, jsou to silná dítka, živená výbornou kozí hnilobou. Cítil ten parchant, jak jeho tlející tělo vyžírali červi? Cítí, jak se nyní vylíhlé mouchy snaží prorvat ven?

Fiendovo břicho se začalo vzdouvat. Už začínají pracovat jako roj… Pochopily, že musejí pracovat společně.

Na břiše se objevila obrovská boule. „Mistře,“ zvolal bezejmenný, „je načase vést řez, jinak se zadusí!“

„-e!“ umlčel jsem ho pohybem ruky, „Zv-á--ou -o!“

„Ale, poškodí tělo!“

„M-č!“

V hloubi pod vrstvou balzámu, šedé kůže a zbytků hnijící tkáně zuřil boj o přežití. Masařky zjistily, že otvor v nose pro ně není dostatečně velký a že si musejí prorazit jiný, chtějí-li přežít. Na povrchu těla se převalovaly vlny odrážející ten úporný životní zápas. Vzal jsem skalpel a hledal místečko, kde bude slupka korpusu nejtenčí. Ještě chvilku Xs´ovi dopřeji. Tolik let… celý věk směřoval k tomuto jedinému okamžiku, kdy jsem konečně pocítil naplnění. Odporný chlupatý fiend, který mi způsobil tolik příkoří, ležel u mých nohou a já se mohl dívat na…

Malý zázrak přírody. Xs´zal´tlův pupek se napnul k prasknutí a chvěl se pod nápory zuřivého hmyzu. Všiml jsem si, jak bezejmenný nesouhlasně vrtí hlavou, ale pak mávl rezignovaně rukou.

„-ojť-e jetišchy ch –atínchovi,“ zasnil jsem se a bodl do zombie. Kůže povolila, a pak se ozvalo prudké rupnutí. Vrstvička zaschlé balzamovací látky nemohla zabránit dalšímu poškození těla. Roj much vyletěl ven a divoce kroužil místností. Jejich útok urval mému nepříteli většinu břicha. Hleděl jsem do jeho shnilých vnitřností a po mnoha letech cítil radost.

Odvedl jsem mu to, pomstil jsem se. Zničil mi život, když mě před lety nazval Mušincem. Stal jsem se nickou, odvrženým, znetvořeným. Jakkoli jsem se tomu bránil, nakonec jsem se Mušincem stal. Paní bolesti mi nachystala vězení nového hanlivého jména, labyrint, ze kterého nebylo úniku.

Není úniku. Z temných zákoutí své mysli, Márnice a Xs´ova přízviska již nikdy nevybřednu. Pozvolna si zvykám na život v téhle kleci. Ode dneška navíc s myšlenkou na odvedenou pomstu, když neopatrný fiend vlezl do labyrintu mého světa. Světa, v němž jsem já pánem much a ostatní… jen potravou.

„Mistře,“ vyrušil mě učedník z opojného snění, „mouchy jsou omráčeny.“

Spokojeně jsem přikývl a napsal: „SESBÍREJ ZBYTKY VNITŘNOSTÍ A PAK HO ODVEĎ KE KREJČÍM. AŤ HO ZAŠIJOU. PŘIPRAVÍME DRUHOU LÍHEŇ.“

„Dovolte mi poznámku, pane,“ ozval se.

„Hm…“

„Chápu, co jste cítil, ale na druhou stranu je už mrtvej, ne? Neni to trochu zbytečný?“

Zamračil jsem se. Přeci jen mráček na rozzářeném nebi mého triumfu. Pomstil jsem se, pomstil jsem se, pomstil jsem se! Ještě tisíckrát se ujistím, ještě tisíckrát vyryji do stěn verandy své skutečné jméno, než i tyto nápisy překryje plíseň a muší trus…

„NE PRO MĚ.“ Napsal jsem a cedulku schoval do kapsy na znamení, že se dále nechci bavit. Přikývl na znamení souhlasu. Došel k mrtvole, a pak se zarazil, jako by ho něco napadlo.

„Tak mě napadá, Mistře,“ zamyslel se můj bezejmenný učedník, „jména, to je to čím nás lze uchopit. Vás přejmenovali a na celej život poznamenali. No a celej muj život, co si pamatuju, je poznamenanej hledánim toho mýho jména. Ani nevim proč, ale napadá mě jedna otázka. Může jméno změnit charakter člověka? Ale to je hádanka pro větší hlavy, než jsou ty naše.“




Hlasování

Hlasování u tohoto příspěvku bylo uzavřeno.

Vidět hlasování jednotlivých uživatelů mohou vidět pouze přihlášení uživatelé.

Diskuze

Pro přidání příspěvku do diskuze se musíte přihlásit.

příspěvků. Řadit podle .
  [Předchozí]
Počet zobrazených příspěvků: 1-10 / 24
Ikonka uživatele Mgr. Holger    [pošta] NEW     10:09:16 06.03.2014
...

Na oprýskané lavici ve spalovačské hospodě byl nalezen ošoupaný deníček s jedinou kratičkou poznámkou.

JÁ SE TAM VRÁTÍM!

...

Ikonka uživatele Metatron    [pošta] reputace: 1
Mgr. Holger: +1
NEW     13:00:10 16.05.2008
Dílo mi bylo doporučeno k přečtení a musím říci, že je skvostné. Líbí se mi už jen proto, jak autor vystihnul svět Planescap: Tormentu. Krásně využívá herních i literárních obratů a působí tak čtenářům (a hlavně hráčům) radost.
Myslím si jen, že čtenáři, kteří PT nehráli mají možná trochu problém povídku pochopit.

Ikonka uživatele Falhir    [pošta] reputace: 1
Mgr. Holger: +1
NEW     21:10:55 22.11.2007
Nenapadají mě dostatečná slova, kterými bych mohl vyjádřit kvalitu tohoto díla.
Každý řádek jsem hltal s nekutečným chtíčem a napětím. Ohromila mě báječná čtivost, i jistý a osobitý talent autora.
Povídka pro mne nemá mínusů. Pouze samé plusy a zejména oceňuji to, jak může být sama odpornost tak krásně vystihnuta písmem.
Vskutku, nebál bych se toto dílo označit za nejlepší, jaké jsem zde zatím četl. (A že dokážu kritizovat).
Výborně

Ikonka uživatele Mgr. Holger    [pošta] NEW     20:00:23 07.10.2007
Ehm, i když plně nechápu dosah Salávrových myšlenek, je možné, že tím chtěl upozornit na své vítězství v mé minisoutěži. Patří mu proto temný bod.

Ikonka uživatele Saladin    [pošta] NEW     23:45:54 02.10.2007
Z icq:
Mgr. PJ: Hoď si knoulidž plejns.
S.: 15
Mgr. Pj: Tak to je úspěch.

Ikonka uživatele Mgr. Holger    [pošta] NEW     20:12:12 24.09.2007
Lady Jay - zcela určitě tam je jedna chyba proti světu PT, Gabriel dokonce odhalil další - přinejmenším paradox (pokud to nebudu nazývat chybou). Zajímá mě, zda někdo tu chybu odhalí, proto se těším na vaše odpovědi (poštou).

Ikonka uživatele Lady Jay - Drtička lebek    [pošta] reputace: 1
Mgr. Holger: +1
NEW     17:25:36 23.09.2007
Ten příběh mi trošku připomíná příběh Smradodecha, i když tam je to trošku jinak. De facto spíš Smradodech nechtěl, aby ostatní znali jeho jméno, protože ho "muž vypadající jako tykev" ovládl právě pomocí jeho jména. Ale to asi pochopí jen hráči Tormentu.

A co se týče příběhu, jak neříct, co už bylo řečeno a vylíčit, co to dílo obsahuje? To snad ani nejde. Je to k zbláznutí napínavé, drasticky nechutné a absolutně sigilské. Bez jediné chyby nebo slabého místa, které by mé neznalé oko odhalilo, bez nelogičností a tak hutně naplněné atmosférou, že by to vystačilo na několik příběhů. Prostě špička...

Kdyby se mě někdo ptal, co je to Sigil, odkázala bych ho sem a řekla mu, ať si to přečte. Vsadím se, že by pochopil.

Ikonka uživatele Mephala    [pošta] reputace: 1
Mgr. Holger: +1
NEW     14:45:42 22.09.2007
Zdárek Bunny, tak jsem se sem konečně dostala.

Jak už jsem ti psala, super povídka. Anotace naprosto přesně odpovídá duchu té povídky. A měl si pravdu, že ta anotace mě k přečtení hodně nalákala. I když se mi místy zvedal žaludek, prostě jsem musela číst dál.

Sigil i charaktery účinkujících v té povídce jsou fakt do hloubky vykreslené, ale myslím, že nemá cenu se tu rozepisovat, protože všechno bylo řečeno jinými.

Jako hráči Planescape Tormentu se mi tam nejvíce líbil ten paradox, že celá hra je vlastně o hledání jména Bezejmenného a naopak Mušinec chce, aby jeho přezdívka byla zapomenuta.
Taky musím pochválit dobrý nápad jak se mohl Bezejmenný setkat s postavou jménem Adahn.
A samozřejmě otázka "Zda může jméno změnit charakter člověka?" ... potěšilo mě že je tu tak trochu obloučkem i "narážka" na starou dobrou Ravel.

Je fajn si přečíst něco ze světa Planescapu mimo samotnou hru.

Meph

Ikonka uživatele Mgr. Holger    [pošta] NEW     20:37:02 17.09.2007
Gabriel_reaper: Ještě žes mi to připomněl. Mé poděkování tedy patří i Barbaru Cohenovi, který ne začátku dubna propagoval na stole Planescape: Torment zmíněný soundtrack. Tento soundtrack byl jedním z přímých popudů ke psaní Pána much.

Ikonka uživatele Gabriel_reaper    [pošta] NEW     16:44:07 16.09.2007
zkoušeli jste si někdo k četbě pustit P:T soundtrack? ne? zkuste to, stojí to za to...

  [Předchozí]


Soutěže
O Hlavu Zlatého Draka


News
Aktuality
Novinky
Bugfix


Vzhled
Family Silver
Historic
Simple Ancient Dark
Simple Ancient Light
Simple Evolved Dark
Simple Evolved Light
Timmothy Gold


Komunikace
0 přihlášených uživatelů
 
Chat (0 online)
Moudrá Sova
Fórum
Ankety


Control
Registrace
Nick:
Heslo:
 
Zapomněl jsem heslo


Doupě jinde
Na PragoConu
last.fm
Facebook

Vygenerováno za 0.14588713645935 sekund.
© 2002 - 2007 Almad, James Timqui a Alcator design © 2002 - 2007 by Almad.
DrD, Dračí doupě a Altar jsou ochranné známky společnosti ALTAR
Všechna práva vyhrazena. Žádná část těchto stránek nesmí být reprodukována,
publikována ani jinak využita bez svolení Redakce serveru DraciDoupe.cz nebo svolení autorů jednotlivých příspěvků. Novinky je možné sledovat pomocí RSS kanálu.