Dračí Doupě [ http://www.dracidoupe.cz ]
Rubrika: Hřbitov
  
  

Sirenia

 
Autor: Lyrie
Hodnocení: Hlasovalo: 14 čtenářů
  Průměrný počet hvězdiček: 5
  
  

Nepamatuji se, kdy jsem tě poprvé uslyšel zpívat. Snad už při narození, snad pár chvil po porodu, kdy tvůj zpěv utišil můj novorozenecký pláč a donutil mě ještě slepýma očima zvědavě pohlédnout na tu, která mě poprvé vzala do náručí. Celé roky jsem si myslel, že jsi to ty, že její zpěv patří tobě stejně jako hřejivé objetí, kterého se mi dostávalo opravdu vrchovatě – až do chvíle, kdy její oči naposledy pohlédly do mých a vychladly. Otce jsem neměl, nebo si na něho vůbec nepamatoval, putoval jsem do sirotčince a tvůj zpěv putoval se mnou. Zpívalas o dálkách a o svobodě, o rozkvetlých stromech a pěně na hřebenech mořských vln, o kormoránech a divokých orlech a třebaže jsem to všechno nikdy neviděl, tvé písně mi v myšlenkách kreslily jejich obrazy tak barvitě, jako bych před nimi stál a mohl se jich dotknout. Mé nohy, paže, celé tělo se jen třásly, býval jsem neklidný, nedočkavý, pryč, jen pryč z chladných útrob sirotčince, spatřit vše, o čem zpívalas, na vlastní oči!

Vždycky mě však přivedli zpět – jeptišky, mniši, kněz, jiné děti, které na mě pořádaly celé výpravy, aby za odměnu schroupaly kůrky starého chleba a uštědřily mi pár zlomyslných ran. Snášel jsem to, tvůj zpěv mě držel nad vodou, tvůj zpěv mě naučil držet se od těch bazilišků dál, ztrácet se v myšlenkách a utíkat do míst, kam jiní neměli přístup. Zavíral jsem se do sebe a naslouchal písním o místech, kde je klid a mír, kde všechno září čistotou a blankytnou modří, kde nejsou prochladlé zdi a slamníky plné krys, kde jídlo nepáchne a voda je tam průzračně čistá.

Nikomu jsem o těch písních neřekl, nikam jsem je nezapsal, neboť to dodnes neumím, nikdy jsem je ani nezazpíval z obavy, že bych je pošpinil, kdybych je vypustil na tento svět. Tak jsem tě… maloval. Neumělou rukou a uhlem po zdech kláštera, maloval jsem tě do písku a ryl do kamene, někdy celou, celičkou, jak sedíš na skále a vítr ti bere vlasy, jindy jen tvá ústa nebo ruce, byly to strašlivé výtvory, ale bylas to ty – má vina, že jsem tě neuměl malovat krásněji. Častokrát mě přistihli, jak kreslím po zdech, a já tě pak musel smýt špinavou vodou z potoka! To ponížení a bolest se nedaly vydržet. Rány už ano. Sice mě ohnuly, ale nikdy ne úplně.

A pak… pak jsem tě potkal! Neumíš si představit mé překvapení, radost i ostych, mravenčení v prstech a mrazení v zádech! Tehdy jsem opravdu věřil, že jsi to ty. Bylo mi asi třináct, seděl jsem na schodech jakéhosi domu a čistil boty jeho majitelům, když ses znenadání objevila v nadýchaných šatičkách, s kudrlinkami a velikou mašlí, která vlála ve větru. Mohlo ti být tak dvanáct, v ruce jsi držela vějíř jako veliká dáma a všechno jako by ti ustupovalo z cesty. Jen já se nemohl ani pohnout, dál jsem seděl na těch otlučených schodech v otrhaných šatech, umazaný a zaprášený s kartáčem a špinavou botou. Nemohl jsem od tebe odtrhnout zrak, zatímco já ti nestál ani za pohled. Ale to nevadilo, protože jsi zpívala! Zpívalas v mé duši jako cizokrajný pták, každý tvůj tón byl ozvěnou v prosluněném lese, v který jsi proměnila mé srdce, každý tvůj pohyb na sebe strhával mou pozornost. Musel jsem za tebou jít. Prostě musel.

Sledoval jsem tě tak nápadně, až mě od tebe museli odehnat holí. Snad mysleli, že tě chci okrást, přitom já se tě toužil jenom dotknout. Zjistit, jak moc jsi skutečná.

Nedalas mi spát, tvé písně mě budily ze snů a nabádaly k odchodu, chtělas, abych odešel, ale já nemohl! Proč jsi mi to dělala, když já netoužil po ničem jiném, než ti být nablízku?

Začal jsem tě sledovat, ale pořád u tebe někdo byl. Hlídali tě, jako by věděli, že po tobě toužím. Až jednou… Na tržišti jsi se ztratila chůvě. Všude bylo plno lidí a tys měla v očích slzy. Nabídl jsem se, že tě odvedu domů a tys, tys souhlasila! Neodvažoval jsem se tě dotknout před lidmi, tak jsme kráčeli vedle sebe jako cizinci, ale v té úzké uličce plné temných stínů jsem to udělal.

Nezpívalas jako moje srdce štěstím. Křičelas! Strašlivě jsi křičela a bila mě vějířem. Nemohl jsem to poslouchat… … a sevřel tvé hrdlo v dlaních.

Klesla jsi k zemi jako hadrová panenka. Nyní jsem se tě mohl dotknout, ale stačil jsem jen prsty obkroužit tvé rty. Na konci uličky se kdosi objevil a já se rozběhl pryč. Dodnes nevím, proč mě to nenapadlo dřív. Utéct. Utíkat, nezastavovat se, nečekat, až si mě najdou, přivlečou zpátky a bitím přinutí k poslušnosti, ale běžet pořád dál, ztratit se v lese, přespávat pod vývraty a ráno pokračovat dál. Jen za sluncem! Za mořem, jehož vůni jsem neznal, ale nějak věděl, že to, co mi proudí naproti, je svěží vůně soli a svobody. Ke hvězdám, které se mi zdály být blíž, než kdykoli předtím. Jak jsi o tom zpívala.

Jenže teď jsi mlčela. Netušil jsem proč, nechápal tvůj důvod! Měl to být trest? Za co? Že jsem se tě opovážil dotknout?

Můj svět plný barev, snů a zpěvu se ponořil do děsivé tmy.

Nevím, jak dlouho jsem putoval, ale ocitl jsem se v místech, která jsem neznal a kde neznali mě. Bylo to rozlehlé přístavní město s katedrálami, velikými domy a čtvercovými náměstími, s kostely plnými soch a lidí, s tisíci povozy a zvířaty a lidmi, lidmi, lidmi! V přístavech kotvily lodě velké jako dům, ale i docela maličké bárky nejchudších rybářů. Byl tu takový hluk, že i kdybys zpívala, neslyšel bych tě. Bloudil jsem tím cizím, hlučným místem a jako pes hledal sebemenší náznak tvé přítomnosti. Ale nic jsem nenašel. Musel jsem si tě tedy namalovat, napřed do písku na kamenité pláži, pak na zeď jednoho domu. Majitel mě viděl, ale nenabil mi jako ostatní, sice jsem tě musel smýt, ale zároveň jsem dostal kus papíru a uhel. Zíral jsem na toho člověka jako zamilované štěně; nikdy v mém pohledu nebylo tolik vděčnosti a psí oddanosti. Zalezl jsem do stínu obrovských skalisek, zíral na moře a zdálo se mi, že tě v dálce vidím, proto jsem tě nakreslil na ten darovaný papír jako madonu. Netušil jsem, kde si mám obstarat další, proto jsem procházel město, ukazoval lidem papír a ptal se, kde to mohu koupit. Někteří mi špatně rozuměli, chtěli naopak papír koupit ode mne, představ si, papír s tvou podobiznou! Nikdy! Nikdy bych ho neprodal, patřilas jenom mě, nikdo tě nesměl mít!

Nakonec jsem přece jen zjistil, kde se dá koupit nejen papír a uhel, ale i barvy, štětce a plátno. Všechno bylo příšerně drahé, těch pár drobných, které jsem vydělal čištěním bot nebo odnáškou košíku ryb, nestačilo ani na obyčejný uhel. Nechal jsem se tedy najmout v docích, na loď mě nikdo nechtěl, prý jsem moc malý, mladý nebo tak, tak jsem tahal pytle s obilím, sudy s naloženým masem, celé kusy nábytku a obrovské kované truhly s oblečením, to když do města zavítala honorace. Přespával jsem v docích, jedl v nich, kreslil, můj svět se smrskl jen na to hlučné místo plné páchnoucích lodí, opilých námořníků, šejdířů všeho druhu, řvoucích parchantů a jejich rozdavačných matek.

Vydělané peníze jsem okamžitě utratil za hrubý, nebělený papír a uhly. Tak jsi mně šla malovat nejlépe. Zkoušel jsem i barvy, vypadalas v nich úchvatně, ale byly příliš drahé. Barvami jsem namaloval pouze jediný obraz a vyvolal tím posměch ostatních nosičů, možná i závist, proto jsem tě raději ukryl mezi skalisky, kde tvůj obraz nakonec rozpustila mořská voda.

A pak, jednou…jsem tě znovu uslyšel! Napřed jen docela tichounce, jako když se ze vzdálené katedrály nese městem dívčí zpěv, a pak jsi náhle byla zpět, bez varování jsi zněla v mém srdci jako rozvázané zvony. Celého jsi mě omráčila, prostoupila mnou jako příboj, volalas, zpívalas, plnila mou zprahlou duši písní jako omlácený džbán jiskřivou vodou. Byla jsi zpět, zpět! Mohl jsem se zalknout štěstím, já osiřelý byl znovu s tou, co mě provedla celým mým neutěšeným dětstvím! Tvé písně volaly po dálkách, po sněhu na hřebenech hor, po strmých útesech pokrytých solí, chvěly se ve mně jako ptáčata v matkou opuštěném hnízdě. Zpívalas hlasitě, pojď, odejdi z tohoto smutného místa a já tě naučím vystýlat oblohu červánky, chytat mořskou pěnu do otěží, dám ti všechna moře světa a s nimi klid a mír a světlo rozprostřené do daleka. A já sedával na kamenité pláži, naslouchal tvému zpěvu a snil, snil jsem o všech krásách, o kterých jsi zpívala, maloval tvůj obraz jako kdysi do jemného písku a prachu z rozdrcených mušlí, a neměl v sobě ani zlomek odvahy, kterou jsi mi chtěla dát. Bál jsem se. Bál se, že když odejdu, už tě nikdy neuslyším, jako tehdy, když jsem utekl, ta doba byla šílená, nechápu, jak jsem ji bez tebe mohl přežít! A ty mě nyní lákáš pryč!

Snad bych tě byl poslechl, kdybych tě… nepotkal. Šla jsi z přístavu, bosá, rozevlátá, sukně se ti otírala o lýtka a zelenou blůzu ti napínala vzpřímená ňadra. Při chůzi ses smála, tiskla si košík s treskami k hrudi, občas sis povyskočila jako neposedné hříbě, a já byl ztracen, zatracen, propadl jsem všem peklům a prokletým běsům, má touha mě bičovala, tvůj zpěv mi duněl ve spáncích! Když sis všimla, jak na tebe civím, usmála ses – pootevřela jsi své nádherné rty a z hrdla ti vytryskl celý oceán smíchu. Mohl jsem se v něm utopit!

Šel sem za tebou jako potok za řekou. Omámený, šťastný z tvé blízkosti, stačilo jen natáhnout ruku a lehoučce, jen špičkami prstů, se tě dotknout. Víc bych si nikdy nedovolil. Uhnula jsi jako lasička a zmizela v jednom z domů. Stál jsem pak před ním snad celou věčnost.

Potkával jsem tě denně. A denně ses na mě smála, zpívalas a sukně se ti vyhrnovala až nad kolena, pohazovalas vlasy a tiskla si košík s rybami k hrudi. Mívalas ji celou zmáčenou, ale nevadilo ti to, bylas na to pyšná, na všechny ty obdivné pohledy, které jsi přitahovala. Toužil jsem na tebe dosáhnout, ale bylas příliš vzdálená. Maloval jsem tě o to zběsileji, všechny papíry světa by nestačily, abych se mohl vykreslit ze své touhy. Pracoval jsem do noci, jen abych si ho mohl koupit, a pak utíkal na pláž a kreslil tě do písku, a měl pocit, že tě před sebou vidím, zrovna tam na tom skalisku, o které se tříští vlny a zahalují tě do stříbřitého oparu. Vidím tě v něm, sedíš a zpíváš a posíláš vlny, aby zničily tvůj obraz. Dívám se do zapadajícího slunce, mhouřím oči a chci se za tebou vydat, ale dělí nás moře a já neumím plavat.

Proto na tebe čekám, kdykoli se objevíš v přístavu, jsem ti v patách, kdykoli z něho odnášíš své ryby, ale jako bys mě neviděla, díváš se na mě, ale spíš skrze mě, směješ se a přitom k sobě lákáš někoho jiného. Bolí to, myslel jsem, že patříš jenom mně, ale ty se touláš jako divoká kočka s jinými muži, nejsi čistá, až na tvůj hlas, který jako by k tobě vůbec nepatřil… Špiníš mou lásku tisíci polibky, které štědře rozdáváš opřená o zeď přístavní krčmy, tvá přízeň je vykoupená zlaťáky a já jsem příliš chudý, než bych si tě mohl dovolit, protože všechno utratím za papír a uhly.

Už to nemohu snést! Tvůj zpěv o kráse… … a tvá stehna hanebně rozevřená pro kdejakého námořníka. Už nesmíš zpívat, už mi nesmíš lhát.

Počkal jsem na tebe, když ses vracela z dalšího rozdávání svého těla. Páchla jsi laciným vínem a mužem, který si tě zaplatil, šla jsi zlehka, jako by se vůbec nic nestalo, dokonce ses usmívala, lačně a chtivě, uhladila sis sukni, otřela naběhlé rty.

Nebylo to těžké, stačilo obemknout tvůj krk prsty a navždy tě umlčet.

Tu noc jsem měl spoustu času se tě dotýkat, ale já nemohl. Bylas mi náhle tak cizí, tak odporná, že jsem tě nechal ležet v splaškách a blátu, v tom, do čeho koneckonců patříš – a vrátil se na pláž, kterou osvětloval dorůstající měsíc. Všechno tonulo v prokletém stříbře – to zrádné moře se svými skalisky ostrými jak trny, kamenitá pláž s ostrůvky jemného písku a drtě z perleťových lastur, do kterých jsem vlastními prsty ryl tvou dvojí tvář a očima otupělýma bolestí tě vídal na útesech s vlasy podobnými mořské trávě. Tady jsem býval šťastný, protože jsi zpívala. Teď mlčíš, protože jsem tě…

Na pláž míří celé procesí lidí. Drží louče a pochodně, hlučí, křičí, rozbíjejí křehké ticho a trhají stříbrnou záři na kusy tím svým prokletým světlem! Sedím mezi kameny, ptají se mě, zda jsem tudy neviděl utíkat vraha, vrtím hlavou, žádný vrah tudy neběžel. Ještě pár minut prohledávají pláž a pak se jako titěrní mravenci přesunují jinam. Jen já tu zůstávám ponořený do nejprázdnější tmy a v ničemných touhách po tvém zpěvu.

Zdálo se mi, že tě opět vidím, tam v dálce na tom skalisku omývaném mořem, tvá bělostná ramena pokrytá měsíčním třpytem, tvou křehkou hlavu s vlasy bílými jako jiskřivý sníh. Sám sobě už nevěřím, vlastním očím, svému rozumu, snažím se z myšlenek vyhnat tvou přízračnou siluetu lákající mě svou mramorovou strnulostí, ale je to marné. Abys mě přesvědčila o své skutečnosti, použilas svou osvědčenou zbraň. Začala jsi… zpívat.

Ale už ne o dálkách a o svobodě, o krásách ztichlých jezer a zeleni horských luk, tentokrát jsi zpívala o své vlastní touze. Chtělas, abych k tobě přišel, opustil nejen tuto pláž, ale všechno, co jsem znal a v čem žil, tříštilas mé vzpomínky, zaháněla úzkosti, tišila bolest, až ve mně zbyl jenom tvůj zpěv a vlastní pláč. Pojď, zpívalas, pojď za mnou, do mé náruče a já ti dám tiché spočinutí na prahu mého domu, vystavím v tobě chrám z nejkřehčích snů a naplním ho nejkrásnější písní, která se bude navždy chvět na strunách tvé ubohé duše, jež si neuměla poradit sama se sebou. Pojď, neohlížej se, zítřek už nemusí být bolestivý…

Plakal jsem touhou. Pomalu umíral.

Ze všech tvých zjevení bylo tohle jediné skutečné. Musel jsem za tebou jít, buď se ti poddat, nebo tě umlčet, jitřilas ve mně pocity, jaké jsem dosud nepoznal, a já nevěděl, zda je chci a nebo raději ne, tu drásající lítost, nesmírnost lásky a především poznání, poznání svých děsivých omylů, kdy jsem tě neposlouchal a nehledal to, o čem jsi zpívala, nehledal tebe pro tebe samotnou, ale utíkal za přeludy, které se mi zdály být skutečnější, než život, jaký jsi mi nabízela.

Vstoupil jsem do moře. Bylo chladné, černé jako já, rozbíjelo se o kameny a hlasitě sténalo, ale tvou píseň už přehlušit nedokázalo. Sevřelo mě do svých ledových dlaní a nechalo proudy, aby mě prudce, až nemilosrdně vlekly za tebou. Nebránil jsem se, naopak jsem jim sám pomáhal pažemi, jen rychleji, rychleji! Tam k tomu skalisku, kde vždycky sedáváš, kde jsem již roky zvyklý tě vídat. Čím blížeji jsem, tím hlasitěji zní tvůj zpěv. Teď se nakláníš, abys lépe viděla můj boj s vlnami, které mě od tebe vzdalují a zase navracejí zpět, jak se nadechují k příštímu vzedmutí a vyvrhují mě na ostré skalisko přímo k tvým nohám. Skláníš se ke mně a odhrnuješ mi mokré vlasy z čela a já k tobě vzhlížím jako k té, která mě poprvé vzala do náruče a zahrnula nekonečností lásky. Tvůj úsměv je jako z jiného světa, tvé dlaně se, rudé od čísi krve, snad od mojí, ale nevím to jistě, přimykají k mému čelu, zavíráš mi oči a já… si už skoro nic nepamatuji, jen cítím, jak mě stahuješ zpátky do moře, proplouváš se mnou neklidnou hladinou a vedeš do míst, která znám z tvých písní. Zatímco klesáme mezi korály, všechno ti bezhlesně vyprávím, cítím, že mi rozumíš a rozprostíráš ve mně klid, utichují běsi, démoni mých omylů se rozplývají v nekonečnu a pak, pak už nezbývá nic, jen tvé stříbrné vlasy lehce se otírající o mou tvář, to když mě ukládáš na samé dno oceánu a líbáš na zmlčelé rty.

Poprvé… … a naposledy.