Dračí Doupě [ http://www.dracidoupe.cz ]
Rubrika: Hřbitov
  
  

Zástupy vášní

 
Autor: Den poté
Hodnocení: Hlasovalo: 10 čtenářů
  Průměrný počet hvězdiček: 3.4
  
  

Dopověděl poslední část zaklínadla a poodstoupil od složitého obrazce na podlaze chladného sklepa. Nedělo se nic – a zvířata v klecích i lebky vystavené na policích sledovaly obřadní nicnedělání. A pak – byl to jen mžik, mrknutí oka – stál vprostředku pentaklu nádherný muž. Ruce spojené na hrudi, drzý úsměv a skelný stříbrný pohled – lákavý a třpytivý jako zamrzlý oceán.

„Vždycky jsem tu byl,“ předešel otázce a odsunul si z tváře lesklé černé vlasy. „U koho jiného než právě u tebe bych měl teď stát? Čí přání a zoufalé modlitby znám lépe než tvé? Čí příkoří a bolesti jsem vzal za svoje? Tvé štěstí je mou slastí a tvůj rozkaz mým potěšením.“

Štíhlým prstem si pohladil tenké rty.

„Pověz mi – a nemůsíš se bát jejího ztracení – o své největší touze.“


*

Svalil se na stůl a jediným pohybem z něj všechno vztekle shodil. V očích měl slzy bezmoci a z úst se mu draly kletby o pohrdání a nenávisti. Zuřivě vzhlédl a krvavými zraky hleděl na svou knihovnu. Bezcenné žvásty navždy slabých mužů! Filosofové – půlka z nich jsou pomatenci a ti zbylí zase podvodníci. Naslouchat jejich líbivému vábení a podstoupit své vlastní hodnoty jejich spekulacím. Už žádné další otázky, už žádné další zdokonalování – ať objevím dokonalost hned a bez ptaní!

Vstal a rázně sebral z poličky nejbližší svazek. Znechuceně ho prolistoval a odhodil na zem. Kdo z vás opravdu znal moc? Kdo se jí dokázal dotknout? Kdo z vás skutečně pocítil krásu? Nebo ji stvořil? Nikdo, pak byste totiž nedokázali o jejich definicích psát povrchní a zbytečné eseje. Hnusíte se mi, filosofové! Jste nevědomí, jste ušetřeni světa – díky vaší oslí moudrosti. Já neměl štěstí, nemám vaši ignorantskou ulitu. Vidím malost a marnost lidských království – jen šlápnout na ta mraveniště okovanou botou!

Přešel po pokoji, důkladně se soustřediv na svou úzkost. Svobodná mysl a láska ke svobodě mi nepřinesly uspokojení – bolí mě otřesy, které zažívá jejich křehkost. Naučil jsem se vnímat právé Zlo – absenci vůle –, ale už nejsem schopen s tímhle nepřítelem bojovat. Je velká, příliš velká je říše nízkosti – než do ní dojdu, jsem ztracen. Tak jak ji mohu přemoci?

Klesl na kolena. Tiše štkal. Selhal jsem – v bitvě se svým přesvědčením i proti němu. Lidská malo-moc, myšlenková nezralost – svět mě neobohatil a já jej obdarovat nemohu. Nemám sílu na uvolnění matice, jež stahuje vědomí lidstvu. Nemám sílu a svými pokusy se jen a pouze vyčerpávám. Nekonečný a nesmyslný úděl – Sisyfe, můj bratře!

Ale tak to být nemusí, pomyslel si a ve smutně mrtvých očích mu přeskočila jiskra. Opřel se rukama o zem a začal se pomalu zvedat. Na svých ramenech cítil stejnou tíhu jako Atlas – jenže, na rozdíl od obra, on hodlal klenbu světa daleko odhodit. Spálím mosty a střechy světa. Spálím města a chrámy i pomníky. Nevzpomínat! Hledět vpřed, v hladu a žízni po životě a s chutí na smrt. Už nebude nic, co by svazovalo. Urvu ten šroub, kterým je vesmír utlačován. Propustím svou nenávist, která zahubí nezničitelnou masu kolektivního vědomí. Změním lidské uvažování, přinesu jim uvědomění a poznání. A vše nehodné zničím. Bez milosti a falešného soucitu.

Stál vzpřímeně a zhluboka dýchal. Vdechnu věcem nový život, nový smysl. Budu novým Bohem, který se nedopustí chyb svého předchůdce. Zničím vše, abych mohl vytvořit mnohem víc. Jsem k tomu rozhodnut.

A vy, filosofové, myslel si, když scházel ze schodů, zůstaňte v jeskyni stínů.


*

Studoval a zkoumal knihy mnoha autorů, teď dočítal jeden obzvláště tlustý svazek. Když dočetl poslední stránku, potichu zavřel těžké desky knihy.

Protáhl se v křesle. Ze stolku vzal křišťálovou vázu s hutným vínem rubínové barvy a nalil si do malého pohárku. Napil se a se spokojeným výrazem si olízl rty.

O kolik mu nyní umění noci připadalo zajímavější! Tolik potenciálu, tolik možností, počítal v duchu. Moc bez hranic, moc, která přes všechny překážky přeskočí a skočí zas nazpět, aby se vysmála přízemnosti lidských limitů. O kolik byla najednou Temnota moci atraktivnější než pouhé Světlo pravdy! Chtělo se mu burcovat démony, dovádět se sukubami, nabádat rarachy a laskat děsy – chtěl se nadechnout pekla, plíce naplnit jeho štiplavými plyny.

Moc – světotvornou, ultimátní. Takovou může třímat ve svých rukou. A když se konečně stane mocným, jeho život už nebude tak marný.

Moc přeci nemůže být omezením!

Že ne?


*

Vyslechl si, co od něj žádá.

„Rozumím,“ řekl, „dám ti to jediné, co je pro tebe vhodným darem.“

Vystoupil z kruhů a úseček obrazce a prokousl alchymistovi hrdlo. Alchymista spadl na zem, rukama držel roztrženou tepnu.

„Nechápu to...“ chraptěl, „tys měl naplnit mé tužby, mě samotného...“

„Naplnit se musíš sám, žádná jiná bytost to za tebe neudělá. Mohu pomoci lidem, kteří jsou prázdní – ale nemám nic pro vyprázdněné. Tys nechtěl být naplněn, chtěl jsi být utěšen. I ten nejposlednější kus dobytka na zemi má alespoň primitivní či náhradní cíle. Ale ty? Dělám pro tebe to nejlepší a to jediné vhodné. Beru ti tělo a zatracuji tvou vůli – a činím tak v nekonečném aktu dobrosrdečné služby. Nashledanou, Alchymisto. Nashledanou, člověče.“

Zemřel. Až poté ďábel promluvil, poněkud rozmrzele, snad i znechuceně:

„Nashledanou. Dokud to celé neprožijeme znovu.“