Měsíc se s měsícem sešel a ejhle, máme tu nové dílo do Článků a Esejí

Měl bych předeslat, že pro účely schválení příspěvku jsem se nijak neseznámil s dalšími počiny z herního světa. Myslel jsem, že bych to možná měl udělat, ale po chvilce čtení jsem usoudil, že příspěvek je napsán přístupně i pro nového čtenáře, jako jsem já, a proto jsem tak neučinil.

Nyní k samotnému dílu:

Popisy dobrodružství jsou zajímavý žánr. Po literární stránce totiž svazuje autora nejen svou formou - text většinou bývá hodně popisný s málo dialogy - ale i obsahem - tím, co je reálně odehráno - a tak je vždy zajímavé sledovat, jak se herní prvky či herní zápletky a vedlejší příběhové části projevují ve výsledném textu.

V tomto konkrétním případě bych například dlouze váhal, nakolik se skutečně jednalo o opravdu odehrané dobrodružství a nakolik o "povídku inspirovanou událostmi ze hry". V některých momentech jsem užuž začal mít pocit, že rozpoznávám tuto hranici, ale především v poslední čtvrtině příběhu, kdy se linky děje takřka doslova rozutekly po okolí, se mi zdálo, že převládá vypravěčova snaha popsat příběh i z těch úhlů pohledu, které by hráči neměli možnost spatřit sami.

To mě vede ke struktuře příběhu. Za poskládáním příběhu do sebe osobně vidím největší kus práce a rád vidím, že autor ví, co chce odvyprávět a skutečně tak vytváří příběh. Na začátku jsou představeny postavy, jejich krátká historie, která je svedla dohromady, včetně jejich motivace, v tomto případě vlastně osudu, a pak se bez prodlení vydávají na svou Odyseu. Dlužno podotknout, že něco podobného jsem skutečně očekával. Příběh dobrodruhů na lodi takřka vybízí k zápletkám, kdy se zastavují na jednotlivých ostrovech během cesty a na nich zažívají dobrodružství typická pro ten který ostrov, pokaždé s jinou tématikou. Výsledek se dostavil přinejmenším zčásti.

Velkou část vedlejších zápletek tvoří bojové scény. Nepřátelé v příběhu jsou, jak se na fantasy sluší, nápadití a samotné bojové scény jsou detailně popsány. Přesto také musím podotknout, že souboje zde jen pro souboje a až na výjimky nemají žádný vliv na příběh, nebo samy nenesou víc příběhu, než že jsou překážkou, kterou je třeba překonat. To je chvíle, kdy je třeba se upomenout na žánrovost - v klasické literatuře by konflikt tohoto typu v takovém množství mohl být brán jako nedostatek, protože příběh spíš vyplňuje, než aby byl jeho nositelem, ale v kontextu popisu dobrodružství to dává smysl.

Je tu víc částí, ke kterým bych se pravděpodobně mohl věnovat rozdílům v žánrovosti (což je kriticky vděčné téma), ale vypíchnu jednu záležitost, se kterou jsem ve výsledku jako čtenář přece jen poněkud nespokojen.

Jedná se mi o nedostatečné zdůraznění, kolem čeho se příběh točí. Z počátku se dozvídám, že před hlavním hrdinou je úkol zachránit svět, týká se to Půlnočního proroctví a Hodin Záhuby, ale jsou mi upřeny detaily. Nedozvídám se, co jsou Hodiny záhuby, nevím, co mají udělat a nevím, čeho se týká proroctví. Možná tyto informace je možné nalézt v předchozích příbězích, ale i kdyby ano, v každém příběhu je namístě jasně ohraničit příběh svými cíli. Hned v úvodu jsou dva kontrasty, na kterých mohu demonstrovat, kde vidím problém:

"Na lavičce před kaplí seděl mladý muž, kolemjdoucí by mu hádal sotva dvacet let. Mladík pozoroval procházející obyvatele, na rozdíl od nich nikam nespěchal, vychutnával poslední doušky lahodného vína."

• tato věta hned na začátku pro čtenáře deklaruje, že postava, o které se budeme dozvídat, je čtenáři pravděpodobně neznámá, autor je si toho vědom a nejprve ho představí. To se i děje. V další větě je "mladík" pojmenován a popsán detailněji. Ale hned nato:

"Od prvního setkání s oním cizincem uplynulo sotva pár dní, a přesto mu přišlo, jako by jeho příběh k němu promlouval přes propast času a odhaloval skutečnosti, po kterých kdysi snad sám pátral."

• Je to úplná drobnost, ale termín "setkání s oním cizincem" odkazuje jasně na nějaký předchozí příběh, který naopak mám jako čtenáři je upřen, není zopakován a v textu k němu není žádný odkaz.

Následně se dozvídám, že motivací hlavního hrdiny je zachránit smrtelníky, ale už se nedozvídám před čím. Zjišťuji, že Maen Carex nevěří báchorkám Ura o Fénixech, hlodají v něm silné pochybnosti, ale přesto má rázný plán - má pochybnosti, ale jeho chování je takové, jako by si byl zcela jistý.

Jak říkám, jsou to drobnosti, ale pro ustanovení hlavní zápletky zde v úvodu příběhu je z nějakého důvodu použita značná stručnost, která je podle mě na škodu. Tím spíš, že naopak ve zbytku příběhu je spousta míst, která jsou pouhou výplní.

A tím se pomalu dostávám k závěru a poslední poznámce, která mě na textu zaujala.

Dialogy.