Strašidla z povídaček

Inu, však to znáte. Ani vody se přes mlýnský kolo nepřežene tolik, jako se za stejnej čas namluví všelijakejch povídaček. Ale dnes to není pouze podobnost v klapotu babskejch hub s mlýnským soukolím. Jsou tomu již myriády neděl, kdy žil v Kotěnusy jeden mlynářskej čeledín, Páneřík se tuším jmenoval. A tenhleten panáček tuze miloval panenku z vedlejší vsi, Libušku. I jí se tvářičky zardívaly, když jel Páneřík oukolem její sukýnky. Ale co čert nechtěl, že byl Páneřík jen obyčejným slouhou, bránili její rodiče i hubičce. A tak se chudák sužoval každým dnem. Dokonce i starej mlynář si tu dobu stěžoval, že má vlhkou mouku. Tak pláčem rosil svůj smutek. Každej v Kotěnusích tehdy tušil, že takový moldánkování nemůže mít delšího trvání. Jednou, když i do mlejna dorazila zpráva o tom, že se ve vedlejší vesnici chystá veselka, nikdo netušil, že se půjde do kostela hned dvakrát. A stalo se tak. Libuška se strojila na svatbu s mladým kovářem Vejchou. Když se tu novinu dověděl i Páneřík, prý mu nelidská úzkost sevřela hrdlo. Tý noci prý praskl kmen starý vrby u potoka a s ním puklo i Páneříkovo srdce. Nikdo dnes už neví, kolik slzí tehdy proteklo, ale vrbě u potoka se začalo říkat uplakaná. Starej mlynář v hospodě vyprávěl, že když si navečer chodí napěchovat trochu tabáku do fajfky, ozývá se z ní fňukání a je v ní prý zakletej Páneříkův duch. Ono se skutečně ozývá. A uvěřil-li jeden, uvěřili pak všichni.

Tak vypráví jeden starý kotěnuský brusíř o vzniku jednoho z fňukalů. Fňukalové jako takoví, jsou bytostí jen velmi málo známou, pouze v některých oblastech a to především vesnických. Samotní lidé, kteří o něm vypráví, nemají paradoxně nejmenší tušení, že právě díky nim fňukalové vznikají a přichází na svět. Jejich zvláštnost je právě v tom, že mohou vzniknout kdykoli a kdekoli, jak jen si lidé vymyslí, že někde jsou. Aby se ale z vymyšleného fňukala mohl stát fňukal skutečný (hmotný), je třeba o něm někomu vyprávět. A právě v té chvíli, kdy je o něm vyprávěno, právě v ten moment a o nic později musí v něj také někdo uvěřit. Jestliže v něj nikdo neuvěří, nenabude fňukal žádné trvalé podoby a nevznikne. A tak jenom tehdy, když jsou tu společně tři síly – vymyšlení, vyprávění a uvěření – jenom tehdy může přijít na svět nový fňukal. Je tedy zřejmé, že jde o tvora řekněme regionálního. Jakmile ovšem zemřou ti, jež o nich ví a nebude už nikdo, kdo by o nich vyprávěl, nebo si je vymýšlel, fňukalové nadobro zmizí. Možná že na několik let, než si bude zase někdo z někoho utahovat a vyprávět o ufňukaném bubákovi, přičemž mu posluchač uvěří.

Vzhled

Fňukalové jsou bytosti plaché, tudíž chcete-li je spatřit, není záhodno dávat mu svou přítomnost náležitě najevo. Povětšinou své okolí bedlivě pozorují ze svého úkrytu, kde se cítí v bezpečí. Jde o tvorečky velice drobné, výšky obvykle do šestnácti coulů. Jejich tělo je humanoidní povahy, ovšem silně rachitické. Neodívají se, jejich tenká kůže má světle šedou barvu, místy se stříbřitým odstínem. Na slabých nohách se pohybují jakoby ve dřepu, přičemž se jeho dlouhé úzké ruce dotýkají země, avšak nijak si jimi při pohybu nepomáhá. Celému „pohublému“ a drobnému tělu dominuje poměrně velká šišatá hlava, posazená na krátkém úzkém krčku. Ouška jsou drobná, lidských tvarů, ústa tenká a krátká, téměř nepatrná, zato nos a oči jistě ihned upoutají vaší pozornost. Nos je dlouhý, trychtýřovitého tvaru a doslova jako trychtýř. Má jen jednu velkou nosní dírku a vynikající čich. Oči jsou tmavě černé a hluboké, neustále skelné, až se zdá, že jsou stále uplakané. Ono je tomu skutečně tak. Každou chvíli z nich ukápnou dvě velké slzy a to i když má zrovna fňukal důvod k radosti.

Povahy ufňukané

Patří do podskupiny tzv. dobrých strašidel, tvorům v zásadě neškodícím. Dovede plakat a brečet, ječet, skučet a bulit, bědovat i naříkat, fňukat i vzlykat na „sto způsobů“. Jednou pláče jako malé mimino, jindy vříská jako vzteklý kluk po výprasku, jemně štká jako nešťastná dívka a hned zase ječí, jako by jej na nože brali. Ví, jak plakat večer a jak po ránu, ví, co se hodí k zimním nocím a co k letním podvečerům, jinak pláče v průjezdu starého domu, jinak na stromě u řeky, jinak za komínem. Jeho nátura je stejně ufňukaná jako jeho strašení. Díky jeho fňukalskému hlasovému umění, si jej již nejednou lidé spletli s daleko zákeřnějším hýkáním hejkalovým. Fňukalové mají mezi sebou podobně jako my i svá jména. Jsou ale poněkud neobvyklá, namátkou například Brečoun, Bulín, Vřískal nebo Slzinek. Žijí vždy sami, i kvůli jejich zvyku jsou k tomu předurčení, na stejném místě nikdy nevzniknou dva fňukalové. Jelikož jde o tvory magické, nepotřebují k životu spánek ani jídlo. Díky tomu mohou v noci skučet a „strašit“. Přestože nejedí existuje jedna pochoutka, kterou sem tam v nějakém přístřeší uloupí. Jsou to sušené křížaly. Ovládají obecnou řeč na dokonalém stupni. K tomu, aby se případně lépe dorozuměli s jinou postavou, využívají kouzla bábelská rybka. Při styku s postavami se budou chovat obezřetně a bázlivě do té doby, než usoudí, že se jedná o tvory dobré. Potom budou vždy nápomocní a milý. V opačném případě se budou od zlých postav držet zpátky a snažit se s nimi co nejrychleji rozloučit.

Pobývání v hmotném světě

Samotné pobývání fňukalů v hmotném světě, to je tuze prapodivná záležitost. Jejich vznikem je vyprávění a stejně tak se vyprávění stává i jejich zánikem. Při setkání a sblížení s ním bude postavu přesvědčovat, aby mu vyprávěla nějaký příběh. Důvod je jednoduchý, fňukalův pobyt na zemi pro něj není žádnou radosti. Ba naopak. Snaží se vysvobodit. Způsob jakým může dojít ztraceného klidu je ten, že mu někdo odvypráví vymyšlený příběh, který stál za jeho vznikem. Tedy příběh, který jej přivedl na svět. Někteří fňukalové ovšem setrvávají na světě už velmi dlouho. Dříve než je někdo stihl najít, sblížit se s nimi a vysvobodit je, tak zmizelo vyprávění z lidských pamětí a povědomí. Nemají to tedy na zemi lehké. Avšak ten, kdo by se mu odvděčil a prolomil jeho trápení – odmění se mu fňukal před svým rozplynutím malým pokladem – křišťálovou slzou. Jakmile je vysvobozen, zbude po něm jen malá louže, která vyschne, jako každá jiná nemagická kaluž.

Zvláštnosti a kouzelnosti

Studánkové oči

Pronikavost a smutek jejich studánkových očí má schopnost vzbudit v inteligentním tvorovi soucit. Tento soucit způsobí, že se tomu, kdo do nich pohlédne posune přesvědčením o jeden stupeň směrem k zákonnému dobru (zákonně dobré postavě pochopitelně nijak). Pohled se bere jako past Int ~ 8 ~ nic/změna přesvědčení. Tato změna působí po dobu styku s fňukalem nebo pobytu v jeho blízkosti. Při překonání pasti si ji již postava nepodstupuje znovu, až při případném dalším setkání.

Fňukalovy slzy

Z jedné padesátiny čtvrtky (tj. asi dvacet mililitrů) fňukalových slz lze vydestilovat 11-22 alchymistických magů. Tento zdroj magenergie patří k málo známým. Fňukalovy vyplakané slzy zůstávají tam kde dopadly ve tvaru kapky do východu slunce, kdy zmizí.

Vlastní magenergie

Fňukalové mají vlastní kouzelnickou magenergii, díky níž mohou sesílat některá kouzla z PPP – bábelská rybka, břichomluvectví, zamkni. Fňukalové mají 10 + 1k6 magů denně, pravděpodobnost úspěchu sesílání kouzel je 90%. Kouzelná síla se jim doplňuje vždy s východem slunce.

Křišťálová slza

Výše zmíněný „poklad“ je kouzelným předmětem. Slza velikosti lahvového korku svítí ve tmě stříbrným světlem v kruhové vzdálenosti pěti sáhů. Pokud by ji někdo rozbil (ať již úmyslně či nikoli), budou všechny živé bytosti v okruhu pět sáhu kolem místa, kde se roztříštila, magicky oslepeni po dobu deseti směn, bez možnosti odstranění před uplynutím onoho času. Za případný prodej slzy by v běžném klenotnictví osoba utržila kolem pěti zlaťáků.

Dovětek

Při psaní příspěvků se často pozastavuji nad užíváním slova lidé v textech. Pochopitelně jde o označení nepřesné a čtenář nechť mi toto odpustí a rozumí pod tímto pojmem bytosti obecně humanoidní, ve světě dračího doupěte jde tedy o všechny barbary, hobity, elfy a podobně.

Speciální poděkování patří Andreji Gjurićovi.