Dračí Doupě [ http://www.dracidoupe.cz ]
Rubrika: Hřbitov
  
  

Pokud mrtvým nevadí mráz

 
Autor: Hamster
Hodnocení: Hlasovalo: 9 čtenářů
  Průměrný počet hvězdiček: 3.11
  
  

Černý plášť, boty z kůží černého medvěda. Osoba kráčela po zasněžené cestě. Zanechávala za sebou hluboké stopy a něco, co za sebou trousí každý poutník - pach. Jedinečný pach, který sám necítí.

Černé čumáky sledovaly stopy jako žebrák snažící se zachytit rychle se míhající skořápky, na které vsadil svůj poslední měďák. Tři černé tečky kontrastovaly jak s bílým sněhem, tak se svým zimním kožichem. Od čumáků stoupala pára a hlasité funění. Za stopami poutníka přibývaly i stopy tří stopařů. Ťap ťap ťap. Velké vločky se snášely z oblohy. Krajková přikrývka houstla. Stále větší a větší vrstva těžkého sněhu zpomalovala poutníka a jeho plášť už nebyl barvy černé. Na minutku se zastavit a místo černého hrbolku tyčila by se bílá hrouda. Našim třem tečkám to však šlo o poznání lépe. Tři páry zelených očí sledovaly pomalu se pohybujícího poutníka…kořist.
Vlci skákali a doháněli nebohého poutníka, jehož stopy byly tak hluboké, že by ho podle nich našel i slepý.

Na sněhu se kupila mohyla. Bílá mohyla. Stoupala od ní horká pára. Zatímco vločky padaly, mohyla rudla, černé tečky chladly. Do mohyly se opřel ledový vítr, ale nikomu to nevadilo, pokud mrtvým nevadí mráz.

***

V hostinci se bavili tři trpaslíci. Popíjeli silné trpasličí pivo, po kterém se na různých místech válelo už několik hostů, a vesele se bavili. Hostinský poslouchal jejich anekdoty a veselé povídky a jeho smích neutichal.
Dveře se otevřely. Ledový mráz hostinskému zajel za triko. Než se otočil, nově příchozí stál v krbem vyhřátém hostinci, dveře zavřené. Lokál utichl.
‘Asi sem si loknul piva,’ pomyslil si.
Osoba stála. Mráz se snažil vniknout dovnitř, ať už zavřenými dveřmi či zabedněnými okenicemi, ale na rozdíl od kvílející meluzíny se mu to nedařilo. Černý plášť s tváří ve stínu kápě stál. Na zem kapala krev.
„Á, pán nám krvácí,“ začal se smát ožralý trpaslík. Hostinský se také zasmál.
‘Asi sem si vopravdu loknul...’
Osoba vytasila zakrvácenou stříbrnou šavli zdobenou neznámými runami a jedním pohybem setřela krev o plášť. V tu ránu krev nebyla ani na meči ani na plášti. Trpaslíci zírali na krev. Sice zmizela tak rychle, jak ji osoba setřela, ale její stopa se usadila přítomným v mozku.
‘Fakt sem neměl pít,’ podotkl si hostinský. Jeho rty už se dávno nekřivily v úsměvu. Osoba si sundala kapuci a její skřetí tvář bodla trpaslíky do očí.

„Půlskřet!“ začal šmátrat slavný trpaslík, přezdívaný Thor, po svém kladivu.
„Skřetí svinstvo!“ pokračoval.
Trpaslíci si nenápadně připravovali zbraně k boji, ale to by slyšel i hluchý.
„Jak pozoruhodné, že je nesnášej i skřeti sami! Koukněte...“ větu už radši nedokončil. Ostatně s hlavou mimo tělo mu nezbývalo nic jiného.

Hostinský se pokřižoval.
“Amen.”

Když druhý trpaslík máchl sekerou, zjistil další pozoruhodnou pozoruhodnost. Bez rukou se špatně máchá. Valil oči na své strohé pahýly a jako by si je užíval. Pravda, useknutou hlavu už si neužil. Hostinský se hrdinsky schoval za dávno prázdný sud. Asi měl štěstí, protože vzápětí víko s praskavým rachotem odletělo a nějaké třísky mu zapadaly za krk. Ani to nevnímal. Byl v šoku. Viděl rozostřeně a i tak měl problémy se zvládnutím situace. Z cizince viděl jen tmavou čmouhu, zato trpaslíky dokázal zaostřit. Ostatně, nehybné předměty jdou zaostřit dobře. Všechno viděl nějak červeně. Zavřel oči. Tma. Řinčení oceli přehlušilo meluzínu, jakoby z dálky slyšel praskat oheň. Sesunul se ke zdi.
‘Proč neslyším slova? Výkřiky? Vzdechy?’ Měl něčí krev mezi prsty u nohou. ‘Ticho.’ Pokusil se jí zbavit zahýbáním prstů, ale odpověděla mu začvachtáním. To ho probralo.

Vstal a rozhlédl se po hostinci. Zdi byly ozdobeny obludnými ornamenty cákanců krve. Spolu se stínem hýbajícím se jako na povel plamenů v krbu ho krvavá malba rychle přitlačila zpátky do pokleku.
„Bude to chtít vymalovat,“ povzdechl si.
Náhle si uvědomil, že ho někdo pěknou dobu sleduje. Podíval se nahoru, čekajíc půlskřeta a jeho šavli. O to více ho překvapilo, když mu na obličej dopadlo Thorovo kladivo. Chtěl se s trpaslíky seznámit důvěrněji, ale ne zase tolik.
„I nový personál,“ dodal poutník.

***

Osoba v černém plášti a botách z kůží černého medvěda se brodila vysokým sněhem. Nechávala za sebou krvavé fleky. Vytáhnutím svého meče poutník odhalil náhrdelník z červených rubínů. Když otřel svůj meč o plášť, rubíny temně zazářily, krev jako by nikdy neexistovala a čerstvými jizvami pokrytá tvář se zahojila. Hostinec, stěží viditelný, měl dveře dokořán. Mráz létal dovnitř a ven, jak se mu zlíbilo. Proslavený krb, který hospodu vytápěl, asi dávno vyhasl. Stejně tam není nikdo, komu by to vadilo. Pokud mrtvým nevadí mráz.