Dračí Doupě [ http://www.dracidoupe.cz ]
Rubrika: Hřbitov
  
  

Seveřan

 
Autor: Falhir
Hodnocení: Hlasovalo: 23 čtenářů
  Průměrný počet hvězdiček: 4.48
  
  

Dva muži v kroužkových zbrojích postávali opodál starého dubu, jaký zažil už mnohá krveprolití. Nadešel čas pro změření sil, což znamenalo jediné: spor klanů. Ti dva neměli přihlížejících, vzájemně spoléhali jen na čest toho druhého.

„Když jsi podřezával mého bratra, Ewaina, jako vepře na porážce, také ses mu smál do tváře, jako se šklebíš nyní na mne?“

„Ten holobrádek si můj meč vyzpíval, blázne. Žadonil o to, abych proklál jeho hrdlo, neboť každý muž ví, co jej čeká za odplatu, když ulehne na lože s ženou jiného muže!“

„Dožil se sotva dvaceti zim, chtíč jej svedl ze stezky, ale on netušil, jak se dostat zpět na cestu. A ty, jakožto válečník tři a třiceti jar, tasíš zbraň proti zmatenému mladíkovi? Ba co hůř, mému bratrovi!“

„Tušil, že čepel ho nemine, jakmile obdaroval moji choť nechtěným překvapením. Chceš-li snad pomstít svého sourozence, nežvaň jako stařec a raději tas ostří!“

Zmlkli a dlouhé chvíle hleděli vzájemně jeden druhému do očí. Harald, ramenatý zlatovlasý válečník mohutných lící, jehož tvář zdobil hustý plnovous spletený do mnoha tenkých pramínků. Na druhé straně Oddmar, ne nižší bojovník s dlouhými kadeřemi a dvěma ryšavými copy sahajícími k lopatkám. Oba znamenití seveřanští zabijáci, každý z jiného klanu, žádný však slávou nepřevyšoval toho druhého.

„Po boji vítěz řádně pohřbí tělo padlého,“ diktoval významně Harald. „Odnese jeho mrtvolu k jarlovi, aby ten mohl požehnat mrtvému, jehož poslední vůlí jest dostat se do Valhally.“

„Pravdu díž, Haralde. Jsi válečník, jak se na seveřana patří, leč dnešním odpolednem se sníh zabarví tvou krví; věz, že nelžu,“ prorokoval Oddmar sebejistě, zatímco si nasazoval kovovou přilbu s železným připínáčkem pod bradu. Následně sáhl po sekeře s borovým topůrkem, ocelovou násadou a špičatým kamenným klínem na opačné straně. Světlovlasý Viking zvolil tvrdou pokrývku hlavy i s maskou pasující na tvář, která by případně utlumila náraz do obličeje. V jedné ruce urputně svíral rukojeť jednoručního meče, druhou paži ukrýval pod lehkým dřevěným štítem, který sloužil jako obrana vůči jednorázovému útoku – poté se zpravidla vždy roztříštil.

Oddmar varovně zahučel, to když se ofenzivně vrhl kupředu a opsal se sekerou vražedný půlkruh, před nímž Harald stihl včas uskočit a sám tak zaútočil; špička meče zavadila o půlměsícovitou čepel sekery. Následujícím dvěma výpadům se strany Oddmara válečník opět hravě unikl, načež se tentokrát vrhl do prudké protiofenzívy: štítem uhodil protivníka do obličeje tak tvrdě, že dřevo skoro popraskalo, a posléze hbitě sekl mečem směrem k boku ryšavého, čímž mu způsobil lehké zranění do krve. Oddmar zlostně zafuněl a svému vzteku ponechal volný průchod v podobě tvrdého protiúderu. Sekera tiše proťala vzduch, našla si cíl a následně rozbila nepřítelův pobarvený štít; úlomky se rozletěly do všech stran. Z rány pod poškozenou kroužkovou košilí se vyřinula purpurově rudá krev a zahalila tím část rozťaté ruky, tak mistrně zacházel zrzatý Viking se svou zbraní.

Harald se těžce zapotácel pod tíhou úderu, a když navíc zjistil, že přišel o štít, ustoupil o několik kroků vzad. Pulzující bolest v předloktí nemohl nevnímat, šířila se po celé paži a nedovalovala mu pohybovat se již s takovou obratností. Jeho nepřítel také polevoval v aktivitě, i na něm spočívalo zranění způsobené čepelí. A tak sluneční paprsky protínající polární klima osahávaly jejich tváře a překážely jim ve výhledu, zatímco ani jeden se neměl k pohybu. Zůstávali na svých místech, přemýšleje o vhodné strategii.

Až náhle mlčenlivost přerušil krákoravý havran, holdující bitevnímu humbuku a padlým válečníkům. Pronikavě zaskřehotal a vzlétl od letitého dubu nad hlavami bojovníků, které nelidský zvuk rozrušil, a proto oba dva reagovali v tatáž chvíli a vrhli se proti sobě. Oddmar ze sebe vyrazil bojový pokřik, načež jeho sekera narazila do užší, delší čepele. Meč vmžiku vyletěl svému majiteli z prstů, a tak ponechal Haralda na pospas krvežíznivému, kruhovitému ostří.

„Ztratils štít a taktéž tvá zbraň tě zradila, Haralde,“ řekl ryšavý válečník odměřeně. „Nedokazuje to snad nedůvěru vůči tobě, jakou jsem já k člověku, jako jsi ty, nikdy nechoval? Vlastní majetek se snažil oprostit od tvých pout a -“

„Mlč už, u Thora, a raději mně ponechej čest při posledním soudu!“

Oddmar si rukou promnul vousatou bradu a přimhouřenýma očima pohlédl na svého soka. „Netuším, nakolik si bohové váží vraha mladíků. To ovšem brzy zjistíš, Haralda, synu Dawainův, z klanu Oac´Neillů. A až se já vrátím do pevnosti jakožto vítěz a ten, jenž očistil jméno svých bližních, budeš ty bědovat v nekonečných vřesovištích Niflheimu, kde nikdy nedojdeš smíru s bohy.“

Harald zbrunátněl v tváři a zaťal pěsti. „Za taková rouhavá slova chcípneš, přístavní kryso! Vydechneš duši jako tvůj zbabělý bratr! Loki nechť tě sežehne svým plamenným pohledem!“ Vzápětí se s jekotem vyřítil proti zrzavému Vikingovi, který takové počínání od začátku předpovídal, a proto nepříteli bez mrknutí oka uťal pravou paži. Oac´Neillec bolestně zavyl, zaklopýtal a následně se skácel tváří do zkrvaveného, byť donedávna ještě alabastrově světlého sněhu.

Válečník se sekerou přešel k raněnému, aniž by jedinkrát promluvil. Zato muž s useknutou paží z úst vysypával nenávistná slova a proklínal Oddmara, jeho rodinu a také den, kdy se poprvé setkali.

„… Plesnivý vyvrhel pekel, břečka močky… rouhač a parchant, kopa výkalů…“ procedil mezi zuby, skrze něž se ven prodralo několik pramenů krve. „Kdy – kdybys alespoň konal v zájmu božstva, ale ty…“ Více mu bolest pronikající do jeho útrob nedovolala, k tomu silně a intenzívně krvácel. Jakmile pocítil mráz, jenž se dotýkal jeho zátylku, tiše zaskučel. Přesto tlačil levou rukou do sněhu, až téměř konečky prstů narazil na pevnou zemi, a měl touhu rozsekat protivníka na kusy. Ledová čepel, jež se zahnízdila na jeho krku, to však nehodlala připustit. Zlehka přejela po ztuhlé kůži, posléze se od krku vzdálila, leč vzápětí jediným mihotavým pohybem oddělila hlavu od trupu.

Válečník, ten který vyšel jako vítěz, uchopil bezduché tělo za koženou kazajku kryjící zbroj a s obtížemi je táhl hlouběji do zasněženého hvozdu. Z pahýlu u ramene a otevřeného hrdla vytékaly krůpěje krve, zanechávajíc nesmytelné stopy.

„Zde vlky jsi byl pronásledován,“ mumlal si pro sebe udýchaný Oddmar, hledící v tu chvíli na odumřelé tělo. „A koneckonců, vlky budeš také roztrhán…“ Zastavil se, aby se odpočal a načerpal vlhkého ovzduší, a pak vyrazil znovu neznámou trasou do nitra lesu. Štěbetaví opeřenci brázdili oblohou, mrchožraví krkavci shlíželi z větví obalených v bílém, třpytivém povlaku a z dáli zvuk přinášel vytí hladových vlků.

Tu se ryšavý bojovník zastavil mezi dvěma šedivými balvany a zde mrtvolu zanechal napospas masožravcům, ježto byl už daleko od pevnosti, v místech, kam se prostí lidé neodvážili a zbrojnoši nechtěli ve své lenosti zatěžovat nohy. Kdyby odnesl Haraldovo tělo jarlovi, došel by padlý vrah leda tak božského soudu, zato takto dozajista navštíví pláně Niflheimu. S uspokojením v duši se Oddmar navrátil mezi svůj lid.



***


„Víš, Brothgare, když mladý Ewain okusil ostří zlatovlasého Oac´Neilla, na co asi myslel?“ ozval se hnědovlasý Viking v medvědích kožešinách. Husté vousy měl spletené do mnoha pramínků a od temene mu visel tlustý cop tmavých kaštanových vlasů. Na rameni zdobil jeho oděv znak Oac´Neillů: černé válečné kladivo v rudém poli.

Jeho druh se zamračil. „Mluvím snad s mrtvými?“

„To rozhodně ne, ale proslýchá se, jak kysele se tvářil…“ V tu ránu se oba zplna hrdla rozesmáli, jak už to podnapilí válečníci po pár korbelech medoviny dělávají. „A jen co je pravda, bratr bratrovi záda kryje, což dokazuje Oddmar z téhož rodu, syn Sigardův…“ S úšklebkem na tváři zavrtěl hlavou a dopřál si další doušek teplého nápoje. „Rod Oac´ Neillů se dříve zasloužil o důležité slovo a já jsem právoplatně hrdý, že se ke klanu mohu hlásit, byť nepatřím k jádru rodiny. I přesto však jsme s Haraldem přátelé, tudíž přirozeně opovrhuji jeho protivníky.“

Oac´Neillec se opřel o dřevo potažené jelení kůží, hledíce na svého společníka. Brothgar během proslovu neustále přikyvoval, neboť jej nenapadaly žádné vhodné protiargumenty. Nepatřil k tomu ani onomu rodu, leč před třinácti lety, když se ještě živil kočovným obchodováním, potkal tmavovlasého žoldnéře a seznámili se tak spolu, čímž se stali nerozlučnými přáteli. Tím žoldnéřem nebyl nikdo jiný, než Wulfric z rodu Oac´Neillů, s nímž právě trávil volný čas v zateplené krčmě.

Tu kdosi vstoupil do hospody, aniž by se snažil nenatropit hluk. Práskl s dveřmi a chraplavě se rozkašlal, až náhle promluvil znaveným hlasem: „Jistě víte, že dnešním ránem společně odešli dva vážení válečníci, aby bojem urovnali své spory.“

Z osazenstva krčmy zaznělo mumlání, sem tam někdo vědoucně přikývl, jiní se zmateně rozhlíželi po svých druzích. Přesto právě příchozí host pokračoval.

„Jsem zde kvůli tomu, abych vám osvětlit výsledek konfliktu…“ Znovu zakašlal, až vyplivl několik slinných chuchvalců. „Mezi nás se vrátil Oddmar, syn Sigardův, z rodu Oac´ Bjordů. Zřejmě se stal vítězem!“

„Zřejmě?“ vykřikl rozjařený muž. „Nic takového, ježto se vždy vrátí jen jeden: tedy je dozajista vítězem!“ Tři další seveřané spokojeně přitakali jeho slovům. Však Brothgar dumavě svraštil obočí, zatímco Wulfric z rodu Oac´Neillů si pohrdavě odplivl. „Ať předstoupí přede mne ten bjordský zlosyn, aby mne přesvědčil vlastní řečí! A ty, kryso,“ ukázal na posla zpráv, „se kliď z mých očí, ježto z tebe táhne příliš mnoho vypité medoviny!“

„Zatím nejsem tak stár, abych nerozpoznal jednoho Vikinga od druhého!“ protestoval posel pln hněvu. „Tak tedy povídám, jak asi Harald k úhoně přišel…“

„Výmysly, jen samé žvásty! Zlatovlasý se pyšní titulem doopravdového válečníka, opatroval dokonce jarla a k tomu všemu nosí znak klanu -“

„Oac´Neillů, to už jsem slyšel mnohokrát,“ opáčil jakýsi útlý rybář, dopřávající si odpočinek v hospodě. „Avšak žádný člověk není nesmrtelný, ani Harald ne, a proto jeho život ukončila čepel Oac´Bjorda. Inu každý ví, že onen rod se honosí slávou.“

Ostatní muži jali se do vášnivé hádky, rozhazovali rukama a hlasitě dupali a působili nežádoucí halas a humbuk.



***


Viking s nečistým svědomím vstoupil na práh svého domu, kde uvítal svoji choť. Žena šestadvaceti jar v lehké béžové tunice a bílou zástěrou odhodila dřevěnou naběračku a vrhla se mu do náruče.

„Je to tedy tak, jak si myslím?“ špitla nejistým hlasem. „Zabil si jej, Oddmare?“

Mohutný válečník neochvějně přisvědčil, odstrčil ji od sebe a vydal se do místnosti, odkud k němu zavála vůně čerstvě pečeného masa. „Už od začátku bylo jasné, že jeden z nás to mrazivé ráno nepřežije. Vítězem se stal ten, jemuž náležela možnost pomsty a spravedlnosti, jíž dosáhl. Zaplatil za smrt Ewaina.“

„Ano, já vím, však kde jsi nechal tělo padlého Haralda? Zákon přec praví -“

„Není žádný zákon, jenž by vstupoval mezi mne a mého soka!“ zaburácel ryšavý bojovník. „Jestliže někdo zavraždí člena mé rodiny, řádně za to zaplatí a odpyká si svůj trest – smrtí. Tak jsem rozhodl!“

Posléze se hojně najedl, upil horké medoviny a k večeru ulehl na lóže vedle své ženy. Společně se pomilovali, však nic nebylo tak krásné, jako to mu bylo dříve. Ani během těch příjemných chvil nemohl přestat myslet na odplatu ze strany nepřátel. Ozývalo se jeho poskvrněné svědomí, nechal přeci tělo poraženého napospas mrchožroutům a brzy se mohou ukázat rozhněvaní Oac´Neillové, lačnící po pomstě…

K ránu vstal ještě před svítáním, neslyšně se přesunul do místností se zbrojí, navlékl si přes tenké ošacení kroužkovou košili a chopil se své sekery. S tímto vybavením se vypravil do města, aby časně navštívil jarla a svěřil se mu se svými starostmi. Za přítomnosti vůdce snad bude Odinem vyslyšen.

I došel tedy k vysoké borové bráně vykládané železem a rukou se dotkl pozlaceného kovového půlměsíce přidělaného k portálu. Třikrát jím těžce zabušil na okovaná vrata, až se zvonivý zvuk rozlehl celou pevností. Vyčkával v zimě a chladu prodírajícím se do krve, dokud se v bráně neotevřel malý výklenek o velikosti lidské hlavy a v něm se ukázala tvář zbrojnoše; bledá a zjizvená, jakoby bezkrvá.

„Pán Nordmal odpočívá na svých ložích. Nepřijímá žádné hosty, natož pak hnedle po ránu!“

„Jsem Oddmar, syn Sigardův, z rodu Oac´Bjordů. Mé jméno se těší úctě válečníků a bohů, a tak není odkladu, když hostem jest někdo takový. Jsem rozsévač smrti a pokořitel Haralda Zlatovlasého!“

„Tak přeci to není lež, že bojovník z klanu Oac´Neillů padl v bitvě…“

„Souboji muže proti muži,“ opravil ho ryšavý Viking. „Pusť mne dovnitř, neb kráčím k jarlovi, abych obohatil jeho vědomí čerstvými zprávami.“

Tak se stalo a nečekaný návštěvník přecházel po kamenné cestě k majestátnímu domu náčelníka Nordmala, aniž by se jedinkrát zastavil a ohlédl se přes rameno. Zastavil se opodál velikých dveří a pronikavě zahvízdal, jak bylo zvykem na jarlově dvoře, ježto se považovalo za neslušné dožadovat se puštění do náčelníkova domu klepáním. Položil železnou násadu sekery na kamenitou zem a dlaněmi se opíral o vrchol dřevěného topůrka.

Nemusel vyčkávat příliš dlouhou dobu, neboť znenadání se z každé strany nádvoří vynořil jeden těžce ozbrojený voják, až jej obklopil tucet válečníků. Pak se k nim přidala třináctá postava, muž v medvědích a sobích kožešinách, u pasu nosívající drahocenný meč v černé pochvě. Ve tváři se mu již dávno usadily vrásky, avšak stále bystrý zrak a urostlá figura jasně rozhodovaly, že zatím ještě neztratil um válečnictví. Prozíravým pohledem si změřil nově příchozího.

„Odin s tebou, jarle,“ vyslovil Oddmar a neodpustil si pokleknutí. Když mu náčelník gestem pokynul, aby povstal, dal se do řeči. „Přicházím za tebou s prosbou, veliký náčelníku, protože jsem se chtě nechtě ocitl ve sporu klanů… Jestliže by to bylo možné, milerád bych s tebou pohovořil mezi čtyřma očima.“

Vůdce nesmlouvavě zavrtěl hlavou. „Mí muži plní účel mých uší a očí. Je jim povoleno naslouchat mým slovům stejně jako tvé řeči. Tedy mluv, Oddmare z rodu Oac´Bjordů.“

„Už se k tobě zřejmě donesla zpráva o konfliktu, při němž Harald Světlovlasý hanebně zavraždil mého mladého bratra Ewaina. Tím si však život zpečetil, neb jsem ho vyzval na souboj u hvozdu a tam jej také porazil.“

„Kde skončila jeho tělo? Znáš přeci zákon Valhally.“

„Jeho tělo…“ zajíkal se ryšavý Viking. „Jeho tělo odtáhli hladoví vlci, žel duši Haraldovy! Ovšem kdyby se mi přec podařilo je ukořistit, dozajista bych vyhověl vůli bohů a pozůstatky padlého bych předal tobě, jarle.“

„Ano, samozřejmě, že bys tak učinil, ačkoli ti nic nebránilo splnit takový snadný úkol i za okolností, jež tě postihly po vítězném boji. Ubohých vlků se obáváš a raději přenecháš maso jejich chřtánům, než abys zachránil duši mrtvého válečníka?“

„Mráz dorážel na mé vnitřnosti, krev se ve mně takřka zastavila a navíc jsem byl znaven po urputném boji s Haraldem. Jak bych tedy mohl, při jménu Thorově, pozabíjet tucet slintajících šelem?!“ Oddmar si hněvivě odplivl, hledíc náčelníkovi zpříma do očí. „Mám svoji čest, o tom nepochybuj, jarle!

A teď abych k tobě promluvil, jako prosebník vztahující spletené ruce k bohu. Velice se bojím odplaty klanu Oac´ Neillů, ne však kvůli mně, nýbrž se obávám o svoji ženu. Jejím přáním jest dítěte dosáhnout a já mám strach o její život. Před třemi roky zabili mého otce, nyní mně vzali bratra. Nechť se nade mnou bohové slitují a ponechají všechny mi milé na pokoji, jinak se postavím každému vrahovi a nečestnému Vikingovi a napíchnu jeho hlavu na kopí!“

Jarl Nordmal se rozesmál a vyplivl chuchvalec slin. „Tuším, že by ses nejraději postavil celému rodu Oac´ Neillů, a proto nejsem s to pochopit, proč přicházíš ke mně…?“

„Tímto tě prosím, náčelníku Nordmale, abys promluvil ke znepřátelenému klanu a vzkázal mu cokoli ohledně smíru. Oni vyřadili z koloběhu života Ewaina, já na odplatu jejich válečníka. Není už nadále třeba žádných piklí, nejsem zvědavý na jejich vztek.“ Po krátkém proslovu se rozhlédl kolem sebe. „Ty máš spoustu chrabrých bojovníků, já však nemám žádné. Jistěže mám příbuzné z řad zbrojnošů, avšak ti všichni jsou na dobyvačných výpravách či pozůstávají v jiných krajích.“

„Nuže dobrá, vyslyšel jsem tvoji prosbu a budu o ní přemýšlet. Proto se na dnešní večer, ke stmívání, dostav ke starému dubu u hvozdu. Setkáš se tam s mým poslem, jenž ti předá dopis psán mou rukou. Nyní již běž, je mráz a já potřebuji vykonat spoustu záležitostí. Odejdi,“ přikázal jarl pevným, ocelovým hlasem. Oddmar přikývl a s mnoha díky se vytratil z nádvoří…



***


Na město padl stín a do poloprázdných ulic se vloudilo šero. Z městské brány vyjel skrze mlžné opary muž na černé klisně, směřující zjevně k severnímu hvozdu. Jeho hlavě vévodila ocelová přilbice s železným připínáčkem pod bradu, zpod které vyčnívaly dlouhé rudé kadeře. Na zádech měl u kroužkové zbroje přivázanou těžkou válečnou sekeru, pod opaskem schovával tesák. Do zkušené tváře byla tentokrát vepsána téměř nečitelná nejistota, přesto se tam usadila a jen tak nehodlala zmizet.

Válečník se nechal nést až k mohutnému letitému stromu, u nějž seskočil z koně a pro všechny případy odvázal zbraň ze zad. Pevně sevřel obouruč chladné topůrko a ostražitě se ohlížel kolem sebe.

Vtom se objevil muž, vycházející zpoza zasněženého křoví. V prstech třímal meč a druhou paži skrýval pod pomalovaným štítem. Druhý ozbrojenec se ukázal hnedle za ním, v obličeji neskrýval triumfální úšklebek. V kožených rukavicích držel kuši. Další dva válečníci se objevili nedlouho po nich. Oba vlastnili bojové sekery, ovšem jeden z nich vynikal dvoumetrovým tělem a hlavu schovával pod obrovskou přilbicí s dvěma zahnutými býčími rohy. Pátý a zjevně také poslední zbrojnoš oplýval hustým tmavým plnovousem s mnoha copánky a oděn byl v tlusté vrstvě teplých medvědích kožešin.

„Mé jméno jest Wulfric a pocházím z rodu Oac´Neillů,“ pozdravil vyděšeného Oddmara, přičemž z jeho hlasu přímo čišela posměvačnost. „O tom si ty můžeš nechat pouze zdát, zrzavá kryso, avšak na to asi nebude čas… Jelikož přicházíme z vůle padlého Haralda, syna Dawainova, abychom srazili tvou hlavu do sněhu.“ Výskl, na což byli ostatní připraveni. Však ještě než stačili zareagovat, ryšavý Viking spustil jednu ruku ze sekery, obratem uchopil do prstů ostří tesáku a tím následně vrhl proti vikinskému střelci s kuší. Čepel neobyčejně hladce rozervala válečníkovi kůži a s tichým mlaskotem se zaryla do hrdla. Hned nato se Oddmar rozpřáhl a tvrdý náraz jej utvrdil, že souboj s přesilou nebude snadný. Rozsekl dřevěný štít v půli a nečekaným kopancem do klína srazil protivníka na zem. Nestihl jej ale dorazit, ježto k němu přidusali dva bojovníci ozbrojení sekerami. Muž z rodu Oac´Bjordů dokázal odrazit jednoho nepřítele, na mohutného válečníka mu však již nestačila síla. Proto chvatně uskočil stranou a následným kotoulem se nadobro vyhnul ráně vysokého Vikinga. Sám ťal proti jeho nohám a podařilo se mu roztříštit holenní kost. Zbrojnoš se potácivě odplížil do ústraní, takže na jeho místo přiskočil žoldnéř s rozbitým štítem a druhý bojovník se sekerou.

„Odin!“ zahulákal sekerník, jakmile se rozmáchl a půlměsícovitá čepel proletěla seshora dolů k Oddmarově hlavě. Ten už stačil jen na poslední chvíli pozvednout zbraň, tudíž těžké ostří sekery zavadilo o topůrko a zmírněným pádem narazilo do Oddmarovy kovové přilby. Železo se prohnulo a zasažený Viking bolestivě zasténal, napůl omráčen těžkým nárazem. Přesto všechno se s absolutním vypětím sil ohnal proti útočníkovi vlastní sekerou, jež protivníkovi rozťala lebku vedví. Vítězně zařval a hnán bojovou vervou a nadějí vyrazil dusavým krokem kupředu. Jeho nepřítel, bojovník svírající jednoruční meč, se taktéž ujal iniciativy, a tak prudkým setnutím vykryl úder válečné sekery. Šance obou dvou měřily své síly a staly se vyrovnanými.

Tu Oddmar nakopl mečíře do slabin, a když se zasažený se zafuněním naklonil k zemi, rudovlasý Viking jej zespoda drtivě udeřil plochou stranou ostří do brady, za čímž následovalo ošklivé křupnutí. Bojovník se skácel do sněhu. Syn Sigardův upocenými prsty odhodlaně sevřel těžké borové toporo a chystal se k osudnému seknutí. Vtom však vydechl, jako by z ničeho nic upustil zbraň a cosi jej dostalo na kolena. Za ním se ukázal rozšklebený Wulfric z rodu Oac´Neillů, v černých rukavicích svíral rukojeť obouručného meče, jehož čepel se zabořila Oddmarovi do zad.

„Och, tak umírá slizká bjordská krysa!“ zachechtal se tmavovlasý Viking se znakem Oac´Neillů vyšitém na kazajce. Zavětřil, načež shlédl k těžce raněnému nepříteli. S pokrčením ramen zasunul meč zpět do pochvy. „Jak to tak vypadá, Fenrir se rozhodl, že na tebe pošle své pekelné vlky. Ano, cítím jejich blízkou přítomnost a pach… Na to dám krk, u Lokiho, že dnes se nasytí z tvého masa. Sbohem tedy, mizerný Oddmare.“ A ještě než nadobro odešel, dodal: „Ušetřím tě pohledu na vypálení tvého domu, to když zanikne tvůj bídný rod.“

„Ne… U Odina…“ Oddmar nenašel sílu postavit se na nohy, ba nedokázal se ani pohnout. Veškeré jeho svalstvo ztuhlo, krev se linula z otevřené rány na zádech a oči se mu naplnily slzami. Dlouhou dobu hleděl do temného hvozdu, až se objevili první hladoví vlci…