Dílo, které je svým zvukem podobné starověkým eposům, nicméně po básnické stránce strádá.

Opět musím ocenit pokračování v příběhu zase jiným stylem a novým pohledem na věc. V souvislosti s tím je nyní skutečně poněkud zarážející kontrast mezi vyjadřováním Yawatara (jak říkám, v podstatě archaický jazyk starověkých eposů) a Smrtí, které známe z předchozích dílů. Lamentování vypravěče je ovšem vcelku sugestivní. Vnitřní boj je popsán přesvědčivě, je zjevné, že se pokouší vzchopit a vzepřít svému osudu, ale je příliš slabý, než aby to dokázal. Je trochu překvapivé, že umírá jediná bytost, která je vlastně jako jediná nesmrtelná, a zároveň stvořila smrt tím, že ji vydělila ze svého vlastního já. Ačkoliv vlastně to smysl dává, protože je evidentní, že jistou smrtelnost v sobě Yawatar měl (těžko by se z něj jinak mohla zrodit) a tím, že ji vydělil může Smrt nabývat na síle a zahubit ho - otázkou zní, zda by sama potom nepřestala existovat a nakolik je reálně vázána ke svému stvořiteli.

Obsahově musím rád přiznat, že mi toto dílo ze všech částí velkého příběhu připadá nejpropracovanější, ale je také nejproblematičtější po formální stylistické stránce. Báseň nemá plynulý chod, často se mění rytmus i forma veršů (AA se často mění na ABAB a obráceně) a místy dokonce chybí kvůli zachování rýmu dokončení vět. Poslední řádek třetího odstavce jsem pak dokonce nebyl schopen identifikovat, k čemu se přesně ve větě váže, přílišné opakování slov, třebaže ne všude, také narušuje plynulost četby.

Všehovšudy, pokud hledat problém, je snad jen v nevypsané ruce. Je poněkud mrzuté, že po stránce čtivosti je v tomto případě prostor na zlepšení opravdu velký, ale pokud jde o doplněk obsahu velkého příběhu a jistou "autentičnost", pak nemám co vytýkat.