Dračí Doupě [ http://www.dracidoupe.cz ]
Rubrika: Hřbitov
  
  

Šedé stíny - druhá část

 
Autor: Salmar
Hodnocení: Hlasovalo: 6 čtenářů
  Průměrný počet hvězdiček: 3
  
  
Prečítajte si úvodnú poviedku

Wall pozvednul obočí. „Kdo si ji vyzvedl?“

„Přišli si pro ni dva muži. Ti samí, co si ji objednali, pane. Působili na mě zvláštním dojmem, přišli celí v černém a mluvili s hrdelním přízvukem.“

„Poznal byste je, kdybyste je viděl, mistře?“ To mu tak scházelo, tajemní cizinci, kteří se koupou v krvi Eliota de Greye. Před staříkem však nedal své rozrušení znát.

„To nemohu říci úplně jistě. Oči už mi tolik neslouží a ke všemu je tady spousta matoucích stínů, pane,“ mečíř se rozhlédnul po místnosti osvětlené pouze žárem z kovářské pece. „Jejich obličeje si moc nepamatuji. Pouze tu černočernou barvu, do které se oblékli. Jakoby měli i oči černé, pane.“

„Kdyby se tu ještě objevili, mistře, dejte mi neprodleně vědět,“ Andrew Wall se mračil čím dál tím více. Rozloučil se se starým mužem a vyšel z potemnělého domku na chladnou ulici. Žluté listí bruslilo po dlažebních kostkách v poryvech větru. Šerif se vydal za Leslie de Greyovou.


Od samého začátku bylo zřejmé, že z jeho návštěvy nemá zrovna radost. „Když se ke mně ta zpráva dostala, hned jsem se vydala na zpáteční cestu. Víte, můj bratr nebyl tak špatný člověk, jak si myslí zbytek města. Jako malí jsme si spolu hodně hráli...“ Lady de Greyová si kapesníčkem setřela malou slzu z krajíčku oka. Wall si však o této upřímnosti myslel své.

„Kdy jste viděla vašeho bratra naposledy, madam?“ Vražda jejího sourozence vyřešila spoustu problémů, které s ním jeho mladší sestra měla.

„Před pár dny, těsně než jsem odjela z města. Myslela jsem, že se neloučíme na dlouho.“

„Choval se nějak zvláštně? Nesvěřil se Vám s něčím?“

„Nikdy se mi s ničím nesvěřoval, já pouze řešila jeho problémy a přimlouvala se za něho u vévody,“ madam de Greyová se odmlčela, aby si vychutnala sousto švestkového dortu, který ji přinesla Annie. „Když jsme se loučili, měl na tváři ten jeho přihlouplý cynický úsměv a v očích mu tančili čertíci,“ zasmála se.

„Jak Váš bratr zareagoval na svatbu, kterou mu poručil vévoda? Pokud vím, byla jste to Vy, kdo mu tu novinu sdělil...“

„Vysmál se mi do očí. Nic jiného jsem nečekala. Eliot a manžel? Hloupost!“ Šlechtična trochu zrudla v obličeji a stříbrnou lžičkou ukrojila další sousto dortíku.

„A proto jste tak narychlo odjela z města. Kdyby William vyhnal Eliota ze dvora, měla byste z toho spoustu problémů –“

„Vy mě obviňujete?!“

„Pouze spekuluji, madam. Nevěřila byste, čeho všeho je člověk schopen.“

Mladá šlechtična byla už celá rudá na krku i v obličeji. Dortík dávno zmizel. „Byl to můj vlastní bratr,“ vykašlala ze sebe. „Copak bych mu mohla ublížit?“ Další záchvat kašle. Na dubový stoleček mezi nimi přistál krvavý hlen.

„Jste v pořádku, madam?“ Wall už byl na nohou.

„Já... špatně se mi dýchá...“ Šlechtična se oběma rukama chytila za krk. Snažila se ze sebe dostat nějaká slova, namísto toho pouze poprskala Walla, který se nad ní skláněl.

„Vodu! Annie, přines nějakou vodu!“ zakřičel šerif směrem ke dveřím.


***

Zpráva o dvou mrtvých sourozencích vznešeného původu z rodu de Greyovů se po městě roznesla rychle jako podzimní listí. Andrew Wall seděl ve své pracovně osvětlen svící dlouho do noci a nevěděl si rady. Eliot probodnut, Leslie otrávena borovým jedem, jak určil hradní mastičkář.

„Souvisí spolu ty vraždy? Musí... Ale jak?“ Za celou dobu jeho působení ve funkci nebyl zavražděn jediný šlechtic. A teď během pár dní rovnou dva, bratr a sestra. Takové náhody se nestávají.

„Lidí, kteří by měli prospěch ze smrti sourozenců de Greyových je spousta,“ šerif měl ve zvyku přemýšlet nahlas, když byl sám. „Budu muset znovu navštívit lorda Tiveta.“ Nabubřelý šlechtic měl spoustu důvodů zbavit se jich obou. Eliot mu vyhrožoval a Leslie se mohla o jeho nemoci dovědět dříve, než její bratr zemřel.

William na něho naléhal, aby s vyšetřením obou vražd pospíšil. Byl nervózní, když mu to kladl na srdce. Wall se modlil aby jenom proto, že se chce celé nepříjemné aféry zbavit a uklidnit město. Přeci jenom, Eliot byl známou postavou a jeho sestra jakbysmet. To vyvolá rozruch

Na šerifa doléhala únava, ale nedovolil si žádný spánek. Když do jeho pracovny vtrhl Henry Stone, ukázalo se, že by se stejně moc nevyspal.

„Rychle pojďte, pane,“ Stone se snažil popadnout dech. „Jde o lady Swanovou. Oběsila se.“

Vyběhl ven tak rychle, až zapomněl na Kabát a na blikající svíci na pracovním stole.

Jinde hořely větší ohně. Šedé stíny černých postav.


***

Lady Swanová byla s bledým obličejem, houpající se na tlustém provazu, visícím z nosného trámu, ještě ošklivější než zaživa.

„Henry, sundej ji opatrně dolů.“

„Proč to vždycky dělám já?“ rozhlédl se po ostatních lidech v místnosti, poškrábal se na hlavě a přistavil si židli.

„Kdo všechno o tom ví? Kdo ji našel?“ zeptal se šerif.

„Našla ji služebná, pane. Zatím jsme poslali pouze pro vás,“ jeho pomocník Tom měl vždy úsměv na tváři.

„Výborně... ehm... Nesmí se dostat ven. Pošlete zprávu vévodovi a tu služebnou přiveďte do vedlejšího pokoje. Přijdu tam za ní.“

Mrtvola lady Swanové celá zbledla a oči jí vylézaly z důlků. Tmavá bradavice pod jejím nosem působila neskutečně odpudivě. Mastné vlasy se jí studeným potem lepily k čelu.

„Zatraceně! Sundej jí ten provaz, Henry.“

Wallovi se splnila ta nejhorší předtucha. „Vidíte tady ty modřiny?“

„No ano, ty jsou přeci od oběšení, pane,“ nechápal Stone.

„Pod otisky provazu jsou otisky rukou. Skoro splývají, ale tady jsou znatelné prsty,“ i ten nejlepší zabiják dělá chyby. Když si prohlédl její ruce, zjistil, že má za polámanými nehty zbytky krve. Další vražda. Wall se ani potají neodvažoval doufat, že nesouvisí s úmrtími sourozenců de Greyových.


„Kdy jste viděla svou paní naposledy živou?“ slečna Kathy, služebná Swanové, se třásla.

„Ne-nesla jsem jí večeři, pane. Kachnu se zelím. Skoro nic nesnědla, pane,“ Kathy zavzlykala. „Přísahám, já ji neublížila. Dobře mě platila, proč bych to dělala?“

„Já Vás přeci z ničeho neobviňuji, mladá dámo. Vůbec mě nenapadlo, že byste lady Swanové nějak ublížila. Jak byste vůbec mohla? Vždyť se oběsila,“ Wall se nahnul nad stůl a přiblížil své pronikavé oči k těm dívčiným.

„O-oběsila, pane?“

„Vždyť jsi sama viděla, jak se tam houpala, děvče.“

„Myslela jsem, že t-to někdo udělal,“ Kathy opět zavzlykala. „Slyšela jsem nějaké výkřiky.“

Šerif se na slečinku před sebou zamračil. „Jaké výkřiky?“

„Vlastně byl jenom jeden, pane. Chtěla jsem vstoupit do-dovnitř, ale bylo za-zamčeno.“

„Jak ses tam tedy dostala?“

Dívka roztáhla koutky v mírném úsměvu. Příjemná změna, se slzami jí to moc nesluší, pomyslel si Wall. „Lady Swanová měla do přijímacího salónku ještě jeden vchod. Když měla zvláštní návštěvy, vpouštěla je tajnými vrátky do zahrady a z ní pak skrze kůlničku až do salónku. Člověk se vynořil za krbem. Dneska dopoledne takto přišel lord Tivet, pane.“


***

Lord Tivet byl zatčen se svítáním. Sám Wall u toho nebyl, ale poslal Stona, aby dohlédl na městské stráže. Tito drsní chlapíci měli občas ve zvyku zacházet se zatčenými dost hrubě. Lord Tivet se přeci jenom stále nacházel ve vysoké šlechtické vrstvě. Šerif nepředpokládal, že by lord mohl nějak uprchnout, zajistil mu soukromou celu ve vysoké věži s dvěma zamřížovanými okny a péřovou postelí.

K výslechu se dostane po obědě, zrovna teď vedl Andrew Wall velice podivný rozhovor s yorskhirským vévodou Williamem, svým starým přítelem z dětství.

„Zítra, musí to proběhnout maximálně zítra.“

Wall se zamračil. „Nic není jisté. Co když to Tivet neudělal? Nemůžeš ho přeci hned popravit...“

„Chci už celé tohle pozdvižení uklidnit. Musí to být zítra ráno!“ William začínal rudnout na krku, když křičel.

„Ty jsi vévoda. Ale stěžuješ mi práci, Williame.“

„Žádnou práci s tím už nemáš. Našel jsi vraha tří šlechticů... Dostaneš spousty prémií.“

„A co když ty vraždy nepřestanou?“

„Přestanou. Vrah Tivet bude posledním mrtvým šlechticem v celé téhle frašce,“ vévodovi po čele klouzaly malinké kapičky potu.

„Williame, netajíš mi něco, co bych měl vědět? Kde je Margoth? Od doby smrti Eliota de Grey jsem ji nikde neviděl.“

„Poslal jsem Margoth za tetinkou na venkov. Na čerstvý vzduch. Stále jenom vyděšeně plakala,“ Williamovi přes tvář přelétl stín smutku. „...až se to tu uklidní, pošlu pro ni,“ dodal tišším hlasem.

„Neublížil jí někdo, Williame?“

„Říkám, že je na venkově! Tam je v bezpečí.“


***

Cela přidělená lordu Tivetovi byla více pokojem než vězením. Vzduch se tam od kamen tetelil a podzim o sobě dával vědět pouze tehdy, když člověk vyhlédl jedním z oken dolů na město. Kromě postele sloužily potřebám šlechtice také dvě skromnější židle a malý psací stůl. Vězení připomínaly pouze černé mříže, které vrhaly děsivé stíny na podlahu.

Lord Tivet vypadal nevyspale, seděl za stolečkem a brkem něco vypisoval na zažloutlý pergamen. Když Wall bez zaklepání vstoupil, zvedl prudce hlavu. „Ach, šerif Wall. Co chcete?“

„Dobrý den, lorde Tivete –“

„To lorde si prosím nechte, šerife. To vy jste mě sem dostal a jste to tedy vy, kdo mi ten titul odebral.“

„Pane, byl jsem se za vás přimluvit u vévody. Chce vás zítra popravit.“

Bývalý lord jakoby zestárnul o desítku let. „A teď jste se mi přišel vysmívat, vy hrdino? Já jsem Leslie ani Eliota de Grey nezavraždil.“

„Eliot vás vydíral. Hrozila vám veřejná ostuda, kdyby se informace o vaší nemoci dostali ven. Tak jste se ho zbavil. Bál jste se, že jeho sestra Leslie, pravděpodobně vaše budoucí snoubenka, o tom už také ví. Tak jste se jí zbavil pro jistotu také, abyste měl volné ruce a klidné spaní –“

„Ne! Tak to nebylo. Leslie jsem chtěl skutečně požádat o ruku...“

„Hrozí vám trest smrti oběšením, pane. Celý váš rod získá černou pověst a po vás nezbude nic než nadávky mezi obyčejným lidem. Když mi řeknete pravdu, pane, dalo by se mnohé zařídit. Stačí vaše přiznání k těm vraždám,“ Wall potřeboval jistotu. Mnoho věcí tady nehrálo. Eliot byl probodnut zezadu v jedné z tmavých uliček celého města. Zato jeho sestra byla důmyslně otrávena jídlem a lady Swanová nejdříve uškrcena a poté oběšena ve vlastním bytě. Ty vraždy měli rozdílný styl, lišily se jako jablko a hruška.

Tivet se rozplakal a schoval obličej do dlaní. „Já... já myslel, že jsem se ho zbavil, ale...“ prošedivělý lord se dusil vlastními slzami a vinou.

„Uklidněte se, pane, a povězte mi pravdu,“ Wall byl nyní odhodlán dozvědět se všechno za jakoukoli cenu.

„Na té slavnosti, kde Eliot odmítl zásnuby s lady Swanovou...“ Tivet už se začínal ovládat. „Skutečně mě vydíral. Dozvěděl se o mé nemoci asi od nějaké z těch děvek. Lady Swanová je možná ošklivá, ale rozhodně ne hloupá. Slyšela střípky toho, co jsme si s Eliotem řekli, než jsme odešli, a zbytek si bez problémů domyslela. Další den za mnou přišla.“

Wallovi se něco nezdálo. On o smrti lady Swanové skutečně nevěděl.

„Nabídla mi... Nabídla mi tučnou odměnu, když Eliota... když se ho zbavím, pane.“

Takže je tu oběť, mrtvola jeho sestry a mrtvola komplice jeho vraha. Pěkně se to zamotává. „Co vám nabídla, Tivete?“

„Slíbila mi... Řekla, že ona se zatím zbaví Leslie de Greyové a vezme si mne za manžela. Říkala, že ví o mém syfilu. I tak chtěla přepsat svoje majetky na mne, pokud ji udělám svou nevěstou,“ Tivet se odmlčel. „To ona mě nahlásila?“

„Lady Swanová je mrtvá, Tivete. Myslel jsem si, že jste ji zavraždil vy. Služebná nám prozradila, že jste tam včera byl.“

Lord Tivet v tu chvíli zestárnul o pár dalších let. Vrásky se mu změnily v hluboké rýhy a oči se opět začaly topit v slzách. Začal si brumlat něco pro sebe. Wall mu rozuměl pouze něco o Eliotovi. Stařík se roztřásl. On se bojí, pomyslel si šerif. „Co jste lady Swanové včera chtěl, Tivete?“

„Ehm... co? Aha... spíše ona mně, šerife. Poslala pro mě se vzkazem ať okamžitě přijdu k ní domů. Když jsem dorazil tajným vchodem, našel jsem lady v křesílku celou rozrušenou. Bála se. Mluvila o Eliotovi de Grey. Prý ho ráno viděla, jak ji pozoruje oknem při snídani. Ještě včera jsem se jí vysmál, je přeci mrtvý. Sám jste to viděl, šerife. Pro-probodnul jsem ho zezadu. Ještě jsem to zkontroloval, než jsem odešel.“

...Čeho všeho jsou lidé schopní...“ Wallovi se vybavila slova z jiného rozhovoru před pár dny. „Neříkala něco více, Tivete? Vzpomeňte se na cokoli, prosím,“ to šerifovi tak scházelo. Přízraky, tajemní chlapíci v černém, vrahové, co se bijí mezi sebou...

Šlechtic si roztřesenou rukou setřel pot z čela. „Včera jsem myslel, že má jenom vidiny, že ji tíží svědomí. Ale dneska... Říkala, že to musel být jedině Eliot de Grey. Poznala ho prý, ačkoli byl učesaný a celý v černém.“


***

Rod de Greyovů má slavnou historii desítky let do minulosti. Jeho členové vždy patřili k významně postaveným lidem yorskhirského dvora jako milovníci umění a vévodovi rádci.

Dostat se do palácové knihovny ke kronikám šlechtických rodů Yorku nebylo nijak těžké. Andrew Wall sám zastával vcelku vysoké postavení a veřejně se vědělo o jeho přátelství se samotným Williamem. Šerif hledal informace, které by se mu mohly hodit. „Vědění je základ slavných činů,“ slyšel nesčetněkrát jako mladý na dvoře lorda Heslingtona. Bylo na čase přestat se bezhlavě honit po stopách vrahů, které dávno vychladly.

Wall seděl za velkým psacím stolem a pomalu obracel těžké stránky zaprášené kroniky. Tady ve sklepení pod palácem panoval nekonečný chlad a veškeré světlo pocházelo pouze od svící, které si čtenář musel sám zapálit.

Ale také klid a zvláštní atmosféra, která nutila odhalovat tajemství.

Někteří z de Greyovů byli podezíráni z černé magie a ze spolčení se samotným satanem. Nikdo se však ze strachu neodvažoval říci to nahlas. První takováto legenda se zrodila s Williamem de Grey, který se po patnácti letech pohřešování z ničeho nic objevil jako rádce Eduarda Chamtivého, yorskhirského vévody.

Tři svíce v místnosti tvořily mihotající se stíny. Andrew Wall si znovu přečetl těch pár řádků a nevěřil vlastním očím. Na čele se mu srážely kapičky potu. Prstem si ukazoval další slova z kroniky.

William de Grey byl druhorozeným synem Alžběty Moorové a Thomase de Grey. Dvojčetem slavného Franklina de Grey, který zemřel rok před Williamovým objevením se u dvoru za záhadných okolností.

To bylo přibližně před padesáti lety, uvědomoval si Wall. Další zmínky o rodu de Greyových nebyly tak zajímavé až do chvíle, kdy se šerif dostal k současné generaci šlechticů. Totiž k potomkům Anny a Henryho de Grey, Eliotovým a Leslieným rodičům.

Andrew Wall nechal kroniku otevřenou a svíce zapálené. Co nejrychleji pospíchal do věznického pokoje, kde byl držen lord Tivet.


***

Tiveta zavřeli do jednoho z nejvyšších pater vězeňské věže. Walla čekaly desítky schodů, než se tam dostane. Na první z nich vběhl s tuctem ozbrojených mužů v zádech. Jediným zvukem byly ozvěny jejich těžkých kroků od kamene a kvílení větru ve skulinách stěn.

Wall byl blázen, že nepostavil před dveře do Tivetovi cely více strážných. Na poslední desítce schodů musely zpomalit. Kámen pod nimi se barvil rudě a klouzal po lepkavé krvi. Stékala dolů jako zpomalený vodopád a tvořila loužičky. Před dveřmi to bylo nejhorší. Na zemi se kroutila dvě těla mužů hlídajících vchod. Atmosféra pod tíhou smrti zhoustla.

„Kriste pane!“ vykřikl jeden ze strážných, když otevřely. Další dva dávili a všichni ostatní odvraceli hlavy stranou. Wall hlasitě zaklel. Přišli pozdě.

Tohle nemohl udělat zdravý člověk. Tivetova mrtvola – tedy to co z ní zbylo – měla usekané všechny končetiny a plavala v kaluži krve. Oči měla vytřeštěné děsem a v krku zabodnutou dýku. Šerif ani nemusel chodit blíže, aby věděl, jak ta dýka vypadá.

Gregor de Grey mstil svého bratra a sestru.


***

Wall se vyzbrojil krátký mečem a malou rychlokuší. Před brány palácového křídla vévody dorazil se svými dvěma pomocníky a pěti desítkami strážných.

„Hlídejte všechny vchody i východy, nikoho nepouštějte ven ani dovnitř, včetně strážných a šlechticů. Ať jsou v pohotovosti všichni vévodovi muži,“ Wall hrnul slova před sebou, ještě než dorazil k bráně.

„To už se vlastně stalo, pane šerife. Vévoda nechce být nikým rušen. Nikým. Je mi líto, ale nemohu vás vpustit dovnitř, pane.“

„Raději mi uhni z cesty, chlape. Williamovi hrozí nebezpečí a ty si budeš hrát na hrdinu!“

Muž před ním viditelně zbledl při pohledu na pospíchající dav padesáti ozbrojených strážných. „No... když jste to vy, pane šerife. Snad se vévoda nebude tolik zlobit.“

Šerif a jeho muži vtrhli na nádvoří. „Tome, Henry, vezměte si každý deset mužů a hlídejte boční vchody do přijímacího sálu. Ostatní se mnou,“ snad nedorazili pozdě. Tahle pomsta za smrt sestry a dvojčete se týká každého, kdo má na vraždách i tu nejmenší vinu. A byl to právě William, kdo svým přáním zásnub poštval lady Swanovou proti Eliotovi. To je ten první impuls, poslední oběť. Wallovi už skoro vše sedalo dohromady. Jenom netušil, jak se chce Gregor zbavit člověka obklopeného těmi nejlepšími strážemi. Musí být připraveni na všechno.

Vstupní dveře do sálu byly zevnitř zamčené. Wall znovu hlasitě zabušil na železem pobité dřevo. „No tak, Williame, otevři. To jsem já, Andrew. Hrozí ti nebezpečí, zatraceně!“

„Právě, Andrewe. Já vím,“ slabý hlas patřil vévodovi.

„Tak otevři. O Gregora de Grey se postaráme. Mám tu pět desítek mužů, nedostane se k tobě.“

„On toho nenechá, dokud se nepomstí. Ty to nechápeš. On stejně jako jeho děd studoval umění smrti na východě,“ to si Wall mohl myslet. Ale popravdě na takových detailech teď už nezáleželo.

„Jsem rytíř, Andrewe. Čestný člověk,“ pokračoval vévoda zpoza dveří tichým hlasem. „Ale udělal jsem chybu, pošpinil jsem svou vlastní rodinu, když jsem se chtěl Eliotovi de Grey pomstít za toho bastarda, co v sobě nosí Margoth. Taková je cena cti.“

„O čem to zatraceně mluvíš, Williame?“ Wallovi začínala docházet trpělivost.

„To já jsem poslal Eliota do té uličky, kde ho Tivet probodnul. Byli jsme domluvení se Swanovou. Všichni jsme měli pouze získat...“ vévoda se odmlčel. „Tohle se nemělo stát. Teď musím přijmout trest.“

„Williame, neblázni. Každý dělá chyby, tohle se určitě dá nějak vysvětlit.“

„Andrewe? Až bude po všem, zajisti, ať je Margoth i dítě v bezpečí. Věřím ti,“ od této chvíle vévoda nereagoval.

„Vyražte ty dveře, chlapi,“ pokynul deseti nejbližším mužům v červených pláštích. „Zbytek se mnou.“


Wall zrovna obcházel nádvoří a kontroloval každý kout, když se to stalo. Dunivé zvuky vyrážených dveří přerušil jeden jediný výbuch nad přijímacím sálem. Poté se po zdech začala plazit červeno zelená chapadla plamenů. Během pár zabušení srdce se zřítila část střechy do sebe. Teprve v tu chvíli se Wall vzpamatoval. Prohrál.

V poslední naději poslal zbytek mužů zachránit vévodu z trosek jeho paláce. Praskání hořícího, historického dřeva a výkřiky lidí přerušil ještě jeden zvuk. Někde se bojovalo. Z dveří od postranního sálového vchodu vyběhl Stone a dva černě odění muži, kteří s ním hráli hru na život a na smrt. Stone se zuřivě bránil a držel si muže od těla. Na nádvoří ve velkém prostoru však ztratil výhodu a Výchoďané ho začali obkličovat.

To už Wall za běhu natáhl rychlokuši a blížil se k nim. Výstřel. Šipka prořízla vzduch a našla svůj cíl v útrobách jednoho z černých. Jeho hábit se začal barvit krví. Tohoto překvapení využil Stone k tomu, aby se pár rychlými kroky dostal k druhému bojujícímu a hrotem meče našel jeho srdce.

„Ve-vevnitř, pane. Byli tři, tyhle dva nás měli zdržet. Ten poslední běžel dolů do sklepení,“ udýchaně vysvětloval šerifův pomocník.

Wall jakožto šerif věděl, kde je jediný tajný východ z palácového sklepením. „Vezmi všechny muže, které najdeš, a jděte po jeho stopách dolů. Na každé křižovatce zahněte doleva.“


Šerif už neviděl, jak jeho pomocník překonal strach a rozběhl se k nejbližšímu hloučku mužů s rudým pláštěm. Sám pospíchal k západní bráně. Tam rozkázal sedmi mužům osobní vévodovy gardy, aby ho následovali. Než dorazili na místo, kde vytékala kanalizační stoka z paláce do řeky Ouse, dal jim instrukce.

Z velkého potrubí se rychle blížil stín. „Ježíši Kriste,“ on opravdu vypadá úplně jako Eliot, uvědomil si Wall. Zkontroloval, jestli má nataženou kuši a jestli za ním stojí sedm jeho mužů. Pak počkal, až Gregor vyleze ven.

Ukázal se mu.

„Jste zatčen, Gregore de Grey, za několikanásobnou vraždu. Budete souzen a odsouzen. Odhoďte zbraně a vzdejte se.“

Muž v černém se nejdříve tvářil zmateně. Usmál se. „Trvalo vám to, šerife. Ale nikoho jste nezachránil. Ani svého přítele Williama,“ jeho hlas byl stejně temný jako jeho oděv. Vůbec se nehodil k sympaticky mladé tváři.

Nenuť mě, abych musel ještě jednoho zabít teď, pomyslel si Wall. „Řekněte mi jediné, Gregore. Jak to, že jste se dostal do Yorku přesně v tu noc, kdy byl Eliot zavražděn?“

„Nedošlo vám to? Leslie mě našla a prosila o pomoc. Bála se o sebe i o našeho bratra.“

Za Gregorem de Grey se ozývaly dupoty pár desítek mužů. Stone přicházel. Teď byl Gregor úplně obklíčen. Nemohl jim uniknout.

Wall se usmál. „Takže ani vy jste nikoho nezachránil? Vaše sestra Leslie i vaše dvojče Eliot jsou mrtví.“

Gregor zkřivil tvář v kyselém úsměvu. Otočil se za sebe, pak zpět na šerifa. „Víte, jak vypadá peklo?“

V jediném zabušení srdce tasil dýku a rychlým skokem se přibližoval k Wallovi. Napínané tětivy kuší zadrnčely a do vzduchu se dostalo pět naostřených šipek. Tělo Gregora de Grey dopadlo nehybné k nohám Andrewa Walla, yorskhirského šerifa.


***

Pár měsíců po uzavření de Greyovských vražd – jak se celé záležitosti začalo říkat - se Andrew Wall vzdal své funkce yorskhirského šerifa a začal se živit jako soukromý poradce ve složitějších případech. Na jeho místo nastoupil Henry Stone, který překonal svou naivitu a strach. Ukázalo se, že je přinejmenším stejně dobrým šerifem jako jeho bývalý nadřízený.

Margoth, dcera zesnulého vévody, se provdala za charismatického Eduarda Moora. Společně pak vládli Yorku a vychovávali mladého Eliota Moora.

Rod de Greyovů vymřel. Jejich sídlo v Leedsu propadlo koruně a zůstaly po nich jenom děsivé příběhy.

A spousty chudých i vznešených bastardů.

*****

Za to, že jsem tuto povídku mohl dopsat, děkuji lesům České republiky.