* Za terč kúzla je považovaný ten na ktorého zošle kúzlo sám kúzelník.

Kúzelník vykríkne *Imobilite* a koncom palice, alebo rukou sa dotkne protivníka. Ten je paralyzovaný, pokiaľ neuspeje proti pasti , tak že sa nemôže hýbať. Necíti si telo a jeho svaly sú kŕčovito napnuté. Toto kúzlo trvá tridsať kôl, počas ktorých je možné na paralyzovaného útočiť aj zosielať kúzla. Pritom všetky útoky na neho platia ako útoky na nehybného protivníka

Paralyzovaný musí po celú dobu zostať v takej pozícii v akej bol pri zoslaní kúzla, avšak pokiaľ bola tá pozícia príliš nestabilná, môže jednoducho spadnúť. Svaly vnútorné, ako sú srdce a žalúdok pracujú normálne, napnuté sú len svaly, ktoré vie postava ovládať. Paralyzovaná postava nie je schopná vykonávať akúkoľvek činnosť pri ktorej je potrebné použitie svalov.

Toto kúzlo pôsobí len na stvorenia, ktoré majú svaly.

Po skončení trvania kúzla sa jeho svaly opäť uvoľnia a začne si opäť cítiť telo. Kvôli kŕčovitému zovretiu tela ale dostane 4 body únavy a je zranený za 5 tieňových životov, pretože svaly príšerne bolia.

Špecialitou tohto kúzla je, že ktokoľvek sa paralyzovaného fyzicky dotkne, je tiež paralyzovaný a jeho paralýza trvá opäť 30 kôl. Takto sa môže vytvoriť aj reťazec niekoľkých paralyzovaných.

Z tohto vyplýva že je vhodné na paralyzovaných zosielať kúzla, alebo stierať.

Pri útoku na paralyzovanú postavu zbraňou tvárou v tvár je paralyzovaný normálne zranený, ale po dokončení útoku, si postava hádže proti pasti a je možné že bude tiež paralyzovaná /viz.nižšie/.

Je tiež dôležité či sa dotkne paralyzovaného holou rukou, alebo napríklad mečom, to zhrnuje nasledujúca tabuľka:

Pri zosielaní kúzla si musí obeť hodiť proti pasti Roz+odl-7-paralýza/nic. Pokiaľ obeť proti pasti neuspeje je paralyzovaná, ak uspeje, nestane sa nič. Pokiaľ sa paralyzovaného niekto dotkne hádže si taktiež proti pasti, len pri rozdiele úrovní sa vždy počíta úroveň prenášača, teda toho kto kúzlo prenáša, nie toho kto ho zoslal.

Kúzlo je silnejšie čím viac ľudí je zapojených v reťazci. Preto o každého ďalšieho paralyzovaného pasť stúpa o jedna. No žiadne kúzlo netrvá večne, takže po piatich paralyzovaných kúzlo začne slabnúť a pasť sa za každého ďalšieho v reťazci znižuje o dva.

Tým by som chcel predísť situáciám, v ktorých sa dvadsať ľudí pochytá za ruky, nejaký mág zošle kúzlo a tak sa podarí paralyzovať aj draka.

Princípom tohto kúzla je prenášanie akejsi magickej energie, ktorá ovláda svaly paralyzovaného. Pričom rovnako ako u elektrického prúdu nezáleží či sa zdroju energie dotknete malou paličkou, alebp velkou tyčou, ale záleží len na materiále. Týmto pravidlom by som chcel predíjsť príliš zložitým výpočtom a hodom, ktoré by zhoršovali použitelnosť.

Dva príklady na záver

Čaroděj Texel nebyl v právě nejradostnější pozici. Už popadesáté se ptal sám sebe, má-li tohle vůbec zapotřebí, při svém svém postavení u dvora snad nemusí snášet takové ústrky. Ze všech sil se pokusil potlačit kýchnutí, když se na něj snesl další oblak prachu. To se princ Vlastimír vrhl do postele, pod kterou Texel ležel. Ozvalo se pitomoučké zachichotání, a další, o trochu menší oblak prachu se snesl Texelovi do tváře. Zavřel pevně oči a silou vůle se pokusil zacpat si i uši, to ale otevřelo stavidla jeho fantazii. Už to nebude snášet o nic déle než je nutné. Dal pokyn svému havranovi za oknem. Princ a…hmm, a ona teď podle všeho leželi. Texel zaklonil hlavu, a spatřil pár chlupatých nohou, vyčuhujících na jedné straně postele. Posunul se na loktech, znova potlačil kýchnutí, natáhl ruku, zašeptal „Imobilite“ a pevně stiskl nahý kotník. Noha okamžitě ztuhla. Ozval se překvapený vzdech a němý začátek výkřiku Texel se okamžitě vykutálel z pod postele, postavil se a začal oběma rukama zvonit současně na zvonky pro služebnictvo a pro stráž. Nevšímal si strnulé dvojice na posteli, procítěně pronesl „ufi“ a vyletěl otevřeným oknem do zámecké zahrady.

Hrdina otřel zkrvavený meč o vyšívanou tuniku nejbližšího strážného, ležícího s probodnutým břichem na podlaze. Hrdina stál uprostřed nejvyššího patra nejvyšší věže v Severním království. Cesta sem byla lemována krví a zmarem, četnými mrtvolami a překonanými nástrahami. Teď hrdina stál na zdobené podlaze kruhové místnosti, za zády měl dveře, kterými přišel, a před sebou trůn. Ten sice nebyl z lebek, v dobré vůli na něm však byla lebka umístěna.

„Takže jsi dospěl až sem.“

Chladný hlas jakoby zněl přímo ze stěn.

„Ano.“

Chladný hlas se zasmál

„Odpusť mi to klišé, ale tady tvá cesta končí.“

Hrdina pokrčil rameny, a nárameníky plátové zbroje toto gesto ještě zvýraznily.

„Ano, říká se to. Vlastně, říkají to. Většinou je to ale to poslední, co kdy řeknou.“

Majitel chladného hlasu vstal z trůnu, vykasal si černý plášť a vykročil směrem k hrdinovi.

Hrdina pozvedl meč. „Slíbil jsem králi Severního království, že mu přinesu tvou hlavu na stříbrném podnose. Nevím do jaké míry to myslel vážně, ale pro jistotu…nemáš tu nějaký stříbrný podnos?

Postava v černém plášti si odfrkla a zastavila se na dva sáhy před hrdinou.

„Vím že vy hrdinové máte určitá pravidla, jak tohle dělat…přece bys mě nezabil jako prase na porážce? Něco takového musí proběhnout pořádně. Ale musí to být fér, to znamená, že v tvém případě žádná zbroj a žádný meč, v mém žádná kouzla. Souhlasíš?“

Hrdina chvíli přemýšlel, a potom přisvědčil.

„Dobře, ale jak tedy budeme bojovat?“

„No…“ Černokněžník se zeširoka rozhovořil o pravidlech čestného souboje, o morálních zásadách a podobně, i když se mu příliš nepodařilo zakrýt ironický tón. Než stihl hrdina namítnout, že se k samotném souboji vůbec nevyjádřil, pronesl černokněžník nahlas:

„…Ale, hlavně popořádku. Je takový pěkný zvyk, že si soupeři před soubojem podají ruce. Je to prastará tradice, původně určená jako gesto na důkaz toho, že ani

jeden ze soupeřů nedrží zbraň. Takže…“

Hrdina, po proslovu trochu popletený, si stáhl kovovou rukavici a sevřel svou medvědí tlapou černokněžníkovu bílou, štíhlou ruku s černými nehty. Černokněžník zamrkal, a pak sebejistým hlasem pronesl „Jak mi vždycky říkávala maminka…všechno jde vyřešit bez IMOBILITE!!!“

Hrdina strnul, s rukou nataženou před sebe. Černokněžník svou pomačkanou ruku vymanil ze stisku, zasmál se a natáhl ruku, do které mu vklouzla napitá kuše. Na hrdinovi se hýbaly jen napůl překvapené, napůl vystrašené oči. Černokněžník se na něj přátelsky usmál:

„Víš, všechny ty kecy o pravidlech a tak…to jsou kecy dobrý leda tak pro vás. Já naštěstí hrdina nejsem, a pravidly se řídit nemusím. Nemusím ani hrát fér, ani podle nějaké pochybné cti. Vyřiď tohle prosímtě svým kamarádům, až se s nimi setkáš tam, kde vy pošetilci věříte že se po smrti setkáte.“

Opřel kuši o kovový límec hrdinovy zbroje.

„Adios, stupido“

Halou se ozvalo zadrnčení.

Hned po té křupnutí.

Asi za deset vteřin se halou rozneslo zařinčení.

A nakonec krátký, pobavený smích.

Na záver by som chcel chtěl poděkovat Plžovi, Shadowmagovi a Maris za kritiku v MS a Barbarovi Cohenovi za spísanie záverečných poviedok