Melvin kráčel po lesní pěšině. Zlobil se na sebe. Kdyby nechal Darina doma, ten luk by zůstal celý.

Při včerejší výpravě do lesa se totiž rozhodl nalovit trochu zvěře pro svou vesnici. Darin samozřejmě chtěl jít také. Rozhodl se ho tedy s sebou přibrat. Teď toho litoval. Nejenže byl Darin mladý ukecaný blázen, v jeho přítomnosti se navíc vůbec nedalo na střílení ani přemýšlet. On se o to snažil a výsledek byl teď opřený o jeden z mnoha smrků. Jeho nejlepší luk byl v půli zlomen. Tak se snažil nevnímat Darina, až ho zlomil.

A co je ještě horší, Darinovi se výprava líbila a chtěl jít s ním i na tuhle, nohem nebezpečnější. Chystal se totiž na černého draka, sídlícího v nedaleké hoře. Podle šamana v jeho vesnici byl totiž on jediný schopen draka přemoct. Doufal, že až se Darin dozví o jakou výpravu se jedná, uteče jako každý jiný vesnický fracek. Nestalo se tak. Darin jen zajásal a pravil:

„Tak to ti jistě mé vědomosti budou vhod. Víš že drak má jen jedno slabé místo? Prý někde na břichu u levé nohy. Ale až se s ním setkáme, já ti ho určitě najdu a ukážu. Půjčíš mi svůj meč? Nebo alespoň dýku. Víš, já se bojím, abys nebyl moc nezkušený a toho draka bych nemusel nakonec zabíjet vlastníma rukama. A ještě k tomu beze zbraně. Ale mě by to vlastně ani moc nevadilo, protože jeden z mých vzdálených bratrů byl mistr v boji beze zbraně. No, ale s tou dýkou bys mi to fakt ulehčil. A to už jsem ti říkal, jak jsem dorazil toho baziliška, kterého jsme zahnali do pasti? Musel jsem použít zrcadlo, abych nezkameněl. Ale na to já jsem specialista. Možná taky proto sis mě vzal s sebou jako parťáka ne?“

O tom Merlin velice pochyboval. Ale on byl jeden z mála, který neuměl říct ne. Doufal, že se pod něj Darin brzy odpojí, ale nic tomu ani vzdáleně nenasvědčovalo. Drobně tedy kývl a se svěšenou hlavou pokračoval v cestě. Koně musel nechat ve vesnici, protože cesta byla pro jezdce neschůdná. Na obloze se objevili první hvězdy. Brzy bude tma.

„Támhle se utáboříme. To je dobré místo a nikdo nás nemůže moc snadno napadnout.“

Klidně řekl Melvin. Na Darina však slovo napadnout moc dobře neudělalo.

Ráno bylo slunečné, ale chladné. Studený, lezavý vítr se hnal na každý, dobrým oblečením nekrytý, úsek těla. Darin jen naříkal a huhlal do šátku, který si převázal přes pusu. Odpoledne se však hodně oteplilo a Darin získal opět svou dobrou náladu.

„A víš ty vůbec, jak se s takovým obrovským drakem má jednat? Nesmíš se mu dívat po těle a hledat tu slabinu, o které jsem mluvil včera, aby drak nevěděl, že o ní víš. Dívej se mu pořád do těch jeho kulatých očí. Jo a hlavně buď potiše, protože takoví draci jsou větší lenoši než naše teta z vesnice. Když budeš potichu a jen mu vrazíš tvůj meč do slabiny, máš vyhráno.“

Podobnými zkušenostmi s draky všeho druhu zasypával Darin Melvina celou cestu k východní skále. Najednou se ozval praskot větviček. Normálně by Melvin zpozorněl, ale blížili se ke skále černého draka a on by se nerad nechal sežehnout zaživa, i když podle Darina draci polovinu dne prochrápou. Blížili se k hoře.

* * *

Drak Alerneus se s tichým skřípáním svých kožovitých křídel vznesl na oblohu. Byl po vydatném obědě a teď si hledal vhodný zákusek. Náhle zahlédl jít po cestě dva lidi. Už už se na ně chtěl vrhnout, když si všiml statné laně, hopsající z lesa. Protože měl jeden z lidí kovové brnění, rozhodl se ulevit svým zubům spíše na mladé lani. Brzy bylo slyšet spokojené křupání kostí, které by se také mohlo podobat křupání větviček, vyvolaném chůzí.

* * *

Melvin se zastavil před malou cestičkou, vedoucí zcela jistě až k dračí sluji ve velké hoře.

„Tak a jsme skoro tam.“

Řekl s úsměvem Darin. Náhle se jeho stále se usmívající tvář začala šklebit do vyděšeného pohledu.

Slunce na chvíli zašlo. Pak se ozval strašlivý skřek prolétajícího draka. Darin se bezmocně chytil za uši a rozeběhl se směrem k vesnici. Melvin padl na zem. Drak se vzdálil jako by se nic nestalo. Ještě chvíli bylo slyšet skřípání křídel, ale i to po chvíli umlklo. Melvin se zvedl a tasil meč. To, co měl vykonat se neodmyslitelně blížilo.

Dal se do rychlejší chůze. Kromě zbraní vše skryl do malé opuštěné díry, kterou tam po lišce našel. Štít, do této chvíle volně visící na jeho zádech se přesunul do druhé ruky, která nenesla meč. Přitáhl si řemínky na přilbě a zbroji a vyrazil směrem k sluji. Náhle se před ním objevil velký vchod do jeskyně.

Vešel dovnitř.

Před ním majestátně ležel leskle černý drak. Křídla měl roztažené po místnosti. Na délku by předčil i tu nejdelší budovu. Byl nádherný a přece strašný. Z obou stran hlavy mu z tlamy zely dva velké žluté špičáky. Měl zavřené oči a v pravidelném rytmu oddechoval.

Drak spal.

Melvin se nadechl a připomněl si otcova slova o držení meče se štítem a pevném postoji. Se zařváním a napřaženým mečem se rozběhl. Dvě velké, hluboké oči se otevřely.

Takovou bolest ještě nikdy nezažil. Ačkoli se drakovo tělo zdálo vůči své velikosti neohrabané, drakova pracka se hbitě vymrštila a odhodila Melvina stranou. Po hlavě mu stékaly krůpěje krve smísené s potem, jeho štít odlétl pryč pod drakovo křídlo a přední část brnění odpadla s přervanými řemínky.

Melvin ležel v koutě. Cítil tu beznaděj a v tom udělat to, co by snad nikdy neudělal.

Dívej se mu pořád do těch jeho kulatých očí.

Melvin snad poprvé v životě poslechl Darinovu pošetilou radu. Dlouze se drakovi zadíval do očí. Jako by viděl velkou prázdnotu. Náhle si uvědomil, jak je to krásné zvíře. Jeho lesklé šupiny odrážely se stejnou intenzitou světlo, jako Melvinova čepel. Pak si uvědomil, že draka vlastně stvořil bůh pro potupu lidem, protože uměl létat, chrlit oheň a byl větší. Tak mu to v mysli našeptával nějaký hlas.

„Nechci tě zabít.“

Řekl a postavil se. Meč odhodil stranou. Náhle se rozešel k východu z jeskyně.

„Ale nepřeji si, abys naší vesnici zabíjel dobytek. Já jdu šířit to, co jsem dříve nevěděl. Drak je mocnější a mnohem starší než lidstvo, protože je nevlastním synem bohů.“

Rozeběhl se po malé pěšince směrem k domovu.

* * *

V drakově tlamě se objevilo pár velkých zubů. Skoro by člověk mohl říct, že se na chvíli pousmál. Další rytíř, kterého jeho sugesce obrátila k domovu bez boje. A ani se nemusel namáhat. Ten rytíř se mu sám podíval do očí! To se musí zajíst!

Mohutné tělo draka se vzneslo ze své sluje na oblohu. Po chvíli létaní našlo svou kořist.

Drak se vracel s malým mužem z vesnice, který si ještě pořád křečovitě držel rukama uši před dračím řevem…