Dračí Doupě [ http://www.dracidoupe.cz ]
Rubrika: Hřbitov
  
  

Valkýry Östenfeldu

 
Autor: Samurai
Hodnocení: Hlasovalo: 14 čtenářů
  Průměrný počet hvězdiček: 4.64
  
  

„Mám tu poslání… Kterého z vás?“

Úsvit přichází, tichý a chladný. Mlhy se postupně zvedají k obloze, muži již klečí na kolenou. Čekají, vyčkávají na ty druhé. Nesmyslná urážka cti se na křídlech větru rozletěla do mnohých srdcí. Strhávala jednoho muže za druhým. Mnoho ran již padlo, mnoho životů vyhaslo, vše jen pro křivé slovo jednoho muže.

Östenfeld již čeká na rozhřešení. Malebná louka v náručí hřebenů hor severu se stane dějištěm jedné hry. Je to hra dvou mužů, tak vznešených a mocných, že jen jeden křivý pohled toho druhého hluboce urazí.

Urážka, skvrnka na jejich cti. Důvod darovat ránu, důvod ji oplatit. Příčina je tasení meče, následkem je smrt toho, který urazil. Potom odplata za smrt syna… kruh… válka… kruh se uzavírá.

„Kterého z vás? Zakuti jste do ocele. Vyzbrojeni kopími, meči a sekerami. Ozbrojeni štíty a helmicemi, přijeli jste na koních, přitáhli jste v šicích. Co tu chcete? Bránit svoji čest?“

Bärtigenovi muži se již shromáždili. V popředí stojí štítonoši, kryti za velkými kruhovými štíty, postaveni do řady - neprostupné a těsné zdi. Muži tvrdých a odhodlaných srdcí, silných paží. Nemají co ztratit. Za nimi kopiníci, lehčeji oděni a připraveni probodnout kohokoliv, kdo prorazí zeď štítů. Za nimi v malých skupinkách mladíci, vylekaní, nezkušení.

A přede všemi na zemi sedí dívka, krásou by bohy omámila. Ale muži ji nevidí…

Kterého z vás? Statní válečníci, zocelení mnoha bitvami. Pohotoví kopiníci, připraveni nastoupit na místo svého druha. Mladíci, následující své otce až za hrob. Rozeženou vás jako zajíce, tak - kterého z vás?

„A nezapomeňte na slávu, která vás čeká! Bojujte statečně! Bojujte do posledního dechu! Bojujte za čest! Ten, kdo padne jako hrdina, bude odměněn, poctěn domovem mezi bohy, poctěn jejich přízní!“

Jako hromy, přerušující tichou noc, se najedou ozývají nárazy seker do štítů. Vše doprovázeno hlasitými pokřiky provolávající jméno vůdce a jarla: „Bärtigen! Bärtigen! BÄRTIGEN!“

Herci jsou připraveni, divadlo může začít! Opona mlhy pozvolna mizí mezi stromy, pak prchá z pole Östenfeldu.

Řev – dunění! Desítky těžkých nohou druhých běží vstříc Bärtigenovcům. I oni se rozbíhají, štíty nastavené proti hrudím nepřátel. První zmatené salvy šípů, pár padlých – nic nedokázali, jen potrava supů dějin.

Ulrich, vousy spletené do copů, pln odhodlání k pomstě. Je to i jeho bitva, právě on ztratil rodinu. Teď se bude mstít on. Nic neztratí, jen získá. Nemá pro koho žít. S mohutným bojovým pokřikem vede zeď mužů do boje.

Tvrdý náraz. Tříštění štítů. Tráva přijímá padlé a ušlapané. Ulrich třímaje svůj meč, který chtěl odkázat zabitému synovi, bije do štítů, po hlavách protivníků…

Kolem hlavy jí sviští šípy, míhají se meče a sekery. Dívá se jim do očí, slyší jejich výkřiky, když se mezi padajícími muži prochází.
„Kterého z vás? Ulricha? Bije se jako severský medvěd - za rodinu, za pomstu. Och, jak odhodlaný jsi. Ale proč tak činíš? Vážně se mstíš za svou rodinu? Nepřišel jsi vypočítavě jen pro smrt a odměnu ode mne? Ulehčit si od ztráty bližních v krásné Valhale? Proč tu jsi ve skutečnosti?“

Řev – rachot bitvy! Z úst mužů – válečníků – se derou drsné výkřiky. Jeden sráží druhého. Ti chladnokrevní se jim dívají do očí, míří na odkrytá místa. Jiní naslepo útočí, bojí se smrti.

Ti, jenž uléhají do trávy vedle ní, jí vidí. Její bílý šat se vznáší v prachu bitvy.
„Kterého z vás? Kdo z vás je hrdina? Ten kdo ví, že se bojí, ví, že zemře, ale přesto zde bratry nenechá? Nebo ten, který se již na nic neohlíží a zabíjí, jedno koho… Ulrichu?“

Řev – hra osudu! Johansson ve vřavě bitvy potkává svého vlastního bratra. Svou krev. Na druhé straně. Když se s ním onehdy po svatbě loučil, po svatbě s tou druhou, přál jim vše dobré a mnoho dětí. Co teď? Stojí tam, zaražení, hledí si do očí. Něčí rána sekyrou. Bratr padá mrtev. Johansson se otáčí, bez rozmyšlení – stokrát naučeným úderem – vrací ránu za svého skoleného bratra do míst, odkud přilétla sekera. Otec. Taková bolest, nesnesitelná. Seveřan padá v pláči do kolen, v křeči bolesti a v mrazení v duši.

Když prochází kolem klečícího, její chladné bílé prsty se dotýkají jeho ramen. Její plášť se mu otírá o záda, tak moc je blízko.

„Kterého z vás? Jak smutné. Po letech jste se setkali, tobě, Johanssone, to došlo. Slitování nad vlastní krví, připomenutí splynutí dvou kmenů – vás a těch druhých. Ale otec? Nelítostný, vždy tvrdě hájí čest a tradice rodu. Nesmířeně mu daroval poslední ránu. A ty jemu, pomsta za bratra? Reflex válečníka – jako pomsta za bratra?

Kterého z vás, Johanssone? Truchlíš tu na kolenou, slzy se ti derou z modrých očích, kdysi tak veselých. Truchlíš nad smrtí tvých blízkých, ale co ti druzí? Oni byli také živí, oni byli také lidé. Kde je rozdíl?“

Řev – dusot kopyt! Válečník nesmí být tupý, ale vychytralý! Zleva se na linii štítů, hradbu mužů, řítí několik jezdců. Oštěpy v jedné ruce, štíty či sekery v druhé. V ohlušujícím řevu - bojového pokřiku – rozhánějí šiky lehkooděnců, vrhají oštěpy do zad těžkooděnců v první linii. Hradba se rozpadá. Jezdci rozhánějí mladíky, kteří tu jsou dnes poprvé, jako zajíce. Sekají je do zad, třebaže před nimi prchají. Zašlapávají je kopyty ořů, když jim vzdorují. Jako zajíce. Ale jeden? Ehorien, mladý muž – nepříliš statečný, ale věrný a rozhodný, když jde o jeho blízké. Celou dobu sledoval svého otce, jak statečně bojuje v první linii – za pomstu na jeho matce.

„Otče!“ výkřik se rozléhá po poli, když Ehorien skáče. Skáče do dráhy oštěpu, který by otce jistojistě zahubil. Nepřemýšlel. Konal tak, aby zachránil toho, koho miloval…

„Kterého z vás? Moudrého a statečného válečníka, kterého napadlo takticky zdecimovat nepřítele, nebo mladíka, který bez rozmyslu směnil svůj dlouhý život za záchranu otce? Otce který ho brával do lesů a všemu ho naučil. Válečníka na koni, který pobil mnoho nepřítel, aby ochránil svou rodinu? Vydobyl slávu? Čest? Mohl ses radovat ze života, Ehoriene, ale tys ho daroval otci, jako on tobě. Kterého z vás?“

Řev – štěkot vlků! Jako dva vlci se bijí, samotný Bärtigen – proti němu stojí ten Druhý. Rána střídá ránu, kolem leží několik mrtvých, nikdo se již neodvažuje vstupovat do jejich kruhu, ze kterého vyjde pouze jeden…

„Kterého z vás? Kvůli vaší pýše a povýšenosti padlo tolik ran, tolik mrtvých. Malichernost vás dohnala až sem, na pole Östenfeldu, odkud se neodchází. Zneužili jste své moci. Do své směšné hry na uraženého jste zavlekli tolik mužů, žen, dětí. Dopustili jste se všech zvěrstev, vražd, znásilnění, týrání, vypalování a loupení.“

Kterého z nás?




Závěrem bych chtěl poděkovat hlavně Lyrii. Nejen za její obětavou a detailní pomoc, ale také za inspiraci. Hlavně ale za korekturu a doladění (pár) detailů.

Další dík patří Shadowmagovi, který stál při zrodu díla a dával mi rady „dozačátku“ k mé první povídce.

Dále bych chtěl také poděkovat Sanife.




PS: poslední věta vážně nemá být kurzívou.