Tadeáš Kolpík: Světem širým nádherným

Putujíce jiskřivým ránem nového dne zžírali jsme se nudou jednotvárných zelených plání. Vysoká tráva šuměla stále stejným tónem a každý, třeba i nízký stromek hledící z obzoru byl vítaným zpestřením.
Okolní krajina sic krásná byla, avšak tolik monotóní, jak dlouhé severské pláně ledové…

-Dne jednašedesátého: Příjemné zpestření

Vzhled

…Náhle však z rozsáhlých vod zeleně vykoukla, pár kroků od nás, úžasně oranžová hlava nějakého zvířete zdobena rudou pernatou chocholkou. S neskrývaným zájmem si nás prohlížela, natáčela se zvídavě ze strany na stranu, natahovala se blíže k nám a blýskala svýma červenozelenýma očima. Ty seděly daleko od sebe nad kořenem slunečně žlutooranžového tupého zobáku. Hlava ještě chvíli pokukovala a pak vydala z hrdla tiché zakviknutí.
V tu ránu jakoby nás všechny nožem do zadnice píchli. Leknutím všichni dali jsme se na útěk, div jsme toho tvora s ptačí hlavou neušlapali. Ten však v okamžiku s výrazem vytřeštěným naší reakcí zmizel za vlnou zeleného moře, jež zvednuta slabým větrem byla.
Po pár krocích úprku blesklo mi cos hlavou. V zamyšlení klopýtnuv upadnul jsem na zem.
Teprve začala má mysl vnímat strašlivý křik v zádech našich, co vylekal nás tolik.
V trávě v mžiku oka vytočil jsem hlavu, by zahlédl jsem toho hrozného netvora, co vydává tak uši rvoucí jekot.
Pohled, jenž se mi tehdy naskytl, donutil mne v tu chvíli ke hlasitému pobavenému smíchu.
Tucet podivných ptáků, tři a půl stopy velkých, se žlutočerveným peřím poskakoval za námi. Každý z nich měl jen jednu tlustou nohu opatřenou na konci hustým chomáčem bílého peří, jenž pravděpodobně umožňoval měkký dopad po dlouhém skoku. Všichni vyskakovali přes deset stop vysoko, urputně mávali kratičkými křídli a dlouhým, avšak úzkým bělavým ocasem udržovali rovnováhu. Hlasitě po nás pokřikovali chechtavým pískotem.
Ale jak se šklebili. Krky natahovali, jak zvědavé ženské při královském průvodu, své nezvykle pohyblivé a ohebné zobáky křivili v grimasách a dlouhý špičatý jazyk daleko vyplazovali, jak na hadím sněmu.
Asi jim nevadilo, že jsme se před nimi váleli v trávě smíchy, div nám břicha nepraskly. Ono se jim to ptákům jedněm prohnaným líbilo.
Ihned začali metat salta a roztodivné výkruty, až jsme mi tolik znudění cestovatelé za břicha se popadajíce nabrat dechu nemohli…

-Dne jednašedesátého: Příjemné zpestření

Hopsaptáci mají zvláštní měkký zobák, který je navíc stejně jako obličej protkán složitou sítí mimických svalů. To jim umožňuje provádět všelijaké grimasy a obličeje.
Jejich noha je jen jedna a proto musí být velmi silná a zároveň pružná při skocích. Hopsaptáci dokáží skočit až 6m do dálky, což je na jejich velikost úctyhodný výkon. Do výšky skočí něco málo přes 4 metry.
Délka života je u hopsaptáků různá - podle druhu. Běžně se ale dožívají 12 - 15 let.
Jídelníček je docela pestrý. Obsahuje vše co jedí běžní ptáci: brouky, ponravy, housenky, ale i semínka, některé listy, trávu...

Chování

… Stále všichni byli jsme středem zájmu. Ptáci již hopsali všude kolem nás, předváděli se a skřekali.
Dokonce znali i různé triky a akrobatické kousky, které by jim mohl leckterý artista závidět.
Nejvíce zaujalo mne, jak jeden z nich přemetem skočil na druhého. Nohu směrem vzhůru tak, že ležel zády na zádech druhého. Když bylo jasné, že oba udrží rovnováhu, přitiskli hlavy k sobě a vítězně se zašklebili. Marie vybuchla smíchy a vesele malým umělcům zatleskala.
Ale ouha, další pták rozhodl se, že završí celý trik. Následoval mrštný odraz, dvojité salto…
Zdařilo se. Bílé chomáčky nohou se dotkly. Třetí však nahoře stále balancoval. Dva jeho druhové pod ním nesouhlasně pokřikovali, šklebili se a skřípali zobáky. Když se vše urovnalo a "věž" přestala se komíhat, korunoval třetí vše zpěvnou fanfárou.
Tu někde objevil se čtvrtý. Před skokem svým však klopýtnul a za prudkého mávání křídel proti směru pádu s vyděšeným výrazem padl na svého druha, jenž základnu "věže" tvořil. Ozval se čtyřhlasý výkřik a všichni sesypali se do trávy.
Vidouc to Marie leknutím se zajíkla. Avšak v chvíli zvedla se nad vrcholky stébel hlava s polámanou chocholkou. Po ní druhá, třetí, čtvrtá. Hleděly na nás a ve tváři výrazy, jako by se nic nestalo. Koutky zobáků se jim zvedly a vše to vypadalo, jako lidský úsměv.
Najednou všechny nás přemohl výbuch smíchu. Čtyři ptáci vidouce naše pobavení začali pokyvovat hlavami, široce rozevřeli zobáky, s klokotáním hýkavě vřískali a zdálo se, že napodobují smíchu našeho…

-Dne jednašedesátého: Příjemné zpestření.

Při večerním ohni dlouho jsem dumal nad prazvláštním chováním onoho ptactva. Zaujala mne velmi jeho schopnost napodobovat lidské obličeje při různých pocitech. Ptáci sami asi nechápou, co která tvář znamená, a tak opakují jen to co vidí.
Proč to ale dělají. Je to vrozený instinkt, obrana? Nic nenasvědčuje nějakému dobrému využití této schopnosti k přežití. Snad ještě… Může to být forma zábavy. Sic nevím, jakému účelu slouží zábava u zvířat, ale přijde mi to jako nejlepší vysvětlení tohoto zvláštního jevu.
Vše ale nasvědčuje tomu, že jsou to hravá a veselá stvoření. Tolik srandy jsem si již dlouho neužil. Snažili se nás vylekat a povedlo se jim to. Pak nás bavili a předváděli se. Pokud dostali příležitost zkoumali nás, jak na jejich hry reagujeme. Občas se některý z nich přiblížil nám do zad, zrovna když zabaveni jsme byli jeho druhy, a pak nečekaně zaútočil. Útok to nebyl zlý, někdy jen šťouchnul, jindy štípnul. Nikdy nikomu neublížil, jen nás zas a znovu lekal. Po útoku vždy uskočil do trávy a myslel si, že na si něj nepřijdeme.
Někdy jsem útočníka koutkem oka zahlédl a přistihl přímo při činu. Ten se vám panečku vylekal. V tváři stejný obličej, jako já, když jsem prve před jejich křikem utíkal…

…Dlouho jsme si s nimi hráli. Taková zvířata jsem opravdu ještě nepotkal.
Jako by byli škodolibí, leč příjemní a šťastní. Často zvláštní a náladoví, avšak vždy hraví a přátelští. Nebáli se nás a přiblížili se i na dotyk, jako by věděli, že nás se bát nemusí…

-Dne jednašedesátého: Do hlubin duše hopsaptákovy

Šestý smysl: Jak Tadeáš správně usoudil, hopsaptáci dokáží velmi dobře posoudit povahu většiny tvorů. Podle toho poznají, jestli před nimi utíkat, nebo u nich klidně zůstat. Ani zlodějovo získání důvěry na ně neplatí.
Zábava: Hopsaptáci jsou velmi zvědaví a na zelených pláních už všechno znají. Jsou tedy strašně rádi, že mohou poznat nové tvory, tropit si z nich šprýmy a vůbec si s nimi hrát. Baví je to. Právě to je důvod, proč nemají běžnou zvířecí inteligenci.
Všichni zástupci tohoto druhu milují jakékoli bezpečné a zábavné hry. Nejoblíbenější je "Vystraš", dále "Hopsání" a "Na schovávanou". Průběh těchto her si všichni jistě dovedete představit.

Je třeba ještě vědět, že hopsaptáci nikdy samovolně neútočí.

Hnízdění

…Dnes ráno jsem doufal, že se s těmi podivíny znovu setkám. Měli jsme štěstí. Narazili jsme na více než tuctové hnízdiště. Z vysoké trávy spletena byla na zemi malá hnízda a v nich stáli ptáci na jedné noze a bílým chmýřím nožního chomáče přikrývaly pravděpodobně nevelká vejce. Všichni se rytmicky houpali nahoru a dolů, snad aby jim nohy nezlenivěly. Všichni byli stejně zbarveni jako ti, co jsme se setkali s nimi včera, avšak neměli chocholku. Dovtípil jsem se, že jde o samice, jež zahřívají své potomstvo.
Tu nás ale jedna zmerčila, vydala žalostný výkřik, zavrtěla se a vyskočila vysoko do vzduchu. Po ní stejně tak učinily všechny kolem ní. Během chvíle po pár skocích nám zmizely ve vysoké trávě…

…Opatrně nakoukl jsem do jednoho hnízda. Bylo krásné, úhledně spletené a vystlané měkoučkým bílým peřím. Ale bylo prázdné po vajíčku ani stopy…

-Dne dvaašedesátého: Podivné hnízdiště

Hopsaptáci hnízdí v létě. Pokud jsou samičky vylekány dokáží mezi skryté dva prsty na noze uložit vejce do bílého chomáče tak, že s ním dokáží bezpečně skákat a tím je uchrání. Na tento fakt Tadeáš nepřišel.
Vejce snášejí jen jedno, protože více by jich v případě nebezpečí neunesly.

Něco závěrem

Zkusil jsem trochu nové pojetí psaní příspěvků. Nevím jak na to budete reagovat, ale mě se tenhle styl líbí. Je sice trochu delší, než normální výčet vlastností a schopností, ale je také literárnější. Jsem zvědavý, co vy na to.

Stvořil jsem další z bytostí, která patří do oddílu těch nejslabších. Nemá družinu nijak ohrozit, její úkol je pobavit. Pokud PJ dobře zahraje několik hopsaptáků, jak vesele poskakují a šklebí se na všechno kolem, myslím, že to bude opravdu "příjemné zpestření".
Byl bych rád, kdyby tento příspěvek alespoň trochu dopomohl k tomu, aby se již tolik netvořily maximalistické nestvůry, které nedělají nic jiného, než žraní příchozích družinek a pospávání v jeskyních.

A úplně nakonec oblíbená věta barbarova, při setkání s hopsaptákem: "Tak ty si na mě budeš vyskakovat, jo?!!!":-)