Jednou časně z jara narodil se v malé vesnici, kterou její obyvatelé honosně nazývali Jitřní Hrad, chlapec. Dali mu jméno, na tu dobu docela vzácné, Jan.

Byl již pátým dítětem svých rodičů, a tak se naučil žít velmi skromně. Chudoba je sice nesužovala, jako některé ostatní domy v okolí, ale jako páni si taktéž nežili. Jeho otec pořád pracoval ve své Dílně, kde vyráběl roztodivné věcičky, které pak prodával, ale mnoho bohatství to neneslo. Jan měl zákaz chodit do otcovy dílny, přesto jej to tam velmi lákalo. Jednou v noci vlezl dovnitř oknem, ale něco jej tak vystrašilo, že už se tam nikdy neodvážil.

Protože byl synem nejmladším, nemusel tolik pracovat a jeho ruce zůstaly dlouho hladké a těžkou prací nepoznamenané. Jinak jeho sourozenci pracovali na poli, starali se s matkou o zvířata a otec, ten seděl pořád zavřený v Dílně a něco tam kutil.

Jak Jan vyrůstal, rád chodil do přírody, obdivoval krásy světa. Nevydával se na své výlety nikdy sám, měl vždy někoho při sobě, kdo poslouchal jeho ustavičné řeči. Znal mnoho příběhů, vtipných i tragických. Miloval zpěv a znal hry na píšťalu, jíž jako malý klouček dostal od své nejstarší sestry. Když mu bylo jedenáct, vydal se svými dvěma bratry do blízkého města, aby zde prodali čerstvé jehněčí, co otec dostal výměnou za nějakou tu věcičku. Janovi bylo líto mladých oveček, avšak nějak sehnat peníze museli.

K večeru, když bratři vše prodali a trh už pomalu končil, teprve si všimli, že jim chybí nejmladší. Běhali po trhu a hledali Jana. Nakonec jej zahlédl prostředni bratr Ivan. Mladý chlapec stál na rozpraskané bedně, kterou tu zapomněl starý hrnčíř, a vyprávěl lidem kolem roztodivné pohádky a příběhy. Vše doplňoval hrou na svou píšťalku. Nálada v uličce byla bezvadná, lidi tleskali a smáli se, jindy zaujatě přemýšleli nad pointou, úspěch malého chlapce byl úctyhodný. Ivan stál zaražen a nevěděl, co dělat. Když spatřil několik stříbřitých mincí, jež ležely vedle bedny, opřel se o roh domu, vedle kterého právě stál a čekal, až Jan dokončí svůj poslední příběh.

Po několika minutách přiběhl i nejstarší z bratrů Tarev. Jak tam tak oba stáli, nevěděli jestli být naštvaní, nebo se radovat. Nakonec se oba široce usmívali vtaženi do bratrova nového příběhu, který vyprávěl o chudáku zahradníkovi, smolaři nade vše. Halas a smích lidu se ozýval z ulice ven na náměstí a hlouček lidí se stále zvětšoval. Když se nad obzorem objevila rudá zář zapadajícího slunce, všiml si teprve Jan, jak je pozdě a znervózněl. Zarazil se, ale když prohlédl publikem a uviděl dva rozjařené bratry, bez problémů své povídání dokončil.

Všichni posluchači se dobře naladěni rozešli a ještě pořád se uchichtávali nad představami, jak zahradník šlápl na hrábě; tuhle skutečnost Jan popsal velmi barvitě. Všelicos jiného se tomu chudákovi zahradnickému stalo, avšak všechno s humorem a vymyšlenou postavou.

Bratři se vrhli sbírat mince. Po chvilce si uvědomili co dělají a náležitě Jana pochválili za vykonanou práci. Plácali jej po ramenech a třásli rukama smáli se radostí. Těch pár mincí totiž dávalo mnohem více, než kolik utržili na prodaném mase. Tu si všimli, že je pozoruje jeden muž. Ulekli se, ale Jan seskočil z bedny a vykročil k němu.

„Hezké, věru, překrásné, na tak mladého muže, jako jsi ty. Jak se jmenuješ?“ pravil menší zrzavý muž. „Ehm, Jan pane Jan Vedojed. Děkuji, bavilo mě to.“ odpověděl Jan a přešel až k němu. Muž sáhl do kapsy a vytáhl zlatou minci. Byla krásná, veliká a určitě těžká, tolik peněz. Pohrával si s ní mezi prsty a pak jí obratně cvrnknul chlapcovým směrem. Jan ji chytil a vtiskl do dlaně. Uklonil se, jak se sluší a patří k bohatému a vznešenému člověku a povídá: „Díky pane, těší mne, že se vám zalíbilo mé vypravování.“ Muž pokývl. „Máš talent, jako málo který člověk, nechtěl by ses někdy přijít podívat do Fagaru? Mám tam školu umění. Kdyby sis přál, mohl bys se zde vzdělávat a zdokonalovat, ve svém umění.“ pravil pán a s výzvou se na Jana podíval. „Já, pane, já… moc bych.. moc rád, ale já nevím.“ Otočil se na bratry, ale ti zírali s otevřenou pusou na zlaťák, který pořád svírala Janova ruka. „No, uvidíš, kdykoli se tam zastav. Rádi tě uvítáme.“ řekl muž a chtěl odejít. Jan vytrhnut z hlubokého přemítání jej ještě zastavil. „Když pane, já nemám peníze…“ řekl smutně a znovu se ohlédl na bratry, ti už se probudili ze svého úžasu a souhlasně přikyvovali. „I s tím se dá něco udělat.“ Řekl muž a odkráčel vznešeným krokem z uličky pryč.

Doma se velmi podivili tomu příběhu a Jan s bratry málem dostali za to, že to určitě někde ukradli. Nakonec, když se vše uklidnilo přesvědčil Jan svou výřečností otce. Ten se zklidnil a Jan dostal svolení se jít do školy podívat.

Janovi se poštěstilo a ve Faranské škole umění jej nechali studovat skoro zadarmo. Musel sice jednou za čas odjet hrát do cizích měst a nedostal za to nic, ale on to dělal rád a ve škole se mu nevedlo špatně. Učil se literatuře, hudbě, rétorice, ale hlavně, v čem vynikal, herectví. Po několika letech studia se vydal několika přáteli na dlouhou cestu po světě s hrou Motýl a zpěv, jež vypráví o jednom vzdáleném království a jeho hrdém králi, který přišel o svou dceru. Vše krásně zpracováno a upraveno. To však nenaplnilo všechna jeho přání a tužby po herecké slávě a umění. Proto se vrátil po dvou letech putování zpátky domů. Chvíli tam žil a hrál jen tak lidem pro radost. Peněz neměl zrovna málo a tak nechal opravit střechu, koupil druhou kravku, aby se jeho rodiče měli dobře.

Jednoho podzimního dne, právě po žních se vzňala stodola statkáře Voháňky a tak ve vesnici hasil kdo mohl. I Jan přiložil ruku k dílu. Ale když zrovna klopil vědro vody do žhnoucích plamenů, popraskaly nosníky střechy a stodola se zhroutila. Naneštěstí zrovna v tu stranu, kde Jan stál. Padl na něj hořící trám a srazil jej k zemi. Vesničané jej co nejrychleji vyprostili, ale Jan měl zpřelámáno mnoho kostí a popálený kus těla. Půl roku se léčil ze svých zranění. Ale žhnoucí peklo mu spálilo pravé rameno a část hrudi a horké uhlíky dopadly i na Janův obličej. Škaredé šrámy hyzdily jeho tvář a nedopřály mu štěstí v jeho životě. Smutněl a i na smrt pomýšlel. Takhle přec nemohl hrát, už nebyl hercem, byl mrzákem.

Té doby dlouho neviděl svého otce. Málokdo toho starého blázna postrádal, ale již jim jeho nepřítomnost začínala být podivná. Prohledali všechno, až jej nakonec našli mrtvého v jeho milované Dílně. Nebylo to žádný milý člověk, přesto jej však oplakávali. Jeho tělo bylo podle všech náležitostí pochováno v zemi a ještě dlouho se na takového morouse vzpomínalo. Nikdo nevěděl, jak mohl zemřít, přisuzovali to nějaké zlé nemoci. Nenašli však žádný příznak a tak jeho smrt přisoudili stáří.

Jan již byl mužem, silným a bystrým, a jediným bolem mu byl jeho ohyzdný vzhled. Lék na jeho smutek však nebyl daleko. Hned v den nalezení otcova těla šel do Dílny, hledat cokoli, co by mu pomohlo si jeho otce upamatovat. Hrabal se v různých věcech, pročítal zašlá lejstra, ale nenašel nic zajímavého. Když přešel k druhé části pokoje, uviděl cosi zvláštního, jež se třpytilo ve svitu večerního slunce. Přišel blíž a z hromady různých pergamenů a předmětů vyhrabal jakousi stříbrnou masku. Byla zvláštní, zářila, jak slunce východ za zimních rán. Byla lehká, přesto mu těžkla v dlaních. Upřeně na ni hleděl a rukou přejížděl jemné záhyby zvláštního obličeje. Jakoby se z části smál, jakoby plakal. Její pohled voněl štěstím, záští, nenávistí, láskou a přáním. Otočil ji a podíval se zezadu. Ze tří otvorů vysely jemné stříbřité řetízky, postavené tak, aby udržely masku na obličeji. Maska byla uvnitř hrubá a matná, avšak v prohlubni čela byl vyryt lesklý nápis „Janovi, synu mému, nejlepšímu herci, jaký kdy spatřil světlo světa.“ Vzpomněl si na otce a po tváři se mu lítostí skutálela malá slza…
…Přemáhala jej touha si ji nasadit. Nejdřív měl strach a nechtěl, ale její krása a úchvatnost jej nakonec přesvědčila. Hledal nějaké zrcadlo. V místnosti však byl jen kbelík se starou vodou. Nasadil si ji. Přesně mu sedla, držela pevně a i při rychlejším pohybu se nehnula z tváře. Opatrně se nahnul nad hladinu, jako by se bál, že uvidí něco strašného. Jako v zrcadle se prohlížel, tak krásná se mu maska zdála. „Tak hladká tvář.“ Pomyslel si a vzpomněl na otce. Tu se začaly dít roztodivné věci. Obraz se zamlžil a rozostřil. Ve vodě najednou viděl sebe, jako kdysi, kdy byl ještě velmi mlád. Lekl se a odvrátil tvář. Chvíli se přemáhal a pak pohlédl do zrcadla minulosti znovu. Opět spatřil sebe. Tak jak se znával dříve. Obličej bez šrámů a bez škaredých spálenin. Dotkl se rukou svojí tváře. Hladká, jako dřív, tak krásná a beze stop ohnivého zla. Usmíval se a slzy mu tekly štěstím. Jak mlžily obraz vody, myslel na svého otce…

Od té doby měl Jan masku pořád na hlavě. Lidé se divili a nevěřícně na něj koukali, ale on jim vždy vypověděl nějakou pohádku o kouzelných bylinkách. A snad ještě do teď běhají staré báby po lesích a shánějí „mladivoj“. Prý na krásnou tvář beze stop stáří a zranění…
Později Jan zjistil, že jeho tvář opravdu mění maska, kterou nosí. Dokonce přišel na to, že dokáže velmi dobře napodobovat různé lidské hlasy, lépe než kdy dříve. Nakonec uměl myšlenkou přetvořit svou tvář na jakoukoli si vymyslel či někde viděl a mluvit hlasem, jakým si přál. Tento dar mu pomohl zpět k návratu mezi herce. Stal se slavným, protože dokázal hrát věrně jakoukoli postavu, kterou si přál býti. Později hrával dokonce celá představení sám. Tak se stal uznávaným a světoznámým hercem po celém světě. Kdo ví, třeba byl opravdu nejlepší…

Své tajemství si však pořád schovával a nikomu nikdy neřekl, o masce a jejích schopnostech. Ještě dlouho v ní hrával. Avšak ve 42-ti letech odešel. Ztratil se a už jej a ani jeho masku nikdo nikdy neviděl….

Tak to by bylo k původu tohoto artefaktu. Teď pár přesnějších údajů.
Maska
Jak již bylo popsáno výše jde o stříbrnou masku, s otvory pro ústa a oči. Má zvláštní nepopsatelný výraz, jako kdyby vyjadřovala všechny lidské pocity, city a touhy zároveň. Na čelo masky spadá několik pramenů vlnitých vlasů, taktéž vytepaných do kovu. Maska se připíná řetízky. Dva jsou po stranách a jeden vede visí z vrchu. Všechny se setkávají na temeni nositele, sepnuty zlatavou přezkou. Je magicky ukuta ze zvláštní slitiny roztodivných kovů, ale její hlavní podstatou je stříbro. (Otec držgrešle si nikdy nezapomněl dělat v dílně zásobu stříbrných a zlatých mincí) Tudíž je velmi lehká a pevná. Zajímavé je, že na dotek není vůbec chladná – má totiž stálou teplotu lidské kůže (36,5°C).

Proměna
Pokud majitel masky pomyslí, nebo vyřkne přání, dokáže se maska změnit tak, aby vytvořila normální lidskou tvář. Jde o téměř dokonalou iluzi, která platí i na vlastního nositele (při pohledu do zrcadla). Maska umí přeměnit vzhled celé hlavy a krku, včetně vlasů, uší, očí (i barvy) atd. Ovšem výsledná iluze nesmí nikde přesahovat více jak dva centimetry od pokožky. To znamená, že si nelze přičarovat oslí uši, sloní chobot aj. výjimkou jsou vlasy a vousy. Ty mohou mít délku až jeden metr. To proto, že by byl Jan (herec) velmi omezen ve výběru postavy. Nemohl by hrát dlouhovlasé/vousé lidi. Iluze může mít jakýkoli tvar, jen by měla zachovat humanoidní rysy. Tvář by měla mít ústa a dýchací otvory (nos, nozdry), oči a uši. Vše by alespoň trochu mělo kopírovat skutečný obličej nositele. Očí, uší může mít herec kolik chce, ale musí dodržet pravidlo, že alespoň dvě z nich by měly být na správných místech. Když se to vezme do detailů, tak by šlo třeba oči zastřít. Potom však bude ten kdo masku používá slepý.
Vše je pořád jen iluze, tudíž se například sluch nezlepšuje, třebaže svůj obličej proměnil vlastník třeba na krolla. Naopak se smysly ani nezhoršují. Touto schopností lze i zvyšovat a snižovat charismu, ale jen v rozsahu 1-21. Bonus/postih se nepočítá při mentálním souboji a vůbec při mágových schopnostech. Pak ještě u dalších věcí, kde jde víc o sílu vůle, než o vzhled člověka. U válečníka a zloděje je to jasné, tam se samozřejmě se vším počítá. Celá proměna trvá jedno jediné kolo. Masku lze kdykoli bez jakýchkoli problémů sundat, ta okamžitě získá svou fyzickou podobu. (Nemusím připomínat, že maska funguje, jen jeli nasazena správně:o)

Mluvení
Kdo si tuto masku nasadí, dokáže mimo proměňování svého vzhledu přetvářet i svůj hlas. Zase záleží jen na nositeli, a jeho představivosti. Nejlepší je, napodobovat něčí hlas. Z takovou je pravděpodobnost 95% a pravidla stejná, jako u zlodějovy schopnosti. Nosí-li masku zloděj, přičítá se tahle pravděpodobnost k jeho procentům. Pokud vymýšlí svůj vlastní zvuk, asi bude muset hodně improvizovat. Na tohle žádná pravidla napsat nelze. Navíc, se zlepšuje schopnost uživatele masky mluvit hodně nahlas. To je důležité hlavně pro herce, kteří často potřebují mít silné hlasivky. Zde se také pravidla určit nedají. Zůstaneme u toho, že hlasitost svého hlasu může vlastník zvýšit až 1,5x.

Přivykání
Je těžké se naučit ovládat tento artefakt. Totiž stačí jedna malá myšlenka a … Proto postava, která si ji nasadí prvně má 25% pravděpodobnost, že se z ničeho nic promění v člověka, kterého prvně uvidí (Háže se při každém setkání). Je-li na to upozorněna (a to se většinou stává) snižuje se pravděpodobnost proměny při každém dalším setkání o 5 + bonus (resp. postih) za inteligenci.

Mimo to je pravděpodobnost 15%, že se promění samovolně. Hází vždy, když si postava užívající masku vybaví nějakou tvář. Dalo by se říci, že se to průměrně stává tak jednou za hodinu (záleží na PJ a na postavách). Samovolná proměna nastane i tehdy, sesílá-li uživatel masky kouzlo určené na osobu, používá telepatii nebo provádí mentální souboj – zde se na pravděpodobnost hází každé kolo dané činnosti. Po proměně je možnost, že si uživatel všimne změny svého vzhledu (v zrcadle, dotekem na tvář). V takovémto případě se snižuje pravděpodobnost úplně stejně, jako u té předchozí (o 5+int).

Jakmile některá z pravděpodobností klesne na 0%, dokáže již postava ovládat své myšlenky natolik že se již samovolně neproměňuje. Navíc zjistí, jak se proměňovat cíleně. Při každém pokusu o proměnu má postava 35% na to, že se jí to povede. Za každý další pokus o proměnu se pravděpodobnost zvyšuje o 5%+bon za int.

Co se týče mluvení a přeměn hlasu, je to podobné. Když se pokusí postava promluvit, má pravděpodobnost 15%, že nevědomky napodobí hlas, či zvuk který slyšela naposledy. Tohoto si všimne vždy a pravděpodobnost se sníží o 8+bon. za int. Jakmile klesne na nulu, uvědomí si nositel, že může měnit vědomě svůj hlas. Pravděpodobnost je 55% a za každý pokus promluvit se změněným hlasem se zvyšuje o 2%, maximálně však na 95%, jak je uvedeno výše.

Závislost
Dlouhodobým nošením této masky se vystavuje její uživatel psychické závislosti. Zjišťuje, jakou má moc a schopnosti, to jen přikrmuje jeho vztah k tomuto předmětu. Postava, která nosí tuto masku pravidelně (tzn. alespoň na hodinu denně po dobu tří týdnů) musí po této době hodit proti pasti Int – 4 – nic/závislost. Pokud masku nosí dále (hodinu denně), zvyšuje se past o 1 za každé tři dny. Je-li postava, která má masku téměř ustavičně nasazenou (alespoň dvanáct hodin denně), projeví se u ní závislost během pěti dní. To znamená, že po uběhnutí této doby musí postava házet proti výše uvedené pasti. Jestli postava uspěje a dále nosí masku dvanáct hodin denně, zvyšuje se past o 1 za jeden den nošení. Past lze zase snižovat a to o 1 za 12 dní nenošení (nenasazení), avšak jen na základní past - 4. Jakmile překročí postava povolenou dobu, musí hodit proti pasti. Uspěje-li, háže každý další den. Závislosti se lze zbavit jen pokud: Past je snížena na 4 a postava si masku ještě dalších 30 dní masku nenasadila. Postava posedlá závislostí již nosí masku pořád, dobrovolně si ji nikdy nesundá. Líbí se jí masku na sobě mít a pokud ji chce někdo vlastníkovi sebrat, bude ji bránit hlava-nehlava. Sám se však z závislosti nikdo nedostane. Příliš velká síla totiž působí na psychiku člověka.

Něco závěrem
Janova maska je artefaktem zvláštním a možná se vám bude zdát příliš složité házet na přivykání či závislost. Ani u jednoho není nutné tato pravidla dodržovat. Pokud to vezme do rukou schopný PJ, nepotřebuje žádné složité výpočty a hody. Já jsem tato pravidla napsal tak, jak bych si je asi představoval. Jejich číselné hodnoty jsou nepovinné, ale doba přivykání a závislosti by nějaká být měla. Nejde prostě tyto dvě fakta jen tak vymazat. Jsou totiž nedílnou součástí tohoto předmětu. Myslím, že právě tyhle dva „vedlejší účinky“ by měly masku a její uživatele provázet. Za kritiku v Moudré sově vděčím jako vždy PardGalenovi, Eldenovi a několika dalším, kteří se přemohli a něco mi napsali. Všem děkuji.