Dračí Doupě [ http://www.dracidoupe.cz ]
Rubrika: Články
  
  

Válka Smrtí: část třetí, Přežít

 
Autor: Adari
Hodnocení: Hlasovalo: 4 čtenářů
  Průměrný počet hvězdiček: 3.75
  
  

Všechno jsem měla perfektně promyšlené. Tu stínovou past jsem připravovala celé dny. Pak jsem poslala malého draka aby nalákal Septu přímo do chřtánu toho obrovského stínového draka, kterého jsem vytvořila. Na jeho tvorbu jsem vynaložila tolik energie, ale zabití Septy to mělo všechno vynahradit. Potřebovala jsem sílu pro boj s Triou. Všechno šlo výborně. Septa se pustila za drakem a ten mi ji přinesl přímo pod nos. Tedy mému drakovi, ovšem. Ale pak se to všechno pokazilo... zničeho nic se tam objevila Tria. Má samozvaná noční můra. Septa si jí všimla moc pozdě na to, aby reagovala. Tria ji spoutala svými stíny a pak usmrtila mého draka. Nenávidím ji, nenávidím ji celým tělem. Vyděsila jsem se. Věděla jsem že je tu kvůli mě. Použila jsem zbytek mé aktuální síly na přenos na jiný svět. Než jsem zmizela stihla jsem spatřit jak usekla Septě hlavu. Pak už bylo jen ticho...

...Bolest. První pocit který jsem pocítila. Rozhlédla jsem se a zjistila že jsem přistála v koruně stromu. Nohu jsem měla zaseknutou mezi větvemi. Byla jsem poškrábaná po celém těle a nohu jsem měla přinejlepším pohmožděnou.

Vysela jsem tam několik hodin, než se mi začala vracet má síla. Začala jsem se uzdravovat. Pomalu a rozvážně, aby mi noha, která byla k mé smůle zlomená, špatně nesrostla. Pak bych si ji asi musela amputovat a přikouzlit znova, a na to jsem neměla čas.

Když jsem se vyléčila, musela jsem vyřešit další problém. Byla jsem uvězněná. Vykouzlila jsem si meč a odsekla větev. Pak jsem seskočila dolů na zem. Okolo mě byl les. Hustý les. To mám ráda. V lese je spousta zvířat které si mohu v případě nouze podrobit. Pevně jsem uchopila meč a začala se prosekávat porostem.

Cestou jsem přemýšlela co dál. Bylo mi jasné, že Tria půjde za mnou. Nevěděla jsem jak dlouho jí bude trvat přenos, a kolik času jí zabere mě najít. Takže ji musím zdržet.

Po hodinové cestě jsem se dostala na okraj lesa. Cesta proběhla bez větších komplikací a tak se mi už téměř vrátila všechna moc. Vykouzlila jsem draka. Oproti mému poslednímu výtvoru nebyl nic moc a věděla jsem že ji nezastaví, ale musela jsem doufat že ji alespoň zdrží.

Další bod programu bylo najít způsob jak ji zabít. Smrti cítí všechny životy ve věčnostech. Věděla jsem tedy že už krom mě žijí jen čtyři Smrti. Jednou z nich byla určitě Una. Záviděla jsem „matičce“ její moc. Přesto že ji o spoustu připravilo naše postupné stvoření, byla při svém zrození mnohem silnější než my. Navíc trávila celé tisíciletí postupným vysáváním moci z toho podivného umírajícího tvora. Pamatuji si že mě k němu několikrát zavedla. Pokaždé byl o něco sešlejší a ubožejší. Řekla mi že umírá a že ona toho jen využívá. Že ho kdysi proklel jeden velmi mocný národ a on od té doby ztrácí sílu. Ona se přiživovala v takové míře, aby si ničeho nevšiml. Dokonce mi ukázala jak na to a několikrát mi to dovolila zkusit.

Mimoděk jsem se podívala na oblohu kde zářil mezi hvězdami.

Druhá je určitě Tria. Jedna z prvních Uniných dcer. Předpokládala jsem že nebude jediná z původních tří. Quadra minimálně žila také. Ta válkychtivá mrcha se svými titány a hrubou silou...

A pak tu byla Dua. Tou jsem si jistá nebyla. Nepřipadala mi jako bojový tip. Ani jedinkrát. Na druhou stranu jsem neměla moc možností ji poznat. Ve věčnostech trávila snad nejméně času ze všech. Většinou žila v bohatých městech, kde potají vraždila šlechtice a užívala si přepychu. Byla ale jednou z trojky, nebylo to tedy vyloučeno.

Tím pádem odpadá možnost získat moc zabitím jiné Smrti. Pokud už nežije jiná smrt, kterou bych dokázala zabít silou, musím najít nějaký způsob. Pomohlo by zjistit na jakém jsem světě.

Vyčarovala jsem tedy malého draka a nasedla na něj. Ze vzduchu budu mít lepší výhled.

Letěla jsem přes širou pláň a zase přes les. Letěla jsem asi hodinu, když jsem to spatřila. Ty velkolepé bílé věže tyčící se nad větvemi rozlehlého, stále udržovaného hvozdu. Příroda na všech světech postupně umírala, ale na několika světech žili druidi kteří byli rozhodnuti zachránit co se dá. Tak rozlehlý les je ale vzácný. Velká města v takhle udržovaném lese, s takovouto architekturou jsou jen na jednom světě. Vitaal

Poručila jsem drakovi a ten z tlamy vypustil proud stínů, který otrávil les pod námi. Když stín zmizel, přistála jsem na plácku který vnikl. Nežila tu dokonce ani tráva. Než jsem se vydala do města, poručila jsem drakovi zabít Triu. Věděla jsem že to nedokáže, ale mohl mi dát čas. Spolu s ním jsem poslala dalšího. Pak jsem se otočila směrem k městu a vykročila.

Město bylo kupodivu ve slušném stavu. Většinu světů sužovaly nemoci, bída a hladomor, ale toto město si udrželo svou vznešenost. Většina důležitých staveb byla vystavěna jakoby z obrovských stromů. Z velkých bílých dubů, abych byla přesná. Něco ale bylo špatně. Na ulicích nebyl jediný člověk a od severu se hnal pach hniloby. Jistě, šlo poznat že město bylo vyklizeno nedávno, jako by se k něčemu chystalo.

Pak jsem to spatřila. Několik velkých stromů spadlo a poničilo tak několik domů. Lidé kteří nezemřeli z nich vyděšeně utíkali, pokud mohli. Okolo mě se prohnaly nějaké dvě druidky a hned za nimi druid. Následovala jsem je a zjistila že se shromažďují na okraji města. Stromy kolem padaly a pach hniloby byl čím dál větší. Druidi do teď očividně řešili strategii, nebo něco takového. Teď ale všichni vzhlédli směrem, odkud se linul ten zápach. Podívala jsem se tím směrem a udiveně vydechla. Na mýtině která vznikla před městem se shromažďovala obrovská armáda nemrtvých. Kostlivců, zombie, ghúlů, lichů i upírů. Jen jediný tvor kterého znala tohle dokázal. Nahlédla jsem do svého nitra a hledala Smrti. Zjistila jsem šokující věc. Na Vitaalu jsem nebyla jen já a Tria. Byla tu další smrt. Má dcera, Octa.

Druidové zaujali bojové postavení. Z opodál stojících stromů stvořili bojovníky a poslali je naproti armádě. Jednoho ze stromů probodla fialová záře a on padl k zemi a začal hořet. A za ním stála ona. Před ní armáda připravená srovnat město se zemí, pobaveně sledující mrtvého bojovníka. Pak se ale zarazila a podívala se přímo mým směrem. Vycenila zuby a zařvala. Na tento povel její přisluhovači čekali. Všichni se vrhli proti stromovým válečníkům.

Sledovala jsem tu bitvu a přemýšlela. Tohle je možná její šance. Pokud Octu zabiju, získám její moc. Možná na tom záležel můj osud a musela jsem se rozhodnout rychle. Musela jsem pomoct druidům. Vyčarovala jsem tedy tři draky a přikázala jim aby nemrtvé pobili. Démonů mé dcery byly tisíce, ale mí draci měli něco jedinečného. Dračí dech. Všichni tři vzlétli a z tlamy jim vyšlehl stínový oheň. Na jediný závan každý zabil na padesát nemrtvých. Jejich síla se s draky nemohla měřit. Bohužel draci nebojovali jen s nemrtvými, ale i s jejich paní. Ta vyslala fialový stín který jednomu z mích draků proděravěl křídlo. Když spadl, pustili se do něj všichni okolní kostlivci. Poslal jsem druhého, aby mu šel na pomoc. Ten slétl a držel svým dechem vojáky dál od svého bratra, dokud se nevzpamatoval.

Octa se ale nevzdávala tak snadno. Sestřelila posledního draka, ale tentokrát mířila lépe-přímo do otevřené tlamy ze které právě sršely stíny. Drak vydal přidušený skřek a padl mrtvý k zemi. Nemohla jsem ji nechat využít mého démona na stvoření svého a tak jsem ho ihned odčarovala.

Letmo jsem pohlédla na bojové stromy. Dařilo se jim dobře. Jediným problémem byli upíři, ale i s těmi si vždy nakonec poradily. Vyčarovala jsem dalšího draka, ale naproti předchozím jsem ho neposlala do boje. Sedla jsem si na něj a poručila mu, aby mě zanesl k dceři. Drak vzlétl, ale na můj příkaz se držel níž než obvykle, aby ho Octa nepozorovala. Když jsem se dostala dost blízko, seskočila jsem z něj a dopadla asi deset sáhů od Octy. Podívala se na mě, usmála se a postavila se mi čelem.

„Ahoj mami.“

V té větě bylo tolik sarkasmu, že jsem si nebyla jistá, jestli je to vůbec možné.

„Ahoj Octo.“

Pokusila jsem se pozdravit ji stejným způsobem, ale nedokázala jsem zcela napodobit její tón. Vlastně nikdo nedokázal dávat do slov takovou dávku emocí jako Octa.

„Neměla ses mi plést do cesty.“ Řekla a postavila se do bojové pozice.

„Slibuji ti že to bude naposledy, kdy ti někdo zkříží plány.“ Řekla jsem a vyslala jí naproti stínový oheň mých draků. Bleskově vzala opodál stojícího ghúla a hodila ho stínům do cesty.

„To ušlo.“ Zasmála se. „A teď zase já.“ Z jejích rukou vyletěly dva fialové stíny. Jeden jsem stihla odrazit kouzlem. Tomu druhému jsem naštěstí stihla uskočit.

„Jsi silná.“ Řekla jsem s dávkou opovržení, ale také něčeho, co jsem považovala za pýchu. „Koho si zabila?“ Zeptala jsem se. „To bys nevěřila,“ zasmála se, „tetičku Undecimu.“ Pozdravuj ji ve věčnostech až tady skončíme.

Vyslala další stín. Já byla však připravená a vyslal jsem protikouzlo, kterým jsem nad stínem získala kontrolu. To Octa nečekala. Stín ji zasáhl do břicha a ona se svalila k zemi. Chvatně jsem vyčarovala dalšího draka, který mě k ní donesl a spálil okolní nemrtvé. Poručila jsem mu a on začal znova. Tentokrát se ale nesnažil spálit okolní démony, ale samotnou Octu. Z jeho tlamy nepřetržitě proudily stíny, které z mé dcery vysávaly veškerou sílu. Přidala jsem i své stíny a zanedlouho jsem začala cítit nový příval moci. Seskočila jsem z draka a poručila mu aby se přidal k bitvě, zatímco já pokračovala ve vysávání mého výplodu. Kroutila se a křičela, její lidská podoba ji začala opouštět. Zanedlouho se přede mnou krčila vřeštící hromádka stínů, která postupně mizela, dokud nezmizela úplně.

Vyhrála jsem. Cítila jsem tu ohromnou moc co jsem získala. Na okamžik jsem měla pocit že bych mohla zabít Unu. Za mnou jsem uslyšela radostné výkřiky druidů. Otočila jsem se a spatřila že bitva je dobojována. Odvolala jsem své draky a hlasitě se rozesmála.

Radostné výkřiky se však změnily ve skučení, nářek a řev. Vzhlédla jsem k městu a spatřila druida probodnutého ocasem mantichory. Městem za ním se šířila mlha. Stínová mlha. Druidi se prudce otočili aby ji spatřili než je pohltila. Stromy padaly k zemi a z mlhy vystupovaly nové mantichory. Za nimi jsem spatřila obrys postavy. Vyšla ze stínu a zlomyslně se usmála. Přichází zkáza a smrt. Tria přichází. A se vší parádou...