Drahý příteli,
píši ohledně svého mazlíčka Squíkeho, neboť jsem si všiml, jak se Ti onehdy v hostinci zalíbil. Svěřím Ti tedy, jak jsem k němu přišel...

Před deseti dny náš král Eldonias pořádal, jak jistě víš, hon. Já, jakožto jeho blízký přítel, jsem též obdržel pozvání. Vyjeli jsme do lesů za rozbřesku. Páni z Velkých hvozdů i vyslanci zemí Nonradu klusali na ušlechtilých plnokrevnících po boku králova oře Faerose. Já jsem jel na bílé klisně Orisladě, té, kterou jsi mi před rokem věnoval jako svatební dar. Před námi uháněli psi a zvuky rohů se nesly širým hvozdem. Většina panovníkovy družiny se vydala hlouběji do lesa na mýtinu víl, kde se prý zdržují trofejní kusy jelenů. Já jsem se zanedlouho také odpoutal od služebnictva a rozjel se na vlastní pěst do Západních končin.

Možná si teď říkáš, jaký démon mě donutil vydat se směrem k Prokletému vřesovišti, ale věz, že v té chvíli jsem necítil strach ani pochybnosti. Byl jsem plný síly a odhodlání. Nejspíš právě proto jsem se přestal soustředit na cestu a v zápalu honu navedl koně na jílovitý sráz. Klisna začala klouzat dolů a přitom mě vyhodila ze sedla. Pak si pamatuji už jen prudký náraz, bolest a tmu.

Nevím teď, šlo-li tehdy pouze o sen či iluzi, ale z toho zvláštního spánku si přece jen na něco vzpomínám. Jakmile jsem zavřel oči, ocitl jsem se někde mimo náš svět. V tom černém kraji byl klid a mír, jaký jsem v životě nepoznal. Slova jako starost, strach nebo nenávist tam nemají žádný význam. Existuje pouze ticho, věčné ticho. Temnota se kolem mě uzavírala a pomalu pohlcovala paprsek bílého světla, který mě držel na místě. Už jsem se chtěl svobodně rozletět, když v tom mou pozornost upoutal jakýsi vzdálený zvuk. Nějaké kňučení stále víc nabourávalo stěnu ze snů. Šel jsem za ním...

Z malátného bezvědomí mě probral až vlhký dotyk něčeho teplého na tváři. Pomalu jsem otevřel oči. Na hrudi mi seděl malý tvoreček s černým kožíškem, na kterém zářil pruh zlaté srsti, a zaujatě si mě prohlížel svýma obrovskýma očima. Zprvu jsem se trochu vylekal, ale zvířátko vypadalo neškodně. Jen mě tiše pozorovalo těma svýma modrýma očima (nebo že by byly zelené? Už si přesně nevzpomínám). Ladně ze mě seskočilo a já se pokusil posadit. Vtom mi projela hlavou příšerná bolest. Tvoreček vedle mě zakňučel. Překvapeně jsem na něj pohlédl. Lehce pootočil hlavu a znovu zakňučel. Pak se otočil a odhopkal do lesa. Já jsem ještě chvíli seděl na místě a přemýšlel o zvířátku. Zrovna jsem se chtěl zvednout a zavolat na Orisladu, když vtom se za mnou znova ozvalo zakníkání. Prudce jsem otočil hlavu. Nesnesitelná bolest mě na chvíli donutila zavřít oči. Tvoreček přihopkal k mé ruce a z tlamičky pustil svazek nějaké barevné trávy. Nikdy předtím jsem ty rostliny neviděl.

Zvířátko chvíli čekalo a pak mi hlavou naznačilo, abych ty listy snědl. Nedůvěřivě jsem jeden ochutnal. Kupodivu byl svěží a chladivý jako voda z horských pramenů. Schroupal jsem všechny. Tvoreček ze mě celou tu dobu nespustil oči. Zatočila se mi hlava a křeč začala lomcovat mými údy. V té chvíli jsem věřil, že mě zvířátko otrávilo. Samotného mě dnes překvapuje, že jsem mu to ani v nejmenším nezazlíval.

Po několika minutách nebo hodinách, to nedokážu odhadnout, se mi zase ulevilo. Zvedl jsem se ze země. Pár metrů ode mě se pásla Orislada. Vypadala poměrně svěže a odpočatě. Už jsem na ní chtěl nasednout a odjet, když v tom se za mnou ozvalo to známé zakňučení. Na trávě seděl drobný tvoreček a smutně se na mě díval. Vzal jsem ho tedy do ruky a odvezl na hrad. Od té doby ho nosím neustále s sebou. Většinou mi sedává na rameni, nebo se hřeje v náprsní kapse. Pojmenoval jsem ho Squíke, právě kvůli tomu jeho kňučení, které mi tehdy nejspíš zachránilo život. Protože čím déle s ním jsem, tím je mi stále jasnější, že bez toho tichého kníknutí bych se už nezvedl...

S pozdravem a přáním všeho dobrého

Sir Manfir z panství Seladgoru

P.S.
Před dvěma dny jsem šel za moudrým mágem Odylsenem. Squíkeho si dlouho zaujatě prohlížel, ale nakonec mi stejně nebyl schopen říct, co je vlastně zač. Vyjádřil dokonce obavu, že ani ve Velké knihovně králova paláce odpověď nenajdu. Zdůvodnil to tím, že se prý encyklopedie nemohou zabývat každým obyčejným hlodavcem. Já ale myslím, že Squíke není zvíře jako ostatní. Nedokážu to vysvětlit, ale přijde mi, jakoby pod tou němou schránkou hořel plamínek nějaké moudrosti nebo poznání. Většinou ale působí dojmem obyčejného zvířátka, kterému záleží jen na jídle, teplu a spánku. V těch chvílích mi přijdou mé myšlenky tak absurdní, že se jim musím smát. To je tak vše, co můžu ke svému záhadnému příteli říct.

Přijeď se někdy podívat k nám na vinice. Letos se vínu obzvlášť daří a správce říká, že nás možná čeká Dračí rok! Rád bych ho ochutnal s Tebou, příteli. Zastav se někdy, až budeš mít cestu kolem Seladgoru.

---

Vzhled

Matok je drobná šelma podobná velmi malé lišce (35 coulů na délku - i s ocasem, 15 na výšku v sedě), od níž se liší většíma ušima a podstatně hbitějším tělem. Jeho temně černý kožich je hebký jako kočičí srst a na hřbetě ho zdobí žlutý pruh, který se táhne od hlavy až k dlouhému huňatému ocasu. Pohybuje se mrštně a elegantně, přičemž vzor na zádech se při běhu vlní a zářivě žlutý pás v kontrastu s okolní černou srstí vytváří zvláštní iluzi zlatého hada (viz zvl. schopnost). Na bříšku má srst šedou a postupně směrem k ocasu získává temně rudý nádech.

Na tlapkách má vždy pět ostrých drápků, které může dle libosti zatahovat. Díky nim dokáže velice rychle utéct do koruny stromu, nebo se po oblečení vyšplhat až ke krku. Zoubky má drobné a velice ostré.

Oči

Nejvýraznější jsou však matokovy oči. Místo víček má jen poloprůsvitnou blánu, a tak reguluje dopad slunečních paprsků změnou světlosti zornic. Do očí se promítá i matokova nálada. Když je v klidu, má oči modré, při napětí se změní na zelené, na soustředění mu duhovky zežloutnou a v zápalu boje září sytě červeně. Strachu u matoka odpovídá hnědá, radosti oranžová a beznaděj má v jeho očích barvu šedou. Málokdy je však barva jednoznačná. Stejně jako člověk, i matok většinou cítí směsici nejrůznějších nálad a pocitů se samostatnými odstíny barev, přičemž až podle celkového výrazu se dá odtušit jeho momentální rozpoložení. Ale pouze ten, kdo ho zná opravdu dobře, si může být svým odhadem jistý.

Chování

Matok je velice mírumilovný tvor. Jeho jediným snem je najít si silného a mocného pána, který by odpovídal jeho představám o ryzím charakteru a čestnosti. Nezáleží mu na rase ani na stupni vlastností (i když s pánem z rodu elfů si jako každé stvoření přírody rozumí trochu lépe), ale nikdy si nevybere postavu s jiným přesvědčením, než zákonné nebo zmatené dobro (viz zvl. schopnost). Jakmile na takového tvora narazí, pokusí se s ním spřátelit a je mu pak absolutně oddaný až do konce života. Jestliže však postava změní přesvědčení pod zmatené dobro (a zvířátko to vycítí například z mimořádně zlého nebo sobeckého činu), přestane matok přijímat potravu a uzavře se do sebe, obklopen nezměrným žalem, který ho za několik týdnů stráví.
Svého pána však přesto neopustí a se smutkem v očích bude až do svého skonu vykonávat veškeré jeho příkazy.
Pokud matok přežije svého pána, je pouze 25% šance, že si někdy v budoucnu najde nového.

Zvyky

V přírodě žije většinou jako veverka v díře na kmeni stromu. Pokud má však pána, sedává mu na rameni, nebo spí v nějaké větší kapse. V obou případech platí, že svůj domov opouští velice nerad a jen kvůli jídlu, pití nebo ostatním potřebám.
Matok je velice čistotný tvor. Své doupě si má ve zvyku vystýlat suchou trávou a listím, proto se nesmí dobrodruh divit, když v batohu najde hnízdo ze sena či drobných větviček.

Co nemá rád

Matok nesnáší koupání. Jeho hebký kožíšek lehce nasákne vodou a velmi pomalu se suší. Při promočení je veliké nebezpečí, že se zvířátko nachladí a následně zemře. Před deštěm se proto snaží vždy ukrýt (pokud ale přece jen občas zmokne, nemělo by ho to zabít). Vítr mu příliš nevadí, ale nemůže vystát parno a intenzivní sluneční světlo. Černý kožich se na slunci rychle zahřeje a tvorečkovi pak hrozí úpal. Jeho oči sice dokáží pigmentací duhovky regulovat dopad světla, ale i tak při delším pobytu na přímém slunci riskuje poškození zornice. Nehledě na neustálou potřebu zvlhčování očí.
Sám matok váží něco kolem sedmi mincí. Na den spotřebuje asi tři mince jídla a čtvrt čtvrtky vody. Odpočívá velmi lehkým spánkem, zhruba deset hodin denně.

Kňučení

Pro matoka je charakteristické jeho kňučení. Mírně při tom otevře tlamičku a vyluzuje pronikavé „squíke, squíke“. Vyjadřuje tím radost, překvapení, podráždění, nebo se snaží prostě jen upozornit svého pána na nebezpečí (nápadnost zvuku 65 %). Jen druhý matok dokáže pochopit, co přesně v tu chvíli myslí (tzn. - hraničář neuspěje s kouzlem „Mluv se zvířaty“).

Něco ze života…

Matok je poměrně malá šelma, takže se živí pouze hmyzem a jinou drobnou havětí. Občas si však pročistí trávení i léčivými bylinami. Potravu sbírá většinou v korunách stromů, nebo pod spadanými listy. Aktivní lov nemá příliš v oblibě a brzo se unaví. Matok má velice dobrý metabolismus, takže klidně povečeří i s dobrodruhem, ale lidské jídlo by neměl jíst moc často.
Samec je od samičky téměř k nerozeznání. Žije mezi stromy hluboko v lese a jen málokdy se někomu podaří matoka získat, natož ho rozmnožovat v zajetí. V přírodě se dožívá asi pěti let. Pokud žije se svým pánem, tak až deseti.

Sociální život

Matoci žijí hluboko v temných lesích, mezi větvemi mohutných a prastarých stromů. Kolonii tvoří většinou sedm rodin. Monogamní pár každého jara zplodí dva potomky, které rodiče vychovávají následujících osm měsíců. Mláďata se od dospělých jedinců liší kromě velikosti i barvou srsti. Když se malý matok narodí, je sice holý, ale oči má už plně funkční. První tři měsíce ho matka kojí mateřským mlékem, časem na jeho jídelníček pomalu nastupuje i živočišná strava. Jak roste, začíná se na jeho těle objevovat slabý pokryv šedavých chloupků. Po černé srsti se žlutou čárou však u něj v mládí k nejsou ani stopy. Tu získává až po sedmi měsících, když se učí lovit a poprvé začíná cítit potřebu přítele.

Charakter

Matok je citově založený tvor. Musí mít vedle sebe někoho hodného, silného a především obdivuhodného. Žije však v oblastech, kam lidské kroky zamíří jen zřídkakdy. Proto si tato zvířátka hledají partnery mezi sebou a vytvářejí celoživotní svazky, které jim nahrazují přátelství se silnějším tvorem. Většinou spolu žijí samec a samice, ale někdy vznikají i partnerské svazky dvou samic (to když je momentální nedostatek samců). Mezi samci v kolonii panují velice chladné vztahy. K vážnějším sporům ovšem dochází zřídkakdy.
Rodiče k mláďatům necítí nijak silné pouto a po odeznění mateřské lásky si na své potomky většinou už ani nevzpomenou. Sami partneři si jsou však velice oddaní a nesmírně si váží jeden druhého.
Když se dva matoci seznámí, pouze se navzájem dlouze zahledí do očí. To, co v nich vidí, jim bohatě stačí, aby spolu šťastně prožili zbytek života...
Jen pár bytostí mělo možnost poznat vztah s matokem. Ale všichni se shodují, že ten cit je silnější, než lidská láska.

Životní cesta

Ve věku mezi devátým a patnáctým měsícem se mladí matoci vydávají hledat přítele. Opustí neprostupné houštiny uprostřed lesa a vydají se do okrajových částí hvozdu nebo dokonce až na přilehlá pole. Tam několik měsíců pátrají po vhodné osobě a získávají představu o okolním světě. Pokud žádného přítele nenajdou (nebo najdou a on o ně nestojí), zklamaně se vrací do lesů a s druhem ze svého rodu v něm pak zůstávají až do konce života. Matok, který si najde silného a dobrosrdečného člověka, se považuje za velikého šťastlivce a pána si náležitě váží.
Při svém pátrání se jen zřídkakdy odváží navštívit lidské osídlení.
Ti, kteří v sobě našli tu odvahu, se pak většinou po boku svého pána zapíší do dějin.

Druhá strana mince

Matok, který si z nějakého důvodu nemůže najít přítele ani žádného druha, se stává mrzutým a samotářským. Jeho přesvědčení pak s postupem času klesá o tři až čtyři stupně. Okolo dvou let života jím nenávist už lomcuje tak silně, že začíná cíleně napadat své soukmenovce a zabíjí jejich potomky. Takovému tvorovi se zdaleka vyhýbá většina menších obyvatel lesa.
Charakteristické jsou pro něj permanentně rudé oči a drsné skřeky, kterými dává najevo svou sílu.
„SKRÍKE, SKRÍKE!!!“

Dorozumívání

I když má matok poměrně vysokou inteligenci, není z anatomických důvodů schopen vydávat artikulovanou řeč. Mezi sebou se tedy matoci domlouvají pouze kňučením.
Lidské mluvě nerozumí a je proto odkázán na pochopení neverbální komunikace (gestikulace, mimiky, tónu a zabarvení hlasu). Přesto se ale může naučit poznávat několik frází a slov, pokud žije s člověkem delší dobu (alespoň tři měsíce).
Matok dokáže uvažovat na úrovni vyspělých živočichů a leckdy pomůže člověku i v situacích, kdy si ani on sám už neví rady. Vyzná se v léčivých bylinách svého kraje a instinktivně umí vycítit nebezpečí (jako každé divoké zvíře – nemá čich hobita). Pánovi se vždy snaží pomoci a vynaloží veškeré úsilí na jeho záchranu (a to i za cenu vlastního života).

Mezi dobrodruhem a matokem panuje určitý druh duševní symbiózy. Po několika společných letech si už ani pán není schopen život bez zvířátka představit.

Nepřátelé

V přírodě matok moc přirozených nepřátel nemá. Do větví stromů totiž se odváží jen opice, draví ptáci a některé kočkovité šelmy. Před většinou z nich se zvířátko zachrání útěkem, ostrým pachem nebo menší protivníky jednoduše zažene rudou srstí na spodku ocasu. Díky své inteligenci si s nepřáteli většinou dokáže snadno poradit. Přece jen ale existuje jeden tvor, který vyvolává v matokově mysli zmatek a strach. Panter. Jakmile na něj narazí, zůstane jen fascinovaně stát, zkamenělý strachem a pozoruje, jak se blíží žlutooká smrt...
Dokonce i když dobrodruh s matokem narazí na pantera, není zvířátko schopno jakékoliv reakce a pouze vyděšeně zírá, dokud panter nezmizí z jeho zorného pole. Poté se vzpamatuje a na otřesný zážitek automaticky zapomene.

Maskování

Co se týče jeho zbarvení, matok působí mezi stromy a zelenými listy víceméně jako signalizační maják. Mohlo by se zdát, že takto nápadný zjev je evoluční chybou, která přímo vybízí dravce, aby ho ulovili. Opak je pravdou. Výrazným a kontrastním zbarvením ve spojitosti s duhovýma očima odstrašuje útočníky. Vypadá jako jedovaté a agresivní zvíře, které by mohlo případného nepřítele ve chvilce rozsápat. Co na tom, že tomu tak zdaleka není.
Matok je denní tvor a žije ve stínu listů obrovitých stromů. Na korunu vyleze jen málokdy, protože mu přímé sluneční světlo nedělá moc dobře. Dravé ptáky na obloze tedy nezaujme a zvířata pod korunami stromů mají ve zvyku přílišné nápadnosti nevěřit.

Boj

V boji matok nikdy nezaútočí první. Ovšem při obraně svého pána dokáže být zuřivý jako lev (+1 útok –1 obrana). Nejprve ale zváží všechny možnosti, jak se přímému střetu vyhnout. Uvědomuje si, že bojové šílenství je až tím nejkrajnějším řešením.
Když je v obranném postoji, nejprve mu zrudnou oči, začne kňučet a máchat ocasem, aby rudá srst na spodku upoutala útočníkovu pozornost. Jestliže se mu to podaří, vyskočí proti nepříteli. Útočí vždy na protivníkovy oči.

Kompatibilita

S býložravými zvířaty matok vesměs vychází. Je sice zprvu trochu nervózní v přítomnosti hraničářského psa, ale po pár dnech pozná, že se nemá čeho bát. Ani kouzelníkův havran mu nedělá problémy. Horší vztah už má s černou kočkou. Příliš mu připomíná pantera a jen velice těžce si na ní zvyká. Naproti tomu ďáblíkem vyloženě pohrdá a svůj postoj dává i jasně najevo.
Proto se nezřídka kdy musí kouzelník rozhodnout, jestli mu je milejší čarodějný přítel, nebo roztomilé chlupaté zvířátko (tady záleží především na vlastnostech postavy - pokud preferuje sympatickou společnost, zvolí si pravděpodobně matoka, jestliže se žene za užitečností, nemá tvoreček moc šancí). Obecně lze ale říct, že si dobrodruh zvolí spíš toho, s kým žije déle.

Matokova „cena“

Za jednu kožku z matoka se platí 5 zlatých (20 × 10 coulů). Dvě kůže váží jednu minci.
Plášť z matoka váží 150 mincí a stojí něco kolem 1500 zl. Je tedy zřejmé, že tento plášť je velice vzácný a nosit ho bude jen šlechtic nebo král.

Zvláštní schopnosti

Mrtvý brouk

Je-li matokův pán zajat (a přitom už není reálná šance na jeho okamžité osvobození), zvířátko se zpravidla pokusí tajně schovat do jeho zavazadel nebo oblečení.
Pokud ale samo poutá cizí pozornost (a nenápadný útěk tedy nepřichází v úvahu), skácí se v náhlé agónii na zem, začne se na celém těle klepat a po jednom kole znehybní. Pokud se nepřítel o zvířátko dál zajímá, začne matok vypouštět z pohlavních žláz velice ostře páchnoucí pižmo, které sice zdaleka nedosahuje intenzity odéru tchoře, ale i tak většinou útočníka znechutí, pokud ho rovnou neobrátí na útěk.
Jedná se o past Odl ~ 7 ~ znechucení/1k6 stínových životů (nevolnost, zvracení, mdloby). U zvířat se v každém případě sníží bojovnost na 1. Týká se pochopitelně pouze tvorů, kteří mají čich a především jim vadí zápach.
Inteligentním bytostem znechucení nezabrání v další manipulaci se zvířátkem.

Zbavení pout

Žádný dobrodruh není neomylný, a tak se mu může občas stát, že na svou chybu doplatí a stane se nedobrovolným návštěvníkem zatuchlé kobky hluboko ve sklepení. V těchto chvílích nejvíce ocení matokovu šikovnost. Jeho drobné ostré zoubky si poradí s jakýmkoli řemenem z látky (1/4 směny na coul), lýka (1/2 směny na coul) nebo kůže (1 směna na coul), přičemž soustavně hryzat pouta zvládne nanejvýš tři směny. Poté si musí na další tři směny odpočinout.
Kovová ani magicky zajištěná pouta nepřekouše.

Pomocník

Tato schopnost se vztahuje k matokově inteligenci. Pán se ho může pokusit požádat o určitou službu (přinesení klíčů od cely, sehnání léčivých bylinek, zahnání obtížného ptáka na stromě nebo třeba jen podrbání na zádech), která odpovídá jeho biologickým předpokladům (nemůže tedy po matokovi chtít, aby mu zašil kalhoty, zapálil dýmku nebo snad dokonce podal batoh...). Zvířátko vždy projeví ochotu vyjít pánovu přání vstříc, ale nesplnitelné úkoly nepochopí a bude smutné, že nemůže pomoci. Na jak vysoké úrovni je vzájemná komunikace mezi matokem a dobrodruhem a bude-li vůbec stačit na pochopení konkrétního úkolu, už nechám čistě na úvaze PJ.
U této schopnosti je obrovská škála využití a jsem přesvědčen, že přinese hodně zajímavých a vtipných situací…

Zlatý had

Žlutý pruh srsti na matokově černém kožíšku vytváří velice ostrý kontrast. Zlatá čára se při běhu změní v „živého hada“ a bytosti s nižší inteligencí dostanou neodolatelnou chuť tu blýskavou pásku chytit – past Int ~ 5 ~ nic/pronásledování.
Matok toto upoutání pozornosti použije pouze v případě, že je jeho pán pronásledován a nepřátelé je dohánějí. V tom případě seskočí z pánova ramene, rozběhne se pryč a záměrně zůstane pronásledovatelům na očích asi šest kol. Poté se pokusí skrýt do nějaké nory, nebo pod kámen. Otvor musí mít v průměru alespoň pět coulů.
Když nebezpečí opadne, začne matok hledat svého pána. Pamatuje si jeho pach a pokud slyšel, kam míří, jde tam. Je schopný po něm pátrat do konce života.

Přízračné oči

Protože matok nemá klasická víčka a nemůže tedy zavřít oči, získává ve tmě další zastrašující schopnost.
Kočkám v noci svítí oči. To je holá skutečnost. Děje se tak kvůli vrstvě pigmentových buněk, která odráží světlo a část se ho dostane zornicí z oka ven. Matok má tuto vrstvu přímo na povrchu, takže množství odražené záře je u něj třikrát větší než u kočky. Ve tmě tedy tyto dva ostře zářící body vyvolávají dojem nebezpečného tvora, skrývajícího se ve stínech.
Bytost, která spatřila matokovy planoucí oči, znervózní a začne hledat cestu ke světlu. Zde platí pravidlo (obdobně jako u zombie), že čím inteligentnější je, tím rychleji se snaží od zvířátka vzdálit.
Na tvory s infraviděním, přivyklé tmě nebo s inteligencí menší než 3, Přízračné oči nepůsobí. Stejně tak u nemrtvých si matok ani neškrtne. V okruhu padesáti sáhů od matoka musí být libovolný světelný zdroj o intenzitě přinejmenším jako louče, ale stačí i měsíc nebo světlo hvězd. Nakolik je v něm vidět i pravá velikost matoka, už nechám na úvaze PJ.
Schopnost má kýžený efekt pouze v případě, že zvířátko stojí na nějakém vyvýšeném místě a jeho oči jsou tedy nejméně ve výšce tvora o velikosti B. Skalní římsa, strom, ale i dobrodruhovo rameno matokovi bohatě postačí...

Okno do duše

Jak už bylo řečeno, matokovy veliké oči jsou velmi zvláštní. A mají i své zvláštní schopnosti.
Obrovská duhovka se paprsčitě sbíhá do černého středu oka, připomínajícího černou díru. Tam končí všechny myšlenky a pocity, rodící se na okrajích. Kvůli nadměrné citlivosti na vjemy je matok schopen podvědomě rozlišovat víc, než jen pouhý vzhled okolí. Dokáže „vidět“ osobnost.
V očích všech humanoidních ras se promítají jejich vlastnosti (vstřícný, ostražitý, krutý...) a zvyky (časté usmívání, mračení, jistota v rozhodování...). Matok si těchto věcí všímá a je z nich na 75% schopen odhalit, je-li postava dobrosrdečná nebo nenávistná. Musí se jí ale po dobu jednoho kola upřeně dívat do očí. Při každém dalším kole se zvětšuje pravděpodobnost správného určení o 10%. Nikdy si ale nebude jistý stoprocentně (celkem tedy do 95%).
Okno do duše je schopnost, kterou podvědomě použije pouze matok, hledající nového pána. Jestliže „uvidí“, že bytost před ním je dobrého srdce, automaticky si jí zamiluje a začne instinktivně plnit úlohu oddaného přítele.

Dar života

K této oběti se matok uchyluje pouze v případě, že jeho pán leží v bezvědomí, nebo je velice blízko smrti. V tu chvíli mu oči zezlátnou a on jazýčkem olízne svého pána po tváři. Tehdy onen zlatý nádech vybledne a matok se vyčerpaně svalí na hruď svého přítele. Díky své oddanosti a lásce dokáže věnovat svému pánovi jeden život. Po prvním předání se sníží matokův počet životů na 1, po druhé oběti umírá...
Po předání života musí matok odpočívat nejméně šest směn a celý následující den není schopen aktivního boje.

O matokových zvláštních schopnostech se dobrodruh nejspíš nedozví okamžitě. Některé bude postupně objevovat při soužití s ním, na jiné nemusí přijít do konce života.

Využití ve hře

Matok je oddaný společník svého pána. Nezradí a v každé situaci se mu bude snažit pomoci. Pro PJ se tím pádem naskýtá nepřeberné množství námětů, ve kterých může matok fungovat jako nejlepší přítel, užitečný nástroj, módní doplněk nebo třeba komická figurka. Nemluvě o situacích, kdy naprostá nevinnost a bezmezná naivita ochotného zvířátka vykouzlí úsměv i na rtech toho nejvážnějšího hráče.

Matoka lze využít i jako hlavní zápletku:

-honba za cennou trofejí vzácného tvora s duhovýma očima
-únos mazlíčka vážené manželky pana radního
-záchranná výprava za vlastním mazlíčkem
-cesta za moudrým čarodějem, který matoka zná a snad ví, co je zač
-žádost o radu od stvoření přírody, které ale neumí mluvit... zatím
-odměna tomu, kdo naučí své zvířátko trojité salto skrz hořící obruč do jednoho týdne
-problém s kolonií zvláštních malých lišek, která soustavně hubí zdejší závodní holuby
-nová móda kožichů – soutěž, kdo zabije víc! (hodí se snad spíš pro zlé postavy)

Ještě bychom našli mnohá uplatnění pro drobného matoka, ale jako ilustrační příklady těchto osm bodů snad stačí.

---

Slovo autora

Matok není bojová bestie. Je to jen slabé a křehké zvířátko, které má hraní DrD oživit a dát mu punc netradičnosti. PJ by měl dát setkání s matokem postavám pouze za odměnu a rozhodně jen jednou. Doufám, že matokův jemný kožíšek zpříjemní vaši hru a přidá cit tam, kde dosud byly jen souboje, války a smrt…