Tisíc let a co těch dní,
žádný nebyl poslední.
Shlížet na mé velké dílo,
radost už mi nepřináší.
Vrátil bych vše jak to bylo,
chtěl bych šanci další.
Já shlédnu na vše pode mnou,
nenávist a zlobu vidím,
smrt se vznáší nad tou mou,
láskou jedinou
a radost už nevidím.
Jediné mé pravé dítě,
to co vzešlo ze mě,
to co nevidí tě,
když miluješ,
ne z prázdnoty věčné,
ale z nitra mého.
To je mé dítě krásné,
toho smrti zproštěného.
Ne. I já už cítím jak smrt se blíží.
Jak se vkrádá a plíží.
Dnes opět přijde. Já to vím.
Bude se ptát, zda jí odpovím.
Já napřímím se, řeknu ne.
Ona políbí mě a znova otáže se mne.
Já křičím na ni, dnes už ne!
Ona obejme mě a otáže se mne.
Sednu si a mlčky zírám,
stejně ji už nepřesvědčím.
Ať si bodá, ať si svírá,
už ji ničím nepředčím.
Ale dnes již ne.
Stoupnu si a zaburácím,
dnes nebudeš píti ze mně!
Mávne rukou, já se zapotácím,
a pak usměje se příjemně.
Smrt je tady a já vím,
že dnešek bude posledním.
Ona dlouho nechá mně žít.
Bude mne vysávat, bude mne pít.
Já však už nemohu dál.
Sáhnu do nitra svého a přemítám,
zda ukončit život svůj,
nebo bojovat stůj co stůj.
Už nemohu, nejde to.
Na bedrech mi leží věčnost dlouhá,
naposledy shlédnu na dítě své,
pak postačí myšlenka pouhá,
a nit se přetrhne.
Nevím proč jsem zde.
Nevím co se stane nyní,
vím však že každý odejde,
ve světě kde přežije jen silný.
Slza stéká po mé tváři,
hrudi, břiše, těle celém.
Obtížné a únavné,
bylo být stvořitelem.
Snad to nyní bude lepší.
Pláču a v tichosti přemítám,
jak tak umírám.
|