Dračí Doupě [ http://www.dracidoupe.cz ]
Rubrika: Hřbitov
  
  

Smrt a Krev

 
Autor: anarion
Hodnocení: Hlasovalo: 12 čtenářů
  Průměrný počet hvězdiček: 3.17
  
  

Miluji krev, to byla moje první slova. Pořád si pamatuji, jak mi to matka každý večer připomínala a já byla štěstím bez sebe, že jsem řekla zrovna toto. Povídala mi kdo jsme, proč jsme přišli a že naše první slova rozhodují o našich osudech. A měla pravdu, miluji krev… krev a smrt. To jsem já.

Ležím na zemi, hlavu mám v jejím klíně, má krásné dlouhé hladké nohy, alespoň toto vidím z přivřených zakrvácených víček. Umírám, leč v klíně krásné dívky. V duchu se uchechtnu nad ironií osudu umírat v takovéto poloze, bez šatů, myšlenek, vzpomínek. Ano, svlékla mě a teď mi hladí vlasy a zpívá si nějakou smutnou písničku v cizím jazyce, zní to podobně jako elfština, ale je melodičtější. Já tu ležím a jsem v objetí krásné dívky, která mi zabila všechny mé přátele a já ji miluji… toto jediné si pamatuji, tuto jedinou myšlenku my vštípila. Když násilím odpoutám pohled od jejích nohou, vidím jejich mrtvá těla. Ihned zavřu oči a opět usnu v jejím klíně. Ach ano, je mi krásně.

Každý z nás, když se narodí, vyřkne první větu. Je to instinkt, reflex, pud. Tyto věty jsou stejné, po celé generace a každá má svůj význam. Známe asi dvacet vět. Jedná se o jednoduchá hesla, která rozhodují o našem osudu, životě, schopnostech…, ale pouze pět vět má takovou váhu, aby bylo dítě vzato mezi vyvolené a tam jsem i já.

Opět se probouzím v jejím klíně, nemohu se pohnout a jediné co vidím jsou její bílá stehna. Cítím pošimrání jejich vlasů na své tváři, jsou tak hebké. Olízne mi ucho a mě zaplaví blaženost a vzrušení. Trošku se zachvěji, když mě do něj malinko kousne, ale potom mi do něj něco pošeptá, něco, čemu nerozumím, ovšem ihned mi do hlavy vystřelí pronikavá bolest. Nenávidím magii. Celé tělo mám v jednom ohni, začnu sebou škubat a házet, tělo vypnu jako luk a na setinku jí pohlédnu do tváře… Vzápětí ihned omdlévám.

Maminka mě učila všechny věty, které můžeme vyřknout a pak mi vysvětlila, co každá věta znamená. Já jsem pilně poslouchala a vše si zapamatovala, ovšem když jsem se zeptala na těch pět vět, kterých si náš národ tak cení, prozradila mi z nich jenom tři a důrazně mi zakázala se na ty dvě zbývající vyptávat, ale já byla až moc zvědavá a neposlechla. Tajně jsem se ptala vyvolených co znamenají, ovšem vždy mě prozradili a já pak byla bita, moc. Když jsem byla přistižena, jak se ptám na tu zakázanou věc potřetí, mučili mě. Řezali do mě noži, pálili mě pochodněmi a pak vše magií vyléčili tak, aby na mém těle nezůstala jediná skvrna po mučení. Od té doby se na ty věty neptám a začínám se učit umění prastaré magie, post vyhrazen pouze pro vyvolené. Měli jsme ještě tajné školy, ale tam mohla jenom elita, která vyřkla právě ony věty, které nesmím znát, neměla jsem je ráda, byli nafoukaní.

Když se probudím, ihned si vzpomenu, co se stalo, ale nemohu si vybavit její tvář. Pak mi dojde, že nemohu otevřít oči, nic nevidím. Pokusím se víčka otevřít znovu, ale to snad… jsem slepý! Všude cítím teplou krev, na rukou, nohou, břiše, ale nejvíce cítím, jak mám krví naplněny oční důlky. Chce se mi zvracet, ale nemám co, chce se mi křičet, ale hlas mi odumřel v hrdle. A proč vlastně křičet? Nikdo by mě neuslyšel, nikdo by mě nezachránil. Otevřu ústa, mám je plné krve, jakmile jí ale vyplivnu, ihned se znovu naplní. Začínám se strachem klepat, ale to už slyším jemné kroky jak ke mně přichází a potom známé pošimrání jejích vlasů na mé tváři…

Vždy jsem milovala krev a když jsem měla největší žízeň, kousala jsem si zápěstí a pak jej magií zhojila, maminka mě za to vždy bila, ale mě bylo dobře. Když jsem úspěšně vystudovala školu magie, musela jsem z vesnice, chápala jsem, že je to tradice, ale byla jsem smutná a ještě tak mladá. Bylo mi teprve pár stovek let a moc jsem si zvykla na maminku. Běžela jsem za ní, ale už to nebyla ona. Odkopla mě jako psa, chytila za vlasy a sama vyvedla z vesnice. Pršelo a já měla bláto všude, ve vlasech, ústech, očích… Nechápala jsem to, jak se mohla tak změnit, vždyť jsem byla její dcera! Od té doby jí nenávidím. Byl to nejhorší den mého života a já měla v sobě tolik zlosti, vzteku, zoufalství, že jsem je musela nějak vybít. Zabíjela jsem a pila krev a pokaždé, když jsem hltavě pila onu rudou teplou tekutinu, chtěla jsem ještě více. Čím víc jsem pila, tím víc jsem prahla po další krvi až jsem jednou našla řešení. Lidská krev mě vždy uspokojila a posilnila mnohem víc než zvířecí, na kterou jsem byla zvyklá…

Začala mě hladit a líbat. Měla hebké sametové rty a velmi ostré zoubky, hltavě pila mojí krev z úst a kousala mi spodní ret až do masa, každým jejím dalším hltem jsem ztrácel vědomí a snad i život, avšak jediné, co si dokážu vybavit, je myšlenka, že ji miluji.

Našla jsem si dokonce i domov, byl to takový zajímavý hvozd. Byl hrozně tichý a to my vyhovovalo. Lidé neumí chodit tiše, ani ti co se nazývají chodci a chlubí se bůhví čím, ale jejich krev je nejlahodnější, má takovou zajímavou esenci. Přepadávám kolemjdoucí pocestné a bydlím na stromě. Také nesnáším oblečení, chodím nahá, protože šaty mě omezují v pohybu, vydávají přílišný hluk a vadí mi na kůži. Ano, našla jsem zalíbení v krvi. Žiji pro krev, žiji pro smrt, vyhledávám obojí a obojí nacházím v jediném činu, zabít a vysát. Hrozně ráda cítím proud teplé krve jak mi smáčí rty a následně zaplaví celé mé tělo, je mi potom tak krásně. Jak to říkávala matka? Krev byla vždy mincí našeho království. A měla pravdu. Nedávno jsem narazila na malou skupinku lidí, která putovala tímto hvozdem, měli rychlou smrt ale ten poslední… měl tak lahodnou krev a já si s ním dlouho hrála. Nechala jsem ho zapomenout a trošku se s ním pobavila… než zemřel, to mě vždycky hrozně baví, protože miluji krev… krev a smrt.