Dračí Doupě [ http://www.dracidoupe.cz ]
Rubrika: Hřbitov
  
  

Métel se dívala

 
Autor: Ascella
Hodnocení: Hlasovalo: 8 čtenářů
  Průměrný počet hvězdiček: 4.38
  
  

Dívala se na sobí lůj a sušené brusinky. Celá léta jen výhled na kožešinu zcuckatělou špínou, na hůl místo kování pobitou snad drápy zvířat nestvůrných rozměrů, snad lépe ani nevědět čím. Dnes je však něco jinak. Ohniště je vyhaslé, hromádky sušeného trusu užívaného coby topivo malují další z palety zápachů jimiž je postříkán celý vnitřek chýše. Vše zastírá pouze pach starého muže.

Dnes je však něco jinak. Dívala se na posmrtně ztuhlé tělo válející se ve stozích umolouněných kožešin. Bělost srsti ledního medvěda dávno zežloutla. Nad hlavou mrtvoly kvílelo tklivý žalozpěv chřestidlo z lebek liščích štěňat.
Lovec stanul ve dveřích. Dívala se i na něj, nadějí se pod mrazivým dechem chvěly bílými pírky zdobené líce.
Mráz ustoupil půlroku světla, sníh se pomalu odlézal ukrýt do hlubokých strží či na vršky Ledových tesáků, snégové čekali dobrý lov, přesto je zvykem poctít návštěvou chýši šamana. Dívala se na něj, zda on, Hrot, opětuje její pohled, pochopí.

Hrot stanul ve dveřích. Jak měl ve zvyku, opřel svůj kyj s kostěnými trny hned vedle tlusté umaštěné kůže sloužící jako veřeje. Jen málo tkání nepřátel zatím zdobilo jeho mocnou hlavici.
Chvíli přešlapoval, nasával pachy a barvy šamanského doupěte.
Sobí lůj a v něm uskladněné bulvy šagarů, voňavý lišejník, sklenice předrahého bjélského medu i s křídly včelek. Nádoba s ptačím lejnem, které dá změknout páskům kůže. Průvanem rozezvučené mušličky, kamínky, dřívka a kůstky pomalované roztodivnými symboly, pomatlané zasmrádajícími substancemi neznámého původu. V miskách z hrubé keramiky hlinky, štětce z chlupů veverek. Nová tvář, kterou se šaman chystal povolat do služby. Zatím jen kůže s nahrubo vyříznutými otvory, jen základní magické obrazce rudkou a smrdící pastou započaly s rituálem přivolání. Hrot ten pohled miloval, ty vůně.

Nechtěl být nezdvořilý. Trvalo to, než se osmělil dál, než se odvážil dotknout mrtvoly samotářského šamana. Stále se dívala.
Mrtvému kryla tvář škraboška. Jiná než o předchozích setkáních. Prohlížel si neznámou tvář. Černěná kůže, do čela vetknuté bělavé jehlice, tvořily kohoutí hřebínek, oční otvory vroubené bílým ochmýřením. Místo nosu zobák racka. Podivná tvář. Neznámá a přesto tak stará, Hrot věřil, že ji nosilo již mnoho šamanů.

Hrot se rozhlédl. I ostatní šamanovy tváře byly nablízku, mrtvými očnicemi sledovaly mladíkovo počínání. Mrtvými? Cítil se nejistý pod jejich pohledem. Shlížely na něj ze středového sloupu. Příslušelo jim čestné místo vprostřed všeho dění, na nosníku celé konstrukce příbytku. Byly nosníkem celého šamanova života.
Hrot nechal šamana být, vyměnil si pohled s tvářemi. Některé jsou tak hrozivé, jiné přímo mluví o síle.
Mladý lovec natáhl ruku. Sňal tvář bílého medvěda.
Medvěd je silný, hodný protivník snégského válečníka. Hrot bude silný, když se spojí s medvědem.
Vhodná tvář pro lov.
Ucítil chlad. Obklopoval celý sloup.

Ona se chvěje vzrušením, pírka se třepou, mráz jiskří na perlách lemujících zřítelnice. Ale neprojeví se první, ne, ona ne. Ona umí vyčkávat, po léta sledovat jediný výjev a až když jí poručí, přinášet zlobu a mráz. Ale jsou tu jiní, kteří trpí spoutaní. A tak tvář Půlnočního slunce promluvila.

Před tebou
A za tebou!
Potmě snad
Přišel mrak
…a zatím pláč
Silný smrad, tak vezmi kyj
Potmě bij
Za slunce!
Vzad!

Hrot sebou cuknul, již ucítil sílu, která se skrývá v medvědích tlapách. Ale medvěd je silný a hrdý. Být ovládán sluncem? Teď, když je konečně volný, když duše věznitele si hledá cestu skrze mrazivou pláň věčně zamrzlého moře až k poslednímu ostrovu, kde přisedne k ohni pánů zimy. Teď nebude dělat otroka slunci.
Přestože slovům, která se mu rozezněla v mysli zcela nerozumněl, nedokázal si vyložit jejich podivné uspořádání, pochopil jejich naléhavost. Medvěd, kterého bez znalosti šamanského spoutání nevědomky uvolnil nad ním ještě nepřevzal vládu.
Lovec miloval slunce víc než pachy šamanova příbytku, nad sluncem stál jedině akt lovu, okamžik vítězsví, kdy porazil silného nepřítele a slavně se vracel nakrmit kmen. S maskou na tváři se otočil ke dveřím, natahoval ruku pro svůj kyj.
Chápal nutnost bít se za světlo a teplo.
Ona sešpulila rty z rybích šupin, mrazivý dech zaútočil na Hrota. Neviditelná překážka, mrazivá clona se muži postavila do cesty. A medvěd zaryčel, nutil svou sílu Hrotovým pažím.

I Jarní jitro bylo ozdobené šupinami, čelo se mu jimi zalesklo a ústa vykládaná hlazenou kostí pobízela, nabádala. Jitro vždy podpoří slunce.

Ó ten kyj!
Za světlo se bij!
Dráp a spáry
Tvoří rány
Z karmínu
Nevzdej se větru severnímu!
Rány posla mrtvého
Dožij rána zlatého!

A ona se dívá, ráno a půlnoc. Co je světlo? Co je den proti mrazu?

Hrot je bystřejší, než jiní z jeho kmene. Nechce se podvolit náporu medvědovu, nechce přijmout jeho zvířecí podstatu, ničit a trhat. Ať pro slunce a jitro, nebo pro mráz, i když slov, kterými na něj naléhají je příliš a jsou vyřčena cize. Lední medvěd jím zacloumá, Hrot udělá krok vzad, pod nohou ovázanou hrubě zpracovanými kůžemi křupne stařecká kost. Snaží se být sám sebou.
Ona se dívá, muž proti zvířeti, mládenec proti duchu, starému zosobnění krutosti a síly, nástroji lovu a zmaru. Pod vlivem světla. Mocní duchové v rukou dětí. Jak snadné se prosadit.

Do myšlenek jejích družek se přidá Ostroparožný, Kořist, která dává rány. Skloní svou sobí tvář s naostřenými konci parohů, zdobenou rudě natřenými kostěnými zuby. Hrot se třese. Jeho vůle být mužem a lovcem se vytrácí v náporu hrůzy.

Noc se chýlí k úsvitu
Není tmy
Jen víla
Voda teče, Métel duje
Kam se jenom vytratila?

Jako vždy, Kořist, která zraňuje pochytí podstatu věci. Kolikrát ranila vyřčenou pravdou?
Métel.

Medvěd na Hrotově tváři zaryčí, vchodová kůže zapleská a do chatrče ledové prsty mrazivé víly vmetou hrst sněhových vloček.

Métel. Nejživější ze spoutaných duchů. Nikoli symbol podstaty, střepina duše, ale sama skutečná Métel.

Maska skládaná z kůstech tak špičatých jako rampouchy, tak bílých jako čerstvě padlý sníh. Pokrytá lehounkou pavučinou ve vločky tkanou, oči zvýrazněné perlami, ústa ze šupin bílých jeseterů. Jemná pírka kryjí líce. Z otevřených úst zafučí.
Métel.
Kožešiny se rozletí. Ve víru dechu víly ledové pohromy zavlají i lojem ztužené šedivé vlasy mrtvoly.

Již není lovce.
Hrot dopadne na všechny čtyři aby vzápětí medvědími pařáty zaútočil na sloup masek.

Z víru vyvstane děvče útlé jako bjél, pleti průsvitně modré, s tetováním květin, které mráz kreslí na sklo, mezi snégy neznámé. S vlasy slepenými po pramenech do rampouchů, překrytými pavučinou jíní.
Sklání se k zesnulému.
Dotýká se paží svého věznitele, hladí jeho vlasy a za prsty zůstává stopa jinovatky. Zlehka sejme z šamanovy tváře černou masku. Políbí jej na zduřelé rty. Vznešená kresba mrazu zakryje posmrtnou zšedlost. Důstojné rozloučení.
Víla pomalu masku přiblíží ke své znepokojivě neženské tváři. Sleduje svět průzory a podlaha pod jejíma nohama se mění v ledové zrcadlo.

Medvěd zatím běsní, rozhazuje tváře, škube a rve kožešiny.

Dívá se na Hrota - muže, jak pohyby zvířete mění chatrč ve spoušť. Až se Lední medvěd obrátí i proti ní. Nikdo nebude přikazovat symbolu síly. Ani mrazivá víla.

Dívá se. Vidí jeho pohyby vláčné, jako ulepené od medu. Nikdo není rychlejší než metelice. Stihne fouknout skrze masku Pokojné smrti.

Kožešina medvěda se sype na ledové úlomky. Tříšť je rozmetána spolu s karmínem Hrotovy krve po jurtě.
Poslední dopadá tvář.
Maska medvěda tiše spočine v kaluži krve. Přes odění do kůže síly byl Hrot pouhý snégský muž.
Métel zavýskne.
Pokojná smrt se sveze do tmy a sloup tváří líná. Masky se odlupují jako peří. Co nedokázal medvěd, dokončí mrazivá vichřice. Lámání paroží, trhání kůže, praskání kostí. A sníh.

Tváře mají důvod jásat. Střípky duší, úlomky podstaty živlů a duchů, symboly života polárních národů, ti všichni jsou volní. Podřízení metelici, živé víle. V radosti spojené s divokou zuřivostí, která umí změnit i snégské válečníky vprostřed bitvy s nepřátelským kmenem v bijící monstra, v ten okamžik euforie se rozletí do všech stran. Pomstít se za své spoutání. V bouři emocí vypuštěných duchů zmizí z nebe slunce.

„Šaman ne už,“ zamručel podsaditější z dvojice obřích lovců vyčkávajících na okraji palouku. V prstech obracel svůj krátký neohrabaný oštěp. Jeho vysoký druh mlčel. Sledoval zkázu příbytku, běsnící magii zatím se držící v okruhu chýše.
„Hrot ne už,“ promluvil opět menší. „To špatný lov, bez slovo šaman, bez kyj Hrot.“
Druhý obr se stále díval. Větrný vír zmítal troskami, bílý od sněhu. Až k lovcům se šířil jeho chlad.
Konečně vyšší odpověděl: „Hrot dobrý kyj. Mít.“
Těžké kroky směřují k prostředku mýtiny.

Na údolí za Ledovými tesáky přišla zima, pohltila slunce. Snégský kmen Losího parohu přišel to mrazivé léto o více než dva dobré válečníky.