Kurt, kráčející hustým lesem, potěžkal svou kuši. Až teď si uvědomil, že si možná vyžádal příliš malou odměnu za zničení něčeho, co zabilo 12 lidí.

Doufal, že ten maník měl pravdu a to stvoření opravdu žije v těch zříceninách, protože zatím to vypadalo jenom na pár komářích bodnutí a jednu vyrážku na krku.

Pomalu se blížil západ slunce. Konečně dorazil k troskám, všude byl cítit zápach bolesti a smrti. Kdyby udělal pár kroků zpět,ocitl by se v místě plném života, ale tohle místo vhánělo strach do morku kostí. Ponurá atmosféra byla mnohem větší, než v cele smrti.

Odvážně a obezřetně postupoval dál a dával si pozor, jestli se něco neskrývá za polorozbořeným valem. Došel na místo, kde kdysi bývalo nádvoří. Po slunci už zůstaly jen rudé paprsky. Na jakémkoli jiném místě by to vypadalo romanticky, ale tady to budilo opravdovou hrůzu. Zrovna teď si přál být hodně, ale hodně daleko.

Chvilku se nervózně ošíval, potom se pomalu vydal ke studni. Na nebi zazářily první hvězdy. Podíval se na měsíc. Byl úplněk. Kdysi mu připomínal stříbrnou minci. Jeho první, kterou dostal za krysí ocásek. Dneska to spíš byla šklebící lebku. Věštila smrt. Možná, že jeho smrt.

Nahnul se nad studnu. V odrazu vodní hladiny vypadal starší a utrápenější. Ponořil hlavu do vody. Zapáchala hnilobou, ale v té chvíli byla velmi osvěžující. Počkal až se voda uklidní, aby zjistil, jestli to pomohlo. Pak málem umřel strachem. Přesně nad jeho hlavou zahlédl odporný, podlouhlý, trojhranný obličej s velkými zažloutlými zuby.

S hrůzou v očích odskočil na znak pozpátku. Čekal, že ho ta příšera roztrhá na spoustu dalších Kurtů. Ale ona tam jenom tak seděla a dívala se na něj. Dívala se mu do očí. Nakonec prolomila ticho.

„Máššš šššťasssný den, červe,“začala bestie s lámanou obecnou řečí,“jsssem nažraný a nezabíjím pro potěšššení jako vy. Tak ti dávám šššanci odejít. Jdi a řekni těm, co tě za mnou possslali, ať jsssem nechodí a nic ssse jim nessstane.“

Ten inteligentní hlas z něj vyhnal strach. Mlčky sebral svou kuši. Udělal tři kroky. Zastavil se. Udělal další krok. Zastavil se. Vzpomněl si na svůj život. Udělal další dva kroky. Zastavil se a otočil. Příšera seděla pořád na stejném místě jako nějaký kamenný chrlič. Trvalo to jenom chvíli, kdy se díval tomu tvoru do očí. Trvalo to jenom chvíli. Než zmáčkl spoušť.

Šipka letěla snad celou věčnost. A ten tvor tam jen tak do poslední chvíle seděl. Až když byl projektil kousek od jeho hlavy, tak se mírně naklonil. Šipka mu neškodně proletěla kolem uší a ještě ani nebyla metr za studní a tvor už byl na polovině cesty ke střelci. Blanitá křídla plála vzduchem. Kurt neměl šanci znovu nabít. Co nejrychleji odhodil kuši se snahou zasáhnout svého protivníka do hlavy. Ten se však prudkou otočkou vyhnul. To dalo Kurtovi šanci. Kotoulem získal čas na přezbrojení. Vytáhl svůj meč a dýku.

Stáli naproti sobě. Dívaje se navzájem do očí.

„Dávám ti druhou šššanci odejít. Takovou možnossst mnoho lidí nemělo.“

„Bohužel je pracovní čest to jediné co by mi ještě zbylo. Dneska odtud odejde jenom jeden z nás.“

„Máššš pravdu, ale už sssi vyhrál. Mých druhů je už velmi málo. Lidi násss už ssskoro všechny vyhladili.“

„Promiň, ale já necítím žal. Je mi to vlastně úplně jedno. Vždycky mi záleželo jenom na sobě.“

„Třeba sssvůj život jednou změníššš, ale ne dnesss.“

„Ne dnes…“

Kurt udělal výpad, kterým mířil na krční tepnu. Tvor mu podklouzl pod čepelí a pařátem mu oplatil stejnou mincí. Muž ráně nastavil dýku. Síla úderu ho málem porazila. Ostří dýky sklouzlo po tmavé kůži, zanechávaje za sebou rudou čáru. Bestie divoce zařvala a odskočila. Pak se hned vrhla kupředu. Kurt nastavil zbraň v obraném postoji. Avšak okřídlená stvůra nezaútočila přímo. Na místo toho se obtočila po jeho pravé straně. Při tom se vyhla dýce a v otočce zasáhla pařátem jeho záda. Kurt ztěžka dopadl na jedno koleno a upustil dýku.

„Hezká rána. Ale to ještě není konce.“

Kurt se překulil na stranu a vyskočil na nohy. Bolest v zádech nevnímal. Vrhl se vpřed divoce mávajíc mečem. Jeho protivníkovi nezbylo nic jiného než uskakovat. Nikde neviděl skulinku. Muž dělal obraty a úskoky, aby nedovolil svému protivníkovi jakoukoli akci. Výpad. Sek. Přískok. Sek a výpad. Pořád dokola. Tvor ještě chvilku počkal a pak jakmile Kurt spustil novou sekvenci, začal se k němu proplétat vždy z opačné strany, než šel úder. Ať se žoldák snažil sebevíc, bestie dorazila až k němu a ramenem ho odhodila. Kurt letěl tři metry vzduchem. Ztěžka se znovu postavil. Teď už si dával pozor. Dělal jenom krátké rány a pořád se na protivníka tlačil. Tvor byl zahnán ke zdi jedné zbořeniny a zdálo se, že je v koncích. Najednou však roztáhl křídla a vyskočil, kousek nad Kurtovou hlavou se odrazil nohou od zdi, přeskočil ho a v otočce dopadl za něj. To však žoldák čekal. Ani se neotočil a bodl podél těla.

Uslyšel bolestivé zachroptání.Velmi pomalu vytáhl meč, zřetelně slyšel jak se něco sesunulo na zem, a zasunul ho zpátky do pochvy. Nakonec ještě chvíli počkal než se otočil. Viděl toho tvora. Ležel tam, krvácel a upínal na něho svoje tmavé oči. Rudá skvrna se pomalu rozšiřovala pod jeho tělem.

Byla už hluboká noc. Seděl tam už pár hodin. On neschopen zasadit poslední úder. Koukal na toho umírajícího tvora. Cítil nenávist i žal. A nevěděl jestli žal k němu a nenávist k sobě či naopak.

„Nedokážeššš to?“

„Ne.“

„Neodejdeššš?“

„Ne.“

„Je ti to líto?“

„Ne.“

„To je dobře. Máššš strach?“

„Ne.“

„Mám pro tebe překvapení. Chceššš vědět, co to je?“

„Ne.“

„Ssstejně bych ti to neřekl.“

„Jak se jmenuješ?“

„Toulerikgholtekertikon…“

„Tak to je smůla.“

„Proč?“

„Protože to nevyslovím.“

„Kurte?“

„Já ti neřekl jak se jmenuji.“

„Ani jsssi nemusssel.Jednoho dne ssse změníššš, ale ne dnesss. To překvapení je v té díře pod ssstudní. Už mi nezbývá moc…“

„Touleatakdále?“

Nikdo už mu neodpověděl. Seděl tam nad tím tělem dalších několik hodin. Podíval se na hvězdy. Připadaly mu krásnější než kdy jindy. Pomalu zvedl ze země kuši a nabil ji. Ani nevěděl, proč to udělal. Nejspíš síla zvyku. Tlačila ho síla zvědavosti. Došel ke studni. Nejdřív si dopřál pořádný doušek vody. Pak ji začal pomalými kroky obcházet, až objevil temnou díru.

Velmi pomalu vstrčil ruku vstříc temnému otvoru. Něco nahmatal. Na měsíční světlo vytáhl roztrhané kusy kůže. A v nich…

Dlouho sledoval své překvapení. Na zemi před ním se válel malý tvoreček. Malé, téměř bílé tělíčko s křehkými, blanitými křídli a vlčí hlavičkou velikosti dětské dlaně.

Kurt natáhl samostříl a namířil na tu nevinnou tvář. V dálce se ozvalo kohoutí zakokrhání. Tvoreček se bezzubě usmál. Jednoho dne se změníš, ale ne dnes. Na obzoru vyšlehly první paprsky slunce.

Jednou se změním. Dnes se změním. Kurt nechal spustil kuši podél těla. Sundal plášť a nebohé zvíře do něj zabalil.

„Budu ti říkat Toul. To jediné jsem si zapamatoval z jména tvého otce.“ Toul šťastně zapředl.

Pak už nebylo nic. Jenom tmavá silueta muže, kráčejíc směrem k východu slunci. Kráčejíc směrem k novým zítřkům.

Jednou se změním. Už jsem se změnil…