Dračí Doupě [ http://www.dracidoupe.cz ]
Rubrika: Hřbitov
  
  

In Nocturno

 
Autor: anarion
Hodnocení: Hlasovalo: 5 čtenářů
  Průměrný počet hvězdiček: 3.4
  
  

Saul řekl svému zbrojnoši: "Vytas meč a probodni mě jím, než přijdou ti neobřezanci, aby mě neprobodli oni a nezneuctili." Zbrojnoš však nechtěl, velmi se bál. Saul tedy uchopil meč a nalehl na něj. Když zbrojnoš viděl, že Saul zemřel, také on nalehl na svůj meč a zemřel s ním. Toho dne spolu zemřeli Saul, jeho tři synové, jeho zbrojnoš i všichni jeho mužové.

1. Samuelova 31:4-6

Ostrý konec mého brku volá. To napětí jak přetažená struna, jen prasknout. Ach, cokoliv co uvolní mé duševní kypění, ten tlak v hlavě a očích. Cokoliv co vypíchne mé oči v extázi úlevy. Ach světlo, všude je světlo a pálí! Musím dokola psát ta dvě slova, ale ruka mi už ochabuje a brk se třepí.

Vedle brku na stole vidím dlouhou násadku psacího pera. Oprýskaný hrot nedalekého svícnu už se také ozývá. Ale ne dnes, ani zítra. Musím překonat Tomáše!

Když jsem se kroutil na podlaze a křečovitě si svíral hlavu, aby nepraskla, uvažoval jsem, co jsem vlastně udělal špatně. Bylo to jednoduché. Neměl jsem jí to slíbit.


Seděl jsem ve zpovědnici snad půl hodiny a nic! Bylo vcelku frišno. Zvenčí bylo možno slyšet leda tak tlumené údery motyky a občasné brblání bratra Olafa nad bolavými zády. Byl březen a on okopával záhony hrachu. Jenom tlumené údery motykou, občasné zafunění a sem tam zašumění listů nedalé lípy. Jinak ticho... úplné ticho.

Seděl jsem dál a nudil se. Služba mi teprve začala a mně prodloužili směnu na dobré čtyři hodiny. Jinak se běžně ve zpovědnici střídáme po dvou hodinách.

Protáhl jsem si krk, zase jsem si ho přeležel. Zívl jsem a dal si ruce do klína pozorujíc porcované paprsky světla procházející skrz dřevěné mřížoví vyřezávané zpovědnice. Házely zlatavé čtverečky na kamennou podlahu. Tak jsem seděl a čekal.

„Davide? Jsi to ty?“

„Anno?,“ nadskočil jsem leknutím, „plížíš se jako stín.“

„Promiň...“ špitla potichounku.

„Co si přeješ?“

„Slib mi, že se nebudeš zlobit. Prosím!“

„Ty jdeš zase kvůli svému maželovi? Už jsme to probírali přece nesčetněkrát. Byla to sebevražda Anno! Zabil se sám ve sklepě.“

„Ale já tomu prostě nemohu uvěřit Davide, prostě nemohu. Zrovna on. A že jsi s tím tak srovnaný. Byl to přece tvůj bratr!“

Snažil jsem se ovládnout a zachovat klid ve hlase. „Je to záhada, každého to ochromilo. Prošetřovalo se to dlouho a každý se staral, to přece sama moc dobře víš. Tak proč jsi sem přišla? Písmo svaté přece o sebevraždě mluví jasně.“

„Ne, Davide. Nemluví. Píše se v něm i: Toto píšu vám, kteří věříte ve jméno Syna Božího, abyste věděli, že máte věčný život.“

„Chceš mě poučovat o písmu svatém? Copak sama nevíš, že to Bůh rozhoduje kdy a jak člověk zemře? Vzít tuto pravomoc do svých rukou, jak to udělal Tomáš, je rouhání... Jan praví...“

„Sama vím co praví Jan, Davide!“ skočila mi do řeči a zvýšila hlas. Pohlédl jsem na ni skrze mřížoví a viděl jsem, jak křečovitě svírá cosi v rukách, jak má slzy na krajíčku. Úplně mě to šokovalo. Anna byla vždy tvrdá jako skála. Truchlila vždy v soukromí. I po smrti jejího dítěte, které zemřelo pár týdnů po porodu na černý kašel i po smrti Tomáše, svého manžela... Vždy si na veřejnosti udržela kamennou tvář.

„Anno...“

„Nic nás přece nemůže oddělit od lásky Boží: Jsem jist, že ani smrt ani život, ani andělé, ani mocnosti, ani přítomnost, ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny, ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.”

„Římanům 8:38-39“ špitl jsem... pak jsme oba dlouho mlčeli a jenom seděli.

„Přece chápeš, že ať řekneš cokoliv, Otce Martina nepřesvědčíš. Ani ostatní. Řeknou, že nestojíme pevně ve své víře. Mě, že vedou bratrské pohnutky a tebe zase ty tvoje. Co?! Co mám podle tebe dělat? Ne, ne, ne, nejde dělat nic. Musíme se s tím prostě smířit. Tomáš musí být zakopán za zdmi kláštera a jeho duše... však víš.“

„Včera mi konečně notář předal jeho zápisky před smrtí a... a jsou celé divné.odpověděla už vyrovnaně, ani hlas se jí už netřásl. Sám víš jak se najednou změnil a začal se bát světla. Prosím tě, přečti si je. Poslední stránky jsou celé nějaké... podivné. Notář tvrdí, že se zbláznil. Vídal jsi ho, když do deníku psával už dříve. Třeba ti tam nechal vzkaz co pochopíš jenom ty.“

„Deník?! Ne, počkat, nemůžu! Otec Martin mi výslovně zakázal se o tu věc vícekrát zajímat. Dokonce mi prodlužuje směny, kde to jenom jde a nutí mě pracovat i v noci, jenom aby...“

„Prosím, Davide! Prosím, už mi nikdo nezůstal

„Prosím...“ špitla potichounku.“Slib mi to.“

„Dobře, dej mi je, ale rychle, ať nás nikdo nevidí.“


Ty čtyři hodiny ve zpovědnici se táhly jako smůla. Musel jsem ještě naslouchat monologům starého Okurky, kterému na stará kolena umřel už i jeho pes, a tak se rád vybavoval alespoň ve zpovědnici. Nečinilo mu potíže začít s tím, že sousedovi od vedle vzteky rozkopal tři hlávky salátu proto, že si posměšně dobíral jeho nohu, o kterou přišel ve válce, a skončil u toho, kolik hostů přišlo ve třiadevadesátým na zabijačku a že i sám zesnulej starosta Mrázek, co hrál na housle a byl študovanej v umění a hudbě se dostavil. Ovšem čtyři hodiny jsou čtyři hodiny. S Okurkou, nebo bez něj.

Zanedlouho poté, jsem měl přiděleno uvařit kotel houbové polívky. Otec Martin mě v poslední době zapřahal, jako nového mezka. Bál se, že zase budu fantazírovat a myslel si, že samou prací nebudu mít čas zaobírat se tím, co se stalo bratrovi. A že časem mě to snad i přejde. Ostatně měl by pravdu, dneska jsem na to zase až tolik nemyslel... ne po ránu ve zpovědnici, dokud mi Anna nedala ty papíry.

Zjistil jsem, že je to ten jeho deník v koženém vázání. Inu, prolistoval jsem si ho jenom zběžně, na oko a zase vrátil pod hábit a připlácl do žebradla u nohou. Začal jsem připravovat polévku: roztopil v krbu, vyndal sušené houby a hledal kus sádla a mouku. Ovšem ta kniha mě tížila, jako kamení, jak koule u nohou odsouzeného a ze samého strachu, že by mi snad vypadla, nebo že by ji někdo našel, jsem si musel ustavičně sahat k nohám, zda je tam pořád schovaná.

Minuty se vlekly jak hodiny. Polévka vedle se už vařila a já přisypával mouku do jíšky. Ale nedalo mi to a zase jsem se ošil k ujištění, že deník mám stále u sebe. Bohužel jsem u toho drkl loktem o pánev a ta se převrhla na zem. Zhnědlá jíška se začala pomalu rozlévat po zemi, jako med. A bohužel stál za mnou v tu chvíli Otec Martin.

„Davide!“ obořil se na mě Otec Martin. „Sádla máme už tak málo a ty ho liješ po zemi. Dneska jsi celý nějaký duchem nepřítomnej. Copak se děje? Pořád tě trápí ta věc s tvým bratrem? To už jsme přece...“

„Kdepak, kdepak Otče. Jenom jsem odháněl mouchu a svojí nešikovností, jsem převrhnul pánev. Jdu to uklidit. Už se to nestane.“

„Hmmm, hmmmm“ brblal si ještě chvilku pod vousy a odešel.


Večer jsem konečně mohl v soukromí usednout ke stolu a vytáhnout bratrův deník. Zapálil jsem svíčku, vydechl jsem a lehce třesoucíma rukama jsem otevřel desky. Začal jsem číst pěkně od začátku, jak nás to pokaždé učili.

13. Února

Další den půstu, další den bez masa, další den v těhlech nepohodlných opánkách. Ty nové stojí za starou belu. Co bych jenom dal za moje staré, prošlapané opánky.

Čtu dál.

15.Února

Bratr Marcel nesnese pohled na pavouky. Takže jsem u něj v komůrce zase musel chytat křižáka, co mu trůnil v rohu nad postelí. Vzbudil mě kvůli tomu ve tři ráno! Nebo mu mám chodit, když se nikdo nedívá, do sklepa pro brambory. Je tam tma a pochodněma se šetří, kde se dá. Má strach z těch zvuků, které vydává Meluzína.

Zajímavé je, že tam chodím i za bratra Olafa a Marka. Každej z nich mi za to občas dá kalamář z jejich zásob. Jsem takovej jejich Nebojsa.

„Tak s takovouhle bych se nikam nedostal,“ pomyslel jsem si a zvědavost mi nedala a zalistoval jsem trošku dál.

13.Května

In Nocturno, In Nocturno, In Nocturno, In Nocturno In Nocturno, In Nocturno, In Nocturno, In Nocturno In Nocturno, In Nocturno, In Nocturno, In Nocturno, In Nocturno, In Nocturno, In Nocturno, In Nocturno...

Cože?! Posledních asi 60 stránek deníku bylo popsáno jenom těmito dvěma slovy. Listoval jsem dál a zjistil jsem, že nejdřív uvolněný pravopis se postupem času měnil na křečovitý a trhaný. Začal dělat kaňky, jeho kdysi úhledé, tenké, pavoučí písmo teď bylo prorývané takovou silou, že občas protrhl i stránku, nebo mu ujelo celé slovo od toho, jak zlomil brk.

Nechápal jsem to. Na takhle tlustý deník šetřil skoro rok. Byla to tlustá kůže, kvalitní stránky, pevné vázání a to už něco stojí. A on to takhle počmáře. Když jsem se podíval na poslední stránku, byla skoro černá od toho, jak tohle slovo opakoval stále dokola přes sebe. Ve všech růzých velikostech, malá písmena, velká, nebo i přes celou stránku.

Zalistoval jsem na poslední zápisek před tímhle... šílenstvím.

9.Dubna

Všichni dělají na polích a je třeba každé ruky, ale Otec Martin nikdy neodmítne pomoci v nouzi. A tak, když nás sedlák Jan požádal, zdalipak by ho někdo nedoprovodil na jeden měsíc na Černý kopeček, že potřebuje ještě jednoho člověka, co s ním bude hnát stádo a hlídat večer ovce, samozřejmě, že vybral mě.

Honza je hodný člověk a poctivý sedlák. Bojí se zeptat v hospodě. Je to bojácnej rolník a o výbušné nátuře místních stálic v hospodě U Rozvrzané židle, je slyšet už i za zdmi kláštera... Vlastně se mu ani nedivím, že poprosil o pomoc v klášteře. Doprovod je stejně jenom kvůli bezpečnosti, zdejší okolí je klidné a Černého kopečku se nebojím. Je tam koneckonců tráva zelenější než kde jinde. Sám Honza zatím syny nemá. A ke všemu zaplatí, takže proč ne.

Čtu ještě nějaké stránky předtím, ale nic zvláštního. Samé všední záležitosti. O tom, kolik se upeklo chleba, jak si vyvrkl kotník při zvonění na oběd apod. Lehnul jsem si na postel a přemýšlel co bratr dělal, když se vrátil z výpravy hlídání ovcí.

Přišel kolem půlnoci s tím, že ho šíleně bolí hlava a že se jde prospat. Den pak ležel ve své komůrce a potil se. Bratr František mu zkoušel pustit i žilou, ale to nepomohlo. Dokonce jsme povolali i místního hraničáře, co se v bylinkách a magii vyzná, ale marně. Ulevilo se mu jenom na pár hodin.

Druhý den si začal stěžovat, že je všude ostré světlo a že ho z něj pálí oči. Světloplachost. Tak to nazval místní hraničář a doporučil mu pár dní v temné místnosti. Uložili jsme ho tedy do sklepa, avšak od té doby u sebe nikoho nestrpěl. Ani mě. Požádal o brk a svůj deník a týden k němu směl už jenom Otec Martin a to jenom jednou denně s jídem.

Po týdnu ho našel mrtvého. Vrazil si do oka zapomenutou škrabku na brambory, co ve sklepě někdo nechal.


Když Achítofel viděl, že jeho rada provedena nebyla, osedlal osla a vydal se na cestu do svého domu ve svém městě. Udělal pořízení o svém domě a oběsil se. Umřel a byl pohřben v hrobě svého otce.

2. Samuelova 17:23

Píšu stále ta dvě slova. To trochu pomáhá. Cítím už i ten puch. Je to má zanícená duše. Píšu, škrábu, drtím brk v prstech. Stále dokola ty dvě slova: „In Nocturno“. Píšu abych vyplavil hnis.

Poté co jsem zkusil psát toto slovo, stejně jako můj bratr jsem zjistil, že ten tlak v hlavě a ostatní ostrá světla co spalují mou rohovku jako rozžhavené železo... polevují. Svíčka mírně pohasíná, zvuky kolem se utlumí a to na chviličku pomáhá. Nevím ale, čím to je.

Když napíši jakékoliv jiné slovo, nic se neděje. Pouze u slov: In Nocturno, se vše najednou uklidní. Na okamžik, na chviličku. Musím to slovo psát pořád dokola. Nechci skončit jako Achítofel, nebo jako můj bratr. Nechci!


„Honzo, máš tu návštěvu!“

„Tak ať vejde!“

„Davide, příteli, co tě sem přivádí.“

„Otázky Jane. Otázky.“

„Už jsme to probírali nesčetněkrát. Opravdu nevím co ho to pomátlo, vracel se se mnou z města zdráv, jenom si stěžoval že ho bolí hlava, to už se stává, občas.“

„Vím, tohle jsi mi už vyprávěl tisíckrát. Mě ale zajímá, kam šel. Kam přesně jste šli!“

Jan si zaťal nehty do zápěstí. „Je mi líto.“

„Co?“

„Nemohu ti pomoci.“

„Nemůžeš, nebo nechceš? Myslíš tím, že nevíš kde to je, nebo to víš a nechceš mi to říct?“

„Řekl jsem, že ti nemohu pomoci.“

„Co je s tím kopcem Jane. Co se to pokoušíš předemnou skrýt?“

„Udělal jsem co jsem mohl.“ Stiskl rty a položil mi ruku na rameno. „Někdy je lepší odejít a nechat vše tak. Občas jsou pro tajemství důvody.“

„Já to slíbil Anně. Víš co si musela vytrpět.“

„Ale...“

„Zavazuje mě slib. Prosím!“

Vykročil k oknu. Chvilku se z něj díval a pak špitl: „Na kopci se vydej ke křížku a pak jdi podle zvuku. Ale nikomu, rozuměj nikomu o tom místu neříkej! Bůh ti pomáhej. Budu se modlit za tvou duši.“

„In Nocturno... neslyšel si někdy ty slova?“

Jan s sebou lehce trhl. „Už teď jsem řekl příliš mnoho. Odpusť.“ I když byl otočený ke mně zády poznal jsem, že si pravou rukou utírá slzy na tváři.

Odešel jsem mlčky.


Mé podvědomí mě hnalo vpřed. Bratru Martinovi jsem řekl něco o tom, že jdu navštívit Annu, ale mířil jsem k Černému kopci. Došel jsem k vršku něco po páté hodině a čas se podivně zhustil. Slunce rudě žhnulo a jakoby zapalovalo listy okolních bučin. Stále jsem šel po cestě ke křížku a nechával groteskní krajinu, aby mě vedla. Křížek na kopci byl z černého, žulového masivu, ačkoliv žula se těžila nejblíže v Pevném Vrchu a to je dobrých dvě stě mil daleko. Nikdo neví, proč tu ten křížek stojí, byl tu údajně odjakživa, ale nikdo sem na kopec nechodil. Kromě zelené trávy tu lidé občas vídali bludná světélka a kdo je sledoval, spadl ze skály. Ale to už je hrozně dávno. Alespoň tak nějak se to traduje a tak je tu ideální místo pro odvážné pasáčky, co chtějí se stádem spást to, co jiní nechávají růst.

Obešel jsem skalisko, běžel po svahu plném trnů, nevšímal si trhlin na hábitu a pramínků krve na rukou. Zastavil jsem se u srázu do rokliny a tam na dně jsem uviděl ten černý kříž, který zde čněl jak vyschlý, vztyčený pařát zapomenutého tvora.

Svahy byli velmi strmé. Rozhrnoval jsem akátoví a nedbal pálivých zažehnutí. Balvany mě vědly dolů. Srovnával jsem své nepřesnosti v sestupu a konečně se dostal na dno, až ke křížku. Byl na něm nápis: „In Nocturno.“ Ten nápis, tak cizokrajně vytesaný nápis... jak drápem obřího tvora, roztřesený, klikatíc se s roztřepky na všech stranách. Jakmile jsem na něj pohlédl, vryl se mi nesmazatelně do paměti.

Odpověď přišla stejně rychle jako otázka. Ještě než jsem spatřil, uslyšel jsem. I když uslyšet nevystihuje přesně můj pocit. Zvuk byl jemný a vysoký, že byl téměř mimo dosah lidské slyšitelnosti. Nejdříve jsem si myslil, že někde blízko je hnízdo sršňů. Ucítil jsem vybraci v jinak klidném vzduchu rokle. Jakoby mě něco lechtalo za ušními bubínky, šimralo mě na kůži. Zvuk se ve skutečnosti skládal z mnoha zvuků, každý identický, spojující se do bzučení mračna hmyzu. Ale byl příliš vysoko posazený. Ne jako bzučení, spíše jako vzdálený sbor výkřiků a sténání.

Zamračeně jsem postoupil o další krok k akátům. Lechtání na kůži zesílilo. Brnění za ušními bubínky se stalo obtěžujícím, až jsem si přitiskl k uším ruce. Přistoupil jsem ještě blíž, abych viděl mezi keře. A to co jsem spatřil s hrozivou jasností, vyvolalo ve mně paniku.


Když Zimrí viděl, že město bude dobyto, vešel do paláce královského domu, královský dům nad sebou zapálil, a tak zemřel.

1. Královská 16:18

Proč, proč vykoupení skrze chronickou bolest představují pro mě dvě absolutně bezvýznamná slova? A už ani ty moc nepomáhají. Nejdříve se úleva dostavovala už při písmenu „o“. Zkoušel jsem tedy psát pro zkrácení zdlouhavého psaní pouze: „octurno“, avšak úleva se nedostavovala.. Nakonec polevovala už i když jsem slovo psal moc pomalu. Musel jsem zrychlit, ale to pomohlo taky jenom trochu.

Čím rychleji jsem psal, tím byla úleva větší, ovšem pouze na na tu kratičkou vteřinu, na ten prchavý okamžik. Pak se všude zase rozhořelo pálivé světlo a hlava chtěla puknout jak dýně která vám spadne na zem. Ten tlak mě mučil a pálil a doháněl k šílenství.

Zkoušel jsem psát ta slova prstem na zeď.... nic! Šeptat je, křičet je, malovat do vzduchu, nebo s brkem nad papírem... nic! Když jsem je psal moc rychle a ztrácela se čitelnost, taky nic!

Musím chytit tu správnou rychlost a přemoci křeče v rukou... říkám si. Ach ta bolest. Musím překonat bratra. Musím!


Hrůzou jsem vydechl a ucouvl. Ale ne dost včas. Výstřel zpoza keřů byl příliš malý a rychlý, než abych ho rozeznal.

Zasáhl mě do pravého oka. Bolest byla nesnesitelná. Jako kdyby mi do oka vlétl hrot rozžhanevé jehly a pronikl až do mozku. Přikryl jsem si oko dlaní a vykřikl.

Stále jsem ustupoval zpátky. Muka podnítila mou paniku. Ale pronikavě horká bolest sílila, pronikala do mé lebky. Podlomila se mi kolena. Vědomí se zastřelo a já sjel ze srázu.

...

Už začalo svítat a toho jsem se bál. Konečně jsem dorazil ke klášteru. Zaklepal jsem. Ticho. Zatloukl jsem hlasitěji, rychleji. Zase ticho. Bouchal sem do dveří a zakřičel, avšak v tu ránu mi hlavou projela ostrá bolest a jako nože se mi zabodla do očí, až jsem skoro upadl. Konečně jsem slyšel kroky. Otevřel bratr Olaf.

„Co si to k sakru dovoluješ?“ neovládl se a zaklel.

„Já ne -!“ Podařilo se mi vyhrknout. „Nemám čas na vysvětlování. Jsem vyděšený, potřebuji lékaře, ihned! Byl jsem bodnut. Myslím že jsem nakažený. Pomoz mi zastavit to ve mně, ať je to cokoliv. Puštění žilou, hraničářská magie, cokoliv!“

„Co se stalo?“

„Říkám ti, že není čas. Strašně mě bolí hlava, bojím se že se mi rozskočí. Zavolej Otce Martina!“

Když už jsem ležel u sebe na posteli, přišel Otec Martin. Jeho ospalost ihned zmizela, když viděl můj stav. Poručil ať všichni odejdou a bohužel přesně podle mého předpokladu reagoval tak, jak jsem se bál.

„Ty jsi do toho prostě musel strkat nos, že Davide? Musel jsi tam chodit! Musel jsi se zajímat. Říkal jsem ti, ať to necháš plavat, ale ty ne! Proč? Proboha proč jsi si nedal říct?“

„Ty, ty jsi to celou dobu věděl a nic jsi my neřekl?“ chtěl jsem to na něj zařvat, ale tak urputně jsem si svíral hlavu aby se mi nerozskočila, že jsem to jenom procedil mezi zuby.

„Slíbil jsem to tvému bratrovi den předtím, než se zabil. Přísahám ti, že o sebevraždě mi nic neříkal. Kdybych tomu mohl zabránit, udělám to. Ale musel jsem mu slíbit, že nikomu neřeknu kam šel, tím spíše tobě ne. Znal tě. Musel to slíbit i Jan. Ale jak tak koukám, on ve slově neobstál.“

„Ach ta bolest! Zavolej prosímtě někoho, kde jsou všichni? Co to k sakru...“

„Ne Davide, ty to nechápeš. Na tohle není lék. Musíš to vydržet. Tvůj bratr to vydržel třináct dní. Davide... je mi tě líto. Ale je to tvoje vina! Jenom tvoje vina a zvědavost! Opakoval ta slova stále dokola asi proto, že se chtěl ujistit, že ze sebe smyje vinu a nejistotu.

„Třináct dní Davide...“ ta slova mi stále zněla v hlavě. Nechal jsem si přinést pergameny, kalamář a brk.


Když jeho zrádce Jidáš uviděl, že Ježíš byl odsouzen, vyčítal si to a vrátil těch třicet stříbrných vrchním kněžím a starším. „Zhřešil jsem!“ zvolal. „Zradil jsem nevinnou krev!“ „Co je nám do toho?“ odpověděli. „To je tvoje věc!“ On pak ty peníze zahodil v chrámě, vyběhl ven a šel se oběsit.

Matouš 27:5

Ostrý konec mého brku volá. To napětí jak přetažená struna, jen prasknout. Ach, cokoliv co uvolní mé duševní kypění, ten tlak v hlavě a očích. Cokoliv co vypíchne mé oči v extázi úlevy. Ach světlo, všude je světlo a pálí! Musím dokola psát ta dvě slova, ale ruka už ochabuje a brk se třepí.

Vedle brku na stole vidím dlouhou násadku psacího pera. Oprýskaný hrot nedalekého svícnu už se taky ozývá. Ale ne dnes, ani zítra. Musím překonat Tomáše!

Když jsem se kroutil na podlaze a křečovitě si svíral hlavu aby nepraskla, uvažoval jsem co jsem vlastně udělal špatně. Bylo to jednoduché. Neměl jsem jí to slíbit.

Je to už třináctý den.

„Sancta Maria mater Dei ora pro nobis peccatoribus nunc et in hora mortis Amen“

Girolamo Savonarola

Epilog

¨

Knihovník jest kouzelnické odvětví nanejvýš ctnostné a zodpovědné. Vyžaduje značnou míru trpělivosti a logické dedukce. Však měj na paměti, že se nejedná o nikterak nudnou práci. Známí jest všem příběh dnes již legendárního Allana Oltena, jenž v nejtemnějším koutě, nejzašší knihovny, otevřel prokletou knihu s Názvem: In Nocturno a nevědomky vypustil zlo tak rafinované, že do samotného světa lidí ho přinesl.

Tvou jedinou spásou při setkání s Nocturnem (lidově šílenství Chrastavského kronikáře), jest pouze Archon. Neb pouze on, dokáže proniknouti do hnízda Zla a svým specifickým Zábleskem ho zničiti.

Pokud nešťastníče Nocturnem zasažen budeš, pouze druidský transfer po dobu dvou týdnů, zachrání tě před jistou a ukrutnou smrtí. Účinky kouzla Přežij, se stále testují a toto stvoření je nadále zkoumáno. Však jeho mimořádně vzácný a náhodný výskyt, zpomaluje vědecké bádání.

Daniela de Deforé: Misteria K- prostoru a jiná nebezpečenství


Poznámka autora: V Savonarolově textu: Výklad Ave Maria (Esposizione sopra l’Ave Maria) z roku 1495 se poprvé objevuje modlitba Zdrávas Maria v podobě, jakou římskokatolická církev užívá dodnes. Savonarola k ní přidal druhou část, obsahující prosbu o odpuštění hříchů: Svatá Maria, matko Boží, pros za nás hříšné nyní i v hodině smrti naší. (V původní latinské verzi: sancta Maria mater Dei ora pro nobis peccatoribus nunc et in hora mortis Amen). Savonarolův dodatek byl oficiálně schválen tridentským koncilem v roce 1566.


Poděkování

Andowero - Gramatická injekce v MS

Dakeyras – Za inspiraci k povídce

sanife - že si na mě udělala čas, přesto, že ho má pro sebe málo.

Sccion - Nezměrná trpělivost a celková korektura